Březen 2011

1.3.2011 – Mám chuť na pivo

Zítra, t.j. ve středu 2.3., se budu zhruba od pěti vyskytovat v kavárně U Kocoura v Muchově ulici v Praze. Je to kousek od Hradčanské. Do šesti tam budu určitě, dál pokud se někdo dostaví.

Mám chuť na jedno.

A rovnou upozorňuju, že jsem kuřák a budu mít nejspíš žváro u huby tak nějak furt.

Takže pokud máte náladu, hledejte zítra odpoledne U Kocoura tlustou dýmající blondýnu…

2.3.2011 – Blog-log

Cappuccino pokládá v téhle smršti stížností a nářků s občasným světlým bodem otázku, na kterou by si měl odpovědět opravdu každý:

„Prečo blogujete?
Ako si začínal..
a ako pokračuješ?“

A já se vás, než se pustím do historie svého blogování, zeptám: blogujete proto, abyste měli návštěvnost? Blogujete proto, abyste byli členy AK? Blogujete proto, abyste ukázali AK, že se obejdete i bez něj? Jestli jo, proč neblogujete prostě proto, že chcete?

Jak jste asi při čtení některých historek pochopili, můj jinak úžasně průměrný život sem tam udělá flip nebo vývrtku a pak se dějou věci. Hezký i nehezký, pochopitelný i absurdní, krutý i vtipný. A to nepočítám historky kamarádů.

Hodně dlouho jsme si říkali, že bychom to mohli začít psát. To aby tyhle stořky nezapadly v propadlišti dějin. A jak říkal jeden kamarád, aby po nás zbylo něco víc, než jen prázdný flašky a plný popelníky. Ti pozornější z vás si vzpomenou, že tohle heslo bývalo docela dlouho v zápatí, než ho vyšachoval kopy(saj)rajt Kecy & Skřeky Promotion. Což je hlod toho samýho kamaráda, který mi takhle podepisoval darovaný CDčka s vypálenou hudbou.

Někdy v roce 2007, aspoň doufám, došlo ke krátké epizodce na sblog.cz – ale tenhle blog byl tak dlouho neaktivní, až zašel na úbytě. Bylo na něm celkem asi 5 zápisků a vyhnil sám. Můj tehdejší přítel byl v rámci ochrany soukromí proti tomu, abych na blogu zmiňovala i jen jeho přezdívku (jméno chápu, přezdívku doteď ne). Snažila jsem se o vtipnost za každou cenu. Bylo to křečovité a namáhavé.

Postupně jsem začala trávit víc a víc času na fóru webovky bitefight.cz, stala jsem se jedním z moderátorů, a pár měsíců jsem ho táhla sama, protože BA měl plný ruce práce jinde a ostatní modi jaksi neměli čas. Vystavěli jsme si nakonec vlastní tým, se kterým se dodnes vídáme a jsme si většinou pořád hodně blízcí. Naučila jsem se viset na netu každou chvíli.

A přišla jsem zároveň na cizojazyčný server s povídkama s homoerotickou tématikou. Sestra mi poslala odkaz, aby se odkaz zobrazil, bylo potřeba se zaregistrovat, pisatelka dotyčné fanfikce (byl to Bleach) byla naprosto dokonalá a výborná, na stránkách jsem zůstala a postupně jsem v průběhu let zjistila, že mám v průměru 10-20 zápisků v deníčku (Journal) na každou uveřejněnou povídku.

Líbilo se mi mít svou historii zaznamenanou. A když se pod Seznamem otevřel server ProŽeny.cz (samo, že bez diakritiky), byla jsem mezi prvními, kdo si tam založil deníček. Nejdřív to bylo strašně fajn, semknutá a provázaná komunita, ale postupně se to začalo rozpadat pod rukama.

Ženský si začaly jít po krku, každá měla na věc svůj názor a dávala ho důrazně najevo, proběhla první svatá válka, druhá, třetí… Nakonec mě to přestalo bavit. A protože mě to dodrbalo opravdu hodně, založila jsem si v únoru 2009 blog tady. Prostě jsem následovala Lipetku a líbila se mi doména.

Teď už pokračuju proto, že jsem si na blogování zvykla. Za ta léta od opatrných krůčků po netu jsem zjistila, že vypsat se na blog je opravdu úleva, že si u toho vyčistím hlavu, přijdu na něco nového a podobně. A taky se mi líbí fenomén postupného nabalování virtuálních známých a rozšiřování kontaktů. Každý den narážím na zajímavé lidi, ať už jim rozumím nebo ne. Je to fajn fenomén.

A taky po mně zbude něco víc než prázdný flašky a plný popelníky.

PS: Dneska upozorňuju, že jsem utahaná jak pes a opravdu kolem šestý od Kocoura vypadnu. Tož tak.

2.3.2011 – Ale fuj!

Na konci loňského roku jsem tu překládala článek Nesmrtelná teta od Holly Lisle, kde píše o autorské závisti a jak to autory ochromuje.

A hele ho, co vyhodil Fragment na FB:

Fragment_FB

No jo, ale co taky čekat od nakladatelství, které si myslí, že lidi začnou číst víc, když jim klasiku přežvýkají a natráví… (ZDE)

Ta druhá otázka je sama o sobě docela nevinná, ale fakt si nemyslím, že je dobré jít do psaní s tím, že někomu konkuruju. Lepší je podle mě se ke psaní postavit s názorem, že moje práce je originální, dobrá a najde si svou skupinu čtenářů…

10.3.2011 – Vyvolávková povídka, část III.

Nejdřív s tím přišla Okřídlená liška. Pak přišel s pokračováním Sikar. A teď jsem na řadě já…

1. „díl“
Vítr rozfoukával listí podél silnice, v jejímž prostředku se skvěla rozjetá myš. Vnitřnosti už dávno našlynový domov v žaludku jednoho havrana, nezdálo se však, že by to tomu drobnému hlodavci nijak zvlášť vadilo. V dlouhých intervalech se objevovala a zase mizela osobní auta, která vezla své pasažéry vstříc modernímu světu. Panovalo tady uklidňující ticho, které ani řídce se vyskytující auta nedokázala přehlušit.
Podél cesty si lišák vítr pohrával s útržkem papíru, který byl celý urousaný od bláta, potrhaný, jak proletěl několika křovinami, a v neposlední řadě popsaný nepříliš úhledným rukopisem nějakého člověka. Když jste se dostatečně přiblížili, mohli jste si přečíst: „A…“

2. pseudo“díl“

A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!

Každý, kdo by si tento tajemný vzkaz přečetl, by dozajista zakroutil nevěřícně hlavou, papír odhodil – celkem jistě nepodoben širáku – v dál a na celou událost zapomněl.

Když se onen cár buničiny zachytil na větvi nepříliš vzrostlého ořechu, již skoro hrozilo, že další nápor vzdušného živlu ho rozdělí na více či méně kousků, jež budou rozmetány po kraji, aniž by byly ještě někdy sestaveny. Než tak však stačil vichr učinit, papír byl důsledně očichán koněm.

„Ale no tak, Josefíno,“ zahuhlal na zvíře jeho jezdec, „copak se to dělá, okusovat ořešákům větve? Já vím, ty herko líná, že bys sežrala, na co přijde, ale… Co to je?“

Jezdec pobídl svou kobylu, aby udělala další krok a on se tak mohl natáhnout pro cár papíru.

