Leden 2012

1.1.2012 – Stylový Nový rok

Normálně bych počkala tak do odpoledne, abych nepřehlcovala svůj v poslední době anorektický bložínek, ale tohle nešlo pominout. Totiž jak vypadala oslava Silvestra u kamarádky (až tohle najde a až pak najde mě, bude to asi bolet, ale stojí to za to). Já jsem fialová, zbytek se pozná (nebo u toho byl na FB):

1.1.2012 – 30 Days Meme: Den 1.

Vida, málem jsem zapomněla, že dnes je čas na první téma z toho meme, o který jsem zakopla: Tvůj současný vztah.

Předně, už dávno je tu známo, že jsem vdaná, na čarodějnice 2012 oslavíme třetí výročí svatby, podle všeho se tomu říká svatba kožená (hmmm… Bunda? Korzet (na mně)? Kalhoty? Opasek? Něco vymyslíme…) Kdo zapátrá v zápiscích z dubna a května 2009, může si přečíst, jak to probíhalo před tím i potom, každopádně od té doby jsem alergická na větu „Teď už to bude jenom dobrý!“ Znalci vědí.

Jak tak občas čtu Módní peklo, nevím, jak by se Adě líbilo na naší svatbě – prohlásili jsme hned na začátku, že se svatba bude konat v džínech, protože si nemůžu pomoct, ale žádný šaty z půjčovny se mi nelíbí. Teda, líbilo by se mi pěkných pár modelů, kupříkladu z FairyGothMother, ale na to fakt nebyly prachy. Nejsou doteď. Manželovo svatební košili jsme splašili v Nosferatu (které mě jinak vcelku zklamalo, protože kvalita materiálů, potisků ani zpracování ani zdaleka nedosahuje jimi nasazené cenové laťky a fakt si nemyslím, že by součástí „echt dark lůku“ měla být košile užírající svému nositeli kůži zaživa), a i jinak se nám to myslím povedlo:

Kytici jsem chtěla z něčeho, co nejsou růžový růže. Sice jsem zapomněla říct, že bych si nepřála růžovou obecně, ale pivoňky, pryskyřníky a malé zelené chryzantémky se vydařily docela dobře. (Mimochodem, podle některých výkladů chryzantémy znamenají „jsi skvělý přítel“, pivoňky jsou léčení, šťastné manželství, veselý život a pryskyřník znamená dětinskost nebo taky bohatství. Hm. Ještě, že mě nikdy dřív nenapadlo zkoumat.)

No, ale dost o svatbě, otázka byla o vztahu.

Ať bych mohla říct cokoli, jako první mě napadne vždycky, že nic takového jsem nikdy nezažila. To je poprvé, kdy mě někdo bere přesně takovou, jaká jsem, můžu se měnit a nemusím, není po mně nic vyžadováno. I když jsem kouřila a manželovi se to nelíbilo, dal si tu práci, aby mi vysvětlil, že se mu to nelíbí proto, že mi kouření ubližuje, ale že mi nehodlá nic nažizovat nebo zakazovat, protože je to prostě na mně.

Jistě, že nejsme pan a paní Dokonalí, každý má svoje mouchy, ale umíme se domluvit prakticky na čemkoli. Ano, hádáme se. V průměru jednou za tři čtvrtě roku, většinou kvůli nějaké pakárně (namátkou můj oblíbený příklad: jestli byl Sovětský svaz v 80. letech lepší ve výrobě průmyslové oceli lepší než USA nebo ne), pak to chce chvilku na vychladnutí (z mé strany) a pak si to v klidu vyříkáme a celou věc uzavřeme. Pak nastává část, která pro naše případné publikum musí být docela vtipná, přiznám se, že pro nás už méně: jeden druhému se omlouváme a je nám to mrtě líto. Chjo.

Prostě, tady je to napořád. Doslova dokud nás smrt nerozdělí, a myslím, že i tak budeme přesně takovej ten starej pár, co odchází do roka a do dne po sobě, protože jsou skutečně oba dvě půlky jednoho celku. Neřešíme, jestli nás ten druhý miluje, jsme si tím naprosto jistí.

Takže tak. Cirrat a Dart jsou dva za cenu jednoho, Dartráti, jak nás překřtil Lord na svatbě.

A to i přes to, že Dart natolik nemá rád syrovou zeleninu a ovoce, až si na ně vypěstoval alergii 🙂

2.1.2012 – 30 Days Meme: Den 2.

Dnešek byl fajn – protože naše firma spolupracuje převážně s ruskými partnery a v Rusku mají fajne zákonitost, že pokud státní svátek připadá na víkend, dostanou volno místo toho v týdnu, nejčastěji v pondělí. A tak bychom si v práci neměli s kým hrát, proto jdu letos prvně do kanclu až zítra.

Dokopali jsme se s manželem do posilky – a zjistili, že tam mají taková ta vacutherm chodítka (nezajímavé, vysoký tlak), ale hlavně zaváděcí cenu na přístrojovou lymfodrenáž, jedno sezení v délce 50 minut, sada 15 návštěv za… 1.450,-! Ne, nikde mi nic nevypadlo, holt zaváděčka je fajne věc, protože je to opravdu jeden tisíc čtyři sta padesát korun českých za 15 seancí! Pražačky s dobrým přístupem do Dejvic, zbystřete!

Z posilky jsem se doma akorát bleskově osvěžila, převlíkla a letěla na ultrazvuk prsou – v září jsem si kromě chřipky stěžovala ještě na to, že mi natekly uzliny v podpaží, a to dost bolestivě a dlouhodobě. Naštěstí mi bylo řečeno, že virózy mohou mít podobný účinek jen to hvízdne, hlavě ale nemám žádné patologické změny. Což je dobře. Víc než dobře. A navíc mi paní doktor doporučila, že bych měla chodit na ultrazvuk preventivně každý rok, nejpozději do dvou let, protože „takhle velké jen tak neprohmatáte, tak pro jistotu“. Myslím, že jsem ji dostala pověstí o své prababičce z máminy strany, která si je v pokročilém věku musela přehazovat přes rameno, když se chtěla pořádně umýt. A i přes pečlivé utření gelu jsem si cestou z ultrazvuku připadala, že bych měla dojít někam do baru a objednat si koktejl Slippery Nipple – protože jak ví každý, kdo sono absolvoval, ono to prostě pořádně otřít nejde a nejde a nejde!

Konečně jsem se dneska dostala k dělání jarních závitků. Agrrr měla pravdu jen částečně, když pravila, že je to práce pro vraha. Je to totiž práce pro několik vrahů! Nakonec jsem to vzdala a zbylou část směsi a nudlí jsem zamrazila s tím, že jestli to po rozmražení nebude dobré, taky žádná škoda. Tak ve čtyřech nebo i ve třech by se to dalo zvládnout, ale když je na to člověk sám, je to na palici.

No, po prozrazení mých dnešních činností je konečně čas na dnešní téma. Kde se vidím za deset let. V roce 2022. Až mi bude necelých čtyřicet…

To je docela zrádný, hlavně proto, že mi hlava odmítá brát tak vysoká čísla…

Předně, chtěla bych být doma s manželem, na svým, pokud možno s několika dětma. Který budou všechny maximálně na prvním stupni základní školy. Ach jo.

Kde to „na svým“ bude, toť otázka. Není žádné tajemství, že jsme dlouho přemýšleli o emigraci na Nový Zéland, protože je to dost daleko od dobře míněných rodinných rituálů (a ano, jsme tak trochu samotáři), mluví tam anglicky, mají velmi otevřenou imigrační politiku (ale taky velmi konkrétní podmínky, které člověk musí splňovat) a mají tam skvělé klima a přírodu. To, že se tam natáčel Pán prstenů nám popravdě docela pilo krev, protože ve chvíli, kdy na to přišla řeč, bylo to většinou to první, co někdo zmínil.

Bohužel jsme se s Dartem potkali ve chvíli, kdy mi bylo pětadvacet a jemu o dva víc – biologické hodiny na mé straně už začaly tikat (a je to absurdní a smíšený pocit: přeju si stát se rodičem a přitom se ale vůbec necítím být dospělá) a jak se vlastně většinu času plácáme ve finančních nížinách (ale občas se nám povede vylézt na kopeček, to zas ne že ne), bylo čím dál tím jasnější, že ve chvíli, kdy dáme dohromady tolik peněz, abychom se mohli na NZ přestěhovat a mít na prvních pár nájmů a vydržet hledání práce, bude jednodušší zajistit si existenci tady. Možná bychom do toho šli, nebýt toho, že děti jsou v tomhle případě priorita. I když vzhledem ke stoupajícímu věku a zdravotním komplikacím nás obou je opravdu otázkou, jestli na ně vůbec dojde, ale řekněme, že ano (pokud ne, pak světe, tady nás máš).

Dům i s pozemkem máme pečlivě vymyšlený, občas až do bizarních detailů. Aby se tam vešel sálek na cvičení pro případ nepříznivého počasí, sauna (může být i infra), posilovna se stroji, plácek venku na cvičení za příznivého počasí, jezírko, kolem něj masožravky, několik ovocných stromů (objevila jsem úžasné stránky http://www.stareodrudy.org/, kam se chodím čas od času vyžít), bylinková zahrádka, okrasné stromy, terasa, místo na posezení, udírna… Zkrátka potřebujeme menší panství.

Na otázku, kde na to chceme vzít, mám podle nálady různé odpovědi: bohatý příbuzný, o kterém my netušíme nic zato on o nás ano, dokonce nám odkáže své jmění, výhra v loterii nebo zločinecká dráha typu „pojďme vyloupit banku“. Je mi tedy jasné, že se asi některých představ budu muset vzdát.

Na druhou stranu, kdyby to vyšlo, máme už domluvené i komando přátel, kteří by neváhali se přistěhovat do našich spárů, jen aby měli přístup ke zdroji dekoračních materiálů, mohli vybírat zviřátka k zakoupení a posléze ke konzumaci a podobně.

Profesně? Těžko říct. Momentálně dělám sekretářku, kde fakt moc kam postoupit nejde. Ráda bych v budoucnu měla vlastní šperkařskou dílnu a/nebo vlastní vydavatelství, ale v tomhle ohledu je deset let fakt dlouhá doba.

Takže tak.

4.1.2012 – 30 Days Meme: Den 3.

Dneska budou memací příspěvky dva – včera odpoledne jsem totiž začala mít pocit jehly vražené do levého očního důlku (těsně nad vnějším koutkem, kdyby to někoho zajímalo) a následně jsem prospala celý večer. Vzbudila jsem se kolem jedenácté, schroupala tři sušenky a upadla zpátky do bezvědomí. Úspěšně se mi povedlo bolesti hlavy zaspat, ale obávám se, že se v průběhu několika nejbližších dnů vrátí i s posilama…

Zarazilo mě, že na tema.blog.cz nikdo nevyskakoval dva metry do výšky – v kalendáriu jsem totiž nezmínila, že 3.1. slavíval narozeniny J. R. R. Tolkien, ale evidentně Tolkienovci nechodí na Téma-blog (nebo nečtou Kalendárium), protože tohle opomenutí nikoho nezajímalo.

Každopádně, co se meme týče, tohle je včerejší rest: můj názor na drogy a alkohol.

Rovnou říkám, že já mám velké sklony k závislosti. Úspěšně jsem se prokouřila od třinácti až donedávna, alkohol byl pro mě zvlášť na gymplu kámoš největší, akorát drogám v tom nejčastěji braném slova smyslu jsem se úspěšně vyhýbala. A díky bohu za to. S mou povahou a sklony zaháčkovat se takřka okamžitě by to vzalo rychlý konec. Bych vzala rychlý konec.

Ono i s tím alkoholem – popíjet jsem začala samozřejmě před osmnáctým rokem, nejdřív klasickým stylem „lej to do mě, ať je po mě“, po několika brutálních ožráních jsem ale zmírnila a začala nasávat potichu, pomálu, zato ale vytrvale. Nakonec jsem nebyla schopná hrát bowling bez dvou rumů s kolou (protože mi to zlepšuje mušku) nebo jít spát bez pixly piva (protože mě to uvolňuje). Jít si po škole sednout do hospůdky se spolužáky bylo to nejmenší. Myslím, že jsem nějaké dva nebo tři roky nevystřízlivěla vůbec – ovšem narozdíl od některých ve svém okolí jsem dokázala být dobře funkční i pod vlivem a dávala jsem si pozor, abych pod vlivem nebyla moc.

