Únor 2012

1.2.2012 – 30 Days Meme: Den 10. a Den 11.

Po několika politicko-ekonomicko-sociologických nářcích posledních příspěvků je potřeba zas trochu odlehčit téma a posunout se dál v memání. Leden pryč a já ještě nejsem ani ne v půlce…

Mimochodem, potěšilo mě, jak se to rozšířilo 🙂 Jako správné meme. Akorát bych chtěla znovu zopakovat, že jsem ho rozhodně nevymyslela (i když jsem ho sem možná zatáhla). No a jdeme na to: První láska a první polibek, pak 10 písniček z přehrávače na náhodný výběr:

První láska…

To je strašně abstraktní pojem. Pamatuju si, že se mi strašně líbil u tety na Sibiři jeden kluk z party, co se scházela ve dvoře před paneláky. Bylo mu asi patnáct, mně asi pět, on měl holku (samozřejmě, že jsem ji nenáviděla), kouřil a s partou popíjeli schovaní v prolejzačkách pivo. Prostě můj hrdina. 🙂 Když jsme všichni dohromady hráli na schovku, museli jsme buď několikrát oběhnout barák uprostřed dvorku (no tak, buďte milosrdní k mým pětiletým krátkým nožičkám) nebo si dát pusu. Heh. Takže asi tak 🙂

Léto skončilo, já se vrátila do Prahy, uběhlo několik let, kluk vyrostl, šel do armády, odveleli ho do Čečenska a vrátil se závislý na heroinu – stejně tak minimálně půlka celý tý partičky, který jsme jako malý škvoři fascinovaně pozorovali, jak kouří, pijí pivo z flašky a jsou strašně dospělý. Od něj jsem se poprvý dozvěděla, že existují nějací brouci (placku s fotkou The Beatles, kterou mi dal, jsem poctivě schraňovala ještě asi 20 let) – a teď ani nevím, jestli je naživu. Můj bratranec se kupříkladu heroinem předávkoval (naučil se to od bývalých vojáků, co si tenhle milý zvyk přinesli s sebou) a moc bych se nedivila, kdyby ten kluk skončil úplně stejně.

Zajímalo by mě, jestli si někdy vzpomněl na malou blonďatou holčičku z Prahy, která si myslela, že nejen že vlastnoručně natřel nebe na modro, ale že na něj i sám pověsil slunce, aby mohlo svítit – moje máti si kvůli mému nekritickému obdivu k jeho osobě dělá ze mě srandu dodnes…

No a k těm náhodným písničkám – seznam jsem si připravila už v pátek, jenže jsem ho vtipně nechala v práci. A tak jsem si dneska připravila seznam nový, načež jsem ten původní vyhrabala ze závějí na stole. A tak je tu máte oba, první je z pátku, druhý z dneška:

1 Fatboy Slim – Right Here, Right Now Fatboy Slim – You’re Not From Brighton
2 Roxette – Real Sugar Nazgul Band – Vesna
3 The Black Sweden – Knowing Me, Knowing You FF X, OST disk 1 – Thunder Plains
4 FF X, OST disk 2 – 1000 Words Trance Allstars – Go (Talla 2 XLC Remix)
5 Cowboy Bebop OST – Memory Rammstein – Der Meister
6 Alexander – Maniac (z filmu Flashdance) Mike Oldfield – The Top of The Morning
7 FF X, OST disk 2 – Battle #1 Bass Hunter – Boten Anna
8 FF X, OST disk 2 – Mi’ihen Highway Greenhorns – Cadillac
9 Joe Satriani – Belly dancer E Nomine – Sternensturm
10 E Nomine – Halelluyah Alphaville – Dance With Me

2.2.2012 – 30 Days Meme: Den 12.

Dvanáctý bod po mně chce popsat jeden svůj den v heslech. Tady je tedy dnešek tak, jak ho stíhám zaznamenat:

