Září 2010

1.9.2010 – Elita?

A opět tu máme článek inspirovaný jiným blogerem. Blogerkou, chcete-li, i když já tahle přechylování považuju za nepěkná a čert vem genderovou (ne)vyrovnanost našeho rodného jazyka. Nic, to je mimo téma – které se odvíjí od Lilithenina článku o pozérech.

V komentářích pod zmíněným článkem jsem se rozepsala o tom, jak se většině lidí nechce myslet, a tak raději přejímají předžvýkanou duševní potravu prostřednictvím nejrůznějších médií a nezastaví se a nezauvažují. Ono by je to mohlo bolet.

V poslední době jsem si pro sebe definovala, koho vlastně považuju za elitu a za lidi, kterých si vážím. Konečně jsem přišla na to, proč některé lidi považuju za sympatické a některé ne – rozhled, vzdělání nebo slušnost s tím neměla co dělat.

Zjistila jsem, že si vážím lidí, kteří přemýšlí vlastní hlavou. To už jsem tady zmiňovala, a ne jednou. Možná jsem i psala, co to „myslet vlastní hlavou“ pro mě znamená, ale pro jistotu:

Myslet vlastní hlavou je pro mě ochota zjišťovat si údaje o dané záležitosti z více než jednoho zdroje, jejich vzájemné porovnání a vědomé utvoření závěru spolu se schopností daný závěr obhájit ale i opustit, v případě, že má pádné důvody pro jeho vyvrácení.

Tohle možná zní hodně technicky, ale v podstatě je to něco, co spousta z nás dělá nevědomky každý den. Když si to rozložíte na kousky, zjistíte, že je to asi takhle:

Něco mě zaujalo. Jdu a přečtu si o tom článek. Porovnávám článek s tím, co už vím. V případě, že mě zaujmou sporné body, najdu si o těchto bodech více informací. Porovnávám získané údaje například s někým, kdo má s daným tématem zkušenosti. Během toho se samozřejmě mění moje stanovistko k danému tématu – je to zajímavé, není to zajímavé, je to hrozné, je to skvělé, je to nuda, ale hodí se to vědět, jakékoli stanovisko je možné. Ve chvíli, kdy jsem se svým šťouráním spokojená nebo mě to přestane bavit, téma odložím až do další příležitosti, kdy vyjde najevo nějaká další informace s ním spojená.

Kolikrát je tenhle proces daleko rychlejší. Někdo mi řekne, že je má matka coura. Pošlu ho okamžitě do prdele, protože vím, že má matka je prakticky asexuální a je jí přes šedesát. Srovnala jsem jeho údaje se svými a vím, co je pravda. Pokud by mi ovšem přinesl fotky a důkazy a já nevím co, musela bych vycouvat a uznat, že měl pravdu on a má matka je opravdu coura. Než bych to ale uznala, prověřila bych ty důkazy, jestli jsou pravdivé…

Sem tam mi někdo napíše, že mám rozhled. No, já mám spíš štěstí. Jsem neskutečně zvědavá a pro uspokojení téhle své vlastnosti jsem ochotná udělat opravdu hodně. Proto je pro mě vyhledávání různých knížek, časopisů a článků na různá témata naprosto přirozené.

Taky mám velkou slabost pro původy slov. Je to opravdu hodně zajímavé, vědět co to původně znamenalo (například „ciráty“ byly původně ozdobné a pracné figurky na jihočeské koláče; tedy dělat ciráty bylo původně s něčím se zdlouhavě piplat – až později to přešlo na dělání obstrukcí a všelijaké zdržování; navíc dnes už se spíš říká dělat hérečku nebo Zagorku) a člověk se tak přiučí spoustu věcí.

Třeba slovo „elita“ pochází ze starofrancouzského výrazu pro zvoleného úředníka a v podstatě to znamená vybrané jedince nebo části něčeho. Původně z latinského výrazu pro „zvolit“. Tedy je to něco netuctového, něčím výjimečného, lepšího – ale taky pro mě ten původ slova dýchá povinností. Povinností úředníků a vládců od začátku času bylo udržet svůj lid, kmen, zemi, rod v dobrém stavu a zajistit rozmach. Škoda, že spousta z nich se tomu zpronevěřovala a až do dneška zpronevěřuje.

