Únor 2011

3.2.2011 – Umm…

14:00

Co na to říct, když se mi povede zavřít skleněné šoupačky mezi mým a šéfovo kanclem (ze kterého není druhý východ) tak, že nejdou otevřít?

Šéf samozřejmě u sebe v kanclu je, akorát visí na drátě a ničeho si zatím nevšiml. Horší je, že za hoďku má přijít pán na jednání.

Kolegové sedí vedle a smějou se mi. Já se jim nedivím…

14:05

Šéf přišel ke dveří z druhé strany, vzal za kliku, já přiskočila z naší strany a dveře se otevřely jako po másle. Taky šéf je ruský medvěd, že…

Teď se mi směje už i šéf a vypráví vtipy. Teda, když mu zrovna nikdo nevolá.

Manželův koment: „no aspoň se nenudíte, tohle naštěstí není nic vážného 🙂 Můžeš si pak dělat srandu že jsi zavřela šéfa v kanclu kvůli tomu že moc telefonuje 😉 – a já si říkal proč pořád J. chce ten open space“

(J. = manželův šéf)

4.2.2011 – K článku o AK na Srdci blogu

Dnes vyšel na Srdci Blogu článek s anketou, co dál s AK. Kopíruju sem doslovně svůj komentář umístěný pod anketou, aby bylo jasno, jak se k tomu stavím a nehodlám se k této záležitosti dál vyjadřovat:

Volím Něco Jiného.

Něčím jiným myslím to, že nejde, aby se chvíli Redakce odpovědnosti za AK vyhýbala a chvíli ji přebírala. Myslím, že z toho je nejvíc zmatků.

Zaprvé je tedy potřeba přesně určit, kde je AK vzhledem k redakci Blog.cz. Navrhuji, aby existoval jeden přesně určený člen redakce, který bude mít právo Poslední instance. Té naprosto poslední. Tento člověk bude za AK a jeho funkci zodpovědný vůči zbytku redakce.

Zadruhé je podle mě potřeba stanovit přesné rozdělení práv a povinností Správcovského komanda – je potřeba, aby stál mezi Poslední instancí a zbytkem Správcovského komanda Velký Šéf, na kterého se budou obracet členové Komanda se svými problémy. Velký Šéf má právo přijímat a odmítat členy Komanda. Velký Šéf řeší vše, co umí, až to, co nezvládá, se dostává k poslední instancí. Velký Šéf je zde pouze pro Komando, nikoli pro členy nebo nečleny.

Kontakt se členy i nečleny AK má pouze Správcovské komando, kde je přesně dané, kdo má co na starosti. Pokud jeden člen Komanda nestíhá, je nemocný, má zkouškové nebo mu vypadl net, kontaktuje Velkého Šéfa, se kterým za něj vyberou dočasný záskok, aby AK jako takový mohl běžet dál bez škytnutí.

Členové Komanda se vyjadřují k přijímání dalších Komanďáků, ale poslední slovo má Velký Šéf, jehož rozhodnutí může ještě vetovat Poslední instance.

Pravidla AK sestavuje Velký Šéf za připomínek Správců, hlasování členů AK jako takového je volitelné. Všechny změny pravidel musí nakonec schválit Poslední instance, která ale pravidla dohromady nedává, pouze řekne „Jo, beru“ nebo „předělat to a to, protože…“

Při velkém rozšíření AK může Velký Šéf za souhlasu Poslední instance povýšit několik členů Komanda na Malé šéfy, ke kterým se budou odvolávat členové AK při problémech s ostatními členy Správcovského komanda.

Myšlenka AK je dobrá, ale tím, že v podstatě neexistovala hierarchie, přestal být zvladatelný. Co fungovalo ve chvíli, kdy byl AK založen Krutomluvem, není schopno zvládat současné množství a diverzitu členů.

Pravidla budou vždy pro někoho nepopulární. V tom bych problém neviděla.

Zároveň by problém nevhodně se chovajících členů Správcovského komanda ohlídal Velký Šéf nebo popřípadě Malí Šéfové…

Ještě přidám grafické znázornění, jak to myslím:

navrhovaná hierarchie AK

4.2.2011 – Hrozba jménem P-Class

Mno, tak jsem se tu onehdá holedbala, jak vesele začnu cvičit a pod. Máte to tam světlý na tmavym. A já fakt začala, i když se to neobešlo bez pár kiksů…

Předně, to triko „Be nice to fat people“ mi opravdu přišlo. Bohužel jsem nepočítala s tím, že dámské XL v podání Fruit of the Loom, které GeekShirt používají, narvu tak do podpaží a pak mi budou vadit mé obrovské… No však vy víte co. Manželovo oblíbený polštářky. Tak mi visí na židli a zatím jenom sbírá prach. Asi si příště od nich objednám nějaký pánský XLko.

Tohle mi ostatně připadá strašně nespravedlivý: byla mi jednou na jarní vycházce zima, tak jsme s manželem přepadli nedaleký nákupní centrum, ulovili v něm jeden obchod s hadrama (moc jich tam nebylo, teda kromě spodního prádla) a divili jsme se. Všechny, i ty největší, dámský velikosti, který mi obětavá paní prodavačka přitáhla, mi byly malý. I ty s označením XXL. Pánský Lko mi bylo naprosto v pohodě a je mi i teď, kdy mám skoro o třicet kilo víc…

Ponožky dorazily taky. Teď ještě abych je našla ve své hromadě šatstva. No, někde na tom křesle budou…

Šly jsme se sestrou na power jógu. Ani po přečtení popisu hodiny na webu mi nepřipadalo, že by to mělo být něco, co bych fakt nezvládala. Po chvíli cvičení jsem změnila názor. Většina cviků, drtivá většina cviků, byla založená na tom, že se člověk opírá o ruce a přenáší na ně váhu fest. Jelikož jsem si nechtěla odkecat loket úplně, v půlce jsem toho nechala a nakonec jsem šla pokecávat se slečnou recepční.

Přišlo mi legrační, že je slečna recepční (štíhlá a fešná brunetka) z fitka závislá na Strážnických brambůrkách, a když na ně měli v Albertu akci, koupila si prý rovnou sedm pytlíků. Pak ale zase šlapala na rotopedu jak blázen.

Po skončení hodiny mi přišla paní lektorka laskavě vysvětlit, že bych se měla informovat o tom, co je který styl cvičení zač, například si přečíst letáček. No, já jsem se informovala, paní lektorko, a fakt se mi nelíbilo podání tohoto faktu. Nemám ráda, když se se mnou zachází blahosklonně a počítá se s tím, že nevím, co je pro mně dobré, nebo nevím, co bych měla dva měsíce po operaci dělat…

Minulý týden jsme šly se sestrou tedy naopak na P-class. Pro ty, kdo netuší, vo co gou: nejdřív se půl hodiny zběsile poskakuje do rytmu a la ajrobík, aby se zvedla tepová frekvence a nastartovalo spalování energie v těle, a pak se další půlhodinu posiluje, většinou váhou vlastního těla.

Byla jsem nadšená. Tedy až potom. Protože po prvních patnácti minutách jsem byla v ksichtě rudá jak rak, lapala jsem po dechu a dělaly se mi před očima mžitky. Po dalších deseti minutách se mi chtělo urputně zvracet. Při pomalejších ale víc zátěžových cvicích jsem se zase srovnala a byla jsem v pohodě.

Tenhle týden jsme byly se sestrou na P-classu opět. Tentokrát jsem vydržela dýl, ale pořád nedotahuju některé cviky, musím se narozdíl od ostatních občas zastavit a na deset vteřin vydýchat, a tak podobně, ale na deset let urputného hnití zdaleka nejsem v tak špatné formě, jak jsem si představovala. Teda zevnitř.

Díky své vnější formě docela trpím, protože jsem zdaleka největší mastodont na hodinách. Ženský jsou ale fajn, nekomentujou to ani jedna a nedělají si ze mně psinu. Berou mě prostě tak, že tam chodím, abych udělala něco pro tělo, stejně jako ony. A já se pomalu učím ignorovat svůj odraz v zrcadle…

Pořídila jsem si permanentku. Mám to spočítaný. Objevila (a zapojila) jsem některé svaly, o kterých jsem neměla ani ánung, že by se taky daly vědomě použít.

Jediný, co mi na tom vadí, je fakt, že vypadám jako růžová verze dalmatina. Teda pod hadrama. Minulý týden se mi udělaly na trupu kolem dokola růžovoučký skvrnky, dnes mi vyrazily i po pažích dolů. Buď je to z potu, jak tvrdí manžel (ne, nejsem prase – přijdu z posilky a letím do sprchy včetně vlasů), nebo mám potravinovou alergii. Při vrhnutí se na úpravu jídelníčku jsem totiž došla na to, že mi vlastně zase chutnaj pomeranče a dávám si docela často jeden k odpolední svačince.

Objednala jsem si sprcháč určený na citlivou a suchou pokožku (vhodný i pro atopiky a lupénkáře) z heaven4skin (výborný e-shop na tyhle věci, mám od nich v tuhle chvíli šampon, kondicionér a čistící záležitost na obličej, naprostá spokojenost). Jestli ani ten nepomůže, nezbude mi, než se odvláčet na alergo (které nenávidím, protože mi jedna alergoložka málem špatnými léky zničila život) a nechat se testnout na ty pomeranče.

Ne, taková jednoduchá věc, jako přestat je žrát, mi nikdy nevydrží dýl jak tři dny. Prostě mi chutnaj. A navíc, kdo ví, jestli je to reakce vůbec na ně. Třeba je to na citron v čaji nebo na ten čaj sám o sobě, třeba je to na red bull, třeba je to na…

No, vždyť vy víte.

5.2.2011 – The Gym Song

Asi všichni znáte Killing me Softly – ať už od Arethy Franklin nebo Fugees nebo dalších interpretů.

Sestra, která se mnou byla včera na cvičení, dneska postnula na FB:

„I don’t know if love really hurts, but I’m pretty sure excercise does.

(My back is killing me slowly with these pains.)“

Co bych vám k tomu ještě řekla – Snad jen, že odkaz na původní slova je zde. A teď si můžete spustit přiložené instrumentální video a zazpívat si spolu se mnou písničku všech tlouštíků na začátku cvičení (i když některý kousky tam asi budete muset narvat trochu násilím)…

I heard it was good for ya
I heard it was in style
And so I came to see
And try it for a while
And there it was, this mirror
There a stranger to my eyes

Hurting my eyes with my pudginess
Hurting my feet with my weight
Killing me slowly with plumpness
Killing me slowly with diet
With lots of sweet things
With laziness
Killing me slowly with this style

I felt all flushed with fever
Embarrassed by the crowd
I felt that I must change it
And so I started to fight
I started excercising
And it’s just suffering

Hurting my back with the bowing
Sweating like mad on and on
Killing my thighs with lunges
And my arms with dumbells, my belly
Overwhelmed by crunches
I’m aching
All over and over with this style

The trainer, as if she’d knew me
In all my overweight
And then she saw right through me
No matter what I said
And then she kept on jumping
Fast and on and on

Hurting my back with the bowing
Sweating like mad on and on
Killing my thighs with lunges
And my arms with dumbells, my belly
Overwhelmed by crunches
I’m aching
All over and over with this style

ooooh, oh oh, lalala laaa…

Hurting my back with the bowing
Sweating like mad on and on
Killing my thighs with lunges
And my arms with dumbells, my belly
Overwhelmed by crunches
I’m aching
All over and over with this style

8.2.2011 – Udavrt

Včera jsem upozorňovala, že „projektuju“. No, vydrželo mi to, hlavně proto, že dávám dohromady celkem tři fiktivní jazyky z těch již existujících. Ne, nebudu s nima zatěžovat své čtenáře.