„A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!“ přečetl nahlas a poškrábal se ve zbytcích vlasů, jež mu dosud trčely z hlavy. „No to mi usmaž květák, co má tohle znamenat?“

V nastalém tichu přispěla do diskuze pouze Josefína krátkým frknutím. Kolem po silnici profrčel zánovní Mercedes s motorem z Trabanta a zahalil zamyšlenou dvojici oblakem dusivého kouře. Jezdec se rozkašlal a začal si vytírat rukou oči, do nichž mu spolu se zplodinami napadal prach. Nevědomky si papírem přejel po zpoceném čele…

A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!

Si jako mysliš, že po prvním rumu z tebe je král?

Ohó, chlapče, ale to jsi nepil ten od Franty!

Ďurdíkova 15, Povidlice

Jezdec hleděl na text, jenž náhle působením jeho potu jasně vyskočil na prázdné části lístku. Sdělení a navíc ještě adresa údajně nejlepšího vařiče rumu hned zde v blízkém městě!

„Josefíno, jeď!“ zavelel klisně, která mezitím olizovala plechovku od paštiky, umně zasazenou ve vidlici z větví. „Tohohle Frantu najdeme, jako že se Jeroným Pušpítko jmenuju!“

To zařehtání sice neznělo příliš nadšeně, ale o to upřímněji. Jeroným otočil koňskou hlavu směrem ke skleněným tělům městských mrakodrapů a nechával se unášen pocitem, jak se mu s každým Josefíniným krokem pohupuje jeho nemalý zadek.

Že by se jednalo o začátek dalšího z velkých dobrodružství? Vzpomínal na doby, kdy se s přáteli řítili před pole a louky na výpravy do hospod sousedních vsí. Krásné časy plné objevování tajemných nápojů a exotických druhů opic. Ta rána, kdy se probouzeli nacpaní v králíkárnách, zvenčí i zevnitř dokonale dezinfikovaní…

Bude to teď stejné nebo aspoň podobné?

3. díl:

Franta Oulehlý pustil horkou kádinku z ruky, zasakroval a ještě než nádobka dopadla na zem, dokonalým parakotoulem zmizel za barikádou z převrácených stolů. Přikrčil se k zemi a čekal.

Ticho.

Mladý chemik opatrně vykoukl zpoza své ochranné bariéry.

Upuštěná skleněná nádobka se nerozbila, jak očekával. Místo toho stála na podlaze a lehce se chvěla.

Franta si stáhl přes oči svářečské brýle, nasadil si kuklu, jako nosívají sportovní šermíři a vysoukal se zpoza stolů. Došel ke kádince a dřepnul si. Měl tušení, že tohle zase skončí výbuchem.

Sousedé v Povidlici si na něj nejdřív stěžovali a trvali na tom, aby se odstěhoval. Ale tenhle rodinný domek byl jeho právoplatným dědictvím po pratetě, kterou nikdy nepotkal.

A tak si pojišťovny zavedly nová pravidla, architekti v oblasti se začali vypravovat na výlety do muničních továren a sousedi si taky zvykli na to, že vyčouhlá hubená postava s vlasy barvy slámy buď pobíhá v plamenech po zahrádce (kdykoli se Franta pokusil vyběhnout v plamenech ze zahrádky ven, nahnali ho bidlem do rybníčka plného žabince na návsi), letí vzduchem směrem k nedalekému lesejku, nebo že se vrací mokrý a zelený nebo naopak suchý a ogypsovaný domů.

Časem se začali zastavovat na kus řeči. A nakonec mu začali fandit. Opatrně a z dálky.

Franta se cítil skutečně poctěn, a aby jeho fanoušci o nic nepřišli, začal na branku vyvěšovat tabuli ne nepodobnou těm hospodským s nápisem „Dnes nabízíme“.

Praskot tříštěného skla ho vytrhl ze zamyšlení. Vypadá to, že se vzorek konečně prožral kádinkou skrz – a ani to nebouchlo!

Hubený pokusmátor se zvedl, oprášil si kolena a vyšel ven k brance. Zvedl si šermířskou kuklu a zašátral v kapse po kousku křídy. Na černou tabuli pod nápis „Dnes vyrábíme“ dopsal krasopisně jedno slovo:

Čilirum.

Tak a ještě budeme vyvolávat. Vyzývám Temnářku, TlusŤjocha nebo Venom, aby se zúčastnili tohodle šílenství. Pravidla jsou nahoře pod odkazem na Okřídlenou lištičku 🙂

11.3.2011 – Sikar a Cirrat kují pikle

A kují je opět v kavárně U Kocoura v Muchově ulici v Praze (kousíček od MHD Hradčanská), a to tuto sobotu 12.3. od 4 odpoledne s otevřeným koncem.

Vstup volný, společnost otevřená, účast dobrovolná, nic netušící hosté rovněž povoleni. Jsme zvědaví, jestli se někdo ukáže a kdo to když tak bude.

Na programu setkání je:

  • nadávání na všechno a na všechny
  • vyprávění prapodivných historek a vtipů¨
  • debata o armádě šunkových chlebíčků v čele s kyselou okurkou
  • probírání chystaného projektu
  • všechno možné

14.3.2011 – Japonsko?

Našla jsem tuten obrázek. Je odsud a neskutečně mě rozsekal komentář pod ním. Možná to není tak úplně politicky korektní, ale pobavilo…

Don't panic

Červený překlad krácen, aby se vešel 🙂

15.3.2011 – Smoke on the water

… fire in the sky. Téma týdne je kouření a co na to já, silný společenský kuřák? Můj vztah k cigaretám (a doutníkům a cigárům a vodní dýmce – obyč dýmku jsem ještě nezkusila) je dobře popsaný v tomhle článku. A abych nekopírovala sama sebe, budu se věnovat tomu, co jsem si o kouření přečetla u jiných blogerů. Byla to psina.

citrátová s cigárem

Totok je vytlemená Citrátová s cigárem v jedný tlapě a jedenáctkou Gambáčem v druhé na fotu z loňského léta.

(Ha, teď už se těším, jak se na mě sesypou nadávky – alespoň podle dosavadních článků v TT to tak vypadá…)

Vážení, předem mého dopisu bych chtěla říct té spoustě lidí, kteří umí akorát napsat, že kouření = fůůůj, aby si trochu porovnali mozkové závity. Kdyby jediní kuřáci, kteří existují, byli ty šílené pochodující fabriky, které popisujete, bylo by to jako kdyby existovali pouze chodci a profesionální řidiči trucků. Žádná kola, koloběžky, motorky, osobáky, sporťáky, dodávky – nic. Jen chodci a obrovské kamiony. Nebo jako by byl v prodeji jen trabant a Porsche 911 a nic mezi. Nebo jako… Máte představu? Výborně.

„Kouření vás dostane do problémů!“ – Ne. Tento výrok je nepravdivý. Kouření je akce, kterou děláte vy, rozhodli jste se pro ni ať už z jakéhokoli důvodu; vy jste se rozhodli vzít do ruky tabákový výrobek, strčit si ho do tlamy a zapálit ho. Kouření za vás nerozhoduje, tak to na něj laskavě nesvádějte. Není to fyzická entita, která by nad váma stála s klackem pobitým hřeby a mlátila vás do hlavy, dokud si nezapálíte. O kouření rozhodujete jenom a pouze vy, ne ono o vás.

Cože? Závislost? A to má jako znamenat, že si za to člověk nemůže sám? Jděte se vymlouvat někam jinam, a ty dva oblíbený Japonce Onoseto a Samoseto si vemte s sebou.

