Červenec 2011

8.7.2011 – Já jsem tááák líná…

Jop, asi to tak bude, vážení – je léto, děcka maj prázdniny, někdo píše povídky, někdo knihu, někdo programuje, někdo sepisuje recenze, další zase kouká na filmy…

Jenom Citrátová sedí v práci, datlí svoje pracovní věci a jinak tiše chcípe. Nekoukám na filmy, bo mě to neba, moc nečtu (kromě fanfikcí na vypnutí mozku v kanclu a pracovních kníg z Émeriky), bo tak nějak není co, a i další díly sérií, který jsme s manželem chtěli zakoupit, by byly tak nějak spíš z musu než co jinýho, nerukodělničím, nedělám prostě nic. Válím se a relaxuju.

Jenže – dokážete si vůbec představit, jak je mi dobře?

11.7.2011 – Ruka: Epizoda II.

Je to paráda, když jde takhle člověk k doktorovi, aby si nechal potvrdit, že je vše ok – a jen tak mimochodem se na něco zeptá…

V minulém díle jste viděli:

„Po vyhojení zdánlivě bezproblémové zlomeniny lokte se ukázalo, že rehabilitace nepomáhají tak, jak by měly. A tak začalo lítání od čerta k ďáblu, abych se pak usadila u velmi milé démonky, která se mnou chvíli vyváděla psí kusy, načež mi ruku vykuchala jak slanečka a opravila na maximální možnou míru. Dnes měla být poslední návštěva s tím, že bych si mohla nechat napsat přípravek na zlepšení chrupavky, aby ten loketní kloub ještě něco vydržel. Jen tak mimochodem jsem si vzpomněla na to, co mi říkal ošetřující lékař před několika lety v Motole…“

Vznesla jsem dotaz, jestli když mi před třemi lety v Motole řekli, že mám v posledním článku malíčku kostní cystu, jestli se mám toho bát nebo ne.

Doktorka se zarazila, roztrhala už vytištěnou zprávu a hnala mě na rentgen.

Výsledek: Mám v posledním článku malíčku nezhoubnou kostní cystu, která se značně rozšířila a hrozí zlomeninou s různými nepříjemnými komplikacemi, které nebudu rozepisovat. Je potřeba operovat, cystu vyškrabat a nahradit „čistým“ štěpem kosti odebraným z mé vlastní pánve. To vše lze provést během jediné operace.

Komplikace: Při pohledu na moje, ehm, izolační vrstvy, které obalují například zrovna tu pánev, doktorka pravila něco, co jsem si vyložila jako že nástroje pro hlubinné fárání fakt nemá, a že rozsah mého podkožního tuku by jí bránil právě v odebrání náhradního matroše pro můj prst.

Závěr: Zatím pozorujeme. A já mám za úkol zhubnout víc než urychleně.

Závěr závěru: Dieta.

Závěr závěru závěru: Asi pojdu… Uá!

15.7.2011 – Rekonstrukce blogu

Rekonstrukce blogu

16.7.2011 – Věčný trápení

Po půlhodinovém skučení, kdy jsem opravdu tiše vyla bolestí, protože se mi nechytal ibalgin a opět mě chytly pravé části obou čelistí, hezky pěkně od středu huby až do kloubu a nad oko, dvě dávky a cigaretka jakž takž zafungovaly. A tak si můžu trochu leč bezvýznamně postěžovat…

Já vám nevím, co to se mnou je. Přehled svých různých bizarních zranění jsem tu házela někdy koncem března. Před rokem touhle dobou jsem měla pár týdnů po operaci podvozku, chodila jsem na kinesiotape loktu a připravovala se, že půjdu zase pod nůž. Žrala jsem ibalginy skoro po hrstech a brečela bolestí.

Teď mě bolí zuby jak hrom (ach jak já se strašně, strašně, strašně moc těším ve středu k zubařce!), žeru Ibalginy po hrstech (Sikar může dosvědčit, jak jsem včera omylem vzala ibalgin třikrát během ani ne půl hodiny, protože mě bolela držka a nevěděla jsem, jestli jsem ho už brala nebo ne), brečím bolestí, a opět se psychicky připravuju, že půjdu pod nůž (viz Ruka: Epizoda II).

V lednu jsem začala chodit jednou týdně na aerobic. Teda, P-Class se to jmenuje. Půlhoďka rychlýho poskakování do rytmu, skoro-půlhoďka posilovacích cviků a důkladný protažení. Když jsem si jakž takž zvykla, přidaly jsme se sestrou (helou, spolutrpitelko) ještě jednou týdně posilku. Světe div se, jsou týdny, kdy se nám povede zajít na obě plánované aktivity…

Od začátku července jsem si k tomu ještě přidala jednou týdně Tai Ji. A tak nějak s tím zaplaceným kurzem stoupá moje pravidelnost i v těch dalších cvičeních.

