Únor 2010

7.2.2010 – Z kozla zahradníkem

… aneb má zelená vášeň.

Já a kytky, to je kapitola sama o sobě. Hodně dlouho jsem byla schopná během několika málo týdnů uhrobit jakoukoli kytku v květináči. Minirůže, azalky, begónie, bramboříky, citrusy, fíkusy, všechno vadlo a chcípalo.

Když mi bylo osmnáct a zdrhla jsem ze školy, pořídila jsem si do své první kanceláře velký fíkus úzkolistý, který kupodivu přečkal i moje zacházení, a seznámila jsem se tam s pryšcem Trnovou korunou (kterou bych si teď s radostí pořídila znova) a spoustou dalších rostlin.

Zjistila jsem, že si rozumím s jukou a sukulenty, naopak že banánovníky nechápu ani trochu a jsem schopná je oddělat raz-dva.

Bývalý pořídil nějaký malý citrus, myslím, že to byl kumquat, tomu se zase výborně dařilo na balkoně.

Pak jsem začala jezdit po světě a všechny kytky jsem rozdala. Nové jsem si pořídila až poté, co jsme začali chodit s manželem. Nejdřív přišla juka, vypěstovaná z odnože zbylé po prořezávání od tchána. Pak tchyně měnila zaměstnání a našly u nás útočiště její fíkus a šplhavník, které se pak staly hlavními hrdiny přesazovací orgie. Ale o tom potom.

Těsně před svatbou jsme se byli s manželem projít v botanické zahradě a domů jsme si přitáhli masožravku saracénii a velký červeně kvetoucí ibišek. Masožravku si přál manžel, protože ho prostě fascinují, a pak s ní velmi dlouho vydržel vyhrožovat všemu a všem. Například kočkám, lidem telefonujícím brzo ráno o víkendu a podobně. Teď je holka zazimovaná v okně na severní straně, až se zas trochu oteplí a budeme jí moci otevřít okno, přendáme ji zas do plného světla. A taky se těším, až obrazí, protože jsme jí na zimu udělali úsporný sestřih, a tak už nemáme ty úžasné sametové kalichy.

No, úžasné. Někdo mi ji okomentoval, že vypadá jako plíce… Ale nám se líbí.

Ten ibišek je mimochodem asi třetí kvetoucí rostlina, které se u mně podařilo přežít. První byla ta trnová koruna (viděli jste někdy, jak kvete?), druhý byl ten kumquat, no a tohle je třetí. Ale zdaleka ne poslední.

K posledním narozeninám jsem totiž dostala Epiphyllum, neboli fylokaktus. Můj zrovna nekvete, protože mi chvíli trvalo zjistit, co je to sakra zač a tak shodil květy a tvářil se nešťastně, ale už se mi povedlo zjistit jeho totožnost a taky nejlepší péči, a už zase nasazuje na poupata. Tady máte alespoň vzorkovou fotku, jak to taky může vypadat.

No a pak jsem šla kolem jednoho ze svých oblíbených květinářství a popadla mě touha vlastnit orchidej. Nejdřív jsem chtěla Miltonii, natěšená z článku na iDnes, ale pak jsem si vybrala jinou odrůdu z druhu Phalaenopsis jménem Golden Beauty (zlatá kráska).

No, jsem z ní prostě nadšená a uvažuju o dalších a dalších a dalších kytkách. O sukulentech a kaktusech, o převislých a popínavých rostlinách, o dalších kvetoucích i nekvetoucích obyvatelích květináčů a hlavně o dalších orchidejích.