Když jsem pak zdrhla ze školy a začala pracovat, držela jsem se dlouho zkrátka, zato jsem si to vynahrazovala ve chvílích volna. Možná i proto jsem nakonec měla první pořádnou dovolenou až po šesti letech. Mezitím jsem ovšem nasbírala docela slušnou sbírku psychických potíží, z nichž dlouhohrající deprese byla to nejmenší. Naštěstí jsem tentokrát měla lidi, o které jsem se mohla jakž takž opřít, o některé víc, o některé míň, ale dostala jsem se z toho (více-méně) bez Strýčka Ethan(ol)a.

Mimochodem, když jsme na laborkách z chemie zjistili, jak vypadá molekula etanolu, říkali jsme, že jdeme chlastat pejsky:

(Zdroj)

Je pravda, že člověk pod vlivem alkoholu udělá ledacos. Jak bych mohla dosvědčit, protože jsem se na jedny své narozeniny (nejspíš devatenácté) tak ztřískala Polárním medvědem (doteď nesnáším vodku a sekt), že jsem nejdřív zvracela apartně přehozená přes rantl okna do zahrady (přízemí, chlastalo se v přízemí), pak hodinku objímala v téže hospodě porculán a nakonec mě vytáhli na ulici, abych se trochu probrala. Pamatuju si, jak jsem ležela ve sněhu na chodníku v silonkách a negližé a hlavu měla co nejblíž obrubníku, abych si nezvracela pod sebe. Když to teď tak popisuju, je mi docela trapně, ale bůhvíproč jsou mezi puberťáky tyhle stavy a historky ceněné jako něco obdivuhodného, takže jsem se s tím poměrně dlouho vytahovala.

Mimochodem, ta chvíle venku mi připadala jako čtvrt hoďky, po několika letech jsem se o tom ale bavila s kamarády, kteří u toho tenkrát byli, a ti se zarazili a tiše na sebe koukali. Pak z nich vypadlo, že se u mě střídali asi dvě hodiny a dávali na mě bacha, abych neumrzla. Tohle je jediné okno, které jsem za celý život zažila kvůli alkoholu (co jsem vyváděla po jednotlivých operacích a po narkóze je popsáno v příslušných článcích jinde).

O pár dní později jsme doslavovali. Jo, byly to devatenácté narozeniny, jak tak o tom přemýšlím. Nejdřív jsme sdělali flašku tequily, kterou jsem dostala od kamarádky, pak došla, nikomu se nechtělo v nejlepším přestávat, tak kluci došli pro vodku. A můj bývalý a moje tenkrát nejlepší kamarádka se hecli, že ona nedá velkou sklenici vodky na ex. Fascinovaně jsme ji sledovali, jak do sebe tu vodku leje, a ještě jsme ji jako hovada povzbuzovali.

S nějakým tím základem z modré agáve již v žaludku to netrvalo dlouho a holka měla ukázkovou otravu alkoholem. Zatáhla jsem ji do koupelny, střídavě sprchovala studenou a horkou vodou, nutila ji pít turka a zvracet, až mi pak přišlo líto, že na oslavě svých vlastních narozenin, kde byl nota bene maník, se kterým jsme zrovna ten večer uzavřeli příměří za účelem něčeho víc, napravuju cizí chyby a poslala do koupelny bývalého se slovy „Když si ji vožral, tak se o ní postarej.“

„Můj“ maník už byl ovšem pryč a bývalý už taky myslel alkoholem, bo milou kamarádku z koupelny vytáhl, zabalil ji do svého svetru a uložil na gauč. Pak uložil sebe na gauč. Podotýkám, že se chlastalo v minigarsonce. Pak uložil sebe na kamarádku. A pak to nabralo grády. Máloco je divnější, než pozorovat svého bývalého, jak (a sakra, teď mi došla slušná slovesa, tak sorry) šuká vaši nejlepší kamarádku na gauči, vedle kterého sedíte vy a dalších pár lidí. Nutno dodat, že to připadalo divné i těm ostatním. Ale i my jsme byli dost naťuknutý, takže jsme jim skandovali do rytmu a oni nás na střídačku posílali do prdele. Hmm.

Nakonec ona usnula a on seděl na židli a já mu vrazila obrovskou facku. Byl tak zlitej, že z té židle spadl. Ovšem jeho hláška „Au, ty krávo! Copak tě podvádím?“ mě tenkrát pobavila. Baví mě dodnes. Nicméně ta facka byla za něco jiného, což jsme si taky sdělili po letech (o některých věcech se prostě líp mluví s dostatečným odstupem) – ona ta moje kamarádka totiž tenkrát byla panna a tohle mi přišlo jako extrémně hnusný způsob, jak „o to“ přijít.

Dotyčná mi o pár dní později sdělila (kupodivu se se mnou nepřestala tenkrát kamarádit, rozkmotřily jsme se až o pár let později), že se jí vlastně ulevilo, protože byla ve svých téměř dvaceti ještě panna, slyšela, že to napoprvý nestojí za nic a že takhle si to aspoň nepamatuje…

Nicméně myslím, že se nikdo nediví, že po těhle dvou zkušenostech jsem přestala chlastat první ligu a začala jsem popíjet. Což bylo pro mé zdraví ještě o něco horší, než nárazové pitky, ale aspoň jsem věděla, co se kolem mě děje.

Po dlouhodobé abstinenci jsem pak jednu chvíli popíjela koktejly, pak jsem dostala prášky na tlak a sebemenší panák pro mě znamenal několik hodin potrubních árií. To se nevyplatilo.

A teď už nadávám zase z jiného důvodu: chutnaly mi ty které drinky, ale strašně mi na nich vadí ta lihová pachuť. Je to podobné, jako s těmi nehořlavými papírky u cigaret – to, co drtivé většině lidí nevadí, mě odpuzuje. Jednou za čas převáží chuť nad nechutí, pak si dám panáka nebo malé pivo (velké nevypiju, nechutná mi), nebo jdeme někomu kupovat dárek a pak láskyplně hladím pohledem láhve v regálech, ale dokud nepromakají pořádně umění nealkoholických koktejlů, mám smůlu.

Takže od abstinenta k alkoholikovi, od alkoholika ke zfamfrněným chuťovým buňkám a abstinenci… Ta moje mlsná huba, i když mě stojí tolik kil navíc (haleluja, zejtra zase do posilovny) mě zachraňuje před tolika nectnostmi…

A vážně, když už pijete, pijte opatrně. A raději nepijte vůbec.

6.1.2012 – 30 Days Meme: Den 4.

Hmmm, zase jsem ve skluzu. Rovnou se přiznám, že jsem včera v práci několik hodin dodělávala odpovědi ke kvízu, takže pak se mi už nic psát fakt nechtělo. Navíc po obnovení cvičební rutiny můžu říct, že mě konečně přešly problémy s nespavostí – dokonce až moc.

Včera jsem se sice vzbudila na první zazvonění budíku, pak jsem mobil ale položila vedle sebe a zvesela znovu usnula. Probrala jsem se deset minut před osmou a zjistila, že mi mobil mezitím odcestoval pod dva polštáře, takže fakt smůla. To, co mě vzbudilo, byli řemeslníci ve spodním patře zasekávající kangem trubky do zdí. Dneska jsem pro jistotu spala v klidu až do osmi a na nějaké zvonění budíku nereagovala. Budu zas muset změnit vyzváněčku, na Satrianiho jsem si už asi zvykla.

Andrea mě lehce serinká, ale co už, takovej je život. Joachim, Emma a Kirill taky přišli a odešli, ne? Pohybuju se po venku v klobouku, neprofuku na uších pod ním a ještě ve sluncákách, protože nebe má přesně ten odstín, ze kterého mě bolí oči. Musí na mě být fakt výborný pohled.

Včera jsem zase zapojila vánoční mixér – rajská z čerstvých rajčat je fajn, akorát kdyby ty červený koule nebyly tak… slaměný? Abych se dostala na tu úroveň navinulosti, na kterou jsem zvyklá z protlaku, musela jsem použít docela dost cukru i soli. Na druhou stranu je fakt, že ten hovězí vývar, na kterém jsem stavěla, jsem taky nechávala táhnout bez soli. Teď musím vymyslet něco na víkend. Trochu mám cuky zase udělat dýni, minimálně polívka všem chutnala, a dokud jsou…

Každopádně, je čas na čtvrté téma z rozjetého meme – můj názor na náboženství.

Ha!

Asi jsem to párkrát už zmínila, ale jsem vysvěcená duchovní (blbý výraz; znáte někdo lepší český ekvivalent k ordained minister?) Scientologické církve. Před několika lety jsem se částečně vlastní vinou, částečně shodou okolností a částečně chybou řekněme externího lidského faktoru dostala mimo dobré vztahy s církví, take by se dalo říci, že jsem posledních pět nebo šest let věřící ale nepraktikující.

Nebudu tady rozebírat Scientologii, její nauku, celebrity a fámy v bulvárním tisku, jsem ale ochotná s jednotlivci diskutovat po mejlu nebo osobně někde u kafe. Tenhle blog je o tom, co se honí v mé hlavě, ne o tom, na čem je založené to které náboženství a jestli je to chybný nebo přesný výrok.

Co se náboženství týče, podle mě je spíš důležitá víra člověka v něco. Ať už je to šťastná erteple (díky, pane Pratchette), Bůh, Jahwe, Alláh, celý panteon různých bohů, kosmická síla, matematické vzorečky, chemické reakce nebo poníci (že, Sikare), víra v něco je jedním z hlavních způsobů, jak si stanovit žebříček hodnot a základní směrnice pro život.

Náboženství, to je něco úplně jiného než víra. To už je soubor psaných i nepsaných pravidel ve stylu „tohle ano, tohle ne, tohle můžeš, tohle nesmíš a tohle musíš“. Někomu to vyhovuje. Někomu vůbec. Ty systémy jsou různé, ale i tak jsou lidé, kteří dávají přednost životu mimo jakoukoli organizaci v tomhle směru.

Jedním z nich je můj manžel, který tvrdí, že jakákoli snaha o organizování víry a o praktikování náboženství víru jako takovou tímto omezuje. Jinými slovy, že organizace a rituály pak stojí mezi člověkem a jeho vírou. Je zajímavé, že zároveň kdyby mu to zdravotní stav dovolil, pravděpodobně by pracoval v armádě, která je taky velmi striktně organizovaná…

Můj osobní názor je, že pár náboženství je promyšlenejch fakt dobře a bylo by fajn, kdyby to tak fungovalo, jenže lidi z toho zase udělaj akorát tak bordel. Kupříkladu Scientologie má nástroje k tomu, aby moje deprese mohla být odhalena včas, kdy se s tím dalo ještě vcelku jednoduše něco dělat, jenže nikdo jim konkrétně v mém případě nevěnoval pozornost dokud nebylo pozdě. Přístup tak trochu ve stylu britského válečného „Keep calm and carry on“ má sice svoje výhody, ale rozhodně není udržitelný donekonečna, to zaprvé, a v případě, kdy se používá k ignorování již existujících nedostatků a chyb, je spíš škodlivý. Spíš rozhodně.

Já jsem idealista, který si představuje, že když je někde něco nějak napsáno, lidi to budou dodržovat, protože na tom jsme se všichni přece dohodli, ne? Od pravidel silničního provozu (rychlost nepřekročíš, blinkry dávati budeš, své motorizované i nemotorizované bližní neohrozíš) přes slušné chování (ano, ve smyslu Gutha-Jarkovského, kdo koho pouští do dveří, kdy se vstává ze židle, sedá, kdo koho zdraví jako první a pod.) až ano, po náboženské a organizační směrnice. Vždycky mě strašně rozhodilo, když se někde napsala konkrétní procedura a lidi ji pak obcházeli, nebo když já jsem ze sebe šťavila co se dalo a někdo jiný sice dělal svou práci, ale taky si řekl o pořádnou výplatu, nebo s pobočkou rovnou zacházel jako s peněženkou. Tak začala moje deprese.

Kdybych žila někdy dřív a stala se jeptiškou, pravděpodobně bych nejdřív byla plná náboženského vytržení a pak by mě posedly takové chmury, že bych pravděpodobně tiše pošla. Anebo bych se stala ekvivalentem Johanky z Arku. A v ideálním případě by mě někde sundal nepřátelský šíp, protože pak se nechat „zradit“ zemí a církví, za které jsem bojovala, no to by mi asi hráblo…

Ale zpátky k náboženství.

Náboženské organizační struktury mají bohužel mimo jiné tendenci přitahovat fanatické vlajkonoše. Vlajkonoši si přečtou pár vět o doporučeném chování, nenastudují si pořádně, o čem je řeč, namalují si transparent se znakem té které církve a pak postávají kolem, mávají tím práporem kolem sebe a všem tvrdí, že tak je to správně a tak to má bejt. Přitom o svém náboženství toho moc nevědí. Na jednu stranu by člověk řekl „to jsou ti zneužitelní“, ale vlajkonoši nejsou čistě náboženskou záležitostí. Určitě znáte takové zástupce politických směrů nebo rovnou konkrétních stran, nějakých životních stylů, diet a podobně. Navíc jsou to často lidé, které nějaká hloubka poznání a zjištění „a proč to funguje zrovna takhle“ nijak netrápí, dokonce jim je spíš znatelně na obtíž.

