Leden 2011

11.1.2011 – Tak dlouho…

…Citrátová hřeší na to, že furt ještě nemá 120 kilo, až se podívá na váhu a zděšením si přivodí infarkt.

No jo, už je to tady. Neberte mě na lehkou váhu. Dělám si těžkou hlavu. A rozhodně nejsem lehká děva…

Všechno svaluju na to, že od letní operace jsem měla až do půlky listopadu v podstatě zakázaný pohyb. A po té zimní operaci jsem taky musela ležet. No a pak jsem měla tu chřipku… Kdepááák, žádný přežírání se, žádný pojídání cukroví – proč mě z něčeho takovýho vůbec podezříváte?

A pak jsem se druhýho ledna, tedy minulou neděli, podívala na displej takový tý placatý věci, a zjistila jsem, že mám 125,5 kilo živé váhy! Udělalo se mi ze sebe samotné zle. Nikoli tedy bulimicky zle, ale zhnusená jsem teda pořádně.

A protože každá správná dieta začíná v pondělí, hned druhý den jsem se do práce zásobila domácím jídlem (normálně si objednávám pizzu), ovocem a tak dál. Já teda dietu držím a nedržím – mám naučené z doby před dvěma lety energetické hodnoty potravin a tak si zhruba odhaduju kiloJouly. Dala jsem si standardní hubnoucí limit 5 000 kJ na den a docela to jde.

Hlavně jsem podnikla všechny podstatné kroky: v pátek jsem ulovila botky-sálovky. V sobotu jsem si objednala z ráje ponožek zásobu sportovních fuseklí (no do těch bot, přece). V neděli jsem si objednala tričko s následujícím obrázkem, to aby mě ve fitku nezavraždili, jen co vlezu do dveří:

GeekShirts.cz - 485

(Zdroj obrázku ZDE – Stálo mě 4 stovky a neúčtujou si poštovné a balné.)

Teď už mi zbývá jenom vlézt do fitka, zaplatit za permici a domluvit si hodiny. Proč proč proooooč jsem se zasekla jak Apollo 13 na přejezdu (znáte doufám Manituovu botu)?

V pátek se možná uvidíme se švagrem, při čemž by nám měl dát dohromady cvičební a posilovací program. Obávám se, že asi umřu.

A už mě opustila touha po zumbě. Začnu zvolna… Pomaloučku… Polehoučku…

No jo, dobře, jsem srab! A se svou fyzičkou chcíplé myši se bojím, že bych po první hodině zumby pošla na celkový kolaps.

Jo a vsadila jsem se se svým otcem. No, vsadila – jeho slova na moje hubnoucí snahy byla „Jak do plavek nebudeš vážit míň jak já, tak si mě nepřej?“ ‚Do plavek‘ jsme si definovali jako 30.6.2010. No jo, jenže on už teď váží o 20 kilo míň jak já!

*gulp*

To bude maso. Asi bych měla s tou prokrastinací fakt skončit. Než to se mnou dopadne fakt špatně.

Jo, a proč to takhle zveřejňuju, když se mezi současnými dámami považuje váha nad 70 za „hnusnou“ a „těžkotonážní“? No přece, abych pak měla špatný svědomí, že bych byla za blbce, kdybych nezhubla.

Nějak se k tomu dokopat musím, no ne?

15.1.2011 – Paralen, Paracelsus, Paragáni…

Předpona „para“ a její významy:

1. Z řeckého slova s významem vedle, na straně, po straně (parabola, paralýza, paralela); za něco, za něčím (paradox), rozšířením pak označující činnosti nebo věci vycházející z jiných nebo z nich odvozené (parodie) a tedy abnormální nebo defektní (paranoia). V angličtině také označuje profese nebo postavení, které jsou podřízené těm s plným tréninkem a ve vyšším postavení (paramedik).

2. Z francouzského slova s významem chránit před něčím (parasol). Výraz „parachute“ pro padák je tedy doslova „ochrana před pádem“.

3. Odvozeno od slova „parachute“, tedy padák, a označující činnosti, osoby nebo věci ve spojení s padáky (parakotoul, paragán, paraglider).

(Zdroj: Websters.com)

Paracelsus: (1493-1541) Vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, švýcarský lékař.Vyučoval na univerzitě v Basileji, ale pro spory byl nucen město opustit. Putoval po celé Evropě. Muzeum v Moravském Krumlově vystavuje dosud jeho jizbu. Paracelsus byl toho názoru, že dobrý lékař není nic jiného než velká a svědomitá zkušenost. Považoval medicinu za základní a všeobsahující vědu, neboť ona jediná pečuje o blaho člověka. Teologie, filozofie i alchymie mají být pouze nástroji a oporami lékařství. (…) Lékař nemůže léčit pouze tělo a ignorovat přitom duši a osobnost člověka. (zdroj: slovnik-cizich-slov.abz.cz)

Paranormální: mimo normalitu (zdroj: slovnik-cizich-slov.abz.cz)

Paraořechy: nejsou ořechy, jsou to semena. (Zdroj: obal od něčeho poživatelného)

Přežili jste mou obvyklou záplavu faktů? Výborně. A protože mi dneska hrabe, plnou parou vpřed. Mimochodem, myslíte, že existuje parapára?