Ale vrtám se přitom mimo jiné i v sanskrtu a tak mě napadlo, že každý jazyk potřebuje nadávky. A tak jsem se jen ze psiny mrkla na to, jak se řekne „vyměšovat“.

Udavrt.

A teď mi netvrďte, že i když to není jazykově úplně správně, že neznáte nikoho, o kom byste s radostí neřekli, že je to teda pěknej udavrt.

No, a uvidíte, že vás pochopí i ti, co původ tohoto výrazu neznají. To slovo prostě mluví samo za sebe.

Miluju jazyky…

(Mimochodem, podle chytrých stránek všeude možně je čínský ekvivalent našeho zvolání „Ale hovno!“ téměř doslova i významově „fei hua“ nebo „pi hua“ – bohužel vám sem nedokážu přepsat přízvuky a tak…)

9.2.2011 – Připrav se, hrajem!

Meaningless (c) I Can Has Cheezbrger

Smysl života je zapeklitá věc. Jak je jasno, Hráč č. 2 to nemá jednoduchý. Cítíme se tak občas všichni. Proč ale vlastně existuje Hráč č. 1?

To, co teď napíšu, bude pro některé lidi asi poměrně nepopulární. Hodlám totiž pořádně znevážit vážnost života, neberu ho ovšem na lehkou váhu. A ani nejsem na vážkách ohledně toho, co vám teď napíšu.

Já věřím tomu, že jediným smyslem života je hra.

Otázka: No počkat, jaká hra?

Odpověď: Jakákoli!

Hra je pro mě všechno, co má nějaké hrací pole, pravidla, protivníky a případné spojence, cíl, překážky a možnosti.

Jdete do školy. To je hrací pole. Máte tam jako pravidla jednak školní řád, učební poučky, pravidla slušného chování a všechna ta nepsaná pravidla vaší rodiny a školní tlupy. Vaši protivníci jsou různí – od toho druhého družstva při volejbale přes kantory až po tu důru ze třetí lavice u okna, kterou FAKT nemusíte. Vaši spojenci se taky různí – vaše družstvo, kluk z předposlední lavice a jediný kantor, se kterým se dá na škole vyjít. Například. Cílem školy je narvat do vás co nejvíc údajů. Vašim cílem je to nějak přežít, pokud možno s co nejmenším počtem trestných bodů. Překážky a možnosti vám tu snad ani nemusím vysvětlovat.

Práce. Koníčky. Placení nájmu. To všechno je tak či onak hra. Nikdo neříkal, že hra je jenom samá sranda – ale nikdo taky neříkal, že život není o hraní si.

No schválně. Narodíte se a vstoupíte tedy na hrací pole jménem Země. Kontinent Evropa. Střední Evropa. Nějaká ta země, město, obvod – a ze začátku stejně hrajete jenom na ploše pokoje, maximálně bytu. Pokud máte štěstí, počítáte od začátku mezi svoje spojence svou rodinu. Pokud nemáte štěstí, máte o protivníky postaráno. Ale aspoň částečným nebo dočasným protivníkem může být každý, s kým se musíte dělit o pozornost rodičů, protože vy přece potřebujete, aby vaši spojenci věnovali pozornost vám!

Celý život se řídíte více či méně proměnnou sadou psaných i nepsaných pravidel a zákonů. Snažíte se s větším či menším úspěchem dosáhnout svých různých cílů. Někdo nebo něco vám přitom překáží, protože jinak by to byla nuda.

Ale proč?

Protože chcete nějak PŘEŽÍT!

Snažíte se o přežití. To je váš hlavní cíl. Čím líp se budete mít, tím líp přežíváte. Tím líp přežívají vaši potomci. Tím líp přežívá vaše kultura. Tím líp…

Ale nechme toho. To je přece jasný.

Přežít chce i bacil nebo housenka. Kytka chce přežít, proto má vymakaný zařízení na fotosyntézu a kořeny na cucání živin a vody. Proto tvoří semena nebo odnože.

Když se daří vašemu týmu, jste jako fanda spokojenější. Přežíváte líp. Když se daří vaší práci, dostanete větší plat a přežíváte líp. Když je vaše žena spokojená, je na vás milejší (jinak je něco špatně, ne?) a tak přežíváte líp. Když se dobře daří vašim dětem, nemusíte mít strach o budoucnost svého rodu a přežíváte líp. Když si dáte dobré jídlo. Když si pořídíte něco, po čem už dlouho toužíte.

Ale proč je to přežití sakra tak důležité?

Protože neexistuje nic horšího, než když není do čeho rejpnout. Nuda je zabiják všeho. A tak si hrajem. A když to jde moc hladce a pořád se nudíme, přihodíme si do cesty nějakou tu překážku – třeba nějakou nemoc, problém, poruchu, neštěstí…

Ano, právě jsem napsala, že si za všechno člověk může sám.

Ne, nemyslím tím, že si vědomě sednete večer do křesla, rozhlédnete se kolem a řeknete si „Nuda. Zítra by mě mohlo srazit auto na přechodu, to by mohlo věci trochu rozhejbat.“

Já tím myslím, že tohle děláte podvědomě. Ale to je polemika na někdy jindy.

A když je té nudy moc, nebo ve hře neustále prohráváme? Game over. A nemusí to být zrovna sebevražda. Člověk se prostě už třeba nemusí vzbudit. Nebo zajde na nějakou lehce léčitelnou nemoc. Nebo to vezme s plnou parádou s něčím neléčitelným nebo po úraze.

Říká se, že člověk je stále mlád, dokud si dokáže hrát. Já tvrdím, že člověk je natolik živý, dokud dokáže hrát alespoň nějakou hru.

Neznamená to, že jsou všechny hry pozitivní a správně. Hra může být opravdu cokoli, klidně i „tref se jadernou bombou na město“.

Tohle téma je ještě na dlouhé povídání. Ale ptali jste se na smysl života. A ten je pro mě hrát hru.

A pamatujte, kdo si hraje, nezlobí!

10.2.2011 – A je to

Citrátová má vypatláno a odráží se to i na jejím blogu.

Jak je vidět, syndrom blikajícího kurzoru opět udeřil a ve spojení s prokrastinací je to strašná věc.

Během zítřka dodám příslušné příběhy, jak jsem ke chlupáčům přišla, akorát mě trochu vytáčí, že oni se z toho pozadí vyhrabou, ale mě zpoza papíru nechcou pustit.

Každopádně pro kontrolu zobrazení – to, co je vlevo, byste měli vidět vlevo. To, co je vpravo, byste měli vidět vpravo. Komu to funguje a komu ne?

BgdL

BgdR

13.2.2011 – Hlava, hlava…

Cirrat zase jednou drží „černou hodinku“ a pyskuje. Dneska z různých soudků, protože mě bolí hlava jako střep a nerada trpím sama…

Dneska jsme byli na návštěvě za tátou & co. a ježto dorazil pán, který jim prováděl servis vysavače, střídavě jsem obdivovala pánův servisní vysavač a odlézala za sestrou do pokoje. Čím víc pán tlačil na pilu, že nám chce nutně prodat vysavač i s příslušenstvím za bratru 33 litrů, tím víc jsem se skrývala u sestry v pokoji. Zvlášť, když pak chtěl dva kontakty, kterým jsme měli my zavolat a vysvětlit, že si mají nechat provést nezávaznou prezentačku, abychom my dostali keramické nože. Anebo hypoalergenní deku z umělých vláken.

Pán po třech hodinách odcházel s prázdnou – všichni jsme v kontokorrentu (nebo jak se to píše), táta a J. mají splátky, my se letos chystáme na hypotéku a tak vůbec. Ale já mezitím chytila lehkou depku.

Sestra mi vyprávěla o své kamarádce, která je v podstatě v kontaktu se svou rodinou nebo přítelem a pořád se učí. Chtěla jsem ji povzbudit a řekla jí, že ona aspoň žije, ne? Odtušila, že jakej život, že dotyčná kamarádka chodí aspoň na výstavy nebo do divadla, a kam že chodí ona? Chvíli jsem na to neměla co říct.

Pak jsem jí řekla, jak jsme na tom my: do práce, domů, já jednou týdně na cvičení (teď to bude třikrát týdně – 1x P-class, 2x posilka) a jednou za čtvrt roku jdeme do kina. Jednou za měsíc chodím s kamarádkama na travesti show (ve středu jdem zas). Kultůra, žejo, Pepo! Bo výlety do restaurací jaksi moc za kultůru nepovažuju.

Na druhou stranu, v těch restauracích se aspoň setkáváme s přáteli – tuhle jsme se viděli s kamarády, které jsme potkali naposledy na naší svatbě. Takže tak zlý to taky není… Nebo je?

Bolí mě hlava. Buď to bude z toho, že jsem dnes vypila asi půl litru ledového čaje a půl litru coly, nebo z ukecaného servisáka Vorwerku – anebo z těch vonítek do luxu. Nenávidím věci, co jsou zbytečně parfémované.

Ne, nezastávám názor, že správnej chlap by měl bejt cejtit potem aji na fotce, věřím v pravidelnou hygienu, ale asi čtvrtroční pobyt v komunitě, která nepovolovala používání parfémovaných věcí, mě naučil, že fakt nemusí smrdět všechno po všem. Uklizený byt má být cítit prosluněným vzduchem a ne parfémy, které zakrývají všechno možné. Pokud vám v bytě něco smrdí, fakt to není dobře a maskovačka tomu nepomůže.

To samé v MHD. Vlézt do tramvaje nebo vagónu metra, kde je stádo pološílených krav, které neví, že se parfém používá stylem „Ťuknu za ucho, ťuknu na zápěstí“ a zlejou se tím jako mrdky, a tohle stádo je doprovázeno dalším stádem, tentokrát šílených volů, kteří si myslí, že čím více deodorantu, tím více chlap, to je a) utrpení, b) provokace k astmatickýmu záchvatu. Mám vždycky chuť je jednoho po druhým obejít, poklepat jim na rameno a pak jim dát boxerem do nosu. Nebo je poprosit, aby mi přispěli na léčbu na plicním, když už mi vyvolávají astmaťák.

Měla bych se zbavit té prokrastinace – od minulého pondělka se chci dovolat jak své praktické, tak ortopedce. Praktická by mi měla napsat prášky proti alergii a taky proti vysokému tlaku (vida, čtvrtý možný důvod, proč mě bolí hlava – ve čtvrtek mi došly), ortopedka by mi měla vyplnit papíry pro pojišťovnu o úraze a trvalých následcích (jo, ta ruka). Jo vlastně, a měla bych si v pondělí dojít koupit další balení HAK. Já bych toho měla…

Sestra si minulý týden nechala propíchnout další dírky do uší. Sluší jí to a já jí závidím. Mám mocnou touhu po piercingu v těle, ale tím, že je ze mě kancelářská krysa, musím nějak vypadat. Takže můj původně plánovaný ret a obočí holt asi neprojdou. Uši by mohly. Chtěla bych taky piercing do pupku, ale nejdřív musím zhubnout. Momentálně mám kolem břicha takové micheliny, že pupek není vidět. A mám vedle něj obrovskou pihu, která se zvětšuje a zvětšuje. Často se mi taky skřípá do opasku. Takže a) nejdřív zhubnout, b) odstranit pihy (další mám na stehnech, na zádech a na krku, tak bych to vzala najednou), c) zdobit až naposled. A to platí jak pro kovy tak pro tetováž. Mám vybrané designy a místa (po přečtení Hamiltona mě bere už léta obrovská chuť nechat si potetovat obličej; kdo četl, pochopí), ale nejdřív se musím uvést do takového stavu, abych mohla svoje tělo předvádět s hrdostí.

Ano, má skorem padesátikilová nadváha (aspoň dle tabulek) mě sere.

Strašně.

Ne, nehodlám se pouštět do anorexie – jídlo miluju (ale nikoli obsedantně) a vařím mrtě ráda. Jen potřebuju shodit.