Teď už by to chtělo jenom ten vlastní byt, abychom je pak nemuseli stěhovat jak blázni, tak do té doby se holt musím krotit. Nehledě na to, že pořizování kytek v květinářství je drahá sranda a na tu teď není…

A na závěr? Není to o tom, že člověk umí nebo neumí zacházet s kytkama. Je to o tom zjistit si, jaké kytky sedí dotyčnému nejlépe. Manžel taky jeden kaktus usušil, druhý utopil, ale s masožravkou vychází výborně… 🙂

7.2.2010 – Divnej sen

Ve chvíli, kdy se manžel probudí z odpoledního zdřímnutí a prohlásí, že se mu zdál šílenej sen, já mu řeknu, aby mi ho povyprávěl a on prohlásí „Nejdřív si odskočím – aspoň zkontroluju, že tam fakt není ten příšernej kožich,“ víte, že je něco divně…

7.2.2010 – Hovory o zvířátkách

„Ze všech zvířat, co jsem kdy měl, se musel nejvíc hlídat ten had. Měl úplně stejný sklony jako Max (svědkové kocour) se plést pod nohy a voni jsou křehcí. Směl se pouštět jenom když ho někdo hlídal. To si člověk sedl k televizi, vyndal hada a ten se obtáčel kolem těla a byl hlídanej. A jak byl dlouhej, to že člověk viděl jeho ocas, ještě neznamenalo, že víš, kde má hlavu. A byl strašně nepředvídatelnej.“

„Jak vypadá nepředvídatelnej had?“

„Vem si, jak je nepředvídatelná hadice od vysavače. A to ten had je mnohem ohebnější. Je prostě dlouhej a křehkej. A jak hledal teplo, von byl schopnej se omotat kolem topení a přiškvařit se k němu, blbec.“

„To želvy, ty byly v pohodě. Jsou pomalý, můžeš je dohonit, a hlavně, maj krunýř. Tu, narozdíl od hada, jen tak nezašlápneš.“

„Kloužou?“

„No. Zvlášť ty vodní. Taky občas člověk otvíral dveře a za nima byla želva. Ta si zalezla do krunýře, nic se jí nestalo, ale tobě tekla krev z nosu, protože se ty dveře zarazily v půlce, což člověk nečekal a napálil to do nich.“

(Zezelenej závistí, Gerarde Durelle, aneb tohle měl manžel doma)

12.2.2010 – Zelení se, zelení

Ne, tohle opravdu není politická agitka. Jenom máme zase o pár kytek víc…

V neděli, tedy ani ne před týdnem, jsem se tu rozepisovala na téma Z kozla zahradníkem – a jsme tu zase, na stejné téma.

Bude Valentýn. Další nečeský svátek, komerce za účelem tahání peněz z kapes lidí, bla bla bla.

Aj, kašlu na to, máme se s manželem rádi, budem si slavit co chcem, kdy chcem (i když máme raději ten helouvín), ale tohle souvisí s dnešním zápiskem jen okrajově.

Začala jsem totiž před pár dny šílet, že chci vanilku. Hezky pěkně Vanilla Planifolis, abych si mohla doma opylovat a sklízet lusky. To, že je to orchidej, je jenom plus. I nastalo veliké shánění, našli jsme odkazy na dvě zahradnictví – jenže, jedno je v Droždíně na Olomoucku, druhé zas v Čáslavi. Nechtělo se zpohodlnělým Pražákům z města ven, nechtělo (zvlášť v tomhle počasí a zvlášť, když auto nemáme, a v dohledné době asi ani mít nebudem), a tak jsme hledali… a hledali… a hledali.

Ozval se kamarád, že jednu mají doma. Hurá! Přece jen, škemrat o řízky u někoho, kdo bydlí půl hodiny ode mě, je daleko jednodušší.

Akorát, stačilo říci slovo „řízek“ a manžel pojal představu rostliny v trojobalu a smažené na oleji. Jen co jsem mu tenhle fór vymluvila, ozval se kamarád, že řízkovat budu sama, že on by mi ji tak spíš osmažil v trojobalu… Uá. Chlapi.

No, takže vanilka je na obzoru a citrátová hned snáší zasněžený únor lépe.

Ovšem při našem internetovém lovu na liánu jsem zjistila, že manžel škudlí zbylé prachy na to, aby mi mohl koupit k Valentýnu kytku, když mě to tak baví.

Ups.

