Červen 2011

1.6.2011 – Malé kuk-výročí

Vážení, dnes je to 4 roky, co mi operovali oči (zde můj popis zážitku, jen pro silné povahy, adepti na korekci zraku by to pro jistotu neměli číst).

Pořád ještě vše v pohodě. Když celý den čučím do monitoru, mám oči dost unavené a hodně blbě se mi ostří, ale zatím ne tak výrazně, aby mi to vadilo. Sice přemýšlím, že si pro sichr dojdu nechat změřit zrak, možná totiž budu potřebovat brýle na čtení, ale zatím na ně nemám prachy, tak na to kašlu.

Hnidopichům připomínám, že i kdybych měla zatracapenou jednu dioptrii, pořád je to sakra dobrý, protože před operací jsem se pohybovala kolem osmi – a to už jsou hodně tlustý sklenice.

A tak laser vivat!

1.6.2011 – Hymna fail

No jo, stane se. Kapela si cvičí svůj repertoir, na který je zvyklá a najednou přiběhne rozcuchaný poskok: „Kluci! Průser! Pozejtří sem jede nějakej Čecháček a my máme hrát jejich hymnu!“

„Hymnu? Jakou hymnu?“

„Oni mají hymnu? Sojuz něrušimyj?“

„Ne, to sou ti druhý! Tihle budou Tatiuška giesmé.“

„Počkej, já tam zavolám, sichr je sichr!“

Alespoň takhle nějak si to představuju v návaznosti na komentáře Pana Zeleného. Ale komentář Pana Šedého mě dostal ze všech nejvíc.

česká hymna v Iráku

Česká hymna v BagdáduRuská hymna v Sýrii

12.6.2011 – Kekskomprimat!

Aneb Blogopajzlí předvoj, dnes v Pardubicích eh, v Poděbradech. Díky, Sikare!

Fotky tentokrát nechám spát, hlavně proto, že jsem zapomněla nabít foťák a fotila hlavně z důvodů polodokumentačních na mobil, což se tak drasticky podepsalo na kvalitě, že jediná ucházející fotka je vytlemená Čalamáda se zmrzlinou na tváři, kterou se neodvážím zveřejnit, aby se pak Čalamáda drasticky nepodepsala na mně…

Ráno jsem se probrala někdy kolem půl sedmé za zvuků deště tančícího po římsách. Okamžitě padlo mé rozhodnutí obléct se dneska do sárí, které jsem si den předtím pečlivě nachystala, protože bych si akorát tak ucourala lem. Kombinace žlutého trika a černých kalhot mě přesvědčila o tom, že by možná bylo fajn udělat si žlutočerný kříž přes levé oko, ze kterého byla stejně vidět jenom ta černá.

Civění lidí v metru jsem si užívala. Vždycky, když takhle někam vypadnu a záměrně budím pozornost, je mi líto těch, kteří vedou nudné a šedé existence a tak se vážou na pravidla a „dobrou pověst“ ve společnosti, že by je něco takového ani nenapadlo. Ovšem daleko víc než tuhle rozplizlou abstraktní lítost vždycky pociťuju velmi konkrétní škodolibé zadostiučinění.

Sikara a Čalamádu jsem našla na nádraží, nalezli jsme do vlaku a cestou kecali o všem možným. Na nádraží nás uvítali Dubious Cat, Agrrr a Bilbo s Motýlem Ozzrem, který nás strašně vyděsil, protože přišel převlečený za normálního člověka…

Doplazili jsme se na náměstí a obsadili stůl v hospodě Kovárna. Jídlo dobré, obsluha rychlá a příjemná, až na menší rozšíření zraku nad Ozzrovou kyticí naprosto nerozhoditelná.

Popřáli jsme Motýlovi, došlo na debatu o všem, stávce jsme se vyhli (Ozzro je pro, já proti) a začali řešit Bibli. Shodli jsme se, že by se to dílo možná mělo jmenovat Ztraceno v překladu, a že si o tom moc nemyslíme. Nakonec přišly Rudovlasé (Agrrr, Pochybočka a Čalamáda) s tím, že si napíšeme Bilbi svatou, popřípadě alespoň Bilbiografii.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo od Sikara a to slovo bylo:

MINDFUCK!

To by byla jedna ukázka.

Pro jistotu máme dvě dogmata, co se vzniku Pajzlu týče. Jedna praví, že Praotec Ghoulash vystoupal na horu, rozhlédl se kolem a pravil „Tady bude…“, načež na něj spadl Pajzl. Druhá pak tvrdí, že Pajzl vznikl, když Gadr vyhrabal ďulek do země a přikryl ho pivním táckem, na který napsal „Pajzl“.

