Říjen 2011

1.10.2011 – Vlasové dilema vyřešeno

Včera byl den D, udeřila hodina H a moje vlasy jsou najednou o 60 cenťáků kratší a minimálně o 266 gramů lehčí – ony tedy budou ještě lehčí, protože mi je kadeřnice prostříhala velmi drasticky; ten váhový údaj mi poslala slečna, která si domů odnesla můj ohon.

Tady jsem v celé své ostříhané kráse.

Stříhali mě ve Studiu Esthetica na pražském Arbesáku – a kdo mě má na Ksichtknize, viděl, jaké různé věci se dají vyvádět s opravdu kvalitním střihem.

Docela mě zaskočilo, když kadeřnice po debatě o „minimální přípustné“ délce vlasů pro můj obličej a jejich svázání do culíku vzala do ruky zastřihávač, který se normálně používá k vyholování krku vzadu, a jala se frézovat vlasy těsně nad gumičkou kolem dokola. Až potom vzala do ruky nůžky a ustřihla je. Domnívám se, že kdyby to brala rovnou nůžkama, musela by je v podstatě okousávat a řez by byl moc nerovný. Takhle si v podstatě vzadu předpřipravila rovnou linku, se kterou už nemusela nic moc dělat.

Jak jste asi pochopili, domluvila jsem se s jednou slečnou na tom, že mi za vlasy zaplatí komplet kadeřníka a ještě mi dá pět tisíc. Je to rozhodně lepší varianta, než kdybych šla do nějakého studia na vlastní pěst a buď platila jim za ostříhání, nebo bych jim tam vlasy nechala tak jako tak, ale dostala za ně méně než polovinu.

Rovnou říkám, že mým účelem nebylo vlasy prodat, ale změnit účes. Jenom mi při mé délce připadalo hloupé někomu platit za něco, za co můžu dostat peníze já…

Když si slečna odnášela kolem mě můj (bývalý) ohon, zatímco já seděla s hlavou v umyvadle a nechala si mydlit vlasy, byl to strašně divný pocit – něco, co jsem znala velmi důvěrně a byla zvyklá vídat každou chvíli, byť z jiného úhlu, najednou pochodovalo kolem o vlastní vůli! Jakmile ale ohon zmizel za roh, bylo vše zase v pohodě.

Kadeřnice mi prozradila, že mé potíže se šupinatěním kůže nejspíše pramenily z toho, jak jsem měla dlouhé a těžké vlasy, přes které pokožka hlavy nemohla pořádně dýchat. Navíc, protože programově nepoužívám fén, neměla nikdy ani možnost pořádně proschnout, takže jsem měla skalp v podstatě neustále zapařený.

Když se to napíše takhle, zní to fakt nechutně…

Nejspíše z tohoto důvodu při vytváření mého účesu nepoužila ani trochu tužidla nebo laku.

Domluvily jsme se na důkladném prostříhání, abych najednou neměla místo mikáda na hlavě ukázkové afro, a i z té délky, kterou teď mám, pak zametala takovou kupici vlasů, že by to stačilo na dvě hlavy na ježka. Nůžky, prostřihávací nůžky – a pak ještě břitvou 🙂

Musím se přiznat, že to bylo poprvé, co si někdo natolik vyhrál s mým střihem, že mi pročesával vlasy na všechny strany a ve všemožných kombinacích a poměřoval konečky. Když jsem pak přišla domů a začaly jsme s mámou hrát „a jak by to vypadalo takhle?“, pochopila jsem: můžu se učesat prakticky jakkoli a hodit patku nalevo, napravo nebo začesat dozadu – a pořád to vypadá dobře!

Takže jsem poprvé za hodně dlouhou dobu s kadeřnicí VELMI spokojená!

Mám na fotce lehce otrávený výraz. Bylo mi vedro – a focení přes samospoušť fakt není moje oblíbené hobby.