Pro ty, kdo to ještě neví, nebo to nepochopili: jo, máme problémy s financema. Dost slušné na to, aby se nám v noci špatně spalo, a dost slušné na to, aby v rodině vládlo dusno a napětí. Z toho zase mě tečou nervy a připomínám vzteklého psa, akorát nemám tu pěnu na tlamě… (Vlastně i díky tomu jsem na čas odstavila moderování jednoho fóra, protože nechci zase něco pokazit tím, že si vyleju vztek na nějakém blbečkovi, co se neobtěžuje číst pravidla. Až přestanu připomínat postiženého amokem, vrátím se.)

No prostě, nevím, co jsem udělala tak skvělého, že jsem si zasloužila takového muže, ale v tomhle životě to fakt nebylo. Místo toho, aby po mně vyjel, že nemáme prachy, a že za co budeme jíst, ještě mi pomáhá prohlubovat svou vášeň, protože mi to dělá radost…

Tak fajn. Sebrala jsem si čelist ze země a domluvili jsme se, že dneska vyrazíme na kytkolov, protože v neděli budou mít všude zavříno. Měli jsme v hledáčku pár různých květinářství, hlavně pak základnu Zahradnictví Krulichovi, které sídlí kousek od nás.

Nakonec jsme se vypravili do jejich prodejny u Hradčanské. Bylo to blíž a tak akorát na procházku, cestou jsme proběhli ještě další dvě květinářství. Probrali jsme tam toho docela dost, a mám i další adepty na zadžunglení (ano ano, začínáme mít doma velmi zeleno).

Nakonec jsme zdárně dorazili do cíle a vybrali mi pěknou kamélii těsně před rozkvětem (doufám, že vlivem transportu potvora neshodí poupata). Chvíli jsme pokecávali a manžel se přiznal k tomu, že jeho ideálem je něco nenáročného, co není moc velké, ale poroste to. Aby mohl sledovat, jak to roste. A šup, a už jsme měli zamioculcas…

Moooc pěkná rostlinka – a i manžel tímto džunglí víc a víc. Tohle je jeho druhá vlastní osobní – a po příchodu domů jsme na internetu zjistili, že prudce jedovatá. První byla ta masožravka, a tak já nevím… Nevzniká nám tady trend? 🙂

Jinak, pokud sem náhodou zabloudili i ti, kdo shání poradu v oblasti pěstování, přesměruju je na docela užitečné (a mnou oblíbené) stránky:

Výborné fórum, kde se člověk může zeptat na cokoli (ale jako moderátor, byť jiného fóra, vás prosím: Nejdřív prolézejte, čtěte, a až pak se ptejte) – Profizahrada.cz

Stránky, kde je lexikon rostlin, i články o nich – Abecedazahrady.cz

A pro masožravé jedince – stránky Jakuba Štěpána s převážně masožravou tématikou

(já jsem na něj narazila při Googlování té zatracené vanilky; ta liána jedna mi fakt nedá spát…)

Na závěr přidávám historku vyslechnutou včera od kamarádky:

„O masožravkách už ani slovo. Tuhle přišel soused a že mají masožravku. Takovou tu klapací. A že celý léto neměli doma jedinou mouchu. Vzpomněla jsem si na vás a povídám ‚Jo, to znám, kamarádka to taky říkala.‘

A on na to, že ona nějak rostla a rostla, a najednou neměli ani papouška. Povídám ‚Copak, Adéla ještě nevečeřela?‘

A z něj vypadlo, že ten papouch, když byl puštěnej, rád lítal na vokno a kloval do rostlin. No, a tuhle klofnul do tý masožravky, soused přijde do pokoje a vidí jenom, jak má pták hlavu v pasti, třepe křidýlkama a nožičkama.

