Duben 2011

6.4.2011 – Jarní neklid

Téma tohoto týdne je „Peklo“. A zatím je mi to docela jedno, protože peklo je pro mě tak abstraktní a nepostihnutelný pojem, že mi může s klidem vlézt na hrb. Nezapomínejte, že já „věřím“ v to, že za všechno si může člověk sám a každý je zodpovědný sám za sebe. A proto se odvolávám na známý fór „Oni to tak chtěli“ a nechávám tohle téma na pokoji. Snad bych jen podotkla, že je zajímavé sledovat posun mezi Starým a Novým zákonem v Bibli – ve Starém zákoně Satan vládne na Zemi a má befélem od Boha pracovat jako pokušitel a odpůrce, aby lidi ukázali, co v nich skutečně je, v Novém zákoně je pak najednou Peklo, které do té doby nebylo…

Každopádně, o tom psát nechci. Chci psát o svém jarním neklidu (ha! svém! svém, svém, svém! žádné „mém“! za to by někteří zasloužili urazit pazoury), který se začíná docela dobře projevovat.

Během víkendového pobytu v Ďíře mě to ani tak nebralo.

Jo, Ďíra…

No, to jsme se srazili o víkendu pár lidí z Alianční na Taverně. Bylo nás sedm (ha, Poláčku! bylo nás víc!) a vzhledem k tomu, že sraz začínal v pátek na Apríla, obvyklý citrátovský cestovní faktor šel na max.

Tak třeba, jak jsem si v úterý urazila tu nohu, zapomněla jsem vypnout u tranďála světla. Hm. Jasně, že v pátek to ani neškytlo. Myslím, že jsem pobavila místní kancelář autoškoly, když jsem tam vlezla s francouzskýma holema, kabelou přes rameno a dotazem „Nemáte tu náhodou startovací kábly?“

Odlovení Vórimy, řidiče povozu č.2, bylo taky vtipné. Totiž kdyby Citrátová měla nabitej mobil, žejo, bylo by vše ok. Ale to by samozřejmě nešlo. A tak jsem vyhnala manžela od parkoviště domů k poči, aby vyhrabal z mýho mejlu telefon na Sikara. Když se dlouho nevracel, šla jsem ho raději zkontrolovat. No jasně, že to v mejlu nemohl najít, když to bylo v poště na Taverně…

Naštěstí se ozval El Švagr s tím, že zrovna kábly má a jede. Dorazil chvilinku po druhé partě (která přesně v duchu cestování s Citrátem zadala do GPSy místo Vítězného náměstí ulici Vítěznou) v autě, které původně koupil na náhradní díly, aby pak zjistil, že je to fajn auto do Prahy. Akorát ten nápis „Princess“ přes přední sklo v růžové barvě byl extrémně apartní…

No nic, nakopl nás, vyjeli jsme, dojeli jsme a zjistili jsme:

  • To, co si pamatuju jako díru největší, za ty dva roky od naší svatby mrtě prokouklo.
  • Když uprostřed kuchyně vyřknete větu „První quest – najděte a zprovozněte vodu“, máte o zábavu minimálně na 12 hodin postaráno.
  • GM nevěděl, že ač člověk, mám někde mezi předky lední medvědy. Teda, ono spíš Rusy ze Sibiře, ale v odolnosti vůči chladu to vyjde kolikrát nastejno. Což jsem přenesla na svou postavu v Alianční.
  • Hoďte do party děcek jakýkoli míč a začnou si s ním hrát.
  • důkaz:fotbal v Ďíře
  • Někteří lidé pracující pro mou matku jsou fakt prasata!
  • Když v předsíni chcípne myš, všimneme si jí až po dvou dnech…
  • V Plchově maj luxusní dětské hřiště.
  • Sikar mi opravil mluvenou češtinu jednou. Pak ho buď popadl pud sebezáchovy nebo měl jiné starosti…
  • V Ďíře jsou maniakální hrdličky – žádné „cukrů cukrů“, co bývá slyšet i ve Stromovce. Naše hrdličky jsou evidentně black metaloví ftáci, protože to basové hrdelní „hrrrrrů hrrrrrrrů“ byla docela síla.
  • Nejlepší způsob, jak vyčistit auto zevnitř, je pustit do něj Sikara s hráběma, Vórimu s rejžákem a Dáří se smetáčkem. Pozor, pořadí je nutno dodržet.
  • Vyčištěné auto vám stejně zvenku přes noc poserou netopýři.
  • Koupelna, do které je vidět zvenku, vás docela poznamená, když si Sikar stoupne na špičky a začne komentovat, co se děje uvnitř. A Q. to točí.
  • Už vím, kde je před bránou past na mamuty – pěkně jsem si hrábla a ten dvoulitr vytočený naplno vyděsil vesnici kolem Ďíry. Soudím podle řevu „CO to je?!“ z vedlejší zahrádky…

