Květen 2010

2.5.2010 – May Day

Na čarodějnice výročí, 1. května procházka…

Chvílema mě sejří, že nemáme dost peněz. Museli jsme si holt v pátek vybrat – buď kafe a zákusek nebo Iron Man 2. Vyhrálo to kafe, asi začínáme být oba závislí.

Chodím do nové práce. Oficiálně mi smlouva běží od 1.5. – ale ještě nemám ani zápočťák z minulého zaměstnání. To je tak, když se všechno domlouvá ústně, lidi jsou kamarádi a věří si. Pak stačí, aby jeden měl světa plné zuby a skryl se před hyenami. A už jsou papíry v pr… Naštěstí to nový šéf bere velmi flegmaticky „až budeš mít – dáš“.

Nástupka 10 čistého. Když si vzpomenu, jak jsem po matuře chtěla aspoň 25 hrubého, protože když mám přece ty jazyky a zkušenosti, chytá mě záchvat hysterického smíchu. Uvidíme, jak to bude po zkušebce…

Petřín je pořád stejný. Rozkvetlý, plný lidí – a svým způsobem i pohody. Fotky zde. Jeden příklad za všechny (a plně s neznámým autorem souhlasím):

zed

9.5.2010 – Peugeot 5008 (Dojmy, ne pojmy)

Nedělám si náděj, že bych měla takové štěstí, ale zkusit se dá všechno alespoň jednou.

Včera jsem si byla ozkoušet Peugeota 5008 v rámci jejich promo akce. Člověk se přihlásil k testovacím jízdám, v určenou dobu se objevil na určeném místě, důkladně si auto prohlédl, zevnitř oslintal a projel se v něm, načež s ním hosteska vyplnila dotazník a zeptala se ho, z kolika typů součástek se toto auto skládá. Kdo se trefí nejlíp, v takovém autě odjede.

Protože jsem nevěděla, co se myslí pod pojmem „druh součástek“, vykašlala jsem se na internetovou přípravu a po slovech hostesky „takže když se matička opakuje, počítáme ji jenom jednou“ jsem od boku vystřelila číslo 2.384. Chtěla jsem mít tu 4ku na konci, ale rovnou se přiznám, že nemám ani potuchy, z kolika součástek (nebo typů součástek) se průměrné auto skládá.

Anglicky hovořící si užijí testovací video (reklam si sami můžete najít spoustu a spoustu:

Zbytek si musí vystačit s mými dojmy řidiče-uživatele, tedy řidiče, kterého nezajímají divná čísla, ale jak to doopravdy vypadá (no a ještě s těmi reklamními spoty).

Britský Telegraph uveřejnil recenzi, ve které říká, že palubní přihrádka a úschovný postor v centrálním panelu jsou tak velké, že v nich vzniká ozvěna. No, nekecali.

Příjemné je velmi jednoduché ovládání čehokoli u řidiče a spolujezdce. Na centrálním panelu je spousta tlačítek, kterým jsem neměla čas se moc věnovat, ale ta nejdůležitější jsem našla rychle. Ovládání je velmi přehledné a intuitivní.

Co mě rozhodilo, byla automatická ruční brzda. Reaguje prostě na otočení klíčkem v zapalování a za tu půlhodinku jsem nezjistila, jestli je možné ji aktivovat i se zapnutým motorem, což (narozdíl ode mě) by ocenili příznivci rozjezdu do kopce přes ručku. Já to neumím a všechno spojkuju, ale jak při prvním rozjezdu tak při vystupování z vozu jsem tu páku hledala a hledala. Na druhou stranu, tahle fíčrka zamezuje mému oblíbenému nešvaru, totiž ujet X kilometrů a nadávat, co s tím autem je, načež se zrudlým obličejem uvolňuju ručku…

Displej, který se vyklopí nad středem palubky, je úžasný a přehledný. Dá se na něm sledovat cokoliv, od momentálně hrajícího rádia po spotřebu, záleží na nastavení.

Budíky za volantem velké a přehledné, člověk na ně nemusí mžourat a nepotřebuje šifrovací kódy k tomu, aby porozuměl tomu, co se to vlastně děje.

Poprvé v životě jsem řídila auto s šesti rychlostmi a zpátečkou. Já dávám přednost benzínu, ale samozřejmě se vyrábí i v dieselovém provedení. Automatická převodovka taky žádný problém, i když já bych manuální převodovku nevyměnila. Výborný pocit. Naprosto hladký chod, tichý motor, rychlá reakce na cokoli (ještě, že už mám trochu vyježděno, tohle opravdu není začátečnické auto), v zatáčkách příjemně sedí.

Ale! Auto je poměrně vysoké (pokud jste zkoukli tu videorecenzi, všimli jste si že Upřímný John za celou dobu nesundal z hlavy klobouk – a to ani na zadních nebo výklopných sedačkách), a tak od něj nemůžete čekat chování sporťáka. Navíc je stavěno pro 7 lidí, což z něj dělá poměrně těžkou krávu (i když extrémně ovladatelnou těžkou krávu).

Prostě s tím zatáčky sice řezat můžete, ale počítejte s tím, že „vlastní nebezpečí“ nastoupí poněkud dříve než například u 307 stejné značky nebo aut spíše specifikovaných jako dálniční koráby.

Výhled z místa řidiče je výborný, nic ho neruší – a to ani postranní sloupky nebo střecha. Zpětná zrcátka opravdu velká, nad tím středním je ještě jedno, menší a více vypuklé, pro lepší pohled do dáli za sebou. Hodně příjemné. Nevím jak, ale povedlo se jim minimalizovat mrtvý úhel. Z pohledu řidiče je auto skoro jako průhledné, takže přehlédnout jiného účastníka dopravního provozu může opravdu jenom debil, který za sebe nekouká programově.

Sedačky vepředu jsou velmi pohodlné, jedinou výtku jsem měla k bezpečnostnímu pásu, ale tu samou mám u všech auto, co jsem kdy řídila: sklouzává mi mezi prsa a škrtí mě, ať si nastavím výšku sedačky nebo výšku ukotvení pásu jak chci. Prostě, občas jsou velké mléčné žlázy zatraceně nepohodlné.

Trochu problém při nastupování nebo vystupování – nepočítejte s tím, že uděláte hopsa hejsa a pojedete (do Brandejsa?). 5008 totiž vpředu poskytuje úžasný prostor na nohy, ovšem za cenu toho, že je palubka posunutá více do interiéru a tak vlastně strkáte nohy do tunelu. Připadala jsem si jako v bobech s pedálama, ale nebyl to špatný pocit – jen jiný než na který jsem zvyklá. Navíc, já mám tendence si posunovat sedačku blízko k volantu. Jednak je to pozůstatek z doby, kdy jsem ještě měla před operací očí, jednak jsem si zvykla se nad volant lehce naklánět a jednak (no já se přiznám) mám na dlouhých dálničních štrekách tendence přidržet si volant zespodu kolenem a zapálit si. Takže je možné, že někdo, kdo má ve zvyku se u řízení rozvalovat a řídit s rukama nataženýma, nějaké soukací problémy při nastupování a vystupování ani nezaregistruje.

Jak jsem psala, vepředu místa dost a ještě víc, sedačky velmi pohodlné s hlubším vykrojením, takže v zatáčkách se nekinkláte ze strany na stranu jak nudle v bandě, ale vzadu už je to poněkud horší.

Manžel hlásil příjemně velký kufr, ale měl trochu potíže se tam vejít. Je sice hubený, ale má dlouhé nohy a vešel se jen tak tak. Taky hlásil poněkud tvrdší sedačky než by očekával. Není to nějak extrémně nepohodlné, ale na delší trasy by dospělý pasažér vzadu potřeboval častější pauzy na protáhnutí. Taky by se tam podle jeho odhadu vešli pohodlně dva štíhlejší dospělí (kdo znáte Darta, máte představu) a bágl doprostřed, ale dva svalnatci už by asi měli problém, tři průměrní dospělí by si hráli na sardinky. Vydržet na delší trasy by to tedy šlo, ale opravdu s protahováním a odpočinkem.

Shodli jsme se pak, že je to opravdu rodinné auto, tj. rodiče dopředu, svišťové dozadu – a ve chvíli kdy vyrostou natolik, že jim rodiče začnou připadat trapní, budou vyhoštěni z rodinného vozidla.

Mimochodem, když se poskládají zadní sedačky, vznikne úložný prostor cca 1,95m dlouhý. Neříkejte mi, že vás nenapadne, co si s sebou vzít na dovolenou pro dva, aby se využil – mě napadá vzít dva spacáky a spát v autě…

Vůz, který jsem měla půjčený, má panoramatickou střechu – není to střešní okno per se, nedá se otevřít, ale na kochání se okolím je výborná. Dá se zevnitř zastínit, což určitě ocení především pasažéři na zadním sedadle – mně vepředu to nevadilo, ale manžel pak říkal, že si vzadu připadal poněkud připečeně, a to včera slunko nijak extrémně nesvítilo. Trochu mi vrtá hlavou co kroupy, ale ta střecha záleží na modelu a vybavení vozu, takže kdo nechce, nemusí.

Celkový dojem z auta – velmi příjemný, opravdu bych si takle nějak svoje budoucí auto představovala. Nemám potřebu závodit, mně stačí, že to má s 1,6 motorem o síle 156 koní sice trochu slabší ale pořád ještě docela slušný tah, dojedu tam kam potřebuju v dobrém čase, je to pohodlné a hodně se tam toho vleze. Navíc příjemně vypadá.

Já prostě auta posuzuju podle toho, jak se v nich budu cítit na delší trasy – mám kamarády mimo jiné v Německu a ve Švýcarsku a ze zkušenosti vím, že dojet například do Baselu netrvá zas tak dlouho, když si člověk vezme, že je to z Prahy 700km. Nekupuju si auto proto, abych v něm poskakovala po městě (i když velký nákup je velký nákup), ale proto, abych nebyla závislá na jízdních řádech a mohla kdykoli kamkoli. Navíc chceme mít rodinu a proto přemýšlím tak, abychom nemuseli vůz brzo měnit a vešlo se tam prakticky cokoli.

