Srpen 2010

2.8.2010 – Kva- kva- kvalita

Pamatujete Káťu a Škubánka? „Kva kva kvapem kva kva kvačíme…“ Druhý díl to byl, Potopa. Ale to je mimo.

Ještě, než se dneska rozepíšu, musím si postěžovat. Nefunguje mi pořádně zveřejňování přednastavených článků (jak jste si mysleli, že asi zveřejňuju každý den Letní Soundtrack?) – od soboty včetně. Psala jsem na podporu, ale protože evidentně nejsem s tímhle problémem sama, zatím se musíte smířit s tím, že se budou objevovat chaoticky. A pak se na vás budou tvářit, jako že se objevily plánovaně. A to se mi nelíbí, ale co se dá holt dělat. Články „zveřejnit hned“ zatím žáden problém nedělají (doufám, že jsem to právě nezakřikla).

Mimochodem, strašně mě baví výkřiky typu „Napsal/a jsem sáhodlouhý článek a on mi zmizel, tak na to seru.“ – Tak si nastav automatické ukládání textu a ještě navíc sem tam klikni na Uložit a psát dál. Pokud není vysloveně server crashlej tak, že neumí ani ukládat, pomůže to při náhlém odhlášení. A pokud je server crashlej tak, že neumí ani ukládat, člověk to při pokusu o uložení zjistí poměrně brzo…

Ale k té kva- kva- kvalitě.

Včera jsem brouzdala po Srdci Blogu a slavilo se tam pět let od založení tohoto projektu. Jsou tam také zajímavé odkazy na různé články, a pár z nich mě přimělo k zamyšlení.

Abych citovala další příběh pro děti, tentokrát Durrelův Ostrov v nebezpečí (nebo se o to alespoň pokusím; už je to dlouho, co jsem tu knihu četla, a pamatuju si hlavně Králíkův koktejl Lesé Majeste):  „A nejsme snad všichni o něco skromnější, když si uvědomíme, že náš osud závisí na ptačím zažívání?“

Ostrov v nebezpečí (angl. The Mockery Bird) je v podstatě o tom, jak jsou přírodní ekologické systémy provázány, ať si to lidé uvědomují nebo ne. Mají tam úžasný strom, jehož semena neklíčí. Mají tam vyhynulého ptáka, který byl jejich bohem. A mají tam určitou produkci něčeho (kdybych si tak pamatovala čeho), co je opylováno motýlem, jehož housenky se živí právě listy toho úžasného stromu. Problém je v tom, že semena neklíčí, protože nejdřív musí projít trávicím traktem ptáka, který jako jediný na světě tato semena žere – a je považován za vyhynulého… Chaotické? Je pondělí dopoledne. Smiřte se s tím.

Jak souvisí ptačí zažívání s Blog.cz a kvalitou? V pořádku, to jsou jen moje myšlenkové pochody a asociace. Za chvíli to bude úplně jasné.

Opravte mě, jestli se mýlím, ale tady se píše v podstatě „je to kvalitní jednoduchá hračka, kterou zvládne ovládat i lobotomizovaný mrož“. Než se začnete čílit, to neznamená, že je to špatně. Já jsem tady na tomhle serveru od února loňského roku a některé funkce začínám chápat až teď. A-hem.

Je to prostě jednoduchá věcička, která umožňuje lidem sdělovat své myšlenky světu, aniž by se u toho příliš zapotili. To je v pořádku. Stejně jako jsou různé úrovně znalosti jazyků nebo vaření, stejně tak jsou lidé různí, když přijde na výpočetní techniku a věci s ní spojené. Nebýt téhle jednoduchosti, měla bych například já docela smůlu se svýma kecama, k tomu se přiznám a nevím, proč bych měla říkat, že věci v pozadí toho editoru, ve kterém teď píšu tenhle článek, chápu. Já je nechápu – ale umím je použít tak, aby udělaly to, co chci já. A o tom to je.

Velmi se mi zalíbil odkazovaný článek o bábovičkách. Cituju jeho úvod: Skupinka programátorů sedí u piva a jeden z nich říká: „Cestou sem jsem šel kolem pískoviště, a to, co jsem tam viděl, bylo prostě příšerné. Samá bábovička. To jsou úplně zbytečné věci bez špetky umu… Doufám, že postaví tu Kaplického knihovnu, tomu říkám kvalitní stavba.“

A tak mě napadá, že my opravdu děláme to samé. Srovnávání blogů jedenáctiletých, kteří povětšinou zatím neměli důvod se zamýšlet nad světem (Kiwitko jesti příjemnou výjimkou) a, dejme tomu, takových borců, jako je Myšmamá nebo KatyRZ, ještě spolu s blogy, jako je například čistě informační blog mého manžela, který má za úkol prostě informovat lidi o různých bojových uměních (a uložit na net obrázky nutné pro fórum Nostale.cz). No, je to opravdu srovnávání báboviček, knihovny a soukromé vily.

Jedna věc je, co se mi líbí a co se mi nelíbí. Druhá věc je gramatika a čtivost – půjčím si příklad od Ranyi, když varovala před kravinama při psaní Společného příběhu – asi vás to vyděsí, ale jsou lidi, co takhle píšou: „Pepa šeel a pak tk něják řek hledám starou sousedovu kočku, kde jee, a myslivec mu řek já ji asi vodprásk, tk soráč.“

Jsou blogy, které jsou autorské skrz-naskrz, ale nemůžu je číst bez opupínkování. Například můj oblíbený příklad samurajek. Nebo občas něco čtu (nebudu blíže specifikovat), zarazím se, nakloním hlavu doprava, pořád mi to připadá jako blbost, nakloním hlavu doleva, vypadá to jako ještě větší blbost, pronesu nahlas pár invektiv, které mi přinesou velkou úlevu, a kliknu na tlačítko „Zpět“ v prohlížeči. A ten člověk se ani nedozví, že někdo jako já byl na jeho blogu a myslí si, že píše kraviny.

Jasně, že bych chtěla, abych měla na výběr spoustu blogů, které píšou zajímavě a o tématech, které mě zajímají a které prezentují názory, se kterýma souhlasím. Hmpf. Mám tak trochu smůlu, co?

A o tom je taky tenhle článek – Lůza internetu vládne?

Freefoto.com

(Je strašně jednoduché ukočírovat co děláme dohromady, když je nás jen pár. Obrázek z Freefoto.com)

A já říkám, ne, nevládne. Možná jí přibývá, ale nevládne internetu. Znalci historie pokývají hlavou a vzpomenou jakoukoli monarchii nebo městský stát jako takový. Nahoře byl král nebo jakýkoli jiný vládce. Žebráci a banditi byli úplně dole. Král byl jeden, lůzy bylo víc. Šlechty bylo pořád míň, než lůzy, ale šlechta (až do těch úžasných mírových a naprosto nekrvavých revolucí) je držela na uzdě.

Možná se jako houby po dešti množí kopírácké blogy, ale nás přece nikdo nenutí to číst. My, úžasná píšící stvoření, se v blogovací oblasti cítíme být nad těmi dušemi, které jsou spokojené se svými obrázky Háni Montány, obdivováním Cedrika Diggoryho a podobně. Možná taky nad nima jsme. Ale asi bychom si měli dát pozor na to, abychom se nezvrhli v přísné elitáře a nechovali se nafoukaně. Víte, jak skončila Marie-Antoinetta, že jo?