Jo a s tím Ďíra – za to může Sikar. Když jsme přistáli, prohlásila jsem „Vítejte v díře!“ Po několika různohlasých protestech, že dotyčný barák má k díře fakt daleko, shrnul to Pan Šiškoplch, že je to Ďíra s velkým Ď. A proto se to píše jak se to píše.

Každopádně, v krajině bezprostředně kolem Ďíry (rozuměj na dvorku, protože dál jsem se s berlema neplazila) sice vykukovala zelená tráva a poskakovali kosáci (a řvaly hrdličky), ale povětšinou byly stromy a keře ještě hodně holé. Takže jaro zatím spíš v nesmělém náznaku (teda kromě teploty a sluníčka).

V Praze byl mrtě hic. Druhý den to spadlo a začalo pršet. Včera bylo pošmourno, ale už to šlo. A dneska, dneska jsem začal mít takový ten energický pocit v břiše a dobrou náladu.

Já totiž nemůžu mít jarní únavu – únavu mám celoroční. Ale na jaře jde na mě takovej divnej pocit, že je načase procestovat svět, změnit styl života, udělat něco vééélkýho a převratnýho a tak podobně.

Je smutný, že i s tou zmršenou nohou a nezdravou nadváhou je tohle nejlepší stav, ve kterým jsem během posledních tak asi deseti letech byla. A je to znát. Zatímco v mezidobí mi bylo jaro srdečně fuk, maximálně jsem nadávala na začátek pylovo-alergické sezóny, letos ve mě jarní vítr budí stará nutkání.

Na škole (na tom prvním gymplu) jsem v tuhle dobu balila bágl a vyrážela na vandry. Pak přišlo období pracovních víkendů, následovalo celkové vyčerpání a deprese, které byly zakončeny relativně vážnými zdravotními problémy. Ale konečně je jaro pro mě jarem.

A tak se bojte. Ale jenom trochu.

6.4.2011 – Jop, děti

Fejsbůk je opravdu studnicí hlodů. A tenhle mě poránu fakt pobavil. Vzhledem k tomu, že autorka, která se o hlod podělila, tam má přezdívku a ne jméno, nechávám tentokrát screen bez úpravy.

vodník

8.4.2011 – Plány na víkend

Zítra popojíždět v pyžamu metrem na trase „A“.

Pozítří jedeme s Dartem a Smíglovou do Brna, kde se setkáme s Bilbem a nejspíš i Stainem, Kittanyou, Grejvim a doufám, že i se spoustou dalších lidí. V Brně přistaneme SAčkem ve 12:00 podle jízdního řádu u hotelu Grand, odjíždět budeme od hotelu Grand v 18:00. Plánovaný program: dojít někam na oběd s Bilbem a pak se někde uprdelit, ještě teda nevím přesně kde, možná v Šutru, a počkat, kdo se přijde na nás podívat.

To zas bude…

9.4.2011 – Dress code: Pyžamo

Scházím po schodech do metra a proti mě jdou dvě mladý holky. Našlechtěný, namalovaný, dobře oháklý. Zaslechnu jen „ty jo, ještě, že jsme nešly!“

Je půl desáté ráno a jdu do metra v triku, spacích gatích a s sebou si nesu polštář – župan mám v báglu. Začíná letošní Pyjamos Metro Ride a já jsem u toho, stejně jako další dvě slečny, které zabalené do sdílené modré deky prošly přes celý perón.