Pak jsou teoretičtí učenci, kteří mají všechno v malíku, jenom ten skutek jim trochu utek. A často káží vodu a pijí víno, když už jsme u tohodle tématu. Ve chvíli, kdy se dozvědí, že by člověk neměl porušovat nějaký řád, vám budou půl hodiny vyprávět o tom, jak kdysi z kanceláře ukradli sponu na papír, takovou tu malou, obyčejnou, a budou se strašně kát.

Huhl. Jako zpověď je to naprosto k ničemu. Zpověď má člověku ulevit od toho, co ho doopravdy žere a tíží, ne od toho, co si myslí, že by jeho okolí považovalo za špatné. Nebo, abych to popsala přesněji, do zpovědi má jít člověk kvůli sobě, ne kvůli ostatním.

Další oblíbený typ jsou profesionální oběti, které si stěžují zleva zprava, jen aby je někdo politoval. Zajímavé je, že když se oběti dozví, že i v náboženské struktuře, které se mají podle nich věnovat potřebným (=jim) a podobně, najednou musí něco udělat oni sami, velmi rychle zmizí. Zodpovědnost sám za sebe? Ještě to tak, děkuju pěkně!

To jsou takové základní typy, které doplňují obvyklé zmrdy a vohnouty, kteří se vyvrbují v jakékoli struktuře bez ohledu na zaměření. Je ale zajímavé, že tam, kde se skutečně dodržují základní směrnice náboženství, je zmrdů a vohnoutů, stejně jako vlajkonošů, teoretiků a obětí, poměrně málo a většinou dlouho nevydrží. Stačí trochu povolit a postavit to na soucitu namísto efektivity a šup, je to úplně naopak.

Taky bych se pozastavila nad tím, že často se pojem „církev“ ztotožňuje s pojmem „charita“. He, proč? Protože ta skupina s ústředím ve Vatikánu to řekla? Nebo některá z jiných? Okay, ale uvědomujete si, že oni jsou pro mě vlastně konkurence? To je jako byste chtěli od firmy IBM, aby se řídila interníma směrnicema firmy Volkswagen nebo tak něco!

Jak říkám: náboženství sama o sobě jsou fajn, akorát lidi je kazej. 🙂 A já dávám stejně přednost víře před náboženstvím. A třetí moje zákonitost ohledně těhle věcí je „Necpi mi svoje, já ti to moje taky necpu.“

Cokoli, co bych k tomu chtěla přidat dalšího, by bylo jen bleděmodrou (bledězelenou, … ) variací na dané téma.

A tak se mějte pěkně, mě za chvíli čeká další kolo v posilovně.

7.1.2012 – 30 Days Meme: Den 5.

Hmmm, zrádná rajská. Než jsem včera stihla dojít z práce domů, volal mi manžel, že ho stihly rychlé problémy s trávením, tímpádem nemůže do posilky. A samotné se mi fakt moc nechtělo. K večeru mu pak začal lehounce otékat obličej, proto si myslíme, že za to může ta rajská. Holt, i převařená zelenina asi občas dělá problémy. Naštěstí otoky byly jen náznakové, nic tak vážného jako na podzim. Ovšem umělec se zase vytáhl: jak tak četl Feistovu Trhlinovou válku, tak dlouho se hnípal v noze, až si strhl celý nehet na malíčku. Eugh!

Dnešek zatím trávím povalováním se v posteli, čtením fanfikcí a celkově relaxem. Později mě čeká květáková polívka a zřejmě zase budu dusit maso. Což mi neva – takové recepty já ráda: vrazím to do trouby a ono se to prakticky dělá samo, heh.

Bohužel jsem si vlezla dneska po víc jak čtvrt roce na váhu a zděsila jsem se: 129,5 kilo! Ono je fakt, že od konce srpna mi bylo blbě a jakž takž jsem začala být schopná se hýbat až teď v lednu, ale připadám si ještě o něco nechutněji, než když na sebe jenom koukám do zrcadla. Holt mám před sebou ještě dlouhou štreku. Už jsem zase oprášila androidí Noom v mobilu, což je prográmek, kam si člověk zapisuje co snědl (v hodně zjednodušeném formátu, takže nemusí přemýšlet nad tím, kolik má co kalorií, je to takové baj vočko), jak se hýbal a kolik váží. Není to tak přesné, jako jsou STOBové semaforky, ale jako připomínání „nežer tolik, budeš si to muset napsat“ je to stejně účinné 🙂

Nicméně meme – část pátá: kdy jsem přemýšlela o sebevraždě.

Přiznám se, že tohle je pro mě strašně nepříjemné téma, protože to, že jsem si psychicky natolik sáhla na dno, že jsem byla ochotná hodit vlastní Game Over, je pro mě určité selhání. Na jednu stranu jsem z toho nakonec vyšla o hodně zkušeností bohatší a chytřejší, na druhou stranu stačilo opravdu jen málo a je to pro mě něco, za co se stydím.

Těžko říct, kdy konkrétně začaly moje depresivní stavy – včera večer jsem o tom přemýšlela a zjistila jsem, že poznámky o tom, jak jsem tlustá, jsem začala schytávat v páté třídě. Prosím pěkně od tělocvikářky. V té době jsem sice vážila 75 kilo, jenže jsem měřila skoro svých současných 172, myslím že jsem byla kolem 168-170, jak podle jakého metru. Vyčouhla jsem se nahoru poměrně brzo a taková už jsem zůstala. Teď se na to dívám zpátky a docela se děsím, co podle koho na mě bylo tlusté. TEĎ jsem tlustá – kéž bych zase měla něco kolem 90 kil! Fakt děkuju za vaše poznámky, paní učitelko, nahlodala jste mě docela dobře, a moje spolužáky taky. Ukázala jste jim, jak se trefovat do terče. Fakt díky!

Kupodivu ve čtvrté třídě, kdy jsem to schytávala zleva-zprava za to, že jsem napůl Ruska, to nebolelo tolik. Věděla jsem, že až ten školní rok skončí, vrátím se na „svoji“ základku a tyhle lidi už neuvidím. Ne že by to bylo něco příjemného a docela slušně mě to naviklalo, ale rozhodně jsem z toho tenkrát tolik nedepkala.

V deseti letech mi našli alergii na pyl. Bohužel paní imunoložka tenkrát sice poměrně správně diagnostikovala, že mám imunitní systém prakticky nečinný, jenže se to snažila vyřešit pomocí prášků, které pak několik dalších lékařů označilo za tak silné dávky, že by s tím měl dospělý co do činění. Začala jsem mít výpadky vnímání ve škole, prý jsem chvílema jen seděla v lavici a kinklala se ze strany na stranu. Začaly se mi třást ruce, nebyla jsem schopná čitelně psát – některým učitelům to bylo jedno, jedna kantorka mi ovšem trhala sešity napůl a nutila mě je přepisovat, že ona to po mně nemůže přečíst.

Nakonec se přišlo na příčinu těchto stavů díky tomu, že máti si vzala jednu tabletu jednoho z mých prášků, protože měla nějaký dlouhohrající kašel. Potom, co prospala prakticky 24 hodin a ještě další den a půl byla malátná a neschopná myslet, všechny tyhle krabičky vzala, vyházela a odtáhla mě k jiné imunoložce.

Začal dlouhá léta trvající kolotoč doktorů a léčitelů, od těch rozumných až po zoufalé experimentální pokusy. Ve chvíli, kdy došlo na urinoterapii, vzepřela jsem se všemi silami a zjistila, že taky můžu kecat do toho, co se bude dít a co ne.

Ve třinácti jsem začala kouřit, chytla jsem se party na chatě a bylo. Pak jsem se vrátila z prázdnin domů, a zatímco byla máti pryč, zapálila jsem si v bytě. Jau, to bolelo. Dala jsem si pauzu.

Dostala jsem silný alergický záchvat, který se projevoval podobně jako nachlazení: nateklé uzliny, kýchání, zvýšená teplota. Doteď při těhle příznacích experimentuju – udělám si horký čaj a koupím si nanuka. Když je to nachlazení, pomůže horký čaj. Když je to alergie, zklidní to zmrzlina. Podle toho, co mi vyjde v tomhle „testu“ pak postupuju dál. Nicméně doktorka to pojala jako virózu a léčila mě antibiotiky. Měsíc, dva, tři… Nebyla jsem schopná dojít na záchod na jeden zátah, natož pak do školy, kašlala jsem až do zvracení. Nevím, jak máti zařídila, abych nemusela opakovat šestou třídu – dvě kamarádky mi nosily sešity na opsání, pak jsem se ploužila do školy a psala kvalifikační závěrečné písemky. Začalo období trojek na vysvědčení (pro srovnání: když jsem přinesla ve čtvrté třídě v pololetí dvě dvojky na vysvědčení, byl z toho skandál a děda se ptal „Co řekneme sousedům?“).

V necelých patnácti jsem měla na kontě jedno plicní onemocnění za druhým, a to už od malička: záněty plic, zápaly průdušek, fakt toho bylo hodně, dvě až tři nemoci za zimu, minimálně jedna s hospitalizací. Má úžasná lékařka mi sdělila, že pokud to bude takhle pokračovat dál, kolem osmnácti umřu na tuberkulózu nebo astma. Došla jsem do trafiky, využila toho, že vypadám starší, a koupila si krabičku cigaret. Od té doby jsem přestala třikrát: dvakrát kvůli bývalým, pokaždé na necelý rok, naposledy teď v září kvůli těm papírkům…

Když jsem pak z deváté třídy přecházela na gympl, měla jsem v hlavě jasno. Programově jsem si spočítala, že snaha o zapadnutí do kolektivu nevyšla, takže musím být natolik excentrická, aby se mě nikdo nesnažil zarovnat do šedého průměru, zároveň ale natolik neškodná, abych neprovokovala fyzické konflikty. Začala jsem sbírat a učit se nazpaměť vtipy a průpovídky, v podstatě jsem se učila hláškovat. Během relativně krátké doby se to stalo mou přirozeností a mou součástí natolik, že už si nedokážu představit, že bych byla jiná. Ale ano, bylo to vědomé rozhodnutí, že se takovou musím stát. Ještě štěstí, že mi to vyhovuje.

Na gymplu pak přišel kámoš alkohol a první kocoviny, vysoká zátěž, co se učení týče, studijní neúspěchy, napětí, první vztah – a seznámení se se Scientologií. Ha, naděje svitla – a proto říkám, že naděje je tichý zabiják. Jedna kantorka mi řekla, že jsem strašný sobec, protože neustále říkám „já, já, já“. Strašlivě jsem se styděla a snažila se to změnit. Pořád jsem ještě měla ten pocit, že se musím chovat tak, jak po mě chtějí ostatní, abych měla ve společnosti šanci.

Jednou se mi (s prominutím) opozdila perioda, a protože jsem v té době ještě nechodila na gynekologii, měla jsem strach, že jsem po tom našem blbnutí s přítelem otěhotněla. Jedna starší kamarádka mi slíbila, že mě vezme ke svému doktorovi. Měly jsme domluvený sraz v metru, čekala jsem tam patnáct minut, třicet… Po hodině mi bylo jasné, že asi nepřijde a vykašlala se na mě. To ještě nebyly tak rozšířené mobily, uvědomte si.

Najednou jsem zjistila, že stojím na úplném kraji perónu a hledám, kde je napájecí kabel. Přítel mi nedlouho předtím vysvětloval, jak je tam velké napětí a jak rychle člověk zemře, když se ho dotkne (jestli to tak opravdu je nebo není, těžko říct). Uvědomila jsem si, že to opravdu myslím vážně a strašně jsem se sama sebe lekla. Šla jsem si sednout na lavičku a asi půl hodiny to rozdýchávala. Připadala jsem si strašně, jako ten největší srab – to jsem ale nevěděla, že budou i chvíle, proti kterým tohle byl naprostý čajíček.

V osmnácti jsem odešla ze školy po prvním pololetí třeťáku a šla makat do církve. Původně jsem chtěla školu dodělat, ale nechala jsem se holt zlomit někým, kdo mi řekl „Buď půjdeš studovat na duchovního teď, nebo tu možnost už nikdy mít nebudeš.“ Idea Scientologie mi připadala lepší než zmrzlinový pohár s horkým karamelem, byla to šance vzít ta svoje pomyslná psychická kolečka, o kterých jsem už v tu dobu začínala tušit, že jsou poněkud poškrábaná, zohýbaná a někde jim chybí zoubky, a dát je do pořádku.

