Květen 2011

3.5.2011 – I kluci mají své dny

Já vím, já vím. Slibovala jsem, že se rozepíšu. Ale mám prázdno v hlavě a na uchu mi zřejmě visí cedulka „inventura“ nebo tak něco. Jsem mimo. Měla jsem spoustu nápadů co psát, ale evidentně proces odprašování archívů v hlavě způsobil, že mám potíž dát dohromady větu. A včerejší prudké ochlazení jsme oba s manželem odskákali bolavým krkem a zřejmě i lehce zvýšenou teplotou. Dneska se asi budu nadále věnovat vytváření nářečí svých smyšlených postaviček, a protože Hubokniha (díky, Bilbo) opět nezklamala, dělím se s váma aspoň o to, co mě ráno pobavilo. A taky abyste věděli, že žiju:

klatovy vary

3.5.2011 – Nerozptylujou se

Na Skype se mi právě objevil výborný bonusový hlod. Prudce aktuální, lehce morbidní, přesně jak to mají mazlíčci rádi…

PSN vs Usama

3.5.2011 – Hudební hluch

Dneska je úroda bohatá a nemohla jsem se nerozdělit.

hudebni_sluch

24.5.2011 – Cizí neštěstí, dobrá zábava

Než se pustím do TT na téma Budoucnost, nezbývá mi, než poslat dál tyhle dvě neuvěřitelné historky. Pokud tohle dělají děti těch, koho já považuju za normální, pak co budou jednou dělat ty moje?

Chcete ji?

24.5.2011 – Praskliny v mapě

… nebo mapa prasklin?

Broken Glass - Bagiuani Kostas

(Zdroj)

Rozbijete hrnek. Nebo talíř. Stane se. A občas, pokud máte po ruce všechny kousky, rozbitou věc zase slepíte. Dá se opět používat, funguje tak jak má, pokud ji tedy slepíte dobře, ale zůstane popraskaná. Tam, kde to hmota, ze které předmět je, vzdala a nechala se rozlomit vnějšími tlaky, tam zůstávají jizvičky, které lze přetřít, ignorovat nebo se nad nimi ošklíbat. Ale nemůžete je odstranit.

Občas mám pocit, že jsem stejně rozbitá. Ano, jsou lidi, kteří na tom jsou nebo byli daleko hůř než já – ale popravdě, to mě nezajímá. Tohle je fráze, která se dá používat jen omezeně dlouhou dobu a na mne ji používali příliš dlouho a příliš často. Naučila jsem se říkat „strčte si ty ostatní s horším osudem třeba do prdele – já snad nemám nárok?“

No jo, ale nárok na co? Na lítost? Na pochopení? Na soucit? Na odškodnění? Na…

Já vlastně nevím.

Něco chci, nevím co, ale vím, že to nemám. Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Ale carevičovi v tý pohádce aspoň pomáhal pták Ohnivák. Já mám tak akorát dvě kočky, jednu línou a druhou neurotickou. To by teprvá byla pohádka.

Jediný co vím je, že nejsem tak úplně v pořádku. Tam, kde by mělo běžet všechno hladce, mi v hlavě něco škobrtá a zakopává. Bezdůvodně upadám do depresí a pláču nad starými křivdami, které pořád ještě bolí. Dělá se mi zle z lidí, kteří mě před čtyřmi nebo pěti lety označovali za nepřítele a dávali mi najevo své pohrdání mou osobou a najednou mi po všech těch letech bez kontaktu píšou „Čau kamarádko, jak se máš? Chybíš nám tu.“

Kurva, tak jestli vám chybím, proč jste si na mě vzpomněli až teď? A proč jsem najednou kamarádka, když jste mi tenkrát dávali najevo, že byste na mě ani neplivli, protože je to pod vaši úroveň? Kdybyste napsali „Čau čúzo, nechoď mi na oči, protože tě pořád ještě nesnáším,“ bylo by to aspoň upřímný, nezvedal by se mi z toho kufr a nemyslela bych si něco o idiotech, kteří jsou ochotni odložit osobní přesvědčení pro menší provizi.