Dojela jsem z konečné na Strašnickou, kde máme spicha se Svědkovou a Smíglovou. Ta první je někde v okolí, ta druhá je na místě. Daly jsme si cigárko a pokecáváme. Dozvěděla jsem se, že vyrazila v pyžamu a županu už z domu a hned u popelnic to schytala, že „v poledne v pyžamu, to je teda vrchol“.

Paní v trafice to naopak vzala s přehledem „to jste nemusela letět až takhle v pyžamu“. Na předem určenou odpověď, že Smíglová zaspala do práce, se jen pousmála. Věděla asi svoje.

Ale po nástupu do autobusu, kdy se řidič smál a prohlašoval „já nemuset jezdit, jdu do toho taky“, ji inzultoval jakýsi zuřivý důchodce s tím, že je lempl a netáhlo a kdyby šla radši do práce. Když mu odvětila, že zaspala a právě do práce jede, natrhl jí kapsu u županu.

No nic.

Na Strašnické jsme se se Svědkovou patřičně dofintily – ona ručník kolem pasu a na nohy spací fusekle a trepky, já vyměnila svetr za župan – a vyzbrojeny kafem jsme všechny tři nakráčely na perón. Čekaly jsme na vlak, meditovaly nad tím, kolik lidí nakonec přijde z těch několika tisíc nahlášených účastníků, a lidi, kteří si nás výrazněji prohlíželi, jsme zdravily rozzářeným „Dobré ráno!“

Reakce byly tak půl napůl. Někdo se zamračil a pro jistotu začal koukat jinam, někdo se taky usmál a občas i pozdravil zpět.

Přijelo metro a my smutně konstatovaly, že zatím to na velikou účast v těhle končinách nevypadá. Ale přece jen jsme zahlídly v jednom vagóně tři pyžamáky a vrhly se k nim. Dokonce se s námi rozdělili o bábovku a byla výborná!

Napadlo nás, že by bylo fajn vystoupit na Muzeu, dojet na Hlavní nádraží a přestoupit zase na metro zpátky. Na Hlaváku totiž jezdí vlaky uprostřed mezi peróny a přestupuje se vrchem, vstupní nádražní halou. Při přestupu na metru jsme pozdravili nastupující bandu s kartáčky na zuby a neméně nadšeně jsme halekali „Dobré ráno!“ i na protijedoucí pyžamáky na eskalátoru.

Usmívali se na nás i cajti, co jsou součástí inventáře přestupního prostoru na Muzeu.

Na peróně Céčka už byl docela dav, a to včetně několika polonahých ručníkových otužilců. Župánci, které jsme potkali v metru, se trhli na svůj sraz a my se ještě rozhodly projet na ten Hlavák a přejít na druhou stranu. Časově to vycházelo tak akorát. Protože jsme je už nepotkali, tímto minimálně za sebe, ale myslím, že za všechny tři, přeju hodně štěstí u matury 🙂

Při svém krátkém výletě po Céčku jsme se dozvěděly od jedné paní, že tušit, že se něco takového pořádá, ani by se nepřevlíkala. Zato další paní, tentokrát ve zralém věku, přiznala, že kdyby ráno o téhle akci neslyšela v rádiu, myslela by si, že jsme se všichni zbláznili…

U koně jsme se chvíli poflakovali na sluníčku, pak se přidaly k davu a potkaly dle svého názoru bezkonkurenční pyžamo dne, model Vochomůrka:

The Best Pyžamo

Nechaly jsme se sečíst, a asi tak po hodině jsme se tiše odplížily. Ono totiž rozcvičky, to není nic ani pro jednu z nás. Cestou jsme ještě v podchodu na Muzeu narazily na předšmigrustovníky a s jedním z nich jsem svedla souboj pomlázka vs. polštář. Skončili jsme remízou a rozchodem.

Hlavní tlupa se pak evidentně vydala na pochod ku Pražskému hradu, kde předávala petici. Já souhlasím tedy hlavně s tím bodem, že jsme se rozhodli mít takovou politiku, že žádnou mít nebudeme a radši budeme spát.