Ale on je důvod, proč jsem včera v minulém tématu tvrdila, že náboženství můžou být fajn, ale lidi to kazí – místo toho, abych se dala do pořádku, šla jsem na to úplně jinudy, než by se mělo, a propadala se hlouběji a hlouběji. O tom, jak jsem si šest let v kuse přála, když jsem šla spát, abych se nevzbudila, nebo aby mě někde přes den srazilo auto nebo tramvaj, jsem se tu už několikrát zmiňovala. Kdybych měla pokračovat v metafoře s kolečkama, párkrát nějaký nadšenec v dobré víře vzal šroubovák a kleště a zkusil mi pomoct, nakonec jsem ale skončila s daleko víc kolečkama prasklýma, některýma ztracenýma a celkově v o hodně horším stavu, než jsem byla předtím.

Abych vůči své církvi byla fér, přišla jsem tam už poničená. Abych byla fér vůči těm, kteří se mi tam snažili pomoct, musela jsem se sama naučit říkat „ne“ a nesnažit se všem (nesobecky) pomáhat na úkor vlastního fyzického i duševního zdraví. Abych byla fér vůči sobě, kdybych nesouhlasila s těma nestandardníma postupama a naprášila je na celoevropskou centrálu, možná jsem na tom mohla být… líp? Jinak? Rozhodně méně sebevražedně? A abych byla vůči sobě ještě víc fér, byli tam lidi, co museli vidět, co se děje, a buť jim nedošlo, že to není standardní postup, nebo jim to bylo srdečně jedno. Což obojí byla chyba na straně jejich přijímače. Situace je složitá a nedá se ukázat prstem a říct „za to může jedině on nebo ona“. Sešla se tam strašná spousta faktorů, z nichž jich bylo poměrně dost i na mé straně. Ale ne všechny a možná dokonce ani ne většina.

Ve chvíli, kdy jsem seděla na lavičce v parku, kouřila a brečela si na triko, protože jsem nevěděla, jestli by se mi povedlo zabít se tak, aby to fakt vyšlo, a jak tím ublížím rodině, konkrétně mámě, která je tu prakticky sama, došlo mi, že dál už to takhle nejde. Zdrhla jsem z církve, z bytu, z Německa. Domů, k mámě. Začal dlouhý a bolestný proces škrábání se ven z toho hnoje, který jsem na sebe nechala za hodně dlouhou dobu nakydat. Rvala jsem se a rvu se s problémy, které mě pronásledují už od mala. Musela jsem se smířit s tím, že mám opravdu poškozený imunitní systém a spoustu civilizačních chorob.

Několik let po tom, co jsem si přestala přát, abych „nějak“ umřela, jsem pak měla strašný strach z toho, že jsem si to přála tak dokonale, že teď, když už mám nějaký ten důvod žít, mě ta moje přání konečně doženou, když už je nechci. Pak začala ta moje paranoia, že musím být neustále připravená na všechno, aby mě nic nedostalo a nezabilo. Už je to lepší.

Zajímavé je, že se neustále cítím tak nějak stejně. To teprve když se ohlédnu a podívám se za sebe, jak velký kus cesty jsem urazila, cítím rozdíl mezi tím, jaká jsem byla třeba ještě před dvěma lety a jaká jsem teď. Neříkám, že už nemám deprese – mám. A když zrovna do depresivního stavu zahučím, většinou si ho ještě zhorším tím, že mám deprese a výčitky z toho, že mám zase deprese. Křivka mých nálad občas stoupá a občas klesá, nicméně obecný trend je stoupající. Díky bohu za to.

Kdybych se měla zas vrátit k metaforickým kolečkům, některá jsou opravená a vycíděná do vysokého lesku, další jsou aspoň jakž takž udržovaná, ale aspoň pořádně naolejovaná, jiná ještě pořád drží pohromadě izolačka a kousek provázku a pár se jich pořád ještě válí po zemi.

Ale umím s tím svým rozhozeným a roztaktovaným mechanismem zacházet, a to podstatně líp než třeba právě v osmnácti, kdy byl ještě relativně nedotčený. Tedy, v porovnání s tím, v jakém stavu je teď, nikoli v porovnání s tím, jaký asi byl původně.

A nejlepší na tom je, že nejenže stále ještě probíhají opravy – už se mi tam povedlo namontovat i pár docela zabijáckých vylepšení a některé kousky prošly těžkým tunningem. Klidně se můžete bát, mně se to ale líbí.

7.1.2012 – Co není moje, to se může zničit, nebo co?

Zase potřebuju odpustit páru, tak se nedivte ničemu. Jsem vzteklá jak hladový Cerberos a nafrněná jak uražená kočka. A ne, že bych někdy předtím ideu spolubydlení vítala nějak s láskou, ale dnešek je poslední kapka do mé spolubydlící éry a jak jen to půjde, stěhujeme se pryč! Fakt už!

To, že spolubydlení vyžaduje neustálé kompromisy ohledně toho, na koho zbude horká voda, kdo zrovna pere nebo vaří a jestli dělá nebo nedělá bugr, to je jasná věc. Já mám ale výhrady k tomu, že někteří z řad našich spolubydlů se chovají tak, jako by si spolu s pokojem a možností si uvařit pronajali nejen přístup ke společným prostorám a našim věcem, protože my a máti jsme tu na domácí půdě, ale taky k našim-našim věcem, jestli to dává smysl, a jejich užití i mimo rámec původních záměrů.

Pobyt jedněch z prvních našich spolubydlů skončil inhumací mé oblíbené pánvičky, kterou jsem si za drahý peníz koupila ve Švajcu a po odstěhování z germánských krajin přitáhla domů. Tak akorát na míchaná vajíčka pro dva nebo na jeden větší řízek, solidně těžká, dobře vedoucí teplo a snadno omyvatelná. Samozřejmě s jedním z těch kvalitnějších povrchů zevnitř. Přisámbohu, za pět let nejprve alkoholismu a pak deprese jsem na ní zevnitř nevytvořila ani škrábanec. Menší vrstvička napáleného svinstva zvenčí se čas od času odrala a bylo. Povedlo se mi dostatečně pustit hrůzu na mamku, že na ni brala jen dřevěnou obracečku a všechno bylo cajk. Spolu s bytelným rendlíkem na 1,5 litru dvě fakt zamilované věci, které jsem si ze Švajcu přivezla. Přežila stěhování z Němec do Teplic, z Teplic do Prahy na Čecháč a z Čecháče do Dejvic.

Holky na ní buď míchaly vidličkou nebo ji vzaly drátěnkou na nerez. Během dvou měsíců byla hin a teď je na ni smutnej pohled. Fotit ji nebudu, nestojí to za to, povrch má zevnitř místy hlubší škrábance a to proložené většími místy oloupané nejsvrchnější vrstvičky. Budiž vzdán hold její kvalitní výrobě, protože ani v tomhle stavu se neloupe a neprýská dál, takže nejíme volská oka s černými lupínky, i tak se jí ale budu muset brzo zbavit, protože i přes to, že jsou to víc jak tři roky, je mi smutno, kdykoli se na ni podívám. Tenkrát jsem si obrečela, holky držely zobák a dělaly, že se jich to netýká. Jistě. To tak!

Další s podobným přístupem byl spolubydla, který tu byl před tím současným – nevím, jestli ho nazvat posledním nebo předposledním. Chlapec platil za pokoj, byl tichý, neprojevoval se, moc nevařil (prakticky vůbec)… Jenom v koupelně extrémně rychle mizely sprcháče, šampony (což mě s mou sadou extra spešl věcí na citlivou kůži, které stojí několik stovek za 200ml, fakt těšilo), zubní pasta… Chlapec byl holt čistotný a bez ptaní si posloužil zrovna tím, co mu asi zrovna vonělo.

Taky se takhle manžel zbavoval darovaných sprcháčů, které se mu nelíbily – stačilo to chvíli nechat v koupelně a bylo po žížalkách. Pokus s mým jahodovo-smetanovým sprcháčem ještě z doby, kdy mi neblbla kůže, nevyšel, asi to byla příliš zženštilá vůně. Vzhledem k tomu, že chlapec cáloval prachy, nechali jsme ho žít, jen jsme si začali odnášet věci, na kterých nám záleželo, k sobě do pokoje. Zubní pastu jsme schovávali mezi máminy šminky a nahoře ležel jakýsi levný šmejd, aby se neřeklo, i ten ale regulérně mizel, jako švýcarské hodinky. Natolik jsme si za ty měsíce, co u nás bydlel, zvykli věci schovávat, že je teď nezvyk vzpomenout si, že stojí v koupelně na vaně…

No, a teď ten současný spolubydla. Kluk mezi dvaceti a třiceti, takovej dobráckej medvěd, občas je tu jeho přítelkyně, taky příjemná kočka – akorát maník mě už párkrát dostal. Nejdřív asi po týdnu, co tu měl věci – byl hodně pracovně vytížený mimo město a nestíhal se zabydlet, když jsem ho hnala, protože si něco ohříval na pánvi a šel to míchat vidličkou. Zařvala jsem na něj tak, že ten dvoumetrovej chlap nadskočil jak vyplašenej kocour. To byla totiž jiná pánev než ta, co je už zlikvidovaná, ale taky s teflonem nebo něčím takovým.

Pak, jak jsem nedávno psala, jsme najednou měli v koupelně u vany extrémně ztuhlé kohoutky. Jelikož je maník instalarér a máti brblala, že ty kohoutky jsou jaksi vykinklané, myslela jsem si, že se s ním domluvila, aby je utáhl. Jenže druhý den byly kohoutky utažené tak, že prakticky nešly povolit, a večer pak už jenom prokluzovaly v prstech a voda prostě pustit nešla.

Potkala jsem spolubydlu v předsíni a ptám se: „Hele, tys utahoval kohoutky v koupelně?“

„Ne, já ne, já na to ani nešáh. Akorát jsem je pořádně zavřel, no…“

Výsledek: deset dní před Vánocema nutná koupě nové baterie a její výměna. To, že pan spolubydlící instalatér řekl máti, že se na to do hodiny podívá a dá jí vědět, jestli nemá něco nového koupit a když tak to vymění, načež jí pak samozřejmě vědět nedal, protože měl jiné starosti (rozuměj zmizel s kočkou na několik hodin pryč), už byla akorát taková třešinka.

No a do třetice prskám kvůli dnešnímu extempore. Maník jezdí na víkendy domů, vrací se v neděli večer. Přes týden si zapékal něco v našem litinovém pekáči, takový ten černá litina zvenčí – modrý smalt uvnitř. Skoro každý má jeden takovej doma, protože jsou naprosto skvělé.

(Zdroj)

Od čtvrtka večer v tom pekáči strašila trocha nedojezeného čehosi, a vzhledem k tomu, že včera odpolko vymázl spolubydla jak cukrář, holt jsem dneska ten zbytek vyhodila, že si ten pekáč umyju na dušené maso, co jsem dnes chtěla dělat.

TEN PEKÁČ MÁ ROZRYTEJ SMALT AŽ LITINU!!!

Jak je tohle možné? My ho máme přes dvacet let, co si pamatuju, dělala jsem spoustu hovězin a podobně, ale tohle se mi nikdy nepovedlo! Už jsem si myslela, že je absolutně nezničitelný! Má štěstí, holomek, že je na víkend pryč a do zítřka do večera vychladnu a uklidním se a budu mu moci nadhodit, že když si ho označkoval, koupí nám novej a tenhle si nechá, ale jakmile se přestěhujem, už v životě nechci spolubydlícího.

Mám totiž takovej pocit, že kdyby matce doma ničil věci takovým tempem, jakým je likviduje tady, schytal by pořádnejch pár za uši. Tenhle přístup, že když to není moje, nemusím si na to dávat bacha, je rozšířenej a vražednej. Hlavně pro mě, protože tady nahlas pičuju už přes hodinu a přemýšlím, kdy se uklidním natolik, abych byla schopná ten pekáč domejt a udělat si v něm to maso.

Proč lidi tenhle přístup vůbec maj a jak jim to není blbé a je jim šumák, když poničí něco, co není jejich, to nepochopím. Ono se říká, že z cizího krev neteče, ale není to pravda. Ne sice s tou tekoucí krví, ale mě teď kvůli zničenému pekáči tečou nervy, jsem na všechny nepříjemná, protože si ani nemůžu zapálit, máti je taky vynervená, protože máme zničenou další věc a celkově je to večer na hovno. A zítřek bude taky na hovno, protože se přes den budu chystat, co spolubydlovi večer řeknu, večer mu to budu muset říct, což je mi prostě bytostně nepříjemné, a pak tu zase budu pobíhat po pokoji a pičovat několik hodin, než se uklidním.

