Prosinec 2010

4.12.2010 – Logika, ne?

Malý návod pro ty, kdo mají blízké ve špitálu před/po operaci (jen v rychlosti, psát jen jednou rukou bolí):

Na co se fakt neptejte:

  • Kdy jdeš na sál? – A jak to mám asi vědět? Primář oddělení se se mnou radí běžně.
  • Co ti dělali? – Operaci asi, vole, ne? Jak mám vědět, co přesně, když u toho spím?
  • Bolí tě to? – Mám tam díru v živým, co bys tak asi řek, ty chytráku?
  • Kdy tě pustí? – Obzvláště vhodné, když dám vědět, že jsem se právě vzbudila z narkózy. Co na tom, že to záleží i na hojení rány, počtu potřebných lůžek a jak moc bliju…
  • Kdy se ti to vyhojí? – Já ti taky kuchnu do kloubu a můžeme závodit!
  • Jak ti je? – No, mám díru v živym mase a nedávno mě zdrogovali do bezvědomí. Mám ti lhát?

Povolené dotazy:

  • Chceš něco podat?
  • Chceš něco přinést?
  • Potřebuješ led?
  • Máš prášky, co potřebuješ?

Je asi jasný, jak se cítím. Ale už jsem zas doma ve své posteli. Více o anabázi a výsledcích, až mi přestane bejt bledozeleně…

26.12.2010 – Ruka & spol.

Slibovala jsem, že pak sepíšu, jak jsem si vlastně užívala v ÚVNce svou slavnou operaci – a taky jak to všechno dopadlo.

Příjem proběhl docela v pohodě, akorát mě lehce krkal doktor. Ptal se mě na otázky, které má personál zcela zjevně už tak naučené, že mezi sebou evidentně používají slang. Já jako jednorázový návštěvník (alespoň doufám) tohle esperanto neovládám, a tak jsem byla občas častována pohledy typu „vždyť to přece musí být úplně jasný!“

Dobrý příklad byl, když jsme mluvili o tom, že se léčím s vysokým tlakem. Doktorovo vyštěknuté „Kolik?“ ve mě vyvolalo jako odpověď mé poslední naměřené hodnoty. Následoval lékařův útrpný pohled a formulace, ze které bylo zjevné, že pán v bílém touží po vědění, jak dlouho se již s hypertenzí léčím.

Musím říci, že mám ve zvyku číst, co podepisuju. A tak jsem se po podepsání posledního souhlasu sebrala a že si půjdu po svých. Doktor mě ještě zarazil, jestli mám nějaké otázky. Pravila jsem, že jo, ale na ty mi teď v tuhle chvíli stejně odpovědět nemůže. A že prý no tak schválně. Tak jo, řekl si o to: Kdy půjdu domů? Jak dlouho se mi to bude hojit? Co všechno mi v tom kloubu budou dělat (už jsem věděla, že doktorka zvolí postup a rozsah zákroku podle toho, jak to bude vypadat na místě)? Doktor couvnul.

Ještě se mě ptal, jaký typ zákroku jsme probíraly s paní doktorkou. Pravila jsem, že artroskopii (jedna ďura na kameru, druhá ďura na nástroj). Hodil na mě opět výmluvný pohled a pravil, jestli si uvědomuju, že mi to můžou i operovat otevřeně a že pak budu mít jizvu. Jeho výmluvný pohled jsem opětovala pohledem ještě výmluvnějším. Myslela jsem si svoje, navenek jsem ovšem ucedila jenom něco o tom, že jsem četla, co podepisuju a jsem si toho vědoma. Měla jsem mu snad vysvětlovat, že my, co jsme vyrostli na májovkách, si myslíme, že jizvy nehyzdí – jizvy zdobí? Ještě mi na rozloučenou načmáral permafixem hvězdičku nad kloub, který se chystal na operaci.

Návštěva na ARO, kde jsme měli domlouvat anestezii, ve mě vyvolala touhu někoho nakopnout. Tedy, někoho. Tu konkrétní doktorku. Vzala do ruky mé sebrané spisy, začetla se a pak se mě zeptala tónem, který naznačoval, že jsem minimálně prostitutka ve viktoriánské éře „Vy máte v tomhle věku vysoký tlak?!“ Podotýkám, že „tento věk“ je pár let před třicítkou.

Přisvědčila jsem.

