Červenec 2012

1.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den druhý

Den druhý – devět faktů o tobě

  1. Nejvíc mě dokáže rozzuřit, když se někdo chová jako idiot a u toho tvrdí, že má ve všem pravdu.
  2. Myslím si, že jeden z největších problémů dnešní doby je nadměrný egocentrizmus a s ním spojené přeceňování vlastní důležitosti a dopadu na okolí. Člověk by se měl soustředit na to, co dělá, a ne na to, jestli je okolím dostatečně obdivován.
  3. Hodně mi vadí extrémy.
  4. Nemám ráda zdrobněliny.
  5. Mám tabulkových padesát kilo nadváhy a přemýšlím, jestli se mi to někdy povede doopravdy stáhnout.
  6. Nenávidím ten pocit, že si něco nemůžeme dovolit, a bojím se, že to bude ještě horší.
  7. Nesnáším domácí práce.
  8. Občas si říkám, že kdyby svět opravdu na konci tohoto roku skončil, bylo by to možná fajn. Nedozvěděli bychom se, jak moc velký fail bychom ze svých životů dokázali udělat.
  9. Byla jsem vysoce funkční alkoholik zhruba od svých patnácti a nikdo nic netušil. Dokonce i já jsem na to přišla až po tom, co jsem několik let abstinovala…

1.7.2012 – 30 Days Meme: Den 14.

Jak si tak koukám na ten desetidenní řetězák, došlo mi, že mi tady visí už poměrně dlouho nedodělané 30 days meme. Zkusím s ním zase šoupnout, třeba se mi ho tentokrát povede dorazit, jsem prakticky v půlce.

Tak tedy, den 14. a Tvá nejranější vzpomínka:

Myslím, že jsem tu zmiňovala, že jako malá jsem byla v Afganistánu. Táta vyrazil jako první, a protože to byla jeho dlouhodobá služební cesta, mamka a já jsme vyrazili za ním o něco později, když mi bylo něco málo přes tři roky. A aby bylo jasno, já jsem i teď velmi bledá, dokonce i v případě, že se opálím, dosáhnu maximálně tak barvy světlého karamelu. Jako malá jsem byla ještě světlejší, navíc jsem měla platinově blond vlásky.

Cestu tam si nepamatuju, stejně jako cestu zpátky, která proběhla o nějaké necelé dva roky později. Teda, z cesty zpátky si pamatuju, jak letuška žíkala, že jsme vletěli do turbulencí, já jsem houby věděla, co jsou to turbulence, tak jsem si to představovala, jako když auto jede po rozbité silnici. Po pobytu v Kábulu mi to fakt připadalo podobné.

Ovšem má nejranější vzpomínka je z cesty tam, kdy jsme s mamkou letěly z Prahy do Moskvy, tam jsme přestoupily na letadlo do Taškentu, který je v Uzbekistánu, a tam nás čekal ještě jeden přestup na letadlo do Kábulu, což byla celkově naše konečná stanice, prosíme vystupte.

Pamatuju si ten přestup v Taškentu. Koukala jsem zespoda na spoustu divně oblečenejch strejdů s dlouhejma fousama a turbanama, co seděli kolem oken. Oni koukali na mně – dvě bílý ženský, z toho jedna úplně malinká. Myslím, že jsme na sebe zírali s úplně stejnýma výrazama: nedůvěra, zmatek a takové to „co to jako má bejt, tohlento?“

Přirovnala bych to k tomu, kdyby lidi přistáli na nějaké opuštěné planetě, zašli za roh a srazili by se s posádkou kosmické lodi jiné civilizace, která taky přistála na opuštěné planetě a hodlá ji zkoumat.

Takže ten pocit zmatku a nedůvěry a ti Arabové kolem na letišti v Taškentu, to je to první, co si opravdu pamatuju.

2.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den třetí

Je pondělí ráno, bouřka nám včera večer vyrazila internet a tak jsem si upravovala povídku, kterou chci letos poslat do Ceny Karla Čapka. Je taky na čase popojet s Desetidenním řetězákem.

