Březen 2012

5.3.2012 – 30 Days Meme: Den 13.

Ono se toho vlastně stalo tolik moc, až se zase prakticky nic nestalo. Furt nemám radost ohledně tý situace s rukou – střídavě si přeju, abych už měla ten kus malíku pryč a mohla se zas soustředit na něco jinýho, pak to zas mentálně oddaluju, protože zkrácení prstu o jeden článek je poněkud trvalé a nevratné a narozdíl od vlasů už nedoroste…

O víkendu jsem se věnovala zuřivému vaření – špagety s masovými knedlíčky, Stroganoff s houbama a bramborovo-pórková krémová polévka (recepty k nalezení v aj na Titli’s Busy Kitchen), praní a uklízení. Asi jde na mě jaro či co…

Každopádně po delší době je zas na čase vrátit se k meme, tentokrát s bodem o tom, kam bych se ráda podívala nebo přestěhovala.

Ono to vůbec není lehký, víme? Strávila jsem dost dlouhou dobu tím, že jsem se flákala po Evropě dokolečka dokola.

Nakonec jsem došla k názoru, že těch pár let v Afganistánu jako malá mi fakt stačilo a není nutné se cpát všude. Důležitý je taky určitý komfort jedince a nenutit se do něčeho, co mi nesedí, protože je to zrovna In, a cestování do zemí Afriky (kromě JAR) a Asie (možná kromě návštěvy Japonska) spadá mezi takové věci, u kterých nevidím důvod, proč se tam cpát.

Na druhou stranu, v Evropě a na severu Ameriky je spousta míst, která bych ráda viděla: chtěla bych zase jednou zajet do Pitěru, konečně se podívat do Ermitáže a zajít zase jednou do Boľšogo tějátru. Narozdíl od Ermitáže jsem tam už jednou byla…

V Altajských horách se mrknout na „prokleté jezero“ – nádherně zrcadlí své okolí, ale kdo ho maloval, brzo zemřel. Aby ne, když má na hladině vrstvičku rtuti…

Norsko, Finsko, Dánsko – projet se možná na lodi, možná na některém z těch velkých parníků i jinak, než na trajektu, podívat se na fjordy a podobně, projít si Helsinky, Kodaň, Stockholm a spoustu dalších měst. Taky se mrknout do Rigy a zkusit štěstí při hledání jantaru.

Jo a v Rusku ještě zase se mrknout na Abrau-Djurso, malé městečko v krymské oblasti, kde je vinice, která byla speciálně založena proto, aby vínem zásobovala carskou rodinu. Jediné víno, které mi v životě opravdu chutnalo bez výhrad.

Sjezdit Německo, Švýcarsko (no tak, horskými vláčky k ledovci? návštěva výrobny čokolády? ženevské jezero? medvědi v Bernu? můj milovaný Basel?), zase jednou mrknout do Varšavy, nahoru k moři a dolů Evropou zase k Alpám. Navštívit Lisabon, prolézt Zaragozu a čumět zblízka na Sagrada familia, podívat se do Andalusie a navštívit horu sv. Michala. Itálie, Řecko, francouzská Riviéra, Alsasko, Provence…

O Velké Británii ani nemluvě – spousta měst, skotská vřesoviště, mrknout na Vysočinu a pozdravit tam Highlandery, Wales, Severní Irsko…

A Irsko, ostrov Man, Shetlandské ostrovy, Island, Grónsko…

Prostě, je tolik míst, kam bych se chtěla podívat jen tady, na tom našem kontinentu!

Severní Amerika – to máme Yucon, Aljašku, kanadskou přírodu, Space Needle, Utah, pouště a polopouště, Colorado, Grand Canyon, Route 66…

Někomu holt sedí větší exotika, a proč ne, že jo, každej jsme nějakej. Ale mně se líbí prostě tohle…

(PS: nemám teď v poslední době moc času ani sil. Tenhle článek jsem psala napětkrát, a to ještě přes týden! Ale ono bude zase líp…)

14.3.2012 – Knihy, co mě ovlivnily

Sikar na svém prozatímním blogu vytáhl z šuplíku zajímací téma. Protože se (jako obvykle) nemůžu rozhodnout pro jednu jedinou knihu, představím jich tu víc:

Bruno Traven – Loď mrtvých

Hrdinou je americký námořník uvízlý po druhé světové válce v Evropě. Protlouká se, kudy se dá a jak se dá, dokonce se dostane do vězení, kde mu slibují popravu. Nakonec se dostane jako topič na loď, která je prakticky odsouzena k zániku. V jeho popisech se objevují fráze jako „kdyby si někdo dal tu práci a oloupal nátěry až na ten základní, zjistili bychom, jakou barvou byla vyštafírovaná Nabuchadonezarova svatební síň, což je dodnes sporné a šediví nám z toho hlava“. Četla jsem ji někdy v jedenácti-dvanácti letech poprvé a od té doby mnohokrát, než se mi ztratila někde při stěhování. Pokud mi chcete udělat opravdu velikou radost, sežeňte mi ji.

Kromě toho, že přežít se dá opravdu cokoli, jsem se podle téhle knížky naučila vařit kafe tak, jak je popsané v části, kdy přinesou hlavnímu hrdinovi poslední kávu před plánovanou popravou: „Káva byla sladká jak dívenka první noci, horká jako dívenka sedmé noci a černá jako kletby její máti, když to prasklo.“ A tak to má být!

Johannes Mario Simmel – Nemusí být vždycky kaviár

Šaramantní tajný agent Thomas Lieven a jeho záliba ve vaření se mi dostali do ruky někdy kolem patnácti. V podstatě to byla moje první kuchařka a tomuto románu, který původně vycházel v časopise pro ženy na pokračování, vděčím za svou první náchylnost k vaření.

Thit Jensenová – Poslední rytíř dánský

„Jmenuji se Lykke, to znamená štěstí!“ – oblíbená fráze hlavního hrdiny historického románu, který neváhá otrávit stavitele, aby nemohl prozradit tajnou chodbu z hradu ven, unést dívku vyrostlou v klášteře a oženit se s ní, protože se mu prostě líbí, jít doslova přes mrtvoly, padělat listiny… A nakonec mu veškeré jeho snahy stejně nejsou nic platné. Velmi silný příběh, který mě naučil, že na světě jsou různé typy lidí a dá se od nich očekávat cokoliv. Další kniha, která zmizela kdesi při mnoha stěhováních, což je vysloveně škoda.

Tohle je prostě taková moje trojice.

21.3.2012 – Když čert sere…

… tak i v kundě najdeš hřebík! Podle všeho jsme přišli o dlouholetého výborného kamaráda, se kterým jsme dlouho neměli čas se vidět a odkládali to na pozdějc, protože se přece nevidíme naposledy, žejo…

Kurva!