Mimochodem, tohle je přesná ukázka toho, co jsem psala včera: jak mě vždycky, i když mě to ani už nepřekvapuje, dokáže navztekat nebo rozesmutnit to, když lidi nedodržujou nějakou psanou nebo nepsanou dohodu. Například tu, že na věci dáváme pozor a zacházíme s nimi dost ohleduplně, abychom je mohli dlouho používat.

Pekáčku, R.I.P.

PS: přemýšlela jsem, jestli nemám zahrnout i spolubydlu z Německa, který vzal mou dortovou rozvírací formu (s teflonem, jak jinak) a v dobré víře ji vydrhl drátěnkou, ale to byl popravdě takový šok, jak pro mě tak pro něj, protože on ani netušil, co se mu povedlo způsobit, dokud si nevšiml, že to co z toho drhne už fakt není těsto, a byl z toho tak upřímně smutnej a omlouval se mi asi tejden, že jsem to přesunula do kolonky „příhody, kterým se s časovým odstupem zasmějeme).

PPS: jestli někoho mate, proč občas mluvím o tom samém časovém období a někdy říkám Německo a jindy Švýcarsko, je to proto, že jsem ve Švýcarsku pracovala a v Německu bydlela. Byla jsem tzv. „Grenzgänger“ neboli ten, kdo chodí přes hranice. Myslím, že u nás je odpovídající termín Gastarbaiter.

PPPS: Jo a další hit ze švýcarského období, a to konkrétně z doby, kdy nás v jednom čtyřpokojovém bytě bydlelo asi deset. Když jsem vylítla na jednoho maníka, proč splachuje šlupky od okurky do záchodu, sdělil mi, že se to tam rozloží, ne… Zeptala jsem se ho, kde tuhle teorii vzal a on mi dobrých pět minut vysvětloval, jak má okurková slupka v proužcích stejnou konzistenci jako lidské výkaly. Doslovná citace. Myslím, že je vám jasné, jak jsem byla ráda, že už jsem po obědě, i to, že jsem tuto debatu o hovně poměrně rychle vzdala s tím, že jsem mu vyhrožovala těžkým ublížením na těle, jestli kvůli němu budeme muset cálovat instalatéry…

8.1.2012 – 30 Days Meme: Den 6.

Tak. Po vážnějších tématech si konečně trochu odpočineme. Dneska je neděle, prospala jsem z dopoledne, co jsem mohla, a tak jdu rovnou na 30 zajímavých faktů o sobě (tak teda dík tomu, kdo tu formulaci vymyslel – jak já mám poznat, co je pro vás zajímavý fakt a co ne? Holt budu něco plácat a ono to nějak dopadne):

  1. Ve třech letech jsem si vlezla k piánu a už jsem u něj zůstala. Teď nehraju, protože čekám, jestli mi budou muset amputovat poslední článek malíčku na jedné ruce; jednak to bolí, jednak jestli se budu muset přeučovat prstoklady, nemá teď ani cenu trénovat.
  2. Raději si nechám ten kus prstu amputovat, než bych si nechala odebrat náhradní kostní štěp (pro zaplnění místa po vyčištění kostní cysty v kloubu) z pánve. Blech.
  3. Jsem pravděpodobně dyskalkulik – abstraktní matematika je téměř úplně nad moje síly. Dokážu ještě pochopit, jak to funguje, ale pak to použít v praxi, to ne. Proto všechno, kde byly použity vzorce a počítání, byla moje zhouba.
  4. Ve skutečnosti se bojím cizích lidí. Akorát mám už dlouhou praxi v tom, jak zvládat samu sebe.
  5. Nesnáším výkaly a zvratky – děsím se toho, jak budu jednou zvládat svoje děti. Okamžitě se mi chce zvracet a dá mi velkou práci se ovládnout například i na ulici mezi psíma hromádkama.
  6. Jakýkoli prudký pohyb proti mému obličeji u mně vyprovokuje obrannou reakci. A nejlepší obrana je útok, protože už mě přestalo bavit padat ze židlí, když to nějaký magor zkusí.
  7. Miluju vaření a pečení prakticky všeho druhu. Ještě na to mít tak čas, vybavení a místo!
  8. Kdybych mohla, všechny suroviny bych si obstarávala sama, a to včetně takových extrémů jako je pěstování vlastního žita nebo pšenice… Ne, ne proto, že bio – protože všechno ostatní prostě není ono.
  9. Nejsem schopná držet dietu v klasickém slova smyslu, na to mám moc mlsnou hubu.
  10. Už několik let nejsem schopná udržet v našem pokoji pořádek – prostě ty věci není kam dát a stejně tu ani nechceme bydlet. Jsme tu jen proto, že nejsou prachy.
  11. Kdybych k tomu měla důvod, dokázala bych zabít člověka. Musel by ale bezprostředně ohrožovat mě nebo mé blízké.
  12. Vdávala jsem se měsíc před vlastní maturitou, manžel si tedy bral gymnazistku.
  13. Ráda řídím auto.
  14. Mám řidičák na motorku a bavilo by mě to, ale bojím se do provozu. Proč nemůžou být silnice prázdné?
  15. V patnácti jsem chtěla do armády a přemýšlela jsem o tom, že půjdu na nějakou vysokou vojenskou. Spojařina, kterou mi naše pedagogická poradkyně nabídla, mi ale nepřipadala dost zajímavá…
  16. Chci se naučit pořádně šít, plést a háčkovat – ze stejného důvodu, jako si chci pěstovat vlastní potraviny: konečně si ty věci vyrobím přesně tak, jak já chci. Už žádné kompromisy.
  17. Nemám nic proti tomu chodit do práce, ale kdyby to naše příjmy umožňovaly, raději bych zůstala doma, starala se o domácnost a věnovala se svým koníčkům.
  18. Miluju růže – ale ne ty skleníkové z květinářství. Mám ráda takové ty voňavé. Připomínají mi náš dvorek v Afganistánu.
  19. Nemám moc ráda plasty, dávám přednost sklu, dřevu a kovu. Ale už si pomalu zvykám na silikon.
  20. Pokud by to šlo, raději bych se přestěhovala (v pořadí) na Nový Zéland, do Finska, do Kanady, na Island nebo do Irska.
  21. Moje ideální bydlení by byl velký komplex (ani ne statek, spíš systém budov) s ještě větším pozemkem někde na samotě půl hodiny od nějakého většího města 🙂
  22. Mám raději Brno než Prahu. Lidi mi tam připadají míň v křeči a víc v pohodě obecně. Samozřejmě, že všechno má své plusy a mínusy, ale kdybychom sehnali v Brně oba slušně placenou práci, ani chvíli neváhám a volám stěhováky.
  23. Jsem lehce xenofobní, ale nemusím rasisty nebo extrémní pravici.
  24. Drsné, tvrdé a krvavé žánry? Jistě! Myslím, že to začalo jako potřeba upustit páru po práci někdy v 18 a už jsem u toho zůstala.
  25. Obdivuju jednu svou kamarádku, že dobrovolně naklusala k hlavodoktorce a nechá si pomoct. Já si vždycky musela všechno zvládnout sama, protože mě zkušenost naučila, že spoléhat se na ostatní je marné. To, že se spoléhám na manžela a pár vybraných, je něco, co jsem ještě před pár lety nezvládala.
  26. Jakmile někdo řekne, že je věřící v jakékoli církvi nebo se věnuje některému z esoterických směrů, má první reakce (kterou navenek potlačuji) je vždy a bez výjimky naježená srst a „Konkurence!“
  27. Dřív jsem byla schopná trempovat po venku a chrápat pod širákem. Teď vyžaduju dopravu a hotely.
  28. Neumím psát všemi deseti, přesto píšu poměrně rychle a dobře.
  29. Nedokážu se neustále věnovat psaní povídek – rychle mě to vyčerpává.
  30. Ráda bych cestovala, ale vynechala bych u toho Afriku (kromě JAR) a většinu Asie (z té by mě zajímalo Mongolsko, Cejlon 🙂 a Japonsko). To jsou kultury, které mě nechávají naprosto klidnou.

14.1.2012 – 30 Days Meme: Den 7. a Den 8

Jezevčík Ambrož vám kašle na kontinuitu.

(Jezevčíka Ambrože vymyslel Sikar. S manželem jsme se shodli, že je to strašně fajn pocit, moct něco na někoho takhle právem hodit, zvlášť, když je to právě Sikar.)

Tenhle týden se dá popsat jedním slovem: blázinec. Nestíhala jsem pořádně nic, a když jsem stíhala, byla jsem tak vyflusaná, že jsem stejně zase nestíhala.

Jednak máme v práci nového kolegu. Je mu dvaašedesát, na jednu stranu je to profík v oboru (říká šéf) a potřebuje se vyznat v kanclu, ale ve chvíli, kdy mi dá do ruky dopis na přepsání, deset minut mi vysvětluje, proč mám napsat přílohy tak a ne jinak, načež já na to půl minuty civím a jdu mu to vrátit s tím, že tam alespoň tři věci nesedí a co přesně tam mám uvést, je to fajne. Ale co, zvyknem si.

Ovšem Kolega Nový I (protože příští týden by měl být Kolega Nový II) má dvě vlastnosti, které jsou zařazeny pod kolonku „Zvláštnosti“. Stejně jako kolega K za sebou nezavírá při odchodu dveře od kanclu, kolega Bo má sklony k pracovnímu pesimizmu a kafe si zásadně zaleje, osladí, zamíchá a zabrzdí a kolega Bu na všechny otázky odpovídá „NE!“ ještě než je člověk dořekne, i Kolega Nový I, pro přehlednost kolega Re, má svoje.

První je, že si brouká pro sebe. Což o to, to je v pohodě. Jenže on chce být ohleduplý, a tak si pod nos šepotá (š-š-š, š-š-š, š-š-š-š-š-š-šepotá…). Teorie o tom, že když člověk nechce, aby si ho ostatní všímali, má mluvit polohlasem a ne šeptat, se potvrzuje. Na těch bezzvučných sykavkách je prostě něco, co sáhne dovnitř do mozku a přinutí to člověka dávat pozor.

Ta změť nahoře je můj kancl a jeho jednotlivé součástky. Vysvětlivky následují:

  1. Šéfovo kancl. Tenká bílá linie je zeď, která je od skříní dál prosklená. Toto je území Velkého Šéfa, aby nedošlo k mýlce.
  2. Okno ven do zahrady. Uvnitř je v obvyklé výši, venku je v úrovni země.
  3. Moje židle.
  4. Můj poč. Ano, čumím do zdi.
  5. Můj stůl. Ano, je ve tvaru T (na zbylé části Tčka stojí kytky).
  6. Zásobovací skříně plné složek, šanonů, obálek, papírků a podobně.
  7. Dveře do kanclu kolegů Bo, Bu a Ko, za jejich (průchozím) kanclem je kancl kolegy Re, kde taky za chvíli bude Kolega Nový II. A za jejich (průchozím) kanclem je doupě Malého šéfa.
  8. Velká nástěnná mapa světa. Docela často používaná, buď se na ní plánuje trasa nákladu nebo dovolená.
  9. Dveře do předsíně, kde můžeme odbočit ke kopírce, do malé koupelny, do velké koupelny (zároveň sloužící jako polosklad) a do kuchyňky. A samozřejmě z kanclu pryč.
  10. Pro forma, protože vám všem došlo, že jsou to dveře k Velkému šéfovi.

Je tedy zřejmé, že mně tam FURT NĚKDO COURÁ. K šéfovi. Od šéfa. Pro kafe. Na oběd. Z oběda. Odnést recyklované kafe. Pro obálku. Pro prázdný šanon. Pro krmivo do sešívačky. Pro balík papírů. Ke kopírce. Od kopírky. To celé prokládáno různými odskoky „jé, já jsem zapomněl…“ [píšu schválně mužský rod, protože kromě mně se tu sice ještě zjevují čtyři další ženské, ale žádná během normální pracovní doby: účetní (home office doma s dětma), externí účetní (její objevení v kanclu většinou znamená, že se děje něco neobvyklého), uklízečka (která chodí až potom, co všichni vypadneme) a šéfovo manželka (mimořádná událost, ale třeskutě vtipná)].

Ano, já vím, použila jsem v češtině matematické symboly, které tam nemají co dělat. Ale není to úhlednější? 🙂

Nový kolega přišel, zastavil se a koukal. Vzhledem k tomu, že jsem od ostatních zvyklá, že v takovém případě funguju jen jako matně pohyblivý bod upoutání pozornosti, zatímco si v duchu přeříkávají, co potřebují projednat se šéfem, nereagovala jsem. Fixoval mě pohledem docela dlouho. Nakonec odšepotal k zásobní skříni, co je nejblíž oknu. Aspoň jsem si to teda myslela. Pak na mě promluvil. Lekla jsem se a přejela mu židlí nohu.