  • 6:30 – první zvonění budíku. Je zaznamenáno a ignorováno s myšlenkou, že to zvonění budu muset zas změnit (Summer Song od Joe Satrianiho)
  • 7:15 – hrabu se z postele a dávkuju si prášky na tlak a alergii. V místnosti je i přes zapnuté topení výrazně chladněji než pod peřinou. Kupodivu. Jdu si vyfotit kombinaci aloe sokolí péro chystající se k rozkvětu a okenní tabulky pokryté ledem za ní, cestou mrknu na teploměr: -12°C
  • 7:30 – pobíhám po pokoji a snažím se co nejrychleji obléct. Manžel mě sleduje z postele a mrouká na mně. Hledám vhodnou podprsenku a u toho prohrabávám nánosy hadrů na křesle. Myslím, že je na čase zase jednou přetížit pračku…
  • 7:35 – moje hodinky zase stávkují: předevčírem ukazovaly datum 2.2., dnes pro změnu jdou skoro o víc jak půl hodiny pozdě. Přenastavuju je a říkám si, že bych měla zkorigovat svůj mobil, aby nešel pro změnu o půl hodiny nadřív.
  • 7:40 – vycházím o deset minut později, než by se mi hodilo. Proti zimě se bráním mimo jiné šátkem kolem krku, svetrem s velkým rolákem, neprofukovým tunelem přes uši, na hlavě klobouk a kolem spodní části obličeje mám omotanou černo-červenou šálu. Lidi na mě na ulici divně koukají, protože tu škvíru volného obličeje kolem očí, kterou nemám zakrytou šálou, stíní krempa klobouku, ale když mně je zima.
  • 7:45 – ujela mi tramvaj před nosem, jdu si koupit dvě koblihy. Bohužel nemají moje nejoblíbenější, ty klasické, tak si kupuju jakýsi ovocný donut a koblihu s vanilkou a čokoládou. Čekám na tramvaj a mhouřím oči proti zimě.
  • 7:55 – ha, tramvaj!
  • 8:05 – v práci. Sice s pětiminutovým zpožděním, ale pořád ještě na pohodu. Je potřeba zapnout počítač, zkontrolovat RSS čtečku, co je nového, odehrát Mafia Wars 2 a Hidden Chronicles (hledání předmětů v obrázcích) na fesjbůku, mrknout co nového na Twitteru a jestli jsou nějaké nové věci na Taverně. Pak proházet pracovní mejly a odstranit spamy.
  • 8:20 – šéfem odsouhlasená objednávka kancelářských potřeb, zase bereme věcí za 5 tisíc, což mě děsí. Uzmula jsem šéfovi ze stolu své dvě kiwi, které on mi uzmul z kuchyňky v pondělí.
  • 8:30 – začíná mě bolet hlava. Zase. Už sedmý den se toho nemůžu zbavit.
  • 8:43 – kamarád mě spolu s dalšími otagoval v jednom z příspěvků. Potěšilo mě, že ho těší, jaké má známé. Mám smíšené pocity z toho, že mám podle něj vrozený skepticismus vůči ACTA – já mám totiž spíš vzorený skepticismus vůči slepému přejímání „faktů“ jen proto, že to někdo tvrdí dostatečně dlouho a dostatečně nahlas.
  • 9:30 – první průšvih nového dne: Dostali jsme X kusů zboží A a Y kusů zboží B. Překřížením drátků v komunikaci naše firma vystavila papíry na Y kusů zboží A a X kusů zboží B a poslala zboží v původním množství (AX a BY) odběrateli, který zboží a papíry vzal tak jak byly a poslal je koncovému zákazníkovi. Koncový zákazník je vytočený, odběratel má poněkud pocit, že z něj někdo dělá blbce. Velký šéf je rozhořčen. Já jsem ráda, že s tím nemám nic společného a dělám si na svém.
  • 9:45 – Pouštím si k práci sbírku muziky, kterou mám ze svých originálek nataženou v pracovním počítači. Nechala jsem zapnutý náhodný výběr a absurdita některých kombinací mě rozesmívá.
  • 10:00 – čas na první čaj dnešního dne. Používám malý drobný dámský hrneček od Smíglové o obsahu 0,78l. Jím koblihy. Jsou přeslazené. Dělám si na svém.
  • 10:40 – u Sussanah na zdi objevuju video s norskou vojenskou kapelou. Mám pocit, že je to z jednoho z posledních Tattoo, ale protože neumím portugalsky, nemůžu si pořádně přelouskat popisek pod videem. Trávím několik desítek minut vyhledáváním videí s Top Secret Drum Corps z Baselu. Při koukání na video z Belína 2011 mám pocit, že je to stejná hala, ve které vystupovali Norové. Mezitím:
  • 10:45 – další pokračování průšvihu AX a BY – dostávám pokyn, co po Skypu poslat odběrateli. (Skype mám pouze pracovní.)
  • 10:47 – na jednání přichází Partner I a spolu s kolegou Ko a Velkým Šéfem se zavírají u šéfa.
  • 10:50 – přichází na jednání Partner II. Naštěstí je volný kolega Če, který s ním bude hlavně komunikovat. Zavírají se v kanclu Malého Šéfa, který je mimo kancelář – dělá na novém projektu.