Den třetí – osm způsobů, jak si získat tvé srdce:

(ok, berte to v tom přátelským slova smyslu – v tom druhým je zadané, zabrané a pro všechny ostatní nedostupné 😉 )

  1. Jednejte se mnou narovinu. Bez vytáček, lhaní, manipulací, ale taky bez významných pohledů, které mají něco naznačovat, nebo nepřímých narážek. Náznaky nefungují, smiřte se s tím.
  2. Neříkejte mi, s čím mám problém, aniž byste se pokusili zjistit si všechny údaje (kupříkladu se mě zeptat na mou vlastní verzi události).
  3. Nebuďte análními horolezci, ať už vůči mně nebo někomu jinému. Vystavujete se akutnímu nebezpečí posměchu.
  4. Buďte kompetentní v tom, co děláte, ať jste manažer na vysoké úrovni, pouliční muzikant nebo pekař.
  5. Nemějte mi za zlé, že občas zmizím z dohledu. Potřebuju to. Já vám taky nebudu mít za zlé, když sem tam budete potřebovat od všeho, tedy i ode mě, zdrhnout.
  6. Pamatujte si, že mám výpadky paměti. Pokud vám na něčem hodně záleží, je bezpečnější, když mi to budete pravidelně připomínat, občas se totiž stane, že si něco nezapíšu.
  7. Neříkejte mi, co na sobě musím změnit, ať už v oblečení, chování nebo v názorech. To je ta nejlepší cesta k mému zabejčení se už z principu. Návrhy a možnosti jsou ovšem pečlivě zváženy. Prostě, můžete navrhovat, nařizovat fakt ne.
  8. Buďte sví. Buď si budeme rozumět nebo ne, ale je fakt nepříjemné zjistit, že se někdo vůči vám celou dobu přetvařoval, protože sledoval nějaké vlastní cíle, a že s tím, co teď leze na povrch, nechcete mít nic společného.

3.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den čtvrtý

Den čtvrtý: Sedm věcí, o kterých často přemýšlíš:

  1. O penězích – jak o jejich nedostatku, tak o tom, co bych dělala, kdybych jich měla neomezené množství.
  2. Jak může být jeden člověk tak stupidní (def. podle Cipollových zákonů stupidity – v aj, v čj; ano, je to vážně míněná práce, nikoli vtip, a lidi by to měli povinně studovat alespoň jednou ročně).
  3. Co bych dělala, kdybych potkala kouzelného dědečka nebo zlatou rybku, prostě někoho, kdo by mi mírnyx týrnyx splnil tři přání.
  4. Uklízet či neuklízet, toť oč tu běží.
  5. Že bych chtěla lépe vypadat.
  6. O nutnosti odstěhovat se do svého, než všem zúčastněným ze současného systému soužití hrábne.
  7. O strachu sama ze sebe.

4.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den pátý

Ani dneska nemám nějak moc komentářů. Ne, že by se nic nedělo, ale nemám síly o tom žvanit…

Den pátý – šest věcí, co si přeju, abych neudělala:

  1. Začala jsem kdysi chodit s jedním týpkem, který byl o nějakých dvanáct let starší než já, a dodneška se občas ohlížím a bojím se, že ho potkám.
  2. Nechala jsem si do hlavy nakukat něco o jedinečné životní šanci, která se už nikdy nikdy nikdy nebude opakovat. Samozřejmě, že se na tu samou pozici nabíralo ještě několik let. Měla jsem nejdřív dodělat školu – chyběl mi na gymplu už jen rok a půl.
  3. Neměla jsem se dost ráda a věci, co mě štvaly, když se děly ostatním, jsem u sebe opomíjela. Vyústilo to v extrémně zanedbaný zdravotní stav a deprese.
  4. S předchozím bodem souvisí, že když jsem viděla, že se dějí některé věci proti technickým předpisům, nehlásila jsem to na příslušné instance. Náprava trvala příliš dlouho a pokaňhalo se u toho několik lidských životů.
  5. Po tom, co jsem vypadla z gymplu, jsem přestala cvičit. Několikrát mi při kancelářském způsobu života tak atrofovaly svaly, že jsem skoro nemohla chodit. A nehlídala jsem si váhu.
  6. Neměla jsem tenkrát podepsat tu smlouvu s Kodaní. Vzniklo z toho tolik problémů, které trvají dodnes, že až běda.