Celý to vzniklo proto, že jsem po novoročních žranicích zjistila, že vážím nějakejch 125 kilo. To mě samotnou znechutilo a s tátou jsme se vsadili, že do plavek, což mělo být 30.6., shodíme na devadesát.

Chá chá, jak by řekl Hurvínek!

Táta měl jeden překlad za druhým a nemohl se pořádně urvat od počítače a já sice cvičím a mám jídelníček upravený na max tak, aby to bylo zdravý a vůbec a přitom se tomu nedalo říkat dieta, protože jak se něco nazve dietou, přestává mě to bavit a porušuju to poměrně záměrně, ale připadá mi, že to není moc platný.

Tak mě napadá, vyznali jste se v předchozí větě? Jo? Gut. Já se v ní totiž při psaní moc nevyznala, ale odmítám to řešit. Jsem ráda, že nešílím bolestí a všechno (VŠECHNO!) ostatní je fakt nepodstatný. Nahoře mi totiž právě roste osmák a prořezává se dásněma, dole mám nejspíš kaz. Jestli tohle, co já s osmičkama, zažívaj malý děti, když jim ty malý bílý svině rostou prvně, obdivuju všechny děti, že to přežily ve zdraví, a všechny rodiče, že z toho neskončili v Bohnicích. Tohle je fakt o rozum a malý děti ještě nemaj ten slovník, aby si mohly od srdce ulevit, když všechny konvenční přípravky selžou.

A nemůžou si dát cigaretku, která zrychluje nástup ibáče, aspoň teda u mě, takže pak nemusím trpět tak dlouho…

V tý horní dásni mi tak jako škube, tepe a řeže zároveň. K posrání. Nevybavuju si, kdy mě naposledy vůbec nic nebolelo – a nebylo by to kvůli předávkování růžovým štěstím. Na to, jak mám kurevsky nízkej práh bolesti, mě ta svině doprovází prakticky neustále…

But I digress. Zpátky ke cvičení.

Já si totiž připadám pořád stejně široká. A mohutná. A oteklá. A kulatá. A prostě tlustá.

Dart i máti mě přesvědčují o tom, že výsledky jsou vidět, a ano, své obvyklé kalhoty musím důkladně převázat páskem, aby se nevyvlíkly a vepředu neodstávaly, ale pořád mi připadá, že kynu.

Ze včerejšího aerobiku jsem se doplazila v depresi. Byly jsme tam totiž tři klientky a cvičitelka, zbytek pomřel po dovolenejch a podobně. No a to mělo, kromě nezvykle zvýšený koncentrace kyslíku ve vzduchu, depresivní účinek – obvykle totiž cvičím v zadní řadě, nejraděj za ségrou, která mě izoluje od předních zrcadel. Sice za ní vyčuhuju z obou stran, ale co je podstatný, nevidím se. Takhle jsem si svůj výkon užila z první ruky a nedalo se před tím nikam utýct. Zrcadla jsou zlo.

Do tohodle stádia jsem teda nedošla, a doufám, že ani nedojdu, ale i tak jsem si připadala poměrně trapně. Přitom je to jen a jen můj pocit – za těch víc jak půl roku, co do tohodle fitka chodím pravidelně, mi nikdo neřek ani půl křivýho slova, žádný narážky, žádný komenty, jenom sem tam radu, jak provádět ten kterej cvik, aby byl efektivnější, nebo abych si neublížila. Dokonce ani křivej pohled ne. Přesto mám tak trochu pocit, že jsem tam místní exot. Ještě jsem tam neviděla člověka, kterej by byl alespoň ve srovnatelný objemový hladině jako já…

Přitom na sobě pozoruju pokrok: vylezu do třetího patra bez výtahu bez zastavení (neplatí, když lezu domů z posilky po čtyřech), při posilování na strojích zvládám větší závaží, konečně při provádění různejch cviků cejtím, jak se mi zapojujou všechny svaly, co by měly, přestaly mě bolet záda (to neznamená, že mě nebolí nic jinýho) a míň se hrbím.

Ale pořád mi připadá, že jsem stejně tlustá a neohrabaná, jako jsem byla předtím. Ugh. I když vím, že po deseti letech nečinnosti a nemocí nemá cenu na nic spěchat.

Holt, ženská touha vypadat pěkně. Věčný trápení.

28.7.2011 – Mikrosvěty aneb Cirrat se hýbe

Dlouho-předlouho jsem tu opakovaně skučela, že musím začít se sebou něco dělat, že se musím začít hýbat a zlepšit si kondičku. Světe div se, neuvěřitelné se stalo skutkem!

