Leden 2010

3.1.2010 – Zákeřná židle

„… a já mu povidám, dyž sme přišli v těch pět ráno dom, nešoupej s tim piánem! Ale von mě neposlouchá a teď to máme – jak na Novej rok, tak po celej rok, žejo.“

Jo, takže takhle nějak bych to shrnula. Na Silvestra jsme nehrotili nikde nic – byli jsme u mého táty, pojedli jsme skvělý guláš a vypadli za kamarádkou, co kousek odtamtud měla šichtu na parkovišti. Koukali jsme na ohňostroje, seděli a kecali a pak jsme jeli dom.

V pět ráno jsme dorazili domů a zjistili, že u nás v pokoji řádilo uklízecí komando pod krycím názvem Matka. Všechno jinak, zmizela má připravená halda triček, která jsme chtěli probrat (protože moje jsou permanentně v manželově skříni a jeho zase v mojí), zmizely ty tři opuštěné nepárové ponožky, co čekaly na vybrakování šuplíku a nalezení dalších nepárových, oblečení připravené k poskládání do skříně zmizelo stejně jako roznošené hadry, které do skříně nikdy nervu, protože nesnáším takový ten nečerstvý čmuch.

A bylo šouplý piáno.

Piáno stálo u zdi (a musím se pak podívat, jestli tu někde je ta stořka z jeho stěhování, to bylo nezapomenutelné) a na něm stála skládka věcí: věž, čtyři stojany na CDčka, pár kytek, suvenýry od kamarádů a z cest (překlad: dvě achátová jablíčka z Ledče nad Sázavou, od jedné kamarádky poušní růže z Tunisu a od svědkové kus echt ostravského uhlí) v rohu u okna a manžela asi iritovala ta škvíra, či co.

Zatímco já jsem se nervovala nad zásahem do soukromí (máme s mamkou v tomhle ohledu dohodu o neútočení, která je pravidelně porušována), šel k piánu a začal ho šoupat k té zdi.

No a teď to máme!

Po dlouhých debatách jsme totiž včera zašli do IKEA na Zličíně s tím, že jestli chce mít mamka volný přístup k piánu, potřebujeme stůl, protože ty bebechy z piána by nebylo kam dát. No a my tam museli stejně, protože máme rozbitý rošt v posteli. Kdo je čuňák, zachrochtá si – rošt se zlomil, když jsem si na jednu laťku blbě klekla, žádná divočina… 🙂

Odbočím, postel výborná, úžasná, tahle (raději klik pravou myší a otevřít v novém okně), jenže vrže. Těsně po tom, co jsme ji koupili, se manžel složil (viz Šílený podzim), a tak jsem se nikdy nedostala k reklamaci. Vrzání se od té doby jenom stupňuje a v podstatě jediný způsob, jak se ho nadobro zbavit, je nechat si celou konstrukci svařit nanovo. To si raději koupím postel ručně kovanou 🙂

V IKEA jsme tuhle naši krásku viděli na výstavě. Se zavýsknutím jsem se na ni vrhla, sedla jsem si a vrtěla jsem zadkem, jako kdybych seděla na mixéru. Ani píp. Manžel prozkoumal svary a pravil, že to snad muselo být vyráběno speciálně jako výstavní kus, všechny svary dotažené do konce, začištěné a přetřené sice taky chromovkou, ale v nepatrně jiném odstínu. Tož tak. Vrzání se nezbavíme, dokud si nepořídíme novou…

Pak už jsme jenom probloumali obchoďákem – z domova jsme šli vybavení papírkem v kapse, an kterém byly položky, na které jsme se chtěli mrknout blíž – a odcházeli jsme vybaveni stolem a otočnou židlí (ano ano, ta zákeřná židle z nadpisu), která byla na svou cenu úžasně pohodlná. K tomu taky rozprašovač na kytky a dvě stolní lampy (prodávaly se v kompletu, tak proč ne).

tady byvalo piano

Tady v tomhle rohu dřív stávalo piáno… A o tom byl vlastně i ten perex…

Dneska ráno jsme se vzbudili s tím, že přivezou stůl a židli, takže je potřeba vytáhnout piáno do předsíně, uklidit v rohu, odsunout stolek z předsíně do kuchyně a vůbec, spousta práce, spousta práce…

Lítali jsme jak fretky. A jak jsme byli v tom uklízení, dala se do mně vášeň. Máme teda v pokoji ještě i utřený prach (já vím, že se tím chlubím – ale já ho utírám všude, i na skříních, v policích a pod skleničkama), umyté dveře, ale hlavně, umytý lustr:

lustr po koupeli

Zase jen tak do toho nepůjdu, tak jsem si to musela zvěčnit 🙂

A proč je ta židle zákeřná?