Jedna dívčina popsala, jak si její kouřící spolužačka zapálila před školou a zrovna šla ven učitelka. Nebo to byla ředitelka? Kázeňské postihy a bugr byly nasnadě, ale pokud je dotyčná taková kráva, že když už dělá něco proti pravidlům, ani se nepostará o to, aby měla krytou prdel, pak jí to patří. Třeba se vyděsí natolik, že získá i nějaké ty životně-inteligenční bodíky, protože kvo-kvo-kvocient zdaleka není vše…

Každý kuřák je sobec a masový sebevrah! Každý kuřák se musí stydět!“ – Výborně. Argumentujeme na úrovni „všichni, co jí maso, jsou vrazi“, popřípadě „všichni, co mají řidičský průkaz, jsou neukázněná prasata“, popřípadě třeba „všichni homosexuálové jsou psychicky nemocní a měli by se jít léčit“. I když je pravda, že vraždící lidé si maso dají, nedělá to vrahy ze všech, kdo se neostýchají karbanátku či šunky. I když mezi vlastníky řidičského průkazu existují agresivní idioti, zdaleka to neznamená, že jsou takoví všichni. A než mě navždy stáhne pod hladinu Golfský proud, ráda bych podotkla, že homosexuální člověk zdaleka není nijak zázračně imunní vůči psychickým potížím a neznamená to, že mezi homosexuály nikdy psychicky nemocní lidé nebudou.

Nekouřím před miminy a malými děcky, nezapálím si v nekuřáckých prostorech, když mi někdo řekne, že mu to vadí, típnu to. Vyhazuju své nedopalky do koše a pečlivě je předtím típám, aby nic nechytlo. Ale nebudu se předklánět před každým a nastavovat prdel („Služebníček!“) preventivně. Když mi ve vyhrazeném kuřáckém nebo smíšeném prostoru nikdo neřekne, že mu to vadí, pak jeho smůla. Náznaky typu významných pohledů a nápadných odkašlání ignoruju, protože většinou si myslím, že patří mému stylu vyjadřování. V tomhle jsem jako chlapi – náznaky nefungují.

Mimochodem, takže stydět by se podle vás měli i třeba Winston Churchill se svými doutníky, Franklin Delano Roosevelt by se měl jít zřejmě úplně zahrabat a Dwight D. Eisenhower, který kouřil až 4 krabičky denně je co? Veřejný vyvrhel? Měla by se stydět sestra Alžběty II.? A takový Walt Disney, těžký kuřák, který si zapaloval jednu od druhé, je sekaná játra a neměl by mít nic společnýho s dětma.

A pan A. Hitler byl výbornej, protože nekouřil. Takže byl ten hodnej…

Ok, dobře, tady to možná „lehce“ překrucuju, ale když už VŠICHNI, tak VŠICHNI. Nebo že by o tom, zda je člověk sobec, nerozhodovalo tak úplně, jestli kouří nebo ne, ale to, jak se chová vůči ostatním? Taková malá, drobná a nesmělá myšlenka.

Mimochodem, kuřák je kuřák, je jedno, jaký tabákový výrobek kouří. Takže nebuďte pokrytci a nedělejte, že jedno je v pořádku a druhé ne. Vodní dýmka možná nepoužívá tu samou směs jako cigarety, ale princip vdechování kouře do plic je stejný – je jedno jestli horký nebo studený. Vážně se domníváte, že v kouři z „jablíčka“ není dehet? Jo? A nikotin taky ne? Ale houby. Jděte si přečíst pár údajů a zmlkněte.

Teď doufám, že jsem pořádně vyděsila skupinu kuřáků vodnic, kteří pokřikují, že by cigaretu v životě nevzali do huby, protože je to fuj a blé a hnus a nikotin! Dobře vám tak, milánkové, lhali jste sami sobě!

Dál, co je to za pakárnu, že cigarety jsou hnus, ale doutníky ne? A dýmka že je ušlechtilá? Zase se popadám za břicho a řičím smíchy. A opět si myslím něco o pokrytcích. Viz výše.

Ano, tabák pro dýmky a doutníky bývají (bývají – nikoli vždy jsou!) s méně aditivy a z kvalitnějšího materiálu, než průměrná papirosa, ale to je jako říct, že Rolls Royce není auto… A-hem. Taky vám to připadá přinejmenším nablblé?

Cigaretový kouř vždy způsobí astmatikům záchvat. – Ne. Cigaretový kouř může pro někoho být spouštěčem k záchvatu, to nepopírám a ani nechci. Ale co takhle ztráta vědomí při alergickém záchvatu kvůli kvetoucímu šeříku? I to už tady bylo. Někdy touhle dobou před dvěma lety se mi takhle složila kamarádka, která stála na tramvajové zastávce vedle rozkvetlého keře. Nějak nevidím hordy lidí ozbrojených mačetama, jak se vrhají na tuhle rostlinu s výkřiky „Tumáš, ty kvetoucí, astma způsobující neřáde!“

A nutno dodat, že ve chvíli, kdy mi přijde říct, že mu způsobuju astmatický záchvat kouřem někdo, kdo bude cítit kolínskou nebo parfémem na dvacet kroků, nabídnu mu výměnný obchod – já to típnu a on nebo ona se dojdou osprchovat. Protože mně trvá vykouřit jedno cigáro ani ne 5 minut, ale on nebo ona budou zamořovat své okolí minimálně půl dne, než vyčichnou. Jestli vůbec stihnou vyčichnout.

A je zajímavé, že napříč spektrem kuřáků i nekuřáků v mém okolí si lidé víc stěžují na výrazné parfémy než na smrad z cigaret.

Takže vzkaz pro ty, co na sebe před odchodem ze dveří zvrhnou lahvičku s vůní a smysl slova „přiměřeně“ jim uniká: Jste ještě míň oblíbení než kuřáci! Srovnejte se s tím.

(Mimochodem u přeparfémovaných kuřáků vždycky s napětím pozoruju, jestli při zapalování tohodle retka kolem nich ty výpary konečně neblafnou. Zatím se nepoštěstilo…)

Dorazil mě případ v Baselu. Byl pěkný letní den, svítíčko slunilo, sedla jsem si na lavičku na náměstí a zapálila si Nikotiniho tyčku. Sedl si vedle mě mladej kluk a začal do mě rejpat, že jsem sobý hnusec a málem „setapouch“ a div mi jednu nevrazil, protože huliči aspoň hulí trávu doma ve svým pokoji a neobtěžují s tím své okolí, narozdíl ode mě.

No šokem jsem málem sežrala filtr.

Doteď nevím, zpod jakýho šutru vylez, ale tohle mě dostalo. Je pravidlem, když se jde na jakoukoli trochu větší akci, že do pár hodin někdo zavětří a prohlásí „tráva!“. Nedá se to minout a jde to napříč spektrem.

Ale huliči jsou ti tolerantní a my, „starý dobrý“ kuřáci, kterým notabene trávaři sebrali jméno, jsme ti hnusní padouši k vyhlazení. A pořád si myslím něco o pokrytectví!

Taky mě dojala věta „Začni kouřením, nepřestávej a rovnou si můžeš začít píchat drogy.“

Tohle jsem vykoumala taky v některém z těch ostatních článků na tohle téma týdne (TTT?), a rovnou tady místopřísežně prohlašuji, že jsem v životě neokusila jinou drogu než alkohol a nikotin. Nikdy jsem neměla trávu, extázi, nic jsem nešňupala a nic jsem si v životě nešlehla. A jediný lidi, co se ke mně kdy přiblížili s dýchací maskou nebo injekcí v ruce byl zdravotnický personál!

I když by se za výjimku dal považovat Ibuprofen – když jsem ho po operacích brala delší dobu a nakonec jsem vysadila, vždycky se se mnou tak pět dní nedalo pořádně vyjít a byla jsem dobře vzteklá. Ale co už. Zbavila jsem se ho.