Bohužel dneska, když se řekne elita, spoustu lidí napadne jako první „horních deset tisíc“ – boháči, politici, celebrity, snobové…

Na gymplu se nám říkalo, že jsme elita. Učební postupy některých profesorů nebyly zrovna obvyklé a nároky byly vysoko. Dle posledních zpráv z bojiště, stále jsou. Znala jsem lidi, kterým to stouplo do hlavy a začali se nad ostatní povyšovat.

Proč? To, že jsem výjimečný, neznamená nutně, že jsem lepší. Stalin byl taky výjimečný!

A hlavně, těmhle lidem chyběla pokora, která je svým způsobem nutná.

Například mi často lidi říkají, jak jsem skvělá, když mluvím několika světovými jazyky a dalšími koktám. Stačilo mi pár neděl ve Švýcarsku, abych pochopila, že všechno je relativní a vždycky je někde někdo lepší než já. Má tehdejší nařízená mluví naprosto plynně italsky, německy, francouzsky, španělsky. Okay, to umí i docela dost lidí u nás. Ale to samé tam umí všichni! Včetně recepčního, kantýnské a účetního! Od té doby (a musela jsem si překousnout, že najednou nejsem ten zářný příklad, ale se svýma -tehdy- dvěma plynulýma jazykama a základama dalších dvou jsem najednou v tom horším průměru) beru cizí jazyky jako jednu ze svých silných stránek, ale snažím se tím moc nechlubit. Koneckonců, někde to berou jako naprosto samozřejmou věc, tak čím bych se vytahovala.

A navíc, není možné být dobrý a ještě lepší a vytahovat se na ostatní. To už podle mého není elita ale prosté snobství. Takový člověk pro mě není nic jiného než zpovykaný samolibý a ješitný spratek. Nemám ráda ješitné spratky. S velkou radostí do nich šťourám tak dlouho, dokud nenajdu jejich slabinu a pak je zkusím slovně zpráskat.

Pro mě jsou elitou ti, kdo uvažují vlastní hlavou.

Možná vám to připadá samozřejmé, že jinak to ani snad nejde, ale opak je pravdou. Máme tendence tíhnout k lidem, kteří myslí podobně jako my, a tak nás často překvapí, co za exoty vlastně může kolem nás existovat. Všimněte si, že většina blogů, které čtete, si bude stěžovat na podobné věci jako vy – já nesnáším tupou stádovitost bez kreativity a všechny blogy, které více-méně pravidelně čtu, jsou kreativní a kdyby o jejich autorech někdo řekl, že jsou tupí, zahájím takovou vendettu, že by se Siciliáni divili (pokud se na vašem blogu nepravidelně objevují mé komentáře, byť vás nemám uvedené v oblíbených, vězte, že patříte mezi ně).

Všimněte si, že moje definice myšlení vlastní hlavou nezahrnuje „dochází vždy ke správným závěrům“ nebo „dochází k závěrům, které jsou mi sympatické“. Dávám přednost lidem, kteří dojdou i k závěru, který se zpětně ukáže jako nesprávný, než aby navěky viseli v nerozhodnu nebo aby prostě přejali cizí názor bez toho, aniž by se nad tím zamysleli.

Před posledníma volbama do PSP ČR mě fascinoval článek jedné autorky, kde psala, že bude volit „toho Johna, protože v televizi vždycky všechno tak vyšetřoval a on to tak nenechá“. Bez komentáře.

Anebo s krátkým komentářem ve dvou slovech: režie, scénář. To jsme toho v té televizi vyšetřili…

Stejně jako předvolebí spot Lidovců – „Budu volit KDU-ČSL, protože je naše rodina volila vždy.“ Ne proto, že JÁ spouhlasím s jejich programem, nebo si JÁ myslím, že je Cyril fešák nebo že jsem JÁ zoufalý, protože JÁ nemám, koho jiného bych volil. Ne. Někdo jiný rozhodl a já si ani neudělám vlastní názor. To ta Johnova volička je daleko daleko rozumnější!