Nejlepší způsob jak shodit je přidat na pohybu. Měsíc chodím týden co týden se sestrou cvičit, minulý týden se nám s manželem povedlo sehnat šváru a ten nám předvedl, jak zacházet se stroji v posilce, abychom získali maximální výhody z toho kterého cviku a neublížili si. V pondělí máme v posilce premiéru na samostatný trénink.

Švára nám měl sice ve čtvrtek poslat rozepsané tréninky, jeden na vršek, jeden na spodek, ale zatím se tak nestalo. Sice mě to lehce krká, ale to je u něj normální. Nabírá si toho tolik, že mu pak zákonitě padaj věci přes okraj. Kulantně řečeno.

Měla bych se přestat kopat do prdele a předstírat, že nemám co dělat. Chci napsat povídku do soutěže, co má dedlajn 28.2. a zatím na mě pořád zírá Dokument1 s čistou bílou stránkou a blikajícím kurzorem. Chci napsat povídku, co má dedlajn 31.7., nechci to odkládat na později, protože bych to stejně nechala na poslední chvíli. Chci, chci, chci…

Chci si koupit kakaové máslo, 13 uncí za 8 dolarů, a taky karité máslo. A taky kit na výrobu vlastního mejkapu. Chci si toho koupit strašně moc. Taky hadry na Draculaclothing, například tuten kabát (a ne, nezajímá mě, že je pánský). A taky šaty. A korzet. Ano, Citrátová, která celou zimu prochodí v jedněch kalhotech a sedí doma, když je má vrazit do pračky, než se usuší, Citrátová, která má ze všech svých bot nejradši steely a nosí příliš velkého křiváka, tahle Citrátová je, kurva, ženská!

Taky jsem si objednala paletu 120 očních stínů. Tuhle. Tak do měsíce by měla dorazit a stála mě v akci na naše 6 stováků. To de. Na investice do hadrů chci zase počkat, až zhubnu. Chci si je taky nějakou dobu užít…

Pozn: Chce se mi brečet. Tenhle zápisek byl víc jak dvakrát tak dlouhý. Fakt jsem nepočítala, že když mi běží automatické ukládání, že mě to vyrazí tak brzo a přijdu o víc, než půlku článku.

Seru na to. Dopíšu to jindy. Nebo taky ne.

Mám v bundě zázračnou kapsičku, kde je Ibalgin. Jdu spát.

Akorát mi řekněte, jestli mám předělat design: zmizí odkazy na jednotlivé měsíce v archívu, bude jen jeden celkový na archiv, dojde k přejmenování některých rubrik a vzhled buttonů by byl stejný, jako je podpis vedle lebky (vlevo vzhůru hleď).

Co vy na to?

13.2.2011 – Obnova kytek

Tak se nám to doma trochu poprohazovalo, paní Millerová…

Mezi oběti se počítají:

  • orchideje
  • kafe
  • vanilka
  • nertera
  • myrta
  • trnová koruna (i když ta ještě jakž takž dejchá a možná ase ještě oklepe)

Ty všechny zašly na jakousi plíseň a přílišnou zimu. Vyhodila jsem loňský řízek fíkusu i voděnky, taky to nedaly. Půlka malých tchýniných jazyků (hahnii) zašla na stín. Skrytěnec (kryptantus) zašel, protože jsem ho zastavěla na stole knihama a zapomněla na něj na celou zimu. A jedna tillandsie se taky rozloučila.

Dneska jsme si zašli s manželem na oběd do Zahradnictví Chládek a přitáhli si několik obětí. Jednak mini-Nolinu (sloní nohu), která vypadá jako malá vlasatá cibule. Asi jako je na fotce, ale menší. Máme teda v okně na jedné straně velkou nolinu, co jsme si koupili v létě, a na straně druhé tyhle malé vlasaté koule. V květináčku jsou tři. Zdroj obrázku zde.

Sloní noha

Vypadá to srandovně, asi jako když se mladší brácha snaží napodobovat staršího bráchu – frajera.

Druhý přírůstek je šplhavník, tentokrát v kultivaru ‚Marble Queen‘. Konečně ho mám. Zatím vegetuje v květináči na kombu, až nastane začátek vegetačního období, vrazím ho k těm dvěma, co mám v květináči. Bude to pěkný mix. Zdroj obrázku zde.

Epipremnum aureum Marble Queen

No a třetí do pranice jsme domů přitáhli mucholapku podivnou. Takové to klapací. Takové to tohle (odsud mám ten obrázek). Podle toho, co nám říkala prodavačka na kase, jsme čekali, že bude podobně choulostivá na teplo jako rosnatka, ale ve skutečnosti je spíš podobného typu jako saracénie. Taky by měla zimovat (tak na to už je letos pozdě) a v létě potřebuje hodně světla a ještě víc. Ta naše teda zdaleka nemá tolik pastí nebo tak krásně vybarvené pasti, zato má ale nasazeno na dva květové šlahouny. No, taky jsme ji zachránili z velkochovu, tak co…

Mucholapka podivná

Mucholapka se zatím tváří, že asi další údržbu potřebovat nebude, ale i tak budeme mít s začátkem vegetačního období dobrou srandu.

Guzmánie mi obě odkvetly a vyrazily nové šlahouny. Počkám, až staré rostliny uschnou úplně, a pak musím ty malé přesadit a staré vyhodit.

Jeden z tchýniných jazyků od babičky si už taky zaslouží větší květináč. Ten, co má, je malý, a je v něm namačkaný.

Rosnatka kapská se neuvěřitelným způsobem roztahuje. Jen za zimu nám vykvetla ještě asi osmkrát a spíš kvete, než nekvete. Už jenom čekáme, až budou teploty stabilně nad nulou a rozesadíme ji. Nesnáší totiž teploty pod +10°C a jednu jsme slíbili tátovi a dalších šest si odnesu do práce jako prevenci hmyzu.

Monstera bude chtít asi trochu prořezat – moc se vytahuje, takže jí asi trochu zakrátíme, aby spíš rozkošatila.

Aloe už opravdu svůj květináč přerostla – a má sedm mrňat. Taky ji musíme rozesadit a něco vezmu do práce, něco jsem slíbila kamarádce… Teď zrovna ještě kvete.

Budeme muset rozesadit juku. Máme dvě rostlinky v jednom květináči a obě začínají nasazovat na kmínek. Holt už jsou to velký holky a potřebujou každá svůj prostor.

Fíkus opadal tak, že má jen jednu větev a listí až na jejím konci. Přemýšlím, jestli bych ho neměla urafnout celý, nechat znovu zakořenit a zasadit, nebo jestli mám zkusit bonsajářské techniky a pomalu tu větev narovnávat, aby potvora rostla rovně nahoru. To první je jednodušší a s vyšším rizikem neúspěchu (i když, benjamína je sakra odolná), to druhé je napínavější a pomalejší.

Zamrzlé trnové koruny jsem trochu obrala a odstříhala ty zjevně odumřelé části a teď čekám, jestli se někdy chytnou nebo ne. Mrzelo by mě, kdyby pošly.

Avokádo mi shodilo listy komplet. Ustřihla jsem ho kus nad zemí a čekám, jestli obrazí.

Zároveň s tím provádím pokus. V létě jsme manželovi koupili bonsaj právě u Chládka. Myslím, že to byla carmona microphylla a poměrně brzo se ukázalo, že asi bude nějaký problém. Není vyjímkou, že při aklimatizaci shodí sem tam nějaký list, ale tahle shazovala, shazovala a shazovala. A vadla a vadla. Při bližším pohledu jsme zjistili, že je to vlastně keřík, u kterého byla vyvolána iluze stromkovitosti odkrytím horní části kořenů. Což samo o sobě není nijak neobvyklé, ale většinou to ve velkochovech neudělají správně.

Protože pořád vadla a vadla, i přes pravidelný „pitný režim“, bylo jasné, že je problém v kořenech. Vyklepla jsem ji z misky – a zjistila, že v té misce bylo hlíny tak půl milimetru na povrchu. Zbytek byla jedna velká, propletená, komplikovaná, 2 cm tlustá jednolitá vrstva kořenů. Původně jsem je chtěla zakrátit a nechat jenom středový, ale nedaly se vůbec rozmotat. A tak jsme ji celou vzali a přesadili tak, jak byla, do většího květináče.

Uvadla úplně. Ustřihla jsem jí prakticky všechny větší části nad zemí a nechala jenom kousek kmínku, teď ten pařez sem tam zaleju a čekám, jestli obrazí tak, jak se to stává v přírodě. Holt si hraju…

Jediné, co neprošlo žádnou změnou, je náš (i nadále bezejmenný) kaktus a vánoční kaktus. I když letos už možná přesadím i ten.

A kdybyste se divili, proč nepoužívám dneska vlastní fotky, může za to fakt, že mám pořád ještě příliš zabarikádovaný stůl knihama a nevm, kde přesně mám nabíječku na foťák… 🙂

15.2.2011 – Vydírání pocitem viny

Těžko říct. Odříkat formulku, že je to znevýhodňování lidí na základě toho, k jaké rase patří, umí každý. Ale jako všechny věci, i rasizmus má víc než jednu stranu.

Když někoho vyhodí z práce, protože nemaká, je to správně. Když někoho vyhodí z práce, protože je černej, je to špatně. Když někoho vyhodí z práce, protože nemaká a je černej, měl by být zaměstnavatel v právu, ale často se řve právě „rasizmus“.

Nejen u nás, kde bychom mohli vzpomenout Cikány, pardon, Romy (i když, já vyrůstala na Žižkově a všichni si tam říkali Cikáni). Ve Francii maj přistěhovalce z Afriky, ať už lehce snědý nebo černý jako bota. V USA maj svoje afroameričany, jak říkají černochům (ahem!).

Tuhle si někdo z mých virtuálních známých za Velkou louží posteskl, že už si nemůže objednávat černý nebo bílý kafe, ale jenom tmavý nebo světlý. Jinak se chová politicky nekorektně a naráží na odlišnou barvu kůže svých spoluobčanů. Stalo se ale i daleko blíž k nám – jedna kavárna v Glasgow prý odmítla v roce 2006 obslužit hosta, dokud výraz „černá káva“ nezaměnil za „kávu bez mléka“ (link – aj).

Doprčic, kde to jsme?

Jak budeme třídit prádlo, když teď používáme výrazy „bílé“ a „barevné“? To jsem zvědavá, jak se s tím tvůrci televizních reklam poperou, aby zůstali „politicky korektní“.

Ale to jsme v krajině, která musí každému se zdravým rozumem připadat jako strašlivě přehnaná.

Zpátky do našich luhů a hájů. Máme tu skupinu občanů, které jsme si navykli nazývat nepřizpůsobivými. Odhlédneme teď od toho, že máme tendenci je paušalizovat (a po půl roce působení v azyláku – jako provozní, ne jako klient – mám pocit, že právem) a podívejme se, jak jsme se sakra do tohodle problému dostali.

Tedy, ne tak úplně my, ale jak nám zavařily vlády minulých generací.

Učebnice pátrací taktiky z roku 1935 pro četnictvo se vyznačuje výroky, za které by dnešní aktivisti asi autorovi urvali hlavu. Např. zde a zde. Spousta ze současných Posledních spravedlivých se jí ohání, že co byla pravda tenkrát, je pravda doteď. Tenkrát Cikáni neměli domovské právo a táhli krajem v potulných tlupách. Ze svého hlediska se snažili přežít, jak se dá, ale tím zase překračovali zákony, které si společnost kolem nich, zatímco si jí nevšímali, stanovila.

Myslím, že nikdo z tehdejších kočovníků nemyslel na to, že jednou je vnější faktory donutí zakotvit na jednom místě – ti, co na to mysleli, se vsákli do středoevropské společnosti a na kočovný způsob života se vykašlali.