Čalamáda se v podstatě držela tématu tohototýdenního tématu týdne (ne, fakt nebudu přemýšlet) a cestovala časem: před nějakou dobou zahlásila, že sehnala sušenky. Nebo suchary? Rozhodně byly pravý válečný.

Dnes je vytáhla z jejich plechového hnízda, obřadně rozdělila mezi několik vyvolených (včetně mě, heč) v papírových obalech ne nepodobných obalům sterilních obinadel a zjišťovala, jestli tu umí někdo německy. Taky se nám přiznala, že jednu ochutnala a že to bylo fakt hnusný, nic hnusnějšího fakt v životě nejedla. Uměla jsem německy, a tak jsem nám mohla přeložit, že Kekskomprimáty byly vyrobeny v Německu v roce 1985 (září, abychom byli konkrétní) a že mají trvanlivost po dobu 36 měsíců…

Čalamáda tímto zjištěním nebyla nadšená, ani stářím (či v tomto případě spíše stářím) kekskomprimátů (stejně si myslím, že to zní jako něco, co by se mělo podávat k tatrgelovému recyklátu) ani tím, že něco takového pozřela, a už vůbec ne tím, že je jediná, kdo něco takového pozřel, neb my si je vystavíme v původním papírovém balení na poličkách a budeme se jimi kochat pouze vizuálně…

Při debatě o kanibalismu Sikar pronesl jednu z mnoha památných vět: „I křeččí samice sežere mláďata, pokud je nemůže ukojit.“

Motýl do sebe nějak dokázal nasoukat smažené žampiony s kroketama a ještě palačinku s ovocem a mořem šlehačky. A je hubený jak lunt. Proč? Proč nemám taky metabolismus na rychlost „hořet“?

Kovárnu jsme opustili a šli vyčkat otevření čajovny, kam jsme měli zaplout. Ježto nám bylo čekání dlouhé, vypravily se Agrrr s Pochybočkou do sámošky pro cigára a alobal (mimochodem, když jsme šly s ČJ na nádraží, byla trafika u parku otevřená…), aby se odtamtud vrátily s cigárama – a s frišfólií, která se nechutně trhala a skoro se nedala odvíjet. V obchodě ji měli chybně pod označením „alobal“.

Zatímco se Pochybočka vypravila na Quest za alobalem Vol. 2, pokusily jsme se s Agrrr zamotat Sikara do oné frišfólie. Nutno dodat, že před mumifikací Sikara nezachránilo ani tak eskapologické cvičení za pomocí ohnuté občanky, jako spíš mizerná kvalita toho plastového šmejdu, do kterého jsme se ho snažily zabalit. Mezitím Dubious Cat úspěšně ukořistila alobal, který byl dokonce alobalem.

Nelenili jsme a roztahali mandarinkovo-melounovou vodnici přímo na náměstí na lavičce. Teda, na lavičku se nás vešlo pár, zbytek posedal na Pochyboččinu deku. Jak to tam asi vypadalo, je vidět zde, zde a zde. Byli jsme varováni před paní s chodítkem, která je evidentně zlým dvojčetem Pratchettova Lu-Tzeho.

Vyžahli jsme jeden uhlík a uklidili se do čajovny, kde dále probíhala zábava v družném duchu. Pomlouvání přítomných i nepřítomných, plány, návnady, narážky, fórky a vydírání.

Jako když Agrrr pravila Sikarovi: „Mám fotku, na který ležíš v růžovejch trenýrkách na růžovým lehátku.“ Na jeho protest, že ty trenyrky teda růžový nebyly, se dozvěděl, že teď už jo.

Poté, co Agrrr a Čalamáda úspěšně rozbily zbytek osazenstva (kromě mě – mám rozum, a nečumím na video, které pouští Čalamáda a Agrrr se u toho podezřele chichtá), Bilbo pronesl další z památných vět: „Oh, hi! What a funny hentai!“

Opět jsme cestovaly ze srazu do Prahy s Čalamádou společně – a opět jsme vedly hluboké debaty o tom, zda má člověk na vybranou, že čas je iluze a zda může existovat prostor, neexistuje-li v něm hledisko. Tato debata ještě nebyla ukončena a myslím, že ji máme ještě na pár dalších cest vlakem.

Jsem skoro mrtvá a chce se mi strašně spát.

A tak Kekskomprimat! Spěte sladce…

Kekskomprimat

26.6.2011 – A Kind Of Magic


Asi spíš znáte Freddiem překopanou singlovou verzi téhle písničky. Tohle je originál, jak ho sepsal Roger Taylor. Kdo si bez pomoci vzpomene, ve kterém filmu se objevila tahle verze, má u mně malé, bezvýznamné, leč přesto plus.