„A kolik vážíte?“

Moje sdělení, že sto dvacet, v ní vyvolalo svaté plameny vášně. Dočkala jsem se minipřednášky na téma, jak je to strašně škodlivé a jak si strašně ubližuju. Tak nějak jsem skutečně neměla náladu na vysvětlování, že si vysoký tlak léčím už čtyři roky (a bůhví jak dlouho předtím jsem s ním měla problém a nevěděla jsem o tom) a to jsem měla až o čtyřicet kilo míň…

Cestou z ARO jsem se stavila vyplenit bufet, protože předtím teprve přestýlali postel, která měla být mou. Zjistila jsem, že budu bydlet uprostřed trojlůžáku – u okna spoluležící paní B. a u dveří paní M., která měla Alzheimera. Velmi brzo jsme zjistily, že to bude opravdu veselé.

Paní bývala magistra, evidentně někde přednášela. Ale nevěděla kde je, kdo je, kolikátého je… Naprostá ztráta uvědomování si sebe sama, alespoň navenek. Musím říci, že i když mám sebevražedné choutky daleko za sebou, mít potvrzenou tuhle diagnózu, balím to takřka okamžitě a nedoufám. Protože bych se nikdy nechtěla dostat do takového stádia, jako paní M.: v plínkách, v takovém tom klasickém nemocničním „andělovi“, se zlomenou rukou, kterou ale neměla na úvaze, protože by se na něm nejspíš sama uškrtila, museli ji většinu času krmit (i když chuť k jídlu měla; babička jako věchýtek, ale padalo to do ní jak do kuka-vozu), v různých intervalech spala a pak se probouzela, snažila se vylézt z postele… Její manžel říkal, že je u ní normální, že se mezi třetí a pátou sebere a pochoduje po bytě a sní, na co přijde, ale teď ji v posteli navíc ještě držely zvednuté šraňky na bocích. Paní B. taky tvrdila, že si je jistá, že sestřičky paní M. píchají uklidňující injekce, aby hodně spala. Nemůžu soudit, nikdy jsem se neptala.

Samozřejmě, že jsem neměla pantofle (nevlastním již několik let) a zapomněla jsem i na ručník a sprcháč. Hm. Navlíkla jsem se do tílka, do volných gatí po kolena, zapletla si vlasy do dvou copů, abych se moc nerozcuchala při válení se v posteli, natáhla jsem na sebe křiváka a na nohy steely (s těma krátkejma gatěma se ty dvacetidíry s přezkama krásně vyjímaly) a šla se vypravit na první kuřáckou túru dle doporučení sestřiček. Nevím, proč na mě ty lidi tak divně koukali…

Kuřácké placy v úvéence jsou taky psina. Pár jich tam je oficiálních, ale nejznámější je ten nepovolený u vchodu na úrazovku, který mi byl doporučen i sestrou nekuřačkou. Samozřejmě, že tam chodí každej, a ty ofiko tak nějak upadají v zapomnění…

Odpoledne a večer proběhly tak, jak obvykle ve špitále probíhají. Dostaly jsme prášky na spaní, paní B., která šla na operaci s kolenem, ještě injekci nízkomolekulárního heparinu do břicha (já ne; ona totiž nesměla minimálně 24 hodin po operaci s tou nohou hnout, já jsem mohla chodit ještě ten den, takže u mě takový problém se srážlivostí nebyl).

V noci mě zachránila pouze mp4ka nabitá hafcem písniček. Paní B. nemohla usnout a mrskala sebou jak ryba na mělčině, paní M. zato usnula v pohodě, zato strašlivě chrápala. Kolikrát přeřvala i Ozzyho, Last Tribe, Van Halena a podobně. Samozřejmě, že se paní M. probrala ve čtyři ráno, začala se dobývat z postele a volat o pomoc. Jak my, tak noční sestry, jsme měly sakra dost, protože tohle opakovala až do šesti, kdy jsme nafasovaly teploměry, načež usnula a teploměr sestra lovila pod postelí. S tím, že jsme měly jít s paní B. na osmou na sál (ona na jeden, já na druhý), jsme ji v tu chvíli svorně nenáviděly. A taky proto, že ona měla snídani a my ne!

Narvala jsem mp4ku na nabíjení, mobil taky – v noci jsem z nudy lozila po FB (a nakonec mě to připojení stálo 3.600,-!!! normálně mám účet tak za tři stovky!) – přišla má doktorka ortopedka, mezi řečí mě drapla za křídlo a nad tu hvězdičku ze včerejška vrazila svoje iniciály. Vydyndala jsem si od sestřiček prostěradlo navíc místo utěrky, do skleničky na pití jsem si nadávkovala tekuté mýdlo u umyvadla a šla se vyšlechtit na zákrok. Loket mi sestřička oholila už při příjmu.