5.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den šestý

Tak, rychle dostat z cesty další díl desetidenního řetězáku, a pak jdu sepsat článek, který se ve mě za posledních pár dní zase nasbíral:

Den šestý – pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez pořadí):

Ok, vybrat jenom pět není tak úplně jednoduché, navíc moje logika občas nenásleduje obvyklé postupy, takže se asi budou někteří (ne)pravidelní čtenáři divit, koho tam najdou nebo nenajdou. Anyroads. Beru to podle současného stavu věcí, navíc důležitých lidí je pro mě opravdu hodně…

  1. Můj manžel – jediný člověk, který se mě nikdy nesnaží nějak měnit podle svých představ. Má mě rád přesně takovou, jaká v tu chvíli jsem, ať už sama na sobě něco měním nebo ne. Vím, že mám jeho plnou podporu, ať dělám cokoliv.
  2. Moje matka – občas si strašlivě lezeme na nervy, a to nejen díky spolubydlení takhle dlouho. Ale je to moje mamka a udělala pro mě, co mohla.
  3. Moje sestra – fascinuje mě, jak si s někým můžu být názorově i fyzicky v něčem tak strašně podobná a v něčem absolutně rozdílná.
  4. Jistá mladá paní, kterou při hovorech označuji nelichotivými přízvisky – je stejně stará jako já a je to strašlivá připomínka toho, jak stupidní člověk vůbec může být. Je to má výstraha.
  5. Ivánek z Plzně – protože když mi bylo nejhůř, jak mi zatím bylo, pomohl mi. ‚Nuff said.

6.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den sedmý

Navštívila mě viróza. Ugh. Teplotka, oteklý krk a místo nosu kapající kohoutek. Jo a bolesti svalů a kloubů. Ve třicítkových vedrech fakt fajn. Takže k tomu slibovanému článku se dostanu… no, prostě někdy později.

Jsem docela ráda, že desetidenní řetězák má čím dál tím kratší odpovědi, teď se to s mou schopností soustředit se docela hodí.

Den sedmý – čtyři věci, které tě dokážou znechutit (v angličtině 4 turn-offs):

  1. Nedostatek osobní hygieny. Neznamená to, že by člověk měl být ukázkový šampon nebo barbína, ale je to takové to nesmrdět potem a vším možným na sto honů, bez zápachu z úst, čisté oblečení… Prostě základní lidská slušnost. Pro úplnost dodávám, že „smrdět vším možným na sto honů“ se vztahuje i na jedince, kteří na sebe vylijí lahvičku vody po holení nebo toaletní vody a zamořují tak své okolí. Místo efektu sebevědomého muže či svůdné ženy pak nastává tzv. efekt „hovno pod stromečkem“ – dokud není popapírák odstraněn, vůně jehličí s jeho zápachem nic nezmůže.
  2. Stupidita jakéhokoli druhu. Spousta lidí říká, že jim vadí manipulace, a chvíli jsem přemýšlela, že bych ji mezi tyhle body zařadila taky, nakonec mi ale došlo, že pro mě to není tak úplně pravda. Manipulace nás totiž provází životem prakticky pořád, od „sněz ten špenát, budeš jako Pepek Námořník“, přes „neperte v běžném pracím prášku“, až po „volte mě a bude se vám žít dobře“. Dokonce i v osobním životě není manipulace nic hozného, jen se příliš často lidi soustřeďují na její negativní stránku a myslí si, že manipulace je identická s pojmem „podvod“. Neříkám, že mě těší, je-li mnou manipulováno, ale právě proto by se lidé měli naučit manipulaci rozpoznávat a buď ji zastavovat nebo využívat ve vlastní prospěch. Že to není fér? No není. No a?
    Každopádně stupidita je stupidita a ta mě děsí. V jednom z dřívějších článků tohoto řetězáku jsem házela odkazy na Cipollovy zákony lidské stupidity. Pokud jste tak již neučinili, najděte si je, přečtěte si je a zapamatujte si je.
  3. Lidská neschopnost myslet vlastní hlavou. ‚Nuff said.
  4. Nekomunikace. Já nejsem telepat. Do hlavy a do melounu nevidíš, i když jde obojí poměrně dobře otevřít kupříkladu menší sekerkou. A kdybych chtěla luštit indicie, přihlásím se do Pevnosti Boyard, jestli tedy ještě běží. Prostě když něco není v pořádku, potřebovala bych vědět „tohle a tohle není v pořádku protože tohle, opravit“ namísto významně zvednutých obočí nebo ledového ticha. Takže tak…

7.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den osmý

Tak jdeme do finále – třetí post od konce do desetidenního řetězáku.