No, a zítra Brno, konkrétně v tlupě s Dartem a Smíglovou. Jsem zvědavá, na koho při vylezení z busu narazíme…

Mediální ohlas Pyjamos Metro Ride:

ČT 24
iDnes
Mediafax
Stránky odněkud z Asie
České Noviny
Frekvence 1
Aktuálně Centrum.cz
A moje fotky 🙂

Nejvíc mě baví, jak se uvádí několik čísel: buď nás tam byla stovka, tisíc nebo čtyři stovky. Řekla bych, že v reálu to bylo tak kolem toho třetího čísla…

13.4.2011 – Tak nám zabili blogování, paní Millerová

Nebo tak na mě aspoň působí Destinateův článek Tahle éra není pro mě. A když jsem při čtení Temnářčina článku o návštěvnosti začala mít pocit, že to vidí podobně, bylo mi jasné, že mám o čem psát. Protože k současnému tématu týdne se mi fakt vymačkávat za každou cenu nechce a tohle fakt vidím jinak. (A jako obvykle píšu pod vlivem red bullu a ibalginu, protože mě šíleně bolí ta vyvrtnutá kost v noze.)

Weblog. 17. prosince 1997 poprvé tento termín použil Jorn Barger, který měl v té době už nějaké dva roky stránky Robot Wisdom. Začal totiž psát na stránky denní příspěvky v naději, že získá čtenáře, kteří budou mít zájem o jeho různé záliby, a vytvářel log toho, jak surfoval po webu. Prostě psal o tom, co kde na netu našel a co si o tom myslí, a tenhle styl publikování na webu začal prosazovat.

A ono se to chytlo.

O rok a půl později, v dubnu nebo květnu 1999, Peter Merholz poprvé použil slovo „blog„, když v postranním sloupku svého blogu Peterme.com slovo „weblog“ rozdělil na „we blog„. Zanedlouho poté Evan Williams ze společnosti Pyra Labs (ano, ta společnost, co vymyslela službu Blogger) poprvé používá slovo „blog“ jako sloveso ve smyslu „upravovat svůj blog nebo přidávat příspěvky na blog“ a právě slovo „blogger„, tedy „ten, kdo bloguje“.

Ale Jorn Barger nebyl prvním blogerem („česky“ psáno). Těžko říct, kdo byl úplně první, ale například Justin Hall blogoval už v roce 1994 a Jerry Pournelle je další z prvních průkopníků blogování. Justin je, přeloženo do lidštiny, novinář a pařan počítačových her, Jerry je zase autor sci-fi románů. Na Jerryho blogu se objevila i zpráva, že má nádor na mozku, stejně jako další zpráva, že ozařování zafungovalo a už nádor nemá.

Blog byl od začátku brán právě jako internetový deníček, ovšem slovo „deníček“ má tady poměrně rozsáhlý význam. Pokud se vrátíme k Bargerově pojetí, je to místo, kam si píšeme svoje kydy s tím, že třeba potkáme lidi, které to bude zajímat a budou mít podobné kydy, nebo se nám ty naše hemzy alespoň pokusí vyvrátit, takže aspoň bude nějaká diskuze a sranda a třeba poznáme někoho nového a tak vůbec.

Takže ano, pokud někdo napíše „byla jsem s mamkou nakupovat a spadla na mě traverza, ale to není důležité, protože mám takovýhle triko“ [parafráze od Temnářky, protože se mi ten nápad mrtě líbil], budiž mu přáno. Dotyčný nebo dotyčná vylučuje blogomony (blogové feromony, neplést s pokémony), které budou lákat další existence, pro které je důležitější nové tričko, než deset stehů na hlavě od traverzy.

Stejně jako člověk, který napíše „dnes na mě spadla traverza, mám deset stehů, ale to nevadí, šel jsem si ještě koupit triko, protože jsem válečný veterán a tohle mě nerozhodí“ bude vydávat jiný druh blogomonů než ten, kdo napíše „dnes jsem se v nákupním centru jen tak tak vyhnul traverze, která spadla na maníka vedle a rozmázla ho po podlaze. Bylo to strašné, jsem traumatizovaný, budu centrum žalovat o náhradu psychické újmy a doufám, že je zavřou, aby traverzy nezabily další lidi, no, a napsal jsem o tom básničku„.