Neřekla bych, že vysloveně sportuju, ale přece jen se hýbu víc, než by ode mě kdo očekával. Od malička jsem byla spíš povaleč a knihomol. Obložit se dobrým čtivem a jídlem, to bylo moje. Tenhle tend narušily až taneční (do kterých jsem zahučela už ve čtrnácti) a později vandry s spolužačkama z gymplu a s Bývalým #1.

Jenže udeřilo mi osmnáct, během půl roku jsem zdrhla ze školy a oddala se kancelářskému způsobu života. Zhruba na deset let. K tomu si můžeme připočítat zdravotní komplikace, od alergií, několikaměsíčního hladovění (jak už jsem zmiňovala několikrát, pokud mám peníze na knihy a cigára nebo na jídlo, dnes bych se už možná rozhodla jinak, ale tenkrát vyhrávala tiskařská barva a nikotin), předávkování kafem, až po zanedbaný vysoký tlak a vykřivenou páteř, pak ty různé zákroky, na kterých jsem během posledních pár let byla – nejdřív jsem neměla na pohyb čas, pak jsem už na něj byla příliš kaput. A koneckonců, výmluva se vždycky najde…

Na začátku roku mi konečně uzavřeli léčbu ruky (Epizodu II necháme zatím být), má váha dosáhla nevídaných rozměrů a pohrdání sama sebou dostoupilo vrcholu. Navíc mě opravdu přestalo bavit potit se a zadýchávat se při chůzi.

Konečně jsem se dokopala (a rovnou se přiznám, že bez sestřiny psychické podpory by to nešlo) k návštěvě fitka u nás v pasáži. Opravdu, fitko ve vedlejším vchodě jaksi eliminuje všechny výmluvy typu ‚daleko‘, ‚jak se pak doplazím domů‘ a podobně, protože neochota sejít tři patra dolů je fakt extrém…

Začalo to aerobikem (tedy přesněji – P-classem; rozdíl je v tom, že po půl hodině čistě aerobního poskakování následuje půlhodinka posilovacích cviků zaměřených na to, čemu se s oblibou říká problémové partie), před pár měsíci jsme k tomu přidaly kruhový trénink na posilovacích strojích (mít v rodině trenéra je požehnání).

No a od začátku července chodím ještě k tomu jednou týdně na Tai Ji. Na to, že se právě učíme pohyby tý nejzákladnější rozcvičky, po necelých deseti minutách ze mě leje hůř než po hodině v posilce nebo půlhodině aerobiku. Pomalé a (alespoň v podání Mistryně a jejího asistenta) ladné pohyby jsou totiž kurevská makačka a člověk se u toho nadře, ani neví jak. A to je opravdu teprve začátek…

Nicméně, já, vyznavačka Churchillovo kréda „No Sports!“, teď třikrát do týdne… No, nemůžu napsat tak úplně ‚týrám tělo‘ nebo něco podobnýho – mně se to líbí!

A vlastně, pokud je to pro mě sranda, pak to ani není sport, ne? Sportovci by se přece urazili, kdyby díftky poskakující na aerobiku říkaly, že sportují, ne? Já se jenom… Udržuju v kondici.

Ehm, jaká kondice?

Dobře, dávám se dohromady, protože horší už to být nemůže.

Takže to sedí: „No Sports!“ 🙂

(Protože zásady a pověst – to je to nejdůležitější!)

A čím víc se hejbu, tím víc se mi chce hejbat, to je na tom ta sranda. Zatím nijak výrazně nehubnu ani neshazuju váhu, proto mám z toho všeho občas deprese, že makám, makám, a ono nic. Včera jsem ovšem v noťasu vyhrabala soubor, ve kterým mám poznamenaný míry všemožných částí těla ze začátku března letošního roku. A tak jsem si odlovila krejčovský metr a jala se ověřovat.

Čím dýl jsem měřila, tím větší jsem měla tendenci mlátit hlavou do zdi – všechny míry (až na jednu) byly minimálně stejné, občas ještě o cenťáček větší: prsa, břicho, stehna, boky…

No jo, jenže to, čemu já říkám „spodní břicho“ (už ne pas a ještě ne boky), výstižnější je možná popis „spodní mišelinka“ – tam mi najednou zmizlo 17 (slovy sedmnáct) cenťáků! Hurá! Cvičení nazdar! Zdar!

Najednou mají všechny ty namožené svaly (posilovna), záchvaty zimnice (P-class) a šílené odpadávací tendence (Tai Ji) daleko větší smysl, než „jednou z toho něco bude“.