Jak jsem tu už dneska psala, jsem zřejmě Hadonoš. Nikdo mi to nepotvrdí ani nevyvrátí, ale leccos by to vysvětlovalo. Jako například to, že jsem na tyhle jevy magnet.

To si například takhle sedím v kuchyni, mám vypnutou hlavu, poslouchám muziku a koukám na zapálenou svíčku, abych si všimla, že plamen reaguje na hudbu. Nikde žádný průvan. Nezdálo se mi to. Trvalo to asi hodinu a už se to nikdy neopakovalo.

Spousta lidí, kteří měli pocit, že mě odněkud znají, ale nikdy předtím jsme se neviděli.

Neskutečné náhody, kdy mi něco jen o vlásek uniklo nebo naopak vyšlo, i když jsem neměla nárok (mám pocit, že kdybych zkusila vsadit Sportku, buď vyhrajem Jackpot nebo zbankrotujem – a tak radši nesázím).

Když někam s manželem jedeme, dějou se věci: přijde vichřice, praskne mi posilovač řízení, začne hořet lokomotiva, v Praze je nejhorší možná zácpa za posledních 15 let a podobně.

Nikdy jsem nevěřila na kyvadýlka, vyvolávání duchů nebo věštění. Připadalo mi to jako věřit na pošťáka. Většina lidí, kteří se v těhle věcech vrtají, mi připadá jako banda amatérů, kteří si hrají na mistrovství světa.

Jo, leda tak Mistr světa amoleta.

Za život jsem potkala dva senzibily, kteří za něco stáli, a se kterými se dalo mluvit – jedna z nich přednášela astrofyziku, druhý je známá mediální postava. Zbytek byli plebejci.

Jsem útočná? Jistě. Vím, že existuje ještě spousta toho, co se nedá za pomocí běžné fyziky a mechaniky pochytit a popsat, a proto je potřeba k takovým věcem přistupovat s obrovskou pokorou a nejít dál, než si je člověk jistý, že v těhle věcech zvládne. Ale spousta Rádobysenzibilů nebo Rádobypsychotroniků si osvojí jednu vlastnost a jejich úspěch jim okamžitě stoupne do hlavy.

No, mně to připadá jako chytnout nabitou pistoli za hlaveň, zjistit, že se s ní dají zatloukat hřebíky a pobíhat kolem s vítězným výrazem „hele, já s tím umím zacházet!“ Ale o tomhle už jsem psala.

Pokud by byly moje zkušenosti normou, různé zvláštní jevy by o tu příponu „para“ přišly. Neustále se kolem mě děje tisíc a jedna drobnost, takže až mi jednou poklepe někdo na rameno a řekne „mladá pani, víte, že po vás lítaj jiskry?“ řeknu mu „hm, ono to přejde.“

Tenhle týden v pondělí mi zmizely věci ze stolu, které nikdo neměl možnost vzít. A na vině tentokrát není moje děravá paměť (mimochodem, námět k zamyšlení: jak to, že když mám udělat tři věci, dvě zapomenu, ale přitom si pamatuju, co se dělo, když mi byl rok a půl?), hadramašmátrá ani nikdo z kolegů. Nedělám si hlavu. Ony se objeví – počítám tak kolem června.

Ovšem co jsem doteď nepřenesla přes srdce je, že mi ze zamčené koupelny zmizely kalhotky zatímco jsem se sprchovala. Nikdo kromě mě nebyl doma. Prohledala jsem celou koupelnu včetně probrání kus po kusu koše na prádlo. Sundávala jsem si je až v té koupelně, proto nemohly zůstat někde jinde. Už jsem je nikdy nenašla.

Poltergeist-úchylák?

30.1.2012 – Lidský faktor

Podle definice je „lidský faktor“ fyzická nebo myšlenková vlastnost jedince nebo sociální chování, které je specifické pro lidi a ovlivňuje fungování technologických systémů, stejně jako rovnováhu mezi lidstvem a okolním prostředím.

V sociálních interakcích se termín lidský faktor používá ke zdůraznění sociálních vlastností, které se vyskytují pouze u lidí nebo jsou pro ně charakteristické.

Předmět „lidské faktory“ zahrnuje studium všech aspektů toho, v jakém vztahu jsou lidé ke světu kolem nich…

Termín vznikl někdy okolo druhé světové, kdy šlo o zlepšení výkonů a bezpečnosti v tehdejší aviatice.

Tolik anglická Wiki.

V dnešní době se tenhle pojem používá spíše jako činitel, který zavinil nějakou nehodu. Ale pojďme se na to podívat z jiného hlediska:

Můžete mít sebelepší stroj, ale žádný stroj není skutečně schopný reagovat tak jako člověk. Je to chyba nebo výhoda? Často je to výhoda, ale přesto jsou věci, které bych strojům nikdy nesvěřila.