Jak byste přeložili „turn-on“, je-li to podstatné jméno? Můj oblíbený online výkladový anglický slovník Webster’s to definuje v angličtině takhle:

Znamená to tedy „něco, co vzbuzuje vzrušení nebo zájem„. A protože se domnívám, že čeština na to nemá jeden výraz, obejdu to výrazem „něco, co tě bere“, i když jsem předtím použila v překladu „vzrušuje“. Protože to by byl příliš jednostranný překlad.

Tak tedy, den osmý – tři věci, co tě berou:


  1. Chlap v dobře padnoucím obleku – říká se, že to je pro ženy to samé, jako je pro muže ženská v pěkném prádle. Já v tomhle nejsem výjimkou. Samozřejmě, že oblek zdaleka není to jediné, v čem by chlapi mohli vypadat dobře, je to ale taková moje slabůstka. A to ještě víc, než dobře padnoucí uniforma – nad těma jsem slintala coby puberťačka.
  2. Kompetence – sledovat, jak někdo dělá něco, co opravdu dobře umí, to vydržím hodiny a hodiny. Jak naživo, tak v televizi. Od šití korálků přes štípání dřeva až po úspěšné obchodní jednání. Všechno to je svým způsobem symfonie a je to fascinující.
  3. Opravdu dobré jídlo z kvalitních surovin – jsou dobrá jídla, vynikající jídla, složitá jídla, ohromující jídla, domácí jídla, neuvěřitelná jídla. Ať už se pokrm skládá z čehokoli a vařil ho kdokoli, pokud je to opravdu jídlo bez chyby a čerstvé z dobrých surovin, je to něco, co mi dokáže zpříjemnit den na hodně dlouho. Opravdu dobré jídlo se od dobrého jídla liší tím, že na něm nemůžu najít jedinou chybičku. Občas se stává, že si dám něco, co mi sice chutná, ale takový ten malý kuchařskostrávnický hlásek mi huhlá do ucha „tu omáčku mají moc sladkou, zase svíčkovou dobarvovali karamelem“ nebo „to uvařili koprovku z kostky cukru a octa?“ nebo „ten štrůdl je trochu rozmáčený“ a podobně. Výborná zelenina ale slabší zálivka. Skvělá omáčka ale oslizlý knedlík. A tak.
    Opravdu dobré jídlo je prostě dobré od A po Ž a je přesně takové, někdy i lepší, než jak jsem si ho představovala. Jako například když jsem si ve středu dala na oběd v Kavárně Creperie v Galerii Fénix na Praze 9 řecký salát. Žádná prapodivná sladkokyselá zálivka nebo ovadlá zelenina, všechno hezky pokojové teploty, sýr byl opravdová feta, nikoli balkán, a přinesli mi ho na salátu v jednom kuse, takže jsem si ho mohla oždibovat tak, jak se mi chtělo. Zelenina opravdu čerstvá, žádné hospodské ovadlosti, cibulka jemná, olivy dobře vybrané. Ocet i olej byly v čistých nádobkách (zdaleka není všude zvykem tak často, jak by mělo), dobře se dávkovaly, byly čerstvé. K tomu rozpečená tmavá bagetka, neslazené kafe a sodovka a byla jsem v sedmém nebi.

Ano, takže kdyby se můj manžel navlékl do perfektně padnoucího obleku a kompetentně mi něco výborného uvařil, umřu blahem. Naštěstí kuchyně je moje teritorium, kde se raději moc nevyskytuje, takže s váma ještě nějakou dobu pobudu a jeho schopnosti a kompetentnost budu obdivovat na poli jiném. 😉

8.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den devátý

Předposlední den desetidenního řetězáku.

Den devátý – Dva obrázky, které v tuto chvíli vystihují tvůj život a proč:

To první je moje ranní hrstka, kterou držím na uzdě vysoký tlak, alergii a v tuto chvíli (snad už) dobíhající virózu. Je vtipné, jak jsou teď prášky veselé a hravé barevné.