Takže tolik můj pohled na nového Pažouta, pohled je to plný lásky a touhy, ale cena začínající okolo půl mega mě přesvědčuje o tom, že se mám modlit. Buď za to, abych vyhrála v té tipovací soutěži, nebo za to, aby se mému novému zaměstnavateli dařilo natolik, abych měla dost velký plat a mohla si ho koupit 🙂 Protože v současné situaci si o něm můžu nechat jenom zdát…

9.5.2010 – Seznam rostlin

Protože už ztrácím přehled, co vlastně všechno doma máme, následuje krátký seznam:

  • Beloperone guttata – chmelíček
  • avokádo
  • schlumbergera – vánoční kaktus
  • sansevieria trifasciata Laurentii
  • sansevieria trifasciata Hahnii – oboje jsou tchýniny jazyky neboli tenura páskatá
  • vanilla planifolia
  • phalaenopsis „Golden Beauty“
  • zamioculcas zamiifolia
  • monstera (pravděpodobně) deliciosa
  • tradescantia – voděnka, poděnka
  • ficus benjamina
  • yucca elephantipes
  • hibiscus – ibišek, čínská růže
  • epipremnum aureum – šplhavník, potosovec
  • tillandsie – jedna z nich je určitě medusae, zbytek nevíme
  • sarracenia rosea – saracénie, špirlice
  • drosera capensis – rosnatka kapská
  • drosera venusta
  • drosera scorpioides – rosnatka štírkovitá
  • utricularia subulata – bublinatka šídlovitá
  • camellia japanica – kamélie
  • hippeastrum – amarylis
  • kaktus blíže neurčeného druhu (co má člověk dělat, když má u kaktusu v květinářství napsáno „kaktus“?)
  • aloe variegata
  • euphorbia milii – trnová koruna
  • cryptanthus – skrytěnec

A ještě navíc mám ve vodě vraženou větvičku z mandarinky. Uvidíme, jestli se ujme… Tak.

13.5.2010 – Volební spoty (kdo nechce, nečte)

Tak nám zabili dobrý vkus, paní Millerová…

Do politiky se nepletu, nemotám, komentuju ji jen mezi blízkými přáteli a i když bych k volbám jít chtěla, naprosto nemám potuchu, koho volit. Má rodina buď cítí, že volit není koho, protože neexistuje strana, která by nebyla postižená něčím, s čím naprosto nemůžeme souhlasit, nebo volí automaticky jednu a tu samou stranu, protože to tak prostě dělali od roku 1989 (nebo alespoň ten samý směr). Proto jsem uvítala možnost podívat se na předvolební spoty jednotlivých stran.

Vzala jsem to pěkně odshora dolů a prošla jsem je všechny. Nikoho z uvedených jsem nevynechala, všechny klipy jsem dokoukala až do konce. Takové zoufalé vytí a zuřivý řehot asi sousedi už dlouho nezažili.

Předně, skoro všechny klipy byly pro mě dost velkým zklamáním. Většina z nich totiž působí docela nedotaženě, jako by je natáčela šéfova osobní asistentka digikamerou uzmutou doma manželovi. Kde je čistý zvuk? Kde je ucelenost obrazu? A kde je postprodukce?

Klip ČSSD se mi nelíbil proto, že slova páně Paroubkova jsou velmi jasně sestříhána a to mi vadilo. Také pozadí je velmi chaotické a celý klip působí roztříštěným dojmem. Nikdy jsem si nemyslela, že budu chválit současnou paní Paroubkovou (přiznám se, že mi není sympatická), ale je opravdu nejsvětlejším bodem celého spotu.

Klip ODS byl v ohledech střihu, zvuku a výběru pozadí v podstatě hodně podobný klipu ČSSD. Skoro bych řekla, že si tu asistentku půjčili, nebo že jim ty klipy stříhal stejný člověk (a zajímalo by mě, jak velkou fakturu za takové služby jednotlivé strany dostanou, protože až na vyjímky bych se já jako soukromá osoba styděla takovou fušeřinu uveřejnit). Nemám slov, hlavně kvůli útočné kampani proti ČSSD. Ne, nejsem socdemák, ale já chci vědět, proč mám volit vás a ne proč bych neměla volit je – nebo si myslíte, že jste jediné dvě strany v naší republice? Takže si značím, ODS další černý puntík za aroganci. A když kandidát za ODS tvrdí, že mu nejde o politikaření… No, to byl ten první výbuch hurónského smíchu.

KDU-ČSL by se nad sebou měla vážně zamyslet. Pokud chtěli mít dvě verze klipu, měli použít dvě různé sady záběrů a ne jen změnit zvukovou stopu. Je to opravdu lajdácký výkon.

KSČM, i přes můj osobní odpor k této straně, byla příjemným překvapením. Tam bych vytkla spíše roztříštěnost záběrů v pozadí, než co jiného. Svižná hudba, krátká hesla (která se v podstatě nezměnila od založení, či co – jenom ubylo soudruhů), dobře udělaný zvuk… To jsem si nemyslela, že budu chválit KSČM, ale je to tak. Je mi z toho smutno.

SPO-Zemanovci lehce pobavili, hlavně tou atmosférou. Připomněla mi schůzky mafiánských hlav z Chicaga 30. let (ale no tak, neříkejte mi, že jste v tom tmavém prostředí kolem kulatého stolu nehledali alespoň jednoho žabce, sklenice whisky, doutníky a paklíček karet)… Jinak nic moc

Strana Zelených rozhodně zaujala. Dobře postavený klip, minimálně mezi účastníky této soutěže, hlavní body dobře vypíchnuty, správně drnknuto na emocionální strunky bez přehnanosti.

TOP 09 rozhodně pobavila. Vymetání rudých krys, vylévání oranžové a modré špíny přes palubu, to všechno je pěkné a zcela jistě symbolické, ale jinak mi to o straně neřeklo a ani nenaznačilo vůbec nic. Snad jen to, že někdo měl pánovi ze Schwarzenbergů vysvětlit, že kormidlo není volant od traktoru při parkování a pokud by jím takhle cloumal na opravdové lodi, bude přinejlepším stát na místě nebo jen pomalu šněrovat kupředu jako opilec na Silvestra. Jen doufám, že to není symbolické.

Věci Veřejné mají pěkného dinosaura, ale ve chvíli, kdy mi z obrazovky pan John tvrdil, že NE korupci, smála jsem se, až mě rozbolelo břicho. Tento článek, zvláště pak jeho úvod, moje pocity vystihuje docela dobře… Jinak, zajímavý nápad, ale vyšuměl do ztracena. Autoři „neproměnili“ příležitost.

Česká pirátská strana mě přiměla koukat s otevřenou pusou. Ahem. Ano, digitální prostředí dobře, všechno fajn, okay, ale popravdě, benevolentnější autorskou ochranu než u nás už snad mají jenom v Číně… Jo a ten divnej pán na konci to silně zdiskreditoval, alespoň pro mě.

Česká strana národně socialistická stejně dobře mohla zaspamovat mejlem JPG nebo PPF. Prostý text s vyjmenováním hlavních bodů programu. No, průpovídka o tom, že kdo nic nedělá, nic nezkazí rozhodně v tomto případě platilo na 100%.

DSSS mě zarazila. Tím, že tento klip měl jeden z nejlepších zvuků a tím, že na pozadí byla Vltava, záběr na jeden a ten samý kus řeky, působí homogeničtěji a neroztříštěně. Akorát příště trochu změnit kompozici záběru a možná se vykašlat na natáčení parníku. Ruší.

Ve chvíli, kdy jsem se dostala ve svém článku až sem, jsem zjistila, že si vůbec nevybavuju klip Humanistické strany. Inu, není divu. Střihy na pána, který mi vysvětloval, o čem jeho strana je, mě nezaujaly vůbec ničím. Možná tuším, proč některé výše vyjmenované strany ty svoje spoty tak dokaňhaly – divák se při sledování tak nasere, že na ně nezapomene.

Konzervativní strana sice má na začátku a na konci klipu příjemný swing, ale vnitřek klipu zabila. Nuda, nuda, šeď.

Liberálové.cz mě vytočili. Okay, ty střihy nebyly tak zlé, ale to, že opakovali neustále ta samá hesla, mi přišlo jako snaha naučit papouška říkat „sucharrr“!

Moravané mají vtipný klip a rozhodně mě to pobavilo, jenom nevím, jestli by nás Pražáky mezi sebe brali 😉

Pravý blok je fušeřina od A do Z, včetně nepříjemného šumu zvuku, který musel vzniknout při nahrávání páně Cibulkova monologu o tom, jak strašně trpěl a jak ho nikdo nemá rád. Na jednu stranu nechci nikterak zlehčovat jeho prožité utrpení, na druhou stranu, kariéra se na tom stavět nedá. Nebo alespoň neměla by se dát – ale v tom našem Absurdistánu…

Strana svobodných občanů – taky nic, co bych si zapamatovala.

A Suverenita paní Bobošíkové… No… Chápu, že se jim ten projev asi líbil, ale i tak bych minimálně čekala, že jí dají promítačku textu vedle kamery, aby neustále nekoukala dolů na pultík, a neodvysílají volební spot s přebreptem. Tlumočení do znakové řeči je ale rozhodně zajímavý nápad a škoda, že ho (nebo titulků) nevyužilo více stran.

Co na závěr? Já jen doufám, že tenhle blázinec brzo skončí a budu mít zase od toho mumraje pokoj.

Jo a taky díky většině politických stran za to, že předvedli X let po vynalezení kamery a umění marketingu, jaký mají k letošním volbám přístup – a v podstatě nás nutí akceptovat druhořadou kvalitu. Jako volič jsem poměrně uražená, že jim nestojíme ani za tu námahu, udělat si profi klip. Dneska to nestojí tak moc – určitě méně, než pár billboardů v pomlouvačné kampani…

17.5.2010 – Start changing or STFU

Kamarád hodil na blog zajímavé video. Pro ty, kdo nemluví anglicky: maník nemá ruce, nemá nohy – jenom tu zakrnělou věcičku na jedný straně. Když mu bylo osm (sic!), dostal se do těžký deprese, že nikdy nebude mít ženu, že nikdy nebude moct normálně chodit do práce, atd. Pár věcí z toho, co říkal těm děckám v tělocvičně: „Je děsivý, kolik holek má poruchu příjmu potravy. Je hrozný, kolik lidí je naštvaných kvůli situaci doma.“ A podobně. Po videu následuje moje zamyšlení…

Postižených denně potkáváme fůru, ať si jich všímáme nebo ne. Od vozíčkářů po Mentolky (zatraceně, nikdy jsem nebyla politicky korektní a začínat s tim nehodlám – jestli se někdy dostanu do Émeriky, i tam si objednám kafe černý a ne tmavý; nehledě na to, že já si dávám výhradně kafe bílý 🙂 ). Slepý, hluchý, němý, s takovou tou divnou chůzí, s tiky i bez.

