Srpen 2012

19.8.2012 – Černá Phoebe

Při lození po internetu a vyhledávání nutných i nenutných informací o naší sluneční soustavě jsem se poslední dva dny soustředila na Saturn. A tam mě začal fascinovat jeho měsíc Phoebe, který rozhodně do tohoto tématu zapadá – má totiž zhruba stejnou svítivost jako kus uhlí, tak se se mnou vydejte na jeho krátký průzkum okem laikova internetu.

Pokud vám vadí vedro, bude se vám Phoebe líbit: osvěžující teploty na jejím povrchu se pohybují mezi -198°C a -161°C. Vypadá to, že její povrch je pokrytý něčím, jako je led, a na tom je tenká vrstva jakéhosi tmavého něčeho, co dokonale pohlcuje její svítivost. Když se podíváte na horní stranu fotky na ten ostře ohraničený kráter, je vidět, jak má zřejmě černý rantl a dál pokračuje světlejší materiál. I když se kolem své osy otočí jednou za devět a půl hodiny, kolem Saturnu oběhne jednou za zhruba 18 pozemských měsíců – dost času pro turistu, který by si chtěl pohled na bouřlivého obra opravdu vychutnat, a to často.

Je možné, že se k nám zatoulala ze vnějšího vesmíru a pak bývala součástí Kupierova pásu podobně jako ex-planeta Pluto, než si ji Saturn přitáhl k sobě na vzdálenost pouhých 12,9 miliónů kilometrů. Pro tuhle teorii by mluvil fakt, že má nějakých 220 kilometrů v průměru, má nepravidelný a nezvykle tmavý povrch, strašně moc kráterů velkých i malých a ještě navíc obíhá po tzv. retrográdní dráze, což znamená, že obíhá Saturn proti směru rotace planety (takže kdybychom uvažovali, že planeta se otáčí kolem své osy po směru hodinových ručiček, retrográdní satelit ji obíhá proti směru ručiček; prostě naopak).

Právě ta retrográdní dráha, vzdálenost od Saturnu a fakt, že povrch, byť nepravidelný, má kulovitý tvar ovšem podporují teorii, že milá Phoebe byla planetou, která se na své dráze kolem Slunce jednou zatoulala k Saturnu příliš blízko a dostala se do jeho gravitačního tahu. Mimo jiné má totiž rozdílnou hustotu jádra a okolní hmoty a i další faktory nasvědčují tomu, že prodělala vývoj podobný planetárnímu…

Ta planetární teorie mimochodem vznikla na základě poznatků z první poloviny letošního roku…

Podle Phoebe se jmenuje i jeden ze Saturnových pásů, který byl objeven v roce 2009 a je 100x větší než ten druhý největší Saturnův prstenec. Oběžná dráha kometky/planetky/měsíce se nachází v tomto pásu, který, stejně jako ona, rotuje kolem Saturnu retrográdně. Jeho svítivost se pohybuje v infračerveném pásmu, proto ho běžným vybavením jen tak nemohli dříve zjistit, navíc k tomu všemu dotáhl svou rebelii tak daleko, že ještě navíc obíhá pod jiným sklonem, než všechny ostatní pásy (které se drží ukázněně v jedné rovině široké asi tak jako půlka fotbalového hřiště).

Jak to ztvárnil umělec NASA (ostatní obrázky jsou z mise NASA Cassini):

Ano, v porovnání k Phoebe prstenci je Saturn opravdu ten malý punťa.

Nebere vám tak trochu dech, že se po našem vesmíru flákají takové věci, kterých si přes sebelepší vybavení prakticky nevšimnete, dokud vám jednu nefláknou? Malá tmavá tělesa, u kterých nevíme, odkud jsou a kam míří, obrovské pásy vesmírného smetí, které prakticky drží pohromadě jen hříčka přírody a náhoda, a to všechno v naší staré dobré sluneční soustavě.

Občas je fajn zvednout oči a zahledět se nejen ke hvězdám, ale ještě o kousek dál.

28.8.2012 – Chvála budiž podzimu

Miluju konec léta a podzim obecně. Je to něco úchvatného, a kdybych si mohla vybrat, jaké roční období by mělo trvat navěky, byl by to právě konec léta a podzim – ale ne už jeho konec a přechod do zimy…

To, že to mezi mnou a podzimem nebude tak úplně obyčejné, mě napadlo ještě ve škole, kdy většina kňučela, že končí prázdniny, a já se nemohla dočkat.

Ranní mlhy, listy, které se začínají barvit do všemožných odstínů, šikmé odpolední slunce, dozrávající plody všeho druhu – to je moje. Stejně jako později jinovatka a usychající tráva, vůně tlejícího listí a občas, když se poštěstí, i nahořklý závan spadaných ořechů.

Každý podzimní den je pro mě něčím výjimečný, neskutečný, z jiného světa. Právě na podzim mi obecně jde dobře psát, mám neustále pocit, že jsem v nějaké jiné realitě, která je o trochu lepší, o trochu živější než „ta obyčejná“. Nastává ale menší problém, protože namísto psaní se často dám zlákat a jen tak posedávám a kochám se podzimním vzduchem a podzimními sny.

A teď mě omluvte – zvenku mi do kanceláře padají šikmé sluneční paprsky, se záclonou si pohrává chladný větřík a ve vzduchu začínají být cítit kaštany. Je čas.

——————————————

Pro osvětlení pojmu babí léto, a kdy tak asi začíná má nejoblíbenější část roku, prosím shlédněte stejnojmenný článek Petra Skřehota z roku 2004. Před oním Jilským ochlazením začínám pomalu větřit, a pak se už jen pomalu propadám jinam…