Nevím to jistě, ale domnívám se, že tehdejší společnost s Cikány zacházela asi jako misionáři s domorodci někde v Tichomoří nebo Jižní Americe – s přístupem „vy jste hloupí, blbí, míň než nic, ale my vás spasíme“. No, takovýmu přístupu bych se vzepřela taky, a to jsem vcelku konformistický tvor.

Krajinou přešla druhá světová a po ní se (z historického hlediska) brzy objevily normalizační tabulky. A protože vyčuhování ze škatulky ani na jednu stranu se tehdy prostě netolerovalo, a tak se vyrobila škatulka samostatná, která postupně získala nálepku „nepřizpůsobivá“.

Lidé se stejným smýšlením mají tendence se shlukovat dohromady, a pokud je jejich myšlení společensky ne úplně přijatelné, uzavírají se před vnějšími vlivy.

Ideální způsob, jak dostat skupinu, která se neřídí společensky a zákonně stanovenými pravidly zbytku společnosti, je přidělit každé skupině skupinu jinou, dostatečně vzdělanou a vyškolenou, která jednak bude vzdělávat přidělené jednotlivce, aby se skupina na nižší úrovni dostala na celkovou úroveň společnosti a podpoří jejich zájem o jejich okolí, jednak ale nebude chování skupiny omlouvat a bude s jejími členy zacházet stejně, jako by bylo zacházeno s členy jiných skupin, ať už v pracovně-právním poměru nebo z ohledu trestního či obchodního práva. Tedy diskriminace celková žádná, ať už negativní nebo pozitivní.

Předpokládám, protože jsem tuhle problematiku cíleně nestudovala, že chyběly peníze, vyškolení pracovníci, a když už byli, stali se z nich opět „misionáři“ přistupující k bývalým kočovníkům spatra.

Daleko rychlejší řešení je odebrat nevyhovující starší generaci děti a vychovat je tak, aby se chovaly podle norem společnosti. Tedy ústavní péče.

To by samo o sobě nemuselo být špatné, ale ústavy by nesměly vypadat tak, jak vypadaly a často ještě i vypadají – pár přetížených pracovníků, spousta děcek, které nechápou, co se děje, sem tam někdo, kdo si vylije vztek na svého nadřízeného na dětech, sem tam dítě, které si vylije vztek na ty, co ho vzali od rodiny (nebo na ty, co ho vzali od rodiny příliš pozdě, nebo na ty, co ho omezují) na ostatních a na „tetách“… No prostě bordel.

A každý, kdo zná malé děti ví, že často rády „pomůžou“, ale například místo písku na nádobí rozsypou na mokrou podlahu mouku (jako já), zvrhnou kýbl s vodou na vytírání, říznou se při mytí nádobí a podobně – je jednodušší a spořádanější a rychlejší je odstrčit stranou a udělat tyhle věci sám.

A tak nám rostly generace a generace lidí, kteří si prakticky kromě jakési „smečky“ nevytvořily rodinné vztahy, které byly naučené, že všechno dostanou a na nic nejenže nemusí – ale nesmí! šáhnout, generace lidí, které neviděly, jak se někdo stará o malé dítě…

Vyrostly děti, na které většinou neměl nikdo čas, aby je naučil pořádně číst a chápat text, kterým raději dali na čelo štempl „zvláštní škola“, než aby si s nimi někdo dal tu práci, děti, které se naučily, že jsou stejně na okraji a dělají problémy, tak ať to stojí za to.

Z těchto dětí byli dospělí a najednou se od nich očekávalo, že vklouznou na svoje předurčené místo ve společnosti hladce a bez problémů. Najednou se měli starat sami, ale málokdo to uměl. Hodili je do vody, pár jich vyplavalo, většina šla ke dnu a skončili opět ve státní péči. V léčebnách, ve věznicích a dalších podobných zařízeních.

Tyhle děti měly děti, nedokázaly se o ně postarat, a začalo to celé nanovo.

Česká republika má jedno z nejvyšších procent počtu dětí umístěných do ústavní péče a výchovy v Evropě, možná na Zemi. I teď, když se situace v ústavech pomalu lepší, myslím, že si nikdo nemyslí, že by to v ústavech nějak vyhrály a obecně považujeme takové lidi za společensky handicapované.

A dospělí, kteří si zvykli, že jim stát říká „to je v pořádku, že se tak chováš, my ti pomůžeme“, se velmi rychle naučili využívat slabinu toho, že když někdo dost hlasitě zařve nějaké neoblíben obvinění, úřední šiml se lekne a couvne, jen aby jeho pověst nebyla poškozená.

Souhlasím s exekucemi sociálníc dávek. Souhlasím s vystěhováním neplatičů z bytů bez nároku na náhradní bydlení. Souhlasím s finančními postihy.

Ano, je to tvrdé, spousta rodin skončí pod mostem a řev „rasizmus“ bude slyšet nejspíš až do Tokia. Ale pokud nezarazíme trend, kdy je vydírání sociálního systému naší země považován za výhodu, budeme v pěkným problému nejen my a naše děti, ale ještě i pravnuci našich dětí.

Jsem zastáncem toho, že se lidé nemají soudit podle národnosti, barvy kůže nebo státní příslušnosti, ale vyžaduju, aby bylo se všemi zacházeno stejně a to na základě jejich činů. Makáš, platíš daně, chováš se slušně a dodržuješ zákony? Buď si třeba z Marsu.

Jestli jsi hovado, nemakačenko a vyděrač slušné společnosti, je mi jedno, jestli budeš řvát „rasizmus“ nebo se zaklínat vlastenectvím. Já budu přesně vědět, co jsi zač, a postarám se, aby to věděli i ostatní.

Lawful Neutral by I Can Has Cheezburger

(zdroj obrázku zde)

17.2.2011 – únava

Lidi, já mám dost. Na dnešek jsem z blíže neurčených důvodů (=nevím proč) spala asi 3,5 hodiny, usínám před monitorem a jsem ještě pořád na první pixle redbullu. Druhá mi významně stojí u klávesnice. A ne, nechci slyšet (ani číst) žádné výkřiky typu „svinstvo“, „jak to můžeš pít“ a podobně – mně to chutná a dokáže mě to probrat.

Lidi, já jsem unavená taky ze situace kolem AK. Tuhle jsem psala Venom, jestli se neděje kolem něco zajímavějšího, než Tiskař a Jung, protože minimálně každý druhý zápisek byl o AK a těch dvou.

Pak Anne předvedla, že buď na to nemá nebo na to nemá pod článkem na Srdci blogu. Pak v podstatě totéž ukázala na svém blogu.

Okřídlená liška se k tomu taky vyjádřila.

Do toho se najednou začaly na AK objevovat očistce, kartáče, najednou i dva za jeden den, Anne odešla nebo byla odejita…

Mám dost.

Lidi, pojďte si udělat taky něco vlastního. Libere je sice fajne myšlenka, ale mně to nevyhovuje, necítím se tam ve své kůži, ani sama vlastně nevím proč.

Ale mám návrh na alternativu:

Můj oblíbený popis sebe sama je „agresivně neutrální“ nebo „šedý neutrál“. Je mi vcelku jedno, co si ostatní myslí, pokud tím někomu neškodí. Ano, nejsem dokonale neutrální, ale kdo doopravdy je? Já se snažím v případě konfliktů koukat na situaci objektivně – to ale neznamená, že jsem vořezávátko, nebo se bojím konfliktu.

A proč tak ze široka?

Proč bychom nemohli dát dohromady společenství prstenu… Pardon, jiné společenství (spánková deprivace a druhá pixla red bullu), které by se řídilo pár jednoduchými pravidly? Návrh pravidel zde:

GN_návrh_pravidel

Co se faktické náplně týče, nečekám, že vymyslíme něco světoborného a třeskutě originálního, ale třeba dojde k nějakému překvapení. Viděla bych to na psaní, recenze filmů a knih, cestopisy, samostatné projekty, soutěže o ceny, rozhovory a srazy… Další nápady?

Je mi upřímně jedno, jestli je někdo členem AK, KS, Spolku pro zalévání kytiček odstátou vodou nebo členem Přátel chleba ve vajíčku.

Kdo by do toho šel se mnou?

17.2.2011 – Moderní technologie

Náš šéf je už starší pán. Jeho obchodní partneři jsou již také ne zrovna nejmladší. Posílali jsme jednomu z nich dokumenty mejlem, scany, dost velké rozlišení pro tisk, ale ne tak velké, aby mu to zahltilo schránku.

Volal, že to máme nějaký nejasný a ať si přisypeme prášek do počítače. Nikdo z nás to moc nepochopil, asi myslel, že máme dodat toner. Ale budiž. Rozhodli jsme se, že mu to místo toho nafaxuju.

Odeslala jsem první stránku, najednou telefon. Volal nějaký mlaďoch (tedy ve srovnání s naším šéfem a dotyčným obchodním partnerem) a povídá:

„Já jsem to vytisk a zvětšil na kopírce a teď už to přečteme, takže to posílat znova nemusíte.“

Povídám: „Stačí při tisku zvolit možnost, aby to tisklo obrázek na celou stránku.“

A on na to: „To je dobrý, budu se držet kopírky. S tou to umím!“

… No co už, náš šéf zase neumí otvírat SMSky…

18.2.2011 – Kretén za volantem

… aneb Jak jsme málem nepřežili cestu domů.

*WARNING* Potřebuju se vynadávat a uklidnit. Článek obsahuje extrémně sprosté výrazy. */WARNING*

Asi tak před hodinou jsme se vraceli z práce. Manžel cestou ze své práce zaskočí k nám do kanclu a domů jdeme spolu.

přechod

A tak si tak v klidu leč rychlým krokem přecházíme přechod přes docela rušnou cestu (přechod zvýrazněn zelenou linkou), ještě se kurva rozhlídnem na všechny strany, nikde nic, auta stojí o blok dál, tak jdem. Když jsme asi tři kroky od toho posranýho chodníku, vyřítí se ze směru červený šipky nějakej prasojeb v nějaký starý rozjebaný šunce, vytroubí nás – a bez zpomalení střihne zatáčku těsně kolem nás, i když jsou dopiče na tý hlavní ty posraný pruhy dva!

Ode mně byl asi patnáct čísel, manžel říká, že kolem něj to vzal daleko těsněji, asi tak na pět.

Ten zmrd nás musel vidět – manžel nosí motobundu na který jsou do prdele reflexní pruhy jak bejk. A ještě mě na tenhle „zanedbatelný“ fakt upozorňuje to, že ten mrdopes zatroubil předtím, než zahnul!

Kurva, dopiče, jestli nemá na kvalitní brzdy, ať mu seberou techničák, hovnu jednomu rozmatlanýmu! A jestli neví, že má před vjezdem na hlavní, kde je trojúhelník „Dej přednost v jízdě“ velkej jak kráva, přibrzdit – a to si nejsem jistá, jestli tam náhodou není i stopka – měli by mu do hajzlu vzít řidičák, podpapírákovi jednomu!

Hlavně, že panáček spěchal – o ani ne 20 metrů dál stejně musel zastavit v koloně na červenou. Kretén. Hovnoliz. Opičí potrat. On si u řízení líže bradavky a my to málem odserem!

Manžel to bere stoicky – netrefil nás a odjel pryč, což je to nejlepší, co by se mohlo stát: aby byl někde v prdeli daleko od nás. A stejně bychom v tu chvíli s tou situací nemohli nic dělat.

Jo, má pravdu.

Ale já se stejně vždycky uklidním až potom, co tak hodinu v náhodných intervalech vykřikuju náhodný nadávky.

(A to už máme za sebou večeři v jídelně naproti a stihla jsem projet denní úrodu v RSS čtečce!)