Jak si jich všímáte vy? Já se přiznám, že když je potřeba, pomůžu, ale většinou doufám, že se najde nějaká jiná dobrá duše. Nebudu ze sebe dělat pokrytce a říkat, jak vyhlížím lidi, co potřebují pomoci, abych si mohla vybarvit okénko v Modrém životě. Ten jsem zkusila dodržovat jednou, bylo mi asi 12, a od té doby jsem pochopila, že Dušínová ze mě nikdy nebude. Na to mluvím příliš sprostě, příliš kouřím, jsem příliš zlomyslná a jsem docela egoista. A dobře mi tak.

No nic, zpátky k tématu. Postižení lidé mě děsí a potřebuju si na ně nejdřív zvyknout. Něco jiného jsou kamarádi nebo známí (protože ty znám a jsem na ně zvyklá) a ještě něco jiného jsou lidé, kteří mají zdravotní problém, jsou si ho vědomi, ale nedělají ze sebe chudinku. Tak a u toho se zastavíme.

Jak je známo, můj imunitní systém je na dvě věci: na nic a na dělání sbírek nemocí. Jak je známo, můj manžel trpí nevyléčitelnou nemocí. Jak je známo, spousta lidí z mého okolí má nějakou další nevyléčitelnou nemoc, jsou více či méně zdravotně postižení a/nebo trpí doživotními následky nemoci či úrazu. A já tady kvákám o tom, jak mě postižení děsí? No jo.

Cizí člověk, kterého neznám a který je zjevně fyzicky postižený, je pro mě Memento Mori. Je to pro mě věčná připomínka toho, že stačí jenom málo a můžu být na tom stejně, ne-li hůř. Je to nepříjemná připomínka a proto, když je potřeba, pomůžu (protože „Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl aby se chovali ostatní k tobě“ – nesobeckost se tomu říká), ale pak se dekuju.

Postižení mentální, zvláště pak zpomalený vývoj, ve mně probouzí instinkt alfa feny ve smečce a velí mi zbavit smečku slabého článku. I když to není moje smečka. Je to nespravedlivé, není to fér, máme v rodině dítě s podobným postižením, potkala jsem pár lidí v práci s tímhle problémem a pokaždé byla má reakce stejná: „Rychle pryč“. Oni za to nemůžou, já za to taky nemůžu. Žijeme v civilizované době a ty děti (a později dospělí) mají právo na život a mají právo na plnohodnotný život. Ale pokud možno někde, kde se nevyskytuju já.

Ovšem mí příbuzní, přátelé a známí, kteří mají nějaký ten problém, nejsou žádní tvorové závislí na pomoci ostatních. Jsou to lidi, kteří se i přes nepřízeň osudu rvou sami za sebe a (občas bohužel) od nikoho nic nechtějí. Naopak, jsou to lidi až chorobně nezávislí, s ostrým humorem (protože v jejich situaci se člověk brzo naučí dělat si srandu i z mrtvého kotěte) a jasným názorem na svět.

Málokdo z nich je optimista, většina je spíš drsně realistická. Tam kde já zavírám oči, oni řeknou jak to je na plnou hubu. Proti nim jsem měkká – i když jsem si prošla svoje a nejsem žádné ořezávátko, zdaleka toho za sebou nemám tolik co oni.

To ale neznamená, že s nimi ve všem souhlasím, že je považuju za neomylné, nebo že si občas nelezeme na nervy, jako ostatně se všema lidma okolo. Jejich názor na svět je jasný, ale kolikrát v lecčems rozdílný od mého. A tak to má být.

No, ale zpátky k videu. Kamarád ho uveřejnil na FB a jeden člověk k němu napsal odpověď (a cituji bez uvedení zdroje, protože na co?):

boha(ca) uz zas je to tu a stale a stale to niekto niekde dava. drbne to do retazoveho emailu, drbne to na pokec, drbne to na facebook, drbne to na stranku, atd. psychicky nevyrovnani ludia s postihnutim sa snazia dokazat ze pre nich nie je nic problem.

mal som dve kamosky dost blbo postihnute (uz mam len jednu) a mozem vam povedat je to sakra problem a nic s tym nespravia pokial sa nezlepsi zdravotnictvo, nas sposob divania sa na nich, stat nezacne vytvarat prilezitosti a podporovat ich financne, firmy zamestnavat, atd. na zapade su najmenej 10 rokov pred nami v tomto ohlade. tu sa vacsina ludi diva na postihnutych ako menej cennych mrzakov, lutuje ich neustale, ci vravi, ze ide o bozi trest (ano aj to sa stava hlavne na dedinach kde je daleko vacsia religiozita), tu mali postihnuti za totality po pc front, az dnes sa to zacina menit.

postihnuti ludia tu nie su stale na lutovanie ale realne im pomoct, dajte peniaze na nich, kupujte ich vyrobky vyrabane v chranenych dielnach, divajte sa na nich ako na ludi, ale nebudeme sa klamat, ze dokazu to co my a su rovnaki. nie su a nikdy asi ani nebudu kym sa rapidne nezlepsi zdravotvnictvo. postihnuti ludia sa zamestnavaju a su prospesni v takych oblastiach kde moze byt nie v sporte preboha. nie v armade a podobne, nie tam kde z diagnozy ich stavu ani nemozu byt, ale napr ako umelci co pisu knihy, programuju, prekladaju, tvoria filmy, atd.

Proběhla tam krátká diskuze a stejný autor připsal (ano, je to vytrhnuté z kontextu, mějte se mnou trpělivost):

ja viem ze existuju a je to show. ako pisem niekto sa snazi dokazat nieco na co proste nema. ked nie som zdravy tak budem za kazdu cenu dokazovat, ze som rovnaky ako ostatni? isto nie. skor sa budem sustredit na veci kde mozem nieco dosiahnut. mne pride rozumnejsie dat video o tom, ako realne sa dany problem riesi alebo moze riesit, co sa robi preto aby sme pomohli. pripadne clanok. podobnych veci som uz videl na mraky a nikdy v nicom nepomohli. emocie zo seba viem dostat aj bezne.

nehovori a mal by. a v com by sme si mali brat priklad teraz? v tom co nikdy nebudu robit lepsie ako my, alebo v inych veciach? ja viem presne teraz na co narazas. ale to je minimum postihnutych ludi, vacsina je uplne na sracky, znicena, otravena, bez ciela, prace, rodiny, bez pochopenia a zije z dna na den. sem tam sa ukaze niekto nadupany naladou a silou vole, ktoru naviac zle smeruje a my mu zatlieskame a zamyslime sa nad sebou, viac menej akoby boli tieto videa pre nase nastartovanie a nie pomoc tymto ludom:(

Nesouhlasím s vícero body a protože má odpověď na FB byla omezená počtem znaků, tady si je v klidu rozpitvám.

psychicky nevyrovnani ludia s postihnutim sa snazia dokazat ze pre nich nie je nic problem     FAIL – v tomto konkrétním případě se tento konkrétní člověk snaží o to, aby vyburcoval mladé lidi z apatie tím, že s nimi sdílí své životní zkušenosti. Doufám, že se alespoň někdo zamyslel nad tím, že když ten týpek může žít s jednou zakrnělou ploutví, že jeho problém se známkama nebo dietou asi nebude tak horkej. Občas člověk potřebuje to své Memento Mori, aby si uvědomil jaké má vlastně štěstí, že vidí, že slyší, že má dvě ruce, že má dvě nohy, že má vnitřní orgány tam, co maj bejt. Občas člověk potřebuje vidět někoho, kdo je na tom mnohem hůř než on, aby si uvědomil, že dělá voloviny a zaobírá se prkotinama.

je to sakra problem a nic s tym nespravia pokial sa nezlepsi zdravotnictvo, nas sposob divania sa na nich, stat nezacne vytvarat prilezitosti a podporovat ich financne, firmy zamestnavat, atd.     FAIL – Zdravotnictví SE nezlepší. Náš způsob pohledu SE nezlepší. Stát nezačne vytvářet příležitosti – protože CO je to „stát“? Podporovat finančně? Jistě, mělo by se. Mělo by SE. Hmm…

Definice státu (ano, jedna z mnoha): Stát je institucí (či organizací) disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti (státu). Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní.

Nebudu tady zdlouhavě filozofovat – stát jsou prostě lidi. To znamená, že každý z nás nese zodpovědnost za to, jakým způsobem se jeho stát chová. Můžeme zavírat oči a říkat „Pán je Slovák, nás se to netýká“, ale týká se nás to. My volíme své zastupitele, kteří pak volí své zastupitele, kteří si pak volí šéfy.

Ano, změna odspoda je sakra dlouhej proces, zvlášť když jsme ty naše zastupitele natolik zmlsali, že mají pocit naprosté beztrestnosti, ale je možná.

My neseme odpovědnost za to, jaký je náš zdravotnický systém. Ne „Oni tam nahoře“, ale my, protože je necháme, aby jim zhůvěřilosti procházely a nepožadujeme nápravu. Spíš se zhádáme jako koně o 30,- Kč – ale současná nová politika posuzování invalidních důchodů, která sakra zamávala s životy lidí kolem nás, o té se pomalu ani nepísklo.

Hrabeme si každý na svém písečku a snažíme se na sebe neupozorňovat, ale pak se není čemu divit, vážení.

Proč firmy nezaměstnávají invalidy? Protože minimálně u nás je s tím kurva papírování a byrokracie – navíc, v současnou chvíli opravdu prožíváme krizi. Lidé se středním vzděláním, praxí a několika jazyky mají smůlu – stejně tak i lidé s omezenou pracovní schopností nebo kvalifikací. So sorry, nemělo by to tak být, ale tak to je.

