Červen 2012

5.6.2012 – Papír snese všechno

Sranda je, že většina lidí nejdřív má deníček v šuplíku, potom si pořídí blog a nakonec začne zveřejňovat své umělecké snahy. Samozřejmě, že já jedu naopak – nejdřív jsem začala zveřejňovat své poetické pokusy, o několik let později jsem si pořídila tenhle blog, no a včera jsem si konečně koupila zápisník a po dlouhé době opět plnící pero na bombičky. Čistě proto, že v poslední době není moc o čem veřejně blogovat, respektive se necítím pohodlně při veřejném provětrávání spodního prádla.

Člověk se sem tam dozví věci o rodině, které nepatří na širokou veřejnost, zato by ale stály za to zaznamenat, čistě proto, aby je věděly při troše štěstí i další generace. Nebo i člověk sám, za deset, dvacet, třicet let.

Sem tam je potřeba se vynadávat na věci, které se na širokém internetu šířit nemůžou, například na situaci v práci, do které nikomu nic není. Nebo si povzdechnout nad vlastníma myšlenkama, který by neměl vidět vůbec nikdo jiný. Navíc se hodí mít po ruce zápisník na náhlé nápady.

Popsala jsem jenom včera jedenáct stránek. Cítím se líp. Mám kam zahodit svoje různé myšlenky a úvahy.

Ani to po sobě nečtu, jen jako při jakési art terapii píšu, píšu a píšu. Je to fajn. Natolik, že si možná dostatečně upustím páru a zase budu mít přehled, co můžu vypustit do světa a předložit veřejnosti k pobavení nebo k zamyšlení. Takže trochu strpení, vážení. Zase tady bude co číst…

Ano, mám přesně tohle pero (Senator Delgado Gold) a přesně tenhle zápisník (čínská napodobenina Moleskine zn. Deli).

9.6.2012 – Snail Mail

Snail mail nebo taky smail se do češtiny doslova překládá jako „šnečí pošta“. Znamená to cokoli poslané úplně obyčejnou poštou, protože ta se, narozdíl od prakticky okamžitých e-mailů, faxů a chatů, fláká a má prodlevu.

Mě už nebaví mít ve schránce jenom účty, katalogy a letáky. S pár lidma jsem si už adresy vyměnila, ale klidně naberu další. Nechci a nenabízím nic extra – jen si jednou za čas vzpomenu a pošlu pohled. A budu se těšit, že čas od času nějaký pohled ve schránce najdu.

Jestli se chcete přidat, napište mi adresu do vzkazu autorovi, pošlu vám zpátky svoji.

VŠECHNY ADRESY V KOMENTÁŘÍCH BUDOU SMAZÁNY JAKMILE JE UVIDÍM. POČÍTÁM, ŽE SI NECHCETE PSÁT S CELÝM NETEM…

10.6.2012 – Purple Rain, Purple Rain…

Dnešek to vystihuje úplně skvěle:

12.6.2012 – Pochodem vchod!

Včera se proti mě všechno spiklo. Natuty to bylo proto, že jsem vysvětlovala v pátek manželovi, že kdyby to šlo, hubnu jen a jen v posilce – jenže to nejde, protože zátěžové cvičení, kterému se momentálně věnuju, posiluje svaly, ale moc tuku nespaluje, a to ani když se u toho vyplivnu na maximum. A protože pořád tvrdím, že Praha má vlastní vědomí, zařídilo mi naše drahé hlavní město tréninkovou dráhu, kdy jsem se pěkně prošla.

Další věc: prakticky vymřely pohledy! V rámci šnečí pošty jsem potřebovala dost munice – což o to, zahraniční známí jsou v pohodě, pohlednic Prahy je nespočítaně, ale po Čechách (a Moravě) se dají posílat jen v omezeném množství, a co teprve, když posíláte pohled spolupražákovi! Asi mě to donutí chodit za kulturou do muzejí a na hrady, kde se dají uzmout či zakoupit příslušně tématické dopisnice a je…

Mimochodem, poslední část první dávky pohledů (nakonec jich šlo 27 do celého světa, tuzemských dopisovatelů mám tímto sedm) byla hozena do schránky včera. Dokonce jsem nezapomněla ani na známky…