Právě pro možnost nesprávných závěrů je v mé definici myšlení vlastní hlavou zahrnuto, že člověk na svém názoru slepě nevisí a je schopen a ochoten ho změnit, má-li pro to dostatečné důvody. Stejně jako nerozhodnost, je lpění na názoru, o kterém vím, že není v pořádku jenom proto, že by nevypadalo dobře, kdybych ho opustil, ovcovitost (sorry, ovečky), tupost a zbabělost! Je to lhaní sám sobě, protože když vím, že to není v pořádku a nic s tím nedělám, pak vlastně sobě i ostatním předstírám, že to v pořádku je.

V dnešní společnosti je hodně průměrných lidí a hodně tupých konzumentů. Lidí, kteří se snaží něco vytvořit nebo vůbec myslet sami za sebe je zoufale málo.

Jsme elita. A nemůžeme se schovávat za to, že ostatní jsou blbí, tupí a nechceme s nimi nic mít. Jinak jednoho krásného dne zjistíme, že obrany schopnosti myslet padly.

Jsme elita. Umíme myslet. Není hanba udělat chybu nebo dojít k nesprávnému rozhodnutí, ale je hanba pak tvrdit, že je to dobře, i když si jsme sami vědomi, že to tak není.

Jsme elita. A máme své povinnosti. Pokud za svůj život přimějeme alespoň jednoho člověka k tomu, aby začal myslet sám za sebe, pak jsme je aspoň trochu splnili.

Je to potřeba. Je nás málo. Tak do toho.

2.9.2010 – Klíčová záležitost

Tohle je už staršího data, ale když jsem dnes ráno odemykala branku do práce, vylezlo to odněkaď ze zaprášenýho koutu mé svéhlavé paměti (protože si pamatuju samý broskvoviny a ne to, co bych dle svýho názoru měla) a teď tu otravuje.

Máme totiž úžasný zámek v brance. Zasekává se, a to pořád. Já si na to zvykla poměrně brzo, ale kolegové sem tam chodí s tím, že mají vadné klíče. Vždycky je ujistím, že to je v pořádku, že klíče jsou správně, ale vadný je zámek. Dneska jsem se zase do branky dobývala asi pět minut.

No a ta klíčová záležitost? Přišel takhle kolega, a že chce klíč. Po mém obvyklém vysvětlení si stejně vyžádal svazek náhradních klíčů a šel si je odzkoušet. Vrátil se asi za deset minut, jeden držel v ruce a pravil:

„Tenhle si nechám. Zasekl se jenom třikrát!“

5.9.2010 – Víkend ve znamení žrádla

S většími či menšími úspěchy jsem se dnes a včera prokousávala nástrahami v životě vařící ženy.

Kdo někdy zkoušel dělat marmeládu, dá mi za pravdu: zregulovat tekutost je docela prdel. Při zpracovávání 2kg masy nakrájených a oloupaných broskví jsem opomenula test želírování na vychlazeném talířku. No, a teď mám skoro tři litry polotekuté broskvovo-vanilkové hmoty… Asi to budu používat na smíchání s mlíkem a budu vyrábět broskvové koktejly. Svině svinutá.

Naproti tomu rajský protlak dle Prvorepublikové kuchařky Zity Kabátové se vydařil. Měl hezkou barvu i vůni, chuť posoudím až dneska – narvala jsem ho rovnou do karí. Postup a ingredience zde:

  • 1,5 kg rajčat
  • 1 lžíce soli
  • 1 lžíce pepře

Rajčata nakrájíme, povaříme 10 minut, propasírujeme, povaříme dalších 10 minut, osolíme, opepříme, vrazíme do spodní části trouby a při teplotě do 150°C necháme zhoustnout. Naládujeme do sklenic a uchováváme obvyklým způsobem.