Pak už to šlo ráz na ráz – tabletka, řev doktora, jak to, že ještě nejsem na sále, když už jsem tam měla dávno být, zabandážované nohy, sdělení, že mám smůlu, ale nemůžu si dát gumičky na copy, protože na sál nesmí nic kromě pacoša, odbrždění postele a jedééém!

Nezbytné fórky cestou se saniťákem, hádka o deku, kanyla, stěhování na operační lůžko (heh, ta jejich blbá čepička mi třikrát spadla – to mají z toho, že mi nedovolili gumičky, takže se mi z ní věčně vyvalovaly vlasy ven), elektrody a maska s „kyslíkem“. Zcela jistě je to kyslík, když se z ní třikrát nadechnu a chrápu, že…

Pak už jsem se probrala na dospáváku a začala jsem otravovat. Ruka mě ještě nebolela, tak jsem se vyptávala na všechno možný (K čemu je tahle krabička? Jo od elektrod? A kam to vede? Tamten monitor je můj? Jů, to jsou pěkný křivky!), načež ze mě pro jistotu elektrody odlepili, krabičku mi sebrali a monitor vypli! Zpoza plenty se ozýval mužský hlas, který tvrdil něco o strašných bojích za druhé světové války, načež se s ním saniťák při odvozu loučil „dasvidáňja, taváriš!“

Mě i paní B. odvážely sestřičky zpátky na pokoj zároveň. Když jsem slyšela, že si pro nás přišly, začala jsem vesele halekat „Paní B.! Paní B.! Jak se máte?“ Byla jsem sestrou upozorněna, že paní B. leží na druhém konci pokoje a neslyší mě. Moje reakce? „Ahá, škoda. Sestří, uděláme závody postelí?“ Ani to mi neprošlo. Myslím, že kdybych jí navrhla, že uspořádáme synchronizovaný balet na kolečkových postelích (viz známý email o tom, jak si udržet zdravou míru šílenství), ukecala bych ji spíš.

Pak už jen můžu říct, že si toho moc nepamatuju, že jsem dostala najíst až druhý den ráno, protože mi bylo blbě (asi jsem neměla po probuzení z narkózy sežrat ten pytlík gumových medvídků), a že zvracení rozhodně není moc fajn, když máte krk sedřený po intubaci. K večeru jsem ukecávala sestru, ať mě nechá vstát, že potřebuju na záchod. Vypodložila mě mísou, ale já mám psychický blok si dojít v místech neznámých, natož pak takovýmhle nedůstojným způsobem. Nakonec jsem ji ukecala, díky bohu! V noci opět přišla ke slovu mp4ka, bez ní by mi asi hráblo. Novalginové kapačky jsou fajn, antibiotika už méně – málem s mýma bakteriema zahubily i mě.

Kupodivu mě pustili už další den ráno. Měli málo lůžek, hodně úrazů a stejně bych se povalovala v posteli a žužlala prášky na bolest – to jsem mohla dělat i doma. Manžel mě vyzvedl, vzali jsme si tágo ke Chládkovi, poobědvali jsme a vzali jsme si tágo dom.

Příští pondělí mi sundali sádru a vyndali stehy. Mám úhlednou jizvu přes loketní kloub, osm stehů. A už mi nic nepřeskakuje v ruce. Dokonce už si i sama otevřu PET flašku! Taky jsem se vyptala na proceduru (popis následuje, útlocitní se tu se mnou rozloučí):

Otevřeli mi kloub, odbrousili nárůsty, zbrousili tu kostní třísku, co mi škrundala zevnitř o šlachy, zahladili chrupavky (poúrazová artróza) a šlachy, které byly vlivem zranění zbytnělé a ztvrdlé, natáhli jako studenou žvýkačku. V půl deváté mě odváželi z pokoje na sál, v jedenáct už jsem byla zpátky na pokoji. A rozhodně jsem s výsledkem spokojená. Teď si ještě domluvit reha (po Novém roce), zatím jenom rozhýbávám, a pak už konečně můžu začít chodit do posilky a cvičit!

Ha, mám tě, fyzičko!