Freefoto.com

(V tomhle zmatku už asi neuhlídáte, pokud nemáte trénovanou armádu, jestli jdou například všichni stejně rychle. Obrázek opět Freefoto.com)

Jistě, že čím víc členů, tím větší zmatek a čím déle existuje server, tím vyšší máme tendenci mít nároky na své okolí. Ale je mi to docela šumák. Protože nedělím blogy na kvalitní a nekvalitní, ale ráda čtu a nezajímá mě…

PS: Přispějte ovečkám…

4.8.2010 – Nemám ráda tuhle škatulku

Ale co se dá dělat. Jednou se tomuhle stylu říká anime a tak to prostě je. See the comics!

Proč vlastně nemám ráda tuhle škatulku? Protože ji se mnou sdílí strašná spousta lidí, které moc nemusím.

Bydlím kousek od pražského Japashopu a tak mám možnost sledovat docela často cosplayery (costume play = převlíkání se za nějakou postavu z anime/počítačové hry/knihy/filmu/whatever). Sem tam člověk zahlídne opravdu dobře udělané kostýmy, všechno tak jak má být, nebo alespoň ve stylu. A sem tam člověk zahlídne mládež voprsklou jak nádražní veverky a voprýskanou jak lavička v parku, která si myslí, že budou „otaku“, když na sebe narvou pokud možno co nejvíc odhalující věci v co nejvíc křiklavý kombinaci barev. Kam se na ně hrabou raveři…

CO to vlastně je, „otaku“? U nás se pod tím pojmem automaticky rozumí příznivec anime a mangy, ještě lépe pak nekriticky žeroucí všechno japonské. A-hem.

Ve skutečnosti je otaku fanda; posedlý něčím. A může být otaku do anime, mangy, počítačů, her, nějaké celebrity… Fantazii se meze nekladou. Proto, když jde někdo kolem (jak se na mém teritoriu mezi prací a domovem stává) a vykřikuje, jak je velký otaku, jsem ráda, že jsou kolem povětšinou baráky bez plotů, nebo že jsou ty ploty zděné či kovové. Kdyby byly plaňkové, urvala bych si dřevo a šla bych dotyčnýho zmasit. Chudák můj trestní rejstřík…

Sikar si nad stavem naší anime scény povzdechl hned ve dvou článcích – tady a tady. Odmítám tomu říkat otaku scéna, protože to jsem pak otaku taky – hltám fanfikce po desítkách, ba stovkách, jsem zahrabaná do mang (cokoli na téma Saiyuki mě dokáže uvést do stavu hodinového monologu), pěstuju kytky ve velkým a vydržím se hodiny hádat na téma rock’n’roll. To jen tak mimochodem. Kromě toho, že jsem otaku do vaření. Ugh. Když už, nechcete mi raději říkat ‚geek‘? Nebo prostě ‚ta praštěná teta‘, slovy synovce jedné mé kamarádky (pokud mi teda potřebujete říkat jinak, než citráte nebo cirrat)?

Anime a manga s sebou přinesly fanfikce. Názory na ně se rozcházejí – můj manžel to například považuje za naprostou neoriginalitu a jeho názor je, že když už si dokážu vymyslet příběh, měl bych si k tomu umět i vymyslet postavy. Já mám fanfikce (jak je vidět) docela ráda. Člověk sice musím prohrábnout kupku hnoje, aby našel zlatý valounek, ale naštěstí cyberhovna nesmrdí.

Taky se díky nim objevil fenomén Yaoi a Yuri. Neboli kluci s klukama a holky s holkama. A to je pro mě věčným zdrojem pobavení. Naposledy byl v nebezpečí můj manžel – ne že by si na něj chtěl někdo dovolovat, ale seděli jsme v KFC na Dejvické a v kóji kousek od nás seděly takové mladé holčiny. No určitě pod 15. Kočičí ouška na hlavě, ocásky pod sukýnkama (chodily si pro pití) a najednou ta nejvyšší (a pravděpodobně nejstarší) z nich povídá „Tak, a teď budeme fotit Yuri!“

Netřeba říkat, že jsem vyprskla a zaskočilo mi současně. Proč se tyhle hlášky kolem mě objevujou, zrovna když mám plnou pusu jídla nebo pití?

Je to hodně podobný fenomén, jako popistuje Chloë ve svém článku o gothic a bloquísqách (nebo jak se to…) – člověk na něco nějakým způsobem narazí, zjistí, že existuje nějaká subkultura nebo prostě skupinka bláznů a chce patřit mezi ně, a tak si (v tom lepším případě) alespoň něco málo zjistí nebo prostě pochytá v cyberprostoru, vyleze s tím mezi lidi a dělá ze sebe blbce. Drtivá většina jich po tomhle stádiu buď odpadne, nebo nasákne dostatek informací na to, aby ze sebe (i z jiných) blbce dělat přestala a začnou se o věc zajímat vážněji.

K anime jsem se dostávala velmi velmi zvolna. Milovala jsem Matrix, hlavně jedničku (i když dvojka má podle mýho lepší soundtrack – nemyslím přidružené písničky, ale přímo soundtrack). Hodně se psalo o tom, že Matrix má jednak doplňující dílka zvaná Animatrix, která se mi po nějaké době povedlo sehnat a shlédnout (vřele doporučuji se mrknout opravdu na Matrix a pak na Animatrix, všechny příběhy – moc krásný kontrast), jednak že vychází z japonských animovaných filmů.

To jsem houby věděla, co je anime, ale s bývalým nás to zajímalo a nakonec jsme ulovili právě Ghost In The Shell. Scéna, kdy se Motoko Kusanagi potápí, mi uvízla v paměti na hodně, hodně dlouho.

O několik let později jsem spolubydlela v Německu s jedním kamarádem a trpěla těžkou nespavostí (viz deprese a yada yada yada). Půjčoval mi na noc svůj notebook a sbírku DVDček – a tak jsem poprvé narazila na některé seriály. A jak jsem později ve svém okolí zjistila, měla jsem docela štěstí: jednak jsem narazila na Rurouni Kenshin: Tsuiokuhen (Samurai X: Trust & Betrayal) a jednak na Rune Soldier (nebo taky Louie the Rune Soldier) a Nightwalker: The Midnight Detective. Ale pořád jsem moc nevěděla o co jde.

Spolubydla se vrátil do Čech a já vyškemrala z rodiny svůj první notebook. Vážení, bylo mi přes dvacet (sic!)… Je to docela rozdíl oproti tomu, jak žiju dneska, nebo jak žijí mladší generace. No ale zpátky.

Vyškemrala jsem teda svůj první notebook – a zařídila si členství v nedaleké půjčovně DVDček. Těch filmů, těch filmů… Můj život v té době sestával z toho, že jsem kouřila několik krabiček cigaret denně, opíjela jsem se pivem (nebo pivem a tequilou), seděla jsem sama na posteli a koukala na jeden film za druhým. Spala jsem asi tak tři hodiny denně, možná čtyři.

Viděla jsem toho spoustu, komedie, střílečky, horory (myslím, že někde tam jsem k nim získala averzi) – ale v hlavě mi uvízly jenom tři filmy z té doby: Domino, Lord of War a hlavně Final Fantasy VII: Advent Children. A to byl začátek konce.