‚V tom šoku jsem se zmohl jenom na zařvání „Necháš ho, ty bestie?!“ ale ona neposlechla,‘ pokrčil rameny soused. ‚Já mu to pořád říkal, že jí nemá provokovat, že ho jednou sežere. A vona to fakt zkusila…'“

Na dotaz, proč prostě neustřihl tu past, jsme se všechny přítomné shodly, že vidět tohle, taky bychom byly dost dlouho v šoku na to, aby se dalo ještě něco dělat…

14.2.2010 – Láska je…

Když vím, že na mě bude čekat kafe, ještě než ráno stačím rozlepit oči. A den je hned příjemnější.
Když se rozdělíš se mnou o čokoládu, aniž bych si musela říkat.
Když nad některýma mýma hláškama obrátíš oči v sloup – ale neřekneš nic.
Když vím, že se mě zastaneš před kýmkoli.
Když mi vysvětlíš, kde jsem udělala chybu.
Když mi řekneš, že jsem krásná, nebo že mi to sluší, protože vím, že říkáš přesně to, co si myslíš.
Když mě bereš i s mýma výkyvama nálad.
Když se k tobě můžu v noci tulit a hřát se.
Když poslouchám, jak ti tluče srdce.
Když se chytnem za ruce a cvakne prstýnek o prstýnek.
Když mrzoutím a necháš mi vlastní prostor, abych se mohla vybručet a přijít za tebou.
Když ti můžu říct cokoli, co jsem kdy udělala, a vím, že to náš vztah nezmění.
Když vím, že mi věříš.
Když na mě mňoukáš a nepřipadá ti divné, že na tebe mručím.
Když mě schválně pošťuchuješ, abych se smála.
Když máš nějakou další absurdní hlášku, aby ses něčemu vyhnul, nebo se naopak k něčemu dostal.
Když mi trpělivě po stodvacáté páté vysvětluješ něco, co mi nedošlo, nebo co jsem pochopila jinak.
Když zmíním nějakou prkotinu a ty si ji zapamatuješ.
Když mi říkáš, že spolu budeme ještě hodně moc a ještě víc let.
Když se mnou plánuješ budoucnost, ať už na příštích pět minut nebo padesát let (nejmíň).
Když na tebe občas koukám, jako bys spadl z jiné planety, a ty se jenom tak usměješ…
Prostě, jsem ráda, že tě mám.

18.2.2010 – Stručná historie všeho

Není nad stručné shrnutí toho, co jsme, odkud pocházíme a kam jdeme. Tuhle práci vytvořil v rámci školního projektu Američan jménem Nespokojený Eskymák a spotřeboval na to asi 2100 stránek ze zhruba 50 bloků…

Mimochodem, Dart nemohl pominout to, že ve skutečnosti se lidé vyvinuli z něčeho, co je podobné spíš dnešním lemurům než gorilám 🙂

21.2.2010 – Drobné domácí rozhovory

Je nasnadě, že bavit se se svým životním partnerem o tom, jak moc se navzájem milujeme, je sice fajn, ale zdaleka to není jediné téma, na které se dá hovořit. Tady je malý vzorek toho, o čem jsme se bavili v posledních dnech my…

Tak zaprvé, můj manžel má svůj vlastní blog. Tedy, on ho má už delší dobu, ale zanedbával ho a teď ho zase dává dohromady. Pokud je něco, co byste chtěli vědět o bojových uměních a báli jste se zeptat, klikněte vlevo na Weredragonův blog a pište. Je zvyklý na moje blbé dotazy, takže to by muselo být, abyste ho dokázali vyvést z míry… 🙂

Docela často probíráme například kytky. Taky jakpakbyne, když s nima pořád šílím (mimochodem, kamélie nádherně kvete, nevytápěná kuchyň jí svědčí). Vanilku budu mít někdy příští týden – už je objednaná v zahradnictví.

Samozřejmě, že probíráme věci kolem práce – koneckonců, pracujeme spolu. A když třeba dělám nějaký překlad a nemůžu si vzpomenout na správný český idiom, používám ho místo slovníku synonym… Tak dlouho jsem nesnášela, že ze mě dělají ostatní chodící encyklopedii, až jsem konečně pochopila, co na tom maj.

Věci kolem domácnosti – nákupy, úklid, praní a věšení prádla, to je logika. To dělá každej. Nebo ne? Tady se musím znova pochlubit – nevím, co jsem udělala tak skvělýho, že jsem si zasloužila tohodle chlapa, ale v tomhle životě to fakt bejt nemohlo…

Pak hodil na svůj blog video Wing Chun Kung Fu. A že prý co já na to.