Dokonce jsem přestala přemýšlet nad změnou barvy. Na konci příštího týdne si ještě půjdu nechat dodělat jenom lehký melír pro oživení, ale jinak do toho už moc hrabat nebudu.

První šok přišel, když kadeřnice sundala plachetku, a já si chtěla prohrábnout vlasy. Tam, kde jsem dřív narážela na poměrně těžký odpor, mi prsty projely hřívou jako nic!

Vstala jsem a konečky vlasů mě začaly šimrat na krku. Opět pocit, který jsem už hodně dlouho nezažila…

Pohodila jsem hlavou a zjistila, že do toho pohybu vkládám až příliš mnoho síly a mávám hlavou příliš širokým obloukem. Prostě jak jsem byla zvyklá skoro na tu metrovou délku.

Dnes ráno jsem se vzbudila a zjistila, že si neležím na vlasech. Kupodivu.

Můžu se v nich drbat jak chci, pak jen prsty prohrábnout pár pramenů a ony poslušně lehnou! Celé česání je otázka asi pěti hrábnutí kartáčem!

Nehledě na to, že mám konečně šanci dát si do pořádku právě stav pokožky hlavy, což je pro mě taky velký faktor. Navíc, jak jsem zvyklá chodit do posilovny (ještě dva týdny a pak už budu moct znova), můžu si mýt hlavu klidně každý večer – a nemusím pak čekat šest hodin, než mi vlasy uschnou!

Nemluvě o tom, že ušetřím hafec na šampónu i kondicionéru, ale kdo by to počítal, že!

Na druhou stranu, vlasy byly výraznou dominantou mého vzhledu, proto mi procházel život bez make-upu. Tímhle výrazným zkrácením se účes prakticky dostal do pozadí – a obličej naopak vystoupil vpřed. Takže holt budu muset zase začít pravidelně trávit kus rána před zrcadlem, abych vypadala k světu. Ještě štěstí, že na oční linky a řasenku už mám v ruce grif, takže nebudu muset trávit s malovátky celou věčnost!

Můj momentálně nejoblíbenější způsob nošení vlasů – rychlé a účinné, stačí jen dvě pořádné spony.

Ovšem ostříhání té délky má ještě jeden zajímavý účinek: začalo mě zničehonic docela bolet za krkem. Jediné, jak si to umím vysvětlit, je náhlé uvolnění více než čtvrtkilové zátěže, kterou jsem léta tahala na hlavě non-stop.

A kadeřnice mě varovala, že jako následek na tak prudké odhození tíhy, mi nejspíš vlasy začnou pružit a působit načechraněji. Teprve časem se zase narovnají a uvolní, takže celý účes bude velmi brzo o něco delší – a nejen proto, že mi vlasy rostou docela slušným tempem. 🙂

Takže jak říkám, vlasové dilema je zase na nějakou dobu vyřešeno.

11.10.2011 – Odvykačka: začátek třetího týdne

Tak tenhle obrázek Douga Savage z roku 2005 to vystihuje naprosto přesně. Nikdo mi zatím nesdělil, že bych si zase měla zapálit, ale třeba to bude tím, že případnou malátnost v práci svádím na propukající nemoc (což o to, uzliny v krku mám nateklé moooc pěkně), a doma se pro jistotu ode mě drží všichni dál. I kočky.

Což je dobře, protože já sama sobě připadám značně nervově labilní.

Jestli nějak takhle bude probíhat moje tzv. „laktační psychóza“, budu muset být s dítětem pod 24tihodinovým dohledem, protože se začínám chytat u myšlenek, jaký zvuk má lidská kůže, když se trhá, jak křupou lámané kosti (zatím převážně ty vlastní – se zalíbením koukám na vlastní prsty a přemýšlím, jak by zněly při zlomení) a jak dlouho ještě vydržím nehybně ležet nebo sedět a odolávat myšlenkám na hrubé násilí…

Asi by to bylo jednodušší, kdybych se mohla jít vybít do posilovny, ale když já mám ještě tejden zaracha od doktorky na cvičení, rychlé pohyby a zvedání těžších věcí! A lezu po zdi.