Inu, včera jsem si ji zkoušela v džínách. Strečových. A ty co? Ty stahují.

Dneska jsem si po několikahodinovém sestavování sedla do vybrané sedačky v teplácích a co? A trpím. Přetýkají mi stehna a jauvej jauvej 🙂

Nejvyšší čas hubnout – vyhlašuju hon na šváru! Bude uloven a ukecán k předváděčce, když už nám to loni nevyšlo…

Jen doufám, že víckrát to piáno stěhovat už nebudem… Je to fakt dřina. I když jsme s ním šoupali na Nový rok.

PS: Jo, židle je červená a hrnek taky a to v rohu je ta lampička… A chci si k notebooku taky pořídit ještě myš. Červenou…

6.1.2010 – Zodpovědnost

Tohle je o takovém tom škaredém slově. A o bezpečnosti. A o samostatném myšlení.

Je možné, že jsou eskalátory v Praze nebezpečné. Je možné, že některé jsou zastaralé a technicky nevyhovující. Ale je zajímavé, že se takhle rychle po sobě stanou dva prakticky stejné úrazy (s jinými následky), a oba dva mají společné dvě věci:

Jednalo se o malé kluky, kteří si hráli s eskalátorem. A rodiče je to nechali dělat.

Já vám nevím, ale když jsem byla malá a mamka mě tahala do metra, vždycky mi říkala, že eskalátor je sice fajn věc, ale nebezpečná. Nikdy mě nenechávala dávat nohu na rantl, jezdit vedle toho gumového madla rukou, nebo schodech nějak poskakovat, dlouhé věci mi pomáhala zvednout, jenom aby se nechytly do toho rantlu. Musela jsem stát klidně a nesměla jsem dělat blbosti.

Já vám nevím, měla jsem snad paranoidní matku? Asi jo. Ale eskalátory v metru ani v obchoďácích mě nezbavily žádných tělesných částí.

Strašně moc se toho namluvilo o zvyšování bezpečnosti pro někoho a podobně. Dokonce se hlasovalo pro to, aby měli chodci přednost před tramvajema a podobně. Proč? Neumí se snad rozhlédnout a do té silnice prostě nelézt, když ta tramvaj jede? Proč má mít jejich bezpečnost na starosti tramvaják? Ví někdo z navrhujících vůbec, kolik taková tramvaj váží, a jak dlouhou má brzdnou dráhu?

Původní tramvaj typu T3 má prázdná (prázdná!!!) 16 tun! Tramvaj T6A5 (taková ta hranatá) má ještě o 2,5-3,5 tuny více. Bez pasažérů! Vážně si myslí oni lidé, kteří by nejraději zodpovědnost za svůj život hodili na krk jiným, že taková tramvaj, i přes supr-dupr výkonné brzdy, zastaví na tak krátkém úseku jako osobák? Kór plně nacpaná lidma?

Tenhle přístup „já se o svou bezpečnost (svých dětí, atd.) starat nemusím, ať se postará nějaký venkovní činitel“ podle mého dělá z lidí hlupáky a tupce, kteří se o sebe neumí postarat a potřebují stát, aby říkal těm kolem nich, co nesmí udělat, aby neohrozili ostatní.

Sakra, tak s tímhle nesouhlasím. A jestli by se mělo na někoho podat trestní oznámení, tak na rodiče, kteří si svých potomků na potenciálně nebezpečných místech nevšímají dřív, než bude pozdě.

Není to zas tak dávno, co na internetu proběhl článek o tom, jak v jakémsi americkém městě nefungovala signalizace v metru a otec tak odjel bez synka. Strašně moc lidí nadávalo na tu signalizaci, ale mně nehrálo něco jiného.

Cituji: „Malý Aiden zmáčkl v metru tlačítko pro handicapované, čímž si otevřel a vyšel ven. Otec ho sice v tu chvíli držel za ruku, ale když se začaly dveře zase zavírat, tak ho ze strachu, aby se mu něco nestalo, zase pustil.“

Takže otec nechal svého malého synka, kterého držel nota bene za ruku, vyběhnout ven, ve chvíli, kdy se zavíraly dveře? Cože?

Cituji: „Když jsem se ale začal uklidňovat, tak jsem začal být stále více a více naštvaný na firmu provozující spoj. Jak je možné, že nouzové spojení nefungovalo?“

Jak je možné, pane, že jste syna, kterého jste držel, uvedl do takové stresové situace tím, že jste ho nechal vyběhnout z vagonu ven?