Já jen doufám, že tomu pičopesovi někdo vrazí smrkovou šišku do análu – tam půjde snadno, ale ven se šupiny zaseknou. Borová taky dobrá, ale není tak dlouhá.

Nic, jdu si zapálit. Třeba mě ten nikotin utlumí, ale moc tomu nevěřím…

20.2.2011 – Slepá víra

Dneska padl na LJ dotaz „Kdybyste byli země, jaká by byla vaše hymna?“ Po kratší úvaze jsem si vybrala Follow Me od Gamma Ray. A zatímco jsem házela do žurnálu odkaz, zarazil mě „nejoblíbenější komentář“ pod videem:

GR

„Každý vidí v textu, to co tam chce vidět. Ale mluví o Něm, o samotném Ďáblu, který chce, abychom ho následovali! Proč se to všichni snaží popřít a hledají metafory nebo tak něco? Je to přece tak zjevné! Navíc, je to v jejich písničkách běžné téma. To, jestli tomu Gamma Ray fakt věří, nebo se jenom tak tváří, je jiná věc…“

A musím říct, že tenhle komentář se mi vůbec, ale ani trochu nelíbí!

S vírou, náboženstvím, anděly a démony to totiž zdaleka není tak jednoduchý, jak si spousta lidí představuje.

Chloë dneska přihodila do mlýna svou trošku o rasizmu, Pavel se zmínil o tom, že se jeho žena s nadšením podvoluje pravidelným mentálním klystýrům… Bylo i víc článků na podobné téma a říkala jsem si, že bych už teda konečně mohla přihodit svou trošku do mlýna. Opravdu mě k tomu ale nakopl až právě ten komentář, tak plný sebevědomí, až mě nakrk.

A krátký dotazníček:

Věří Citrátová na Boha nebo na bohy?
Citrátová nevěří, protože na pošťáka nevěří taky a přesto existuje.

Co je podle Citrátové Bůh?
Citrátová věří, že něco je. Co to přesně je, v tom nemá jasno, a tak do toho nedloube a nesnaží se to definovat.

Věří Citrátová teda alespoň v božské síly?
Nikolivěk, věří v síly lidské a v to, že člověk dosáhne čehokoli, co si zamane, pokud bude dostatečně chtít.

A co tresty?
Žádná vnější síla nedokáže člověka potrestat tak, jak se dokáže potrápit on sám.

Takže si za všechno můžeme sami?
Ano!

A co přírodní katastrofy?
Děly se a dějou. Kdyby se lidi neroztahovali tam, kde nemají co dělat, nebylo by tolik obětí. Stavět si barák v zátopové oblasti a pak se divit, že mi ho odnese voda, je stupidita. Postavit si ho na tomtéž místě znova je imbecilita. A přestěhovat se do Japonska a pak se strašně divit, že je tam zemětřesení je… Idiocie? Debilita? Zase, můžeme si za to sami, žádná vyšší síla. Už fakt vidím něco tak strašně všemocného, co nemá nic lepšího na práci, než zamačkávat ty divný mravence s hadrovou slupkou…

Co si Citrátová myslí o organizovaných náboženstvích?
Záleží na tom, kdo to organizuje a k čemu se snaží náboženství použít. Lidský faktor tady hraje ohromnou roli, ale člověk by neměl zaměňovat teze náboženství s jeho fanatickými stoupenci a rádobyproroky, kteří doplňují další a další ustanovení…

Co nám Citrátová řekne o Bibli nebo Koránu?
Jsou to zajímavé knihy. Četla jsem Bibli celou a kus Koránu (ale ne celý) a připadá mi, že jsou sešité dohromady jako patchwork – každý kousek z jiné látky a z jiné doby. A proto si chvílema mrtě protiřečí. Pokud se tím někdo umí řídit, budiž mu přáno.

Je Citrátová sama nějak organizována?
Ano, Citrátová je vysvěcenou duchovní Scientologické církve, momentálně nepraktikující, protože začala mít pocit, že na to už nestačí. To, že momentálně nepraktikuji, ale neznamená, že jsem z církve vystoupila.

Sektááá!
Sekta je podle definice odštěpenecká skupina od mateřské víry. Scientologie této definici neodpovídá.

Máme očekávat rekrutaci do vašich řad?
Nikolivěk. Já si věřím, čemu chci, a vy si taky věřte, čemu chcete. Nenuťte mě měnit svou víru a já nebudu nutit vás. Jinými slovy, nechte mě ohledně víry na pokoji, a všechno bude v pořádku.

Opravdu váš zakladatel řekl, že nejrychlejší způsob, jak si vydělat, je založit vlastní náboženství?
Ne, to mu bylo mylně přiřčeno českým tiskem. Ve skutečnosti je autorem výroku Mark Twain, který zemřel přece jen o něco dřív, než se cokoli spojeného se Scientologií stihlo objevit na scéně. Tak asi o 40 let dřív…

Hele, já jsem jednoho maníka od vás potkal a ten ti byl tak strašně nepříjemnej a namyšlenej. To mi neříkej, že s váma není něco špatně…
Já neříkám, že mezi náma nejsou debilové nebo lidi, co si hojí ego. Ti bohužel existují ve všech skupinách.

No, a to poslední je to, nad čím se chci pozastavit.

Bohužel, náboženství a víra jako taková je něco, co se dnes až tak moc nenosí a na lidi, kteří se na něco takového dali, koukáme skrz prsty. Islám vyhazuje lidi do vzduchu, katolíci jsou na malý chlapečky no a zbytek aspoň tahá z lidí prachy.

Nikdy jsem netvrdila a netvrdím, že by lidi, kteří dělají výše uvedené hnusárny, neexistovali. Existují a pěkně mě štvou, protože dělají duchovnu obecně blbé jméno a nutí všechny ostatní koukat na nás skrz prsty.

Spousta lidí má problémy a někteří hledají odpověď právě v spirituálních záležitostech, od kartářek až po zpovědi. Někteří ovšem „hledají“ tak zuřivě, že se upnou na první věc, u které tuší, že by jim nějak mohla pomoci, a tu si pak zkroutí a uplácají do takovýho tvaru, který vyhovuje jejich duševním formičkám. Protože boha chraň, aby se museli změnit oni sami!

Nemám ráda lidi, kteří odmítají na sobě makat, zato se vám ale vderou do pracovny, praští sebou do křesla a řeknou „Tak jsem tady a něco se mnou udělejte.“ Většinou následoval rozhovor na téma „Já ti můžu pomoct, ale odmakáš si to sám, laskavě, jinak je to k ničemu.“

Nemám ráda lidi, co jen hltají antidepresiva a pak si stěžují, že jim je stejně blbě. Antidepresiva totiž za vás problém nevyřeší, jen zakryjí jeho příznaky. Pokud má člověk rozum, využije poskytnutého nezatíženého času k tomu, aby příčinu rozbombardoval na cimpr campr a zbavil se jí jednou provždy. Ale ne, ono je daleko jednodušší jen polykat tabletky nebo kapsličky a hovno dělat.

Jenže ono z „hovno dělat“ je jediný výsledek: „velký kulový“.

Jít do sebe a zjišťovat, v čem je kurva problém a jak ho co nejlíp vyřešit, je makačka. Bolí to (psychicky! lidi nemlátíme!), člověku je z toho chvílema sakra špatně, ale výsledek stojí za to. Krev, pot a slzy, přesně jak sliboval Winston Churchill.

Podívat se na svět bez jakýchkoli filtrů a přesně vidět jednotlivé důsledky všech akcí, to bolí naprosto stejně. Ale taky to k něčemu je.

Bohužel, svět je plný lidí, kteří odmítají sundat z nosu barevný brejle, nebo brejle, který zkreslujou skutečný tvary. A ti pak hmátnou po první věci, která jde okolo, a strašně ji obdivujou a propagujou. Jenže, změnit sám sebe je makačka, tak raději budeme pozměňovat to, co by mohlo nějak fungovat tak, aby to hlavně vyhovovalo mně a jenom mně.

A to je případ fanatiků, odpůrců potratů, lidí vyzývajících k netoleranci všeho jen trochu odlišného od nich nebo naopak lidí, co se chovají jako profesionální oběť a věří, že jim má svět skládat odškodnění k nohám jen proto, že vedou takový život, jaký vedou. Nezapomeňte, já trvám na svém postoji, že si za všechno můžeme sami.

Hlavně, člověk by se měl fakt poučit o tom, k čemu se snaží hlásit. Možná jste slyšeli o tom týpkovi, co si dal vytetovat na ruku citát z Bible proti homosexuálům? (článek v Aj) Podle českého ekumenického překladu (vybráno ze serveru Biblenet.cz) zní Leviticus 18:22, který si nechal vytetovat na ruku, takto: „Nebudeš obcovat s mužem jako se ženou. Je to ohavnost.“

To není to vtipné. Co je vtipné, je fakt, že Leviticus 19:28 zní: „Nebudete svá těla zjizvovat pro mrtvého ani si dělat nějaké tetování. Já jsem Hospodin.“

Takže on se odkazuje na knihu v Bibli, která hned v další kapitole zavrhuje to, čím se on sám se svým citátem z Bible chlubí.

Tohle je klasický případ toho, jak si někdo vybírá z náboženství jenom to, co se hodí jemu, aby mohl manipulovat ostatní – a takoví lidé existují všude.

A pak máme druhou stranu, stranu útočnou, která zase zvolené náboženství očerňuje, jak se dá. I ti kolikrát pomotají dohromady takové věci, že se člověk diví, jak je to vůbec mohlo napadnout.

A proto si myslím, že když už se zajímáte o nějaké konkrétní náboženství, jeho základní teze jsou sice zajímavé, ale daleko zajímavější je pro mně zjistit si, jak je organizované a jak by mělo být organizované. A pokud zjistíte, že způsob vedení té které pobočky neodpovídá jejich vlastním předpisům, pryč, pryč, pryč odtud!

Pokud to, co by se vám eventuálně líbilo, nemá žádný kontrolní mechanizmus, utečte. Pokud nějaká víra nebo náboženství odporuje tomu, co si myslíte o tom, jak život funguje, nelámejte to přes koleno. Opravdu musíte věřit něčemu za každou cenu? Něčemu, co vám nadiktuje někdo jiný?

Například můj manžel – u toho jsem ještě nevyhmátla, čemu on vlastně věří. Nijak to neřešíme. Vím ale, že si myslí, že jakýkoli pokus o organizování jakéhokoli náboženství danou víru nakonec omezuje. Nebo přinejmenším omezuje věřící.

Jakožto vysvěcený duchovní s pevně daným místem ve struktuře církve, která se dá zakreslit, si samozřejmě myslím něco jiného.

Ale tady nejde o to, kdo má nebo nemá pravdu – protože každý jsme nějaký a každý jsme hlavně jiný. Není důvod, proč se snažit bojovat o to, kdo má co líp zorganizované nebo přizpůsobivé, proto jsme se nebrali.

Každý myslíme vlastní hlavou a došli jsme k rozdílným závěrům. A tak je to v pořádku.

A proto bych vám chtěla sdělit ještě jednu „obecnou pravdu“, která je v otázkách víry snad ta nejdůležitější: „Pokud po vás někdo chce, abyste přestali myslet sami za sebe, zdrhejte!“

Moje setkání se Scientologií se neslo v duchu „pokud to pro vás nefunguje, pak to pro vás není pravda“. Moji nadřízení mi hodně dlouho vtloukali do hlavy, že je při jednání zapotřebí promýšlet důsledky svých činů, a že člověk má věci posuzovat opatrně a ze všech stran. A taky že by se měl soustředit na to, co vidí – ne to, co si myslí, že vidí. Měla jsem štěstí – potkala jsem lidi, na kterých si jiné skupiny zahojily mindráky.