Naštěstí ne pořád.

Tyhle psychotické chvilky, kdy mě přepadá strašná chuť na to, ublížit někomu na těle, nebo se alespoň strašlivě pohádat (i když vím, že mi to do pár hodin bude líto) jsou spíš výjimka než pravidlo. Ale když už se objeví, je to zlý.

Můžete si k tomu přidat, že obecně při psychické i fyzické únavě se propadám do podrážděnosti, vyžaduju naprosté (ano, naprosté!) ticho, nesnáším, když se ke mně někdo přiblíží na vzdálenost menší jednoho metru, natož aby na mě někdo šáhl.

Téměř neustále mě pálí žáha a snažím se dříve vdechovaný nikotin nahradit něčím jiným, čímkoli jiným. Takže žeru. A nemůžu se hýbat. Supr kombinace – v pondělí zamířím do posilky a hurá na rotoped. Možná po skoro dvouměsíční pauze zvládnu i stroje! Váááu! Zatím se bojím stoupnout si na váhu a přestala jsem zaznamenávat snězené potraviny.

Jestli mi někdo řekne, že nemám žrát, namouduši protáhnu pěst internetovým připojením, aby se mu vynořila doma z monitoru a dostal do čenichu! Namouduši, já jsem pekelně ráda, že jsem se zatím ještě s nikým během těch dvou týdnů nepohádala nebo rovnou neporvala. Nepotřebuju si k lámání fyzické i mentální závislosti ještě přidávat stres z diety.

Krutě závidím všem, kteří přestali kouřit a neužívali si tyhle vybrané „lahůdky“ jako já. Nemluvte o tom přede mnou, do ležících se nekope.

Ruce se mi z absťáku zatím klepaly jenom párkrát, ale tahle neustálá psychická podrážděnost je nesmírně vyčerpávající – a o co jsem unavenější, o to jsem podrážděnější. Mám chuť být vyloženě zlá.

A tak se myslím nikdo nebude divit, že na blogu toho zas tolik nebude. Aspoň dokud sama sebe nedostanu aspoň trochu pod kontrolu.

Jo, jedna bývalá spolužačka přežila,, když mi poradila „antiagresivní kurzy“ – protože jsem se donutila zavřít fejsbůk a odejít od počítače. Vy to nezkoušejte.

Ne, ani ze srandy ne. Pokud vás znám, příště, až vás uvidím, dostanete ode mě přes hubu. Pokud vás neznám, garantuju, že se ani osobně nepoznáme.

12.10.2011 – Co se to děje s našimi školami?

Jakožto člověk, který nemá doma televizi a z politiky je mu na blití, jsem na níže uvedený text čuměla s výrazem „He, cože?“ Pokud někdo můžete, vysvětlili byste mi, co se to na našich školách děje? Každopádně níže pro vaše info screenshot s textem otevřeného dopisu ministru školství Dobešovi a odkaz na jeho čitelnější podobu na původním umístění na serveru plzenskeforum.cz, kde snad taky zůstane.

Nutno dodat, že nejhorší při googlování infa o tomto dopisu bylo nejhorší číst různé komentáře pod články v různých internetových novinách, kde komentující absolutně nechápali význam slov sarkasmus a ironie, a tak se například vyjadřovali k tomu, že jestli si oni učitelé myslí, že jejich děti nemasturbují, pak jsou pitomí. Nutno dodat, že jsem opět měla neoprávněně vysoké mínění o české společnosti obecně.