V tuhle chvíli je nejdůležitější vlastností zaměstnance multitasking nebo vysoká profesionalita – anebo to, že se sebou nechá vorat a dělat si zhusta na hlavu, aniž by se ozval. Ne všechny chráněné dílny, které vykřikují do světa jak podporují postižené je opravdu podporují. V některých případech (a mlčím o konkrétních společnostech, protože bych tim blízkým lidem udělala spoustu nepříjemností) spíše fungují jako enormní pračky na peníze, vysavače na dotace z Evropských fondů a nádivka pro kapsu pana ředitele či paní ředitelky.

Jak tuhle říkal jeden kamarád: „Ty by ses zlobila na člověka, co hluchýmu koupil nový rádio? Ty jsi zlá…“

na zapade su najmenej 10 rokov pred nami v tomto ohlade    FAIL – ROFLMAO! Konkrétní příklad, prosím? Ano, v některých věcech je ten tzv. Západ před námi dál, v některých by si z nás mohli vzít příklad. A péče o nemohoucí nebo postižené je stejně rozkolísaná jako dejme tomu vzdělávací či sociální systém.

tu sa vacsina ludi diva na postihnutych ako menej cennych mrzakov, lutuje ich neustale, ci vravi, ze ide o bozi trest     – no ale to „tam“ taky. A nemusím chodit pro ránu daleko, můj manžel je epileptik a moje matka se k němu občas chová jako kdyby byl fakt těžce mentálně postiženej nebo fyzicky poškozenej. Občas se kvůli tomu pohádáme až kam.

Ano, cuky jsou silné kafe, zvlášť když nás provází už skoro dva roky, ale to neznamená, že je méněcennej. Občas je pro mě těžký se na to dívat, nebudu nikomu nalhávat, ani jemu ani sobě, že je mi to šumák. Není. Občas mě jeho nemoc strašlivě sere. Strašně strašně moc. Občas je mi to líto. On zase musí vydržet moje výkyvy nálad, ztráty rovnováhy a divné fóbie (např. strach z metra nebo davů lidí).

Ale nelituju manžela ani sebe, nezlobím se ani na něj ani na sebe. Umím rozlišovat mezi jeho nemocí a jeho osobou, stejně jako on umí rozlišovat mezi mými problémy a mnou. Protože tak to prostě je, takoví prostě jsme a víme to o sobě.

Odmalička nesnáším, když někdo někoho lituje. Je to zbytečná ztráta energie a je to ponižující pro obě strany.

Něco jiného je člověka vyslechnout a poskytnout mu šanci se vynadávat před někým, o kom ví, že mu rozumí. Taky občas kňučím nebo štěkám a potřebuju se vynadávat (ahoooj, blogu!) a to je v pořádku. Pokud můžeme, navzájem si pomůžeme. Pokud nemůžeme, aspoň si navzájem řekneme, že to je ale blbý a že život občas stojí za hovno. Ale jsou lidi, kteří neustále zdůrazňují, že mají nějaký problém a očekávají od okolí nějaký ústupek. Jsou to profesionální nasávači soucitu.

Připomíná mi to jednoho kluka, o kterém psal jeden můj virtuální známý: Bydleli tři spolubydlící, můj známý, ještě jeden a tuten. Tuten si našel přítele, přítel se k němu prakticky nastěhoval, neplatil nájem, vyžíral lednici, zval v jejich nepřítomnosti cizí lidi do domu a když tutenovi řekli, aby si ho zkrotil, začal vyřvávat něco o tom, že jsou homofobní. Čemuž jsme se společně dobře nasmáli, protože můj známý je teplejší než golfský proud a ještě jeden byl pro změnu vychován dvěma milujícími matkami, jenom ani jeden z nich neměl potřebu vyrábět ceduli na dveře svého pokoje „tady bydlí homosexuál“.

Nevím, proč by měl někdo získávat nějaké ústupky za to, koho si tahá do postele, v co věří nebo jakou má barvu kůže.

Chápu, že když má někdo znemožněnou práci, asi nebude moci vydělávat a tak by měl dostat nějakou finanční komenzaci. Tak by to mělo být. To, že tomu teď tak není, je jenom proto, že jsme nechali tyhle peníze ze státního rozpočtu odtéct jinam.

ked nie som zdravy tak budem za kazdu cenu dokazovat, ze som rovnaky ako ostatni? isto nie.     – Jasně. Taky o tom tohle video vůbec není.

mne pride rozumnejsie dat video o tom, ako realne sa dany problem riesi alebo moze riesit, co sa robi preto aby sme pomohli     – na to nemám jinou odpověď než „Tak ho vyrob a uploadni“

sem tam sa ukaze niekto nadupany naladou a silou vole, ktoru naviac zle smeruje a my mu zatlieskame a zamyslime sa nad sebou, viac menej akoby boli tieto videa pre nase nastartovanie a nie pomoc tymto ludom     – A co je na tom špatného? Proč by postižený člověk nemohl takhle nakopnout nepostižené? Vzpomeňte si na pohádku o Zlatovlásce: „Pamatuj si, Jiříku, že nikdo není tak velký, aby nepotřeboval pomoci, a nikdo není tak malý, aby nemohl pomoci tobě.“ Pamatujete si na mravence a pak na lva?

Vyřadíme tedy všechny postižené ze společnosti, zavřeme je do rezervace (pardon, do chráněné dílny), aby mohli tvořit, znemožníme jim kontakt se zdravými, aby jim to třeba nebylo líto? To bychom si jenom vytvořili další případ pozitivní diskriminace.

Ano, je potřeba je podporovat, protože někteří z nich prostě jinak nemohou přežít a potřebují např. pravidelnou péči nebo finanční příspěvek. Ale to neznamená, že oni nemohou pomoci nám. I kdyby tím, že vysvětlí školákům, že oni si taky mysleli, že se jich HIV virus netýká. Že oni na drogách nikdy závislí nebudou a teď jim zbývají jen měsíce života. Že si mysleli že v protisměru nic nepojede…

Protože moudří se nejenom učí z chyb druhých, ale i z toho, jak druzí překonávají překážky, které oni nikdy neuvidí ze stejné perspektivy. A na oplátku pak mohou ulehčit život i těm ostatním.

22.5.2010 – Vše potřebné už mám…

…zahrnujte mě luxusem!

Ta hláška pochází z jedné pohlednice stylizované do rádoby 30. let. Pamatuju si, že hned vedle ní jsem mívala na stole další, s nápisem „Odolám všemu – jen pokušení ne.“ A to je můj přístup k věcem v kostce.

V poslední době je o mě známo, že nesmím chodit do zahradnictví. Posledně jsme vlezli do Chládka, čistě proto, že manžel chtěl masožravku. Mohla jsem si vybrat jednu kytku v ceně kolem stovky. Ani jedna, co tam měli, se mi nějak extrémně nelíbila, snad možná alokázie, ale brouzdala jsem dál. Mou oblíbenou vzrostlou gloriosu rotschildianu už prodali (a stejně stála osm stováků), chmelíček už mám, tilandsie jim odkvetly…

Zatraceně, teď jsem při hledání odkazů narazila na skořicovník čínský. I wanna!

Nakonec si manžel žádnou z nabízených masožravek nevybral, všechny byly nějaký jetý (polámané kalichy, oschlé kalichy, zvadlé, nesouměrně rostlé…), takže asi budeme kupovat opět semínka od Pana Vanilky (mimochodem, vanilce se daří dobře, ale ještě se neobtěžovala vyhnat boční výhon; v tomhle počasí se jí ani nedivím).

Ano, mohli jsme odejít a nic nekoupit. Ano, mohli jsme ušetřit. Ano, mohli jsme mít doma o trochu víc místa. To všechno mohlo být. Shodli jsme se s manželem taky, že když kytku, tak musí být doma než se vrátí máti z cest. S prachama je to hodně hodně zlý, ale přestat utrácet za kytky přece nejde. A když už bude kytka na místě, než se máti vrátí, nevšimne si jí. Zatímco přinést nový exemplář domů jí před nosem, to bychom si koledovali…

A tak jsme si koupili dalšího člena domácnosti známého pod jménem nolina (nebo též beaucarnea) recurvata, známé v našich krajinách i jako sloní noha. Samo, že stála tři stovky. Stojí v okně, hned vedle chmelníčku a trnových korun, a vypadá to, že se jí u nás líbí, i když ještě tu není ani týden. Tím nám taky přibyl domů 27. druh rostliny (tillandsie počítám hromadně jako jeden, protože kromě jedné – medusae – nemám ani šajna o tom, co jsou zač).

Právě jsem kytky dozalívala – dnes došla řada i na kaktus, aloe a právě i na tlustokožce (mně se nelíbí název beaucarnea, manžel zas nemusí jméno nolina, „sloní noha“ se mi nelíbí ještě víc, tak je to tlustokožec). Spotřebovala jsem 1l zálivky s hnojivem na orchideje (zaleju orchidej a co se nevsákne, použiju na ostatní rostliny), 1l s hnojivem pro ibišky a 2l s univerzálem. Začínám docela vážně přemýšlet o tom, že bychom měli pořídit větší konvičku, ale zatím ta jednolitrová stačí. A dobře se díky ní rozděluje hnojivo pro jednotlivé druhy.

To, že je tlustokožec 27. druh u nás doma rostoucí, je fajn, ale na kusy jsem to vlastně ještě nepočítala. A tak tedy: tchyniny jazyky – 4 květináče (5. je v práci), saracénie – 1x, nolina – 1x, chmelníček – 1x, trnové koruny – 2x, aloe variegata – 1x, kaktus – 1x, phalaenopsis – 1x, fíkus – 2x, voděnka – 1x, ibišek – 1x, šplhavník – 2 květináče, v každém kombinovaný normální kultivar a kultivar „Neon“, vanilka – 2 řízky v jednom květináči, yucca – totéž, avokádo – 1x, vánoční kaktus – 1x, zamiokulkas – 1x, monstera – 1x, rosnatky – 3, bublinatka – 1x, kamélie – 1x, skrytěnec – 1x, tillandsie – 4x. Jo a ještě amarylis, která momentálně odpočívá v předsíni na piáně, aby ji nic nerušilo.