Mně z 1,5 kg rajčat vyšlo asi tři čtvrtě litru protlaku. Mohla bych ho sice odpařit i dál, ale stejně jsem ho chtěla do karí, kde se vyvaří sám o sobě…

No a teď to karí. Karí, kari, curry a spol. vlastně původně znamenalo „jídlo s omáčkou“ – asi jako naše polévka nebo pečeně (polévka krémová? vývar? s knedlíčky? A pečeně znojemská? vepřová? zvěřinová?). Takže vidíte to uvažování. Později se tento výraz vžil pro určitý typ koření a jídlo s jeho pomocí připravené. Ani jedno karí není stejné, stejně jako si indické hospodyňky míchají směs na massalu samy, a každá tam dává trochu něco jiného. Obvyklá koření zahrnují bílý a černý pepř, hřebíček, místní druh připomínající bobkový list (malabar leaves), papričky, římský kmín, kmín, skořici, zelený, hnědý i černý kardamom, muškátový oříšek, anýz a koriandr.

Jeden z mnoha receptů na masalu dostupných na internetu používá kmín, koriandr, kardamom, černý pepř, skořici, hřebíček, muškátový ořech a šafrán. Prostě neexistuje jednotný předpis na tohle koření, a zdůrazňuju to tady proto, že je potřeba improvizovat s jednotlivými značkami nebo vlastními směskami, než je člověk absolutně spokojený. Pokud mu to tedy samozřejmě není jedno.

Uvádím recept tak, jak jsem ho získala od kamarádky Kláry F., která se karí naučila vařit u svých pakistánských přátel v Anglii. Základní pokyn zní: NIKDY TOHLE NEVAŘTE HLADOVÍ! A samozřejmě, že má každý tendence to neuposlechnout a zkusit to. Jo, milánci, tři hodiny trpět, zatímco se vám kvartýrem táhnou božské vůně – no, já si vždycky říkám, že už to příště neudělám 🙂

A zatímco mi moje dnešní karí a la Klára pobublává na sporáku, já se tedy dělím s vámi o lahodu, kterou připravuju už hodně let (takových osm určitě):

  • 4 velké cibule
  • čerstvý zázvor 3x3cm (fígl: oloupat, nakrájet na kousky a vymačkat na česnekomačkadle)
  • 4 stroužky česneku
  • 1 lžíce garam masaly (doporučená značka: Rajah Turmeric)
  • 1 lžíce kari koření
  • 1 lžička skořice
  • sůl

To vše se orestuje na silné vrstvě oleje, dokud koření nepustí pořádně barvu a vůni. V tu chvíli se do kastrolu přihodí kuřecí spodní stehna (s hovězím je to taky bašta), 2-3 na plánovaného strávníka (na tohle množství dělám tak 10-12 kousků), orestovat, podlít vodou a přidat rajský protlak. Já použila ten, co jsem si připravila podle Zity Kabátové, Klárka používá větší pikslu OTMA protlaku.

Přiklopíme poklicí a jdeme na 3 hoďky od toho. Samozřejmě, že hrnec necháváme jen na mírném ohni.

Ke konci přidáme 1 lžičku mletého kardamomu, trochu jadérek koryandru (raději zelený) a chilli podle chuti (až do této chvíle je to pokrm sice silně kořeněný a aromatický, leč nepálivý; jestli z něj uděláte plamenomet, záleží jenom na vás). Nezapomeňte vytáhnout kosti – dlouhým vařením se maso rozpadlo a ušetřilo vám práci s obíráním. Zahušťování taky není potřeba, proto tam dáváte tolik cibule. Rozvaří se a je to.

Na začátku je potřeba použít opravdu velmi silnou vrstvu oleje. Pokud vám mastné věci lezou krkem, nechte karí vychladnout a seberte tuk z povrchu. Pamatujte ovšem na to, že v sobě uchovává většinu silicí – takže, jak mě vlastně napadá, pokud chcete jemnější chuť, můžete udělat to samé…

Výsledkem je hnědá šlichta nevábného vzhledu, zajímavé vůně a naprosto božské chuti. Podáváme teplé s bílým jogurtem a nejlíp nekynutým chlebem.

Je vám asi jasné, že na tenhle recept se dá udělat nepřeberné množství variací, včetně vegetariánské verze s mrkví a brambory nebo eintopfu s mrkví, brambory A masem a tak vůbec… Do verzí s masem se zelenina přidá tak půl hodinky před koncem, čistě zeleninové se pak samozřejmě budou vařit jen do změknutí.