  • 10:52 – vařím kafe na první i druhé jednání: nejdřív dojde v pixle kafe, pak dojde voda v barelu. Při přenášení kafí na tácech mám jako vždycky strach, abych sebou neflákla…
  • 11:10 – odchází Partner I a jednání od Malého Šéfa se přesouvá k Velkému. Kolega Ko obtelefonovává naše dodavatele spojené s průšvihem AX a BY. Ještě nikdy jsem neslyšela kolegu Ko tak rozčileného – kvůli jejich nedodržení termínů my jednak platíme pokuty, jednak máme objednanou expres zásilku malým autem (malým na poměry naší firmy – nosnost nákladu 1.200 kg) na vlastní náklady.
  • 11:30 – odběratel si vymýšlí a celé to komplikuje. Držíme hubu kolektivně. Nostra culpa.
  • 12:00 – zjišťuju, že ani letos se na Basel Tattoo nedostanu. Chjo. Lístky na show jsou už vyprodaný.
  • 12:10 – odchází Partner II a šéf opět řeší průšvih AX a BY. Chudák. Dělám si na svém. Básník si přeje státi se trpaslíkem.
  • 12:40 – volá mi máti, co udělala doma k obědu, a že to mám říct manželovi, protože když mu to řekne ona, tak to nejí. Ubezpečila jsem ji, že manžel jí co chce a kdy chce a já na to zdaleka nemám takový vliv, jak si ona myslí. Její věta „A já myslela, že ty mu prostě řekneš ‚A teď budeš papat toto’…“ mi vyrazila dech a lehce nadzvedla žaludek.
  • 12:50 – šéf mi dává svůj oběd k ohřátí v mikrovlnce. On má kardiostimulátor a neměl by se k ní moc přibližovat. Má k obědu neidentifikovatelnou zelenou polévku (brokolicová bez smetany?) s vajíčkem a dva velké klobouky hub plněné jakousi směsí a zapečené pod sýrem a smetanou. Sice je mi ještě lehce zle od těch koblih, ale jdu si v rámci oběda rozkrojit svá staronová dvě kiwi. V tomhle počasí se ven pro oběd nepotáhnu.
  • 13:30 – scanuju smlouvu pro zahraničního partnera a ještě jsem se nedostala ke svým kiwi. Svrbí mě oko, kde mi včera zřejmě zimou popraskaly cévky. Mám chuť chvíli mlátit hlavou do zdi, Ibalgin musí počkat až domů, jsem po něm zblblá na maximum. A venku pořád svítí sluníčko jak vzteklý, ovšem nemám z toho vůbec radost. Cituju ze svého kalendária na Téma-blogu: „Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více. Pakli sněží nebo hřímá, jaro jistě vblízku dlívá.“
  • 13:36 – vypínám hudbu. Lynyrd Skynyrd mě nakonec dorazili. Bohužel všichni mnluví se všemi nebo alespoň telefonují. Dodavatel z průseru AX a BY odeslal další zboží, aniž by označil, co je co. Kolega Ko už se nevzteká, jen mluví vyčítavým hlasem. Myslím, že na vztek už nikdo nemá sílu. Jdu konečně na to kiwi!
  • 14:20 – spala bych, až bych brečela. Pracuju pomaleji, protože mě bolí oči i hlava. Snad nenasekám moc chyb…
  • 14:30 – právě mi třetí člověk oznámil, že u kopírky má někdo brýle. Já vím. Jsou kolegy Re, který je nechává po celém kanclu.
  • 15:18 – Partner III má zpoždění. Měl tu být ve tři. Mám hlad, chce se mi spát a pořád mě bolí hlava. Jeden bloger se se mnou hádá po vzkazech. Zjevně omylem zařadil článek pod téma týdne, který s tím nemá co společného a pravděpodobně nechápe, jak téma týdne funguje. Hlavně že umí protistranu označit za pitomce.
  • 15:40 – uvědomila jsem si, že ve Francii dnes na Hromnice pojídají palačinky. Plánuju zastavit se cestou domů pro palačinku naproti Vypálenému koťátku.
  • 15:53 – ani ne deset minut před koncem pracovní doby odběratel z průšvihu AX a BY neustále mění, kam chce poslat zboží, kudy a za jakých celních podmínek. Všichni jsou z toho na větvi. Mám hlad.
  • 16:00 – padla! Škoda, že ještě scanuju nějaké papíry…
  • 16:04 – kašlu na to, jdu domů. Teploměr za oknem ukazuje -7°C. FUJ!!! Partner III ještě nedorazil, zítra ráno se musím zeptat šéfa, jak dlouho tam ještě tvrdnul. Kolega mi ukazuje po vzoru pana Topolánka, že jsem jednička. Odběratel evidentně netuší, o čem je v dopravě řeč. Kolegům to ani trochu nezávidím. Před odchodem se ještě po vzoru kachnopysků vyfotím v zrcadle v předsíni, abyste viděli, jak chodím zababošená:
  • 16:30 – jsem doma. Jdu si ulovit něco k jídlu, ještě, že dnes nemusím vařit. Chvíli prolejzám svůj noťas a RSS čtečku.
  • 17:20 – nic mě nebaví. Usínám obtočená kolem notebooku.
  • 20:00 – budíček. Večer – část II., věnováno nicnedělání, prolejzání fejsbůku a podobně. To jsem strašně produktivní tvor, co?
  • 22:22 – končím zápisky tohoto postu na blogu. Stačilo, ne? 🙂