Třicet pět rostlin (nebo „květináčových jednotek“). Dvě jsou u máti, kamélie je v kuchyni, amarylis odpočívá a zbytek máme v pokoji. Potuluje se nám po pokoji šestadvacet květináčů a dva pařezy…

Jistě, pořád ještě nemám na Mr. Subjunctive, který těch kytek má doma přes 800, a dokud nebudeme mít vlastní dům, asi ani na něj mít nebudu. Ale začínám u sebe pozorovat náznaky koníčkaření a vypadá to, že je to vážný. Taky když přijdu domů a otevřu dveře do pokoje, praští mě přes nos taková ta kořeněná vůně vlhké hlíny smíchaná s čerstvou vůní zelených listů. Začíná to u nás doma být cítit jako v květinářství.

Na závěr přidávám příběh kolegyně z práce: bavily jsme se o koníčkách našich mužů a pochlubila jsem se, že jsem manžela naočkovala taky a má teď masožravky a své další zákeřné rostliny. Stěžovala si mi, že má na tohle smůlu a kytky umí zabíjet už pouhým pohledem. A teď zrovna jí chcípe orchidej. Navrhla jsem jí, že ji může přinést do práce, že doma už nemám místo, ale že se jí o rostlinky postarám ráda.

O pár dní později přinesl její manžel, takto rovněž kolega, do práce pěknou orchidej. Akorát odkvetlou. Pokrčila jsem rameny, kytku zalila a umístila ji kolegyni na stůl. Odpoledne mi volala a ptala se, jak to vypadá, jestli je záchrana možná, a tak. Ujistila jsem ji, že kytka je naprosto zdravá, jenom jaksi odkvetla. Vyhrkla:

„No tak to jsem ráda! Ten můj vysvětlil synovi, že jsem ji zabila a malej teď celý den chodí a ptá se mě ‚Maminko, proč zabíjíš kytičky…'“

Doplněno 30.5.2010: 28. druhem a 36. rostlinou se stala afelandra kostrbatá… 🙂

25.5.2010 – Omluva za tiskovou chybu

Něco pro zlepšení nálady: „Omlouváme se za slovo kunda

Tenhle článek jsem objevila na blogu iDnes a nedal se minout. Ano, je částečně sprostý. Ale má styl a i vkus.

25.5.2010 – Droga sem, droga tam

Co je vlastně droga? Co si pod tím představíte? A co si představuju já?

Jako droga je odborně označena jakákoli léčivá látka rostlinného, živočišného nebo nerostného původu. Když si koupíte v lékárně léčivý čaj, v návodu se často objeví slova jako „lžíci drogy zalijeme…“ Když jsem to jako malá prvně viděla, vyděsila jsem se – všichni říkali, že drogy jsou špatné, a teď je tady pijeme jako by nic.

Droga může být jakákoli omamná látka. Říká se, že jakákoli droga působí v malém množství jako stimulans, ve větším jako oblbovák a v ještě větším jako smrtelný jed. Takže drogy jsou vlastně jedy? No asi ano. Kdo se někdy předávkoval obyčejnou kávou, ví svoje (a jde to snáz, než by se mohlo zdát).

Jako drogy se nejčastěji označují omamné látky pozměňující vědomí, od marihuany přes extázi po kokain a další. Příznivci THC se budou hádat, že marihuana žádná droga není. No, mohou protestovat proti téhle definici jak chtějí, ale ta z předchozího odstavce věci jako je marihuana zahrnuje, stejně jako alkohol, kávu, čokoládu nebo tabák.

Droga je něco, na čem je člověk závislý – ať už ve smyslu doslovném nebo přeneseném. Takže pro někoho může být drogou i vaření, sport, koníček…

Pro mě slovo „droga“ vždycky nejdřív znamená ten význam odborný, pak přenesený (něco, bez čeho nemůžu být) a až pak nějakou látku, která pozměňuje vědomí. Asi za to může i ten fakt, že můj bratranec se před pár lety ufetoval k smrti a zbyl po něm malý synek a manželka. Možná se drogám v tomhle smyslu slova vyhýbám i proto, že se domnívám, že má šílená agresivní sestřenka se stala šílenou a agresivní právě díky alkoholu, trávě a kombinaci prášků.

Proto vždycky vyhrožuju trháním ručiček a nožiček, kdykoli se někdo v mé přítomnosti jenom zmíní o trávě.

Na druhou stranu sama rozhodně nejsem celoživotním abstinentem – jednu dobu jsem docela dost pila („docela dost“ budiž měřeno ve smyslu jaký to na mě mělo efekt, nikoli v průtoku litrů mým hrdlem), kouřím od svých třinácti (a už dlouho si nenalhávám, že dokážu přestat, když budu chtít) a poměrně brzy sahám po prášcích proti bolesti, protože mám práh bolesti docela nízko a bojím se jí. I když vím, že nadužíváním malých růžových pilulek si ten práh ještě snižuju. Má spotřeba kávy by asi uživila i menší plantáž. Taky od mala beru prášky na alergii – a pokud se ty nedají označit za extra super oblbováky, pak už zbývá v té kategorii snad jedině Tramal a předoperační celková narkóza…

Je tedy ode mě pokrytecké mračit se na huliče marihuany? Alkoholiky? Závisláky na heroinu, kokainu, cracku, brownu (a jakékoli další podobné věci)?

Nemyslím si to. I společensky přijatelný alkohol umí zruinovat játra, srdce, ledviny, žaludek, nervy, pověst… Co teprve tyhle různé prášky, roztoky a pilule?

Co je droga, co škodí a co ne, to si musí každý rozhodnout sám pro sebe. Nemůžu nikomu šahat do svědomí a říkat mu ty ty ty – co ale můžu, je říci svůj názor a trvat na tom, že stejně tak nikdo nemá právo mi ho brát.

25.5.2010 – Jen žádnou paniku!

Víte VY, kde máte svůj ručník?

Dnes měl být další ročník Ručníkového dne. Nejlépe to vysvětlí oficiální stránky. Už včera večer jsem si nachystala krásný zelený ručník, který odstínem ladil s mou novou krásnou zelenou košilí, ráno jsem vytáhla porcelánové jehlice do vlasů se zeleným jetelem ze skříně, vetkla je do copu a odkráčela s manželem po boku do práce.

V ranní špičce jsme kráčeli Dejvickou nahoru, minuli jsme Hradčanskou, tlupu maturantů, ambasády, už jsme byli u mé práce – a za celou cestu ani jeden spolustopař. V práci jsem ležérně pohodila ručník přes opěradlo své židle, po pracovní době se nechala vyzvednout manželem a Svědkovou, opět jsme vážným krokem prokráčeli kolem Hradčanské a Dejvickou dolů, zapluli jsme do Fine Life… A zase ani jeden stopař.

A tak mám z dnešku smíšené pocity. Na jednu stranu mám dobrý pocit z toho, že jsem se zúčastnila téhle akce (když už mi nevyšlo Kozotřesení), na druhou stranu mě mrzí, že nás nebylo víc. Výstižně to popsal jeden uživatel Facebooku z Bratislavy: „Ja som dnes stretol len dvoch stoparov a to som sa aspon tri krat presiel centrom Bratislavy a este jeden z toho bol bracho

Připadá mi, že Češi si prostě neumí hrát. Nadávat na politiku a házet vejcema po Paroubkovi, to by nám šlo – ale kde je ta hravost?

Ach jo.

No, hlavně žádnou paniku…

27.5.2010 – Volit! Nevolit! Volit! Nevolit!

Je to zhruba rok, co jsem nadávala, že ve volbách do Evropského parlamentu prakticky není koho volit.

Že by se situace změnila, si nedělám iluze. Štve mě to. Ale chci jít k volbám a chci volit – teď ještě najít, koho vlastně volit budu…

Asi to vezmu cestou nejmenšího odporu, tj. která strana je mi nejméně odporná. To rázem vyřadí ODS, ČSSD, TOP 09, KSČM, DSSS, Piráty, Ježíš je pán, KDU-ČSL, SPO Zemanovce, Suverenitu Jany Bobošíkové, VV, Cibulkův Pravý blok, obě ČSNS, Republikány a Liberály (u těch se mi natolik nelíbil klip, že mě odradil i od zkoumání jejich programu. 16 z 27 stran vypadlo, jdeme na zbylých 11. (Mimochodem, jestli se mnou nesouhlasíte, co do měřítka odpornosti, vaše věc. Můj blog – můj článek – můj názor. Já vám ho necpu, vy ho čtete dobrovolně.)

Po prvním letmém pohledu na programy vypadla Koruna Česká. Je to krásná a nostalgická myšlenka, občas si říkám, že by monarchie nebyla od věci, ale nepřipadá mi to reálné. Bába z vozu, kobyle se lehčej táhne.

Moravané mají dobré myšlenky, jsou ale hodně radikální, co se týče i změn státní správy a samosprávy, chtějí zrušit Senát a omezit počet poslanců. I když zrovna tohle by se mi líbilo, nevidím to jako reálnou šanci na úspěch. Navíc, jsou ostře proti registrovanému partnerství, ale nevidím v jejich programu alternativu pro partnery stejného pohlaví. Jestli jsem to přehlídla, dejte mi prosím vědět. Další vyškrtnutá strana, zbývá 9.

Ups. Právě jsem zjistila, že Národní Prosperita vystoupila z voleb. Prohlášení je to zajímavé, i když na mě až moc emočně vypjaté a nevím, co si z toho mám vybrat. A rovnou říkám, že o té straně jsem se poprvé dočetla dneska v seznamu MVČR stran podle vylosovaných čísel u voleb. Nevím o nich vůbec nic, ale protože volby jsou pozítří (za 7 minut už zítra), nemám čas o nich nic zjišťovat.

Občané.cz mě nejdřív příjemně naladili, ale věta „dáváme příležitost také těm, kteří stáli mimo politické dění v důsledku politických změn – po dvaceti letech nemá cenu dělit národ na různé kategorie, hlavním kritériem musí být především prokázané schopnosti a pevné morální postoje“ mi šla docela dost proti srsti. Program je také plný krásných vět, ale ani jedna z nich není konkrétní. No, já jsem také pro rovné šance žen (aby ne!) a podobně, ale kdybych s tím lezla na veřejnost, alespoň rozepíšu, jak bych toho chtěla dosáhnout, ne? Takže ne.