Co bude příště? Někoho srazí auto při přebíhání dálnice a pozůstalí budou žalovat kraj za to, že nedostatečně zabezpečil kraje dálnice proti vstupu nepovolaných osob na vozovku?

Když jsem byla malá, patřilo do souboru „každé dítě ví, že…“

  • na dálnici nemá chodec co dělat
  • se před vstupem do silnice musím rozlídnout na obě strany, jestli něco nejede
  • nestrkám hnáty do podezřelých škvír
  • na eskalátoru neblbnu, jestli nechci, aby mi to sežralo ručičku
  • v davu lidí se musím držet toho, kdo mě vede, abychom se neztratili
  • v tramvaji/autobuse/metru neobtěžuju ostatní

Tak proč je to dneska problém?

Mě učili rodiče, že mám myslet sama za sebe a chránit si vlastní kůži. Mamka mi neustále opakovala, že na toho, kdo na sebe dává pozor sám, dává pozor i Bůh. Ať už věřím čemukoliv a na cokoliv, tohle dává smysl – mysli na sebe sám a nechtěj po druhých, aby mysleli za tebe.

Když jsou děti malé, je to zodpovědnost jejich rodičů, postarat se o to, aby se děti nedostávaly do nebezpečí. Proč tedy nejdřív přihlížejí tomuhle a pak chtějí někoho žalovat?

Původně jsem chtěla psát o něčem jiném – o Dakaru, a jak blbě skončili tři dobří jezdci. Nebo taky o tom, jak nesnáším chřipku. Ale to, že někdo chce žalovat podnik, protože on sám nedával pozor na své dítě v potenciálně nebezpečné situaci, to mi dokonale zvedlo mandle!

7.1.2010 – Tak už musím taky

Co musím? Umřít? Bane. Hůř. Upravit svou životasprávu a začít konat pravidelné úkony pravidelně. A taky se porvat s novým příživníkem…

On ten příživník není nijak velký, ba dokonce ani nijak nový. Sedí mi na hlavě (opravdu na ní nemám jen máslo) a vypadá velmi silně jako seborhoická dermatitida. Nebudu přikládat obrázky rozvinutých stádií, koneckonců já u toho psaní taky jím, kdo pociťuje morbidní zájem, vyžůžlí si to (nová výslovnost slova „vygooglit“).

Tahle sviňka mě otravuje už pěkných pár let, myslím, že to začalo někdy na gymplu. Odepsala jsem tenkrát stav své kštice jako obyč lupy a přestala se o to starat. No jo, ale co s tím, když každý protilupí šampón způsobil prudké zhoršení stavu a až bolestivé praskliny v kůži? A taky se mi už stalo, že jsem měla na hlavě krvavé fleky. Ňam, ňam.

Chvíli jsem chodila ke kožařce, která mi ošetřovala hlavu nějakým tekutým plynem, snad dusíkem, sněžení se tomu říkalo. Ani si nepamatuju, jestli to vlastně pomohlo.

Nějak kolem dvacítky jsem došla s pomocí nějaké kadeřnice na to, že mám prostě citlivou pokožku hlavy a mám si na to dávat majzla. Postupně jsem vystřídala spoustu značek šampónů a vodiček, kdesi a čehosi, vlasových masek, masek uklidňujících kůži… Skoro každý šampon a kondicionér, který jsem kdy potkala, umím zrecenzovat líp, než jeho vlastní matka. Eh… výrobce.

V poslední době ale škůdce škodí a odmítá mi z kebule slézt, ba co hůř, obočí tím začalo trpět taky. A ještě se mi občas pekelně loupe kůže na rukou, obzvlášť na prstech.

Vycvičená lety péče o hřívu jsem nezaváhala a přitvrdila s krémíčky a olejíčky. Stav se sice nezlepšil, ale aspoň se nezhoršuje. A teď zjišťuju, úplně náhodou, že to nebudou ty nevinné lupíčky, které se nechají zdolat protilupím šamponem, ani citlivá pokožka hlavy.

Je to nějaký sviňák, nejlíp spojený s kvasinkovou infekcí. Popravdě, nevím to jistě. Musela bych totiž zase na kožní. A já k doktorům preventivně nechodím… Bůh ví, co by mi našli – stačí mi zubařka a gynekolog! 🙂

Zítra ráno klušu do lékárny a jdu si pořídit přípravek, při jehož požírání mě před sedmi lety parazitek aspoň na chvíli opustil. A budu se modlit, aby zafungoval stejně jako tenkrát, jinak budu hledat dalšího felčara…

No, a k tomu se pojí i ta změna životasprávy – on se ten stav totiž prý zhoršuje stresem a tučným v jídelníčku. A taky to může být mimo jiné způsobené poruchou funkce jater. A to by sedělo – ta mám v trapu už od malička (ať žije mononukleóza).