Nebo kdyby se ozvalo „Hele, sorry, tenkrát jsem to fakt přehnal. Udělalas chyby, ale já s tebou tenkrát neměl takhle zacházet.“ Pak bych aspoň věděla, že to „kamarádko“ je upřímný. Že je to myšlený vážně. Že to tak opravdu myslí a že nemusí zatínat zuby pohrdáním a vzteky, když má se mnou mluvit.

Tak já nevím, dělají idioty ze sebe nebo ze mně?

Ale to je jedno. Každopádně, moje praskliny mě poznamenaly. Ještě je zdaleka nemám všechny zmapované, ale vím, že už nevěřím na to, že lidi nelžou a že jsou všichni upřímní, nevěřím na to, že někdo pro něco nemá svůj vlastní důvod, nevěřím tomu, že lidi nejsou svině, nevěřím tomu, že na mě někomu, kromě několika málo jedinců, záleží, nevěřím tomu, že jsem důležitá. Nevěřím tomu, že by se nemělo lhát, nevěřím tomu, že bych ze sebe měla vydávat to nejlepší, co mám.

Protože jsem dlouho dávala to nejlepší jen proto, abych se dozvěděla, že vlastně škodím. Že ať udělám co udělám, nikdy nebudu dost dobrá. Že nemám šanci. Že nemám nárok. Že je jedno, že mám problémy, že si už několik let denně přeju, aby mě srazilo auto, protože jsem dost zbabělá na to, abych to nechtěla udělat sama, že je jedno, že je mi fyzicky špatně, to si určitě jenom vymejšlím, abych byla zajímavá a vyvlíkla se z práce.

To pak bylo údivu, když jsem pak přišla se svýma diagnózama, který mnohé vysvětlily! Hlavně, že jít k doktorovi je známka slabosti, protože všechno přece závisí na psychice, a pokud jsem fyzicky nemocná, je to proto, že jsem nemocná psychicky a ještě navíc schválně a je to všechno moje chyba, jen moje.

Nasrat!

Ano. Jsem asi psychicky nemocná – tak jako každej druhej.

Jsem sobecká, zlá, líná lhářka se strašnou chutí něco nebo někoho rozbít, zničit, rozdupat, zlikvidovat. Zároveň je mi líto i těch pitomejch mravenců, co zamačkávám, protože nám nalezli do kanclu oknama ze zahrady, mám starost o všechno a o všechny…

Můj vnitřní svět je zatraceně roztříštěný. Už nevím, který kousky vlastně patří k sobě, některý se nenávratně ztratily, další jsou upatlaný od lepidla. Dostala jsem pěkných pár ran kladivem, co mohlo, se vysypalo. A jen několik málo lidí mi pomohlo aspoň některé kousky vrátit aspoň do správného rámu.

Mám výpadky paměti, přitom si pamatuju věci, který se staly, když mi byly tři roky.

Jednám impulzivně a přitom mám téměř neustále strach ze všeho a ze všech a nejraději bych ale všechny a všechno bránila. Před čímkoli.

A to jsem na tom teď daleko líp, než jsem byla před čtyřmi-pěti lety. Teď už jsem těžce v pohodě i ve srovnání s tím, kde jsem byla přede dvěma lety – všechno byl pro mě tenkrát stres.

Stáli se mnou lidé, kteří se mého vnitřního světa báli, přesto mi bránili v tom, abych nepopadla ten nejostřejší střep a…

Stáli se mnou lidé, kteří sice vtrhli dovnitř a třískli dveřma, až pár dalších kousků vypadlo, ale přitom mi dodali impulz zase začít sbírat jednotlivé části a aspoň je roztřídit na hromádku.