Mimochodem, pokud vám připadá, že soudím zkratkovitě, je to proto, že žijeme v instantní době. Všechno je potřeba udělat hned! lépe! rychleji! (Viléme! Hynku! Jarmilo!). Já jsem se tímto přístupem nakazila taky a proto chci od lidí, kteří mě žádají o mou podporu, vědět jasně a zřetelně, proč bych je podpořit měla. Nemám čas hrát si na Herlocka Sholmese a pátrat po tom, co bylo přesně míněno tím či oním obskurním prohlášením. Navíc, pokud se v dnešní mediální době, která je navíc díky internetu poměrně transparentní, někdo neumí vyjádřit konkrétně a mluví ve velmi obecných prohlášeních, je to pro mě indikátor sám o sobě. To neplatí jen pro stranu Občané.cz, platí to pro všechny.

STOPáci vypadli pro mě hned jako další (mimochodem, pokud je hledáte na netu, hledejte je pod heslem „strana stop“ – jinak vám vyskočí ochrana památek, Stop Obezitě, což byla i má první asociace, a podobně). Je pěkné, že jako jediná strana předložili volební program formou veřejně vymáhatelného příslibu, nebo jak to píšou, je fajn,  že ho mají vtipně napsaný tak, aby dané body vždy začínaly písmenem „P“, je pěkné, že se na prvních bodech programu věnují problematice exekucí – ale v programu se mi špatně orientuje, a když jsem se dočetla, že zákony se mají zpřehlednit tak, aby platily jednoznačně, protože obecné formulace dávají prostor „vykládání zákona“ a tak umožňují korupci, dupla jsem na brzdy tak ostře, že jsem si skoro rozbila hlavu o notebook.

Zákony totiž není možno formulovat tak, aby přesně vymezovaly všechny životní a právní situace. Život je totiž vždycky vychcanější než psané slovo a pokus o takové formulace, které by nepřipouštěly žádný „výklad zákona“ by jednak nechal volná vrátka pro případ situací v zákonech neobsažených, jednak by z nich udělal ještě mnohem delší plachty než už jsou (a tak by se je kromě několika jedinců, kteří by se stali chodícími encyklopediemi, nemohl nikdo naučit) a jednak by při odhlasovávání nových verzí zavedl daleko více papírování a tím i znepružnil (existuje tohle slovo vůbec) státní aparát a navíc by vyvolával pokusy o korupci přímo v zákonodárné sféře (ne, že by tady už nebyly). Takže by vlastně zhoršil to, co se STOPáci snaží tímto bodem vymýtit.

Zbylo mi 6 stran: Evropský střed, Humanistická strana, Klíčové hnutí, Konzervativní strana, Strana svobodných občanů a Zelení. Ani jedna z těchto stran by se podle posledních předvolebních průzkumů nedostala do parlamentu. Podle virtuálních voleb na iDnes by měla šanci Strana Zelených.

Jako první odložím Klíčové hnutí. Důvodem je kupříkladu jimi navrhovaný systém důchodů a další záležitosti v tomto duchu, nepříklad prohlášení, že bydlení není zboží ale domov. Bohužel, je mi líto, že vás musím z této příjemné a roztomilé Utopie vzbudit, ale bydlení je zboží jako každé jiné. V dnešním tržním ovzduší by bylo opravdu pošetilé chtít to zásahem shora změnit. Neříkám, že je to správně, ale je to prostě nereálné.

Humanistická strana je mi docela sympatická, ale bezplatné vzdělávání bohužel nemá moc šanci, zvláště pak na úrovni vysokých škol (to se mi to kecá, když ji nemám, co?) – ne, nezávidím, jenom nevidím, kde by měl stát ještě brát na dotace.

Zabránit privatizaci zdravotních pojišťoven je fajn, ale snížení jejich počtu už tolik moc ne. Tento a podobné důvody mě přiměly zamávat na rozloučenou Evropskému středu.

Konzervativní strana se mi líbí hodně, ale například vrácení neprávem užívaného majetku původním vlastníkům může být zvlášť u nás docela oříšek. A nemyslím si, že by měli ve volbách moc šancí.

Co mi zbylo? Svobodní a Zelení. Jednoho z nich půjdu volit. Koho, to ještě nevím – ani s jednou stranou nesouhlasím na 100%, v obou jsou lidé, kteří jsou mi osobně sympatičtí i nesympatičtí, jedna má více šancí než druhá.

No, mám asi tak den a půl na bližší studium jejich programů a možností. Pak půjdu hodit hlasovací lístek do urny, protože chci, aby můj hlas přispěl svou troškou ke změně politického ovzduší u nás.

Akorát jsem ráda, že na tom nejsem stejně jako můj táta a jeho žena nebo můj manžel – vědí toho o lidech v politice dost na to, aby je to znechutilo a uvedlo do stavu mysli, že stejně volit není koho. No není, no, ale stejně to zkusím.

29.5.2010 – Volit – Nevolit 2

Milí občané, co nejste ovčané!

Za půl hodiny končí volby a mně za nimi zůstává hořko v ústech. Jednak kvůli kauze s lidmi, kteří požadovali peníze za hlas. Prý jim ho někdo slíbil. Jedni svědci tvrdili, že „nějaký podnikatel“ rozdával na ulici peníze za to, že lidé půjdou volit Paroubka, druzí tvrdí, že ti první kecají. Čert aby se v tom vyznal. Ale to je na jednotlivých stranách, jestli výsledky zpochybní nebo ne.

Moje druhé – a daleko větší – hořko se týká přístupu lidí k voličům či nevoličům a k politické kampani celkově. A protože blog je v podstatě virtuální (a veřejný) deník, hodlám se z toho tady v klidu vypsat a vyvalit všechno, na co si v souvislosti s letošními volbami vzpomenu.

Zaprvé: Jsme lidi, ne opice. Bohužel, některé části obyvatelstva se ještě do fronty na mozek ani nedostaly, a tak budou tupě opakovat to, co jim vysvětlí kamarád, kamarádka, manžel, manželka, šéf v práci… Nebo ten pán s kytkama, co rozdává dárečky. Nebo televize. Fejsbůk. Něco. Někdo. Kdokoliv. Hlavně si neudělat vlastní názor, o probůh, jak to by bolelo.

Na jednom blogu jsem se dnes v komentářích setkala s formulacemi „Bylo mi vysvětleno“ – proč ne „Pochopil jsem“ nebo „Pochopila jsem“? Nebo „Došlo mi“? „Bylo mi vysvětleno, co chce vlastně ta a ta strana udělat, tak jsem ji šla volit“.

Jistě, každý jsme nějaký a máme svůj systém – vajda řekl, že se bude volit Paroubek, tak se bude volit Paroubek. John je ten sympatický pán z televize, tak se bude volit John. Kníže je aristokrat a má charisma, tak budeme volit jeho. Je fakt, že to už radši „bylo mi vysvětleno“, protože to naznačuje, že se ten, komu bylo vysvětlováno, alespoň trochu zajímal o program alespoň jedné strany.

Co bych považovala za ideální? „Zajímalo mě to, zeptal jsem se, zeptal jsem se jinde, promyslel jsem si to, podíval jsem se na další informace a nakonec jsem se rozhodl.“ Ale JÁ jsem se ROZHODL, nikoli ON mi to ŘEKL. Kdy se člověk rozhodne, to je naprosto jedno. Někdo měl jasno ve chvíli, kdy strany prvně uveřejnily program, někdo (a já taky) se rozhodoval na poslední chvíli za plentou.

Kdybyste viděli, jak jsem držela v rukách lístky Svobodných a Zelených a přemýšlela o tom, že bych raději volila Svobodné, protože mám méně nesouhlasů s jejich programem, ale že Zelení mají možná lepší šanci se dostat do parlamentu, protože je asi bude volit víc lidí! Kdyby tam někde byla skrytá kamera (což být nesmí) moje ksichty by asi vydaly na poměrně zábavné video.

Zadruhé: Jsme lidi, ne ovce. Viděli jste někdy ovce na pastvě? Já, ač Pražák, jsem je mnohokrát pozorovala docela zblízka (chodila jsem dělat společnost jedné známé v Německu, co trpí roztroušenou sklerózou, a když jsem si chodila na balkon její vily zapálit, pásly se za plotem sousedovo ovce) a jak jsou ta zvířata srandovní, v jedné věci jsou fakt debilní: pokud je jedna ovce trošinku dál od stáda a skloní hlavu, aby si uškubla kus zelenýho, další ovce ji zpozorujou a s myšlenkou „Co to máš? Ukáž! Dej mi!“ se k ní vrhnou a snaží se urvat kus toho samýho, co žrala ta první ovce. Při tomhle strkání dřív nebo později jedna z ovcí prostým bodyčekem odletí o kus dál. Skloní hlavu, něčeho si uškubne, protože i ovce potřebuje žrát, že jo, a celý cirkus s „Co to máááš? Ukáááž! Dej to sééém!“ se opakuje. A dokola a dokola a dokolečka dokola. Nejsem ovčák, ale při svých nikotinových sedánkách jsem neviděla, že by je to někdy přestalo bavit.

Pokud vám to připomíná některé méně sofistikované puberťáky nebo puberťačky, no, mně taky.

A tak by se měl každý občan, který není ovčanem, o svých věcech rozhodovat sám. I o tom, jestli ráno vstane. O tom, co si dá k obědu. O tom, zda půjde volit. A když jde volit, měl by se sám rozhodnout o tom, koho bude volit. Tím nechci říct, že by o tom neměl s nikým mluvit, ale konečné rozhodnutí musí být na něm, ne na tom, že mu to řekl Franta, tak co by ne.

Tady zase trochu odbočím – chápu, když se člověk poradí o volbách s rodinou nebo kamarády, ale já to nedělám. Naštěstí. Dneska jsem četla manželovi článek z blogu, co si píše Nominek, je to takový pěkný postřeh o dětech, a jeho zarazila ta formulace „Koho budeme vlastně volit?“ V duchu jsem si pogratulovala, že se na takovéhle věci neptám (maximálně si zjistím stanovisko ostatních, ale pak si to stejně rozhodnu po svém), protože to vypadalo, že takový můj dotaz by asi zařadil do stejné kategorie jako otázku, zda bychom si nedali v posteli trojku s jeho bratrem s tím, že uprostřed by byl manžel (ne, neptala jsem se; ne, nikdy se nezeptám). No, možná jeho reakci trošku přeháním, ale zas tak moc ne. Pravděpodobně to byla jen-tak-fráze, možná jsou Nominek se svým manželem stejného politického vyznání (my nejspíš ne), a vůbec, co je nám do toho. Každý má svůj systém a má právo si ho vybrat.