Člověk-chirurg může nahlédnout do lidského těla, podívat se, kde co je, a pak vést operaci tak, aby byla k co největšímu prospěchu pacienta. Stejný člověk-chirurg může samozřejmě něco přehlédnout a pacientovi uškodit. Proto ovšem máme pojmy, jako jsou „zodpovědnost“, „pečlivost“, „kompetence“ a „empatie“.

Stroj-chirurg může nascanovat lidské tělo a vést operaci podle pokynů, které mu zadal člověk-operátor, ale vyloučíme-li přítomnost člověka-dohlížitele, jsme v každé trochu odlišné situaci v loji. Buď se stroj bezradně zastaví, nebo bude pokračovat v plánovaném průběhu bez ohledu na okolí. Ani jedno z toho není dobře.

Nebo řízení. Řidiči, zapřemýšlejte se mnou, co vlastně vnímáte, aniž byste si toho kolikrát byli vědomi, při řízení auta? To máme silnici, auto, ve kterém sedíte (jeho rychlost, velikost, rozměry, tah ve volantu, odpor pedálů…), ostatní vozy kolem vás (jak jsou od vás daleko, jejich rychlost vůči té vaší, směr pohybu…), zvuk motoru, zvuky zvenčí, často navigace, okolí silnice (hele, srna! popřípadě hele, padá strom), povětrnostní podmínky…

K tomu sbíráme zkušenosti – v autoškole nás naučili, kde je spojka, brzda, plyn, už víme, že každé auto se chová trochu jinak, zkušenější řidiči už ví, co mohou zhruba očekávat od té které značky vozu, spolu s ostatními z naší kasty na kolečkách si vyměňujeme tipy, zkušenosti a historky, a přitom rozlišujeme, kdy nějaký tip použít a kdy ne. A víme, kde máme limity.

Samozřejmě, že jako každé oficiální nebo neoficiální lidské společenství, máme i my své zavržence – kokoty, kteří sedli do auta poprvé a myslí si, že sežrali Šalamounovo hovno, frajírky, co si myslí, že všechny předpisy jsou k tomu, aby se porušovaly, debily pod vlivem, obecně kretény a podobně.

Ale víme o nich. A oni zdaleka nejsou jediným lidským faktorem na silnicích, i když jsou tím nejznámějším.

Ovládat vůz je pro mě radost. Ráda řídím a užívám si to. A počítám s tím, že mít řidičák znamená mít právo ovládat stroj, který musím chápat a musím ho umět ovládat.

A proto mě zprávy typu „lidi jsou debilové, neumí dva pedály, tak jim uděláme jenom jeden“ strašně krkají. Nevěříte? Tady, a je už z půlky srpna.

Tady bych jako lidský faktor zahrnula prostě ten fakt, že kdo neumí ovládat dva pedály (dva pedály! Dva! To znamená automatickou převodovku!), ten si vůbec řidičák nezaslouží a má jezdit autobusem. Začínám se bát, že prosazení tohoto vynálezu do automobilů skončí tím, že začnu potkávat na silnici ještě víc debilů, protože řidičák dostanou i ti, kteří by byli eliminováni velikou obtížností rozlišování dvou pedálů….

Co se týče aut, která sama parkují, která sama udržují rozestupy nebo sledují čáry na dálnici – jak bych to… Prostě, když seš tak blbej, že musíš spoléhat na stroj, aby za tebe udělal základní úkon, tak jdi do prdele a ne za volant.

Navíc, představte si, že takový plně automatizovaný vůz s plně automatizovaným řidičem vjede na průměrnou českou dálnici, na který se musí kličkovat, aby se člověk vyhnul nadměrnému opotřebení vozidla (lidsky = aby se vám to na těch roletách a v těch pastech na mamuty nerozbilo), kde navíc po opravách zůstaly takové ty pomocné nalepovací pásy. Vidíte to samý, co já? Jak řidič „vypustí auto“, ono bude sledovat náhodně vybranou čáru, akceleruje – a skončí ve svodidlech?

Ne, neříkejte mi tady, že to se nemůže stát, že nikdo není tak blbej. Kdyby to byla pravda, neudělili by v roce 2007 první místo v Cenách Stelly tomu, komu ho dali.

Prosím, nesnažte se všechno zjednodušovat a umožňovat všem ke všemu přístup. U některých věcí je dobře, že jsou obtížné a ne každý dostane povolení je dělat. Řízení velkého těžkého auta, které je vůči ostatním smrtelnou zbraní, je jednou z nich. Nechte je v rukách lidí, kteří alespoň většinou chápou, o co jde…

31.1.2011 – Chléb náš vezdejší

Ne, nedala jsem se na Otčenáš (i když ho umím česky, rusky a latinsky). Jen jsem nakoukla k Vilemíně a u ní jsem objevila odkaz na článek o chlebu.

No, už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou začít péct domácí chleba – vždyť co je na tom těžkého? A je to akorát náročnější na čas, ale to se dá pořád ještě zvládnout. Jen mi chyběla motivace, jsem totiž ludra líná.

A právě motivaci jsem ve zmíněném článku o chlebu našla vrchovatě – ještě že naproti u řezníka berou cvrčovickej…