Stojí se mnou člověk, který ty střepy probírá taky a pomáhá mi je pomalu a opatrně vracet tam, kam patří.

Nevím, jestli jsem teď znuděná, apatická nebo spokojená, akorát že ta šílená tíha, kdy mi všechno připadalo nepřekonatelné, zmizela. Nebo ji možná jenom nevnímám. Je mi to jedno, cítím se dobře. Jenom nesmím moc přemýšlet, to by totiž znamenalo vzít zase na vědomí celou tu roztříštěnou a neuměle poslepovanou mozaiku, kterou vlastně jsem, ať už na povrchu vypadám jakkoli.

Fractured Glass - Tammy Hammonds

(Zdroj)

Snažím se nedívat se dovnitř – můj vnitřní svět je totiž noční můra, horror jako od Kinga. Možná proto už horrory nesleduju, příliš mi připomínají to, co se mi děje v hlavě prakticky každý den.

Teď už ne každou minutu. Ani ne každou hodinu. Lepším se.

Jenže, proč mi vlastně tak strašně záleží na tom, být normální? Nikdy jsem nebyla, tahle možnost mi byla vzata už od malička. Proč bych si neměla povolit tu pomyslnou uzdu? Proč si bráním v sebedestrukci?

Já nevím. Možná ze setrvačnosti, protože „se to přece nedělá“. Možná kvůli manželovi a matce. Možná proto, že si spolu se Služebnicí říkám „Nolite te bastardes carborundorum“, ne, nedovolím těm parchantům, aby mě zničili. Navzdory všemu, navzdory všem.

Možná proto, že bych chtěla zase jednou zažít, že se podívám dovnitř a místo toho šíleného chaosu, ze kterého čouhají střepy na všechny strany, uvidím něco takového:

Eileen McGann - Tree portraits

(Zdroj)

K tomu mám ale ještě hodně daleko. A tak mám zatím jen deprese a dovnitř se dívám jen když potřebuju, aby mi bolest připomněla, co se to vlastně děje. Ne každý vnitřní svět je totiž fantazie v tom lepším slova smyslu. Ten můj je pořád ještě sakra nebezpečný.

31.5.2011 – Praskliny II a jak přežít rozvod

… ovšem nikoli svůj, ale rodičů. Mrknem na to jako první.

Naši se oficiálně rozvedli pár měsíců před mýma devátýma narozeninama. Ovšem už předtím jejich manželství skřípalo jak starej rybářskej kutr za prudkýho vlnobití. Nebyla to ani ničí chyba, prostě byli celkově nekompatibilní (taky už mnoho let tvrdím, že jediný dvě věci, který se jim dohromady povedly, byly já a ten rozvod), táta se prakticky odstěhoval už dřív, ani nevím vlastně kdy, když byl doma, hádali se, a to fest, a docházelo k častému přistávání UFO v naší kuchyni. Ano, lítající talíře. Naštěstí je neházeli po sobě, ale na zem, což je ta lepší varianta.

Po rozvodu nastal relativní klid, mně se i jako malýmu škvorovi mrtě ulevilo, ale začal být problém jinde. Bydlela jsem s matkou, která mi vysvětlovala, jaký je můj otec padouch a jeho nová paní zrovna tak, táta mi vysvětloval, že se s mou matkou nedá žít a proč, prostě pšína se nekydala vidlema, brali si na to rovnou náklaďáky (těch 20 tun mrvy bych prosila na jeho jméno, pánové).

Neustálé potíže s penězma na všech stranách, uražené city, osobní útoky všude možně, jak přímo tak ze zálohy a tvrzení „já mám pravdu, ne on/a“ mi dobře zamotaly kebuli. Hodně let jsem se snažila dosáhnout toho, aby spolu mohli alespoň jakž takž mluvit. No, na mé svatbě před dvěma lety si šli z cesty a zachovávali klid zbraní ne nepodobný vyjednávání před koncem Studené války, což je alespoň nějaký pokrok.