To druhé je stránka MeteoPressu, který považuji za jeden z nejpřesnějších serverů na předpověď počasí u nás. Konkrétně je to radar srážek. Sem tam na něj v poslední době koukám, abych se dozvěděla, kde kolik prší a kterým směrem to jde. Protože v Praze teď už víc jak týden vysloveně lije každý den aspoň chvilku, na Šárce začaly padat balvany ze skal (sesuvy půdy; podle odborníka za posledních pár dní napršel asi dvojnásobek toho, co normálně naprší za měsíc až dva) a kousek od nás se propadla vozovka nad trasou prodloužení metra. Takže tu sice nemáme povodně, zato ale jiné srandičky, kvůli kterým se vyplatí počasí sledovat…

8.7.2012 – Mr Postman

Písničku Please Mr Postman, kterou známe spíš od The Beatles, nazpívala původně v roce 1961 dívčí grupa The Marvelettes. Původně totiž na dopis čekala chudák díftka, zatímco její milý byl ve válce. V tomto roce se najednou ztrojnásobil počet amerických vojáků ve Vietnamu oproti minulým deseti létům, kdy USA zastávalo poradní funkci. V roce 1962 se jejich počet opět ztrojnásobil. Tolik trivia k písničce, kterou nejspíš při poslechu považujeme za veselou a rozmarnou. Ale o tom tenhle článek není.

Tenhle článek je o poště a pohlednicích, protože Snail Mail žije a jede. Zítra to bude měsíc, co jsem vyvěsila ten článek.

Doufám, že nikoho počasí neodfouklo a nevyplavilo, hlavně doufám, že neukradlo pohledy.

Za ten měsíc mi přes Snail Mail akci přišly pohledy a dopisy od sedmi lidí. Nicméně těhle sedm statečných spolehlivě převálcovalo všechny účty, co jsme ze schránky dolovali, osmnácti pohledy a dopisy. Je to naprosto úžasný pocit a moc děkuju 🙂

Největší Dopisový Kápo je ovšem jednoznačně TlusŤjoch, celou polovinu obstaral vlastní silou, a ještě mým směrem rozpohyboval už tři PPP ppd (Pražská papírová pohlednice – podepiš a pošli dál)! O jeho pohlednici ani nemluvě!

Kolik jsem pohledů a dopisů poslala já, to nevím. Nepočítám to. Vím, že rozhodně jsem poslala za měsíc aspoň jeden pohled denně, protože v adresáři mám 27 adres a každému jsem napsala alespoň jednou, některým víckrát. Ale spousta pohledů z toho šla za hranice, takže to asi chvíli potrvá, než jejich odpovědi dorazí.

Někteří z vás možná zaregistrovali tu barevnou ikonku hned nahoře pod lebkou a vyhledáváním. Je na ní nápis Postcrossing. Je to mezinárodní server, kde si lidi namátkou vyměňují pohlednice po celém světě. Bohužel běží v angličtině, právě proto, aby byl více-méně přístupný pro lidi kdekoliv.

Zaregistrujete se, vyplníte svůj profil a kliknete na „poslat pohlednici“. Vypadne na vás ze systému poštovní adresa osoby, její Postcrossingový profil a kód. Ten kód napíšete čitelně někam na pohled, vypíšete adresu, napíšete klasický pozdrav (nebo podle toho, co najdete na profilu adresáta) a hodíte milý pohled (ofrankovaný, jak jinak) do schránky.

Když vaše čumkarta dorazí na místo určení, adresát opíše do systému kód z pohlednice a vám se tak načte, že pohled v pořádku došel. V tuhle chvíli máte nárok na to, aby někdo poslal pohled vám; vaše adresa bude namátkou přidělena někomu z těch, co právě někde ve světě chtějí poslat někomu pohlednici, takže vy jste posílali dopis (můžou se posílat i dopisy, když chcete) třeba do Polska a přijde vám čumkarta od někoho z Německa. Nebo z Japonska. A tak.

A výměna je vždycky kus za kus – dokud vaše zásilka nedorazí na místo určení, nic nedostanete. Ale pak už je to jen otázka času.

Já mám na kontě tři poslané pohledy, jeden obdržený a dva další, co jsem poslala, jsou ještě někde na cestě.