Mimochodem, já sama vařívám spoustu variací – ale jenom tomuhle uvedenému receptu říkám pakistánské karí a la Klára a držím se ho naprosto vzorově. Všechno se dá urychlit, ošulit a zjednodušit – ale občas je krása právě v tom polonábožném dodržování.

Jdu si dát housku s něčím. Ještě dvě hodiny – a jak jinak, vařím nalačno.

6.9.2010 – Podporuji Autorský klub

Tak jo. To, co se v poslední době děje kolem AK, je až neuvěřitelné. Doufám, že to naši správci ustojí a nedají se zhnusit „hlasem veřejnosti“.

Moc dobře totiž znám ten pocit, kdy by se člověk pro nějakej projekt nadchne, snaží se pro něj roztrhat, věří tomu, že lidi se snaží tomu projektu taky pomoci, a postupně poznává, že má asi smůlu.

Je strašně těžké držet na nohou nejen sebe, ale i tu milovanou kouli na noze, kterou si člověk dobrovolně přivázal a ještě u toho jásal. Taky jsem si tím prošla. A díky opakovaným zklamáním se do nějakého správcování neženu a jen tak nepoženu. Já už na to nemám nervy ani chuť.

Kittanya dneska napsala dost tvrdý článek. Tvrdý není proto, že by se navážela do kecalů až moc – naopak, připadá mi ještě mírná jako svěží vánek. Pogratulovala jsem sama sobě, že jsem se už před časem přihlásila do Obšťastníku a taky si hlídám blog AK, aby mi nic neuteklo.

Článek na Srdci Blogu a komentáře pod ním mi dneska hodně hnuly žlučí. Přemlelo se to na blogu AK už mnohokrát a blogy o módě, dívčí blogy nebo růžovoučké blogy byly přijaty – hergot, vždyť členem AK je i blog věnovaný šatečkům na Barbíny! A všem těm stěžovatelům vzkazuji: zameťte si před vlastním prahem!

Když jsem od svého přihlášení až k přijetí pročítala komentáře mezi současnými přijímanými a mnou, fakt jsem se kolikrát divila. Necituji doslovně, ale komentáře „Ahoj, mám týden (měsíc, dva měsíce) starý blog a chci se přihlásit“ nebyly výjimkou, i když je v pravidlech přihlášení jasně dáno, že blog má být starý minimálně 3 měsíce! A to ještě byli tací, kdo si založili blog a po třech měsících se dvěma krátkýma článkama chtěli do AK – nic, co by ukazovalo na autorskost blogu, neměli.

A tak jsem se nakrkla – a zároveň mi došlo, že vlastně nikde nemám „odznak“ své příslušnosti k AK. Prostě mě nikdy nenapadlo, že budu chtít dát najevo, že patřím do nějaké konkrétní skupiny, i když jsem na členství v ní hrdá. Raději budu splňovat podmínky, než hlásat velkými bannery, kam patřím.

Ale dnešní události mě zvedly ze židle, poslaly do iStockPhoto a nakonec vedly k vytvoření následujících záležitostí. Připomínám, že o počítačové grafice vím hovno, a podle toho to taky vypadá. Ovšem kdyby se našel někdo, komu se to líbí a chtěl by to mít na svém blogu, rovnou říkám, že má moje požehnání. Pokud u toho uvede, že jsem autorem já, tím líp.

AK_Clen

Pro nečleny, kteří s AK sympatizují, jsem si dovolila vyrobit Support verzi. Nápad vzešel z toho, že jestliže mohou mít motokluby nečleny-příznivce, mohou je mít i kluby kdekoli jinde. Nechci tím naznačovat, že kdo veřejně nevyjádří podporu AK, není můj kamarád, ale nějaké šméčko. Chci dát možnost lidem, kteří jsou na tom s grafikou ještě hůř než já, aby vyjádřili svou podporu AK, pokud chtějí. Zase, šiřte to, co hrdlo ráčí…

AK_support

Protože chci, aby mé okolí vědělo, že souhlasím s politikou Autorského klubu. Pokud bych s ní někdy v budoucnu souhlasit přestala, sundám obrázek z meníčka a v tichosti zruším své členství – ale teď se mi tam líbí. A co se mi líbí, to podporuju. Jednoduchý, ne?

