Listopad 2010

3.11.2010 – Měli byste vědět, o čem píšete!

Navzdory tématu tohle do rad pro autory nepatří. Tohle je moje nadávání na blbce.

Temnářka tuhle psala o tom, že člověk, který chce psát fantastiku, by měl taky fantastiku číst. A věta „Často se totiž setkávám se začínajícími autory, kteří o sobě prohlašují, že píšou „fantasy román“ a přitom z fantastiky přečetli možná tak Eragona nebo v tom lepším případě Harryho Pottera.“ mě pošťouchla k tomuhle vypuštění páry.

Paolini je pro mě fanfikčtinář, ne-li plagiátor. Spoustu různých kousků z Eragona jsem akorát komentovala slovy „tohle je Eddings, tohle Zelazny, tohle Sapkowski, tohle…“ Ale dobře, někomu se to líbí, mně ne, takže není co řešit.

Harryho Pottera považuju ani ne tak za fantasy, i když neustálá přítomnost magie by tomu nasvědčovala, jako spíš za pohádku ve stylu Ronji dcery loupežníka nebo Pipi dlouhé punčochy. A i když jsem šest knih shltala jako vyhladovělý vlkodlak, sedmá mě naštvala natolik, že jsem se na celou sérii mrkla kritičtějším okem a v zápletce našla díry o velikosti obézního nosorožce.

Ale budiž, je to její prvotina, a jako taková udělala kus práce a nastartovala nový fenomén. Ovlivnila obrovskou spoustu lidí (a v Indii mizí sovy) a už ji sice neobdivuju, ale přeju jí to. Jen by se ještě mohla přestat motat do všeho a do všech.

Samozřejmě, že fanfikce na Harryho Pottera přibývají jako houby po dešti a – vypůjčím si přirovnání od Sapkowského – najít mezi nima nějakou čitelnou je jako hledat valounek zlata v kupce hnoje. Pitomé zápletky, přehnané popisy, trolling a spol., to všechno mě donutí leda tak kliknout zpátky a sem tam zoufale hledat něco jiného ke čtení. Ale co v poslední době z duše nenávidím, jsou naprosto pitomé chyby v názvech, které naznačují, že autor píše fanfikci nikoli na knihy, ale na film, a nedá si ani tu práci, aby si zjistil, jak se něco píše, jelikož hovno ví něco o spellingu.

Příklady:

  • Crusio místo Crucio
  • Blaise Zambini (to je tak rozšířený, až to bolí; taky pominu to, že se dlouho nevědělo, jestli je to kluk nebo holka – myslím, že to JKR proflákla až v šestým díle)
  • apperate místo apparate
  • Stupify místo stupefy
  • Cruciratus místo Cruciatus

Bohužel se nejedná o překlepy, ale o opakované chybné názvy u spousty autorů (opakované jak v rámci „děl“ jednotlivých autorů, tak v rámci komunity na FF.net obecně).

Víte, jak něco takového na mě působí? Jako negramotnost, neochota se připravit na psaní a naprostá bezohlednost a arogance vůči svým potenciálním čtenářům.

A víte, co je ještě horší? Lidi jim to chválej!

Vždyť to je jako kdybych místo „Praha“ neustále psala „Precha“ a tvrdila, že to tak má bejt!

Nic, jdu si brečet jinam. Taky mi vyletěl kravní tlak.

PS: Už jsem přišla na to, co byla ta poslední kapka – dvě hodiny spánku mé paměti nesvědčí: lycrothorpy místo lycantrophy. To už se fakt musí umět…

7.11.2010 – Až já budu velká…

… bude ze mě dospělák!

Dospělost je krásně abstraktní pojem a nabízí spoustu možných kontextů. Dospělost dle zákona? Podle rozumu? Odpovědnosti? Sexuální zralosti? Kdy je vlastně podle vás člověk dospělý?

Když má práci? Příjem? Dluhy? Hypotéku? Manžela/ku? Děti? Psa? Domek s bíle natřeným plotem, psa, kočku, manžela/ku a 2,5 dítěte? Nudný život, rutinu, stereotyp a stres? Dovolená u moře? Obědy u tchyně? Žaludeční vředy?

A co je vlastně opakem dospělosti? Dětinskost? Nezodpovědnost? Rebelství? Pařby do pěti do rána? Kapesné? Rodiče? Hravost? Veselost?

Nevím. Ale připadá mi neskutečně hloupé snažit se život klasifikovat a rozřadit do přihrádek (teď jsem dospělý, teď jsem dítě, teď jsem puberťák, teď jsem ve vztahu, teď nejsem ve vztahu)…

Spousta lidí se vyjadřuje ve stylu „Já vlastně nechci být dospělý.“ Možná právě proto, že dospělost je spojována s nudou a spoustou povinností. Na druhou stranu, jsem čím dál tím raději, že mám své „období závislosti na ostatních“ už za sebou.

Já si vydělávám prachy, já mám své povinnosti – a nikdo až na minimum výjimek mi nemá do toho co dělám co kecat (jmenovitě jsou tyto výjimky: manžel, dochtoři a šéf) – já si vybírám, za co utratím, já i vyberu, kde se dnes najím a co si dám.

Nemám pocit, že bych byla nějak extrémně svázaná rutinou a pravidelností – spíš je ze mě ještě větší cvok než předtím.

Ano, život na vlastních nohách je omezující. Nemůžu si často dovolit, co bych chtěla. Ale můžu si vybírat. A to je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí. Včetně toho, že nemusím být za nic nikomu vděčná, a když se ohlédnu, vidím za sebou věci stvořené svýma vlastníma rukama. Vidím za sebou své vlastní výsledky.

Není to častokrát lepší než bezstarostnost a závislost na ostatních?