Jo, to jsou přesně ty reakce, který mám na cvičení – z Tai Ji se vždycky doplazím domů výborně protažená, ale celkově vyčerpaná a na ‚battery low‘. To jsou pondělky. Ve středu řádíme se sestrou na strojích, ještě se dohrabu domů a pak zatuhnu, ať dělám co dělám, a čtvrtky jsou ve znamení namoženýho všeho – od paží přes záda až k nohám. V poslední době pak hlavně kolena. No a zítra po hopsání se zase doplazím domů a během hodiny dostanu zimnici jak prase. Manžel tvrdí, že je to tím, že nejsem zvyklá vydávat tolik energie najednou, a proto na ten nápor reaguju selháním termoregulace. Můžu se zabalit do svetru a županu a peřiny, dát si horkou sprchu a čaj, cokoliv, vždycky tu zimnici stejně dostanu a trvá pár hodin. Vždycky. Bez výjimky.

Manžel taky tvrdil, že když se budu víc hýbat, budu mít větší chuť k jídlu. Bullshit. Půl roku jsem čekala, kdy se ona zvýšená chuť k jídlu dostaví, protože popravdě ani nemám takovou potřebu jíst (zato když mě začne honit mlsná, to je pak problém), načež jsme o tom tenhle týden debatovali. Miláček upřesnil, že nejdřív moje tělo musí spotřebovat ty zásoby živin, co už má.

Koukla jsem se dolů na své izolační vrstvy a suše prohlásila, že to mám teda ještě tak na rok na dva klid…

Ale co, hlavně že to má výsledky.

A kdyby mě dneska v pět ráno nevzbudil alergický záchvat, abych pak strávila další tři hodiny prakticky non-stop kýcháním a zoufalou snahou nedrbat se nehtem v očích, byla bych ještě mnohem spokojenější…

29.7.2011 – Co vám o dlouhých vlasech neřeknou

Mám dlouhý vlasy. Dlouhý „po zadek“ dlouhý, což u mně znamená něco kolem 90 cenťáků délky v pramenech. Od temene hlavy po konečky to raději nepočítám. U doktora, v restauraci, u známých, na rodinných slezinách – všude se najde někdo, kdo hoří touhou mi sdělit, že mám fakt nádherný vlasy nebo něco podobnýho.

Což o to, vlasy jsou moje chlouba a myslím, že by mi je mohla pomalu závidět i Anežka Nulíčková. Taky mi zaberou spoustu času a starostí, to je samo sebou. Ale je tady i pár bodů, se kterýma asi lidi, co dlouhý vlasy obdivujou z dálky, nepočítají (vlasatci, stává se vám to taky)?

  1. Pokud si je můžu přisednout nebo přilehnout, stane se tak. Au.
  2. Pokud mi je může přisednout nebo přilehnout někdo jiný, stane se tak. Au.
  3. Už jste se někdy zasekli rukávem o kliku? Ano? A co takhle vlasama? Au.
  4. Když jsou rozpuštěný, je pod nima hic. Na druhou stranu, v sychravém jarním nebo podzimním počasí jsou lepší než svetr…
  5. Zaplést jeden cop trvá něco kolem dvaceti minut. Dva copy jsou akce skoro na hodinu. Složitější účesy mohou trvat i celé dopoledne.
  6. Dostatečně dlouhé vlasy znemožňují časté nošení culíku, protože jsou příliš těžké na to, aby to kořínky vydržely bez silné bolesti skalpu. Au.
  7. Cop kštici zdaleka tak nezatěžuje jako culík.
  8. Nejlepší fén je žádný fén.
  9. Ve velkých vedrech se mi skalp zpravidla zpotí dřív, než mi vlasy stačí doschnout. Bez použití zákeřných Fint Fň se jedná o situaci popsatelnou pouze jako ‚bleh’.
  10. Obyčejná majonéza je skvělá maska na vlasy. Akorát ten ocet a worcester v tom docela smrdí…
  11. Mytí dlouhých vlasů se bez kondicionéru nedoporučuje. Zpravidla jediný způsob, jak je pak znovu rozčesat, je jít si je znovu umýt a použít hodně kondicionéru. Au.
  12. Pokud se předkloníte s dlouhými rozpuštěnými vlasy, vytřete podlahu. Bleh.
  13. Volné vlasy, culík nebo copy – bacha na omáčky, polívky i kafe. Aneb pokud se vlasy můžou do něčeho namočit, namočí se… Bleh.
  14. Doba rozčesávání je něco, o čem se Nemluví.
  15. Umyté, zkondicionérované a rozčesané vlasy za příznivých povětrnostních podmínek schnou pět až šest hodin. Někdy i déle. Vlasy zapletené za účelem dekorativního zvlnění schnou s naprostým klidem i déle než dvanáct hodin.
  16. Potřebuju minimálně pět standardních balení barev na vlasy, aby mi to co k čemu pravidelně chytlo…
  17. Čas od času nastává dilema: zastřihnutí konečků omezí lámání a třepení vlasů. Jenže mi je zase o pár cenťáků zkrátí…

Ale i tak. Ano, mám dlouhé, husté a kvalitní vlasy. Občas jsou k zlosti. Ale stejně je to fajn…