Dál už to kráčelo mílovými kroky: sestra nalepená na TV, kdykoli mohla přeladit na Anime+, nadšeně vykládající o různých seriálech (InuYasha, KaleidoStar, Slayer a podobně) , já jsem na to s ní začala koukat, přidala jsem se do party na Lidé.cz, která koukala na Yu Yu Hakusho, pak jsem se seznámila s jednou díftkou, která psala fanfikce, hlavně pak Shounen-ai. Byla to první ženská, která byla v podstatě posedlá mužskou homosexualitou, co jsem v životě potkala – ale zdaleka ne poslední.

Půjčila jsem si od ní Blood+ (a až minulý rok shlédla Blood: The Last Vampire). A zase jsem byla o krok hlouběji ve spleti anime a mangy.

Nakonec mě sestra nasměrovala na server vyhrazený pro tvorbu zaměřenou na chlapy. O mužích pro muže – a vlastně vůbec pro všechny, kdo dokáží ocenit mužské tělo, popřípadě povícero téhož. Jasný? Jestli ne, máte smůlu 🙂

První, co jsem si tam přečetla, byla výborná fanfikce na Bleach. Od ní jsem přešla na fanfikce FFVII AC (protože nic jiného z toho, co tam bylo, jsem neznala), nakonec fanfikce Naruta – a to mě dokopalo k tomu, abych si přečetla mangu (ano, jsem komplet up-to-date – teda alespoň to, co se objevilo na OneManga; ten server mi bude chybět). Víc oblíbených autorů, víc fanfikcí, víc přečtené mangy…

Teď se orientuju poměrně dobře (i když zdaleka se nezajímám o všechno) a stejně dřív koukám svrchu na takové jedince, jako byly ty dívčiny v KFC – házející žargonem za každou cenu. Akorát dřív mi připadalo, že mluví jazykem jiné planety a teď mi připadají prostě… Prostě smutně nevzdělané a pozérské. Ale tímhle stádiem si musí projít asi všichni, co nemají rozum. Já jsem se takhle spálila na jiných tématech, a tak jsem si dávala pozor, abych k tomu přistupovala opatrně a co nejvíc udržela tlamu zavřenou…

Zkrátka a dobře, anime (a manga – tomu dávám přednost já) je svět sám pro sebe. Spousta paralel, opakující se postavy, které se pokud možno i podobně jmenují, různé zápletky, které se od sebe liší pouze barvou a příchutí – ale zase nepřeberné množství verzí. Holt, tady si vybere každý. Jenom si člověk musí vybrat, s kým se stýká – aby pak náhodou nefotil s kamarádkama Yuri…

Mimochodem, nemáte někdo na půjčení Gunslinger Girl? Kdysi jsem to rozkoukala a chtělo by to dorazit. 😉

5.8.2010 – RedBull

Cítím neodolatelnou touhu vám sdělit, jak moc jsem ospalá. Máte radost z toho, jak se s vámi dělím o své pocity?

Tuhle jsme se cestou domů bavili s manželem o blogu Natalia Sadness neboli o videu Slečny Růžové. Uznával, že blog má docela pěkně udělaný design a díky tomu videu se o něm dozvěděla spousta lidí. Taky, že ač je to bárbíní blog, holky píšou o tom, co zajímá jiný holky. Upadla jsem do chvilkové deprese, protože můj blog žádné téma vlastně nemá.

Nepíšu o jídle nebo o focení, nejsem zaměřená na recenze knih (i když se tu sem tam taky nějaká objeví), nejsem zaměřená na hudbu ani na nějaký konkrétní styl… Ani ty povídky sem tolik neházím (málokdo asi víte, že píšu i fanfikci – ale ta podle mýho patří na servery tomu určené, mezi kterými můj blog není a ani nikdy nebude).

Naštěstí byla deprese velmi krátkodobá – jednak mi díky plazení se do schodů došel dech, to víte, kuřák po operaci, jednak mě manžel ujistil, že vlastně můj blog téma má: mě samotnou. Moje názory, pocity, stavy, emoce, co mě vytočilo, nad čím přemýšlím…

V poslední době se mi povedlo zase si otočit spací režim. A ani manžel není bez viny… Já hlavu strčenou v monitoru hltající povídky na netu, on hlavu v monitoru a hltající jakýsi díl Might&Magic. Jsme my to ale dvojka. No, a najednou jsou dvě a já pracuju od osmi. Hmm.

Takže už několikáté ráno po sobě se probírám Red Bullem – ani mi to nijak zvlášť nechutná, myslím, že můj žaludek, zvlášť ve spojení s Ibalginem, docela protestuje, ale toho bohdá nebude, abych chrápala v práci s hlavou na klávesnici. Kafe nezabírá, už dávno ne. Jenom mi zvedne tlak, ale neprobere mě.

Abych se probrala opravdu najisto, pouštím si k tomu výběr ze svých oblíbených mp3 (pro ty, kdo by si stále ještě škodolibě mohli myslet, že mě nachytají při porušování autorských práv: jsme s manželem vlastníkem spousty originálních CDček, ze kterých si tu hudbu konvertujeme pro svou vlastní potřebu do svých vlastních přehrávačů). Samozřejmě, že čím víc se potřebuju probrat, tím víc to musí dunět a mít švih. A proto povětšinou sahám po osvědčené klasice Full Moon od Last Tribe.

Last Tribe je švédská kapelka (řekne mi někdo, proč se Sever tak drží? Většina mých oblíbených záležitostí je odtamtud). Nebo spíš možná byla. V roce 2001 vydali své první album The Ritual, v roce 2002 hned následovalo další album Witchdance, už s novým basákem a bubeníkem, a v roce 2003 vyšlo ještě další, The Uncrowned, ze kterého je právě Full Moon.

Last Tribe Promo

Vzhledem k tomu, že se od roku 2003 odmlčeli, počítám s tím nejhorším: že už od nich nové písničky nebudou. Ale byla i větší překvápka na poli hudebním (a to nejenom, když Iveta Bartošová překvapivě nedávno vyhrála Slavíka za Skokana roku, nebo co to bylo).

Magnus Karlsson je zakladatel a má na starosti klapky, kytaru a doprovodný zpěv. Hlas, ze kterého alespoň tedy mně příjemně mrazí v zádech, patří Rickardovi Bengtssonovi. Dick Löwgren tvrdí muziku s basou a Jaime Salazar (Salazar Slytherin?) duní za bubnama.

Těžko ale říct, kde. Protože Dick od roku 2004 hraje se švédskou kapelou Meshuggah. Hmm, budu si je muset poslechnout…

Holt, mám tu smůlu, že většinou se mi povede najít nějaký band potom, co se rozpadne. To samý bylo s ruskou metalovou kapelou Nazgul Band (i když ti se prý teď zase dávají dohromady), a i plzeňský Beltaine jsem našla, když měli zrovna pauzu. To jsem prostě já…

No nic, popojedem. Ještě, že v práci si můžu pouštět muziku. Zatím nikdo neprotestoval, dokonce si s šéfem, což je třiašedesátiletý pán, vyměňujeme tipy. I když spíš na bigbít.

Jak jsem se předtím zmiňovala, o víkendu mi skončila zkušebka. A předevčírem mě šéf překvapil. Jako vždycky prošel kolem mého stolu a dal mi papíry k přepsání. A když jsem se jima začala prokousávat, našla jsem mezi nima zvýšení svého platu. Kyaaaa! (Ano, občas blázním i já). Sice o dva tisíce, což v dnešní době není zas tak moc, ale není to ani málo. Zvlášť, když je to za to, že v práci věčně visím na netu, protože jsem tu zatím na kafe a na úsměvy a sem tam na přepsání dopisů.