Postcrossing je sranda – ale popravdě takové to „naše“ malé vyměňování adres je ještě o něco větší psina.

Jo a nechala jsem si vyrobit pár pohledů z vlastních fotek – zatím jenom 4 motivy a je jich omezené množství. Máte se na co těšit, bando 🙂

PS: nábor nových adresátů rozhodně není uzavřen…

PPS: Please Mr Postman ještě jednou – v modernějším kabátku 🙂

9.7.2012 – Úředníci mohou být při obsluze systému pomalejší

…alespoň tedy podle tiskového mluvčího brněnského magistrátu.

Proč? Protože ostrá verze národního registru bude (le gasp!) ovládána myší!

Dopoledne jsem sdílela na FB a G+ článek o tom, že národní registr vozidel krešnul po odstávce. Podotkla jsem k tomu, že se směju jako hyena, protože udělat několikadenní odstávku na zavedení nového systému s tím, že ten během několika málo minut od spuštění padne, to je trochu moc.

Ale to jsem netušila, že máme článek, kde se k tomu vyjádřil i tiskový mluvčí brněnského magistrátu, který, kromě onoho myšího výroku, je v tom druhém článku citován ještě takhle:

Když mi tohle manžel přečetl, řvala jsem jako hyena plačící smíchy.

Nutno dodat, že to už jsem ale byla načatá, protože jsem si vytiskla soutěžní povídky do New Weird a začala je číst…

Ale to, že to slečna ve studiu (no tak, obětujte necelou čtvrthodinku a pusťte si to video) po něm suverénně zopakovala, do mě sestřelilo.

Ovšem pan Žára má ve zvyku perlit, viz například článek o akci Žít Brno

No a když si na té stránce ČT24 pustíte i to video „Registr znovu spadl – situace v 8:00“, dozvíte se od pana Žáry například i to, že „Systém spadl na národní úrovni, to znamená není to problém jednotlivých úřadů, je to problém celé České republiky.“ Chjo.

Zlatý, co? A protože to druhý video je prakticky rozhovor s tímhle perlmanem, neváhejte a pobavte se. Tenhle pán je jako tiskovej mluvčí fakt úžasnej – a strašně neprofesionální. O to srandovnější.

10.7.2012 – Desetidenní řetězák: Den desátý

Tak jo, devět dní šlapu jak hodinky, a to včetně nemoci, a na poslední chvíli se zaseknu. Jenže vzhledem k tomu, že téma desátého dne je „jedna zpověď“, přemýšlím, z čeho se mám vlastně sakra zpovídat…

Jsem zpět – po prohrabání českého internetu jsem našla jen význam náboženský. Jednak křesťanství je pro mě konkurence, jednak zas tak žhavá do dalšího duševního striptýzu nejsem, no a nakonec za ty tři roky, co mi tady ten blog funguje, už jsem na sebe práskla skoro všechno, co jsem mohla.

Hrábla jsem do anglického výkladového slovníku a našla jsem mimo jiné taky významy „oznámení nějakého faktu“, „uznání způsobení něčeho“, „přiznání se k nějakému skutku“ nebo „veřejné oznámení něčeho“. A tak to splácám tak nějak dohromady a udělám z toho tohle:

I když by se mi mohlo dařit mnohem líp, jsem ráda, že já jsem já a jsem tam kde jsem a s těmi, s kým tu jsem. Život je občas fajn.*

———————–

* – Až teda na ty chvíle, kdy mě vytáčí natolik, že bych ho kopla, kdyby to šlo. 😉

14.7.2012 – 30 Days Meme: Den 15. + Zatracená krize!

Je na čase zase trochu pošoupnout chudáka meme, které mi tu visí od začátku roku. Den 15. se ptá na oblíbené blogery, což jsem ošulila tím, že jsem updatovala článeček Oblíbenosti. Odkaz na něj visí v meníčku (pro ty, kdo umí přečíst můj rukopis).

Jak se u nás projevuje ta zatracená krize, to už jsem párkrát psala. Nejnověji ovšem tak, že jsem si ve středu musela koupit nové sandále. Jsou teda úžasný, ortopedicky tvarovaný a chodí se v nich jak po mechu, i když vypadají tak, že by se v Módním pekle mohli čerti rojit, protože jsou to takový ty boty-běžky, jak je nazvala paní prodavačka. Ale i tak bych z nich měla radost, protože jsou enormně pohodlný.