14.6.2012 – Jen tak

Dneska jsem si prohodila pár písniček v mobilu. Většinou tam střídám celá alba (momentálně: Ozzmosis, Anastasia, Alice Cooper, 7th Symphony, Worlds Collide, Blind Guardian – The Forgotten Tales, Def Leppard – Hysteria a Euphoria, Diablo Swing Orchestra – The Butcher’s Ballroom), ale mám taky jednu složku nazvanou Mix, ve které je miš maš všeho možného – povětšinou pěkně svižné skladby, protože když jdu sólo do posilovny, potřebuju něco, co mě udrží v rytmu. Výběru rádií tak moc nevěřím, navíc v rádiu mám občas tendence se zaseknout a nevěřícně poslouchat nějakou novou reklamu…

Každopádně, zjistila jsem, že mám poměrně pestře namíchanou směsku – skoro na 4 hodiny. Ne, že bych někdy vydržela cvičit tak dlouho v kuse, ale to máme pobíhání do práce a z práce, po městě a podobně.

A tak mě napadá, proč to nehodit sem…

A proč si nedat malou výzvu?

Shodou okolností (fakt jsem to neplánovala a zjistila jsem až při psaní tohodle článku, kolik jich je) je jich 52. Co si dát malou song-fiction? Pravidla jsou jednoduchá: jednou týdně jedna povídka na některou z písniček, čeština, slovenština nebo angličtina, minimálně 100 slov, maximálně 1000, zveřejnit do půlnoci z neděle na pondělí, na pořadí písniček nezáleží, jednu písničku lze použít pouze v jednom týdnu.

Jde do toho někdo se mnou? Startujeme příští týden…

  1. Aisha
  2. Copa Cabana
  3. Beethoven’s 5th (Joe Satriani)
  4. I Need a Hero
  5. Boro Boro
  6. Clocks (Coldplay)
  7. I Just Died In Your Arms Tonight
  8. Enjoy The Silence
  9. Sweet Dreams
  10. Rock Me Amadeus
  11. Fat Bottomed Girls
  12. Girls Girls Girls
  13. Sweet Child O’Mine
  14. I Want You
  15. It’s Raining Men
  16. Joyride
  17. Walking on Sunshine
  18. La Bamba
  19. Love Generation
  20. Maniac (from Flashdance)
  21. Rain in May
  22. Bad (MJ)
  23. Oh Eh Eh (Oil)
  24. Pikaču a Nusle (Totální Nasazení)
  25. Every Breath You Take
  26. Under Pressure
  27. Creep (Radiohead)
  28. Rock You Like a Hurricane
  29. Affirmation
  30. Night After Night
  31. Sounds Like A Melody
  32. We’ve Got It Going On
  33. Wish I Had An Angel (Nightwish – NOT Kelly Family)
  34. Amaranth
  35. Black Or White
  36. Fool For Your Loving
  37. Soldier Soldier
  38. Wanderlust
  39. Java Jive (Kings Singers) – tu jejich verzi se mi nepovedlo na TyTroubě najít, ale tahle je taky fajn
  40. Drill Instructor
  41. Dancing Queen (The Black Sweden Plays ABBA) – Další libůstka k nenalezení, tak si dejte aspoň Gimme Gimme Gimme a la Yngwie Malmsteen
  42. Piu Bella Cosa
  43. Migra
  44. Green Hornet
  45. Do You Know What You’re Fighting For
  46. Don’t Let Me Be Misunderstood
  47. Gott Tanzte
  48. Don’t Stop Me Now
  49. Tubthumping
  50. Du Hast
  51. Heirate Mich
  52. Silence (Gigi d’Agostino)

28.6.2012 – Nesplnitelné sliby

Než se pustím do denní dávky stěžování, mrkněte na tuten Vilemínin článek: Nechcete éčka? Tak vařte. Tečka. Neboť s ním plně souhlasím. Ale teď už k dennímu vrčení:

Tak zapnu počítač a než mi naběhne mejl, koukám, koukám, a ona tam reklama. Ovšem ne ledasjaká reklama – z flashovky se na mě směje pán se sáčkem přes rameno a oranžovým proužkem vedle hlavy.