Šéf mě přesvědčuje, že už se dlouho nudit nebudu, protože jen co se obchod zase trochu víc rozběhne, nebude na nudu čas. Nehodlám mu vysvětlovat, že se díky netu nenudím ani teď…

Krká mě moje fyzička. Moje neexistující fyzička. V pondělí bych měla jít na kontrolu a snad i na vyndání stehů – na to se těším velmi. Kdo nezažil, nepochopí, jak jsou takhle uvnitř stehy sakra nepohodlné. Možná ty potíže s bartholinkou vznikly z toho, jak jsem jako malá spadla obkročmo na roh klepadla a natrhla si pysk. A-hem. Vznikla docela nepěkná jizva. Až bude po všem a přestane to tak kurevsky bolet, oholím se. Ve stavu zarostlém jizva není vidět a já si nikdy nepamatuju, kde ji mám. Vsadím boty, že je na tý operovaný straně. Když jsem ten úraz připomněla máti, vypadlo z ní, že jí doktor říkal, že by se něco takového mohlo stát, jenom že se prý počítalo s tím, že se tohle stane mnohem dřív. Ó, jak milé.

Z ibalginu mám výborný stavy. Točí se mi hlava, je mi zle od žaludku, ztrácím rovnováhu. Ale bez něj to prostě nejde. A taky, abych mohla ledovat, přetahuju od operace nasucho. Je jasný, že žeru jedno platíčko HAK za druhým, protože jinak to prostě nejde. Holt, logistika. BUď bych nemohla ledovat nebo bych si mohla poškodit stehy. Jsem nafouklá jak zeppelin. Hm.

Teď omezuju růžový štěstí na 1-2 denně. Trpím jako zvíře a začíná se u mně projevovat absťák. Takže čím dál tím víc žvaním (psychicky se připravte) a ještě díky suchému období začínám být poměrně vzteklá. PMS v plné síle. Manžel už byl varován, že začíná hysterické období, a že si to eventuelně nemá tak brát.

Já, zapřisáhlý nepřítel sportů a pohybu, mám chuť cvičit! Co, chuť! Já to zoufale potřebuju! A zrovna teď, když bych chtěla, mám smůlu! Nesmím se zbytečně namáhat, ani dobíhat tramvaje, to aby se všechno dobře vyhojilo a nic se nikam neposunulo. Aúúú! Život je plný paradoxů.

Nic, došel mi Red Bull, tak sem ještě hodím Man of Peace z alba Witchdance a tiše se ztratím mezi papíry. Šéf odjíždí na pětidenní dovolenou a chce toho stihnout co nejvíc, než zmizne.

(Obrázek Last Tribe byl zkompilován z obrázků na serveru Metal-Rules.com)

Jo, a víte někdo, co bude dnes k večeři? Já mám docela jasno, a to díky serveru VeryDemotivational.com:

VeryDemotivational.com

5.8.2010 – FAIL!

„Proč ochraňuješ můj dům?“ ptá se holčička Arai Anzu (což má prý znít v ústech Japonce jako výraz pro spojenectví) představující Japonsko chlapečka představujícího USA (a jménem Usa-kun! Jednak to zní jako usagi a jednak USA = Usa) v manze, která má japonským dětem vysvětlit, proč je dobré zůstat s USA spojenci – vydané 2 dny před 65. výročím bombardování Japonska atomovými bombami!

Odkaz na článek

Odkaz na mangu

Odkaz na článek v Aj

6.8.2010 – Půda pod nohama hoří, hoří!

Tohle sice vypadá jako nechutný fór na téma Rusko a požáry, ale ve skutečnosti je to spíš odraz na to, jaké návrhy se teď probírají v médiích. Vypálili na nás (=občany) tři docela tvrdá témata, která vzbuzují emoce, a já se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu v zádech: Co je to, co nám neříkají?

Ještě se vrátím k těm požárům. Je to síla. A myslím, že my tady ještě ani pořádně nevíme, co se děje, protože a poněvadž u nás se zprávy předávají v malém. Tuhle dvacet pět, tuhle čtyřicet obětí. Nevím, kdo si uvědomuje, že hoří polovina Ruska a počet obětí na životech už dostoupil čtyřciferných čísel. Počet obětí požárů, které stihly zachránit holý život (ale často už ani ne to zdraví), se vyšplhal ještě o řád výše.

V jednom dagestánském městečku shořela polovina budov. Hasiči byli namístě během několika málo minut, ale v tu chvíli už plápolalo 55 domů.

Já bych to taky nevěděla, nebýt toho, že pracuju v rusko-české firmě a požáry probíráme docela často. Zarazilo mě, že prakticky více než polovinu plochy Ruska tvoří rašeliniště. Jednou, kdysi dávno, jsem o požárech v rašeliništích četla – oheň může cestovat pod povrchem na velkou vzdálenost a různými směry a trvá to poměrně dlouho, než se projeví. A místní hasiči se, mimo jiné, potýkají s neustálým nedostatkem vody, protože Rusko je pod těžkým suchem a teploty přes 40°C nejsou nic zvlášního.

Dokážete si představit, že budete řídit auto po D1, kolem vás bude hořet Vysočina a už budete tak otupělí, že vám to bude připadat normální? Protože s tím stejně nemůžete nic udělat?

Nedokážu si představit, jak to tam musí vypadat. Stačí mi, když mluvíme telefonicky s někým z našich obchodních partnerů a ozve se „Počkejte, neslyším, nad náma letí hasící letadlo do lesa.“ Abych pravdu řekla, snažím se na to moc nemyslet. Nemůžu zachránit všechny a všechno a nemůžu trávit svůj čas lítostí…

Ale zpátky k pomyslné hořící půdě: není to tak dlouho, co jsem oznámila, že už nepřemýšlíme o emigraci na Nový Zéland. Prostě než bychom dali dohromady tolik peněz, abychom tam mohli odjet, měli bychom docela zajištěnou existenci tady a mohli si koupit vlastní bydlení. Kdežto tam bychom začínali naprosto od píky, bez referencí, bez postavení, bez kariéry. Všechno znova. Neříkám, že bychom na to neměli, ale přece jen, pohybujeme se oba kolem třicítky a mně už dlouho mučí Biologické Donucovací Komando (kam se sere nějaký tikání hodin). V poslední době mě ale jímá strach, jestli to neskončí jednou tak, že uprostřed noci popadneme své případné děti a za tmy se vytratíme někam přes hranice.

Okay, jsem mistryně nadsázky a dělám si starosti i když nemusím, ale tohle není jen takový výkřik do tmy. V poslední době padají seshora návrhy, o kterých se mluví jako o schválených, ještě než vůbec došlo k jejich formálnímu předložení. Nevím, jestli nám tím nechtějí páni politici sdělit, že nás mají na háku, nebo jestli je to snaha umlátit nás do rezignace na cokoli (Tak jsme to řekli a tak to bude) a do neochoty cokoli měnit.

Prakticky zároveň jsme dostali do hlavy mediální dardy na téma rozkouskované prázdniny, úpravu podpory v nezaměstnanosti a zvýšených tzv. regulačních poplatků.