Jenže háček je v tom, že já si je nekoupila proto, že bych chtěla, ale proto, že se mi po těch lijácích definitivně rozpadly staré sandály. Sice jsem je chtěla poslat do výslužby už na konci léta po svatbě, to znamená tři roky zpátky, ale prostě jsem si nemohla dovolit koupit si nové. No, teď mi nic jiného nezbylo, protože kromě těch sandálů mám už jenom jedny tenisky, které jsou už docela roztrhané, a steely, které musím zase nechat prošít, protože se mi na některých místech prošoupává kůže. Oběma párům bot jsou čtyři roky.

Když nepočítám boty-sálovky za šest stovek na cvičení, tohle jsou první boty, co jsem si za tři roky pořídila. A když sálovky počítám, tak jsem si právě koupila první nové boty za dva roky.

JÁ JSEM SI PO DVOU LETECH KOUPILA NOVÝ BOTY A NEMÁM Z NICH RADOST, PROTOŽE TO BYLO Z MUSU.

A ve chvíli, kdy si ženská pořídí nový boty z musu a nemůže se z nich ani radovat, je něco s touhle společností fakt špatně. Pojďte, budeme tomu říkat krize.

Lehkou depresi mám tak jako tak, protože mám od včerejška antibiotika. Opět. Chjo.

25.7.2012 – Lehké červencové zprávy

z doupěte Autorodlakova.

  • Pokračuju v hodnocení povídek ze soutěže New Weird. Je jich sice jenom dvanáct, ale ono to chce pořádně se nad nima zamyslet.
  • Novela do letošní Ceny Karla Čapka zatím moc nepokračuje. Vypadá to, že se budu muset vrátit a pár scén vystřihnout (když se propíšu do slepé uličky, nezbývá než zacouvat a zkusit to jinudy).
  • Zároveň se vyvrbila dlouhá povídka, která taky půjde do CKČ. Pohybuju se teď někde kolem 35 tisíc znaků a jsem zhruba ve dvou třetinách plánovaného děje.
  • Největší problém mi dělají rozhodně „přechodové“ scény, což jsou ty, během kterých se potřebuju dostat z jednoho předem vymyšleného kousku do druhého. Nezbývá, než trénovat.
  • Přemýšlím o sepsání něčeho do Fantastické povídky. Nápad by byl, teď ho ještě rozpracovat na vhodný počet znaků. Uvidíme, přes koleno to lámat nebudu.
  • Samoučím se pracovat s mixážními freeware programy, chci si totiž sestavit znělku pro videa k New Weird 2012. Zatím tomu rozumím tak, že málo. A to ještě nemluvíme o videu za tím…

27.7.2012 – Cesty časem

Občas se člověku poštěstí, že se courne časem, a je to fajn…

Dnes ráno takhle stojím na zastávce a čumim do blba, zatímco čekám, až se z hlubin Evropské vynoří má tramvaj. Místo tramvaje se ale vynořil krásnej nablýskanej veterán a mně se v hlavě spojilo „hele, rolls!“

Samozřejmě, že nevím, jestli to byl rolls nebo nebyl, ale vypadalo to hodně podobně jako tohle:

Jen to mělo barvu šedomodrou tmavou a mělo to trošinku jinej tvar přední kapoty. Ale proto, abyste si udělali hrubou představu, tohle stačí.

Každopádně, jede takhle veterán po kruháči, přejíždí koleje, jede naprosto plynule, řidič svůj vůz ovládá s přehledem, až anglickým klidem, je vidět okýnkem dovnitř, jak řadí, což dělá opět naprosto plynule a s přehledem, no a civící Citrát si všimne ještě něčeho, co byla ta příslovečná třešinka na dortu:

Neb řidič má v ústech dýmku.

Rekapitulujeme: Zničehonic se na kruháči objeví cirka šedesát let staré, dokonale naleštěné auto a na jednu-dvě vteřinky je vidět proti rannímu slunci silueta řidiče s dýmkou v ústech.

No jasně, že jsem se díky tomuto estetickému zážitku málem rozplizla po zastávce…

Takže tímto neznámému řidiči krásného veterána děkuji, protože mi hned ráno dokonale zvedl náladu a měla jsem dneska všechno brutálně na háku.