Malkiel psal o magii v nás, Sikar píše o nadužívání (nebo spíš zneužívání a znásilňování) magie v povídkách (soubor odkazů např. zde), Temnářka přiblížila dětství „toho divnýho s magií“. No a co Citrátová? CItrátová filozofuje nad nesmrtelností chrousta, zvláště pak toho magického.

Zákon zachování energie nám tvrdí, že energie nemůže být vyrobena z ničeho ani ztracena. Většina mágů z různých bestsellerů má různé obdoby – například Eddings nedovoluje svým mágům cokoli zničit. Zabít, přeměnit, spálit, rozmetat, to ano. Zničit, uvést do kompletního nebytí, negovat existenci, to ne. Není to podobné dnešním fyzikům?

Drtivá většina mágů je také vázána na konkrétní postupy – nesmí se přeřeknout, nesmí zaváhat, nesmí udělat jiný pohyb, než je předepsaný… Hm… Když vaříte podle receptu a daří se vám dosáhnout přesně na ten výsledek, co chcete, není to taky magie? A k čemu by byl třeba takový chirurg, kdyby nad rozřezaným pacientem zničehonic začal váhat a nevěděl by, jak dál? Nebo kdyby náhodou udělal řez navíc někde, kde nemá být?

Ale nemusíme ani chodit na operační sál – co takhle řízení auta? Občas stačí zaměnit brzdu a plyn a dějou se věci, za kterou by zlá čarodějnice z pohádky dala minimálně svou parádní bradavici na nose.

Ozzro prohlásil, že magie je realita, kterou nedokážeme chápat. Měl pravdu. Ovšem spousta lidí si tohle vysvětluje tak, že co není pochopeno nemůže být pořádně vnímáno, pokud to není nějak vysvětleno dle známých pravidel. To podle mého není až tak úplně dobře. Například takový Christopher Stasheff ve své sérii Čarodějem sobě navzdory mi nakonec začal lézt šíleným způsobem na nervy.

Totiž jeho protagonista nemohl udělat nic, co by bylo lehce nadpřirozené, aniž by u toho nebylo nějaké vysvětlení fyzikální skutečnosti. A co teprve, když měl děti a ty měly nadání taky! Nakonec se ze série, která měla fakt nápad a šmrnc stalo neustálé přednášení ve stylu „Rod převlečený za dráteníka se posadil vedle cesty, rozhlédl se, zda se někdo nedívá a jedním pohybem ruky spravil kotel. Jeho synek věděl, že to nejsou žádná kouzla, že jen rozpohyboval atomy hmoty do takové rychlosti, že se materiál kotlíku stal tvarovatelným, načež mu opět kinetickou energii odebral, a kotlík tak ztuhnul, tentokrát už opravený.“ Zůstala mi docela slušná pachuť v ústech a navzdory prvotnímu nadšení pro Rodneyho d’Armanda a jeho FESSe už po téhle sérii pravděpodobně znovu nesáhnu.

Ale zpátky k Ozzrovu výroku. Kdo z těch, co se občas postaví k plotně nebo troubě, dokáže dopodrobna popsat a vysvětlit, jak funguje droždí v těstu a přitom vydrží v malé zabalené kostičce v chlaďáku? No, když se mě tuhle manžel dotázal, jak droždí funguje, uměla jsem mu jenom říct, že jsou to kvasinky, které se v teplém prostředí a s dostatkem potravy (cukru) velmi rychle množí a proto načechrávají těsto, nebo něco podobného.

Teď, já přesně vím, jak já ve své kuchyni musím zacházet s drožďovým kváskem, abych měla výborné kynuté těsto. Mám vychytanou troubu a vím, jak musí být otočené kolečko a kde v troubě musí co být, aby se to správně propeklo. Dokážu letmým pohledem přes sklo poznat, jestli mám koláč ještě nechat dopéct nebo ne, aniž bych musela troubu otvírat. Magie? Ne. Zkušenost.

Ale necpu každému, že to žádná magie není! Stejně jako jsou pro mě naprosto nepochopitelné některé pohyby v bojových uměních nebo postup psaní webu (že, Bilbo), stejně tak pro někoho jiného může být ďábelským kouzlem to, jak rychle dokážu vyčarovat jedlou večeři nebo třeba popsat mrtvolu odnášenou po popravě.