Když jsem mu přejela židlí nohu potřetí, poprosila jsem ho, aby mi nestál za zádama, když na mě mluví. Možná mu to došlo.

Nebo ho spíš začaly bolet nohy…

O ostatní pracovní náplni bych zmínila pouze toto: Formuláře na přihlašování a odhlašování zaměstnanců u jednotlivých zdravotních pojišťoven a u ČSSZ jsou trestem administrativním pracovníkům za to, že nemakaj rukama, ale zároveň nejsou na vedoucích postech!

Tolik zprávy z domova, tedy kromě třeskutě dobého vaření, které se mi v poslední době daří, ale o tom jindy a v jiné rubrice. Na řadě je zanedbávané meme:

Den 7. se ptá jaké je mé znamení horoskopu a jestli si myslím, že to na mě sedí. Tohle jsem na blogu vyžvejkala tak dokonale, že jen odkážu na příslušné články (jeden a druhý) a nechám vás, ať si to tam přelouskáte sami. Pokud jste to už nepřelouskali dříve.

Den 8. má téma „chvíle, kdy ses cítil/a nejspokojenější se svým životem“, a to je za trest.

Jestli je nějaká otázka, u které bych zaškrtla „nechci odpovídat“, je to tahle. Pokaždé, když se nad ní zamyslím, zjišťuju, že jsem vlastně velmi nespokojená. S dlouhohrající krizí (nebo recesí nebo jak tomu vlastně ofiko říkáme) se snažím prostě přežít do druhého dne a nic moc neřešit, ani vlastní přání.

Svatba? Byla jsem vynervená organizováním, utahaná, nevyspalá, několikrát strašlivě naštvaná…

Když mě manžel požádal o ruku? Ale my jsme se spíš najednou oba rozhodli, že se vezmem. A když pak šel manžel s kyticí žádat o mou ruku mou máti, vynervila se, začala brečet a utekla. Protože nechtěla, abych se vdávala.

Maturita úspěšně za mnou? Byla to fraška nejvyššího kalibru, češtinářka mě dusila tak, že i předseda komise říkal, že to už trochu přehání, a ředitelka mě vytrvale oslovovala dívčím jménem, i když jsem už byla vdaná (tedy, necelý měsíc, ale i tak).

Bohužel, když dojde na něco, co je opravdu velkým mezníkem, většinou jsem z toho akorát tak utahaná a naštvaná. Nebo to s sebou nese nějaké zklamání. Viz třeba moje 25. narozeniny – na jednu stranu byla to fajn bizarní zkušenost a vyměnili jsme si při té příležitosti čísla s manželem, zároveň ale nedorazila strašná spousta lidí, co účast slibovali, a to včetně kamarádky, u které jsem měla přespat. Ta pro změnu vyrazila na tah po pražských gay clubech, takže tak.

Když si vzpoměnu na minulé pracovní úspěchy, buď si moc dobře pamatuju, co přišlo po nich, nebo vím, že byly za cenu, kterou už nikdy nebudu ochotná zaplatit.

Každý úspěch je hořkosladký a žádná chvíle není dokonalá a bezbolestná.

Kdybych ale měla říct, kdy jsem ochotná na tyhle všechny připomínky svých potíží a selhání zapomenout, je to většinou při nějaké bizarní diskuzi při nebo po dobrém jídle s lidmi, na kterých mi záleží. Naposled za účasti manžela, Sikara a Dáří U Sedláka Franty. Sice to netrvá nijak dlouho, ale čert to vem. Člověk bere pohodu tam, kde je, ne?

19.1.2012 – Já vám nevím…

Za posledních pár dní se toho stalo docela dost. Tak proč mlčím? Jednak proto, že je toho opravdu hodně a prostě nestíhám, jednak se usilovnému cvičení a lymfatickým drenážím povedlo naprosto dokonale zbavit mě nespavosti (kupříkladu dneska se vůbec nemůžu probudit) a jednak proto, že chvílema fakt nevím, co říkat.

Kromě životních historek (které se dají sledovat v přímém přenosu buď na Facebooku nebo na mém obnoveném Twitteru – odkaz na můj profil na Twitteru je vlevo nad menu; pokud si mě chcete přidat na FB, pokud nemáte jako součást jména přezdívku a nenapíšete mi zprávu, odkud jste se vylíhli, budu vás ignorovat) se totiž děje poprask kolem amerického SOPA, které jako kdyby podle českých médií neexistovalo. Viz manžel. Každopádně dneska si beru na lymfodrenáž s sebou výtisk návrhu a značkovače a bude psina. Pokud tam tedy neusnu.

Další lahoda je taky úžasný, cirka dva tejdny starý, rozhodnutí český vlády – do dvou let by měly zaniknout u nás kojeňáky a žádné dítě do tří let by se už nedostalo do ústavní výchovy, rovnou hezky pěkně k pěstounům. Což o to, je to dozajista ušlechtilý nápad, ale když se podívám, jak domršili státní maturity, o kterých se začalo mluvit někdy před 15 lety, a podívám se na fakt, že naše země má jedno z největších procent (ne-li vůbec největší) dětí v ústavní výchově v Evropě, a ještě k tomu přidám, že v první polovině loňského roku bylo podepsáno rozhodnutí, že lidi na pracáku dostanou unikátní kód, pod kterým budou na ministerských stránkách hledat práci, ale když manžel na začátku podzimu přišel o práci, nic takového ještě nefungovalo a nefunguje, vychází mi z toho jedna jediná věc: utrpení dětí do tří let.

Než budu psát dál a pokračovat v meme a tak vůbec, musím si to nejdřív trochu porovnat v hlavě…

22.1.2012 – Hryzoto cibuloto

Děje se toho hodně. Pořád ještě. Zjišťuju, že o mém životě se víc dozví průměrný uživatel Facebooku nebo Twitteru (viz odkaz vlevo nad menu) než čtenáři blogu, ale já to časem napravím.

Kupříkladu jsem konec minulého pracovního týdne zasvětila pátrání po textu SOPA a jeho studiem, který mi dokonale zvedlo mandle, jen abych v pátek večer zjistila z nenápadné poznámky jednoho maníka, kterého vůbec neznám a mám ho na FB v přátelích, protože oba hrajeme Mafia Wars 2, že existuje ACTA. Mrkla jsem na to a vřele doporučuju přečíst si, o co vlastně jde. Zvlášť, když EU slíbila, že to při nejbližší možné příležitosti podepíše taky. Vzhledem k tomu, že ho 1.10.2011 podepsalo 8 zemí včetně USA, domnívám se, že právě ACTA stojí za náhlým pádem Megauploadu, který konečně českou veřejnost poštval proti SOPA.

Vůbec, česká média o SOPA neinformují pokud možno ani trochu, a když už, pak nepřesně a nepravdivě. Ale to je na jiný článek. Mezitím se pokusím najít přesné znění ACTA (pokud má někdo odkaz, uvítám) a časem pak dám dohromady článek o tom, proč si já osobně myslím, že jsou tohle nedobrá opatření.

Každopádně hryzoto-cibuloto.

Já mám raději rizoto italského typu, tedy krémové a patlavé, ne takovou tu sypací záležitost, která kraluje českým jídelnám (odkud jsem si odnesla zvyk polévat hryzoto kečupem a sypat sýrem – což o to, proti sýru asi námitky nebudou, ale kečup už přitáhl pár udivených pohledů). Rizoto (ok, zpátky k citrátímu přepisu: hryzoto) je vděčné jídlo, protože se v něm dá zužitkovat takřka všechno. Navíc, podmínky byly víc než příznivé, neb máti udělala včera kuřecí vývar (mnoho vývaru) a zavařila do něj rýži (mnoho rýže), takže základ už tak nějak byl.

Použila jsem:

  • 750 ml vody
  • 750 ml vývaru (musím říct, že notně ztuhlého)
  • 750 ml rýže (můj základní recept na rýži zní „1 hrnek rýže na 2 hrnky vody“, proto je pro mě snadnější používat na rýži objemovou míru)
  • 1 větší pixla sterilovaného hrášku
  • smutné zbytky kuřete z vývaru
  • několik lžic už rozvařené rýže z vývaru
  • 1 štědrou lžíci kremžské hořčice
  • 2 cibule (vyšlo to na jednu žlutou a jednu červenou, holt byly po ruce)
  • 1 kostka kuřecího masoxu (spral to ďas, sranda musí být)
  • kousek másla na osmažení cibule

Jak je vidět, dnešní hryzoto bylo ve velké míře recyklát, který měl zabránit zkažení vývaru (já kuřecí nemusím, manžel raději polévky krémové a máti na osmilitrový hrnec sama nestačí). Už je ho ani ne třetina, počítám, že do zítřka do večera nedožije.

Vývar, vodu, masox a rýži obého typu jsem naházela (nalila) do jednoho hrnce a postavila ho ohřívat na plotnu. Italský způsob vaření rizota počítá s promícháváním a postupným doléváním vody nebo vývaru, zatímco se původní tekutina vyvařuje a vsakuje do zrnek rýže. Už uvařená rýže v případě téhle z pytlíku zastoupila absolutním rozvařením škrobovitost skutečné italské rizotové rýže (znalci, co nemusí recykláty, kupují kupříkladu druhy arborio nebo risotto – překvapivě).

Na rizoto nespěchejte a při míchání důkladně jeďte vařečkou po dně, aby se nepřipálilo. Jakmile se rýže jednou pořádně připálí, můžete vyhodit celý hrnec, protože rýže je mistr v nabírání pachů všeho možného. I „zdravé“ kousky budou cítit spáleninou – a mimoto připálená rýže smrdí fakt odporně.

V pauzách mezi mícháním si užijte obírání smutných zbytků kuřete, které v tomhle hryzotu jsou tak nějak proto, aby se neřeklo, že v tom není maso. Daleko lepší je do hryzota přihodit nakrájené kousky pečeného nebo grilovaného masa – pečeně na kostičky, grilované kuře uzmuté cestou u stánku nebo v teplém bufetu Billy, extra osmažené nudličky hovězího, pokud jste fajnšmekři… Nebo na maso prostě kašlete. Rýže by měla pomalu probublávat alespoň dvacet minut.

Cibule. Jednu půlku libovolné cibule nakrájejte na úhledná půlkolečka a hoďte do pomalu probublávající bažiny (cokoli důkladně zahuštěného mi při pomalém varu připomíná blátové gejzíry v Yellowstone nebo na Islandu nebo na Novém Zélandu), zbytek si nakrájejte na malé kostičky.

Na pánvi rozehřejte máslo. Než se rozpustí, vloupejte se do konzervy s hráškem a slijte z něj nálev. Na horké máslo vrzněte zbylou pokrájenou cibuli a osmažte do sklovata. Držte prudký oheň a hoďte na cibulku slitý hrášek. Orestujte. Celý obsah pánvičky přesuňte do bažiny. Vmíchejte pořádnou lžíci hořčice, podle chuti dosolte a dopepřete a podávejte.

Pokud vaše kuře při vyváření pustilo do bujónu příliš mnoho tuku na váš vkus, máte dvě možnosti: vychladlý hrnec s vývarem postavte do chladu a pak sundejte tukové kry z povrchu a vyhoďte je. Anebo to nalijte do rizota celé jak to leží a běží a důkladně do něj vyždímejte půlku citronu. Bacha na pecičky. Nevím proč, ale funguje to 🙂

24.1.2012 – Chlebový pokustón

Před Silvestrem jsem v dm-ku koupila žitnou a pšeničnou celozrnou mouku spolu se sušeným kváskem (v pytlíku s nápisem Sauerteig) a sušeným droždím (Backhefe). Pod vlivem mnoha článků o kvalitě chleba (jako je například tento) jsem si říkala už dlouho, že bych zkusila upéct vlastní chleba – a minulý víkend (ne ten předevčírem, ten o týden dřív) jsem se k tomu konečně dostala.

Použila jsem „Sauerteigový“ recept, který používá 400g žitné mouky, 250g pšeničné celozrné jemně mleté, 250ml vlažné vody, sůl, chlebové koření, med (dala jsem cukr – nerada med), jeden pytlík sušeného droždí a jeden pytlík sušeného kvásku, ale protože množství cukru, soli a koření (zakoupeno v biokrámě – mix fenyklu, kmínu a koriandru) není uvedeno, odhadovala jsem baj vočko.

Jsem pyšným vlastníkem odměrek 1/4 lžičky, 1/2 lžíčky, 1 lžička a 1 lžíce (hezky americky, já vím) a do mixu jsem prskla koření dvě lžičky a kousek, soli dvě lžičky a kousek a cukru jednu lžíci. Toho koření bylo moc, soli by to sneslo i trochu míň.