Budu muset provést nějaký ten detox (už jsem si dala dávku ostropestřece – díky bohu chutná po ničem) a asi rovnou i zhubnout. Ona by to určitě ocenila má kolena tak jako tak.

A na to navazuje dnešní hlod:

Bavili jsme se s manželem o tom, že je jednodušší získat svaly z již existující hmoty než je vypracovat z ničeho, a on mi vyprávěl prý klasický a prastarý kulturistický vtip. Já ho ocenila plně, protože s kulturistikou mám něco společného jen z doslechu a přes šváru. Je to prý ekvivalent kameňákového šli dva a prostřední upad.

To musí být opravdu tlustý chlápek, poplácat se po břiše a říct: „No, já jsem vlastně taky kulturista – právě nabírám tu hmotu a k posilování se dostanu co nevidět…“ 🙂

10.1.2010 – Problém s muffiny

… je ten, že buď nejsou žádné, nebo je jich akorát tolik, aby člověk chodil a užíral… a užíral… a užíral… 🙂

11.1.2010 – Nekromantická dvojice

Aneb mám zase něco na čtení…

Mám takovou jednu malou úchylku – na netu čtu hodně a skoro cokoliv. Nebo spíš, čítávala jsem. Postupem času se můj vkus poněkud utříbřil a vybírám si 😉

Samozřejmostí dne je propátrání serveru Fanfiction.net, kde se mezi záplavou nekvalitních šuntů, sloužících k uspokojování -náctileté představivosti, snažím vydolovat těch pár autorů, kteří píšou s hlavou, patou, mají styl a nápady 🙂

Nikdy nesmím zapomenout na své oblíbené webkomiksy, i když až na tři jsou všechny v angličtině. Ty tři české jsou všechny na stránkách oots.cz a vaší pozornosti doporučuju zejména Sebranku. Hůlkový řád, stejně jako Záporáci, mají bohužel ušrum, jelikož autor těchto komiksů nepovolil jejich další překlad. Nedá se svítit, autorská práva jsou autorská práva, a tak odkazuji alespoň na jejich domoviště, původní anglické stránky.

Dál nesmí zůstat stranou Least I Could Do a Menage a 3 – hlavním hrdinou prvního je proutník par excellence, zatímco druhý ani tak hlavního hrdinu nemá – zato spoustu sympatických existencí 🙂

Questionable content, který si minimálně na začátku utahoval z Indies a obsahuje spoustu mně neznámých hudebních odkazů (ale našla jsem tam i odkaz na tenhle klenot), ovšem démonická Dora, která vlastní kavárnu Coffee of Doom a hlavní hrdina, který má za matku profi dominu, dívka s chorobným strachem z nepořádku, holka, která neumí zároveň chodit a žvýkat žvýkačku, no, já jsem si je zamilovala.

A co by to bylo za přehled komiksů, kdybych vynechala Garfielda! Sice vychází jeho sebrané spisy, ale přečíst si je pěkně od začátku až k současnosti má něco do sebe…

A k té nekromantické dvojici? No jo, včera jsem na nově objeveném blogu četla zápisek někdy z roku 2004 s podobným titulkem, až na to, že ten Lobův zněl „neromantická dvojice“ – už mám asi utahaný oči, protože jsem nejdřív viděla to, co mám napsáno v titulku.

A jo, mám tendence na každém objeveném blogu i komiksu začít pěkně odzadu a propracovat se dopředu.

Lobův blog jsem objevila zřetězením přes spoustu blogů jiných, hlavně blogy Manželky, Nigerie (zaheslováno), Nominka a hlavně Horstovo matky, jak jinak. Jak jsem psala v jednom komentu k jeho příspěvku z roku 2004, je to první blog, který u mě probouzí nostalgické myšlenky.

Když Lobo psal o vstupu do Unie, vzpomněla jsem si na bývalého, jak se radoval, že když je na cigárech ten hnusnej černej rámeček, který už teď vlastně všichni ignorujou, je ČR v EU a já budu mít snazší stěhování.

Když zmiňoval Kill Billa v kině, vybavilo se mi, že to byl poslední film, který jsem viděla v kině s jiným ex. Zatímco já se u hektolitrů kečupu bavila, on to nemohl vydejchat a cestou domů jsme se příšerně pohádali.

Prostě, tím, že si jeden člověk už tenkrát zaznamenal vzpomínky, mi tak trochu vrací i ty moje.