A ve chvíli, kdy mi řeknou „hele, to se mi líbí, ty seš asi čaroděj“, já vím a oni ví, že je to tak trochu nadsázka. A já se usměju a poděkuju. Nebudu jim držet sáhodlouhou přednášku na téma, že tohle není žádná magie a jak jsem toho nebo onoho dosáhla – mimo jiné bych je tím asi otrávila natolik, že by mi už příště poklonu nesložili. A pravděpodobně už by o mně neměli tak dobré mínění.

A tak je dobré se občas zastavit a vzpomenout si, co jsme vlastně ve svém životě považovali za magické a podívat se, jestli trocha toho kouzla nezůstala – on ten úžas totiž sem tam vůbec není od věci a příliš mnoho tvrdé reality z vás může udělat pěknou placku.

30.6.2011 – Lehká televizní nostalgie

Seriály dělím do několika kategorií – ty nezajímavé, ty zajímavé ale ještě neshlédnuté, ty milované a ty (nejen duševnímu) zdraví škodící. Pro dnešek odložím svůj milovaný výzkum – ne že by mě nezajímalo, kdo přišel se seriály jako první, jaký byl vůbec první natočený seriál a co si o něm tenkrát lidi mysleli a podobně, ale tuhle detektivní práci nechám někomu jinému. Popřípadě na někdy jindy.

Seriály mám spojené se základkou – ono je to strašně jednoduché, někdy v prváku na gymplu jsem totiž odstěhovala televizi do matčina pokoje a přestala se o ni zajímat. A popravdě, kdybych se měla o televizi zase začít zajímat, musela bych si koupit takové ty kanály, kde běží kvalitně zpracované (sic!) dokumenty a pořady o zvířátkách, popřípadě dokumenty o zvířátkách. Jinak se totiž v televizi dá koukat tak akorát na zprávy (to když se chce člověk zasmát hořkým ironickým smíchem, ať už nad jejich obsahem nebo zpracováním), předpověď počasí (aneb jak zítra snad možná určitě bude) a přímé přenosy ze sportovních utkání (hokéééj! parkur! krasobruslení! eee a občas F1).

No ale zpátky k seriálům. V době, kdy jsem na tu bedýnku s (dnes) divnou obrazovkou čučela pravidelně (rozuměj přišla jsem domů, hodila jsem školní tašku do kouta, zapla bednu a čučela, dokud nepřišla matka domů z práce a nepokusila se mě dotlačit k udělání alespoň nějakých úkolů nebo cvičení na piáno), byly mým postrachem znělky Dallasu, Dynastie, Santa Barbary a všude přítomné Manuely (ač jsem si skoro jistá, že neběžely v podobnou dobu). Schválně, kdo je z podobného časového období a má pořád ještě pocit, že je zapotřebí se akutně zmocnit dálkového ovládání popřípadě opustit byt a vrátit se, až bude mamka/babička/kdokoliv zase normální…

Já měla ovšem svůj jídelníček – nebo spíš seriálníček? – na kterém jsem se postupně propracovala od večerníčků (ano ano, pro drtivou většinu z nás první setkání s televizními seriály proběhlo těsně před zprávama) přes pravidelné pořady typu Magion a Vega, kde taky běžely příběhy na pokračování nebo alespoň se stejnými postavičkami (kupříkladu Pojďte pane, budeme si hrát, nebo Tom a Jerry), až ke svým oblíbencům.

Těch bylo nepřeberně – Knight Rider (Hajzlhof byl nepovinný, ale to auto, to auto!), Airwolf, A-Team, Mission Impossible, MacGyver, Odpadlík, Profesionálové… A druhé kolo: Mike Hammer, 21 Jump Street (od té doby se datuje moje obliba Johnyho Deppa), Zmije, Brutální Nikita, Highlander (tehdy jsem narazila na písničku Dust in the Wind), Vražedné pobřeží, Vilém Tell i Robin Hood, Hardcastle a McCormick, Směr Jih

No a pak byly ty hlavně k smíchu: Ženatý se závazky, Krok za krokem (a Codyho šílený smích, který umím doteď), Alf (jo, hlavně Alf, bacha na kočky), Fresh Prince – těch bylo spousta. Milovala jsem (a miluju) kreslouny: Byl jednou jeden život, Willy Fog (aneb cesta kolem světa za 80 dní), Sandokan, Želvy Ninja samozřejmě nesmí chybět! No a pak obligátní Kačerov, Chip a Dale, Kalimero, Malá mořská víla… Jo a nesmíme zapomenout na Candy (ta znělka je dost sprasená, ale lepší jsem v češtině nenašla), což byl podle mýho úplně první anime seriál, který zavítal na naše obvyklé stanice. Pokud se mýlím, opravte mě někdo.