Závislost na drogách, milé děti, nepochází z kouření, ale z vaší zvědavosti a slabé vůle! Nic víc, nic míň.

Takže ti, co mají jeden štětec a jednu barvu na všechno, by se asi nejdřív měli pořádně zamyslet sami nad sebou. Aby se totiž pak nedivili…

17.3.2011 – Pracovní logika

Díky tomu, že kolegyňka je na mateřský, jsem tu mezi pár chlapama jediná baba. A tak sem tam probíhají debaty podobnýho rázu:

– „Bůh vzal žebro a udělal z něj ženskou. A tak prostě nemůžou bejt tak dokonalý jako my…“

– „Když si vezmeš, jakej materiál měl Bůh původně k dispozici, a zvládl z toho akorát udělat chlapa, jsme na kus žebra ještě dokonalý až moc…“

18.3.2011 – Co budu dělat o víkendu?

Jen tak mezi náma, tohle zní jako název nějaký pochybný slohovky ze základky. Ale budiž, protože i když ne slohoffka ze základky, pochybné to bude dost a dost.

Co? Nedělní sraz v Kolíně za přítomnosti mnoha blogových pochybrit (pochybných celebrit, Lewisi Carolle). Info zde. Nebo třeba taky zde.

Rovnou říkám, že vyrazím z Prahy, a to vlakem R 709 Hradišťan, který přibude do Kolína v 11:30. Tímto bych tam s koeficientem Českých drah tak do toho poledne měla bejt. Zájemci o souputnou přepravu mohou vyhledat kupé (popřípadě sedačku) s blondýnou při těle, černým křivákem, dvacetidírovejma Steelama se čtyřma přezkama, a pokud bude chcát, pak i s kloboukem (taktéž černým).

Na kolínském nádraží pak budu hledat vlajkoslávu, dvě palmy v květináči a červený koberec. Olivrejovaná opička výhodou…

Návrat pak bude proveden rovněž vlakem (pokud jste někdo nepochopil, kolejová vozidla jsou můj oblíbený způsob přepravy) Ex 126 Fatra, který by měl papírově opouštět Kolín za minutu osm.

Zásobník historek nabit, foťák vrazím na dokovačku dnes.

Muhahahahaha!

Mimochodem, nevím proč, ale mám už nějakou dobu chuť napéct kremrole… Ale to je Non sequitur.

21.3.2011 – Nejasná zpráva o konci světa

Aneb jak to včera bylo…

Setkali se v Kolíně na nádraží. Kdo? Účastníci zájezdu, které už vyjmenoval Sikar. Zajímavé je, že i díky slezině minulou sobotu (nebo to byla játra?) se potvrdilo, že když se někdo plíží ke skupince obsahující Sikara, plíží se zásadně s tichým a nesmělým „Sikare?“ na rtech, byť ty rty jinak patří patřičně úderné Čalamádě.

Ale to předbíhám.

Ráno jsem konečně využila paletu 120 barviček na voči, která v pátek dorazila až z dalekého Hongkongu. Měli to velmi důkladně zapakované: krabička, v krabičce spousta bublinkové fólie, v ní ve fólii zatavený papírový obal od palety. Po probourání se do druhé krabice jsem našla další vrstvu bublinkové fólie, tentokrát ve tvaru slušivé kapsičky, pak další tavná fólie a nakonec sama plastová krabička. V ní pak dvě platíčka s barvičkama, každé ještě zvlášť zatavené ve fólii. Vše v perfektním stavu a barvy samy naprostá radost a vysoké krytí. Ten měsíc počkat stálo za to.

Na fotky mé osoby po kosmetickém zásahu si musíte počkat, až je uvolní někdo jiný, protože na mém foťáku nebyla jedna jediná.

But I digress.

Večer předtím jsem rozumovala, jestli mám jet Hradišťanem z Hlaváku nebo ze Smíchova. Strašné dilema. Nakonec mi manžel podal dvacetistěnnou kostku, ať si hodím. Sudá – Hlavák, lichá – Smícháč. Padla dvacítka, jak jinak.

Vybavena sešitem se zprávou o pokročení šedého projektu (kterou pak na půl ucha poslouchali dva nebo tři účastníci, takže jsem se s ní nemusela tahat a odříkat to zpaměti), pitím, mp4kou a sluncákama jsem se potulovala po Hlavasu a žasla. Skoro jsem se tam nevyznala, protože jsem na Hlaváku už dlouho nebyla.

Zatímco jsem čekala na vlak, rozpadly se mi sluncáky. A proto je dneska tak krásně slunečno, že…

Dorazil Hradišťan, a musím říct, že jsem jednu dobu docela často jezdila ruskými vlaky, ale takovouhle prasárnu jsem ještě nezažila. Knihu Den, kdy došly prachy jsem si koupila hned jak vyšla, a hltala jsem odstavce popisující cestování švédskými vladky v době krize a o tom, jak americké dráhy zavedly ve vagónech klimatizaci, aby mohly konkurovat levnější autobusové dopravě. Možná máme další ekonomickou recesi, ale tohle byla fakt síla. Otevřené smrdící hajzlíky, které jsou u nás již stálým koloritem vlakového cestování, mě ani tak nedojaly, spíš to, že opřít se o vagón by znamenalo odpadnutí vrstvy popílku a bahna. Pokud možno na mě. Měla jsem tendenci vydezinfikovat si ruce. Měla jsem tendenci vydezinfikovat se celá. A to byl vlak na druhé zastávce své trasy. What the fuck?

A to připomínám, že nemám problém s týdenním vandrem a spaním pod širákem (tedy v létě), za nedostupnosti běžných hygienických zařízení. Ugh a fuj!

Na Kolínském nádraží jsem naprosto bez problémů našla uvítací skupinku Agrrr, Dubious Cat, Sikara a Ozzra. (Sikar nemá odkaz tady, protože ho už má výše. Tak.) Po běžném přivítání jsem zaslechla Ozzrovo brblání „… a já myslel, že se přižene a praví ‚Ahoj, Motýle!'“ nebo něco v tom duchu.

Odložila jsem si ruční zátěž a s výkřikem „Ahoj, Motýle!“ na celou halu ho popadla do bratrského objetí tak oblíbeného sovětskými státníky. Zaregistrovala jsem, že se otočilo poměrně dost obličejů, ale to, že většina těch xichtů patřila cajtům, na to jsem přišla až asi za pět minut.

Mno, můj výpadek ve všímavosti snad omluví to, že jsem v tuto chvíli třetí den pod práškama, protože mám (Au!) zánět dásní. Naštěstí už ustupující, ale pořád ještě dost bolestivý. Pokud na některých fotkách uvidíte, že mám šišatou držku, tohle je důvod. Jinak je můj xichtík většinou kulaťoulinkatej.

Dočkali jsme se připlížení se Čalamády (viz výše) a i přimotání se Lucky Luke, který je dále jmenován jako Vyslanec, popřípadě Vyslanec MChSzAC, a vymotali se z nadru. Domotali jsme se kolem záchytné stanice na náměstí, kde jsem rovněž byla podruhé v životě (poprvé to bylo, když kapela Aréna hrála ve Starých lázních na vánočním večírku jakési firmy – a nerada na to vzpomínám, protože jsem tenkrát byla docela dost nasraná). Agrrr trvala na tom, že máme hodinu až hodinu a půl, než čajovna Setkání otevře, a že si máme vybrat podnik. Zahučeli jsme do pizzerie, která by v tuto chvíli, kdy píšu tyto články, měla projít exekucí a přijít o všechno.