Vzhledem k tomu, že mě bojová umění (dobrá, jenom některá) docela fascinujou, mrkla jsem na to, a usoudila jsem, že to musela vymyslet nasraná kočka. Opravdu, ten styl boje mi to připomíná – a kdo máte doma kočky, pochopíte.

To jsem ještě nevěděla, že tenhle styl vymyslela jeptiška, jedna ze starších Shaolinu, která přežila zničení chrámu v 17. století… 🙂

Probrali jsme zničení Shaolinu, jak vznikl, že bojová umění původně nebyla bojová, ale sloužila ke zvýšení tělesné kondice mnichů, aby fyzicky vydrželi mnohahodinové meditace a teprve pak se protáhly ven do pouliční sebeobrany a následně na válečná pole. To už jsme seděli ve Slepé kočičce na obědě.

Probrali jsme různá dělení bojových umění, jak se vlastně dostala do světa i to, že v moderním boji už prakticky nemají uplatnění, protože narozdíl od toho, čím nás krmí akční filmy, vyhrává prostě ten, kdo vystřelí jako první. A tak bojová umění prakticky opsala kruh a vrátila se k tomu, čím byla na začátku: prostředek pouliční sebeobrany a nástroj ke zlepšování fyzické kondice.

Dodlábli jsme oběd, vypadli ven a zalezli do Erhartovy cukrárny o něco výš na kávu. U té jsme rozebrali, že vlastně gravitace jako taková neexistuje a je jenom projevem setrvačnosti a dostředivé síly, vzniklé díky rotaci tělesa. Byla to parádní diskuze, a nebýt toho, že náš úkryt v zadní části kavárny u dětského koutku byl objeven dvěma rodinama, byla by ještě delší…

Takhle jsme tuhle teorii vyřešili k naší spokojenosti a vypadli – dětského řevu si užijem, až budeme mít vlastní, no ne? Po zbytek cesty domů jsme debatovali o černých a červích dírách a jak jich teoreticky využít k cestování vesmírem.

Nechci a nebudu si hrát na mladistvou intelektuálku (například už nejsem mladistvá, že?), ale ono není od věci občas přežvýkat něco takového – je to fajn.

Jo, a mimo jiné taky už vím, jak vypadali démoni v podání starých Číňanů 🙂 Psina.

26.2.2010 – Tak co sakra jsi?

Šplhavník? Tak na tom se shodnem. Ale jsi Epipremnum nebo Scindapsus?

Začala jsem se zajímat o pokojové rostliny. Zajímat je možná slabé slovo – kdo mě sleduje nějakou dobu už ví, že se mi doma kytky množí ba přímo světelnou rychlostí. Jen tenhle týden jich přibylo pět (a teď už definitivně došla výplata a můžu se zas na měsíc uklidnit).

Dnešní chybou bylo podívat se do zahradnictví Chládek na Veleslavíně – osvobodili jsme odtamtud jednak rosnatku pro manžela a jednak další šplhavník pro mě, tentokrát kultivar „Neon“, a to jsme tam šli jen pro pár potřeb na přesazování a zakořenění kytek…

A tady je problém. Díky Neonu.

Začala jsem totiž vrtat do toho, jak to, že se tomu někdy říká scindapsus aureus a někdy zase epipremnum pinnatum ‚aureus‘. Některé zdroje uvádí, že se jedná o synonymické pojmenování, tedy dva různé názvy pro jednu kytku. Ale pak se do toho vloží anglická verze Wikipedie, která tvrdí, že se jedná o dva různé druhy, které jsou prakticky nerozeznatelné, až na semena. Scindapsus má prý jedno semeno v každém semeníku a epipremnum jich má prý víc.

No, asi si budu muset počkat, jestli se kluci nerozhodnou vykvést (ten šplhavník, takže rod mužský) a vysemenit (ježiš, to zní blbě), abych se dozvěděla, co teda sakra doma mám.