Dneska jsem přesvědčovala manžela, že je potřeba dojít nakoupit, a jestli by nešel se mnou. Čistě, abych v tom nelítala sama, a ve dvou je taky větší sranda, že. Pravila jsem, že mám k tomu odchodu na nákup minimálně stejně silnou nechuť jako on.

Bylo mi řečeno, že má nechuť by se vyrovnala té jeho pouze v případě, že bych pociťovala silnou touhu si uříznout alespoň jednu nohu.

Vzhledem ke svému obvyklému stavu (hučení v hlavě, ztráta rovnováhy a vata mezi ušima) jsem poznamenala něco o tom, že bych si chtěla spíš zatlouct hřebík do čela.

Na to Dart odvětil, že mi sice sárí koupí, až na to budou prachy, ale že to s tou indickou kulturou nemusím hned tak přehánět, a že by mi kovový plíšek mezi očima určitě neslušel… No, nejsme možná nekromantická dvojice, ale morbidní určitě.

A podělím se s vámi ještě o jeden hlod – přišel mi mejl od kamarádky:

“ jo a ještě jedna pecka. Našla jsem stránky voice therapy, ta dáma – odkaz http://pavlakubaskova.cz/seminare/ to pojímá moc vědecky. Co by to s lidma asi udělalo, když by slyšeli jiný druh hudby než spirituální, na který přišli, ale něco tvrdšího. Doménou paní Kubáškové je jak vidno „léčivý rituál „Návrat ztracené duše“, zaměřený na odstranění napětí, vyčerpanosti, neklidu a pocitu prázdnoty.“ Dovedeš si představit Satrianiho na plný koule?“

Ukázala jsem to Dartovi. Pravil, že by si také dokazal představil účinek takových Last Tribe na plný koule, ovšem že to by se těm podstupujícím u paní lektorky nemuselo líbit. A nemuseli by to přežít.

Opáčila jsem, že tím by ovšem pravděpodobně odstranil spoustu napětí, vyčerpanosti a neklidu z okolí těchto person.

Odpovědí mi byl zlomyslný smích mého démonického muže.

Proč démonický? Protože když ho můj otec viděl poprvé (Dart mě doprovázel s kytarou na zádech ke Mlejnu, kde se mělo zanedlouho odehrávat taneční vystoupení s J. v jedné z rolí), zeptal se mě hned mezi dveřma, jestli na skladě neměli něco méně démonického… Už mu to zůstalo.

13.1.2010 – Dneska si člověk nevybere

Prostě buď je toho moc anebo málo…

Už před nějakým časem rozšířila řady nás, práci hledajících, i J. Narozdíl ode mě a manžela má praxi záviděníhodnou a my narozdíl od ní nemáme žádnou, ale vůbec žádnou specializaci, takže jsme na každé místo v pořadí tak dvacátí, když máme štěstí, tak i pátí.

Ovšem alespoň se nemusíme potýkat s takovými problémy jako má J. Cituji z jejího mejlu, který mi přeposlala (a nutno dodat, že jsem na to čuměla s pusou dokořán; jo a fakt nekecám – akorát jsem změnila jména):

Vazena pani XXXX,
dekujeme za Vas zajem pro nabizenou pozici referent.
Po posouzeni Vaseho zivotopisu, zkusenosti a praxe jsme dospeli k zaveru, ze bohuzel nejste vhodnou kandidatkou pro toto misto, z duvodu prilisne prekvalifikace.
Radi si ponechame Vase udaje v evidenci pro jinou pozici.
Dekujeme a prejeme hodne uspechu v budoucnosti.
S pozdravem
YYYY YYYY

Přílišná překvalifikace? To jde? V zemi, kde pomalu i hajzlbáby budou mít titul? Pochopím, když se jedná o zaměstnání typu pokladní v superhypermarketu, doplňovač zboží a podobně, ale tohle? Vysvětluju si to jenom tak, že buď ji odmítli z důvodu věku (což samozřejmě napsat nemůžou, bo to je nelegální), nebo potřebujou nějakýho zajíčka, se kterým si budou moct mávat zleva doprava a zpátky – a hlavně, málo platit.

Snažím se vypořádat s tou sviní, co mi olupuje kůži z hlavy. Já vím, nechutné téma, ale v poslední době mě dost trápí. Mimo jiné i proto, že jsem právě ve stádiu „léčený nedostatek se nejprve prudce zhorší“. Věnuju se tomu necelý týden (spešl šamponky, kondicionér, tonikum do vlasů a vitamíny) a zároveň s touhle léčebnou kůrou popíjím dvakrát denně odpočaj (= odporný čaj) z byliny zvané ostropetřec, protože játra mám dost v trapu a tohle může souviset i s funkcí mazových žlázek.