Upřímně? Docela se to odráželo.

Nevím, asi jsem zhýčkaná životem městské krysy, která vyžaduje, aby podnik, kterému hodlám věnovat svou přízeň, a tedy i peníze, věnoval svou přízeň mně. Takové drobnosti jako čokoláda nebo vídeň bez podšálku by mě asi neměly rozhodit, nalévání limonád do skleniček na víno bylo možná zdánlivě hogo-fogo, ale na mě to působilo dojmem, že nemají správné sklo. A číšník, i když se asi snažil, taky vstal levou nohou z postele. Prostě, na tom podniku byla nejlepší společnost – a dobře, měli fajn pizza chleba.

Taky se nabízí možnost, že jsme pro ně byli natolik divnou skupinou, že se nás báli. Ale to nemůže být ono, byli jsme ještě krotcí! Chudáci ti v čajovně, kam jsme se přesunuli vzápětí.

Zahučeli jsme do podzemí a rozložili se po pódiu. Co se dělo pak, raději nezmiňovat, to zmíní jiní – snad jen dvě-tři věci:

Sikar má fakt divný chutě. A pak se diví. Nalévaná tekutina vazkostí připomínala dehet, přinejmenším snad surovou ropu, ale druhý nálev skoro exnul a pak se cestou zpátky na nadr holedbal, že čajíček a nic to s ním nedělá. Jak dnes kňučí, mám z toho (ano, já se přiznám) škodolibou radost. Ano, Citrátová je svině. Nic nového pod sluncem. Jo a ještě si myslím něco o holedbání 🙂

Škoda, že nikdo nezachytil masážní kroužek – sesedli jsme se kolem čajostolku, já drbala Agrrr, ta drbala Ozzra, ten masíroval Vyslance, Vyslanec Sikara, Sikar Dubious Cat, ta Čalamádu a ta zase mně.

Chvíli po nás přišla skupinka vedená jeptiškou. Ta měla koule velikostí bowlingových, protože se tak podívala na naše pohledy, které v různých variacích vyjadřovaly stejnou myšlenku („Sakra, to abychom se před publikem krotili!“) a pravila, že se nemáme bát, že nás nebudou rušit. Upozornili jsme ji vícehlasně, že se spíš bojíme toho, abychom nerušili my je. Mávla s přehledem rukou nad Ozzrovým metalkabátem (ale ten byl úžasnej!), Sikarovou košilí, fialovým chlupatým deštníkem (AKA Strašlivou zbraní) a podobně a podotkla, že jich bude víc a že se nemusíme krotit.

A největší bonusová okolnost: viděli jsme Malé chlupaté stvoření z Alfa Centauri! Důkaz zde!

Agrrr a MChSzAC

V tu dobu jsme díky vedené konverzaci opravdu vnímali svět poněkud rozmazaně. Byla to síla.

Jako první odletělo Stvoření i se svým Vyslancem. Čekala je přece jen dlouhá cesta. Po chvíli jsme se zvedli i my ostatní a opustili čajovnu směrem zpět k nádraží. Ozzro na poslední chvíli získal další Obdivovatelku Kabátu, protože tak klasickej double-take doprovázený výrazným sliněním, jako předvedla jedna slečna u zábradlí před nadrem, jsem už dlouho neviděla.

Cesta domů nám s Čalamádou uběhla v družném hovoru a rozprskly jsme se na opačné strany metra. Doma jsem byla brzo, stačila stáhnout a protřídit fotky a nahrát je na net. Původně jsem je chtěla hodit na svůj FB, ale systém mě krutě zklamal, a tak vznikl můj účet na službě Žůžl Pikaču. Ééé, Picasa. A fotky jsou tam. Ze 128 jich zbylo něco přes sedmdesát (nejasné, příliš rozmazané, vo ničom [strop, strop, zeď, strop, lampa, strop] a tak).

Tímto bych ráda podotkla, že tohle jsou ořezané a resizované verze – mám i plné verze, jak jinak. Plná verze je focená s rozlišením 600dpi a jako default má tisknutelnost na A3. Na požádání zašlu konkrétní soubory. Muhehehehehe!

Někteří z vás už vědí, jak tenhle šílenej smích zní…

Jo, lidi, konkrétní soubory neznamená „pošli mi to všechno“ – jedno foto může mít i 5MB, takže… 😉

Tolik já. Já-já, ne já-Já.

Těším se na fotky ostatních.

A kremrole jsem tento týden nepekla.

22.3.2011 – Chcípni, zmetku!

Téma týdne a trest smrti. Rovnou se přiznám, že píšu, aniž bych četla články ostatních, protože jinak se tenhle článek fakt nafoukl (možná se nafoukne i tak, miniaturu neslibuju, ale pořád bude nafouknutý míň než by mohl být).

Takže, oko za oko, zub za zub, život za život?

Pojďme na to.

Rovnou řeknu, že i když jsem odpůrcem trestu smrti, dokážu si představit situace, kdy bych po něm jako teoretický velitel teoretické skupiny šáhla. A ano, kdyby na to došlo, nejspíš bych byla i schopná provést popravu vlastní rukou, i když bych raději žila „pouze“ s tím, že jsem vydala rozkaz, který byl splněn někým jiným.

Povšimněte si slov „poprava“, „velitel“ a „rozkaz“ – než se mě totiž začnete bát, možná bychom měli probrat, v jakých situacích bych po trestu smrti byla ochotná sáhnout. Všechny mají společné tyto jmenovatele:

  • z libovolného důvodu došlo k izolaci skupiny lidí v nehostinných podmínkách, které jsou extrémní
  • uvíznutí je dlouhodobé, ne-li nevratné
  • neexistuje zákonodárná složka
  • skupinu vede jeden člen, který je zodpovědný za její přežití v co nejlepším stavu
  • ve skupině neexistuje složka prosazující zákon
  • dotyčný vědomě a úmyslně ohrozil přežití skupiny

Pokud si představíte nějaký postapokalyptický scénář, jste hodně blízko. Situace by opravdu musela být taková, že by šlo o život, neexistovaly by v tu chvíli žádné služby typu hasiči, záchranáři, zdravotníci, vojáci (nebo alespoň vojáci na naší straně – a tím nemyslím příslušnou stranu fronty, ale lidsky), policisté. Mluvíme o situaci My vs. Cokoli, co se nám postaví do cesty, takové skupinové všichni proti všem.

Svět Mad Maxe, Války světů, Terminátoří budoucnost, válečný konflikt spojený s naprostým rozpadem státu a zásobovací sítě. Takový svět, kdy jeden chybný krok může znamenat smrt celé skupiny. Takový svět, kde jsou horší osudy, než okamžitá smrt. Takový svět, kde bych byla v takové skupině v pozici moci, ať už jako velitel nebo zástupce. Takový svět, kde by neexistovaly možnosti, jak provinilce, který se snaží skupinu zlikvidovat, někde odizolovat a starat se o něj. Takový svět, kde si skupina, za kterou nesu plnou nebo částečnou zodpovědnost, nemůže dovolit přítěž.

Ano, za takových okolností bych dokázala vzít pistoli a prohnat někomu kulku hlavou. Rychle, čistě, efektivně, neprotahovat to. Nejsem kočka, abych si hrála s kořistí. Jsem člověk.

Ano, za takových okolností bych dokázala někomu proříznout krk nožem od ucha k uchu. Někdo by mi ho ale musel držet, nejsem ninja-zabiják, abych se chovala jako asasín.