A aby to bylo prokazatelné, budu muset najít nějakou rostlinu od toho druhého druhu a nechat ji vykvést a vysemenit, aby bylo jasné, jestli má Wikina pravdu, nebo jestli kecá…

Bolí mě z toho hlava, pročež tenhle problém asi nechám koňovi, protože už druhý den mám nedostatek kyslíku. Nemám ráda alergii a nenávidím, když se dusím. A tak následuje chlubírna:

Tohle je ten zmiňovaný Neon, který způsobil můj pátračský záchvat...

Tady je manželova rosnatka kapská:

drosera

Povšimněte si toho zatočeného chapadla – myslíme si, že to by mohl být i květ. Někdy touhle dobou totiž rosnatky kvetou. A ano, kdo si tipnul, že jde opět o masožravku, tipnul si správně! A ten, kdo to věděl, se nevytahuje 🙂

Chtěla jsem vložit fotku, na které jsou společně náš nový Neon s původní ‚Marble Queen‘ (mramorová královna), ale systém se kousnul, takže nic. Holt, příště… A protože je chci poměrně brzo sesadit, možná budu mít ještě efektnější – kdo mě má na Facebooku, kochá se zatím tam.

Ovšem tenhle týden jsme měli přírůstků pět a já mluvím jenom o dvou…

To bylo tak. Ve středu se nám nechtělo trčet doma, tak jsme se sebrali a vypadli vyzvednout prášky. Prášky byly u Míráku, a tam, v ulici Americké, sídlí květinářství Asta (od nich mám mimochodem i tu orchidej – teď nevím, zmiňovala jsem se o tom?), kde jsme provedli mezipřistání…

Manžel si totiž před svatbou vybral masožravku (o které jsme mimochodem až dnes zjistili, že to není sarracenia purpurea ale sarracenia rosea – ale ono je to technicky pro pěstování rostliny naprosto šumák), k Valentýnu se mu zalíbil jedovatý Zamiokulkas (ne, zatím to nemá lidovější název, jestli ho někdo znáte, tak řekněte), a tak tvrdil, že chce mít do třetice zase něco nebezpečného, nejlíp nějaký hodně ostnatý kaktus.

Zatímco já jsem prolézala poličky s kvetoucími i nekvetoucími rostlinami a stohy obalů na květináče, manžel se šel doslova mazlit s kaktusy, to aby zjistil, který nejvíc píchá. Vyšlo mu tohle:

kaktus kaktus

Bohužel, víme o něm jenom, že je to nějaký kaktus. A že byl ze všech nabízených nejbodlavější a nejzákeřnější. Na některých bodlinách na fotce je to dobře vidět – u stvolu jsou světlé, ale směrem ke špičce tmavnou, a tak jsou delší, než vypadají. Manžela zákeřnost zeleného stvoření natolik uchvátila, že byl náš. Holt, láska na první dotek.

Já tam ulovila sukulent, o kterém jsem v tu chvíli věděla jenom, že se jmenuje Sokolí pero. Bylo to napsané na cedulce… Doma jsem z počítače a kolektivního vědomí internetu vylovila, že se jedná o Aloe Variegata, v angličtině krásně nazvanou tygří aloe. Myslím, že si své jméno zaslouží:

aloe variegata

Původně jsem nechtěla brát tu kvetoucí, ale když ona má malý… Sestra je nazvala ‚aloe tlamičky’…

No a do třetice jsem tam našla v polici malinkatou bromélii. Fakt mrněcí. Ta lžička na snímku má 14 cm:

cryptanthus

Dlouho jsem hledala, co to sakra je – nakonec jsem to zjistila, jak jinak, naprostou náhodou: skrytěnec neboli kryptantus. Roste tempem tak tři listy za rok a vydrží prakticky věčně, pokud ho člověk nezabije…

Takže takové jsou naše přírůstky do domácí džungle a zítra se bude přesazovat a taky se budou sázet řízky (a nemyslete furt na to žrádlo!)

27.2.2010 – Pssst, jsem tu inkognito!

Aneb sarracenia rosea, která byla u nás doma mylně považována za sarracenii purpureu

Sem tam se tu zmiňuju o saracénii nebo taky špirlici. Modří už vědí, že je to manželova první masožravka, která odstartovala jeho Nesvaté Trojice (teď už v množném čísle, protože pracuje na druhé).

