Říjen 2012

21.10.2012 – 30 Days Meme: Den 18., 19. a 20

Ááá! Třeba to dopíšu ještě letos, to by bylo fajn! 🙂

Co? No přece třicetidenní meme, který jsem začala na začátku roku. A aby to odsejpalo, shrnula jsem zase další tři otázky do jednoho článku, protože na dvě mám postoj vyhraněný, který umím shrnout pár větama, a na jednu – no, tam se budu muset zamyslet.

Den 18. – v co věříš:

Tady máme, dámy a kmáni, malý problém. Já věřím. Tečka.

Ne, vážně. Já prostě věřím. V co nebo na co, to už je pak daný momentální situací a rozpoložením, občas věřím, že všechno bude v pořádku, někdy, že byl někdo konkrétní poslaný mně do cesty jenom proto, aby mě utýral svou blbostí, jindy zas věřím, že mi z toho všeho přeskočí.

Co se náboženství týče, shrnula jsem to podle mého dostatečně 4. den meme.

Pokud se bavíme o tom, jestli věřím v nějaká pravidla života, pak jsou to pro mě Cipollovy zákony lidské stupidity.

‚Nuff said.

Den 19. – Kdy jsem nerespektovala své rodiče

Prosimich, tak tohle je ta otázka, nad kterou se musím zamyslet. Pochopte, naši se rozvedli, zatímco jsem byla na prvním stupni základky, máti byla v jednom kole, aby nás nějak uživila, táta měl svejch starostí dost – no a před tím se zas štěkali jako psové.

(Ano, ano, správně je „psi“, ne „psové“. Vím o tom.)

Jenže ptám se jich, slavnej soude, co to vlastně znamená, nerespektovat své rodiče?

Zlobit? Dělat něco na truc? Dělat něco proti rodičovskému přikázání?

Já mám spíš pocit, že co si tak nějak pamatuju, nikdy jsem vůči svým rodičům extrémní respekt neměla. Vážím si jich za věci, kterých dokázali, myslím si, že jsou hloupí, protože udělali něco jiného, někdy je miluju, někdy mě vytáčí. Rozhodně nemůžu ukázat prstem a říct „Tady jsem je respektovala míň než obvykle“ nebo „Tady jsem je přestala respektovat“. Naše vztahy jsou komplikované, ale jsme inteligentní lidi, a proto vzájemný respekt u nás byl a je pořád, byť je občas zabarvený jinýma emocema.

Den 20. – Jak je podle mě důležité vzdělání?

Já si vždycky z takových těch akademiků plných teoretických znalostí a naprosto nevhodných pro život dělám srandu, že jsou postiženi vyšším vzděláním. Taky bych k tomu ráda podotkla onu památnou větu, co jsem zaslechla jednou od vedlejšího stolu v restauraci: „Jak začali mluvit, hned na nich bylo znát, že jsou to intelektuálové, nikoli inteligenti.“

Ale na to se meme neptá.

Pominu teď úplně takové ty věci typu čtení, psaní a základní počty, dokonce přeskočím i obecný přehled v dějinách, zeměpise a podobně, protože to je pro mě základ. Vidím to hodně podobně, jako Tuleň. Možná proto, že i já jsem svým založením humanista, a fungování lidské společnosti je pro mě něčím, co by měl znát každý.

Řekněme, že funguju na principu, že neexistuje něco, jako příliš mnoho znalostí nebo vědění, proto bych řekla, že je vzdělání velmi důležité. Ale tady pak naráží kosa mého přesvědčení na kámen toho, jak kdo vzdělání definuje.

Pokud se bavíme o jednotlivých studijních plánech vysokých škol, pak nevím. Pokud se bavíme o zarytém odborníkovi na jednu oblast, který se snaží své vědění natlouct do hlavy své rodině nebo kamarádům, které to ovšem ani trochu nezajímá, pak taky nevím.

Já bych možná řekla, že vzdělání je druhá nejdůležitější věc hned po schopnosti ty znalosti uplatnit v praxi.

Protože šedivá je teorie a zelený je strom života – a když něco nejsem schopná použít, proč bych se to učila?

(V tomhle máme ovšem my, psavci, výhodu – dřív nebo později využijeme opravdu všechno.)

23.10.2012 – 30 Days Meme: Den 21., 22. a 23.

I teď to hloučím na jednu hromadu. 30denní meme totiž klade otázky občas poměrně obecné a mně se nechce uveřejňovat články o dvou řádcích. Takové články patří do náhodného hlodu a ještě musí za něco stát. A tak jdeme na to:

Den 21. – Jeden z tvých oblíbených pořadů:

Tady narážíme na jeden drobný fakt: televizi doma nepěstujeme, respektive nemáme ji připojenou k anténě a manžel ji má jen na hraní PlayStationových her. A rádio neposlouchám, protože prakticky při každém kváknutí libovolného moderátora dostávám husí kůži a kopřivku na mozku. Prostě ne, ne, ne, stokrát ne. A kdybych si měla vzpomenout na dobu, kdy jsem televizi měla a sledovala ji, pak by to byla základka a koukání na seriály typu Xena, Herkules, Odpadlík, MacGyver, Vražedné pobřeží, Brutální Nikita, Mike Hammer – soukromý detektiv a Highlander. Hm, ještě k tomu přihodím Hry bez hranic, Pevnost Boyard a Po stopách Xapatánu. A od 15 let doma telku nemám, abyste věděli. Psina, co? Ostatně o tom jsem psala už tady, v lehké televizní nostalgii.