Odpočaj sám o sobě nechutná po ničem, možná proto k němu pokaždé přistupuji se značnou nedůvěrou, ale má napomáhat regeneraci jater a zrychlovat metabolismus. Zatím na sobě pozoruju zrychlené požírání čehokoliv, co je po ruce, a mé chutě dosahují takových výšin, že mě po večerech honí do přilehlých samoobsluh a večerek a nutí skupovat kde co.

Dneska jsem si koupila zmrzlinu se slibným názvem „Mango Smoothie“.

Chyba.

Chutná to jako ryba v mangové omáčce a je to plné jakých si ztužovadel. Jestli jste se už setkali s tzv. Lučinou do salátů narvanou xantanem, aby se nedrolila a lépe držela pohromadě, tak asi takové konzistence. Kousla jsem si třikrát a šla to spláchnout teplou vodou do dřezu, protože to byl fakt hnus fialovej. Eee, oranžovej.

15.1.2010 – Proč neskládám puzzle

Aneb takový běžný večer u citrátů…

Citrátová je mlsná huba, v poslední době obzvlášť (pořád tvrdím, že za to může ten Odpočaj). A nenapadlo ji nic lepšího, než si hezky po americku udělat palačinky. Nastohovat, poklást máslem a polít javorovým sirupem, to se to pak hezky hubne… (Recept zde)

Ke svatbě jsme od Kunratických a kamarádky stíhané osudem dostali výborný gril. Je hezky stolní, na elektriku, dospod se dají strčit lopatičky na tavení sýra raclette a nahoře je dělený na kovový plát a žulovou desku. Krásná věc – a vymodlená 🙂

pancakes

Ta vlevo je politá zlatým sirupem od Marks&Spencer, ta vpravo klasickým javorovým sirupem

Po vychladnutí toho všeho bylo zapotřebí tu velkou krávu zase uklidit na její obvyklé odpočívací místo, a k tomu se musela sbalit. Což o to, otřít obě desky, schovat je do jejich papundeklu a zamotat topné těleso do igelitu je jednoduchá záležitost, ale to bych ještě nesměla být posedlá touhou schovat lopatičky.

My jsme si totiž loni v zimě dali raclette (letos se nám nechce vyhazovat za sýrec), a protože očista lopatiček trvala, schovala jsem je v lince v nepoužívaném malém keramickém pekáčku. A teď nastal čas vrátit je pěkně ke grilu, aby třeba neožily vlastním životem a neodpochodovalo do neznáma.

(Po mnoha stěhováních mi někam odpochodovala spousta věcí: foťák, zlaté šperky, knihy, dvě kompletní sady příborů (zbyly mi dvě vidličky a 3 čajové lžičky z šesti), hrnků a CDček nepočítaně, sem tam nějaká ta pánev a seznam by ještě mohl pokračovat. Navíc mamka má tendence cokoliv, co doma nepotřebujeme, umístit na latifundie, čímž věci v podstatě odsoudí k zániku. Takhle odešlo několik hrnců, všechny tři domácí cedníky, čtyři přebytečná kladiva a pod. Od určité doby máme s manželem rčení „Jen aby to nebylo v H.“ v mnoha variacích, což značí nenávratnou ztrátu předmětu.)

Tak jo. Každá lopatička má svůj pytlíček. Je jich osm. Okay.

Rozmotám osm pytlíčků a zabalím osm lopatiček.

Aha, hlavní topné těleso je už zabalené do igelitu, tak ho zase vybalím.

Naskládám do něj lopatičky zabalené v pytlíčcích a zabalím to celé zase do velkého igelitu. Lopatky se smekají po nerezu a celé je to úplně super zábava.

Sláva, dobaleno! Zkusím našoupnout polystyrenové kryty, co mají být po stranách. Kupodivu to nende.

Po chvíli marného otáčení polystyrenových kousků a souboje s velkým igelitem docházím k závěru, že překáží ty lopatičky.

Vybalím celek z velkého igelitu a popřesouvám krajní lopatičky na ty prostřední. Smotaný kabel mi mocně vzdoruje a zapytlíkované lopatky ohavně kloužou a nechtějí držet, všechny igelity anvíc hlasitě šustí. Konečně je vše zapikolováno k mé spokojenosti.

Tak zase zabalit velký igelit a nasadit polystyren. Paráda, šlo to úplně hladce. Nejsem zas taková lemra, jak si myslím…

Zrak mi padá na krabici, ve které už leží zabalené desky. Ta krabice je stejně široká jako ty desky. Držadla lopatiček trčí zpod desky ven a rozhodně nejsou ohýbací…

Doprdele!