Mimochodem, venku strašně fouká, ale to jen tak na okraj.

Krásou blogování je jedna věc: je to velmi volná záležitost. Můžeme blogovat na konkrétní téma, konkrétním způsobem, namixovat si styl i prostředky jak se nám líbí, vybrat si přezdívku i adresu, náročnější si mohou založit vlastní stránky, můžeme a nemusíme se družit – blogování je svobodné.

Prostě, co si budeme dělat na svém blogu, je naše věc. Ano, pokud budeme někomu vyhrožovat nebo podporovat extremistické názory, asi dostaneme na frak, ale pokud se na svém blogu nevěnujeme něčemu ilegálnímu, je to všechno co? V pohodě.

Člověk je ovšem tvor společenský a tendence se družit má. Občas za každou cenu.

Vznikají různé kluby s různými pravidly a zaměřeními. Vznikají různé stránky, které patří různým provozovatelům. Vznikají debaty a hádky o tom, co je dobře a co je špatně.

Prosimvás, uklidněte se. Pokud se nejedná o něco ilegálního, není možné říct, co je dobře a co je špatně.

Moje blogomony nikdy nepřitáhnou Slečnu Růžovou, stejně jako její nepřitáhnou mě. Redakce její typy vynáší jako nejúspěšnější blogery na tomhle serveru, to ale neznamená, že je můj blog špatný.

Nejsem členem Spisovatelů. Nejsem členem Snílků. Jsem pořád ještě členem Autorského klubu. Ani jeden z těchto faktů nedělá můj blog lepším ani horším.

Blogování je volná zábava – pokud vám podmínky nevyhovují, jděte jinam. Nikdo vás nikde nedrží, a jestli ano, pak podle mého nechápe, o čem blogování je!

Nářek nad tím, jak je vedený ten nebo onen spolek, není nářkem nad obecným stavem blogosféry. Vždycky existuje nějaká jiná možnost, a pokud neexistuje, dá se vytvořit, což je přesně to, co dělám.

Nelíbí se mi, jak je veden jeden spolek, takže se pouštím do vlastního, a zatím to vypadá slibně.

Ale přesto nemám pocit, že by mně osobně nějak omezovalo, jestli se teď pisatelům blogů říká blogeři nebo autoři. Neomezuje mě (i když mě to štve), že jsou na hlavní stránku prosazované bárbí-blogy. Netankuje mě, co se děje u ostatních blogových podskupin – já vím, jak chci já psát svůj blog, a mám poměrně přesnou představu o tom, jaké blogomony mě přitahují. Zbytek mě nezajímá, protože na světě je podle sčítání v únoru 2011 přes 156 miliónů oficiálních veřejných blogů, a není v lidských silách sledovat všechny. V tuhle chvíli mám v RSS čtečce narváno 60 blogů a stránek. Víc blogů než stránek. A ještě pořád to nejsou všechny, které sleduju, protože dalších asi 20 stopuju přes FB…

Pokud bych měla nějak vystihnout ducha blogů, řekla bych asi tohle:

Nedělejte si násilí. Pište to, co chcete psát, tehdy, kdy se vám to chce psát. Nesnažte se přizpůsobovat za každou cenu a nelámejte věci přes koleno. Internet je velký a je v něm místa dost pro všechny autory i nápady, a tak když se vám někde nelíbí, najděte si místo, které vám bude vyhovovat víc.

A hlavně, nenadávejte za každou cenu na to, že vám nevoní blogomony ostatních blogerů. Nejste soudci, abyste říkali „tohle je dobře a tamto je špatně“. Místo toho, abyste se soustředili na to, jak jsou vám některé styly a názory nepříjemné, není lepší soustředit se na hledání těch, které vám sednou?

Berte blogování s klidem a v pohodě. Nemusíte být stejní jako ostatní a nemusíte mít za každou cenu pravdu. Blogosféra se mění příliš rychle na to, abyste se příliš fixovali na to, co se vám na ní líbí nebo nelíbí – raději si pošlechtěte vlastní stránku, abyste s ní byli ještě spokojenější.