Bohužel, než jsem došla na to, jak se k těm dvěma lidem, co mě přivedli na svět, chovat, docela fest to bolelo. Čert vem, že se rozvedli a šli od sebe, to mi bylo jedno a i jako malá jsem chápala, že pokud spolu dva lidi neumí vycházet, je nějaký blábol o zůstávání spolu kvůli rodině právě jen blábolem a nakonec to z mého pohledu „rozvedeného dítěte“ právě tomu dítěti jen daleko víc uškodí. Protože kdo má v tý dusný atmosféře plný narážek, nevraživých pohledů a výčitek dejchat, že…

Často na netu potkávám návody jak přežít rozvod pro něj, pro ni, pro rodiče, ale co takhle „Jak přežít rozvod rodičů“? To je téma, o kterém se zdvořile mlčí, protože to je právě starost rodičů, aby to jejich děti přežily. Což je fakt platný, když ve většině případů ani jeden rodič vlastně neví, co dělá, a situace se jim naprosto běžně vymyká z ruky. A tak tady je malý návod založený na mých zkušenostech, jak přežít rozvod rodičů s relativně minimální újmou na zdraví (platí pro „běžné“ případy, ne pro extrémy typu domácí násilí, pokus o infanticidu, sexuální obtěžování a já nevím co ještě).

Pravidlo 1: Je to jejich problém, ne váš.

Přesně tak. Oni mají problém mezi sebou, ať už z jakéhokoli důvodu. Váš otec a vaše matka spolu nevycházejí. Není to váš problém. Přístup „mě do toho netahejte“ sice může působit poněkud chladně, ale tohle není vaše bitva. Pokud se můžete někam uklidit, než přejde ta nejhorší bouřka, udělejte to.

Pravidlo 2: Nepřebírejte zodpovědnost za jejich vztah.

Variace na předchozí téma. Ve chvíli, kdy se vás kterýkoli rodič zeptá „A ty bys chtěl/a, abychom my dva zůstali spolu?“ („my dva“ v tomto případě označuje rodiče), máte plné právo spustit hysterák, proč na vás hází zodpovědnost za jejich vztah. Protože to je přesně to, co dělají. Vymlouvají se na vás, na děti, aby nemuseli udělat rozhodnutí o tom, jak to bude mezi nima dál.

Je sice fakt, že jde o VAŠE rodiče a VAŠI rodinu, ale vztahy a manželství jsou mezi dvěma, ne mezi třemi a více. Stejně, jako je od rodičů podpásovka svalovat rozhodnutí o jejich vztahu na vás, je podpásovka z vaší strany, pokud se jim do toho budete montovat.

Když chodí Spolužačka A se Spolužákem B ve škole a rozejdou se, taky jim nemůžete říkat, co mají dělat. V případě rodičů je to osobní, bolí to, je to k vzteku nebo k pláči, ale není to váš vztah.

Pravidlo 3: Máte dva rodiče. Je jedno, jestli bydlí s vámi nebo ne.

Platí pro případy, že zůstáváte ve spojení s oběma svými předky. Tím, že se jeden z nich odstěhuje, o něj nepřicházíte, pokud to tedy není typ rodiče-bastarda, který na své potomky zapomene, jen co vytáhne paty z bytu a hodí klíč do poštovní schránky (rodič kteréhokoli pohlaví), ovšem to je samostatná kategorie, se kterou já nemám zkušenosti.

Opět, variace na předchozí pravidla – rozpadl se (nebo se prostě stal nevyhovujícím) vztah mezi vaší matkou a vaším otcem, nikoli vztah mezi vámi a vaší matkou nebo vámi a vaším otcem.

rodina

Mrkněte na obrázek. Vede váš vztah k vašemu otci přes vaši matku? Vede váš vztah k vaší matce přes vašeho otce? Ne. Vy s nimi máte svůj vztah a je jenom a jenom na vás, jestli s nimi budete dál vycházet nebo ne. Jsou to vztahy, které mají společné jen jedno: vás. Oni ten mezi sebou nezvládli, proto vám, mezi náma děckama, nemají co diktovat, co máte vy cítit ke kterému rodiči. Je to vaše věc.