Musím se přiznat, že na oranžovou jsem v politickém kontextu tak nějak alergická už předem – ale to ostatně na všechny barvy v tomhle kontextu, protože jsem ještě nepřišla na to, koho fakt volit. Ale o tom někdy jindy.

Slogan hlásal „Fungující úřady práce – rychlejší nalezení nového místa – jsem pro. A co chcete vy?“ Pak se tam objevilo cosi o spravedlivých reformách ČSSD a ve mně bouchly saze na max.

Protože i kdyby vyhráli, nevěřím, že tohle dodrží.

Nalezení pracovního místa totiž předpokládá, že takové pracovní místo existuje. Jeho vytvoření je ovšem otázkou ekonomiky, která sice může být ovlivněna státem danými zákony a zdaněním a podobně, ale v konečném důsledku musí mít jednotlivé firmy dostatek poptávek po jejich výrobcích a/nebo službách, aby se začaly opět rozšiřovat a tak opětovně vznikala místa, která teď kvůli krizi (a netvařme se, že není, ať už máte jakoukoli teorii o příčinách jejího vzniku) zanikla.

Rychlejší nalezení nového místa fakt není a už pravděpodobně nikdy nebude záležitostí fungujícího nebo nefungujícího úřadu práce. V celém svém okolí nevím o jediném člověku, který by přes pracák někdy místo sehnal – většinou to bylo přes doporučení někoho, tedy přes známé, nebo přes internet, maximálně občas přes personální agenturu. Pracák byl už před lety odsunut do role něčeho, kde se člověk registroval, aby aspoň chvíli dostával alespoň nějaké peníze a nemusel platit sociální a zdravotní pojištění ze své kapsy.

Nebavím se v tomto případě o chronických pijavicích a parazitech na sociálním systému. Bavím se o naprosto běžném případu, kdy normální produktivní člen společnosti z nějakého důvodu přijde o zaměstnání, pracovat chce a aktivně nové zaměstnání hledá.

ČSSD podle mého názoru není a nebude schopná „zajistit“ rychlejší získání pracovního místa, protože oproti internetu a personálním agenturám je systém MPSV zkostnatělý, zastaralý a pomalý.

Manžel v průběhu loňského října přišel o zaměstnání. ze zdravotních důvodů nemá a nebude mít řidičský průkaz, který vyžaduje cca 90% prací v jeho oboru. Navíc kancelářských krys jako jsme my je mnoho a konkurence je veliká. Proto má s nalezením nového pracovního místa poněkud problém. Podporu v nezaměstnanosti pobíral 5 měsíců. Rychlým výpočtem zjistíte, že už několik měsíců je na suchu. Může si sice jít zažádat o životní a existenční minimum, ale rychlým prohlédnutím zjistíte následující:

Protože bydlíme v obýváku mé matky, byli bychom dohromady posuzováni všichni tři. Máti má asi 4 tisíce důchodu a snaží se podnikat (moc to nejde), já beru 12 tisíc čistého. Tedy prakticky řečeno, nemáme nárok. Podle informací od manželova referenta na pracáku se při posuzovaní bere do úvahy i kolik člověk platí na pojistkách…

Pak tu ale máme jiný faktor, a to hranici příjmové chudoby. Podle infoboxu v článku, který jsem vytáhla screenshotem sem, je jasné, co a jak. Pohodlně se opřete a chvíli na to koukejte, stejně jako my u nás doma.

A pak se mi před očima zjeví něco o fungujících úřadech práce a rychlejším nalezením místa. Neudělalo se mi volno, jak by řekl klasik.

Kolik by nás ty „spravedlivé reformy“ stály na daních? A kolik pak na záchraně kolabujícího systému? Protože jedno je jasné – tenhle stát už dávno nemá prachy na sociální systém tak, jak nám ho v těhle politických reklamách jednotliví politici představují.