No nic, já se jdu ponořit do žumpy zvané „domácí zprávy“ a pokusit se dohledat, na co vlastně výše podepsaní učitelé reagují…

Edit: nalezené skvosty na iDnes a Novinkách

Dobeš a vlastenectví
Dobeš a učebnice sexuální výchovy
Média o otevřeném dopisu Dobešovi
O chystané reformě VŠ

14.10.2011 – Jo, bejt admin je sranda

Já si nemůžu pomoct, ale v poslední době se tu a) lidi vyjadřují ne právě lichotivě o člověku, kterého většina z nás zná jako zástupce redakce Blog.cz, b) na mně osobu známou, a troufám si říct, že i blízkou, provedl jeden kretének verbální útok hodně velkýho kalibru, protože se zachovala tak, jak jí jako admince nejmenovaného serveru příslušelo.

Nevím, kolik z pyskujících odborníků samo bylo někde adminy. Ale pro ty, kdo nikdy nikde nesprávcovali, mám námět k zamyšlení: Jako admin nejste ani uživatel ani majitel a věčně stojíte mezi nima. Jste věčně mezi dvěma mlýnskými kameny a je vaší úlohou zajistit jak prostředí uživatelům, kteří jsou vám často osobně sympatičtí nebo nesympatičtí, tak i dodržet to, co vám diktuje vlastník serveru, pro kterého (často zdarma) pracujete.

Neustále se vám melou situace, kdy byste se podle svého vědomí a svědomí zachovali tak, podle pravidel jinak – a ještě se vám někde možná válí nepsaná směrnice, že by bylo dobré se chovat ještě úplně jinak, pokud teda opravdu stojíte o své prémie. A pokud je takováhle práce v redakci vaším jediným zdrojem příjmů, pak je to o to zajímavější. Pokud je vaše adminství čistě dobrovolnou prací z principu, připravte se na zlomené srdce. Dřív nebo později se tak stane. Když budete mít štěstí, jenom jednou.

Za necelý rok, kdy jsem táhla fórum o 4000 uživatelích a za těch pár měsíců, kdy jsem jako Game Operator táhla jeden herní server s desítkou tisíc hráčů, jsme v poměrně rozsáhlém teamu zažili několik vyhrožování žalobou, x pokusů o zdiskreditování člena teamu, desítky výhružek ublížením na těle nám i našim rodinám; nedávno jedné z nás, která zůstala „u řemesla“ zmlátili synovce ve škole s tím, že „na tvou tetu nemůžem, ale zbánila nám účty a to máš za to!“

Bejt admin, pokud nejste namyšlený hovado, kterýmu jde jen o společenský status a vytahování se řed ostatníma, že je něco víc, je často hodně nevděčná práce, kdy máte chuť prohodit noťas oknem, najít si dotyčného usera a vytahat mu uši tak, že bude vypadat jako Strýček Fido z večerníčku, popřípadě zalehnout s ostřelovačkou naproti oknům svých nadřízených/vlastníků hry/a podobně, protože je vám už teď jasný, že jimi vyžadované změny povedou maximálně tak ke vzpouře uživatelů – a kdo to bude muset snášet a zvládat? Ano, jistě, váš oddaný admin.

Tím nechci říct, že znám Standu Rulce osobně a je nevinný jako lilie, v životě jsem ho neviděla a vyměnili jsme si tolik emailů, že by se to dalo spočítat na prstech ruky. Ale vyčítat mu, že jde nebo nejde ochrana před spamem, to je trochu vedle, protože těžko o tom rozhoduje zrovna on. Už ho vidím, jak sedí za stolem, mne si ruce a se zlodušským smíchem prohlašuje „Tak, a teď trochu vydusíme blogery, protože se mi zrovna chce!“ Nezapomeňte, komu ten server patří – a to rozhodně není jeho soukromá osoba. Na druhou stranu to, jak formuluje své odpovědi, je už čistě jeho věc a myslím, že konkrétní věty mu nikdo přes rameno nediktuje 😉

Bejt admin prostě rozhodně není procházka růžovým sadem – a kvalitně prováděné správcování je dobrým příkladem spidermaní hlášky „With great power comes great responsibility“, neboli že čím větší moc, tím větší odpovědnost. Když komunita šlape tak jak má, je to strašně fajn pocit – ale ono je pořád co řešit.