Lidi, co nebyli volit (nebo so předem prohlašovali, že volit nejdou), byli tentokráte skorem ukamenováni. Stejnými argumenty, jako se používají vždycky, ale najednou jich mají plnou hubu i ti, co na to předtím kašlali. Ano, bylo by fajn, kdybychom chodili volit (skoro) všichni, ale popravdě, koho chcete vlastně vybrat? Můžete na sto procent říci, že se stranou, kterou jste volili, souhlasíte ve všech bodech programu i se všemi jejími kandidáty a jejich názory?

Drtivá většina lidí v letošních volbách volí „menší zlo“ – neboli systém nejmenšího odporu. Já taky. Rozcházíme se v definicích, co je větší a co je menší zlo, ale od toho tu máme ty volby – aby se ukázalo, co si doopravdy myslí většina lidí, ne to, co říkají. Kdybychom všichni mysleli stejně, volby by neexistovaly.

Můj manžel má jiný volební systém. Našly by se strany, u kterých by souhlasil s některými body programu. Nebo s některými zastupiteli. Ale většinou je buď v programu takové strany nebo mezi jejími zastupiteli něco, s čím on silně nesouhlasí. Má svoje standardy, a doufá, že jich začnou politické strany dosahovat, aby měl koho volit. Já tomu říkám, že má oproti mému systému nejmenšího odporu systém největší shody.

Jak je vám asi jasné, manžel volit nebyl. Nemá koho. Není to proto, že by chtěl dělat gesta, prostě nemá koho. Jasně, že jsou hovada, kterým je to naprosto u drdólu a zvednout zadek a dojít k urně je pro ně moc námahy, ale hodně „nevoličů“ je na tom stejně – nemají koho volit. A to je pak otázka změny politické scény, pokud u nás k něčemu takovému vůbec může dojít.

Krásný příklad byl taky jeden bloger, který dostal vynadáno, protože nebyl volit. Bylo mu řečeno, zda ví, že to hlasy z ciziny posledně zabránily Paroubkovi dostat se k moci a že od něj byl očekáván jiný přístup. Hm. Jenže je v cizině a má propadlou občanku…

A tak prosím, když vám někdo řekne, že volit nebyl, neurvěte mu hlavu za to, že je nezodpovědné a líné hovado, které by nejraději vidělo komunisty zpátky u moci, ale zeptejte se ho proč. Třeba je opravdu nezodpovědné líné hovado, ale třeba má k tomu svůj důvod. Nemusíte s ním souhlasit, stačí, když si ho poslechnete.

A proč vlastně ty ovce? No protože všichni opakujou jako mantru „volit, volit, volit“ a nerozhlížejí se nalevo-napravo. Jako zombie a jejich „mozkyyy“. Jen proto, že si něco myslím, je můj názor nutně nejlepší a jediný možný? Trochu pokory a empatie, prosím!

Zatřetí: jsme lidi, ne šakalové. Taky nemám ráda Paroubka, nevolím ho, nehodlám ho volit, nelíbí se mi jeho přístup ani program, ale v poslední době mi ho až začíná být líto. Ovce spokojeně přežvykují, že Paroubek je špatný, ale nikdo už moc nepřemýšlí o tom, proč vlastně. Až znepokojivé množství lidí udává, že je hnusný. Pardon, Winston Churchill byl taky pěkný pašík a rozhodně nebyl vzorem mužské krásy, takže fyzický zjev s politikou nemá co dělat.

Kdyby všichni ti lidi, co obětovali své „síly“ na virtuálních demonstracích a fejsbůkových skupinách, spojili své úsilí a šli po komunistech alespoň s půlkou nasazení, co věnují potírání Paroubka, už by ta strana neexistovala!

„Všichni volí proti Paroubkovi“ – větší hovadinu jsem neviděla. Koho? DSSS? Lidovce? Suverenitu? To mě chcete rozesmát? Přestaňte laskavě s tím anti-kultem osobnosti, je mi z toho blivno.

Začtvrté: Jsme lidi, nejsme… Nejsme co? Idioti? Nejsme prvoci? Nejsme blbouni nejapní? Pardon, blbouni vlastně vyhynuli…

Proč jsou tu skupiny a plakáty s nápisem „Jestli vyhraje Paroubek, prosíme posledního občana opouštějícího tuto republiku, aby zhasnul“, ALE ANI JEDEN S NÁPISEM ZAČÍNAJÍCÍM „JESTLI VYHRAJOU KOMUNISTI…“?

Děláte si ze mně prdel?

Lídři ostatních stran prohlásili, že s Paroubkem do koalice nepůjdou. Zdaleka ne všichni totéž prohlásili o komunistech.

Komunisté jsou odhadováni jako jedna ze stran, co se dostane do parlamentu…

Hlavně, že lidi nadávají mé matce za to, že je Ruska, a že teda určitě může za osmašedesátý! Když vám to teda tak vadí, jak to, že komunisti jsou pořád povolenou stranou a i zahraniční média bez vyjímky odhadují, že ať vyhraje kdokoliv, bude s nima muset jít do koalice? Spousta keců a skutek utek!

Zakazovaly se strany extrémní pravice s tím, že vyzývají k rasové nenávisti. A co strana, co vyzývala k třídní nenávisti? Kdo čte můj blog nějakou dobu nebo mě zná osobně, ví proč mi tohle tak vadí. Zbytku doporučuju, aby si tenhle blog prošel a zjistil si to sám.

A proto je mi z letošních voleb hořko. Třeba to spraví výsledky, ale uvidíme…

29.5.2010 – Překvápko

Takovéhle výsledky asi nikdo nečekal…

hleda se Nemo

Hledá se Nemo po česku. Printscreen z volebního online přehledu na serveru iDnes.cz

Zaprvé, trochu škodolibě se vysmívám těm, co se durdili, že „všichni jdou volit a ty ne!“ Účast něco málo přes 62% rozhodně nevybočuje z normálu, spíš naopak. Pobavila mě formulace, že si lidé nechtějí kazit víkend…

Štve mě, že se komančové pořád drží nahoře. Mají víc, než VeVerky.

Čekala jsem, že po tom propadu (nezapomínejme, že lidová strana vznikla v roce 1919 a od té doby byla vždy ve sněmovně samostatného českého státu) odejde Cyril Svoboda.

Čekala jsem, že když Zelení spadli pod tři procenta, odejde Liška.

Nepřekvapilo mě, že Zeman prohlásil něco ve smyslu „zkusili jsme, nevyšlo, jdu od toho“.

Ale Paroubek mě zaskočil.

Jak už jsem dneska psala, on sám osobně mi sympatický není, ale nejsem si jistá, zda v tuto chvíli bylo moudré odcházet z pozice předsedy. Dříve ano, později ano, ale proč zrovna teď? Protože všichni? (Co to máááš? Ukáááž! Dej to sééém!) Nebo si možná chtěl hrát:

PSP

PSP? Já teda vím, co to je, ale představa losování stran, které nafasujou Play Station Portable, aby pak dělaly dlouhé nosy na své méně šťastné kolegy, mě baví. Printscreen ze serveru Novinky.cz

Akorát, čtyři najednou? Náhoda? Střídání gardy? A co na to příznivci konspiračních teorií?

A do třetice volebních perliček, nevztekejte se, mohlo by se vám něco stát. Umístění vedle volebních výsledků je opravdu… ‚Trefné‘ mi nepřipadá v tuhle chvíli dost výstižné. Napadá vás lepší výraz?

trefi_vas

Printscreen online volebního přehledu iDnes.cz

31.5.2010 – Kopytem sem, kopytem tam

„Pokaždé když jsme se začali bouřit, poslali na nás z Moskvy tanky, ty už to tu uklidní.“

Říkala jsem si „Nebudeš psát tohle téma. Nebudeš. Jenom se zbytečně rozčílíš a zase se budeš opakovat.“ Ale ne. Listovala jsem si články na titulce a našla tenhle. Ano, ta věta z perexu pochází právě z něj a přečíst si ji bylo jako dostat ránu mezi oči.

Maruška tohle téma oslovila taky – a před jejím článkem smekám. A hodně hluboko se klaním.

Proč mám záporný vztah právě ke komunismu jsem myslím výstižně popsala zde, a proto není třeba se k těmto argumentům vracet i v tomhle zápisku. Pokud jste líní rozkliknout odkaz, není to moje chyba. Já prostě nechci mít blog zaflákaný tím, že budu opakovaně bulet nad něčím, co nezměním (zato můžu rozbít hubu každému, kdo mě na toto téma nasere – to je ta skvělá výhoda budoucnosti nad minulostí).

Dočetli jste a vrátili jste se? Pak pochopíte, proč při slově „komunismus“ dostávám osypky a vidím rudě. Vzteky.

Ale podobné zevšeobecňování, jako je ta věta z perexu, to mě donutí vidět nejen rudě, ale přímo purpurově. Schválně, jestli přijdete na to, proč.

Prosím všechny, kdo mají větší povědomí o dějepise než já, aby mi sdělili, kolikrát byly sovětské tanky v (tehdy ještě) Československu! Já jsem přišla na rok 1945 a 1968. Manžel tvrdí, že na zbytek se musíme zeptat pašeráků, ježto ze sovětských tanků byla složená větší část tankových praporů naší armády.

Ne, nevysmívám se autorce oné věty, ale myslím, že některé věci si zaslouží upřesnění. Jako například to, kdo koho kam poslal a kdo koho kam pozval. Ono je vždy jednodušší dělat ze sebe bezbrannou oběť, než si přiznat, že nejen v současné vládě jsou svině, že tam byly i tehdy, a že jim asi taky šlo o nějaké vlastní cíle.

Hlavně nesnáším, když někdo řekne, že to byli Rusáci. Zaprvé, ten výraz prostě považuju za urážlivý, taky díky tomu, že ho po mně plivali lidé, kterým jsem nic neudělala, jen kvůli mému „míšenému“ původu. Zadruhé, není to faktologicky správně – okupaci v roce 1968 provedla sovětská vojska, která zahrnovala mnoho různých národností, které měly společné jen to, že je komunisticko-socialistický systém převálcoval. Někomu to připadá jako drobnost – ale kolik z těch samých lidí se rozčiluje, když je v dnešní době někdo nazve Čechoslováky (já vím, já vím, to už jsem psala).