Manžel mezitím skončil na DONEZu, což je taky vysloveně jenom a pouze kontrolní mechanizmus, aby lidi nepracovali načerno. Dostává tam nabídky práce, které jsou čerpány z portálu MPSV, který zdaleka není aktualizován tak rychle jako ostatní pracovní portály typu Jobs, SPráce a podobně. Například tuhle se vrátil z pošty, a říkal, že jedna ze dvou nabídnutých prací byla už den předtím z Jobs.cz stažena jako obsazená.

Nemůžu si pomoci. V tuhle chvíli je sociální síť nastavená tak, že její výhody plynou dlouhodobě neproduktivním jedincům a skupinám. Lidi, kteří potřebují na chvíli pomoct, než se postaví na vlastní nohy a budou opět moci vydělávat a tak platit státu příslušné daně, nemají na pomoc evidentně nárok. Není to správně.

Ale slibovat nesplnitelné jenom proto, že je to v tuhle chvíli problém, je ještě horší. A je to nefér. Kolik lidí se zeptá, jaký vlastně budou mít ty slibované reformy dopad na naši ekonomiku v tom stavu, v jakém teď je, když vidí slogany, které jim slibují práci a příspěvky, které byly nedávno zrušeny?

Média střídavě mluví o krizi a o tom, že krize končí. Ale jenom bych připomněla, že ta slavná krize ve 30. letech minulého století skončila podle odborníků „nezvykle brzo“, a to během sedmi let (viz kniha Den, kdy došly prachy od M. Vodičky). Ovšem nezapomínejme, že v tu chvíli se už začínalo pomalu zbrojit, jak tuhle podotkl kolega v práci.

Proto se já osobně domnívám, že máme před sebou ještě pár let krize a není dobré spoléhat na to, že by se jen tak sebrala a zmizela, ať už politici a média říkají cokoli. A proto si nemyslím, že je dobré spoléhat se na to, že nám stát bude nějak extrémně pomáhat.

Samozřejmě, můžu se mýlit. Já opravdu doufám, že se mýlím a že už to bude jenom lepší. Ale tak tý naději sama nevěřím.

Nejsem si jistá, jestli na naší politické scéně existuje nějaká přijatelná alternativa. Ale jsem si jistá, že mám ČSSD ráda ještě o něco méně než předtím.

Howgh.

29.6.2012 – Ignorovat nebo neignorovat

aneb o výběru životní filozofie.

Dnes jsem se dozvěděla, že v práci přidáno nedostanu, protože firma má příliš velké výdaje na to, jaké máme příjmy. Nic osobního, ale au. A tak začínám lustrovat a hledat vedlejší pracovní poměr, protože takhle to dál nejde.

Taky mi dnes pod rukama vybouchl projekt, který jsme půl roku ve čtyřech připravovali pro LARP pro další čtyři hráče – objekt, na kterém prakticky všechno stálo a padalo, se dostal do havárie (poničené trubky), nedá se tam být a majitel se rozhodl, že když už stejně musí do zdí, předělá nejen trubky od topení, ale taky kotel, čerpadlo, rozvody vody a vše ostatní s tím spojené.

Už skoro šest hodin se to snažím vydejchat, ještě furt mi to moc nejde, protože jsme do toho investovali fakt dost úsilí, plus jsem ukecala Ekyelku, aby mi mimo pořadí vyrobila náušnice ke kostýmu, a navíc ještě dlužím Sussanah za to, že mi kostým ušila. Jo a ještě jsem zjistila, že jsem nechala v práci na stole adresníček s pohledama a své milované psací pero, takže se pro ně zítra budu muset zastavit.

Nicméně postupně se tím prokousávám a ve sprše jsem se konečně lehce uklidnila a začala jsem přemýšlet o své fyzičce. A bylo to svým způsobem trpké zamyšlení, které bylo nicméně poměrně uspokojivé.


Jak je známo, se strýčky alkoholem a nikotinem jsem si potykala poměrně brzo a poměrně srdečně. Nakonec jsem se s pitím rozloučila před pár lety, ale s cigaretami až 23.9.2011, tedy poměrně nedávno. Už nějakou dobu pravidelně cvičím, poprvé v životě pravidelně a dobrovolně snídám, hlídám si složení jídla (spíš abych jedla kvalitně než co jiného – až budu chtít mít v žaludku chemičku, přejdu rovnou na tabletovou stravu a basta) a podobně.