Ne, nepodala bych mu smrtelnou dávku opiátů. Co kdyby ji v budoucnu potřeboval někdo z našich?

Ne, nesnažila bych se mu vrazit nůž do srdce – jednak nevím, jestli bych se trefila, jednak co kdyby se mi tam zasekl a já ho nemohla dostat rychle ven? Ve chvíli, kdy bych musela někoho zabít proto, aby nezabil on mě a ty, které mám na starosti, bych si stejně nemohla dovolit zůstat beze zbraně ani na záchodě.

A pak bych šla pravděpodobně zvracet a měla bych tuhle chvíli před očima ještě hodně dlouho, ne-li do konce života.

Ale udělala bych to, protože život jednoho člověka oproti životu několika lidí… A to i kdyby to byl nějaký vědec, známý umělec nebo odborník. Protože ve chvíli, kdy se obrátil proti nám ukázal, že by nám svými znalostmi stejně nepomohl.

ALE MY V TAKOVÉ SITUACI NEJSME!

Ne, opravdu ne. Naše civilizace (a tím myslím tu evropského typu) opravdu není v takových troskách, abychom museli své černé ovce odstraňovat tímhle způsobem.

Máme zákony, máme zákonodárce, máme bezpečnostní složky, máme věznice, máme psychiatry a máme blázince. Máme spoustu prostředků, jak ty, kteří pracují proti přežití lidstva, konkrétní skupiny nebo státu, odstranit z cesty, aniž bychom se snížili na jejich úroveň.

Odmítám se snížit na úroveň masového vraha, maniaka vraždícího v temných uličkách, pedofila znásliňujícího malé chlapečky, které pak najdou někde v řece! Nejsem stejná jako oni!

Ostatně, smrt je rychlá a nevratná. A drahá. Na pár dní přesně před dvěma lety zrušil stát Nové Mexiko v USA trest smrti, protože doživotní vězení je levnější, než poprava!

Nehledě na to, že když se zvrhne nějaký vědec, pořád z něj ještě ve vězení můžeme tahat informace. Z mrtvoly toho moc nedostanete.

Pomsta? Hm, takže by se vám líbilo, kdyby orgány prosazující zákon a spravedlnost byly ovladatelné emocemi a nikoli nestranné, takže by podlehly tlaku veřejnosti raz-dva? A jak by se vám to líbilo, kdyby jste pak z nějakého důvodu stáli proti nim vy sami?

Cože? Vy že nejste krvelačná zvířata? Vám se to stát nemůže?

Vážně jste tak naivní?

Ano, já vím, že jsou v zákonech díry, kterýma pohodlně projde slon. Ale to nevyřešíte vytvořením dalšího maxiřešeta, které nazvete trestem smrti. Proč místo pořvávání o zákonné vraždě netlačíte ke zdi zákonodárce s tím, co hodlají udělat se součaným stavem české jurisdikce? Když neudělali pořádně to, co už máme, proč si myslíte, že jim to příště půjde líp?

Cože? Vy je pohlídáte, aby to udělali pořádně? A kde jste, do háje, byli doteď? To chcete, aby fungovalo jenom to, co je pro vás zajímavé a ne naše zdravotnictví, soudnictví, vězeňský systém, školství…?

Kdybychom politickým hyenám nenechávali volnou ruku, nebyli bychom v takovém svrabu. A nešklebte se na mě, můžete za to minimálně stejně, jako já. Manžel napsal zde už jednou odkazovaný článek o Průměrném Internetovém ČEchovi. Možná, že je to průměrně inteligentní Čech, o čem měl psát.

Protože pořvávat o tom, jak je skvělé, že někdo někoho zabije, vás staví na úroveň těch vrahů a násilníků, pro které to požadujete. Jenom byste na to měli papír s příslušným štemplem.

I když, co to plácám – špinavou práci by za vás udělal někdo jiný. Nebo byste si to užili? A kde by pak byl rozdíl?

Jo on vám ublížil? Ale ťuťu…

Hřeje vás u srdce představa státem posvěcené vraždy? Mě ne.

Jak byste dopadli u Milgramova experimentu? Byl by tam, hned vedle, za zdí. Dostali byste možnost zahrát si na kata – na naprosto nevinném člověku. Byli byste lepší, než 80% zúčastněných?

Šli byste si pak umýt ruce a těšili byste se domů na večeři? Třeba by byly grilované masové plátky…

Pokud chcete, aby nepouštěli vrahy a násilníky za rok za slušné chování domů, začněte s tím něco aktivně dělat. Ne se přidávat ke skupinám na Fejsbůku, ne sedět u píva a rozumovat. Ne psát do sčítacího formuláře „Jedi“ v políčku církev.

Přestaňte sedět na prdeli a nadávat na ty nahoře. Jako národ máme celkově hubu plnou keců, ale skutek utek.

Potřebujeme skutečně dobré soudnictví a vězeňský systém. Potřebujeme schopné právníky, kteří budou mít na paměti spravedlnost a ne vlastní kapsu. Potřebujeme skutečně dobré učitele, kteří naučí naše děti myslet. Potřebujeme doktory, sestry a asistentský personál, kteří se pro pacienta přetrhnou. Potřebujeme zatnout tipec úplatkářům a spekulantům. Potřebujeme posílit stát, český průmysl a měnu. Potřebujeme zrevidovat postoj k rasismu, nacionalismu a násilí. Potřebujeme policisty, kteří si nebudou hřát zadek na malých občanech, ale budou mít moc a dostatek rozumu na to, aby mohli zasáhnout tam, kde je potřeba. Potřebujeme víc intervenčních center pro týrané, aby se měli kam obrátit. Potřebujeme přísnější a rychlejší tresty pro násilníky a dealery drog.

Nepotřebujeme další nekonečnou hádku o tom, jak je správné někoho zabít, když je na to státní štempl, a jak se to liší od toho, když někdo někomu podřízne krk ve zšeřelé uličce.

Smrt je smrt. Ta úředně posvěcená, ta z přirozených příčin i ta násilná.

A nakonec to nikomu nic nepřinese, jen hořkost v ústech.

22.3.2011 – Zabití nebo vražda?

Ještě chci k předchozímu článku na TT Trest smrti přidat jednu úvahu: V současnosti je zabití prchajícího zloděje vražda. Případ Karla Bašty je mediálně známý, ale pojďme si to vzít trochu jinak.

Vracíte se domů z večeře se svou manželkou, manželem. Ve vašem domě se svítí, i když měla slečna na hlídání dát děti už dávno spát. Přivítají vás vykopnuté dveře, divné šrámy na zdech, vysoká postava právě mizí dveřmi na terasu a v obýváku vidíte své děti a slečnu na hlídání sešněrované jak závitek k nedělnímu obědu, možná s modřinami a škrábanci. Máte legálně drženou zbraň.

Co uděláte?

Pokud vystřelíte na prchajícího zloděje, a pomineme fakt, že se v tu chvíli zřejmě urputně modlíte, aby jediné, co vašim dětem a slečně udělal bylo, že je zmlátil a svázal, dopouštíte se podle současné právní nálady pokusu o vraždu. Pokud jste dobrý střelec, zabijete prchajícího zloděje a dopouštíte se vraždy. Mířit na trup je totiž jistější, než se snažit zasáhnout kmitající nožičky.

Té věty v článku o případu Karla Bašty o tom, že se každý případ bude posuzovat individuálně, si nemusíte všímat. Současné soudy nemají dostatečnou kapacitu, pružnost a rychlost, aby to vyřešily nějak včas.