Koneckonců, základem každého blogera je kus exhibicionismu a egocentrismu, protože jdeme s vlastní kůží a názory na trh s očekáváním, že se najde někdo, kdo nás pochopí, tak se prezentujte tak, abyste byli sami se sebou spokojení.

Kurva, tohle zní jak něco z buddhismu nebo tak…

Prostě, každý má svoje blogomony a není možné, aby byly všechny typy kompatibilní. Ale to, že to ve vašem bezprostředním okolí nevypadá slibně, ještě neznamená, že to tak vypadá VŠUDE. A tak to prosím netvrďte.

(Tohle není osobní navážka do Lorda D. nebo do Temnářky. Je to myšleno obecně na všechny, kdo mají pocit, že jejich blogové okolí je jediné existující. Rozhodněte si sami, jestli se cítíte být potrefenou husou, já na nikoho nemířím – ti dva mě inspirovali. Das ist alles.)

17.4.2011 – No fakt ňaminy!

Tenhle víkend jsem se flákala a v pátek jsem dostala malý-velký dárek, ale o tom až zejtra z práce 😉

Dnes odpoledne jsme vyrazili s manželem do Alberta na rohu zakoupiti sobě něco na sváčeři (sváča křížená s večeří; ano, miluju Alenku v říši divů) a náhodou jsme narazili na úžasný výrobek, jakému nemůže být rovno:

ňaminy

Buďte někdo tý lásky a objasněte mi, proč je ve výrobku obsahujícím 80% vepřového masa zapotřebí šunkové aroma a co z těch příměsí na obalu obsahuje lepek? Já se v tom nevyznám, ale rozhodně začínám mít pocit, že za chvíli začnu farmařit a okopávat políčka proto, že se budu bát spoustu věcí pozřít…

Fakt že jo.

Každopádně, není to ani rok, co jsem v článku Suroviny – základ jídla psala o kamarádce, co si nemůže koupit kuře v supermarketu, protože už obsahuje lepek. No, evidentně amerikanizujeme čím dál tím víc – a začíná mě to děsit fest.

19.4.2011 – Smart +2

Jak jsem zmiňovala u papundeklové šunky, od pátku mám nový telefon. Dokonce Smartphone. A je s ním docela psina…

Cože? Hvězdné války? Ale jistě! – Kdybych měla vybrat jen jeden film jako svůj úplně nej nej nejoblíbenější, byly by to právě Hvězdné války. I-VI. Kdybych to měla ještě zpřesnit, pak Original Saga. A kdyby to směl být jen jeden jediný, byla by to Nová naděje…

Jak to souvisí s novým telefonem? No, myslím, že rozhovor s mou sestrou na FB to předvede nejlíp:

Novy mobil

Akorát mám teď trochu problém – mám tendence nechat mobil vyzvánět dlouho, abych si ty Hvězdné války aspoň trochu užila. 🙂

Každopádně z něj mám radost velikou. A odhodlala jsem se ke zkoumání – stáhla jsem si čtečku na knihy Aldiko (Kindle sice vypadá zajímavě, ale je druženej s Amazonem a já jsem na Amazon naštvaná a budu, dokud nezačnou dodávat i k nám) a projela jsem si sbírku e-knih ke stažení zadarmo. Mám výbornou sbírku čtiva, i když všechno v Aj.

Kombinace Macchiavelliho, Shakespeara, Marka Twaina a homosexuální upírské erotiky (prostě to tam bylo, tak jsem to stáhla) a k tomu irské, japonské a staré slovanské pohádky – no, kdyby to bylo jídlo, řekli byste mi takové to slušné „Se posereš!“ A to ještě není všechno, ale co už.

Mimochodem, ke stažení zdarma je tam i Franz Kafka – Proměna a Soud, ale taky jen v angličtině.

A to mě vede k zamyšlení na téma, o kterém už s přestávkama debatuju s různýma lidma několik neděl: klasické knihy vs. e-čtečky. Já si myslím, že v budoucnu je místo pro obojí – já rozhodně nedám dopustit na knihy jako takové a e-čtečky si tahám s sebou po MHD a když na někoho čekám v kavárně pro takové to rychlé ukrácení nudy.