Jak vidíte, žiju úplně obyčejný život. Nuda…

17.2.2012 – Den plný průserů

Dnešní den fakt stál za to.


Nemohla jsem v noci zabrat, a tak se mi povedlo naspat nějaké 4 hodiny. Necelé. Whatever. Včasné probuzení zajistilo poměrně bolestivé kroucení v břiše, které i z těch nejodolnějších a nejlínějších citrátů udělá sprintery – ovšem to si nesmí na hýzlíku vesele pískat spolubydla jakousi rozvernou piesonku. Kroucení se přede dveřmi zajistilo protažení i těch nejztuhlejších svalů, o kterých jsem netušila, že je vůbec mám. Naštěstí vymázl včas – akorát jsem zjistila, že měl pravděpodobně včera něco s česnekem…

Po půlhodinovém zasedání mi bylo jasné, že do práce opravdu včas nedorazím. Ale i tak, vycházela jsem jen o třičtvrtě hodiny později. Sice bych normálně zůstala doma a volala do kanclu, že jsem zvolila jakousi neuváženou večeři, ale protože se u nás v baráku mění stoupačky, které vedou 25 čísel od porcelánového trůnu, bylo mi jasné, že v kanclu bude lépe. Tišeji. Soukroměji. A nebudou tam díry kolem trubek nahoru k sousedům a dolů k sousedům…

Jela jsem tramvají své obligátní dvě zastávky. Během jízdy z výchozí zastávky na tu první, kde ještě nevystupuju, vytáhla některá ze spolucestujících parfém a důkladně se navoněla. Zjistila jsem to díky dušení a slzení o sto šest, až pak mi došlo, že to, co mě zasáhlo, byl protivně sladký smrádek čehosi, co je vydáváno za kvalitní ehmvůni. Na svou zastávku jsem dojela s hlavou téměř celou vystrčenou z okýnka.

Pominu, kolikrát jsem v práci dnes zaokupovala koupelnu. Ještě, že máme dvě. To, že mi zamrzl počítač (samozřejmě ve chvíli, kdy šéf potřeboval poslat něco urgentního), už jsem očekávala. Že sežeru celé jedno platíčko uhlí a nebude to mít prakticky žádný vliv, to tak nějak taky. To, že mi při komentování jednoho blogu Android vesele sežral půlku komentáře, resp. nechal můj kurzor uvíznout uprostřed již napsaného textu a ne a ne se nechat zescrollovat na dolní část, byla poslední kapka. Seděla jsem s kalhoty u kolen a hihňala se jako kretén.

Měla jsem pocit, že je pondělí a ne pátek. I ta pipka Rebecca Black ví, že pátek má bejt úplně v pohodě, tak proč to neví ten pátek? Za co? Připadala jsem si jako Jon v Garfieldovi nebo kojot ot warneráků (ten, co honí toho ptáka uličníka). Prostě mi to celé přišlo strašně absurdní.

Nicméně mi pak přišly věci na vlasy, co na mě před týdnem použila šikovná paní Lenka v Salonu Anette (vřele doporučuju – pomohla, poradila, upravila, nechala si říct, co chci, a pak v rámci zadaných parametrů vykouzlila něco, s čím jsem absolutně bez výhrad spokojená), takže to byl plusový bod. Přečíst si komentář na jednom z blogů, který byl strašně roztomile absurdní díky překlepům, pobavilo ještě víc, a úplně nejvíc pak to, že jsem si mezi sedmou a osmou umyla hlavu. Nový šampon zatím dobrý, přípravky péče úplně špičkový. Cítím se fajn.

Jo a paní Lenka mi taky na hlavě vytvořila novou barvu. Jmenuje se coffee, tedy kafe, takže rozhodně nemůžu říci, že bych ho měla nějak nedostatek 🙂