Koneckonců, nejsme přece na Divokém Západě, aby kolem sebe každý mával zbraní, že! Haha!

Bráníte svou rodinu a stane se z vás vrah. Zabil jste zloděje, který vaší rodině ublížil. Pokud máte štěstí, odejdete jen s podmínkou.

A co kdyby u nás existoval v paralele trest smrti?

A co kdyby se opravdu splnil ten „sen“ spousty přispěvatelů na tohle téma? (Ano, už jsem si trochu početla.)

Byli byste pod kytkama.

I kdybyste mě dokázali o nutnosti trestu smrti přesvědčit, nikdy ho nedokážete implementovat na současný český právní systém.

Reforma je nutná – a bude-li provedena skutečně dobře, zjistíte, že právo může fungovat i bez úředního zabíjení.

Howgh.

28.3.2011 – Pls, pls, pls

Nový týden, nové téma – tentokrát o seznamování na netu. Hm, to je v mém životě kapitola docela barvitá, pestrá a popravdě, rozsáhlá…

Chvíli jsem přemýšlela, jestli tohle téma opravdu zpracovat, ale pak přišel Sikar a jeho článek, a když o internetovém seznamování píše Sikar, nebude to téma zas tak zlé. Nebo bude?

Internet vstoupil do mého života někdy kolem roku 2000. Nejsem si přesně jistá kdy, ale vzhledem k tomu, že hned druhého ledna toho roku jsem vkládala příspěvek do TOTálního E-Magazínu, neboli TOTEMu, asi jsem na něm fungovala už chvíli předtím. Jen si fakt nevybavuju, jak dlouho.

Moje internetové fungování začalo chatováním. Na Gigachat.cz (teď jsem tam vlezla a zjistila, že mi ještě pořád funguje nick i heslo – to mě poser sojka v letu). Strávila jsem tam docela dost hodin, stávalo se to posedlostí a máti šílela – byla to doba vytáčeného připojení a já byla ochotná sedět u monitoru celou dlouhou noc a kecat a kecat a kecat… Ty účty byly pak veselý, ale stal se ze mě chatař se vším všudy. První sraz, první flame war, první odvážná písmenka – ještě, že to nebyla doba webcamů a posílat své foto někam a někomu mě ani nenapadlo. Neměla jsem scanner a foťáky byly pořád ještě převážně na film…

Poznala jsem přes chat, no, ne poměrně dost, ale přece jenom docela hodně lidí. A některá přátelství zůstala dodnes. Zajímavé je, že s lidmi, se kterými jsem od té doby pořád ještě v kontaktu, se vidíme jednou za pár let, pokecáme, sdělíme si novinky a zase si jdem na pár let po svým. A přitom mi jeden z nich neskutečně pomohl, když jsem byla na dně, to jsme se pak vídali docela často. Asi jsme si tím pádem vybrali kontakt na hodně dlouho, protože jsme se teď neviděli, no, čtyři-pět let?

Známí z internetu se stali velkým zdrojem historek i informací a často jsem se v tu dobu domlouvala s někým na srazu. Ještě jsem neměla mobil, a tak bylo běžné, že jsme se domluvili tehdy a tehdy tam a tam a bylo. Pak člověk s napětím koukal, kdo se zjeví. Tohle mi zbylo do dneška, a dalo by se říct, že v setkávání se s neznámými lidmi už mám jakous takous zkušenost 😉

Dvakrát jsem si začala s někým, koho jsem znala přes internet, a ani jednou to nedopadlo dobře – jeden byl snad posedlý, a ten druhý taky. Jsou to jediné dva případy, kdy jsem se s někým rozešla já, a v obou případech kvůli tomu, že jsem chtěla být s někým jiným. Jeden mi pak hodně dlouho dělal žárlivé scény nejen po internetu, druhý jaksi nezaregistroval, že jsem mu řekla, že je mezi námi konec a po čtvrt roce bez komunikace z jakékoli strany najednou zjistil, že nejen že s ním jeho holka nebude trávit Vánoce, ale že vlastně žádnou holku nemá. Bylo mi ho líto, nebyla to z mé strany nejlíp zvládnutá situace, ale zůstat spolu, asi bychom se zabili. Každý z nás chtěl od toho druhého něco jiného a dřív nebo později by něco prasklo…

Mám ráda srazy. Člověk vidí lidi, které do té doby znal jen přes písmenka, najednou vidí jejich chování v životě, občas i jak se vypořádávají s tím či oným, kolikrát i to, jak se chovají pod vlivem. Jó, srazy…

Gigachat i TOTEM odezněly a další velkou kapitolou v mém internetovém životě byla hra Bitefight. Lépe řečeno, její fórum. Začala jsem jako hráč a běžný fórumový plankton, časem jsem se vypracovala na pozici někoho, koho začali brát vážně, pak jsem se přihlásila na Moda. Najednou jsem byla SMod (Super Moderátor) a začala si sama vybírat členy týmu. Řešili jsme toho mnoho, od běžných zahradních variant trolů a Všeználků a brouků Pytlíků a Hujerů až pod výhružky fyzickým násilím, žalobou a podobně.

Tenkrát se to sešlo výjimečně dobře a náš tým byl jako rozvětvená rodina, která se táhne od Chebu až do Humenného. Vídáme se s většinou lidí doteď a máme hodně společných zájmů. Akce Prasák, kterou tady od loňského léta zmiňuju, je pak příkladem toho, co se děje, když se někde slezeme (řekněme, že Kolín byl slabým odvarem).

Bohužel, výhružky, o kterých jsem psala výše, nebyly vždy jenom planou řečí. Za vše mluví příklad jedné kamarádky, která v týmu zůstala a pak ji natáhli i do dalších her. U kluka z její širší rodiny ve škole někdo propích, že je členkou správcovského týmu na jedné hře, kluka zmlátili. I samo o sobě to stačí, ale rodiče vydali povel, že ho kamarádka nesmí vídat, protože dostal nabančeno ve škole kvůli ní.

Ne, kvůli ní nabančeno fakt nedostal. To si na něm jen vylil vztek někdo z malejch hnusnejch sráčů, kteří si myslí, že pravidla jsou jenom proto, aby se porušovala, a pak se diví, že spadla klec. Bohužel, kdo to nechce pochopit, nepochopí, ať už z kterékoliv strany.

Takže, pokud si někdo myslí, že jsem, co se týče správcování internetových komunit, chytrá jak rádio, je to proto, že s tím mám osobní a velmi intenzivní zkušenost.

Zároveň s tímhle působením jsem se přes náhodné doporučení dostala na stránky zabývající se homosexuální tématikou v umění – obrázky, animace, 3D grafika, povídky, fan art, fanfikce… Tam jsem poznala taky pěknou řádku lidí, kteří jsou mi hodně blízcí doteď, i když jsme se v životě neviděli. Morgan Hawke, která mě přivedla blíž ke psaní a k mému cíli, který jsem si dala, kdy mi bylo patnáct; kluk, který byl dříve holkou a jeho životní příběh (mimochodem, právě sedím v práci v jednom z korzetových živůtků, které jsem od něj koupila, když se zbavoval své ženské minulosti); kreslířka, která mi pomohla realizovat jeden z projektů; další malířka, u které mám v současnosti 15 knih o psaní, jen je ještě dostat do Čech; Italka, se kterou jsme se pustili do pidikomiksu…

I když už tam prakticky nepůsobím (nemám čas, poodešla jsem od toho typu tvorby, který tam převládá, stranou a tak vůbec), přátelství trvají. Rozhodně jsem si během těch několika let tam ujasnila co chci (psát), čeho tím chci dosáhnout (prorazit na trh a přispět k oživení českých literárních vod, aby lidem konečně došlo, že i nová jména mohou být dobrá) a jak toho chci dosáhnout (služební tajemství). Naučila jsem se spolupracovat s lidmi z různých oborů a s různými styly, vím, kam zahalekat, když potřebuju, aby se něco ozvalo zpátky. Byla to další velká lekce v mém internetovém životě, a jsem za ni i za ty lidi, které jsem tam potkala, vděčná.