Tak zase polystyren dolů, vytahat ven ty lopatky (to už neguju nějaké stahování igelitu a hraju si na Saxanu. Koneckonců, mám zkoušet tu ruku po zlomenině natahovat, že), zandat igelit, aby dobře držel, a zase narvat na boky ty polystyreny.

Končím. Opustila mě trpělivost.

Jdu se zhroutit k počítači a zabalený gril a lopatičky zvlášť musí do krabice naskládat manžel – já bych s tím třískla o zem.

19.1.2010 – Těžký život huňáče

A laviny. Hlavně ty laviny…

Všichni jsme měli včera možnost si přečíst, jak v Čechách padá ze střech sníh a led a ohrožuje chodce. A taky, jak rampouch rozbil někomu z Ostravy hlavu. No, my máme tady v ulici obdobu minového pole, akorát směrově obrácenou – nikdy nevíme, co nám sletí na hlavu.

V naší ulici a v našem bloku je myslím jeden jediný dům, jehož majitelé nešetřili a objednali firmu na výškové práce. Díky tomu jsem mohla z okna několik hodin sledovat maníka s lopatou, zednickou lopatkou a kladívkem, an, jištěn horolezeckým lanem, šplhá po střeše a shazuje dolů sníh, načež slézá k okapu, lopatkou a kladívkem odsekává z okapu půlmetrové bloky zledovatělého sněhu, vytahuje je z roury a hází je dolů. To aby nešly dolů samy i s tím okapem.

Samozřejmě, že měli dole postavené zábrany s nápisem „práce na střeše, choďte jinudy“ nebo něco v tom duchu, to abyste si nemysleli, že to házeli na chodce.

No, ale to byl snad opravdu jediný barák. Zbytek má sněhovou peřinu, a po včerejším odtátí hlavně moooc pěkné převisy.

Manžel mě včera ani nepustil ven, aby mi něco nespadlo na hlavu. Zúročil leta na chatě uprostřed Vysočiny a prohlásil, že to fakt nestojí za to. A měl pravdu.

Kromě pozorování maníka na střeše jsme totiž taky pozorovali z oken sněhopády a laviny, které se hrnuly ze střech do ulice. Moc pěknej rachot – a ve mně byla malá dušička. Tohle je totiž přírodní síla, a tu já respektuju.

O něco méně už respektuju majitele našeho baráku, kterým je evidentně jedno, jestli to někoho před jejich majetkem rozpleskne nebo ne. A podle toho rachotu bych se nedivila, kdyby to sem tam s sebou vzalo kousek střechy…

Ven jsme vylezli až kolem šesté večer. Bylo načase navštívit naši oblíbenou počítačovou prodejnu a trochu potýrat prodavače. Už si zvykli, že jim tam chodíme s různými bizarními prosbami a dnešek nebyl vyjímkou. O to víc si vždycky pokecáme.

Následovalo vyloupení Žabky. Máme sice za rohem Alberta, ale já tam strašně nerada chodím. Většina věcí je tam totiž „Ahold Kvalita“ a to si, bohužel z vlastní zkušenosti, překládám jako „pěkný šméčko“.

Pro pečivo, maso a uzeniny stejně chodím raději naproti k řezníkovi, který má na skladě i mraženou zeleninu, hranolky, základní koření, vajíčka, mléčné výrobky a sýry jsou v pultovém prodeji, žádné vakuum. Pro zeleninu raději chodím za roh k Ťamanovi, kde si vyberu skoro vždycky. Čaj stejně kupujeme buď v Tescu nebo na druhém rohu v bio potravinách (manželovi zachutnal Anděl strážný, tak se nedá nic dělat, kupuje se Anděl strážný).

(Zatímco jsem psala tenhle odstavec, proletěla kolem mého okna další dávka sněhu z naší střechy. Nadskočila jsem jak zajíc a chvíli čuměla ven. Jednak jsem se toho náhlého rachotu lekla, jednak mě to připravilo o pointu – chtěla jsem původně tenhle článek zakončit tím, jak jsme od jedenácti v noci poslouchali laviny v naší ulici padající zhruba co deset minut, aby nám pak prosvištěla dávka přímo kolem okna a to bylo finále. No nic, vymyslím něco jiného.)

Nicméně, při cestě do počítačové prodejny jsme zjistili, že z naší střechy už taky něco spadlo – máme v přízemí dva obchody a jeden z nich měl silně poškozený vývěsní štít. Ten je trojúhelníkový a trčí do ulice. Na horní straně byl urvaný ode zdi, dvě ze tří tabulí chyběly a sníh nahoře a taky na chodníku rozprsknutý do typického chryzantémového tvaru dával vědět, co se asi tak stalo.