Pravidlo 4: Máte právo na informace, které se vás bezprostředně týkají. Vyžadujte je a podílejte se na rozhodnutích, která se vás týkají.

U rozvodu existují dvě kategorie informací: ty, co se vás týkají, a ty, co jsou vám k ničemu.

Do té první spadají věci typu s kým budete bydlet a kde, kde bude bydlet ten druhý rodič a kdy se odstěhuje(te), jestli budete dál pokračovat na té škole kde teď jste, jak se budete vídat s odloučeným rodičem, časem jak a kde se budou slavit svátky, kdo bude platit vaše lyžáky, koníčky, a podobně (neplést s alimenty, které stejně přicvakne soud), pokud nejste plnoletí, rozhodně by vás měl zajímat systém komunikace vašich rodičů se školou, kdo vám bude podepisovat žákovskou/omluvňák, a pod. Tohle všechno jsou věci, které se bezprostředně týkají vás a vaší budoucnosti a je na vás, abyste předložili vlastní názor a v rámci možností ho obhájili.

Rozhodně předem oznamte, že váš život a vaše vzdělání jsou v jejich soukromé válce tabu, a nezdráhejte se použít i těžké kalibry typu citového vydírání a podobně k tomu, aby nemohli svalovat vinu jeden na druhého za vaši výchovu, známky, přátele a partnery.

Nenechte sebou zametat. To, že oni nezvládli takovou tu věc zvanou manželství, neznamená, že si lehnete na záda a necháte po sobě šlapat proto, že jsou oni smutní nebo vzteklí. Rozvod rodičů bolí, to je známá věc, tak proč by vám měli ubližovat ještě víc tím, že se dostanete do nevyhovující situace kvůli tomu, že by se neměli oni mezi sebou dohodnout? Ať se raději dohodnou s vámi a rozdělí si úlohy.

Na druhé straně jsou pak informace, které vám bezprostředně nijak nepomůžou. A to jsou kdo komu zahnul, proč se s ním nebo s ní nedá žít, kdo koho podrazil, kdo je padouch, zmetek, ježibaba a podobné úžasné sentimenty. Zeptat se, proč se rozvádějí, je k ničemu, i když bude mít každý svou verzi – zvlášť těsně kolem rozvodu a brzo po něm. Každý chce být ten v právu, a málokdo je ochotný svému dítěti, kterému by měl být vzorem, vyjmenovat své chyby, zvlášť, když je ještě navíc naštvaný, ublížený nebo uražený na svého (ex)partnera.

Je možné, že se celou tu historii nedozvíte nikdy. Naši se rozvedli v roce 1991 a doteď mám asi 4 pracovní verze, jak k tomu mohlo dojít. Jedna nebo více ze zúčastněných stran mi lhaly (nebo lžou teď), všichni to vidí subjektivně a pořád ještě (ano, po skoro přesně 20 letech od soudního stání) nevím vlastně proč se rozvedli. Příliš silné emoce, rozhořčení a snaha být v právu doteď zahalují celou tu story mlhou tajemství a ve chvíli, kdy jsem konečně pochopila, že každý z nich (táta, máma, tátova manželka, prarodiče) mají svou verzi, které urputně věří a nedají si ji vzít, mi došlo že jak to bylo doopravdy nikdy nezjistím. A tak na to kašlu, zůstala jen slabá zvědavost z důvodu snahy o faktické zdokumentování události.