Posledním významným počinem je teď pro mě tahle blogová komunita. Potkávám tu nové lidi a jejich názory, různé úhly pohledu, jak podobné těm mým, tak naprosto odlišné, další životní příběhy a neuvěřitelné historky.

Facebook jako samostatný počin nepočítám, stejně jako založení emailové schránky nebo účtu na ICQ nebo Skype. Je to pro mě prostředek, jak udržovat kontakt s lidmi, ať už těmi bližšími nebo vzdálenějšími. Přišla jsem takhle na pěknou spoustu komiksů, zajímavých stránek a novinek, povyměňovali jsme si vtipy nebo zajímavá videa, a když se potřebuju jednou větou z něčeho vyřvat, je to ideální. A vzhledem k té spoustě virtuálních známých, které jsem za těch (asi tak) dvanáct let působení na netu nasbírala, FB se mi hodí, protože o nich vím. Je to prostě nástroj a nechápu, proč se s tím tolik nadělá.

Připomíná mi to, jak se psalo, že chataři způsobí rozvrácení naší společnosti, protože si neuvědomujou rozdíl mezi realitou a internetem. A hele ho, ono se to prostě nějak vsáklo, asimilovalo a pozměnilo, a najednou je trend něco jiného (třeba nekonečné spory kolem FB) a po chatech a spol. neštěkne ani pes, protože je to mimo jiné i třeba ceněný firemní nástroj, když je potřeba něco pořešit.

Stejně je to všechno mezi klávesnicí a židlí, jak se říká. Na monitoru se neobjeví nic jiného, než co máte stejně v hlavě…

Já dávám přednost tomu, hledat přes internet nové lidi a nové kontakty. Je to zajímavé a kolikrát i produktivní

A seznamování typu seznamka? Je to stejné, jako odpovědět na inzerát v Annonci – riskujete. A možná, že druhá strana lže. A možná že ne. Možná z toho něco bude. Možná ne. Možná vás zabije a zahrabe někde v lese. Možná se vezmete a budete spolu šťastní až do smrti. Máte stejné šance na vztah, jako kdybyste dotyčného nebo dotyčnou potkali někde na úřadě, na diskotéce, na pařbě u kamaráda…

Já mám internet a jeho různá zákoutí ráda. Je to fajn. Jen je potřeba si společnost vybírat, stejně jako v životě. S někým se minete a víckrát se nevidíte. Někoho znáte od vidění. Někoho znáte líp. A někoho znáte hodně dobře. A s někým můžete spolupracovat.

A tak se chystá další zápis do mé internetové kroniky – vlastní projekt. A počítám, že to bude přinejmenším psina. A ten projekt by nevzniknul, kdybych tady nepotkala konkrétní lidi, kteří jsou spolu se mnou tomu věnovat svůj čas a úsilí. Je jich poměrně hodně, i když teď většina z nich čeká, co se z toho vyvrbí. Já taky, řada je na programátorovi, aby se vyjádřil 🙂

A tak tvrdím, že seznamovat se na internetu je dobré. Pokud u toho člověk myslí. Ale jo, je to fajn…

PS: a to „pls, pls“ v nadpise? To je největší iritant a alergen – kolikrát si lidi nedávají tu práci, aby když něco chtějí, alespoň vypsali celé to posrané „plíz“ neboli „please“ nebo aby aspoň řekli ono hezké české „prosím“. I to je něco, s čím jsem se na internetu seznámila.

28.3.2011 – Na co hrát?

Tak dlouho jsem poslouchala Celtic Woman, až mi z toho jeblo v hlavě a začínám přemýšlet o další šílenosti. Mám totiž toho strašně málo rozdělanýho, víte?

/sarkasmus

Možná to o mně někdo ví, možná ne, ale v Kolíně na mě prasklo, že sem tam skřehotám. Pár let ve sboru jako vedoucí alt a sem tam tenor zanechalo své stopy (a deset let kouření a občasného alkoholu teda taky). Narozdíl od Anežky Nulíčkové ale zpívám v duetu jen ve své hlavě.

Co o mně ale moc lidí tady na blogu asi neví, že já jsem původně pianistka. Až do osmnácti, kdy jsem sekla se školou a zdrhla jsem za hranice všedních dnů, studentského života a rodinného zázemí (jak ráda jsem se o několik let zpátky vracela načerpat ztracené síly), jsem hrála pravidelně a měla minimálně jednu, většinou však dvě, hodiny klavíru týdně. A k tomu ještě skladbu. A začalo to tím, že jsme měli doma piáno a ve třech letech jsem na něj začala šmatat. Máti se mě tenkrát zeptala, jestli to fakt chci, já byla nadšená, a tak jsem to piáno vyfásla na dalších patnáct let.

Ach, jak jsem ho v období pubertálního vzdoru těžce nenáviděla…

Pak jsem zmizela, no, a teď už je to deset let, co mám více méně pauzu. Co jsem mohla zapomenout, to jsem zapomněla, přemazala se mi i svalová paměť, takže zatímco po klávesnici počítače mi prsty běhají vcelku hbitě bez problémů, po tý černobílý už to tak dobře nende. Perkele.

No nic. Posedla mě zase touha muzicírovat a přemýšlím o tom, že jen co naškudlím trochu prachů, zavolám svý starý kantorce na piáno, jestli mě vezme soukromě na dotažení. Ale o tom tenhle článek není.

Je o tom, že přemýšlím o druhém nástroji, nejlíp o něčem přenosném. Protože piáno je veliký a blbě se tahá. A protože na klávesy hraju stejně, jako bych hrála na piáno, moje dynatonky, co jsme mi s manželem koupili jako tak nějak předsvatební dar (hej, jemu jsme koupili kytaru!), váží 17,5 kilo, navíc potřebují elektřinu, taky to není zrovna přenosnej kousek (ale umí toho hodně).

Mno jo.

A tak si tak sedím a přemejšlím a napadly mě nejdřív dva nástroje. Příčná flétna, zobcovou mi v dětství zhnusila babička, která tvrdila, že když mám alergii, jsem určitě astmatik, a když jsem astmatik, musím se naučit dejchat, a na to je nejlepší zobcovka, a housle.

Příčnou flétnu mi představil profláklý Bachův kousek – Badinerie BWV 1067. Manžel mi ještě dnes večer pustil Jethro Tull a musím říct, že ta flétna má sakra něco do sebe.

Housle, na ty hrál táta. A právě při poslechu Celtic Woman a jejich skvělé houslistky a fidlerky Máiréad Nesbitt jsem si vzpomněla i na svou dlouholetou kamarádku z Německa, která je taky výborná houslistka. Nehledě na to, že mi dobře zahrané housle způsobují takové to příjemné mrazení v zádech. Vanessu Mae a její moderní předělávky netřeba ani představovat, ale fiddle taky není od věci…

Máti se pak vytasila s klarinetem a já přemýšlím ještě o foukací harmonice. Ale na tu se můžu učit sama, žejo…

A tak váhám. Jedno nebo druhý. Nebo třetí.

Neříkám, že mi máte radit, ale laskavě se k tomu vyjádřete, jo? 🙂