Zamíchat, uhníst, zjistit, že je z těsta extra lepivá hmota, seškrabat z rukou ve stylu „po vykynutí to snad bude lepší“ a odkryté šoupnout na 45 minut do trouby kynout.

Pořád extra lepivá hmota, tak jsem od oka přisypávala pšeničnou mouku. Uhníst, teď už to jakž takž i šlo, šoupnout znovu kynout do vypnuté trouby na tři čtvrtě hodiny.

A ještě jednou dokola, akorát nakonec místo do trouby jsem z toho uplácala bochníček a nechala ho kynout tři čtvrtě hodiny na plechu vyloženém pečícím papírem.

Rozpálit troubu na 220°C, cáknout do ní trochu vodu, aby byla pára, šoupnout chleba a pod něj plecháč s vodou, to aby byla kůrčička. Na hodinu na něj zapomenout.

Chleba se zničehonic nafoukl do velikosti více-méně standardního bochníku, ale rozšklebil se jako stará bota. Máti při cestě do lednice loupla okem do rozsvícené trouby a pravila: „Byla tu moc zima, byl uvnitř moc studenej. Příště ho nech kynout v teplejším prostředí.“

Výsledek měl extra pevnou kůrku a díky tomu, jak mi ujela ruka s kořením, chutnal poměrně buchtovitě, nicméně manžel, který jinak chleba nejen, že ignoruje, ale ještě před ním utíká a zná se jen k bílému pečivu, si šel několikrát přidat a dokonce pohrdl tvarohovou buchtou a dal si chleba s máslem. Do druhého večera byl chleba fuč. Zmizel. Strašně těkavá věc, ten chleba…

Po pár debatách, kdy manžel pokládal záludné otázky typu „A proč tohle chutná líp než chleba z obchodu?“ nebo „A jakej by byl rozdíl mezi tímhle chlebem a tím z pekárny?“ jsme došli k rozhodnutí vyzkoušet domácí pekárnu, kterou nám dal jako předsvatební vánoční dar manželovo pražský dědeček poté, co jsme oznámili, že se budem brát.

Pravidelní čtenáři a ti, komu se chtělo zapátrat do hlubin tohoto blogu, vědí, že jsme se brali v dubnu 2009. Logicky jsme tedy dostali pekárnu na konci roku 2008. Musela jsem se strašně smát, když jsem včera po vybalení pekárny viděla hrdý nápis „3 roky záruka!“ 🙂

To je ale taky pekárna s příběhem – protože se dědeček nikoho milostivě neptal, už jsme jednu pekárnu měli. Tu, kterou jsem si přitáhla z Německa. Byt, který je i tak nafukovací, už byl nafouknut k prasknutí, a tak jsme milou pekárnu odložili u manželových rodičů, aby pak následující dva roky probíhal v pravidelných intervalech následující rozhovor:

– „Už si odnesete tu pekárnu?“

– „Ještě ne, nejdřív se musíme zbavit tý starý.“

– „A jak to vypadá?“

– „Zatím nic moc.“

Asi po roce a půl se u nás na přespání zastavili kamarádi z Brna, kteří nás staré pekárny zbavili. Halelujá, hosana, gratulujeme k vánočnímu zasnoubení a ještě jednou díky!

Někdy na podzim loňského roku jsme se konečně dostali k tomu si pekárnu odnést domů. Uložili jsme jí v komoře na polici tak jak byla, nic jsme nevybalovali a nechali ji být. Až včera jsme se rozhoupali k tomu, že manžel doma vytahoval manuál a sbírku receptů a psal mi přes Skype do práce, jak to vypadá.

Zjistila jsem, že prakticky všechno doma máme, takže můžeme večer po mém návratu z masáží pokusovat. To byl hlavní obsah sdělení. Bohužel, výrobci té naší pekárny (ani jsem doteď nepochopila, jakou to máme vlastně značku) považovali za nutné do návodu na první místa napsat namísto stručného a jasného postupu pojednání o rozdílu v číselném označení mouky, reklamu na výrobce hotových směsí, které se prodávají v Lídlu (ne, děkuji; manžel se přiznal, že ví, že Lídl existuje, ale v životě do něj nevkročil), varování pro lidi žijící nad 750 m n. m. a větu o tom, že je důležité vkládat do pečící nádoby suroviny v přesně daném pořadí.

Ve velkém návodu ovšem nikde jasně nenapsali, jaké to pořadí má být, což manžela dovedlo téměř k šílenství. On totiž potřebuje přesný návod, který se pokud možno vyhýbá údajům typu „smažíme do zlatova“ nebo „špetka“ popřípadě „troška“. Konkrétní údaje jsou konkrétní údaje, víme?

(Až po chvíli hledání jsme večer mezi záručáky a objednávkovými listy na pečící formu a hnětací vrtulku v sedmi jazycích našli jeden nenápadný list papíru s nápisem „rychlý start“, kde bylo napsáno „Suroviny vkládáme do pečící nádoby v tom pořadí, v jakém jsou uvedeny v receptu. Nejprve tekutiny, droždí jako poslední, aby nedošlo k jeho kontaktu s tekutinami.“ Mohli jsme se uklidnit.)

Po zjištění, že v pekárně jdou dělat i marmelády, manžel přes Skype našpicoval uši. Bohužel se tvářil zklamaně, protože v receptníku je předpis „jen“ na jahodovou, pomerančovou a z bobulového ovoce. Jeho oblíbená marmeláda je totiž „a meruňková by nebyla?“ – naštěstí pookřál, že si návod na meruňkovou můžeme odvodit z těch již existujících 🙂

Již z minulého stroje jsem znala ten hořký pocit zklamání, kdy člověk zacvakne pečící formu do přístroje, zavře dekl, všechno pěkně nastaví, spustí, otočí se – a na lince se na něj směje ta pitomá hnětací vrtulka! Proto jsem si tentokrát dala pozor, šoupla ji tam jako první, jak to má bejt, odměřila všechny suroviny podle receptníku (dobře, s ad lib, protože jsem tam přidávala chlebové koření a použila jsem jinou mouku, než bylo uvedeno), podle rychlostartového papíru všechno nastavila a spustila.

Při delším přemýšlení mi došlo, že se chleba dopeče ve chvíli, kdy bych měla odcházet do práce. Tak to ne. Vypnula jsem čekající přístroj a začala nastavovat znova: program, velikost bochníku, tmavost kůrky… A teď ještě ten čas. Kolik že to vlastně je?

Cože? Ono to začalo míchat?

Připadala jsem si jako onehdá při balení grilu (článek z 15. ledna 2010): Přehmátla jsem se a místo volby časovače jsem spustila program rovnou. Délka programu: 3:40. Čas: tři čtvrtě na deset večer.

Jenže není nic hnusnějšího (aspoň tedy pro mou mlsnou tlamu), než chleba vystydlý v pečící formě s nepotřenou kůrkou. Pecínek je (alespoň podle Evangelia svatého Citronu) nutno vyklopit z formy ještě teplý a kůrku potřít kolem dokola mlékem, načež to celé rozpařené a vonící cosi zabalíme do čisté utěrky a necháme vydechnout, dokud pořádně nevychladne.

Teplý, čerstvě upečený chléb je sice naprosto úžasná věc a mé chuťové buňky se svíjejí blahem jen při pomyšlení na tu úžasnou věc potřenou čerstvým opravdovým máslem (margaríny jsem nechápala, nechápu – a díky literatuře mám slovo „margarín“ spojené s válečnou a poválečnou náhražkou „toho opravdového“), jenže bych nevhodnost jeho konzumace popsala větou, kterou jsem včera o tom samém přesvědčila manžela: „Klidně si ho dej ještě teplej, ale v tom případě spíš pod stropem. Ne, že bych tě nechtěla v posteli, prostě tam odletíš, jak tě to nafoukne.“

Ano, vydržela jsem do půl druhé, kdy jsem provedla výše popsané úkony (včetně vytažení hnětací vrtulky speciálně zakrouceným kouskem drátu, který byl s velkou slávou – alespoň podle návodu – k celému tomu zařízení přiložen) a konečně se zhroutila do postele.

Dnes v sedm ráno byl chleba konečně vychladlý. Ukrojila jsem si patičku a namázla si ji jahodovou marmeládou (kupovanou). Chleba by snesl daleko míň soli, než je v receptu, ale to se poddá – i tak byl ňam. Manžel ho evidentně posnídal též, psal „je to někde mezi tím kupovaným a tím, co jsi pekla předtím“, což mě strašně potěšilo, jak mě chválí.

Když o půl dvanácté psal, že už tam není ani půlka, nechala jsem si alespoň dva krajíce schovat.

Je to jasné – dnes jdu od doktorky zase do dm-ka. Nákupní seznam? Sušené droždí, sušený kvas, mouka žitná, mouka pšeničná. A doma hned k pekárně a odměřovat. Už mám prý připravenou pečící formu i s vrtulkou. 🙂

26.1.2012 – 30 Days Meme: Den 9.

Po delší pauze zapřičiněné různými faktory, které někdy rozeberu (možná), zpátky k rozdělanému meme. Jaká doufám, že bude má budoucnost.

Protože otázka č. 2 byla „Kde se vidím za 10 let“, přeskočím dlouhodobé plány a vrhnu se na něco, co by se pomalu dalo nazvat novoročním předsevzetím – nebýt toho, že Nový rok už nějakou chvíli není. A to plány, co bych chtěla letos stihnout, ideálně pak před svými 30. narozeninami. A schválně si nechám volné místo, kde si je budu odškrtávat – zajímalo by mě, jestli to zvládnu.

  1. Naučit se plést a uplést si pončo, návleky na nohy (legwarmers) a na zápěstí místo rukavic.
  2. Nechat si konečně udělat své vysněné tetování.
  3. Piercing do uší! Yay!
  4. Aby to vypadalo dobře, zhubnout alespoň 15 kilo.
  5. Vyjet alespoň na jeden celý víkend někam pryč, do pěkného hotelu nebo penziónu a chodit na procházky. Pokud se povede odjet někam takhle na celý týden, tím líp!
  6. Poslat letos povídku do Ceny Karla Čapka.
  7. Absolvovat alespoň jeden kurz vaření (hmm, práce s nožem nebo naučit se tažený štrůdl?)
  8. Zúčastnit se kurzu předení.
  9. Zúčastnit se kurzu tkaní.
  10. Začít se učit šít na stroji a přizpůsobovat si střihy.

27.1.2012 – Proč je mi v poslední době smutno

Ten poslední komentář jsem napsala o půl deváté dnes ráno. Doteď na něj nikdo neodpověděl – ať už je to kvůli tomu, že Pan Modrý nemá odpověď nebo proto, že není na netu. Dobrý argument je Pana Žlutého, i když jeho argumentace článkem na Novinkách mu ubírá body. Bohužel, žlutý komentář je nejlepší komentář proti ACTA, který jsem za poslední týden na domácí půdě viděla, protože je věcný. Zbytek je variacemi na postoj Pana Modrého – „já nevím o žádné konkrétní změně, ale určitě nás to strašně poškodilo.“

Včera se Česká Republika připojila k signatářům dohody ACTA, a to bez veřejného vytrubování. Najednou se v českých médiích vyrojily obrovské protesty, které se nemůžou rovnat s těma několika zmínkama, které proběhly o SOPA, bohužel většina lidí se k ACTA ale dostala nejblíž tak, že si přečetla různá vyjádření v médiích nebo petici, na kterou odkázala například Pirátská strana (která v komentářích k ACTA neřekla o ACTA prakticky nic, jen zopakovala svou poslední volební kampaň).

Tady je k dispozici anglický text ACTA. Je to necelých 31 normostran textu a vysvětlivek. Tento text oficiálně ještě existuje ve španělštině a francouzštině.

Nikdo z těch, co umí tyhle řeči, nemá výmluvu k tomu, aby řekl „TL;DR“ neboli „je to příliš dlouhé, nečetl jsem to“. Kdokoli kdo má toto znění k dispozici a vybere si předžvýkanou a přednatrávenou stravu z médií a protestních stránek, aniž by se sám informoval, proti čemu vlastně protestuje, si minimálně v tomto směru zaslouží být nazýván tupým ovčanem, stádem a hlupákem.

Lidi, co text ACTA četli a protestují proti tomu, ty akceptuju a dokonce si jich vážím, protože oni VĚDÍ, proč konkrétně se jim to nelíbí. Nehrajou si na „v televizi říkali“ a „na fejsbůku psali“.