Ani u jednoho fakt nevím, co bych si o tom měla myslet, kromě toho, že je to neskutečná snůška keců. K rozkouskovaným prázdninám se rozpoutala diskuze na blogu Mami, nebudu se opakovat, své stanovisko jsem vyjádřila už tam. Jenom bych ještě dodala, co se do toho serete, kreténi, když už léta nemůžete zajistit státní maturity! A taky se bojím úprav školského zákona.

K těm poplatkům – já povětšinou chodím do soukromých praxí a proto mě nekrká, že platím za plombu pětikilo nebo osmikilo (podle velikosti a typu), když vím, že mě má doktorka dobře ošetří. Nemám problém dávat dar ordinaci při každé návštěvě (ať žijou obecné darovací smlouvy) ordinace u svého gynekologa (ano, teď mi to leze docela do peněz, ale co už – to je prostě život). Ale to jsem já a mám na výběr, jestli budu chodit k soukromému specialistovi nebo ne.

Co mi vadí je, že tímhle rozhodnutím by lidé podle mého přišli o ten výběr. Je to nedomyšlené, stejně jako spousta dalších rozhodnutí.

A co by mě zajímalo nejvíc je, kam ty prachy sakra jdou? Kde se neustále ztrácí? Co je žere? Proč nevidím vyúčtování od Minzdravu za loňský rok, když tisková zpráva o výši vybraných poplatků a jejich využití za rok 2008 byla zpracována v březnu roku 2009 (odkaz)? Opravdu jsem prošla jejich tiskové zprávy a zrovna tohle jsem tam nenašla. Pokud jsem slepá, prosím pošlete mi odkaz.

Kdybychom si takhle dovolili fungovat v té neziskovce, už dávno by nám sebrali povolení a ještě bychom dostali pokutu. Možná i soud. Vaváky, které se starají o kus země na těchonicku a pasou vovce, aby zachránili krásný kus krajiny, mají na stránkách Reiffeisenbank, své banky, zobrazené tzv. transparentní finance, kde je vidět každá koruna, která jim přišla.

KAM JDOU MOJE PRACHY, ŠMEJDI?

Jenom za loňský a letošní rok jsem neutratila málo. Jak u praktické, tak u specialistů – chirurga, ortopeda, a spol. Alespoň vím přesně, co se děje u mého zubaře a kam jdou ty prachy na gyndě, protože ani jeden doktor nemá problém si vyhradit pět minut na to mi vysvětlit, co všechno se z těch darů nebo poplatků financuje. Sakra, tak proč by to samé nemohli udělat jejich hlavouni?

No a nejvíc mě dostala ta zpráva o tom, že kdo odejde z práce sám, má smůlu. Kdo bude propuštěn, musí začít zužitkovávat odstupné a má smůlu, protože další podporu nedostane. Kdo bude mít napsáno, že ho vyrazili za hrubé porušení pracovní kázně, má smůlu.

Cirrat says, jděte s tím do prdele. To znamená, že nemůžu odejít z práce, která mě ubíjí, nebo kde je nevhodné pracoviště, nemůžu odejít z práce, kde mě šikanují, protože nebudu mít z čeho žít, když mi někdo napíše do papírů lež, můžu jít chcípnout hlady. A to všechno jsou případy z mého okolí.

Chápu, čemu se tím snaží zabránit, ale to znamená taky kompletní přeorání zákoníku práce! A to znamená, že tam pravděpodobně bude spousta dalších změn o kterých se nemluví. Já se těhle neoznámených věcí bojím. A to fakt hodně.

V Irsku je prej krásně. Raději budu žít mezi radikálama obou stran a bát se bombových útoků, než těch stupídů, kteří si u nás říkají vláda!

8.8.2010 – Instalujeme Mass Effect 2

Nápis na obalu:

Nikdo nečeká, že přežijete.

Manželův komentář po druhém pokusu o instalaci a problémech s překlady:

Nikdo nečeká, že tu hru nainstalujete.

9.8.2010 – Taky rádi krvavý stejk?

Miluju krvavé stejky. Tatarák ovšem už o něco méně, ale tam mi především vadí ten syrový kus vejcete (sliz!) – ovšem kus masa, který ještě nedávno chodil a bučel (než byl ovšem odložen na pořádné odležení a zkřehnutí) zlehka ožahnutý z obou stran, k tomu ovulaci kura domácího patřičně tepelně upravenou a malé nové brambůrky polité roztopeným máslem… Mmmm!

Copak byste odolali této formulaci: „Svíčkové řezy na hříbkách s pečenými medailonky husích jater a sázeným vejcem“ z pera pana Kuřátka působícího v osvědčené pardubické restauraci U Lva? Nebo tklivým slovům šťavnatý vysoký steak z hovězí roštěné naložený ve směsi pepřového koření, připravujeme na žhavé grilovací plotně“ k nalezení v jídelníčku brněnského steak house K1? Nebo když vám číšník přinese mistrovsky připravený láskyplně vytvarovaný špalíček masa U sedláka Franty v Praze (nemám stránky – ale zatím mi tam chutnalo nejvíc)?

Já ne. Ale jak je to s upíry? Jsme pro ně stejně chutní jako jsou pro mě krvavé stejky?

Ano, chcete-li se pokusit mě uplatit, pozvěte mě na stejk doprovázený dobrým drinkem a kvalitním doutníkem. Mým snem je okusit hovězí Kobe.

Ono prapůvodně totiž to, co se dnes rozumí pod pojmem „upír“ byli vlkodlaci. Ha!

Ale ještě jinak.

Možnost proměnit se ve zvíře je v mýtech a pohádkách použita více než často, a stejně tak vešla i do naší „pokročilé“ kultury. Nebohá Odetta v Labutím jezeru se mění v labuť. Profesorka McGonnagallová je animagus a mění se v kočku. Barak z pentalogie Belgariad se mění v medvěda, aby pomohl svým přátelům. A konečně upíři se mohou proměnit v netopýra nebo, jako v případě slečny Sally z pera páně Pratchettova, v hejno netopýrů.

Jak to vidím já, s odkazem na svůj oblíbený Bestiář, původně zřejmě přerod ve zvíře, zvláště pak zvíře něčím posvátné či pro něco uctívané, nebyl ničím zatracovaným nebo zlým. Slovanské mýty (k zaslechnutí ve spoustě např. ruských pohádek) říkají, že k přijetí zvířecí podoby stačilo napít se vody usazené ve stopě daného zvířete. Tedy chtěl-li být člověk vlkem, našel vlčí stopu plnou vody a napil se. Pak už k „aktivaci“ podoby na přání stačilo přeskočit pařez (použito například i na začátku Lukjaněnkova Bludiště odrazů). Vlk často provázel bohatýra a pomáhal mu plnit úkoly, unášet uvězněné princezny a radil mu, když Ivánuškovi rozum nestačil. Ale vlk zdaleka nebyl jediné zvíře, do kterého se člověk mohl „obrátit“ (ruský výraz pro vlkodlaka je  оборотень „oborotěň“ – ten obrácený, přetvořený).

Právě jedna pohádka praví, jak starší sestřička a mladší bratříček prchají lesem před zlou macechou *ehmMařenkoaJeníčkuehm* a bratříček má žízeň. Nejdřív se chce napít z beránčí stopy, pak z kůzlečí, sestra ho zastaví, ale nakonec ho neuhlídá a bratříček se napije ze stopy telecí (hovado jedno). Stane se z něj telátko a sestra hořce zapláče, ale nakonec jde na práci do blízkého dvora, kde zůstane pást dobytek, ale vymíní si, že její telátko bude vždy s ní. Mladý dědic se má ženit, ale jeho nastávající na mladou pasačku žárlí, a tak jí dělá naschvály a svaluje na ni různé krádeže a provinění. Telátko mluví a říká své sestře, kdo za to může. A tak se nastávající žena sebere a chce na svatební hostinu maso právě z toho telátka.