(Ráda bych tady vyvrátila ty ošklivé zvěsti o tom, že hubnu nebo snad nedejbože držím dietu. Prosimvás, nic takového nedělám. Jen se nepřežírám, vybírám si a pomalu ale jistě si zlepšuju svou fyzickou kondici. Hubnutí, na které tedy jsem hrdá, je „jen“ vedlejší účinek, který se mi velmi líbí. Že tenhle přístup je sice na dlouhé lokte, ale postupná úprava životního stylu celkově se vyplatí spíš než nárazové diety, dokazuje i fakt, že od chvíle, kdy mi Sussanah začala kostým šít, jsem shodila několik centimetrů v pase, několik přes boky, dobíhám tramvaje bez toho, že bych někde nechala plíce a musela to půl hodiny vydejchávat, no, a ještě mi o trochu vyrostla prsa. Takže přátelé, je to o tom, jak žijete, ne o tom, jakou dietu držíte!)

Opět se projevila má téměř brutální nesnášenlivost laktózy, tedy mléčného cukru. V praxi to teď už znamená, že když si objednám svůj dříve obvyklý kotlík kafe s mlíkem zamaskovaný pod názvem typu velké latté, do dvou hodin musím vyhledat příslušnou místnost a počítat s tím, že se z ní poměrně dlouho nedostanu. Protože sojové mléko je pro mě za trest a fakt ho nemusím a sušené smetánky pořád tu laktózu obsahují. Kozí ani ovčí mléko mě, narozdíl od některých sýrů, fakt nenadchlo, takže mi zbývá jen a pouze bezlaktózové mléko. Což jako 45 korun za litr taky nic moc, ale za to, že si můžu dát svůj kotlík kafe s mlíkem? Dobrá cena.

Takže jsem stála ve vaně, drbala jsem se žínkou za uchem a přemejšlela o tom, že z ukázkové Bad Girl jsem se stala Mildly Offensive Woman: nekouřím, nepiju, snídám, cvičím, používám ten správný šampón, více-méně dodržuju svá potravinová omezení, každý večer si pečlivě čistím pleť a dokonce se i krémuju tím správným krémem. Akorát furt mám jen víc impulzivní a míň impulzivní části osobnosti, mluvím jako kanálie a snažím se myslet vlastní hlavou, což není obecně populární kratochvíle.

Od téhle úvahy byl jenom krok k myšlence, že kolega v práci je pořád ukázkový Bad Boy – kouří, alkohol nevyhledává ale ani se ho neostýchá, má svou hlavu, a sice nedávno prohlásil, že si přestane sladit kafe, protože se mu nelíbilo, co to na něj koukalo ze zrcadla, ale jinak se nenechává moc rozhodit.

Je fakt, že kdyby se nechával rozhodit, pak by tu už asi nebyl, protože to je jeden z těch lidí, kterým se Dějou Věci.

Dobře, nám se taky Dějou Věci, ale zase jinak než jemu…

Tenhle kolega si taky nenechává svým tělem nic diktovat. Tak nějak při jedné debatě vyplynuly vlivy jeho stravovacích návyků na jeho zdraví, až mě napadlo se ho zeptat, jestli náhodou není celiak, tedy jestli nemá alergii na lepek.

„Jo, asi jo, asi bych to neměl žrát, ale kašlu na to!“

Vzpomněla jsem si na jednu klientku z práce před XY lety, které bylo řečeno, že za její zdravotní problémy může právě lepek. Což o to, celiakie opravdu může vyvolávat celou řadu příznaků a ani jeden z nich nepatří mezi nic příjemného:

Tady je celý článek – ovšem doporučuji ho číst s dobrým výkladovým slovníkem po ruce…

Jenže její přístup byl poněkud nepříjemný: někde si sehnala „čistý lepek z mouky“, což nevím, jak lze z mouky v domácích podmínkách získat, ale dejme tomu, a s tím obcházela své známé a naše kolegy, strkala jim ten přerostlý béžový šušňochrchel v kousku igelitu pod nos a mluvila ve větách s vykřičníky o tom, jak je lepek strašně zlý a špatný a jak může skoro za všechno. Člověk měl chvílema pocit, že zlý a zákeřný lepek někde potají mlátí malá tuleňátka a kácí deštné pralesy.