Saracénie obecně pochází ze Severní Ameriky a jsou tam docela hodně rozšířené. Často rostou u potoka, jako u nás blatouchy, jinak jsou to převážně rostliny žijící v bažinách. Je jich asi 8-11 druhů a ta naše, sarracenia rosea, byla uznána jako samostatný druh. Původně byla klasifikována jako sarracenia purpurea subsp. venosa var. burkii, ale v roce 1999 bylo zažádáno o její samostatné uznání, protože má kratší stonek s větším květem než purpurea, má růžové okvětní plátky a má jiný tvar pastí než purpurea – narozdíl od ní je rosea nižší a baňatější.

Hojně se vyskytuje na jihovýchodním pobřeží Spojených států, od Mississippi až po Georgii. Oblasti, ve kterých se vyskytuje, ale procházejí stavebním rozvojem a rostlina tak přichází o své přirozené prostředí, ale spolu s ještě dalším druhem úspěšně kolonizuje odtokové kanály podél dálnic.

Jméno mají saracénie po Michaelovi Sarrazinovi, botanikovi a chirurgovi z Quebecu.

Koupili jsme ji 21. dubna 2009 (9 dní před svatbou) v Botanické zahradě v Tróji. Mají tam u východu takový malý nenápadný stánek s květinami a v něm mají takhle během pozdního jara (a i v létě – jindy jsme tam popravdě nebyli) moc pěkné exempláře.

Už jsem psala o tom, že manžel péči o kytky vzdal poté, co usušil kaktus, pořídil si druhý a ten utopil. Ale popis péče o masožravku ho přesvědčil, že to by mohl zvládnout taky. V zásadě vám k tomu stačí přefiltrovaná nebo odstátá voda, místo s přímým sluncem a odolat touze potvoru přikrmovat.

Saracénie (špirlice)

Takhle vypadala, když jsme ji koupili a přinesli domů.

U nás žije ve větším baňatém obalu na květináč, do kterého průběžně doléváme vodu, aby nevyschla. To fakt nesmí. V létě je na otevřeném okně, kam padá nejvíc slunce, v zimě jsme ji strčili zase do okna mezi skla, ale na opačnou stranu, kde je slunce méně.

Protože je to kytka z bažin, rozhodně jí „nepřilepšujte“ hnojivem – spálili byste ji. Je zvyklá na velmi chudou půdu, tak se jí do ničeho nemíchejte. Neházejte jí hmyz navíc. A nedávejte jí maso. Je stavěná na to, aby si vzala, co potřebuje, z chyceného hmyzu, a dokáže se přežrat i sama, nepotřebuje krmiče.

Mimochodem, prý žere docela velké mouchy, ale i mravence (chcípající mravenec prý vypouští kyselinu mravenčí, která urychluje trávicí procesy – takže, potřebujete se zbavit doma mravenců?), vážky a motýly. Jenom ty vosy by fakt neměla…

Vodu potřebuje měkkou. My ji zaléváme filtrovanou, kterou ještě necháváme odstát do druhého dne, aby obrazila (všechny naše kytky tankují měkkou, „tvrďáky“ nemáme).

Mimochodem, když se přežere, nebo nachytá víc hmyzu, než prostě dokáže strávit, začne kalich v místě nahromaděných mrtvolek uhnívat. Nic se neděje, prostě se ustřihne kalich pod místem hniloby a pápá. Rostlinu by to ani nemělo zasáhnout.

Že jí v létě zacházení svědčilo nám dala najevo i květem:

Saracenie kvete

Z květu bývá plod a z plodu je spousta semínek, ale nevím, co jsme udělali s tím loňským. Měli jsme totiž jiné problémy.

Ona nám totiž Sárinka (naše občasné domácí pojmenování, ne že ji pod tímhle názvem budete chtít koupit) asi sežrala vosu nebo dvě (což je pro ni prý těžko stravitelné), ale i bez toho lapala hmyzu více než dostatek (klidně zlikvidovala za hodinu i deset much – stačilo zavřít okno a za hodinku z toho roje pod lustrem nezůstala ani jedna), a masožravky prý když se přežerou, přestanou trávit a některé odhazují pasti, aby neměly příliš mnoho živin (tady to vidíte, i kytka ví, kdy má dost – jenom lidi se přežírají jako čuňata).