Končí to různě – někdy pasačka dovleče telátko před hlavu dvora, ono podá výpověď a protože zvíře jako boží tvor je klamu neschopné, uzná se, že má pravdu (a taky občas si vzpomenou třeba i na důkazy v komnatě nastávající, že). Ta je pak vyhnána s hanbou pryč a telátko je švihnuto kouzelným proutkem (odkud se vzal, to fakt nevím) a stane se z něj opět bratříček. Někdy je telátko zabito a snědeno, ale pasačka si vymíní jeho hlavu a přitluče ji na most, kudy družina denně projíždí. Pokaždé, když novomanželka jede na koni nebo v kočáře přes most, telecí hlava vykřikuje o jejich zločinech. Nakonec je novomanželka popravena a telátko kouzelným proutkem oživeno a obráceno zpět v člověka. V obou případech mýtus končí svatbou pasačky s dědicem a puknutím zlé macechy závistí…

Nicméně, zpátky k věci. Jak se teda vlkodlaci stali zlí? A jak to souvisí s upírama?

Jak už bylo řečeno, dřív se běžně počítalo s tím, že se z lidí stávala posvátná zvířata (a naopak). „Posvátná“ budiž klíčové slovo. Co udělá nové náboženství, když všude naráží na zbytky starého? Potřebuje ho ukázat ve špatném světle, ne? A to by vám mělo zodpovědět vše.

Konec modlám, konec zaříkáváním, konec rituálům – a konec posvátným zvířatům. A pokud možno, potřebujeme co nejvíc očernit jejich jména, aby se jich všichni báli.

(Teorii, jestli se lidé opravdu měnili ve zvířata nebo jestli si to jen mysleli, nechám na někom jiném. To je na dlouho a na jindy.)

A jak je to s tím upírem? Co s tím mají huňáči společného?

Cituji Bestiář: „Pokud jde o denní (vlastně noční) režim, pak vězte, že námi odhalovaný upír vystupuje z hrobu s úderem půlnoci, svítí-li měsíc, a vrací se s prvním kohoutím zakokrháním. Objevuje se pochopitelně ve své vlastní, původní podobě, ale protože jsou mu dopřány i schopnosti metamorfické, dokáže se upír změnit ve zvíře. Jeho favoritem původně nebýval netopýr, ale některá z geograficky blízkých šelem, v Evropě nejčastěji vlk, v Asii tygr. Čímž opět narážíme na původ vampýřího kultu v kultu lykantropním. A protože jde o bytost opravdu nadpřirozenou, dokáže se upír proměnit i ve věci neživé. Doloženými příklady budiž kupka sena či sněhová koule.“

Stejný můj oblíbený zdroj (který uvádí své vlastní zdroje) uvádí, že slovo „upír“ vzniklo ze staroslovanského „opir“, které ke Slovanům přišlo z Východu. „Turkotatarské národy s sebou přinesly změnu pohřebního ritu – zatímco Slované své mrtvé spalovali, nájezdníci pohřbívali do země. Bulhaři, nyní již slovanský národ, tento rituál převzali. Spolu s ním také mongolský strach ze záhrobí a mrtvých. Později, díky vlivu křesťanství, které pohřeb žehem zavrhovalo také, byla živná půda vampyrismu zajištěna.“

A tak vidíte, že východní krvesajové byli v podstatě naroubováni na již překroucené představy o měňavcích, až z toho vznikl kult upířiny, jak ji známe dnes…

Kulturní vložka:

Pro rychlý boj s upíry kontaktujte Malé chlupatozubaté stvoření z Alfa Centauri (Nebo zubatochlupaté? Má chlupaté zuby nebo zubaté chlupy? A co na to Jan Tleskač?)

Pro vědecké pojednání a klasifikaci následujte na stránky Slečny Noir

Pro vítěze upíří soutěže Mr. Awesome větroplacha Sikara navštivte tento odkaz.

Konec kulturní vložky (bylo to dostatečně krvavé a opotřebované?)

Maruška se ptá na svém blogu na tři otázky:

Co jste si pod slovem upír představovali když vám bylo 13?

Jak si upíra představujete teď?

Jak si upíra představují třináctiletí dnes?

To byla myslím tak nějak doba Interview s upírem, ne? Sexy a buď totální parchanti nebo pokrytci nebo zbabělci. Strašně se mi líbili, ale připadalo mi, že mezi nimi není nikoho, koho bych brala bez výhrad, co se týkalo osobnosti (v xichtě se mi líbili z toho filmu všichni).

Dnes si upíry nepředstavuju. Nemám proč. Popravdě, daleko víc než tajemných bytostí vysávajících krev se bojím některých lidí, a tak se zatím soustřeďuju na ně. Maje na paměti Regisovo šermování puncovanou vidličkou, když dámám u stolu vysvětloval, že sebemenší dotek stříbra je pro upíra smrtelný, snažím se vymyslet něco lepšího než „můj krk patří pouze a jenom mému manželovi!“

Myslím, že to můžeme rozdělit na kategorie třyptivých a pomilováníhodných a la Twilight (sorry, Katy, víš, co si o tom myslím), tragické postavy, které může zachránit pouze ta pravá láska (která často zvolí jeho cestu) a la anime a manga, nemyslící zabijáky (viz film Já, legenda – ta knížka má pointu o něčom jinom!) nebo namyšlené floutky (Underworld).

Hej, já chci zpátky své bezcharakterní sexy parchanty jako je Lestat! S těma aspoň vím, na čem jsem!

14.8.2010 – Diplom. K čemu?

Modří už vědí, že jsem odmaturovala vloni měsíc po svatbě. Po asi osmi letech jsem dokončila střední školu a měla jsem radost, že to mám za sebou. Ale teď je to matce málo a drbe do mně, že by to chtělo dál. A výš. Hlavně výš.

Matka má výšku. Otec myslím taky. Děda má výšku. Babička ne. Tátova manželka ji myslím taky nemá. Tátův bratr ji má, jeho žena si ji nedávno dodělala. Jejich dcera ji nakonec udělala taky a její bratr se nedostal na tu, co chtěl, ale na dvě jiné ano a teď přemýšlí o tom, že by udělal dvě. Manžel z jedné zdrhnul po silové výměně vedení, móresů a profesorů.

Hm. Chaotický přehled, co? A díky tomu perexu to vypadá, že se nechávám máti do těhle věcí nutit. Jenže po pravdě, já ani sama nevím.

Na jednu stranu, proč ne. Občas se podívám na spolužáky ze základky nebo střední na netu a koukám, kde kdo je, kdo z kamarádů má promoci, a je mi hořko, že oni to zvládli a já ne. Na druhou stranu, já mám zase za sebou docela dost zkušeností, které žádný učební program nahradit nemůže. A to je to ono.

Naše generace byla povětšinou připravovaná na to, že máme studovat, studovat a studovat. A najednou je nás tu spousta Ingů, MUDrů a PUDrů – ale popravdě, o kuřpauze si děláme s kolegou srandu z lidí, co se chovají tak, jako by očekávali, že to, že mají výšku, je náhradou za inteligenci. Taky vysokoškolákům obecně říkáme „umělá inteligence“.