Je fakt, že takovéhle diagnózy mohou u člověka vyvolat šok, zvlášť pokud se potvrdí a je jasné, že sbohem knedlíky, adieu rohlíku v krámě a pa pa pa větrníčku z cukrárny. A taky konec párkům a dalším uzeninám – protože ve chvíli, kdy Billa vítězoslavně označuje z plného pultu uzenin 4 nebo 5 položek velkou značkou „bezlepkové“ (viděno minulý týden), je to síla.

Taky nevím, o čem svědčí, že mi tenkrát takovéhle chování připadalo rozumné. Ne, neříkejte mi to, nechci to vědět.

Takže, máme na jedné straně maníka, který pro svůj zavedený životní styl, na který on klade důraz (protože když už nemáme ani to, nemáme vůbec nic – já ho plně chápu), neváhá riskovat to, že pokud opravdu něčím takovým trpí, pak si pravděpodobně každý den ubližuje čím dál tím víc, protože takovéhle záležitosti většinou při opakovaném vystavování látce, na kterou má organizmus nesnášenlivost, reakce jenom zesilují.

Na straně druhé máme dámu, která neváhala přesvědčovat lidi s trávicím traktem více-méně v pořádku, že i oni mají problém s lepkem, protože ona měla problémy s lepkem a zjistila, co všechno jí to způsobuje nebo může způsobovat.

Svým způsobem jsou oba extrémní případy, každý na opačné straně škály.

A svým způsobem jsou tak oba zástupci nejčastějších reakcí, které pozoruju, když se lidi nečekaně střetnou s realitou: buď to ignorujeme s tím, že „dokud to já nevidím, nevidí to ani ono mě“, nebo na svůj problém naopak hlasitě upozorňujeme a přesvědčujeme ostatní, že s tím mají problém taky, ať už to tak opravdu je nebo ne.

Nemyslím si, že je ať už jeden nebo druhý „obranný mechanizmus“ zrovna dobrý nápad, ale budiž. Koneckonců, každý můžeme pracovat jenom sám na sobě…

Docela fajn zamyšlení na to, že mě napadlo, než jsem si stačila vypláchnout šampón z ucha, ne?

30.6.2012 – Desetidenní řetězák: Den první

Občas si hodím menší zřetězení. Občas ho i dotáhnu do konce. Ale tenhle bych mohla zvládnout:

Den první – deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem


  1. Štveš mě tím, jak ze sebe děláš mučedníka a nutíš ostatní k tomu, aby tě zachraňovali. Mně už dochází trpělivost a sice se s tebou ještě bavím, ale už od tebe dávám ruce pryč.
  2. Občas se bojím, že umřeš dřív, než se nám povede dostat se z týhle krize.
  3. Vážně, měla by ses sebrat a vypadnout odsud. Jenom tu škodíš.
  4. Ještě chvíli kňuč a povede se ti mě vážně naštvat.
  5. Mám pocit, že se navzájem vzdalujeme. A je mi trochu smutno z toho, že mi to ani moc nevadí.
  6. Ráda jsem tě po dlouhé době zase viděla. Tvůj přítel je fajn.
  7. Tohles nám neměl dělat. Ještě jsem to nevydejchala.
  8. Myslím si, že na mě občas zapomínáš.
  9. Přestaň se soustřeďovat na to, jak působíš na jiné lidi. Jen se tím zbytečně vyčerpáváš (a ano, občas mě tím krkáš). Bylo by fajn vidět tě žít svůj život bez toho neustálýho poměřování se s těma, kdo o tom ani neví.
  10. Jednou tě možná pochopím.

Den druhý – Devět faktů o tobě.

Den třetí – Osm způsobů, jak si získat tvé srdce.

Den čtvrtý – Sedm věcí, nad kterýma často přemýšlíš.

Den pátý – Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyl býval udělal.

Den šestý – Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).

Den sedmý – Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.

Den osmý – Tři věci, které tě vzrušují.

Den devátý – Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.

Den desátý – Jedna zpověď.