28.12.2010 – Pan Ford říkal:

„Můžete mít vůz jakékoli barvy si budete přát, za předpokladu, že si budete přát černou.“

Ano ano, řeč je opět o AK, konkrétně v tuhle chvíli o lavině, která se spustila tady v komentářích. Komu to leze krkem, dále nepokračuje.

Současným správcem AK je Tiskař. Tiskař je kontroverzní osoba. Má svůj názor, který není zrovna populární – nemá totiž zgeneralizovaně řečeno rád menšiny jakéhokoli druhu, od těch sexuálních až po národnostní.

No a co?

Když půjdu do pekařství pro housky, zajímá mě, jestli paní za pultem volí socany nebo modrý ptáky – anebo mě zajímá, jestli mi prodá čerstvé a chutné housky za rozumnou cenu? Když jdete na poštu poslat dopis, ptáte se pošťačky, jestli je taky vegetariánka a abstinentka jako vy, nebo jí dáte obálku a řeknete „Doporučeně prosím.“?

To co se pod „napravenými téčkaři“ strhlo, je parodie na demokracii. Ano, Tiskař zřejmě měl myslet dřív, než něco napsal, na druhou stranu pokud své diskriminující hlášky rozmazává na svém soukromém blogu a nikoli blogu AK, měli by pohoršení pořádat nálety spíše tam, než na klub.blog.cz

Jak si představuju solidního správce AK? Měl by to být člověk, který udržuje klub v chodu, dohlíží na dodržování jeho pravidel a stanov, řeší přestupky a funguje jako „poslední štace“ při odvolání. Je mi jedno, jestli je to ženská nebo chlap, starej nebo mladej, černej, bílej nebo fialovej, metla nebo hopper, homo- hetero- bi- nebo asexuál. Stejně tak mě nezajímají jeho názory.

Je pravda, že já jsem agresivně neutrální – pravidla jsou pravidla a nikdo by vůči nim neměl být zvýhodněn nebo poškozen. Jsem proti diskriminaci. Jakékoliv. Hlavně té pozitivní.

Ujely mu slovíčka? Jeho blbost. Uráží vás? Vyřiďte si to s ním soukromě nebo na něj podejte report za urážku a nechte to vyřešit správce serveru. Ale nepořádejte prosimvás hony na čarodějnice.

Vadí vám, že Tiskař nemá rád homosexuály? A proč? To smí mít vlastní názor jen tehdy, pokud bude s vámi souhlasit?

Když povezete auto do servisu, budete na mechanikovi vyzvídat, jestli má rád homosexuály nebo spíš budete chtít, aby vám utáhl všechny potřebné šrouby tak, jak mají být?

Jsme zase zpátky u mého oblíbeného Voltairova citátu: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“

Nesouhlasím s Tiskařovými názory například na ony zmiňované homosexuální záležitosti – ale zatímco si z toho budu v klidu dělat prdel a třeba se v klidu někde štěknem (pokud se neumíte v klidu hádat, naučte se to; je to sranda), rozhodně mu nehodlám říkat „ty si nemyslíš to co já, tak vypadni“.

Soukromé záležitosti si řešte na soukromých blozích, ať už jeho nebo vašich, ale ne na blogu AK.

Je nemožné, aby byl usměrňující orgán oblíbený. To prostě nende. A brblání je na denním pořádku, takoví prostě lidi jsou. Ale pořádat takovýhle hony? Uvědomujete si někteří, jak vypadáte?

Víte, co mi to připomíná? Škodolibá kočka proběhne přes dvorek chovatele psů. Kočka pak sedí v klidu někde na stromě, psi pod ní štěkají, jde jim pěna od huby a můžou se posrat. Kdo vás pak jako souseda víc vytočí? Klidně sedící kočka nebo uřvaní hafani, ze kterých vás bolí hlava? (A ano, jen čekám, kdo se urazí, ohradí a spol.)

Taky se mi fakt nelíbí, co se s AK děje celkově – když odešla Kittanya a spol., byla jsem na Tiskaře & Co. nakrknutá už z principu, že ti noví nejsou ti staří. Ale zalezla jsem si, četla jsem si oznámení a v klidu ignorovala celý zbytek.

A světe div se, najednou je tady vánoční soutěž, projekt 52 pokračuje,přijímá se, čistí se, AK prostě tak nějak funguje dál. Co se bude dít teď, jestli vyštvete dalšího správce a další Komando? Počkáte, až zase udělá nějaké nepopulární kroky nebo mu ujede huba a tak pořád dokola a dokola a dokola?

A nemyslíte, že takový přístup AK pohřbí definitivně?