Prosinec 2012

5.12.2012 – Nominčí Jedenáctka 1/3

Nominek mě nominovala – a to je krásná věta! 🙂

Za těch pár dní, co jsem tu mlčela, jsem stihla neoslavit 30. narozeniny (ne, vážně – na oslavy nebyla ani nálada ani prachy), stavit se u Sikara na Bad Movie Night (It’s a dick!), dát si první kolo výběrového řízení u jedné velké nebankovní společnosti, dozvědět se, že mě stejně neberou, začít šupovat fusekle a zase aspoň na chvíli zvítězit nad nespavostí.

A protože zatím si skládám některá témata v hlavě do článku, využiju příležitosti, kterou mi Nominek poskytla, a zařadím se do jedenáctkové řetězovky.

Ta se skládá ze tří částí:

  • Napsat 11 věcí o sobě
  • Odpovědět na 11 otázek
  • Napsat 11 nových otázek pro 11 pokračovatelů

A tak to rozsekám do tří částí, ať mám zase aspoň nějaké články 😉

Tady je 11 věcí o mně – možná se v některé budu opakovat, ale to nějak přežijeme, ne?

  1. Nemám ráda vyžadování pozornosti a obdivu čistě kvůli faktu, že dotyčný nebo dotyčná existuje. Já existuju taky, a je zajímavé, že většina těhle uřvánků mě ignoruje jako placatej šutr, ale já bych na ně měla vynakládat fyzickou i duševní energii. Ani nápad!
  2. Prostě nemám trpělivost s kníkaly. Pokud mají dost energie na kňučení, mají dost energie na to, aby se svou situací začali něco dělat. Já bych to měla vědět (pravidelní čtenáři vědí, ostatní buď zapátrají v archivech nebo se smíří s tím, že neví). [Poznámka: kníkání a občasné postěžování si na něco jsou dvě různé věci. První je nešťastný zvyk několika málo jedinců neustále naznačovat, že se jim vede strašně špatně a jejich okolí by je za to mělo litovat a mělo by dělat něco pro to, aby kníkalové přestali kňučet. Tedy, kromě dobře mířeného kopance a řevu „Drž hubu!“. Postěžovat si a vypustit páru občas potřebuje každý a je to úplně jiný hrnek kafe. Kníkalové totiž raději chcípnou, než by začali svůj problém skutečně řešit – protože kdo by jim pak věnoval pozornost, kdyby ho neměli? Pokud tedy své problémy řešíte a máte pocit, že se vám to sem tam i povede, nejste kníkal.]
  3. Občas nemám problém s tím, posloužit jako živá Wikipedie nebo Google – ale jen v omezeném rozsahu a jen pro někoho. Výjimkou budiž moje sestra, která je a) moje sestra, b) máme spolu specifický symbiotický vztah a c) teď už mě stejně předehnala a většinou využívám jako zdroj informací já ji. Blíží se doba, kdy některým budu na jejich výkřiky odpovídat tímhle odkazem.
  4. Miluju válení se v horké vaně se spoustou pěny. Bohužel jednak máme bojler a jsme v bytě 4, jednak mám přecitlivělou kůži, které dlouhé máčení se nesvědčí… Chjo…
  5. V poslední době mám problém se čtením „klasické“ fikce. Je spousta knih, které miluju, které bych si chtěla přečíst (nebo přečíst znovu), knihy, které mi někdo doporučil – a já nic. Když už něco čtu, jsou to novinové články (zřídka), příručky, odborná literatura (viz třeba Koukolíkova Vzpoura deprivantů), nebo alespoň literatura faktu.
  6. Úplně stejně mě postihlo nekoukání na filmy. Je jich spousta, co bych ráda viděla, a přitom nejsem ani schopná si je pustit na notebooku. Teď se ale těším na Hobita, Les Miserables a Star Trek Into Darkness (kde mimo jiné má hrát i Benedict Cumberbatch, to kdyby někomu nestačili Zachary Quinto, Chris Pine, Karl Urban a Simon Pegg), tak jestli budou peníze, asi zase začnem chodit do kina…
  7. Nemám ráda lidi. O lidech obecně si myslím něco o šedé mase, tupém stádu a podobně. Mám ráda některé konkrétní jedince (a těch je sakra málo), mám okruh řekněme dobrých známých, které toleruju lépe, mám ještě o něco širší okruh lidí, které toleruju s velkým vypětím – a pak jsou všichni ostatní, co je nesnáším. Malý návod: pokud se s váma bavím, minimálně vás toleruju. Pokud vás sama vyhledávám, pak vás mám dokonce i ráda. Ostatní si to neberou osobně. Já jsem velmi kritická osoba.