A proto nikdy nebudu moci říct, že v Scientologii jsou jenom dobří lidé – máme svůj podíl idiotů, i když se jich snažíme zbavovat. Ale taky bych prosila, abychom nebyli všichni šmahem házeni do jednoho pytle s těmi, co slepě věří tomu, co se jim zrovna hodí do krámu…

21.2.2011 – Pracovní pauza

… aneb účinek Krásná.cz na mého kolegu.

Původně měl tento článek patřit pod náhodný hlod, co ale vyváděl, bylo nezhlodovatelné.

Máme vedle kanclu opuštěnou chodbu (je tam jen sklad úklidových prostředků a hlavní uzávěr plynu pro celý barák), kam chodíme s kolegou na cigáro.

Kolega má pět dětí, umí myslet vlastní hlavou, je sakra dobrej obchoďák a mimo jiné i motorkář, baskytarista a tak vůbec.

Vyprávěla jsem mu kauzu „klučičí bradavky“ a několik dalších titulků z Krásná.cz. Co následovalo, mi přineslo na mysl následující hrubý návrh dopisu pro redakci toho serveru (který ale nepošlu, protože jsem škodolibá svině):

„Milá redakce,

Po zmínění několika vašich titulků jsem mohla sledovat, jak se můj kolega pokouší šlukovat zapálenou cigaretu střídavě uchem či nosem.

Tímto vám sice děkuji za zpříjemnění pracovních chvilek trochou zábavy na cizí účet, ale nebylo toho už dost?“

22.2.2011 – Za co se vlastně stydíme?

Tak, téma týdne je sex. Sikar si vzal parní turboválec a rozmetal stěnu jednovětných článků jako když střelí do kuřat. Mami napsala divadelní hru o třech dějstvích a Venom si vzala ostřelovačku a jala se ostřelovat jednotlivé aspekty zleva i zprava. A i uprostřed. A to je jen zlomek.

A co na to Citrát?

Sex. Největší zaklínadlo několika posledních desítek let. Z latinského „sexus“, což pravděpodobně (pravděpodobně!) vzniklo ze „secare“ – rozdělovat. Hm, že by narážka na množení?

Sex najdeme v reklamách, které s ním vůbec nesouvisí. Pamatujete ještě na toho vojáčka hradní stráže a „Na co myslíš?“ Nebo Axe a jejich deodoranty. Krémy na ruce. Zubní pasty. Mám pokračovat?

Asi ne, ale opět vzpomenu už jednou zmiňovanou reklamu z jakéhosi českého rádia, kde unuděně vrzne postel, ona vzdychne neméně unuděně, to se párkrát opakuje, načež se pak dozví o novém autobazaru a aby to stihli, předvedou opravdový hurikán. Blergh. Každý, kdo s někým začne pořádně sexovat jen proto, aby stihl otvíračku autobazaru, by si měl pořádně promyslet priority – třeba pak zjistí, že má pro něj sousloví ‚ojeté auto‘ úplně jiný význam. Zhnusilo mě to tenkrát a zhnusilo mě to při vzpomínce znova.

Mimochodem, víte o tom, že na tu slavnou sexuální revoluci ze šedesátých a sedmdesátých let bylo pořádně zaděláno už mnohem mnohem dřív? Jo, jo…

Mohla za to krize ve 30. letech – nebyly prachy, tak čím se měli lidi bavit, aby to nelezlo moc do peněz?

Periodicky v dějinách nastávají období, kdy je postoj k sexu celkově uvolněný (starý Řím například) a zase pak kdy se na něj kouká jako na největší zlo (co takhle viktoriánská Británie? Zavři oči a mysli na Anglii?) a jako bychom byli do zániku existence lidstva odsouzeni k lítání mezi dvěma extrémy jako pingpongáč.

Proboha proč?

Tohle je stejný jako s vírou – já mám k sexu svůj postoj, jsou věci, který bych klidně zkusila (z těch, co jsem ještě nezkusila) a jsou věci, ze kterých mě natahuje, jen co na ně pomyslím. A pak jsou věci, který jsou mi upřímně šumák a nevidím důvod se nad nima pozastavovat.

Hlavní zásada při sexu hned po „rozumně a bezpečně“ je pro mě to, že pokud VŠECHNY zúčastněné strany s aktem a jeho způsobem provedení souhlasí, pak jim do toho nemá kdo kecat.

Poznámka: pokud sexujete na trávníku svých sousedů, pak jsou také jednou ze zúčastněných stran…

Necítím potřebu vykřikovat do světa, jak strašně chápu homosexuály obého pohlaví a jak jim strašně ubližujeme. Proč bych se k nim měla stavět jako k něčemu extra? Je mi jedno kdo, co a s kým, pokud jsou dodrženy „mé“ hlavní zásady. Stejně jako dominantní a submisivní partnerství. Stejně jako masochisti. Stejně jako…

Ale co, projeďte si (tedy vy, co je jim nad 18) nabídku kterékoli pornostránky.

Popravdě, nechápu, proč se kolem toho tolik nadělá. Ano, sex je příjemná věc. A většinou se odehrává v ohraničeném soukromí s určitými pravidly, ať už psanými nebo nepsanými. Proč by měl být teda tou hlavní položkou, která prodává boty, auta, oblečení, zubní pasty…

Proč tak strašně toužíme po tom, být sexy?

Moje soukromá teorie je, že díky tomu schizofrennímu lítání ode zdi ke zdi mají lidé jako takoví v hlavě pořádnej zmatek a sex je pro ně chvíli lákavé tajemství, chvíli něco neznámého, z čeho jde strach, chvíli pak něco, čím je zapotřebí se chlubit a rebelovat.

Jděte do háje.

Sex je sex, ať už ho provozujete jakkoli a s kýmkoli. Nebo sám se sebou.

Veškerý ten humbuk kolem něj je prostě uměle vytvořený ve snaze ovládat jednotlivce a/nebo z nich dostat prachy.

Je to jako s malinama – někdo je má rád čerstvě utržené, někdo s cukrem a se smetanou, jiný v čokoládě, někdo jenom se šlehačkou. Další je jí zásadně zmražené a lžičkou, jiný prohlašuje, že pokud nejsou zapečené v tvarohovém dortu, nemá ani cenu se jima zabývat. A někdo je nejí vůbec.

Ale vidím snad někde takovou spoustu reklam tvrdících, že pokud se nenamaluju tou správnou značkou nebo si neoblíknu to správný tričko, nebudu mít v životě maliny?

Ne!

Borůvky? Ostružiny? Sýr? Chleba?

Ne, ne, ne a ne.

Sex je to samé. Je to částečně vědomá a částečně fyzická potřeba, kterou uspokojujeme tak, jak komu z nás vyhovuje nejvíc.

Chlubí se někdo někomu, že už jedl kiwi? Pokud se nejedná o nějaký ojedinělý případ, asi by na něj začali fakt koukat blbě.

Tak proč si nechat ze sexu dělat umělinu? Proč nechat někoho jiného diktovat, co vám vyhovuje nejvíc? Nejlíp se stejně znáte vy sami.

Tím, že se k sexu váže uměle vytvořený pocit studu, který brání rozmluvám nebo tichu na dané téma, jak si kdo přeje, tím, že je kolem sexu uměle vytvořené jakési haló, které má všechny ohromit, tím sex uměle a nepřirozeně získává na významu. Což je ve spojení s důrazem na jakousi veřejnou cudnost pěkně na palici a nedivím se, že má tolik lidí ohledně sexu zmatek, když jim každý říká něco jiného.

Sex je prostě sex. Nic víc, nic míň.

A mimochodem, kdybych se ohledně sexu styděla já nebo můj o něco starší kamarád, který mě v mých telecích letech vzal pod ochranná křídla, neměla by Praha jednou možnost sledovat následující scénku:

Bavili jsme se o tom, že jsem chtěla se svým tehdejším přítelem zkusit anální sex. I zeptala jsem se mezi řečí kamaráda, jestli nemá nějaký tip. Vysvětlil mi co a jak a už bylo pozdě, tak jsem šla domů. Kamarád otevřel okno a jak jsem šla po ulici, křičel za mnou: „A hlavně lubrikovat, lubrikovat, lubrikovat!“

23.2.2011 – Obchodní akademie života

Tohle je jenom krátký výcuc z šéfova povídání o tom, jak to chodilo v sovětském státním podniku pro zahraniční obchod. Pracoval tam mezi lety 1975-1989 na různých pozicích – a to, co vyprávěl, je docela síla. Opravdu „vyšší dívčí“. A bez komentáře.

„Musíš si uvědomit, že nás v obchodě učili prostě všechno – a vás mladý neučí nikdo nic. Tyhlenty různý fráze, co se mě na ně chodíš ptát, to je prostě obchodní slang, kterýmu nás automaticky naučili.

„Když jsme nastupovali do práce, každý z nás dostal podepsat papír, že bere na vědomí, že bude nosit černý oblek, bílou košili a kravatu. Proto, když se koukáš na filmy z tý doby, vypadají všichni stejně – měli to přikázaný vnitropodnikovým předpisem. A podnik byl státní, takže to byl skoro zákon. Ženy směly nosit jenom a pouze šaty – ani ne sukni a blůzu, jen šaty. A když některá přišla v kalhotech, referent, co to hlídal, psal hned generálnímu a do tří dnů letěla.

„Všichni museli oslovovat všechny pouze a jenom jménem a otčestvem. Já jsem tam přišel jako pětadvacetiletý ucho, a když jsem se bavil s někým, kdo tam dělal třeba už třicet let, logicky jsem mu říkal jménem a otčestvem. Ale on mě musel oslovovat stejně. Bylo nás tam 400 lidí a generální musel znát jménem úplně všechny…

„Kuřáci směli kouřit jen na jenom vyhrazeném místě. Kdo si zapálil jinde, dostal tvrdé napomenutí a přišel na půl roku o prémie. Udělal to znova – a šel.

„Jenže, kdo šel z nějakýho takovýhodle důvodu, měl smůlu. Dostal vlčí lístek. Víš, co to je? Ty taky nic nevíš. Vás mladý ničemu nenaučili. To je něco jako hrubé porušení pracovní kázně, ale znamenalo to v tu ránu, že byla spousta povolání, který už nikdy nesměl dělat. Mohl se těšit leda tak na to, že někde dělal u soustruhu nebo na páse, jinam ho s vlčím lístkem už nevzali.

„Úplatky prakticky neexistovaly. Když někdo přinesl dárek, směli jsme si nechat jenom tužku nebo propisku. A ještě když byl konec roku, tak kalendář – ale ne čínský, japonský, vietnamský nebo korejský, protože tam byly ženský. Ani ne nahatý ženský – krásně oblečený v kimonech a tak, ale byly tam, a proto jsme si takový kalendáře nesměli nechávat. Těžítka, flašky – to všechno se odevzdávalo na příslušným oddělení. A když tě chytli, byl z toho lapák.

„Prakticky jediný, kdo si tohle zkusil, byl náměstek ministra zahraničního obchodu. Byl na delegaci v Japonsku a dostal malý rádio – tranzistorák. No, a on si ho nechal. Byl z toho šílenej skandál a několik měsíců noviny po celým Svazu nepsaly o ničem jiným. Dostal 25 let natvrdo. Nakonec ho pustili po deseti letech, když se změnil režim, protože to byl fakt nonsens.

„Jeden kluk, co s náma pracoval, se dostal do průšvihu – manželka mu vyprala kalhoty, ale v kapse měl nechanou stranickou knížku. Nemusím ti vykládat, co se s tím v tý vodě stalo. Měl popotahováky až k náměstku ministra vnitra, několik výslechů na KGB, přišel na dva roky o výjezdní doložky a o prémie, to všechno jenom proto, že mu manželka vyprala stranickou knížku. Ale na vině byl on, protože si dokument nehlídal a dopustil tak, aby došlo k jeho zničení.