Tady je Usnesení vlády České republiky ze dne 9. listopadu 2011 č. 825, kterým se vláda dohodla podepsat ACTA. Veřejně přístupné. Pokud někdo žije v domění, že vláda musí o všem informovat, pak mám pro vás novinku: Knihovnu připravované legislativy eKLEP. Ty informace veřejné jsou a byly, a to, že pokud se něco neobjeví v dramatickém živém vstupu v televizních zprávách našich komerčních i tzv. veřejnoprávních stanic nebo na zpravodajských portálech, kde už jsou předžvýkané, přebrané, okomentované a patřičně načančané, aby posloužily svým účelům (vzbuzování sympatií či antipatií), ještě neznamená, že to před váma, kurva, někdo tají.

Je smutný, že za cíl hackerům posloužila zrovna OSA, kterou většina lidí obviňuje z kroků, které má na starosti jiné sdružení. Jak před týdnem prohlásila Amia v Koťátku, lidi u nás si vykládají autorský zákon naprosto pokřiveně…

Zajímavé je, že ACTA, která je mezinárodní dohodou a přímo stanovuje, že na jejím základě nelze nařizovat účastnické zemi, aby chránila ta autorská práva, která v její legislativě zahrnuta nejsou, vyvolala daleko větší poprask než SOPA, která měla být americkým zákonem, na jehož základě by si USA udělily právo zasahovat proti občanům jiného státu na území jiných států bez nutnosti projít zákonodárným a justičním systémem té které země.

Zajímavé je, že když už se někdo zmíní o SOPA, odbyde to jako zákon proti pirátství – jenže to není pravda. Plný a nezkrácený název SOPA (úplné znění tak, jak vypadala, než byla 17.1. – tedy den před organizovanými blackouty – odložena z projednávání, než se kongresmeni poučí o tom, jak vlastně funguje internet, ZDE) totiž zní: A bill to promote prosperity, creativity, entrepreneurship, and innovation by combating the theft of U.S. property, and for other purposes. (Zákon na podporu prosperity, kreativity, podnikání a inovací skrze boj proti krádeži amerického majetku a za jinými účely.)

A zajímavé taky je, že po dočtení na 60. stranu ze 78 vytištěných ze SOPA jsem nenarazila na definici termínu ‚U.S. Property‘. To, že SOPA obsahuje protišpionážní klauzule, už asi nikoho nepřekvapí. Přesto se o ní zdaleka v médiích neinformovalo tak, jako o ACTA, i když je daleko tvrdší a porušující mezinárodní dohody a úmluvy nalevo-napravo. Přijde mi, že o ní věděli jen ti, co mají kontakty v zahraničí nebo sledují zahraniční servery – a u těch mě zas zaráží, že někteří to sledovali jak diváci korridu a, narozdíl od současné masové hysterie prakticky kvůli prdu, nešířili žádná varování.

Brambory sedící na zadnici, které po zahlédnutí něčeho v médiích najednou začnou něco pokřikovat o tom, že je to škandál a že to budou žalovat… eh, pardon, špatná doba – brambory najednou pokřikující, že je to cenzura, omezování lidských práv a svobod a útlak občanů bez ohledu na zákony, no, všechny tyhle brambory, co si o tom přečetly jen pár propagandistických článků ať z té či oné stránky (a ne proto, že neumí danou řeč, ale z vlastní lenosti), mají mé hluboké pohrdání v tomto směru, i když si některých jinak jako lidí vážím.

Nedělám ze sebe dokonalou, i když jsem před týdnem v Kotěti mávala vytištěným SOPA a vysvětlovala, co jsem se v tom dočetla. A o ACTA jsem se dozvěděla až ten večer (což je ale pořád ještě skoro o týden dřív než široká veřejnost). Nicméně jsem o tom začala informovat svoje okolí. A četla jsem ACTA i SOPA (PIPA ještě ne, proto o tom nemluvím).

Já vlastně nevím, jestli s ACTA tak úplně souhlasím nebo ne – ale to není podstatou tohoto článku. Jeho podstatou je to, jak snadno lze lidi strhnout do masové hysterie, a že jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je jít přímo ke zdroji a udělat si obrázek sám. No a pak taky to, že je mi z téhle hysterie fyzicky zle a připadá mi, že téměř nikdo neumí myslet sám za sebe a změnili jsme se ve vlnu papagájů, kteří místo „Lórrra chce sušenku!“ vykřikují „Prrryč s cenzurrrou!“, ať už to na místě je nebo není.

__________________________

PS: V USA se počítače na hranicích šacují od roku 2008, jednou ze záminek je boj proti dětské pornografii a jejímu šíření. Že to někomu najednou tak trhá žíly, když předtím to bylo naší veřejnosti šumák…

PPS: ACTA, čl. 3 odst. 2 v plném znění: This Agreement does not create any obligation on a Party to apply measures where a right in intellectual property is not protected under its laws and regulations. (Tato Dohoda nezavazuje strany k podnikání opatření, jestliže nějaké právo týkající se duševního vlastnictví není jejími zákony a nařízeními chráněno.)

28.1.2012 – Krátce a stále smutně

Včera jsem tu uveřejnila článek Proč je mi v poslední době smutno, kde jsem naříkala nad tím, že lidi slepě následují někoho, kdo jim předloží pár argumentů, aniž by se sami informovali u zdroje. Řeč je pořád ještě o protestu proti ACTA, protože já pořád nevím, proč lidé protestují.

Vždycky, když se někoho zeptám, proč protestuje, dostane se mi odpovědi třeba „protože je to mezinárodní průser“. A když se zeptám, proč je to mezinárodní průser a z čeho tak soudí, nedostane se mi konkrétní odpovědi. Emoce jsou zjitřené, ale nikdo z těch, co protestují do halelujá, si ještě nenašel čas, aby mi řekl „podívej se tadyhle na ten bod XY – tohle je špatně, protože to porušuje tenhle náš zákon/tuhle část základních lidských práv a/nebo se to dá vykládat takhle a takhle, což by mělo za následek to a to.“

Odmítám protestovat jen proto, že všichni protestují, pokud já sama nevím, o co jde. Protože to nevím, snažím se o tom udělat si obrázek. Po přečtení mi ACTA nepřipadá tak hrozná, jak se z toho lidi staví na zadní, a když se zeptám, nevysvětlí mi to. Jen to, že mi kamarád řekne, že je to mezinárodní průser, ještě neznamená, že to tak opravdu je – je to půl na půl, jestli má nebo nemá pravdu, a já bych raději své názory stavěla na něčem faktičtějším, bez urážky všem kamarádům.

A tak pořád ještě nemám pořádně zformulovaný názor na ACTA, protože neznám všechny souvislosti a narozdíl od jakýchsi telepatických vln, které mezi protestujícími zjevně fungují, nemám vysvětlení pro tu strašlivou závadnost ACTA. A tak neprotestuju. Možná se jednou ukáže, že měli protestující pravdu – ale reagovat na dotaz „A proč jste z toho vlastně tak naštvaný?“ nekonkrétními odpověďmi a obecným strašením, to nikomu nepomůže. Čisté fakty nepodkreslené emocemi ať už pro nebo proti, by přece fungovaly daleko líp, ne?

A tak prosím, jestli je mezi čtenáři tohoto článku někdo, kdo protestuje proti ACTA a má teď o víkendu chvíli čas, aby mi vysvětlil, o co jde. Třeba mě přesvědčí a já pak můžu vysvětlovat dalším lidem, o co jde. Ale prostě nebudu podepisovat petice a protestovat jen proto, že mi někdo řekne, že bych měla – to je trochu jako jít do průvodu na prvního máje, protože to tak řekli soudruzi nahoře, nebo brečet na povel za Kim Čong Ila…

30.1.2012 – Něco za nic? Trhněte si!

Možná jsem divná a rozhodně zastávám spolu se svým manželem v současnosti neoblíbený a nepohodlný názor, ale co se mě týče, mazejte si kupovat originálky, bando!

Ve chvíli, kdy někdo řekne „Bojím se, že nové zákony budou zasahovat do mého soukromí!“ je to něco úplně jiného než kňučet „Já nebudu moct zdarma koukat na něco, za co nechci dávat prachy, protože to chci vidět jen jednou a ne si to kupovat napořád!“ Lidi, kteří prohlašují to druhé, jsou mi extrémně nepříjemní, minimálně z tohoto hlediska.

Víte, asi vám to bude připadat předpotopní, ale nejen, že existovaly půjčovny videokazet (le gasp!), ony stále ještě existují i půjčovny DVDček! Právě půjčovna v městečku, kde jsem v Německu bydlela, mi umožnila poznat kupříkladu Final Fantasy VII: Advent Children, Ghost in the Shell a spoustu dalších. Stojíte mezi regály a rozhlížíte se, na něco vám padne oko, tak si to odtáhnete domů. Občas je to neskutečná kravina, občas tak přijdete na zajímavé věci. Hudba se dala – a dá – půjčovat v knihovnách. Hell, já takhle přišla na Alice Cooper a Manowar! V dětské knihovně, což je dobrej džouk!

Pokud vám půjčovny připadají příliš drahé, domluvte se ve víc lidech a uspořádejte žranici s promítáním. Sakra, pařba, ne? Pokud vám připadá drahá průkazka do knihovny, nedá se nic dělat, měli byste pravděpodobně zavřít ten ukradený noťas, protože pokud nemáte na roční zápisné do knihovny, nemůžete mít ani na počítač, a jděte si hledat práci. Pokud vám ovšem knihovny a půjčovny připadají pod vaši úroveň a příliš „sociální“, mám pro vás jeden vzkaz: Považuju vás za rozmazlené jedince, kteří se snaží předstírat, že jsou lepší, než ve skutečnosti jsou.

Když na to nemáte, prostě na to nemáte! Proč se teda cpete někam, kam nepatříte a děláte ze sebe něco, co nejste? Když jdete po ulici a líbí se vám kolo, jen tak ho vezmete a odjedete na něm, nebo se rozhodnete, jestli vám to stojí za to a buď si na něj našetříte nebo vyděláte, popřípadě se rozhodnete, že vám to zas tolik za to nestojí? Že to není to samé? Řekl kdo?

Tohle chování („Ale já si chci stahovat zdarma!!!“ nebo „Le gasp! Já budu muset nejen dát prachy, ale ještě čekat, až to sem přijde!“) je na úrovni pětiletého fracka, který sebou třískne v samoobsluze na zem a mlátí pěstičkama „já chci chci chci chci CHCI toho nanuka! Teď!“ Zkuste alespoň předstírat, že máte jakous takous sebeúctu.

Je mi jedno, co si myslíte – a opět opakuji nepříjemnou pravdu: Nemáte právo na cizí práci, do které někdo vrazil své úsilí a prachy (nebo do toho někdo jiný vrazil prachy), zdarma jen proto, že chcete. Nechte si své kecy o tom, že zlé velké korporace a podobně – víte čím totiž smrdí? Zatraceným Marxismem a Leninismem, ba přímo komunismem! Kdybyste to mysleli vážně, pak byste na ty výrobky velkých zlých korporací zvysoka kašlali, ty by se neprodávaly a velké zlé korporace by musely změnit taktiku – ale vy chcete všechno zároveň: mít to, co ty velké zlé korporace vyrobí, i jimi zároveň opovrhovat.

Chováte se pokrytecky a argumenty o študých chudentech a podobně u mně nedojdou sluchu – stála jsem na tom samým místě, co vy, a mám slušnou knihovnu i sbírku origo CDček a DVDček. Vy jste naopak v situaci ‚zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“‚

Lidi, co něco stáhli, a teď ohledně ilegálního stahování pokrčí rameny a řeknou „Spadla klec, co se dá dělat,“ ti maj alespoň rozum. Je to jako trhat jablka z cizí zahrady, a když tam najednou postaví plot, lidi typu ‚spadla klec‘ pokrčí rameny a kašlou na to. Lidi typu ukničení protestanti proti konci „práva“ krást beztrestně dojdou k baráku u té zahrady, zazvoní na dveře a budou se dožadovat okamžitého odstranění plotu, jinak ho strhnou sami a ještě si budou stěžovat, pokud možno na policajty.

Víte co? Sice mě na jednu stranu, milí protestanti kvůli filmům, obrázkům a hudbě ilegálně zdarma, strašlivě serete, ale daleko víc jste mi k smíchu. Ve chvíli, kdy by si někdo dovolil prstíčkem šáhnout na váš osobní majetek, byl by oheň na střeše – zato vy můžete hamtat, kam se vám zlíbí. Kdo nevidí blbost tohoto prohlášení, asi v životě nepochopí, o čem je řeč. Tohle je poslední článek, který píšu o těch, co chtějí něco za nic.

___________________________

PS: Kdo v tomto článku našel jednoznačnou podporu ACTA, SOPA nebo PIPA, měl by se vrátit na první stupeň základní školy a pořádně se naučit číst a rozumět textu. Možná by vám pomohl výkladový slovník spisovné češtiny?