  8. Rovnou navazuju: Já opravdu jsem velmi kritická osoba. Ale protože to o sobě vím, snažím se nejen kritizovat, ale hledat i to dobré. A taky zakládat své kritiky na skutečných faktech, nikoli pouze na „líbí – nelíbí“. Zároveň ale stejnou úroveň kritiky vyžaduju i od ostatních. [Poznámka: ten bugr pod prvním hodnotícím videem z New Weird – viz odkaz v záhlaví blogu? Dotyčná slíbila, že pošle konstruktivní kritiku. Doteď nic.]
  9. Zároveň si myslím, že pravidla by měla platit pro všechny bez výjimky stejně. Bez ohledu na menšiny, většiny, barvu kůže, původ nebo vyznání. Žádné výhody, žádná diskriminace, žádné úlevy, žádné kličky, žádné znevýhodnění. To s sebou nese naprostou nepotřebnost takových věcí, jako je „homosexuální manželství“ – v mém ideálním světě by mohl uzavírat manželství každý s každým, pokud splní podmínky k uzavření manželství. Stejně tak náboženství a spol. – v soukromí ať si každý dělá, co chce, ať se řídí, čím chce, ale ať tím neotravuje ostatní. Všechna náboženství mají stejné právo existovat, stejně jako víra bez vyznání nebo ateismus. Ani jedno z toho není lepší nebo horší. Proto bychom je neměli ani zavrhovat, ani jim zametat cestičku a klást červené koberce. Stejně tak i v osobní rovině – když například neuspěju ve výběrovém řízení, protože ostatní byli lepší, je to něco jiného, než když stejně nemám šanci kvůli příbuzenské tlačence. Já jsem prostě Zákonný neutrál, i když si dávám bacha na to, jakýma zákonama se vlastně řídím…
  10. Politika je pro mě kámen úrazu – na jednu stranu se spoustou věcí nesouhlasím, protože i když mění věci, které je potřeba změnit, často je to špatným směrem, necitlivě a k horšímu. A to většinou ještě mění věci, které nejsou priorita. Takže se současným stavem politiky spokojená nejsem. Jenže na druhou stranu jsem velmi apatická, co se změny týče. Jako běžný řadový občan mám pocit, že i kdybych se na hlavu postavila, stejně na situaci nebudu mít vliv. Jedním z velkých zdrojů téhle mé apatie je i fakt, že předtím, než přišly do politiky VeVerky, přečetla jsem si na jednom osobním blogu jisté paní, že ona doporučuje svým známým volit Johna, protože „ho znají z televize, kde to všechno vždycky tak vyšetřil a odhalil spoustu věcí“…
  11. Ráda čtu osobní blogy, protože jsou pro mě tím, čím jsou pro spoustu lidí seriály a sitcomy – je to „ze života“ (doslova) a jsou to úplně jiný trable (alespoň většinou), než mám já. Je to fascinující a osvěžující. Alespoň pro mě. Proto moc nesleduju fanblogy nebo umělecké blogy, pro mě je prostě ta osobní rovina daleko zajímavější (ok, navíc sbírám matroše na povídky a způsob, jakým ostatní uvažují a komunikují mě fascinuje).

6.12.2012 – Nominčí Jedenáctka 2/3

Včera jsem sem házela první část Nominčí jedenáctky. Dnes odpovídám na 11 otázek, které položila na svém blogu:

1) Jak jsi se dostala k blogování? Kdy, proč?

Jak už jsem psala, zjistila jsem, že mám větší sklony uveřejňovat svoje filozofické myšlenky a názory, tak jsem postupně zkoušela různé způsoby, jak je vyjádřit, až jsem skončila u blogu. Protože se ale z mého blogu stává jeden z mých hlavních nástrojů komunikace s okolím, pořídila jsem si papírový deník, kam si píšu ty nejniternější záležitosti, které na veřejnost nepatří – už proto, aby si je nemohli přečíst bývalí, současní či budoucí zaměstnavatelé, kolegové nebo přátelé.

2) Máš nějaké oblíbené rčení, citát, motto? Jaké?