A tak až se vám příště zachce otevřít si tlamu na admina, zamyslete se, proč udělal to, co udělal, a jestli za to opravdu může on…

15.10.2011 – Národní hrdost

(doufám, že nějaké pako přečte jenom nadpis a ne článek, a půjde mi nadávat za náckovské řeči)

Jak jsem tak začala sledovat, co že se to děje s našimi školami, nejde mi už pár dní ono prohlášení o tom, že upadá ve školách národní hrdost. Taky mi nejde z hlavy komentář pod článkem -náctileté slečny z pera dospělého člověka, kterého jsem považovala za schopného racionálního uvažování. Musím říct, že potřeba dospěláka, alespoň teda podle papírů, se mstít na prakticky ještě dítěti, to mi hlava nebere! Sama jsem díky takovým, kdo měli tyhle potřeby ukojení pomstychtivosti, docela dost konfliktů ještě jako dítě základní školou povinné. Ale zpátky k tématu v nadpise.

Ministr školství má tedy pocit, že žáčci nejsou na svou zemi dost pyšní a chtěl by to změnit. A protože je potřeba léčit příznaky, nikoli původ „nemoci“, rád by, aby učitelé děti více vedli k vlastenectví. Ovšem zatím to vypadá, že zcela v souladu s tradicemi českého managmentu byl vznesen požadavek a nedány nástroje k jeho plnění. Protože kromě učení o mrtvých postavách z dějin a slavných sportovcích v zahraničí by to chtělo asi ještě něco, na co by děcka mohla být pyšná.

Já nevím, třeba nějakého vědce! Jo aha, oni zase zkrouhli fondy a ještě se neví, jak to vůbec bude se státníma maturitama (zase je chtěli rušit, teď je ticho po pěšině), natož pak se slibovanou reformou vysokých škol. Navíc když bývalý studoval před nějakými pěti lety strojařinu na ČVUT, měl v indexu podpisy těch samých profesorů, co jeho matka o pětadvacet let dříve! Co se stane, až natáhnou dědulové brka? Zavřem to a budem strojaře dovážet z Číny? Ti z Ukrajiny a z Ruska budou chtít moc peněz…

Dobře, tak na moderní vědce asi moc pyšní nebudeme, raději teda sportovce! A heleme se, většina sportovců, co zůstala v Čechách a v Čechách (sorry, Moraváci a Slezané) i trénuje, jsou v armádě, protože ta má jako jediná dost zdrojů na to, aby jim zajistila tréninkové prostory, podporu, dresy, platy, startovné a lékařskou péči. Ovšem armádě taky už zase ohryzáváme fondy, dokonce se zas uvažuje o zavedení povinné základní vojenské služby, protože naše státní kasa nemůže uspokojit finanční požadavky dostatečně velké armády složené z profíků. Vždyť je jenom strkáme do konfliktů, které se odehrávají na cizím území a mezi cizími státy a s námi mají společnou akorát tak podepsanou smlouvu. Ale slovo je slovo. A co, že by chtěli platit za to, že je jejich práce vydávat se do míst, kam by soudný člověk nevlezl…

Navíc mi připadá vcelku vtipné, že pan ministr uváděl jako příklad české osobnosti Jaromíra Jágra. Nic proti, zcela určitě osobnost českého původu je, koneckonců se narodil v roce 1972 v Kladně. Ale když se na jeho historii podíváme chladnýma očima člověka hledajícího národní hrdost, zjistíme, že v roce 1990 zmizel do zahraničí, ze kterého se vynořoval prakticky akorát na nároďáky, kde ovšem byl a je významným hráčem, nicméně jsme si ho prakticky akorát půjčovali od Američanů (nebo Rusů, to podle roku) a zase ho poctivě vraceli zpátky do zahraničí.