„Byl to tyranickej režim, vo to žádná, ale byl pořádek. Nikdo si nedovolil porušit pravidla, protože šlo pomalu o krk. Ale nikdo si netroufl dělat bordel. A teď, co se děje teď? Vás mladý už nikdo ničemu neučí tak jako nás…“

23.2.2011 – Electric Help

Tak jsem vám chtěla před pár hodinama vložit článek, kterej začínal „Hele, novej editor“. Novej editor je tu ještě furt, i když mi blog.cz naskočil až teď, a já mám pořád stejnej problém.

A tak zatímco nám Madrugada hraje Electric, povím vám, jaký mám problém se statickou elektřinou, protože překopávka stránek mi minulý nástřel sežrala ve chvíli, kdy jsem klikla na „Hned zveřejnit“ – fakt, banner „bacha rekonstrukce“ by se sem tam hodil…

Už pár týdnů nemůžu pořádně na nic šáhnout, protože jsem zelektrizovaná od konečků prstů až k patám.

Sáhnu na kopírku a dostanu ránu až do ramene. Zvednu domofon, abych pustila do objektu pošťáka, a dostanu šlupku přímo do ucha. Kdykoli si v kuchyňce stoupnu k nerez dřezu, no, jiskra do pupku není nic příjemnýho. A když si sednu, dostanu dardu přes obě stehna – na spodní straně stolu mám totiž ocelový rám.

Když přijdu domů a rozpustím si vlasy, ty moje přes osmdesát cenťáků dlouhý potvory mi začnou povlávat kolem ramen v úhlu 45°!

Už chodím kolem jako debil a furt šťouchám kolenem do kovový nohy od stolu – tam to totiž bolí nejmíň. Ale stejně si mě potvora hledá pořád znova a znova a dokáže mě teda pěkně zaskočit, to vám povím.

Včera mi šéf podával krabičku s obědem (má kardiostimulátor, tak ho vyhazujeme od mikrovlnky) a dostali jsme oba takovou ďahu, že vstaly vlasy na hlavě jemu. Přece jen, ty moje medúzy jsou na zapletení do copu pořád ještě krátký…

Vystřídala jsem už komplet šatník, ale pořád jiskřím a jiskřím. Nejlíp je to vidět, když se v zšeřelém pokoji češu umělohmotným kartáčem (bo jiný nemám). A když rozlepuju obálky, ty výboje jsou vidět i na plném světle pod čtyřma zářivkama.

Nevíte někdo, co s tím? Prosím? Pěkně prosím?

Nebo se mám smířit s tím, že skončím jako lidský Teslův transformátor?

25.2.2011 – Obchodní vtip

Tohle proběhlo dneska u nás v práci:

„Víš kdy začala 2. světová a čím?“

„No, 1.9.1939 napadením Polska“

„A kdy napadli Němci Rusko?“

„22.6.1941, přece.“

„Ale co dělali Němci mezi tím?“

„To nevím…“

„To bylo zdržení na ruský celnici přece!“

27.2.2011 – Vanilka a prase na chodníku

Pokud vám připadá, že posledních pár dní držím zobák, je to jen a jen proto, že se nic moc zvláštního neděje. Hlavně ale taky proto, že dávám dohromady stránky pro ten šedý projekt. Vzhledem k tomu, že já mám jakous takous představu, ale zajímalo by mě, co si o tom myslí ostatní, poprosím vás o vyplnění krátkého dotazníku. Pokud jste tak již učinili (a v tuto chvíli mi dotazník vyplnilo 33 lidí), děkuji mnohokrát – už během prvních dvou dní se mi vyjasnilo hodně věcí, u kterých jsem si předtím nebyla moc jistá. Dotazník bude zveřejněn pro vyplnění do 2. 3. 2011 do 21:00, pak sem naházím výsledky.

Jak jsem tuhle psala Pavlovi, byli jsme dneska s manželem na výstavě orchidejí. Chodíme více-méně pravidelně do Zahradnictví Chládek, jak už pravidelní návštěvníci vědí, a velmi často odtamtud přitáhneme nějakou nowość. Dneska, vzledem k tomu, že výstava orchidejí byla kompletně prodejní a bylo tam nádherných kousků víc než dost, to byl docela boj. Nakonec jsme odtamtud přinesli „jenom“ obal na květináč pro mucholapku z posledního lovu, knihu Zahradní architekt – Zeleň na domě a dvoře a vanilku. Opět.

Ovšem tektokrát je již poněkud vzrostlá, to zaprvé, a zadruhé víme víc jak na ni. Vzhledem k tomu, že jsem ji poprvé kupovala od Jakuba Štěpána, který má doma hooodně masožravek, je mi jasné, proč říkal, že s jejím pěstováním nemá žádný výrazný problém.

Ona totiž potřebuje mít (hodně laicky řečeno) stejné podmínky jako třeba rosnatka kapská – tj. hodně světla a tepla po celý rok, stejně jako vysokou vlhkost vzduchu – ale nesmí stát dlouhodobě ve vodě. Evidentně tím, jak byla letos opravdu poněkud zima, ale narozdíl od minulé zimy jsme oba byli většinu dne v práci a proto se u nás doma tolik netopilo, až přílišná vlhkost a chlad způsobily právě plíseň, hnilobu a úhyn.

A tak mám dneska za úkol rozebrat ty několikametrové nánosy na svém stole a zprovoznit lampu, aby se mohly některé masožravky i s vanilkou přestěhovat ke mně. Jaksi manželův stůl přestává stačit.

Začínáme přitvrzovat se stěhováním. Holt ještě potřebujeme dorazit tu mou pojistku za tu zlomeninu a trvalý následky po ní – pak můžu pojistku stáhnout ze čtyřciferné měsíční patby na trojcifernou. Další plus, co se pořízení hypotéky týče. Právě jsou totiž hypotéky prý hodně výhodné, ale musíme ji stihnout dojednat včas, než se zvedne DPH – těžko říct, na jakou nemovitost bychom pak dosáhli.

Máme rozhodně rozlehlé plány. Přála bych si dům s pozemkem, co na tom, že budeme dojíždět jak trubky – jako bychom teď někde po večerech extra courali. Dům s pozemkem bychom si přáli oba, už jen proto, abychom měli nějaké to jezírko nebo potůček, vedle kterých bych si já mohla vysadit bambus a rákosí a manžel masožravky.

Ano, jsme tak trochu divní. Ale vás to snad ještě překvapuje?

Každopádně, cestou z Chládka domů jsme na Hradčanské narazili na prase na chodníku. Doslova. Přecházelo vedle nás silnici, trať a cupitalo za svou majitelkou daleko ochotněji, než většina psů. Takhle nějak vypadalo. Akorát bylo menší a panička na něj volala „Holly“. Dozvěděli jsme se, že je jí osm měsíců, že je lehce přerostlá a ještě asi poroste. Prý se doporučuje, aby se jako malí moc nekrmili, že pak nevyrostou, ale všichni tři (panička, manžel a já) jsme se shodli na tom, že jestli by prase nemělo vyrůst jenom proto, že je jako malý podvyživovaný, je to týrání.

Holly se chovala velmi jezevčíkovatě. Její panička říkala, že se dají naučit jednotlivé pokyny poměrně snadno, ale mají svou hlavu, a to poměrně tvrdou. Někdy prý poslechne hned, někdy se ale prostě šprajcne a je to.

Prasátko vypadalo moc pěkně, bylo tak akorát osvalené, nepřetloustlé a mělo krásnou černou a lesklou srst.

Po tom, co jsme se s paničkou na rohu její ulice rozloučili, jsem zauvažovala o tom, že až se nám to bydlení povede sehnat, klidně bych brala takový prasátka i dvě. A jmenovala by se Šunka a Slaninka.

Manžel ve svém obvyklém suchém tónu odvětil, že by byla jen otázka času, než by nám je Svědková se Smíglovou sežraly.

Na můj návrh, že jsem ochotná Šunku se Slaninkou obnovovat každoročně a dělat zabijačky mi bylo sděleno, že to zase ty prasata nesmí bejt tak malý…

Od toho už byl jenom krok k teoretické domácí farmě s telátkem jménem Guláš a jehňátkem zvaným Kebab.

Ano, čtete to správně. Ale jak my tak naše okolí jsme masožravci (hergot, i ty naše kytky!), a kdybychom měli akvárko s rybičkama, jmenovaly by se Suši, Sašimi a Filé.

A přece jsem tak trochu pokrytec. Chceme mít hada. To není nic nového. To, že mám úchylku nad každým huňatým a trochu roztomile koukajícím zviřátkem kňučet „tohle si pořídíme“, taky není nic nového. Už jsem vymýšlela i krkolomné procedury, jak na pozemku postavit voliéru pro veverky či lišku, jak chovat doma skunka bez rizika ztráty čichových buněk a jak je naprosto nutné mít v bytě kaloně, popřípadě vakoveverku.

Jsem ochotná se účastnit kulinárního experimentu a dojít do zverexu pro pár pěkně rostlých morčat (ne, ještě jsme ho se Svědkovou neuskutečnily).

Ale když jsme si dneska na výstavě prohlíželi orchideje Vandy a já zacitovala článek, podle kterého je péče o Vandy náročnější, než o domácího křečka, a že pak těžko najdeme někoho, kdo se nám o ni bude starat, až pojedeme na dovolenou, manžel suše (ano, opět) poznamenal, že křeček se dá aspoň před odjezdem na dovolenou skrmit hadovi.

Až mě samotnou zarazilo, jak moc je mi taková představa proti srsti. Možná je to tím, že křečka jsem jako malá doma měla a byla s ním fakt legrace a tu malou kuličku chlupů jsem měla fakt ráda. Ale kurník, když jsem ochotná chovat doma zvíře pro potravu svoji, proč bych ji měla upírat tomu hadovi?

Asi citové vazby nebo tak něco.

Každopádně, to je ze života citrátů asi tak všechno. Jdu rozebrat stohy knih na stole. A pak budu zase hloubat nad webovkama. Tak nezapomeňte na ten dotazník, jo? Teda, pokud jste ho ještě nevyplnili. Dík moc…

27.2.2011 – Hlodavčí hlody

Manžel: „To jsem ani nevěděl, že jsem tě s tím hadem a křečkem tak vyděsil.“

Já: „Nevyděsil. Jen přemejšlím, proč když jsem ochotná sežrat morče, což je prakticky větší křeček, a chovat kdejakou havěť, bych měla tomu hadovi upírat zrovna křečka? Co je na tom křečkovi jinýho, než na jehňátku Kebabovi?“

Manžel: „Je moc kostnatej. Potkani jsou lepší.“

28.2.2011 – Fakt nejsme nepostradatelní

Vytáhněte si hlavu ze zadku. Pokud neděláte fakt něco důležitýho, nepostradatelní nejste a nebudete. Nemůžu si pomoct, ale s začátkem tohoto článku více než souhlasím: „Vydírání a braní rukojmí se v Čechách stává regulérním způsobem politického boje.

Uchylují se k tomu i blogeři? Ale jistěže!

Teď fakt nevím, kde se bere ta šílená jistota, že když zrovna JÁ pohrozím odchodem, dostanu všechno, co si přeju. Copak se tohle daří ve škole? Už jste viděli třeťáka, kterak praví kantorovi „Naval jedničku, nebo přestanu chodit do školy“? A co by s tím dělaly odbory – ééé, tedy rodina? Třeťák by buď dostal za ucho nebo pořádný kázání, to podle stylu výchovy v rodině, nikoli jedničku.

Akce „Děkujeme, odcházíme“ byla podle mého velmi nešťastná a nelíbí se mi ani její vznik, ani to, že couvli a přidali jen někomu, když zdravotnický personál nejsou jen lékaři. Prostě kdo řve hlasitěji a umí líp vyhrožovat, má výhodu?