Já mám každou chvíli nějaké, měním je podle toho, jak se mi zdá, že pasují na mou situaci. V tuhle chvíli se už hodně dlouho drží První Cipollův zákon lidské stupidity: „Každý, vždy a nevyhnutelně podceňuje množství stupidních jedinců v oběhu.“ Fakt, že existuje daleko víc blbců, než tušíme, si připomínám pokaždé, když mi připadá, že přijdu díky svému okolí o rozum. Je to takové to „No jo, zase je o jednoho stupidního člověka víc, než jsem si myslela. Viz Cipolla. Je to prostě přírodní jev.“

3) Co Tě v poslední době rozesmálo nebo pobavilo?

Včera jsem se řehtala jako houpací kůň, když jsem poslouchala, jak Zeman zametl s jinak velice profesionální a výbornou moderátorkou v Interview ČT24 (je tam video i přepis).

4) Na čem si opravdu, ale opravdu pochutnáš?

Já jsem masožrout a a nejraději mám kvalitně připravený hovězí steak, rare až medium rare. Jako přílohu mám ráda vařené brambory zlehka pokapané máslem a čerstvou zeleninu. Omáčka, zapékání se sýrem a podobně opravdu nejsou potřeba.

5) Co pro změnu vůbec nejíš?

Plesnivé sýry ve mě vyvolávají brutální antipatie, nezáleží na tom, že jsou považovány za pochoutku, nebo jestli jsou plesnivé zevnitř či zvenčí. O něco menší, přesto stále velmi silný, pocit odporu patří zrajícím sýrům typu Romadur, tvarůžky a cokoli dalšího. Jejich zápach mi doslova způsobuje fyzickou nevolnost. A z nějakého důvodu nemusím papriky – kombinace jejich chuti, zápachu a struktury je mi opravdu nepříjemná. Taky nemůžu jíst pálivá jídla, můj žaludek je nezvládá a příliš mnoho chilli nebo cayenského pepře u mě během jedné až dvou hodin skončí zpíváním potrubních árií (neboli modlením se k porcelánovému bohu), i kdyby mi jídlo chutnalo sebevíc.

6) Co děláš s největším sebezapřením?

Domácí práce. Opravdu to prostě nemusím, nemusím, nemusím. Možná to souvisí i s tím, že v tuhle chvíli nemám svou domácnost, protože bydlíme u mamky v obýváku a neustále narážíme na stísněné prostory, rozdílné názory na to, jak by se měla domácnost vést a taky na obecné podráždění plynoucí z nedostatku financí. To je pak těžký, dokopat se něco dělat.

7) Co děláš naopak velmi ráda?

Popravdě, v tuhle chvíli mám tendence odpovědět „nic“. Ale to je zase ta moje deprimovanost. Protože do posilky sice chodím, ale raději z ní odcházím, na posezení s přáteli nejsou prachy, domů nikoho nepozvu, protože jednak předchozí bod, jednak co – budeme sedět v kuchyni a všichni ostatní budou courat kolem? Chodit domů k přátelům? Jednak hodně z nich je na tom s penězi podobně jako já, a/nebo nemají čas, nebo u nich taky nemůžu trčet furt. Číst mě momentálně nebaví, koukat na filmy taky ne… Holt za ekonomické krize je občas těžké se radovat. V podstatě co mě jako jediné ještě opravdu baví, je psát a připravovat se na psaní (rešerše a podobně). Když se teda proberu ze své úžasné apatie a dokopu se k tomu.

8) Co se Ti, ponejvíce, vybaví při vzpomínkách na dětství?

Většinou čichové vjemy. Vůně pečeného chleba ve školce v Afganistánu, sluncem rozehřáté dřevěné pražce napuštěné dehtem, když jsme šli z vlakové zastávky na chatu a kus cesty byl po kolejích, parfém mámy, babičky, sestry v lázních pro plicaře… Na to, že většinu roku trpím alergickou rýmou a ještě k tomu jsem hodně dlouho velmi silně kouřila, mám extrémně citlivý čich.

9) Je něco, co bys chtěla ve svém životě udělat jinak, kdybys měla schopnost vrátit čas?

Ne. Nikdy. Nevěřím na vracení času. Žít je potřeba směrem dopředu, ne se neustále ohlížet. Ano, je důležité poučit se z minulosti, je ale velký rozdíl mezi koncepty „poučit se z něčeho“ a „zaseknout se na něčem“.