Den 22. – Jak jsem se změnila za poslední dva roky:

Jako první bych asi uvedla, že jsem přestala před rokem a něco kouřit. Sice nedobrovolně, protože zavedli ty pitomé samozhasínací papírky, ale přestala a to definitivně.

Jsem daleko menší nervák, než jsem bývala ještě nedávno, začínám život obecně zvládat líp a dokážu obcházet svoje vlastní omezení, ať fyzický nebo psychický. Na to, aby mě něco fakt vytočilo, to musí být, Voříšku, veliká síla. Sice prskám na první našlápnutí, ale to je taky daný tím, že raději se vyvztekám hned a v malým, než to v sobě dusit a pracovat k výbuchu v ekvivalentu vodíkové pumy.

Snažím se cvičit a moje záda jsou mi vděčná. Taky mám překontrolované v těle kde co, což nejspíš souvisí s naší rodinnou hypochondrií a zvýšenou stresovou zátěží, díky které mám nejrůznější příznaky všech možných ošklivostí. Teď už to spíš neřeším a ignoruju.

Na druhou stranu, výrazně jsem přibrala (a právě testuju svou soukromou teorii, jestli to souvisí s HAK nebo ne, protože při dočasném vysazení HAK jsem se nafoukla jako balón), musela jsem se definitivně smířit s omezením hybnosti v pravém lokti a řeším kostní cystu v prstu (lépe řečeno, neřeším – ignoruju). Nic příjemného. Taky mi zřejmě začíná lehká myšitida (syndrom karpálního tunelu), která nejspíš bude mít souvislost s tím loktem.

Ale shrnuto a podtrženo, dostávám se do stavu, kdy na svět koukám více méně s nadhledem. Je to fajn, nedrásat se non-stop kvůli všemu možnýmu.

Den 23. – 5 obrázků známých dívek, které jsou podle tebe atraktivní:

Co s ženskejma? Samo, že poznám, když je nějaká esteticky pěkná, ale víte co? Nehodlám je posuzovat podle atraktivity. Raději si hezky subjektivně slintnu nad chlapama. Následuje moje TOP 5 atraktivních cele(r)brit, na které se podle mě moc hezky kouká:

Robert Downey Jr., konkrétně jako Iron Man (dobře, možná ještě jako Sherlock Holmes).

Tom Cruise – říkejte si o něm, co chcete, mně se na něj příjemně kouká.

Matthew Lewis, neboli filmový Neville.

Mark Gatiss, kterého pravděpodobně znáte lépe takhle:

A last but not least:

Karl Urban, neboli filmový Éomer, Kostra McCoy, William Cooper (RED), Vaako (The Chronicles of Riddick), Kirill (Bournův mýtus) a mnoho jiných.

Samozřejmě, že bych nechtěla vynechávat Johnnyho Deppa, Samuela L. Jacksona, Heatha Ledgera, Christiana Bale, Nicka Morana a další… Ale řekla bych, že takhle to stačí, ne? 🙂

29.10.2012 – Kdo ohlídá (strážného) anděla?

A tak jsme dnes zabrousili do krámu Country Life v Dejvicích, kam chodíme ponejvíce pro čaj od Sonnentoru, Strážný anděl. Manžel má rád Strážného anděla. Chutná mu. Velice.

Dorazila jsem do krámu jako první, drapla jednu z posledních krabiček do packy, a než manžel přišel, okoukala jsem si všechny krabičky s čajem, co tam byly. Mám ráda Sonnentor, i když jsem jednu dobu pila ve velkém spíš Dobrou náladu (a bejvalej říkal, že když ten čaj nemám, je ze mně příšerná hysterka). A tak jsem si jen tak náhodou všimla, že na obalu píšou „18 nálevových sáčků“.

„I podívejme,“ zarazila jsem se. „Osmnáct – to je takové zvláštní a nekulaté číslo. Mám pocit, že dřív je balili po dvaceti.“

Manžel z hlavy nevěděl, já taky ne, ale při vybalení nákupu doma postavil novou krabičku vedle staré. Srovnání jsem vám vyfotila, podotýkám, že čaj stojí už delší dobu pořád stejně:

Trochu mě mrzí, že za stejně peněz nedostáváme stejně muziky, byť to balení s menším obsahem je rozměrově větší. Nehodlám řešit, jestli je to chyba výrobce, distributora nebo prodejce, každopádně jako zákazník jsem poněkud rozmrzelá. Alespoň, že zůstalo stejné složení.

PS: A ten starej obrázek se mi taky líbil víc…