8.9.2010 – Office v. 0.01

Kdybyste se divili, proč jsem posledních pár dní zticha, je to proto, že mám nějaký hnusný teploty, bolení v krku, bolest v kloubech a celkově tendence zalézt někam pod šutr a tiše pojít. No co, dneska a dva dny a mělo by to bejt lepší.

K dnešnímu hlodu snad ani netřeba komentáře 🙂

Ctrl+V

(Obrázek byl převzat ze serveru VeryDemotivational.com)

8.9.2010 – Božská adresa

Má práce je fajn. Lidi jsou fajn. A nejlepší jsou historky, co kolují – obzvlášť šéf jich má plné kapsy a s oblibou je vytahuje.

Tuhle vyprávěl, jak za jeho působení u sovětské státní exportní sekce korespondovali s Íránem. Každý dopis končil frází „Ve jménu Alláhově“. Dopisy se psaly ručně na formulář a předávaly písařkám, které je datlovaly do mašin (psací stroje, dálnopisy, atd.).

A tuhle se jedna písařka naklonila nad mikrofon a celozávodním rozhlasem vyzvala jednoho z kolegů:

„Vážený pane XYZ, prosím uveďte adresu pana Alláha…“

9.9.2010 – Jen si to zkus…

Cestou z práce jsme se dneska s manželem pošťuchovali ohledně poplatků a vkládání na účet, načež se manžel ohradil, že on není zas takový analfabet. Omluvila jsem se mu, že už takhle věci vysvětluju běžně (zvlášť techniku šéfovi). On se zamyslel (jak jsem se pak dozvěděla, zapátral v paměti po zkušenostech z call centra) a pravil:

„Jen si zkus vysvětlovat osmdesátiletý babičce, co je to počítač, abys jí mohla nabídnout internet!“

20.9.2010 – Ten nejhorší zabiják

Holt mám zase lehce pesimistickou náladu, to kdybyste to náhodou nepoznali. Je prostě čas na mou pravidelnou podzimní depku (která se liší od té jarní, letní nebo zimní pouze tím, že přichází na podzim) a s ní na mou doporučenou dávku sarkasmu a ironie.

Podle starých řeckých bájí a pověstí přinesla vlastně naději na zem Pandora. Když Prométheus ukradl bohům oheň a přinesl ho lidem, Zeus poslal jeho bratrovi ženu, kterou každý z bohů a bohyní Olympů něčím obdařili. Krásou, vlídností, moudrostí, a podobně. Zároveň dostala skříňku (tedy správně to byla nádoba, pithos, ale označení skříňka se vžilo) a přísný příkaz ji za žádnou cenu neotvírat.

Pandora nebyla zlá, byla zato hodně zvědavá – a možná i úplně blbá, protože neposlechla božský příkaz (ale z toho si evidentně ve starém Řecku moc nedělali, tak co) – a samozřejmě onu skříňku otevřela. Jak jinak. Skříňka obsahovala různé nemoci, zoufalství a trápení, a když Pandora viděla, co na svět vypustila, přirazila víko zpátky a jediné, co uvnitř zbylo, byla Naděje. A proto je jí prý mezi lidmi tak málo.

Existuje spoustu možných výkladů téhle báje. Odhlédneme od feministických, historických a psychologických možností a mrkneme se na to, proč byla naděje zrovna mezi takovým póvlem. To, že Zeus byl pěkná svině (a navíc ojel všechno, co se kolem šustlo – chudák Hera), víme. Ale jak to myslel?

Takhle z hlavy mě napadá následující: Nietzche napsal, že „Zeus nechtěl, aby člověk svůj život zahodil, i přesto, že ho mučilo tolik utrpení, ale aby se raději nechal trápit znovu. Aby toho dosáhl, dal člověku naději. Ve skutečnosti je to největší zlo ze všech, jelikož prodlužuje lidské utrpení.“ (Ano, můj kostrbatý překlad. Jinak, napsal to v díle Menschliches, Allzumenschliches = Lidské, příliš lidské.)