Celou cestu jsem pak šla se zakloněnou hlavou a kontrolovala, jestli se na nás taky náhodou něco neřítí, připravená odskočit do nejbližší závěje a manžela strhnout s sebou. Naštěstí se po dobu naší procházky žádný letecký útok nekonal.

A ten těžký život huňáčův? Modří už vědí, nebo přinejmenším tuší, že huňáč je v tomto případě můj manžel. Ty vlasy, ty fousy, že…

A jeho těžký život spočívá v tom, že já občas ráno prostě neslyším zvonění budíku a jsem ochotna tento ďábelský vynález ignorovat klidně i dvě hodiny v kuse. Manžel ho většinou slyší a snaží se opustit pelech, aby sobě udělal ranní čaj a mě ranní kafe na probrání.

„Snaží“ budiž klíčové slovo.

Ve chvíli, kdy zaznamenám jeho vrtění se a touhu opustit stanoviště po mém boku, je chudák nemilosrdně přiťápnut, popřípadě zalehnut stylem „tady budeš, nikam nechoď.“ Já si to nikdy nepamatuju, nevím o tom, nevnímám to, nicméně je mi pak sděleno, kolikrát že jsem svého oblíbeného huňáče přiťápla zpátky do postele.

Nemusím vám vysvětlovat, že to samé se děje i v noci, když manžel třeba pocítí náhlý přetlak v hydraulice 🙂

Jo jo, má to se mnou těžký život… 🙂

PS: a další lavina. Dneska ven nejdu!!!

25.1.2010 – Zakázaná zóna: kuchyň

Co dodat, mám doma chlapa…

Mému manželovi se muselo kdysi stát něco hrozného a příšerného v kuchyni, jinak si nedokážu vysvětlit jeden pro mě nepochopitelný fenomén.

Manžel se v kuchyni vyskytuje poměrně často: ráno v ní dělá sobě čaj a mně kafe, pokaždé, když sobě nebo mně dělá pití, pokaždé, když vleze do lednice, protože ta se vyskytuje na opačném konci místnosti, než jsou dveře.

Každý večer taky zakončuje tím, že umyje nádobí za celý den. V kuchyni.

A skoro pokaždé, když něco vařím, mi pochoduje za zády a kecáme. Viz špagety v bedně.

Proto mě docela překvapil následující dialog.

Vrátila jsem se zrovna z kuchyně, kde jsem v záchvatu mlsoty ukořistila pytlík mandarinek, těch malých, sladkých, bez jader, a cestou k počítači jsem nadávala, že mám chuť na smetanový ovocný jogurt, skořicové sušenky nebo na vanilkovou zmrzlinu (jo, i v tomhle počasí). Samozřejmě, že nic z toho doma nemáme, venku jsou mrazy a dneska už jsem venku byla a podruhé se mi nechce.

Přemítala jsem nahlas, že možná máme doma všechny ingredience na mrkvový dort, když mi došlo, že vlastně nemáme mrkev. I tento poznatek jsem vyjádřila nahlas.

Manžel byl překvapen. Vypadalo to, že se domníval, že se jí po kuchyňských savanách potuluje celé stádo.

Ujistila jsem ho, že to ano, ale že se jedná o mrkev vařenou, tedy do dortu obtížně použitelnou.

Vypadal ještě překvapeněji a zjišťoval co, proč, jak a kdy.

To ovšem překvapilo mě, protože mrkev, ještě spolu s červenou řepou, uvařila před několika dny moje máti. Nejdřív ta zelenina strávila den v hrnci na plotně, už odstavená a slitá, pak se přemístila asi na den nebo na dva na stůl a dnes už zase vegetuje v míse na lince. Hned vedle sporáku (no to chci vidět, v jakém bude stavu, ale to není předmětem mého dopisu).

Upřímně mě ujistil, že ničeho z toho si nevšiml – a to jenom dneska byl v té kuchyni minimálně čtyřikrát.

Chvíli jsem na něj zírala, načež jsem se ujistila, že si ze mě opravdu nedělá psinu a opravdu zeleninu ani koutkem oka nezaznamenal. Selektivní slepota jako vyšitá.

Na mou přímou otázku, co že se mu stalo v kuchyni tak hrozného, že si tam ničeho nevšímá (včera neviděl lovečák schovaný pod houskama), odpověděl, že je to kuchyně a to mu stačí.

I když, jestli to nebude tou jeho příchylností k zelenině – viz Ovoce a zelenina.

Já vám nevím, asi mám doma chlapa, nebo co 🙂