Srovnala bych to s kafem: instantní a „plnotučný“ kafe vedle sebe existují léta letoucí, a i když je spousta lidí, kteří pijou jenom jedno nebo druhý, daleko víc je těch, co si doma nebo v kanceláři v klidu zalejou konvicí nějakou tu instantní nesku a pak vyžadují podle předpisů připravené espresso v kavárně. A na tom není nic špatnýho – já to dělám taky 🙂

Mimochodem, za tu chvíli, co píšu tenhle článek, jsem si to hlavní téma Star Wars pustila už počtvrté za sebou. A právě prošel kolem kolega a broukal si to taky. Muhahahaha!

O zkušenostech s novým mobilem se rozepíšu, až jich nasbírám trochu víc, a tak se s vámi na závěr podělím o dvě věci: Komentáře pod výšehrající hlavní melodií SW, které mě nejvíc rozesmály

komenty

A dotaz na ty, co byli v neděli v Pardubicích – jste si jistí, že jste nenapáchali víc škody, než obvykle? Tohle by na to ukazovalo. 🙂

Jdu si zapálit na chodbu – popáté bych nemusela puštění SW přežít, ne všem se to v kanclu líbí…

21.4.2011 – Vo ničom

Říkala jsem si, že na tohle téma psát nebudu a nebudu. Přečetla jsem si pár dalších článků, a i u obvykle elegantně píšících blogerů jsem tentokrát narazila na pokulhávající herky. A nakonec se mi nasbíralo pár záležitostí, který tu můžu zmínit, a tak se přehlídky mrzáčků vo ničom zúčastním nakonec se svým kriplíkem i já…

I. kolo – Nemám nic

Na konci ledna jsem si přes jeden ze slevových portálů objednala zboží. O měsíc později jsem urgovala, zda vůbec mou objednávku obdrželi, protože jsem neměla žádnou zprávu od Prodejce. Přišel mi mejl o tom, že všechny balíčky jsou na poště, a když jsem se vztekla, že mě nezajímá, kde jsou všechny balíčky, ale jaký je stav mé objednávky, přišel mi lehce dotčený mejl od Prodejce, že měli přes 3.000 objednávek a proto se to zdrželo, nicméně že během několika příštích dnů bych měla své zboží obdržet.

Asi už tušíte. Tohle pondělí jsem psala na Portál a dožadovala se nápravy, protože nemám doteď ani zboží, ani peníze a ani žádné informace.

Zpátky mi přišel mejl, že to Prodejce organizačně nezvládl a že Portál vrací peníze. A tak je prý v úterý poslali. To by znamenalo, že dojdou zítra (a číslo účtu jsem kontrolovala asi pětkrát).

Ale zatím nemám ani zboží, ani peníze. Na místě obou těchto položek je prázdnota v jejich tvaru. Typické.

II. kolo – nic jsem nepochopila – nebo něco nepochopil někdo jiný…

Včera přišel obchodní partner neohlášeně za naším šéfem na jednání. Pánové taky lehce oslavili Velikonoce a nakonec mě zavolali, že když je můj otec překladatel, má pro něj Partner knihu na překlad z češtiny do ruštiny o historii slovanských národů.

Tím, jak dotyčný o knize básnil, mi silně připomněl mou matku, která má ale evidentně v tomhle směru víc rozumu než velikonočně naladěný ekonom.

Ve chvíli, kdy mluvil o tom, jaká to pro něj bude čest, až si o tom překladu s mým otcem popovídá, z něj najednou vypadlo, že snad má můj otec dost dobré kontakty na to, aby zajistil vydání té knihy v Rusku. Zmohla jsem se jenom na přiškrcené „co, prosím?“

Pro ty, pro které je to novinka: překladatel je od slova „překládat“, nikoli „prodávat“, „vydávat“ nebo „zajišťovat copyrighty“. Tohle všechno si potenciální zadavatel překladu pod službami, které by dostal, evidentně představoval. Když pak začal ještě mluvit o tom, že pro něj bude velkou ctí se setkat s někým, kdo tomuto tématu rozumí, atd. atd. atd., poklesla mi čelist úplně.