Ale to nebylo pro dnešek všechno: sedíme s kolegyní na obědě v restauraci Dejvická Sokolovna, což je hned u šraňků na Hradčanské. Kecáme, kecáme, já vykládám právě i o tomhle, a najednou naprosto nezaměnitelný zvuk parní píšťaly.

A znova.

A ještě jednou.

A pak přijela celá parní lokomotiva.

A dělala čuga-čuga-čuga-čuga. A chrlila kouř. A strojvůdce zdravil píšťalou hospodu. A je jasné, proč je slůvko „a“ v češtině nejpoužívanější…

A Citrátová cestuje časem. Tak.

30.7.2012 – 30 Days Meme: Den 16. a 17.

Dneska to trochu přeskočím a vezmu to jedním hupem. Je potřeba trochu zrychlit – na to, že jsem 30 days meme zahájila na začátku roku, to docela flákám…

Den 16: Tvůj názor na mainstreamovou muziku:

Já žádný nemám.

Ne, vážně. Já nevím, co se počítá dnes za mainstreamovou muziku – rádio slyším maximálně dvakrát do týdne v posilce, a to si většinou narvu do uší vlastní playlist, takže vlastně zase neslyším nic.

Je fakt, že takové ty věci, co mě bavily v televizi, když mi bylo 10+, ty poslouchám dodnes – ano, u mě najdete na jednom playlistu mix Helloween, Nightwish a Captain Jacka nebo Backstreet Boys.

Z toho, co hraje dneska (a není to už delší dobu ozkoušená kapela, jako třeba Apocalyptica nebo Rammstein), mi není proti srsti v malých dávkách Lady Gaga – i když takovej cover od Helia měl daleko větší grády než originál…

Jinak jsem vedle jak ta jedle. Hip hop a rap mě přestaly zajímat, ještě než skončilo minulé tisíciletí, a od tý doby se podle mě v tomto neobjevilo nic, čemu bych měla věnovat svou pozornost. Takže mainstream? Jaký mainstream?

I moje ségra říká, že se v životě moc nedržím reality, protože je na mě moc mainstream…

Den 17: Tvoje úspěchy a neúspěchy za poslední rok

Ha!

Takhle z hlavy vychrlím, že jako úspěch beru to ostříhání – nechávala jsem ty vlasy růst volně pěknejch pár let a odhodlat se k tak razantnímu zkrácení nebylo jednoduchý. Měla jsem z toho pěknou trému. Teď už se kadeřnicím zase svěřuju pravidelně, kupříkladu včera. Časem dodám foto, který není z notebookový webkamery, ale pro představu:

Svěřila jsem se do rukou slečny Veroniky ve smíchovském obchoďáku. Slečna Veronika se pozná podle kérky na nadloktí, černých vlasů a modré ofiny, je veskrze sympatická a dala si se mnou velikou práci.

Další úspěch je, že v pondělí to bylo přesně 10 měsíců, co nekouřím, a i když mi to chybí (ach ty naše malé psychicky uklidňující rituály), prostě si nezapálím.

Takhle narychlo vysypu z hlavy ještě jedno pozitivum, a to že jsem si zvykla pravidelně cvičit.

Do neúspěchů bych zařadila ovšem to, že se mi nedaří hubnout takovým tempem, jak bych si představovala. Holt mám silně vyvinutou slabou vůli. Ale teď jsem přestala ve velké míře konzumovat slazené nápoje, tak by to mělo zase o něco pomoct. No a ty ranní procházky taky.

Bohužel mezi neúspěchy počítám i to, že se mi nepovedlo za 9 měsíců dosáhnout toho, aby mi v práci zvýšili plat. Ale to je dlouhá a komplikovaná historie.

Jo a nepovedlo se nám koupit si ten barák a přestěhovat se. Ale k tomu se dostanem…

31.7.2012 – Jak je to s AK?

„Je fajn chlubit se tím, že mám 300 členů v klubu. Ale nebylo by lepší, kdyby se 300 členů chlubilo tím, že je v klubu?“

Tak se vyjádřila v diskuzi pod svým článkem Ke kauze jedné biondýny m. A shrnula to dokonale, takže proč bych psala znovu dokolečka to samé?