Jágr je pro mě stejně česká osobnost jako Martina Navrátilová, která ve zhruba dvaceti letech emigrovala, v roce 1981 obdržela americké občanství, a pro to české si došla před třemi lety. Stejně česká je i Ivana Trump, kterou většina z nás sice zná jako bohatou bývalou manželku bohatého pána a bývalou modelku, ale ona výborně lyžovala.

Já proti nim vůbec nic nemám, obdivuju je za to, že si šli za svým a dokázali to, co chtěli. Jenom poukazuju na to, že sakra moc našich sportovních osobností skončilo za hranicema. Případ Navrátilová a případ Trumpová se dá jasně vysvětlit jako „režim je utlačoval, tak emigrovaly“. Ok, beru. Proč teda emigroval v roce 1990 Jágr, když to už jsme tu přeci ten zlý a ošklivý režim neměli?

Kde je Čech? Kde je Čechmánek? Kde je Dominátor Hašek, abych se zeptala na pár jmen, které z oblasti sportu zná snad opravdu každý? Fuč. Venku. Tam, kde na ně mají. Proč místo rozhrabávání veřejného majetku do soukromých kapes nebyly prachy na to, aby tihle lidi zůstali doma? Proč naše kluby nejsou na takové úrovni, abychom si je udrželi? Místo toho máme divadelní hru Ivánku, kamaráde…

Když některý z našich-našich sportovců předvede obrovský výkon a díky nim nás chvilku zná celý svět, jak dlouho mu to vydrží? Sáblíková, Špotáková? Jakpak se jim dneska trénuje? Mají dost sponzorů? Mohou si dovolit kvalitní zázemí? Co Kvitová? Berdych? Další?

Je vidět, že my jako národ máme obrovský potenciál, ale asi moc nevíme co s ním.

Fajne, tak pojďme být hrdí aspoň na umění…

Umm… Kdy naposledy český film dostal Oscara nebo Glóbus? Nebo nominaci?

Co takhle být hrdí na Jana Řeřichu, který postavil kamenné housle, kamennou kytaru, přeplavil se přes Vltavu v Praze u Palačáku na kamenné loďce? Jo vy ho neznáte? No, já bych ho taky neznala, kdyby nevedl kurz kamenosochařství, kam teď chodím…

Známe pana Černého, kterého budu mít nadosmrti spojeného s tureckým záchodkem a sochami mužů čůrajících do České republiky s penisy ovládanými servomotorky. Na fekální humor opravdu hrdá být nehodlám, byť by byl sebeumělečtější.

Malíři? Kreslíři? Grafici? Keramici?

Umělci, kteří nejsou členy skupin, které po provedení svých „uměleckých děl“ čelí soudním žalobám?

Spisovatelé? A prosímvás, spisovatelé, kteří se proslavili psaním, nikoli svou tragickou smrtí…

Nechme toho. Protože mezi politiky a zástupci státu sice najdeme známých tváří spoustu, ale taky nemám pocit, že by bylo na co být hrdí.

Ano, já klidně budu vlastenec a budu pyšná na zemi, kde žiju – ale chtěla bych pro to mít nějaký konkrétní důvod. Ať už mezi osobnostmi, které skutečně jsou českého původu a působí v Čechách (nebo na Moravě nebo ve Slezsku) nebo bych třeba mohla být hrdá na podmínky v naší zemi…

Ne?

No tak čemu se ještě divíte, pane ministře? Můžeme být hrdí na své přátele a rodinu, ale celý národ a stát nám moc záminek k nějaké pýše fakt nedává.

Netlačte na učitele, aby omílali dokola ty samé poučky. Ráda se budu pyšnit slavnou minulostí svého národa, jen bych k tomu ještě chtěla vidět něco fajn i v současnosti, nejlíp s vyhlídkami do budoucna.