Říkat vám, že vám to vysvětlí, až budete starší, je krávovina a výmluva. Až budete starší, bude se jim o tom chtít mluvit zhruba tak stejně jako teď a ještě navíc si to už nebudou pořádně pamatovat. Opět, smiřte se s tím, že je to jejich vztah, a že vás zajímá vztah mezi vámi a matkou a vztah mezi vámi a otcem (a případnými sourozenci), protože s tím jejich nic nenaděláte – a ani na to nemáte právo.

Smutný, leč přesto pořád fakt.

Pravidlo 5: Máte právo odmítat bavit se o něčem, o čem nechcete mluvit.

Oblíbená věc mé matky bylo vyzvídání o chodu domácnosti mého otce a jeho ženy a pak je bod po bodu zkritizovat. Oblíbená věc mého otce bylo kritizovat mou matku obecně.

Trvalo mi několik let přijít na to, proč se cítím tak blbě, když s nimi na tohle téma mluvím, a dalších několik let (a hysterických záchvatů vzteku), než jsem si dokázala prosadit to, že s nimi o tom druhém mluvit prostě nebudu, protože jejich chování ubližuje mně.

Nejste jejich rozvědčíci a nejste jejich reportéři. Jste jejich děti.

Pravidlo 6: Poslechněte si co říkají – a udělejte si vlastní názor.

Tohle je vlastně dodatek k Pravidlu 5 a částečně i k Pravidlu 4. Jedna věc je poslouchat rodiče, když vás vychovávají, druhá věc je nechat si diktovat, co byste měli k tomu druhému cítit a co si o něm myslet.

Pokud jste schopní číst tenhle článek, jste schopní mít vlastní názor – a předpokládám, že i rozeznat, když se někdo snaží zmanipulovat vás na svou stranu proti tomu druhému. A taky pozorovat, jak se kdo chová.

Pokud jste na někoho naštvaní sami o sobě, v pořádku. Vyříkejte si s nimi, co vám libo, zařiďte se podle toho, co cítíte. Ale nenechte se zbytečně poštvávat někým jiným.

Pravidlo 7: Myslete na sebe.

Rozvod je v případě rodiny, která žije společně, obrovský zmatek, chaos, rozbití jakéhokoli existujícího řádu a většinou pořádný šok. Nikdo od vás nečeká, že to zvládnete s výrazem Jamese Bonda a nonšalancí chladného aristokrata.

Jakkoli je pravda, že je to jejich manželství, jejich ztroskotání a podobně, faktem je, že to má na vás přímý vliv, a to i v případě, že se všechno vyrovná smírně, bez hádek, obviňování a podobně (krásný, leč nepříliš reálný scénář). Máte plné právo na jakýkoli pocit.

Máte právo na výčitky, na pláč, na vztek i na ledové ticho. Máte plné právo říct „mám tě rád/a, ale teď se s tím potřebuju srovnat, tak mě nech být“.

A stejně tak i když je někdo z rodičů smutný a ublížený, máte právo na radost a užívání si života.

Choďte do kina, na tréninky čehokoli, kurzy které vás baví, do čajovny nebo na diskotéku s přáteli. Nikdo neumřel, i když se tak možná ti dva, na kterých vám zřejmě záleží, chovají. Vy nejste zodpovědní za vztah mezi nimi, a proto po vás nikdo nemůže chtít, abyste přestali žít svůj život.

A tak přežijte.

A ještě k těm prasklinám – já se ani tak neutápím v sebelítosti, jako se extrémně držím na uzdě, protože jestli mi jednou rupne v kouli, vejdu do dějin jako extrémně brutální masový vrah. Naštěstí jsou to stavy, které se projeví jen jednou za čas a to ještě v čím dál tím delších intervalech. Všichni povinně jdou vzdát hold mému manželovi, který mě jako jediný dokázal stabilizovat a nasměrovat k lepšímu – dokonce i má matka, která si o manželství obecně a mém manželovi konkrétně myslí svoje, uznává, že co jsem s ním, jsem míň šílená. A myslím, že ji stálo hodně tohle říct…