10) Doporučíš mi Tvůj oblíbený film pro spravení nálady?

Hvězdné války 🙂 Ne, vážně! Miluju Hvězdné války a náladu mi zvedají spolehlivě.

11) V kolik vstáváš a v kolik se reálně probouzíš?

Vstávám většinou mezi sedmou a osmou. V poslední době se mi daří probudit se nejpozději cestou do práce, takže mám maximálně půlhodinovou probírací fázi…

7.12.2012 – Nominčí Jedenáctka 3/3

Ve středu jsem psala 11 věcí o sobě, včera jsem odpovídala na 11 otázek, dnes mám podle řetězáku, do kterého mě pozvala Nominek, položit 11 pokračujícím 11 svých otázek. Jdeme na to.

„Pikaču, volím si tebe!“

Ne, vlastně, u Pokémonů nejsme…

Ale zvolit si potřebuju, a to jedenáct lidí, kteří budou tuhle věc šířit. Já sem jména (popřípadě přezdívky) napíšu, ráda bych ale upozornila, že účast je naprosto dobrovolná. A tak pokud někdo nebude chtít, účastnit se nemusí. Na druhou stranu, pokud někoho neuvedu, ale rád by si to zkusil, pak prosím, máte volné pole působnosti. Je to jednoduché: napíšete jedenáct věcí o sobě, odpovíte na mých jedenáct otázek a vymyslíte si jedenáct otázek pro jedenáct dalších lidí.

A tak tedy zvu: TlusŤjocha, Mengano, Kadet, Destinatea, Ekyelku, TubeCat v Sikarově zastoupení, Edith, Kittanyu, Well Bloudovou, Emstečkou a Pammahone.

A ptám se:

  1. Když jste byli malí (definici „malí“ nechám na vás), napadlo vás někdy, že budete dělat to, co teď děláte (práci/školu nebo koníčky – nechám opět na vás)?
  2. Máte (nebo mívali jste) nějaký svůj oblíbený kus oblečení? Takový, ve kterém je vám prostě dobře? Je s ním spojená nějaká příhoda?
  3. Co považujete ve vašem životě za nevysvětlitelné? Chtěli byste vůbec, aby se to někdy vysvětlilo, nebo naopak ne?
  4. Představte si, že se potřebujete soustředit. Na práci, na učení nebo na tvorbu. Pustíte si k tomu nějakou hudbu? A máte pro tyhle příležitosti nějaký oblíbený styl hudby, popřípadě rovnou interpreta, kapelu nebo skladatele?
  5. Na jaký hudební nástroj byste chtěli umět hrát, bez ohledu na to, jestli si myslíte, že je to reálné, a proč zrovna tenhle? Pokud už na nějaký hrajete, jak jste si ho vybrali? A je to ten váš vysněný? Pokud jste hráli dřív a nechali jste toho, proč?
  6. Všichni máte svůj specifický styl blogování a vzhled blogu. Jak jste došli zrovna k tomuhle stylu písmenek i designu? Z čeho jste vycházeli?
  7. Představte si, že máte zaplacené všechny dluhy a účty a máte dost peněz na běžné výdaje (věnujte té představě chvilku a užijte si ji). Teď si přestavte, že jste vyhráli sto tisíc korun, ale pod podmínkou, že je musíte během 10 dnů utratit, zbylé peníze musíte vrátit, nemůžete je tedy uložit na účet nebo si je nechat na horší časy. Nemůžete je darovat, musíte za ně něco koupit. Za co je utratíte?
  8. Jaké jídlo byste si pro sebe objednali na soukromou oslavu (třeba i té výhry)? Proč zrovna tohle?
  9. Jakou práci nebo povinnost se stoprocentně pokusíte odložit na později, pokud to jen trochu jde?
  10. Jaký je váš smysl pro pořádek?
  11. Ztroskotali jste sami na pustém ostrově. Je tam zdroj pitné vody, nějaké palmy a pár křovin, ryby, písek, pár šutrů a malá jeskyně, kde můžete spát. Jakou jednu jedinou věc byste si přáli zachránit nebo najít na ostrově?

24.12.2012 – Svátky…

Pokud máte pocit, že je tu nějaké podezřelé ticho, je to proto, že lehce padám na hubu.