A nenávidím, opravdu z celého srdce a to nenávistí silnou a hořkou jako přelouhovaný černý čaj, zevšeobecňování typu Rus = Komunista.

Měla jsem šéfku, která je zhruba stejně stará jako moje matka – a té bude letos 65 let. Dávala mi to docela často sežrat. Dokonce, když jí matka našla nájemníky do domu a zařídila vyrobení chybějícího schodiště, to dala sežrat i jí, a tak dlouho jí vyčítala Osmašedesátý, až se má matka rozbrečela a přišla domů úplně vynervovaná. Za co? Pokud jste četli mnou výše odkazovaný článek (AKA proč nesnáším komunisty), víte, že s tím měla asi tolik co společného, jako Vietnamec, ke kterému si chodíte pro zeleninu, s potopením jihokorejské fregaty.

Za několik málo let mi bude třicet. Popravdě, já osobně si ze změny režimu pamatuju jen to, že jsem šla do druhé třídy a tam nám bylo řečeno, že už nemáme říkat učitelce „souško“ ale „paní“. Vzhledem k tomu, že jsem ani nevěděla, že „souško“ znamená „soudružko“, natož abych znala význam toho slova, a vzhledem k tomu, že jsme naší kantorce stejně říkali „pančelko“, bylo mi to naprosto jedno. Dostali jsme nové penízky, byly jinak barevné a… a… a… zaboha si víc nepamatuju.

Víte, že jsem už jako malá trávila poměrně dost času s rodiči na cestách, takže jsem jaksi neměla možnost pozorovat „běžného českého občana“, jestli náhodou nebyl utiskován, a jak se to po Plyšáku změnilo. Dítě si neuvědomuje, že zažívá svým způsobem historicky převratné události – mě zajímalo, jestli půjdeme s kamarádkama do cukrárny nebo na kopec, nebo raději s klukama lézt přes zdi na dvorku a hrát si na kopanou. Nebo jestli mě táta zase pustí na počítač hrát si s robotem Karlem.

Rostla jsem, naši se rozvedli, a když mi bylo deset, vyjely jsme s mamkou za příbuznými na Sibiř. Milovala jsem ty cesty vlakem – vlezla jsem si na lehátko, pozorovala jsem krajinu za okny, koukala se na prověšené dráty elektrického vedení a dělala různé objevy. Například, že hlavou dolů se nemá pít, protože se špatně polyká. Že spadnout na stoleček ze druhého lehátka docela bolí. A že klidně můžu viset mezi horními policemi a jediné, co se stane je, že se máti strašně vyleká.

Zasekly jsme se, protože nevyšel obchod, do kterého matka hodně investovala, a byly peníze jen na jeden lístek zpátky. Nedalo se nic dělat – matka odletěla do Prahy a já zůstala u známých a tři měsíce jsem chodila do ruské školy. Musela jsem se velmi rychle naučit psát azbukou, protože ač cizinka, neměla jsem žádné úlevy. Nikdo ze mě nedělal zviřátko v kleci, nikdo si na mě neukazoval a neptal se mě, jestli máme v Praze už taky splachovací záchody (tuhle otázku jsem dostala o mnoho let později od jedné Švýcarky). Měla jsem naprosto stejná práva i povinnosti jako všichni ostatní.

Konečně se mi povedlo dostat se zpátky do Prahy, a protože matka musela pronajmout náš byt, aby získala nějaké peníze, bydlela jsem u dědy s babičkou v jiné části města. Taky mě zapsali do místní školy, abych nemusela dojíždět přes celou Prahu.

Den po mých jedenáctých narozeninách jsem šla do nové třídy. Učitelka mě chytla kolem ramen, postavila mě před tabuli a pravila: „Děti, Olinka se právě vrátila z Ruska, že jí ve všem pomůžete?“ Dodnes si netroufám odhadnout, jestli tušila, jaká její slova mohou mít následek…

Nejdřív se nedělo nic, kluci ofrňovali nos nad holkou, ale jinak jsme si s holkama dobře pokecaly, jezdily jsme spolu na kolech po parku a hrály jsme si, jak to děcka prostě dělávají. Postupně se mnou ale přestávali lidi mluvit a začaly úšklebky. Nechápala jsem. Přece nejsem hloupá nebo ošklivá, nejsem šprt, nikomu jsem nic neudělala…

Dodnes je mi hořko, když si vzpomenu, jak přišla jedna kamarádka a řekla mi, že už si se mnou nesmí hrát. Nechápala jsem. Za školu nechodím, poznámky nenosím, neperu se, nikomu neubližuju, nekradu. Proč? Proč se se mnou lidi nesměli kamarádit? Vždyť jsem nebyla nijak nemocná, abych je mohla nakazit. Ta dívka mi pak řekla, že mámě je to jedno, ale že když její babička slyšela, odkud jsem přijela, strašně se rozčílila a zakázala jí se se nou stýkat.

Milá Janiččina babičko, doufám, že jste hrdá – a s vámi rodiče a prarodiče mých dalších tehdejších spolužáků. Vaše nerozlišující nenávistné kecy mi v jedenácti letech udělaly ze života peklo a namalovaly mi na záda terč. Nevysvětlili jste svým potomkům rozdíl mezi politickým přesvědčením a národností nebo původem. Neřekli jste jim, že už je to několik let, co vámi tolik nenáviděný režim skončil (ale dokážu si představit, že ty ROHácké knížečky jste měli všichni). Poštvali jste je na mě.

Čím dál tím víc lidí se ke mně začalo chovat vysloveně sprostě. Brali mi věci, čmárali mi sprosté obrázky do sešitů a na lavici. Kombinace svastiky a pěticípé hvězdy byla oproti ochlupeným kosočtvercům a chujům s koulema docela osvěžující. Dostat facku nebo herdu do zad od spolužáka nebylo ničím neobvyklým. Shazování věcí před hodinou z lavice bylo natolik stereotypní, že jsem to ani nevnímala. Prostě jsem je sesbírala a vrátila na místo. A pak znova. A znova.

Má vlastní rodina si taky přidala. Když jsem si vyslechla z úst spolužáka další krutou sprosťárnu, vrazila jsem mu facku. Dostala jsem poznámku, děda mě vzal a šel se mnou na adresu, kde ten spolužák asi bydlel, abych se mu omluvila. Naštěstí nebyl nikdo doma.

Ale mě se za celou dobu nikdo nezastal.

Nakonec to celé vyvrcholilo tím, že se do mě pustila drtivá většina třídy. Nejdřív jen tak pokřikovali, pak začali bušit do lavic a židlí na rytmus „We Will Rock You“ od Queen, které tenkrát ve třídě frčely, pak… Pak si bouchnul skoro každý.

Řekla jsem to doma. Děda nehnul ani brvou. Matka přišla do školy a zeptala se ve třídě dětí „Kdo jste nebil mou dceru?“ Ruku zvedlo sedm dětí. Ve třídě nás bylo asi třicet.

Musela jsem na chvíli přestat a jít se uklidnit. I po tolika letech je to pro mě hodně bolestivá záležitost. Snášela jsem i fyzické tresty, když to bylo za něco, co jsem provedla. Ty mi všechny vypadly z paměti, odnesl je čas. Ale tohle bylo nezasloužené a nic to už nespraví. Bude mi ještě dlouho trvat, než se přes to dostanu tak, abych při těhle hovorech neměla v krku knedlík, v očích slzy a abych se tomu dokázala od srdce zasmát. Opravdovým smíchem, ne tou cynickou napodobeninou. Nedělám ze sebe chudinku a nepíšu to proto, abyste mě litovali – takhle to bylo a takhle se ohledně toho dodnes cítím. Skoro po dvaceti letech.

Letos v zimě jsme se na tohle téma bavili s dědou a s babičkou. Děda mi řekl „My jsme přece proti tvému původu nic neměli.“ Když jsem ho upozornila na to, o čem mluvím, odmítl uvěřit, že se to stalo a řekl, že si to vymýšlím. Babička se zhrozila; ona o ničem nevěděla. Děda, jako správný domácí patriarcha, tyhle věci řešil sám a ona se dozvěděla jen to, co bylo potřeba.

Netřeba říkat, že mě tyhle zážitky poznamenaly natolik, že když jsem se pak vrátila na školu, kam jsem chodila dřív, byla jsem velmi agresivní. I tam byli lidé s ostrým jazykem, kteří ho uměli použít. Došlo to tak daleko, že byl podán návrh na to, abych byla umístěna do zvláštní školy. To, že jsem u toho brala prášky proti alergii v předepsaném množství, které bylo později vyhodnoceno jako dvojnásobek průměrné dospělácké dávky, taky situaci nepomohlo. Ale udržela jsem se na „své“ škole a nikam jsem nepřecházela.

I na gymplu jsem se sem tam ostře ohnala proti pitomým výrokům, ale k fyzickému násilí jsem se už neuchylovala.

A tak vás, zanícené anti-komunistické pisatele, prosím, zjistěte si nejdřív, o čem vlastně melete, a nikoli z Wikipedie. Vaše cancy můžou někomu pořádně zahýbat se životem. Nebuďte jako tupí roboti, co zvládají jen opakovat už stokrát přemleté, požvýkané a natrávené věty. Přečtěte si Souostroví Gulag (pokud máte Solženicyna jako povinnou četbu, můžete to i dobře zpracovat) nebo si prostudujte server Totalita.cz. Mluvte se svými rodiči a prarodiči, ptejte se svých kantorů.

Ale pamatujte si u toho, že zevšeobecňování je velmi krutá zbraň. Může zničit životy raz-dva, nebo je alespoň na dlouho poznamenat. Pamatujte si u toho, že tím, co říkáte (a píšete), do větší či menší míry ovlivňujete názory ostatních.

Komunismus, založený mimo jiné i na ideích K. Marxe, věčného ožralce a děvkaře z bohaté rodiny, který s „dělnickou třídou“ přišel do styku maximálně tak v hospodě u půllitru a s tím, o čem psal, neměl žádné zkušenosti, poznamenal mou rodinu dávno předtím, než jsem se narodila. Tupé ovce, co při režimu povětšinou držely hubu a krok, pak poznamenaly život mně.

Jste taky tupé ovce?

PS: omlouvám se za opakování článku – předtím se mi ho nepovedlo zařadit pod Téma týdne.