Můžeme s Nietzchem souhlasit nebo nesouhlasit, koneckonců každý má právo na svůj vlastní názor. Možná byl Zeus svině měkkosrdcatá a chtěl lidem to utrpení, které na ně za krádež ohně uvalil, trochu ulehčit. Možná byl svině tvrdosrdcatá a věděl, že se Pandora lekne a schránku zavře, a tak z ní vlastně udělal něco jako vraha naděje.

Já s Nietzchem v tomhle citátu souhlasím částečně; myslím si, že naděje je opravdu to největší zlo ze všech. Ale moje důvody jsou trochu jiné. Já si myslím, že naděje je velmi zákeřným zabijákem (tedy když zrovna z plných plic neřvu svoje oblíbené průpovidky, že chcípe poslední, nebo že dokud dýchám, doufám; dum spiro, spero, latiníci), protože při neopatrném užívání má tendenci člověku ukazovat ne ten svět, který je kolem nás, ale to, co by si přál vidět.

Že to bude v pořádku, že on přestane pít, že ona ho přestane podvádět, že o tu práci nepřijde, že se vyléčí, že…

Pokud si člověk na naději nedá pozor, odsoudí se k věčnému očekávání a přestane jednat.

Alkoholik nepřestane pít prostě proto – musí mu nejčastěji nějakým šokem dojít, nakolik ohrožuje sebe a své okolí. Doufat, že záletná panička přestane cizoložit a nerozvést se s ní znamená odsoudit se k životu plnému žárlivosti a utrpení. Doufat, že nepřijdu o práci není dost – je zapotřebí se o své místo nějak přičinit, zvlášť ve dnešní době…

A nejen, že člověk plný naděje přestane jednat, on se přestane i připravovat na možné varianty, které by byly jiné, než by si přál. A tak nemá žádnou finanční rezervu pro případ, že by přišel o práci a může skončit mezi bezďáky a s exekucí na krku. A tak skočí z budovy parkoviště, protože její bývalý už s ní fakt nechce chodit a ona nevěří, že by ještě někoho našla.

Často mluvím o tom, že je potřeba vstát, otřepat se a jít dál. Je pravda, že už byla i dost dlouhá období, kdy jsem prostě ležela ksichtem v blátě a trvalo mi dost času, než jsem se jakž takž sebrala. Ale jednu věc jsem pochopila už hodně dávno a potvrzuje se mi zas a znova.

Já se na naději nespoléhám. Raději se spolehnu na svůj odhad, prostě sama na sebe. Raději skončím v horoucích peklech, než bych byla závislá na nějakém abstraktním a neuchopitelném pojmu.

Jistě, že si přeju, aby některé věci dopadly určitým konkrétním způsobem – ale nedoufám. Buď si to tak sama nebo s něčí pomocí zařídím, nebo se smířím s tím, že jsem na to nedokázala dosáhnout. Ale nedoufám. A nemám naději.

Protože naděje opravdu je tím největším zabijákem ze všech zel, která Pandora vypustila. Pokud si na ni člověk zvykl, zabíjí už pouhou svou nepřítomností – a návyková je prudce.

Takové pozitivní slovo, naděje…

There Is Always Hope

(Obrázek převzat z webu TheWayToTheCentre)

21.9.2010 – Asi jsem registrovaná

Manžel má dlouhé vlasy. Manžel má taky fousy a knír. Ale vlasy má dlouhý jako já. A tak se nám při společenském venčení pravidelně stává, že přiběhne pingl a ptá se:

„Dámy, všechno v pořádku? … Teda pardon, pane!“

A to tak jednou do týdne. Zajímavý je, že číšnice tuhle chybu nedělají…

24.9.2010 – Povedená reklama

Dneska jsem zase očesaná jak trnka, a tak jen krátce. V tomhle shopu se mi povedlo koupit krásný náramek pro manžela, akorát mi pak někdo sdělil, že metalshop je pod stejnou firmou jako Nosferatu – a s tím rozhodně spokojená nejsem (při návštěvě prodejny jenom takové drobnosti jako nezačištěné švy, co se na obrázku na netu jeví jako kvalitní látka je nějaká divná hrubá věc a podobně – a já si chci koupit pěkný a kvalitní hadry, který něco vydržej, ne si navlíct žíněnou košili). Nicméně reklama je to vtipná 🙂