Odbory asi musí existovat, moc o nich nevím, ale představuju si je jako cechovní rádce, kteří sdružujou stejně zaměřené pracovníky. Ve chvíli, kdy je vám jasný, jaká je moje představa, asi chápete i to, že v posledních několika (mnoha) posledních letech čumím na jejich činnosti a akce jak vejr. Protože ti, co by se měli starat o to, aby jejich „svěřenci“ byli v pohodě, často chrápou na vavřínech a pak si je (svěřence) berou do huby a poštvávají je proti ostatním stejně jako bojové psy nebo kohouty. A místo toho, aby spolu lidi vycházeli, na sebe nadávají a jdou si po krku.

No a my na Blog.cz máme nový editor. Když se podíváte na příslušný článek na Srdci Blogu, uvidíte pod ním spoustu různých komentářů, a to včetně jakési „petice“ na vrácení starého editoru. Jinak podepsavší odejdou.

A-hem. Vsadím se, že nezávisle na věku ti samí, co vyhrožují takovou trivialitou, jako je odchod neplatícího člena, si minimálně jednou zabrblali, když slyšeli o stávce lékařů nebo výhrůžkách kterýchkoli jiných odborů. A teď dělají to samý. Označme tyhle lidi velkým nápisem „POKRYTEC“ (nebo jim udělejme na zádech flek barvou, jak to dělávají slepičáři) a pojďme dál.

Podívejte se na tenhle server čistě z obchodního pohledu: Zaprvé, jsme pod palcem Novy, velmi zjednodušeně řečeno. Jediný důvod, proč tenhle server (Blog.cz) existuje je ten, že to někomu připadalo jako docela dobrý nápad. Tento server vydělává na tom, že má určitý počet uživatelů a ti mají určitý počet čtenářů i kromě ostatních uživatelů a ti se na těhle stránkách melou, vytvářejí určitou návštěvnost a tím pádem se tu dá umisťovat reklama, za což zadavatelé zaplatí.

Pochopte, že i přes veškerou snahu o kvalitní a zajímavé příspěvky, není obsah jednotlivých blogů pro majitele serveru nikterak zajímavý – z čistě obchodního hlediska pro ně představujeme pouze a jenom potenciální reklamní plochu. Čím více blogů, tím více reklamní plochy. Čím větší návštěvnost, tím větší dopad reklamy. Jsme na tom stejně, jako kterýkoli billboard u dálnice.

A to není chyba Blog.cz nebo jeho vlastníků – takhle to funguje na všech serverech, které poskytují služby zdarma. Pochopte prosím, že v době tržního kapitalizmu, který jde krásně vysvětlit principem „Kdo si co urve“, je opravdu VELMI málo projektů, které jsou zcela zdarma a neslouží žádnému jinému účelu. Tyhle projekty jsou většinou sponzorované z něčí kapsy a ten někdo je nadšenec, který zřejmě pro věc dýchá.

Ale zpátky k billboardům. Tímhle je vám jasné, že čistě ze statistického hlediska mají růžovky a bárbíny se stovkou spřátelených blogů, které poctivě každý den obíhají, a sem tam vyplivnou jednovětný článek, aby měly ostatní ze spolku co obíhat, hodně každodenních unikátních návštěv a tím pádem zajímavou návštěvnost na to, aby byl tenhle fenomén podpořen. Alespoň statisticky, i když asi ne rozumově.

Staty 28.2.2011 v 8:48

Tady je dobře vidět stav, který byl dneska během psaní tohoto článku v 8h 48m ráno. Tenhle server nemá moc daleko do jednoho milionu blogů. Jistě, otázka je, jaké procento z nich je vůbec aktivní, kolik z nich bude zrušeno (a všimněte si, že stat praví „vytvořených blogů“, nikoli „existujících blogů“, což může a nemusí mít nějaký význam), kdo je čte a podobně.

Okay, 10, 20, klidně i 30 – ale co, ať nežeru, třeba 100 blogerů si řekne, že se jim nový editor nelíbí a že na to kašlou a pokud jim nevrátí to, na co jsou zvyklí, jdou od válu.

Myslím, že narozdíl od stížností typu „sežralo mi to Enter“ a „přeskakujou mi ankety“, což jsou legitimní stížnosti, které ukazují na bug, museli ti, co četli „vraťte mi editor nebo odejdu“, řvát smíchy. Já řvu smíchy taky.

(Je 9h 20m ráno a čítač vytvořených blogů ukazuje číslo 921 814. Za zhruba půlhodinku tedy přibylo 6 blogů. Jak dlouho bude trvat, než se vykompenzuje ona teoretická odcházející stovka?)

Nemůžu zapomenout na jednu ze svých oblíbených písniček od (nyní již rozpadlé) kapely Hroši od Bobří řeky (na Bandzone si ji můžete pustit – mimochodem to vlasaté fousaté s kytarou v tričku s Asterixem je můj manžel). Jmenuje se Málokoho zajímáš a text začíná slovy:

Málokoho zajímáš
Když nejsi zajímavej
A s tím nic nenaděláš
Tak se starej, tak se měj

Nikoho neuchvátíš
Nebudeš-li úchvatnej
Jsou věci, co nevrátíš
Svět je krutej, svět je zlej

Maj sakra pravdu.

Pokud se někomu na Blog.cz nelíbí, můžu vám říct jedno – nikdo vás tu nedrží. Můžete jít. Zazálohujte si blog, postahujte si texty a obrázky a předělejte si to někde jinde. Ohne Problem. Pokud se budete cítit líp někde jinde, já vás naprosto chápu – proti gustu žádný dišputát. Pokud vám služby jiných stránek vyhovují víc, fajn. Pokud se nesnesete s někým, kdo je na tomhle serveru pečený-vařený, taky chápu.

Ve chvíli, kdy budete dělat demonstrativní akce po vzoru „Děkujeme, odcházíme“, budete maximálně tak lidem pro smích.

(Je 9h 30m a čítač poskočil o další 4 blogy kupředu – na 912 818.)

Mně je to upřímně šumák. I kdyby odešel někdo z mých oblíbených blogerů, jako se to stalo například s Kittanyou nebo Lilithen, můžu je pořád sledovat na jejich nových stránkách. Až půjdu z Blog.cz, bude to proto, že mi to jinde bude vyhovovat víc. Ne proto, že mi změnili editor. A rozhodně ne proto, že dělám nějakou véééélkou a stráááášně důůůůležitou protestní akci. Z těch už jsem vyrostla.

28.2.2011 – A je po žížalkách!

Ztratit iluze? Jak můžeme ztratit něco, co je nehmotné? A když je to nehmotné, znamená to, že to neexistuje? Vzhůru do nového tématu týdne!

Znáte mě a můj přístup – na všechno máme knížky s obrázky, nebo minimálně slovníkové definice. Musím ale říct, že mě slovníková definice slova „iluze“ docela dostala. Nejdřív jsem se mrkla na svůj oblíbený Online Websters. Ano, s oblibou v něm lovím i české výrazy, pokud jsou založené na cizích slovech. Všechny významy slova „illusion“, což je překlad našeho „iluze“, ale měly veskrze negativní kontext:

  • Něco, co klame nebo mate díky vyprodukování nepřesného nebo pokrouceného obrazu reality.
  • Stav, kdy je někdo klamán, špatné pochopení něčeho.
  • Okamžik, kdy je někdo klamán.

A co se původu slova týče? Snad ještě horší: Z latinského „illusion“ – ironie, výsměch, doslova „hrát si na něco“.

Okay, to mi zase moc nesedí do mého vlastního kontextu. Iluze přece nemusí být jenom špatná… Nebo ano? A co na to česká strana? (Jdeme na pivo!)

Kritický slovník psychoanalýzy: „Subjektivní zkreslení objektivního obsahu“ vnímání. Od HALUCINACÍ se liší v tom, že iluze jsou způsobeny chybnou interpretací skutečného prožitku, a od BLUDU v tom, že postižený člověk mu věří.

A česká wiki? Iluze je mylný smyslový vjem. Iluze vždy vychází ze skutečného podnětu, který je smyslovými receptory chybně interpretován. Odtud v přeneseném smyslu klamné očekávání, mylná naděje.

Takže iluze jsou o lhaní sami sobě, popřípadě o chybě ve vyhodnocování vjemů? Ajta krajta!

Ale počkat, ono je to ještě dál. Wiki mluví o tom, že iluze může být objektivní, které podlehne každý – jako například, že se zapadající slunce zdá být větší než to nahoře na obloze, nebo že rovná tyčka ve vodě vypadá zlomená. Je tedy Fata morgana na poušti objektivní iluzí? A pak jsou subjektivní – například, že si houbař myslí, že vidí houbu a on je to suchý list… A je to ještě dál, ale tady toho nechám. Prohrabejte si slovníky sami, nemusím být až tak encyklopedická…

Hm, hm, ztráta iluzí…

Když vezmeme všechny výše uvedené informace a splácáme je do kuličky, vyjde nám ze ztráty iluzí něco, čemu se říká, že člověku spadly šupiny z očí. Pánové Voskovec a Werich to vystihli:

No jo, ale je teda každá iluze vážně tak špatná?

Já bych řekla, že dokud si je člověk vědomý, že se jedná o iluzi a ne o skutečnost, pak nemá nad člověkem moc. Všichni víme, že se věci v dálce zdají být menší. Tank vypadá v dálce jako dětská hračka, ale víme, že když budeme stát před ním, rozhodně tak miniaturní nebude. Ale jak rozpoznat, co iluze je a co není?

Člověk by měl předně věřit tomu, co sám vidí a ozkouší si, a tomu, co sám ví. Z těchto dat může pak odvodit, jestli je to, co mu někdo říká, pravda a nebo ne. Když víte, že tramvaj jezdí po kolejích a je na elektřinu, pak asi každýho, kdo vám bude vysvětlovat, že tramvaj běžně a pravidelně lítá a ve městech nejsou zastávky, ale malé ranveje, pošlete docela rychle do háje.

To je tak, jak mi jeden maník kdysi v tanečních vysvětloval, že letěl letadlem, seděl úplně vzadu, hned před motorem…

Bylo mi 14, žrala jsem ho, a o co mu jde, mi došlo až později. Nechala jsem se chytit, i když jsem poprvé letadlem letěla, když mi byly tak tři roky a od té doby cestuju vzduchem vcelku pravidelně. Taky mi pak došlo, že když mají letadla motory na křídlech, pak asi cestoval před hajzlíkama. Nevíte někdo, jestli už vynalezli letadla na bioplyn?

Horší je to s osobníma iluzema.

Jak často jste někomu věřili, že vám ty prachy určitě vrátí, že to byl jen úlet a už nikdy nezahne, že vás miluje?

Jak často jste si říkali sami, že vás určitě miluje, i když vám dotyčný do očí řekl, že převážně nevážně?

Jak často jste věřili tomu, že když si strčíte text na naučení večer pod polštář, do rána vám zázračně nasákne do hlavy?

Je to docela rána, když se pak člověk zklame. Bolí to – a kolikrát ne proto, že vás dotyčný člověk podrazil nebo zradil, ať už v obchodě nebo v osobním životě, ale daleko víc proto, že si člověk musí přiznat, že se mýlil. A to je ta ztráta iluzí.

Ale řekněte sami, není lepší o nějaké ty iluze přijít a nechat si jen ty, o kterých víme, že jsou neškodné? Protože pak aspoň víte na čem jste. A čím přesnější údaje máte na vstupu, tím líp se můžete orientovat a dostat lepší hodnoty na výstupu, ať už hmotné nebo nehmotné.

Je důležité vědět, co je iluze a co je pravda. Pak totiž těžko můžete mít nějaké klamné naděje a víte, vo co gou.

A když chybné předpoklady nemáte, nemůžete je ztratit.

Logika, ne?