Trh práce je zahlcen diplomy a sice ne všichni, ale spousta zaměstnavatelů si začíná klást rovnítko mezi slova „studovaný“ a „nepraktický“. Ne vždy právem. Stejně tak jsem často narážela při pracovních pohovorech na názor, že člověk bez vysoké nebo alespoň vyšší odborné nemá žádné zaměření a je v podstatě k ničemu – léta praxe nikoho nezajímala.

Mimochodem, v pondělí jsme jeli s manželem autobusem z Anděla na Dejvice. 217ka jezdí přes Strahov a kolem kolejí – a celou cestu z Anděla jsme si užívali přemoudřelých názorů dvojice, co seděla za náma. Všechno věděli, všechno znali nebo o tom aspoň četli knížku, všude byli – a kde nebyli, tam se chystaj.

Teď, je mi jasný, že já jsem taky takový Všeználek, jenže já si nemůžu pomoct, ale je tu drobný rozdíl: v osmnácti jsem vypadla z baráku, i když jsem narozdíl od většiny ostatních, co taky takhle vypadli, nemusela. Namlátila jsem si držku, ale s větším či menším úspěchem jsem se naučila postarat se sama o sebe, poznala jsem, co znamená, že v nouzi poznáš přítele, naučila jsem se rozdělovat věci na důležité a nedůležité. Ale hlavně, nikdy nepřistupuju ke světu tak, že všechno vím. Naopak. Jsou sice oblasti, kde jsem si jistá, že vím, jak se k tomu dá nejlépe přistoupit a jak se dají situace řešit, a pak si stojím na svém, ale rozhodně jsem přesvědčená o tom, že slunce svítí na obloze a ne mně ze zadnice.

Každopádně, nechápu, jak může vysokoškolák ve větším městě jako je Praha, překypovat malinko pobouřeným maloměšťáctvím, nicméně se tak stalo, seděli za náma, a i když vím, že zdaleka nebyli jediní, jejich názory mě zvedaly ze sedačky a přežívala jsem jenom díky polohlasným komentářům vyměňovaným mezi mnou a manželem.

Například se bavili o dvojici, která do toho možná praští a možná ne. Ani jednomu z našich hovořících se nelíbilo to, že si dělají legraci z tak vážného životního kroku jako je svatba tím, že nechtějí mít prsteny, ale jakési kroužky.

To, že my s manželem máme sice prsteny, ale wolframové (když si ho po svatbě vyžádal na prohlédnutí kamarád, prohlásil, že je to dokonalý kroužek na ojnici), nechávám stranou. Ale vemte si takhle například Jirku Ježka, našeho paralympijského sportovce. Kdo to trochu sleduje, ví že je to náš reprezentant v paracyklistice. Jeho žena je jeho manažerkou a zpěvačkou kapely The Bluemoon. My s manželem známe hlavně Soňu, právě skrzevá kapely a muziku (jednu chvíli manžel v Bluemoonu i zaskakoval za jednu členku v nesnázích) a bydlíme vlastně dvě-tři ulice od nich.

No, ale proč já o tom. Ona totiž Soňa, která jako součást týmu napomohla Jirkovi například k vítězství v Pekingu (a nejen tam!), žádný snubní prsten nenosí – místo něj má na prsteníčku vytetovaný kolem dokola velmi příjemný vzor. Jestli ho má i Jirka, to v tuhle chvíli nevím. Ani trochu mi nepřipadá, že by tím nějak svazek manželský znevažovali.

Spousta svatebních rituálů s žádnými prsteny nepočítá. Můžeme se bavit o svazování rukou nebo přípitku rýžovým vínem a podobně, kdy nedochází ani na polibky. Tak proč jsou tihle mladí lidé, určitě mladší než já, tak nabubřelí a arogantní v tom, co je jedině správně?

Já jsem se vdávala v džínech v parku, k „oltáři“ mě táta vedl za zvuků Satrianiho Always With Me, Always With You – a jinak bych to ani nechtěla! (Teď jsem hledala odkaz na tu písničku a manžel našpicoval uši, že co to slyší 🙂 ) Mám proto snad méně plnohodnotné manželství?

Jasně, měla bych se na ty dva vykašlat, protože na jejich názoru nejsem závislá. Vždyť je ani neznám. Ale už prostá existence takto omezených myslí mě dokáže popudit. Na druhou stranu, oni mají právo být takhle omezení. Zpátky na stranu první, já mám ale právo si o tom taky myslet co chci. Holt, demokracie v akci…

Nicméně, jedním ze spravedlivě pobouřených názorů byl i ten, že „každý jen trochu normálně uvažující člověk“ po gymplu může jít jedině na nějakou vejšku, protože jinak je naprosto k ničemu.

To zabolelo. Měla jsem chuť vstát a dát tomu klukovi, co tohle řekl, pěstí. A pak i tý holce, co mu tak strašně přitakávala. K tomu ještě ten tón nepřipouštějící sebemenší pochybnosti, plný přesvědčení a zápalu pro věc. A hádejte proč.

Protože by mě fakt zajímalo, jestli čerstvý absolvent dejme tomu bakalářského programu bude umět to, co umím já – uklidnit klienta nebo obchodního partnera, odzbrojit je pouhým úsměvem, vyznat se v zákonících, dokázat sestavit jakoukoli smlouvu na požádání, vytáhnout z neochotné druhé strany informace a podobně.

A hlavně mi připadalo dle dalších hlásaných názorů, že si ta dotyčná dívčí půlka té dvojice dělá titul snad jen proto, aby si ho pak dala zarámovat, pověsila si ho na zeď domu obývaného s manželem a v čase, kdy ostatní chodí do práce, by pak organizovala setkání rádobyfeministek.

Sakra, proč bych měla mít papír jenom proto, abych měla papír?

Já bych ráda studovala dál – ale jestli tam budou lidi takovýhodle typu, pak se asi zblázním a stane se ze mě masový sebevrah! A taky se chci hlavně učit něco, co mi k něčemu vůbec bude! Jinak je to ztráta času i peněz. Navíc, práce pro mě bude mít vždycky před studiem prioritu. Maturu jsem uzavřela a je pro mě hodně důležité mít vlastní příjem, byť sebemenší.

Nic. Jdu meditovat nad nesmrtelností chrousta. Matka chce, abych si do zítřka do večera vybrala, co bych chtěla studovat. Řekla mi to dnes večer. Hm…

Překvapila mě, když prohlásila, že její otec vždycky říkal, že muž se bez vysokoškolského titulu obejde v klidu, žena jen těžko. Vypadá to, že děda to měl v hlavě srovnaný – aspoň neříkal, že když žena leze muži do obýváku, má jí v kuchyni zkrátit řetěz.

Třeba najdu něco zajímavýho, použitelnýho a slučitelnýho s prací. Moc tomu nevěřím, ale zkusím to.

18.8.2010 – Drinking coffee…

…and slacking off are all part of what I do. To není pokus o „in“ název, to je nápis na placce, co mám připnutou na košili, kterou jsem dneska vytáhla, bo je zima jak v psírně.

Pro neangličtináře volný překlad: pití kafe a flákání se jsou součástí mé pracovní náplně.

Lidi, já bych spala. Ale strašně. Tohle podmračený počasí imrvére těsně před bouřkou mě ubíjí. Možná mě teda taky ubíjí lokální antibiotika a to, že jsem v sobotu vysadila po šesti týdnech Ibalgin, takže je mi luxusně blbě.