Právě jsem napsala dotyčnému gentlemanovi e-mail o tom, co je v silách překladatele zajistit a co ne, protože je také možné, že tím pádem zruší předem domluvenou schůzku. A ušetříme čas všichni.

III. kolo – bonus: Dnes ráno jsem letos poprvé viděla baběnu, která uměla chodit na podpatkách!

Za loňský rok jsem viděla tři. Slovy: tři.

Ráno vylezu z tramvaje na smyčce a koukám, kousek ode mně si to štráduje elegantně oblečená a upravená ženská na deseticentimetrových jehlách. Měla stejnou cestu, šla jsem za ní a užívala si ten koncert ladných a jistých pohybů.

Nevím proč to tak je, ale myslím, že spousta českých žen a dívek, ač pěkných, má v hlavě co se vhodnosti obutí týče veliké Nic. Zbytečně se týrají v tom, o čem si zjevně myslí, že jim udělá „sexy nohu“ nebo „sexy chůzi“.

Na kinklání v kotnících a šátrávé chůzi připomínající trvalé tělesné i mentální postižení není sexy vůbec nic. Opravdu ne. Proto bych možná měla přeposlat svůj článek o chození na podpatcích na Krásnou, protože jestli si ho přečte jedna nebo dvě holky a zamyslí se nad tím, jaký střih boty a typ podpatku jim vyhovuje, splní svůj účel. Bohužel, nedělám si iluze o tom, že bych měla větší dopad, než zatracené zevšeobecňující články, které oslavují „sexy podpaDky za každou cenu“.

IV. kolo – bonus: Na téma NIC jsem napsala před pěti lety básničku.

Už tu visí nějakou dobu, tak na ni prostě odkážu znova. A je to.

V. kolo – finále – jak mě jedno malé nic hodně vytočilo

Opět historka z dnešního rána.

Přecházím přes cestu v ulici u své práce a zahýbá právě do naší ulice maník s autem.

Blinkry? Nic.

Měla jsem sto chutí stoupnout si mu do cesty a vynadat mu.

Ano, u nás v práci je malý provoz a většinou se tu jezdí vcelku pomalu, ale nesnáším arogantní řidiče, kteří jaksi nevědí, k čemu je ta malá páčka u volantu, a zapomínají, že podle jejich blinkrů se taky řídí ostatní účastníci silničního provozu a chodci.

Například já se na křižovatce běžně dívám, kdo zahýbá do mého směru a kdo ne, abych věděla, jestli už můžu vlézt do vozovky. A nejsem sama.

Tím, že řidič, který chce zahnout, místo vyhození blinkru neudělá nic, ohrožuje všechny kolem sebe. Zrovna tohle malé nic namísto jednoho krátkého pohybu je sakra nebezpečné.

Ale co s tím nadělám?

Ano, správně – nic.

24.4.2011 – Jejich revírem je škola

FB opět útočí – a opět výborným způsobem. Tak jednu svátečně-předsváteční…

Jejich revírem je...

26.4.2011 – Daně a jak na ně

Já vím, já teďka hloduju. Ale a) pomáhám kolegovi s výborným překladem na téma „Návod k instalaci a použití zařízení pro dezinfekci povrchu madel eskalátorů pomocí baktericidního ultrafialového záření“, b) hodlám dát dohromady další receptníček s tím, co jsme požírali na Velikonoce a c) hlody jsou hlody. A tak je tady ten dnešní:

daně

30.4.2011 – A do třetího roku…

Jen krátký hlod – dnes nejenže osedlám vysavač značky DeLuxe, ale právě s Dartem slavíme dva roky od svatby. Druhé výročí je prý papírové, proto jsme si dva papírky nadělili. Vstupenky do ZOO. Trochu jsme si tam protáhli nohy a bylo to fajn. A tak moc nepíšu – slavím.

V pondělí to ale napravím, protože šéf je na služebce a vrátí se až v pátek. Těšte se… 🙂