Povšimněte si, že tu nenarazíte na Melrose Place, Přátele, Beverly Hills, Helenu a její chlapce a já nevím na co ještě – to mě nebralo tehdy a nebere mě to doteď. Pro někoho možná nepochopitelně jsem neměla ráda

Čestné místo zaujímá samozřejmě Červený trpaslík – jen nevím, jestli budu mít odvahu se podívat na ty nové díly… Vzhledem k tomu, že jsem nedokoukala poslední řadu, protože mi přišla fakt divná, tak nevím nevím.

Další klasikou, kterou snad netřeba představovat, je MASH 4077. Viděla jsem i film a četla jsem knihy, ale ten seriál, to bylo moje. Hlavně, že jeho titulní píseň se jmenuje The Suicide Is Painless – sebevražda nebolí. A když zabili Henryho, neskutečně jsem to ořvala. Jo a pamatujete tu scénu, kdy vykolejený Frank (aspoň myslím) přejede plukovníku Shermanovi jeep tankem, načež starý pan kavalerista jeep dorazí symbolickou kulkou do motoru? A právě jsem sledovala naši účetní, jak se probírá šanony s papíry za loňský rok, a vzpomněla si na scénu, kdy chudák Charles Emerson Winchester III ve strašném vedru přes celou noc v jídelně rovnal rodinné účetnictví, aby mu poskok Igor na ty papíry pustil extra silný větrák…

Zajímavé je, že pokud odhlédneme od těch komediálních a většiny kreslených, bylo moje dětství a rané dospívání protkáno povětšinou výbuchy, střelbou, dokonalými auty, helikoptérami a letadly (Murdock), spoustou hodně vymakané technologie, detektivními případy, logickou i nelogickou dedukcí, sváděním krásných žen i krásnými ženami… No jo, přestávám se divit, proč si vlastně jako odpočinkovou četbu většinou beru nějakou tu brakovku přecpanou tekoucí krví a urvanýma končetinama!

Proč jsou vlastně seriály tak oblíbené? Odhlédneme od klasického důvodu, že matky střední třídy chtějí na chvíli zapomenout na svá trápení běžného dne a podívat se, jak se žije těm bohatým v nějakém pro nás exotickém prostředí, nebo naopak s lehkou škodolibostí sledovat trampoty někoho, kdo jim připomíná tu cuchtu odnaproti, nebo že děti baví vtipné hlášky a chlapy pak maníci s pistolí, kteří si z běžných pravidel dělají trhací kalendář pověšený na latríně. Je to kousek zábavy, který se v podstatě nedá vyčítat (opět, nebavíme se o obsahu a úrovni). Zatímco filmy trvají minimálně hodinu, většinou pak víc, seriál je krátký úsek, který člověku sežere… No, míň než hodinku. A každý si chce aspoň na chvíli sednout, oprostit se od svých problémů a mít chvíli pro sebe.

Často mi seriály připomínají krásný anglický výraz ‚guilty pleasure‘ – ‚potěšení, ze kterého máme pocit viny‘, přesnější by bylo ale napsat pocit studu. Je to chvíle, kdy se koukáme na bedýnku a na všechno ostatní se můžeme vy… vykašlat jako na placatý kámen.

A protože jsem teď prakticky bezseriálová (zatímco můj seznam „Jednou se na to podívám“ utěšeně narůstá – Firefly, Futurama, The Big Bang Theory, IT Crowd a spousta dalších – je pro mě ohlédnutí se za seriály taky ohlédnutí se za dobou, kdy jsem na ně koukala.

Nebyla to ideální doba – naši se rozváděli, měla jsem hodně slušné zdravotní problémy, setkávala jsem se ve škole s pár debilníma postojema jinak poměrně inteligentních lidí, kolikrát byla finanční krize – ale byla to doba, kdy jsem měla v podstatě celý život před sebou. A proto na ni teď vzpomínám s lehkým úsměvem a nostalgickou slzou v oku.

Stejně jako budu v padesáti vzpomínat jaké to bylo, když mi ještě nebylo třicet a bydleli jsme s manželem u mé matky v obýváku…

Seriály. Tenkrát mi umožnily uniknout z každodenních trablí a snít o tom, jak úžasné by bylo poslat A-Team na tu debilní učitelku ve škole nebo o sabotáži někoho nepříjemného v MacGyverově stylu. A jak to asi vypadá v Koreji nebo v Americe. Dnes se daleko víc než těmi seriály bavím tím, jak jsem tenkrát viděla svět a co jsem si o tom všem myslela.

Jó, seriály…