Dneska cestou do práce jsme s manželem minuli černýho kokříka, který visel zakousnutý na vodítku a pomalu někam táhl pánečka, který pobaveně volal evidentně na svého známého: „Já asi někam du…“ Jasně, pes by na vodítku viset neměl, ale tohle bylo fakt roztomilý…

Jo, o víkendu jsem si koupila dvě rostlinky nertery, jednu s oranžovými a jednu s bílými plody, a tři květináčky s malýma fitoniema v červeno-zelené, zeleno-červené a bílo-zelené variantě. Ty jsem sesadila dohromady do jednho širšího květináče – časem, až se proberu z tý příšerný letargie, hodím foto.

Přesadili jsme taky manželovu bonsaj, vadla. Protože zálivka nefungovala, koupili jsme jí o hodně větší květináč a vyklepli jí z té okrasné misky. Kořeny měla v příšerném stavu, natěsnané na sebe tak pevně, že to vypadalo spíš jako pevně tkaná látka, než jako kořenový bal. Jediná zemina, co tam byla, byl lehký poprašek na povrchu. Nechali jsme ji tak jak byla a zasadili ji do květináče, kde má spoustu místa na roztahování. Zatím pouze vadne, ale přesazovali jsme teprve v neděli, tak se nedají čekat zázraky. Tu „bonsaj“ misku mezitím obsadily nertery (to bych mohla zase na konec hodit přehled kytek).

Jo a mám ještě jednu prosbu na spolupisatele – používejte češtinsky správně moje-tvoje-svoje. Ano, v angličtině je správně „I see my hand“ neboli „vidím mojí ruku“, ale v češtině je přece správně „vidím svojí ruku“! Existuje taková věc, jako je internetová příručka jazyka českého, kde se například můžete dozvědět více o problému můj-tvůj-svůj, stejně jako o správném psaní čárek a já nevím, co ještě. A stejně tak existuje i stránka s online pravidly českého pravopisu! Protože ještě párkrát budu číst, že Pavel si oblékl jeho kalhoty nebo že kočka si lízala její packu, a vybuchnu. Už chápu Marušku, když se čílila nad mou neustálou chybou ve slově „výjimka“…

Dál, znáte SinFest? Já jsem na tenhle komiks prakticky zapomněla! Chyba to byla, chyba. Toho ďáblíka prostě miluju!

Okay. Než přistoupím k aktualizaci kytkoseznamu, ještě se s váma podělím o naprostou ptákovinu. Je to naprosto blbá ptákovina, ale rozesmálo mě to:

THERE ARE TOO MANY SNAPES ON THIS PLANE!

SoMuchPun - Snapes

(Obrázek byl převzat ze serveru SoMuchPun.com)

A následuje updatovaný kytko

  • avokádo
  • schlumbergera – vánoční kaktus
  • sansevieria trifasciata Laurentii
  • sansevieria trifasciata Hahnii – oboje jsou tchýniny jazyky neboli tenura páskatá
  • vanilla planifolia
  • phalaenopsis „Golden Beauty“
  • zamioculcas zamiifolia
  • monstera (pravděpodobně) deliciosa
  • tradescantia – voděnka, poděnka
  • ficus benjamina
  • yucca elephantipes
  • hibiscus – ibišek, čínská růže
  • epipremnum aureum – šplhavník, potosovec
  • tillandsie – jedna z nich je určitě medusae, zbytek nevíme
  • sarracenia rosea – saracénie, špirlice
  • drosera capensis – rosnatka kapská
  • drosera venusta
  • drosera scorpioides – rosnatka štírkovitá
  • utricularia subulata – bublinatka šídlovitá (vypadá to, že jí sežrala plíseň, ale konečný ortel je na manželovi)
  • camellia japanica – kamélie
  • hippeastrum – amarylis
  • kaktus blíže neurčeného druhu (ano, pořád ještě nevíme, co to je; sice jsme stejné už potkali, ale vždycky u nich bylo napsáno pouze suché „kaktus“)
  • aloe variegata
  • euphorbia milii – trnová koruna
  • nolina beaucarnea – sloní noha
  • guzmania minor(?) – guzmánie
  • nertera granadensis – nertera, korálovka andská
  • fittonia verschaffeltii – fitónie, hadí kůže
  • cryptanthus – skrytěnec, kryptantus (ano, byl exhumován a daří se mu o hodně líp)
  • levandule
  • mateřídouška (poslední dvě jsou v kuchyni na zkonzumování)

Konečný verdikt: 31 druhů. Květináčové jednotky (protože mám ve zvyku sesazovat rostliny dohromady) už ani nepočítám. Mohla bych, ale k čemu?

27.8.2010 – Mlčím…

A proč mlčím? Protože je toho dost. V sobotu mě rozbolel zub a vesele pokračuje. Mám po žížalkách, zase se dopuju Ibalginem ve velkým a potřebuju se objednat k zubařce.

Navíc v práci pomalu rozjíždíme otázku kalendářů a PFka – už mám nástřel, a vypadá to, že projde. Teď dávám dobromady adresář. Bude toho hodně.

Takže teď většinou přijdu domů a odpadnu. A proberu se v devět večer a kolem jedenáctý se jde spát. Nevím, kdy bude další zápis, až bude tak prostě bude. Jsem kaput.

31.8.2010 – Chodníková etiketa

Jak tak chodím do práce každý den více-méně ve stejnou dobu, potkávám více-méně ty stejný lidi. A dvě figurky mě docela zaujaly.

Jedna je velmi vkusně oblečená dáma, která za ruku vláčí svou asi deseti- až dvanáctiletou dceru. Chudák holka. Zejména kvůli jednomu nešvaru této dámy, který spočívá v tom, že na sebe evidentně před odchodem z domu zvrhne tak půl lahvičky sice vkusného, ale v tomhle množství dusivého parfému.

Tuhle jsem počítala kroky, jak daleko je cítit. Zastavila jsem se a nechala ji předejít. Ocitla se ode mě po větru (sic!) a já pak už jen počítala její kroky. No, bylo to na celý menší úsek domů, o něco málo více než třicet kroků. Někdy si to odzkoušejte, abyste měli alespoň přibližnou představu. Po větru!

Pak přešla ulici a šla po vedlejším chodníku a otočil se vítr. Ugh. Ani československá armáda se dvěma pruhy v každém směru to nepřebila! Ta její dcera musí bejt napůl udušená – možná by jí bylo líp s matkou-kuřačkou. Chudák holka.

Ráno taky potkávám velmi pěkně upravenou blondýnku, velmi zjevně sekretářku jedné z mnoha firem nebo ambasád v okolí. Chodí o něco rychleji než já (a uznávám, že to není zas tak těžké) a dneska nás předehnala na chodníku (manžel mě doprovází do práce a z práce, dokud má na to čas; zvykli jsme si na to po operaci, kdy jsem na něm napůl visela, protože celou trasu bych sama zřejmě nedošla). Naskytl se mi pohled na hezké kostýmové kalhoty v zlatavě hnědé barvě, světlou bundičku – a ruku, kterou se nejdřív nonšalantně a pak zuřivě drbala mezi půlkami.

Prosím vás, nepolejvejte se parfémy namísto sprchy – a když se potřebujete podrbat v zadku, stoupněte si zády ke zdi. Budu vám vděčná…