U některých druhů taky začínají pasti hnít, když v nich zůstane nestrávený hmyz a hniloba se rozšiřuje z rozkládajících se hmyzáků na rostlinu.

Nevím, co z toho se stalo u nás, jestli se jednalo o žaludeční potíže nebo tak něco, každopádně kalichy začaly od stonku (nikoli od vrchu, jako když byly prostě staré a měly dost) hnědnout, mokvat, a když se na pár z nich objevily bílé fleky, které připomínaly moniliózu u jablek, řekla jsem dost.

Milou špirlici jsem popadla a dala jí sestřih na ježka a všechny shnilotiny jsme z květináče vyházeli do koše. Ještě to tak, aby nám nestrávené hmyzy zabily kytku (podotýkám, že jsem insektofobik a arachnofobik, takže jsou mi masožravky velmi sympatické). Takhle chudák vypadala po zákroku.

ostříhaná saracénie

Ta tužka je tam jenom proto, že se mě pár lidí ptalo, jestli nemám strach, že nám to sežere kočky…

Každopádně, tohle bylo koncem srpna, a koncem září jsme ji přendali na to stinnější místo. Chvíli jsem si jí nevšímala, manžel chodil kontrolovat jestli má dost vody a pravidelně doléval. Fajn.

Najednou koukám, a je to celé takové divné…

saracenie 2_2010

Všechny kalichy zahnědlé, co není hnědé je placaté a není to past a ta bílá magořina se mi roztahuje po květináči!

Vyslala jsem SOS ke Kubovi Štěpánovi (který pro nás v domácích rozhovorech zůstává Panem Vanilkou) a zpět se mi vrátila odpověď ve smyslu, že pasti pastma, ale co dělá oddenek? Pokud je oddenek v pořádku, je v pořádku i celá rostlina a není co řešit.

Přestali jsme řešit, ale pro svůj klid jsem zase vypitvala skvrnité zbytky – co jenom normálně hnilo a požíral to mech, to jsem tam nechala. Bílou věc z květináče (ne, fakt to nebyly minerální soli) jsem odstranila vatovými tamponky a obal na květináč jsem zevnitř vymyla roztokem hypermanganu (kalium permanganicum).

Zatím se tváří holka docela vesele, alespoň mi to tak připadá, a až se bude něco měnit, dám vědět.

Manžel si dal tu práci a vyhledal a seznámil mě s několika zajímavými fakty:

Saracénie zimují. Potřebují to. Na podzim začnou shazovat pasti a vytvoří místo toho normální placaté lístky, které sice z profilu jako pasti vypadají, ale evidentně je má jenom na parádu (a pro světlo). Právě na podzim, pokud možno ještě než se dají do takovéhoto pelichání, by se měly přesazovat a rozesazovat, protože kořeny si vytváří přes zimu. Alespoň tolik tvrdí americké spolky. Takže to, co jsem si mlátila hlavu o zeď, že máme doma mutanta, není žádná deformace, ale normální zimovací proces.

Na jaře se kytka protáhne, promne si oči (nebo co to má), rozhlédne se, kde že je to světlo – a začne zase nahazovat letní ohoz, parádnice jedna. Kalichy si nechá zase až do podzimu, kdy je přestane vytvářet, a co nevyrostlo do té doby, poroste zase až na jaře…

Je to proto, že se ve své domovině dostane často i pod sníh nebo se přes ni přežene požár a obnovovat kalichy neustále by ji stálo spoustu sil, které v zimě, když není hmyz, není kde brát. A tak pokrčí rameny a pasti si nechává na dobu dostupných živin (řekněte „Bzzzz!“).

A tak se těším, až zase za pár týdnů povystrčí růžky. Teda, plíce. Alespoň tak prý její pasti podle některých vypadají 🙂

Jo, s tím inkognito: až do dnešního večera jsem ji považovala za purpureu – a ona je to rosea…