Mamka přechodila chřipku a vyvinul se jí z toho dobře vyživený zápal plic, takže leží v jednom nejmenovaném pražském špitále, kašle, jako by se účastnila národního přeboru, a i jinak má vcelku veselo. Naštěstí je to docela blízko, takže za ní můžu denně lítat aspoň na chvilku, ale i tak to není nic extra veselého (nehledě na to, že vždycky, když tam lezu, počítám si ententyky dva špalíky, jestli si náhodou neodnesu z oddělení suvenýr v podobě odolného nemocničního kmene bakterií nebo tak něco). Její ošetřující lékařka mě upozornila, že o tom, jestli mamku pustí s polykacíma antibiotikama domů, se budeme bavit nejdřív sedmadvacátého. Huhl.

K tomu se přidávají mamky povinnosti, které na nikoho nepočkají, takže už si nejen vesele prdelím do práce a z práce a do špitálu a ze špitálu, ale ještě do banky a z banky a na nákup (ok, více nákupů, než obvykle) a tak, takže jsem celá veselá, ani trochu se mi nekřiví páteř, a tak vůbec.

Bohužel, ve vzduchu mi visí celkem pět dárků, které dopravce nestihl dopravit včas, takže pět lidí dostane o dárek méně, než měli dostat. A to máme rodinnou oslavu až na Druhý svátek vánoční.

V pátek jsme si dali se Sikarem spicha u Alchymisty, abychom si vyměnili dárky. Bibliofilové by měli vědět, že tam mají poměrně dost knih k prodeji s tím, že člověk na kase zaplatí tolik, kolik si myslí, že by za tu knížku měl dát. Nejde jim o zisk ale o to, aby se knihy opravdu četly. Já takhle ukořistila Haileyho Letiště, Černošskýho pánaboha a pány Izraelity, Wellsova Neviditelného, Skleněné peklo, Kmen Andromedu, Dobrý člověk ještě žije a Pana Shawa a pana Twaina. Sikar ulovil Příběhy pilota Pirxe od Lema. Stejně tak je možné tam přinést své knihy, které by člověk rád pustil do oběhu, je ale nutno počítat s tím, že je to cukrárna a nikoli antik – takže tam své knihy vypustíte na svobodu a nedostanete za ně ani floka. Zato někomu jinému uděláte radost…

No a samozřejmě, že tam dělají vynikající čaj, kávu a zákusky, ale knihy jsou knihy!

Ač se to zdá s podivem, máme sehnané a zabalené všechny dárky! Teda, ty, co stihly přijít. Docela se divím, že konec světa přece jen nepřišel.

Při objednávce jednoho dárku ve sportovním obchodě jsem si pro sebe koupila taky hula hup obruč a gymnastický míč. S tou obručí mi to ještě moc nejde, ale míč si užívám. A moje záda taky. Je to paráda.

Posílala jsem PFka. Ti, s kým si více-méně pravidelně píšu, by je už měli najít ve schránce. Objednala jsem jich 50 kousků a nakonec mi zbyla dvě, protože se mi dva lidi ještě neozvali s adresou. Ale on je to tak trochu thriller: přišly odpoledne, tak jsem se na ně vrhla a nadepsala první polovinu těsně před koncem pracovní doby. Manžel už stepoval venku a čekal na mě, já rychle ještě olízala známky, nalepila je a cestou domů letěly pohledy do schránky.

Druhý den jsem zbytek nadepsala a oznámkovala hned ráno a v klidu jsem si štůsek pohledů odložila na stůl. Na konci pracovní doby jsem je vzala do ruky, že půjdem, a šup! Ze štůsku začaly doslova sněžit odlepené známky! Nedržela ani jedna! A tak jsem všechny poctivě znovu přilepila lepidlem, ovšem i přesto mi někteří adresáti druhé várky hlásili, že jim přišel pohled bez známky…

Ale buď známky vydržely dost dlouho, nebo se pracovníci české pošty rozhodli, že udělají vánoční dobrý skutek, a tak mi už hlásil i dopisovací známý z Nového Zélandu, že pohled, ač bez známky, dorazil v pohodě a včas! A tak děkuji všem zúčastněným, i když si tohle asi nikdy nepřečtou, že zajistili, aby se PFka dostala tam, kam měla.

A proto si docela užívám, že dnes mě už čeká jen návštěva u mamky, příprava večeře a výměna dárků s manželem. Konečně veget!