Červenec 2010

2.7.2010 – A co my?

Poslední článek v AK mi zdvihl mandle. Přesně jak jsem psala ve svém komentáři pod ním, zdá se mi, že správci zapomínají na to, že těch pár protestujících jedinců je jenom pár protestujících jedinců ze skoro pěti set klubů!

Pokud tohle někdo ze správcovského komanda čte, považujte tohle za studenou vodu do obličeje a laskavě se proberte! Kolik členů že AK má? A kolik z nich je klasických stěžovatelů? A kolik že přesně na vás útočí?

Buďte té lásky a spočítejte si uživatele stávající i čekatele. Zjistíte, že po vás vyjíždí pouhý zlomek. Pokud trváte na tom, že vaši práci bude oceňovat 100% členů i čekatelů AK, pak vám jako bývalý moderátor fóra Bitefight.cz přeju šťastnou cestu, protože co nevidět nasednete na svého růžového jednorožce a pojedete přes duhový můstek do Obláčkového království, kde vás přivítá Dr. Chocholoušek.

Ano, vím toho hodně o nutkání prohodit monitor oknem, taky jsem nejednou brečela nad slovy a urážkami usera, který měl pocit že na něj se pravidla přece nemohou vztahovat, pokoušeli se mě podplácet (ano, kvůli pitomé hře), vyhrožovali mi soudem i fyzickým útokem. Kamarádce z teamu někdo proflákl osobní kontakt a vyhrožovali jí po telefonu.

Neříkám, že jsem lepší nebo horší v otázkách správcování než Bafuňáři AK, ale mám své zkušenosti. Opravdu bylo nutné kvůli několika opakujícím se jedincům napsat sáhodlouhý článek v podstatě o tom, jak je to těžké a jak si vždycky někdo stěžuje?

Newsflash! VŽDYCKY to bude těžké a VŽDYCKY si bude někdo stěžovat! A v drtivé většině případů to budou pořád jedni a ti samí lidé! A VŽDYCKY bude těch, co si stěžují méně, než těch, co souhlasí (nebo je jim to upřímně u prdele). Bohužel pro správce, platí tady tak trochu ten známý výrok Edmunda Burkeho: K tomu, aby zlo zvítězilo, stačí jediná věc – aby dobří lidé nedělali nic.“ Slyšíte jenom ty víly-jedůvky, co ječí a piští a není jim vhod, co děláte.

Jenže, ono se to dá vzít i obráceně: ti co neřvou vlastně s váma souhlasí a jsou dost spokojení na to, aby si hrabali na svým písečku a mlčeli. Já vím, je to zklamání, člověk by chtěl mít aktivní komunitu a aby se „ti hodní“ taky účastnili, jenže to je přání otcem myšlenky. Takže se laskavě sami kopněte do zadnice (nebo mi dejte vědět, ráda vás nakopnu osobně) a přestaňte udělovat tolik prostoru a pozornosti řvounům a sebelítosti. Nebo ji aspoň nerozmazávejte oficiálně a veřejně.

Je nás tady mezi členy i čekateli (můj případ) dost, kdo se Správcovským komandem souhlasí, ať už v klidu sám pro sebe nebo „nahlas“ v komentářích a nezasloužíme si, aby naše většina byla v podstatě opomíjena proto, že je hodně z nás slušných a nechtějí se veřejně hádat!

Nezapomínejte na nás!

Na rozloučenou nabízím výrok René Descartese: Kdykoliv mě někdo urazil, snažím se pozvednout svou duši tak vysoko, že ji urážka nemůže dosáhnout.

2.7.2010 – Taky to znáte?

Člověk by se tak rád vyspal… Nutně potřebuje spát… Spát, spát, spát… A…

…přijedou popeláři
…pod oknem táhnou fandové z fotbalu
…nějaký debil fouká do vuvuzely
…sousedi provádí rekonstrukci pokoje nad váma
…soused za zdí chrápe tak, že ho slyšíte u sebe v ložnici

Autor jednoho z mých oblíbených komiksů to zná docela určitě…

4.7.2010 – Padá Mozilla…

… něco si přej!

Mám problém. Používám prohlížeč Mozilla Firefox (kdybych tak ještě věděla, kterou verzi) na OS Windows Vista (poznámky si nechte). Mám všechno aktualizované jak je to jen možné – a neustále se mi prohlížeč seká. Obzvlášť, když chci pustit nějaké video na YouTube. Nejde s tím pak nic dělat, jen vlézt do Task Manageru a násilím celý prohlížeč vypnout.

Stahovat a používat jiný prohlížeč se mi nechce.

Ví někdo, co s tím?

7.7.2010 – Skvělý pocit

Zrovna dneska se tohle dá brát ironicky i doslovně. Holt zajímavý mix (zajímavý alespoň pro mě)…

Hm, tak tenhle článek teď píšu podruhé, protože jsem si napoprvé všimla, že mám vypnuté automatické ukládání textu (jak to? Já to nepřenastavovala) a aniž by mi došlo, co dělám, klikla jsem na odkaz Nastavení… Text v… No, tam. Vážně skvělý pocit. Mimochodem, ač se mi uložilo v nastavení, že mám automatické ukládání zapnuto, zas mi pod editorem svítí, že je vypnuté. Ale co, kašlu na to – tlačítko Uložit a psát dál je taky fajn.

Dnes jsem se v práci tedy přetrhla. Po dvou dnech volna se prakticky nic nedělo, protože šéf měl tolik jednání, že jsem se mohla v klidu kopat do zadku. Třeba podle tohoto patentu. Ovšem už se těším na zítřek – má pro mě v zásobě tak třicet dopisů na přepis, takže asi přestanu na chvíli prudit s komentářema široko-daleko.

Skvělý pocit taky byl, když jsem půl dne sháněla jednu paní z partnerské firmy kvůli dokumentaci pro jinou firmu, která dodává jiné firmě a ještě jiné firmě potřebuje dát vědět deset dní před nakládkou nejpozději (jo, jo, naše práce je přesná, exaktní a rozhodně v ní není místo pro chaos) a nebrala mi telefon (a její nadřízený mi nebral telefon a jejich nadřízený mi nebral telefon a jeho nadřízený mi nebral telefon a spojovatelka na centrále v jiném městě taky nebrala telefon a v pražské kanceláři taky nikdo nebral telefon). Tedy, do té doby, dokud jsem nepřestala volat z firemní pevné a nevzala do ruky svůj soukromý mobil. Ale fuj! Naštvali jste mě a ještě jsem za vás utratila prachy!

A úplně výborně jsem se cítila, když jsem se dozvěděla, že náš bývalý zaměstnavatel, respektive jeho pravá ruka, se zase cuká s podpisem papírů (evidenční list důchodového pojištění; normálně má zaměstnavatel povinnost ho vystavit do osmi dnů po skončení pracovního poměru – my čekáme od posledního dubna). Opravdu nemám ráda, když někdo kecá a myslí si, že mu to budu žrát. A ještě víc nemám ráda, když si někdo ani nedá práci s tím, aby kecal pořádně, ale vymýšlí málo japné báchorky, aby vzápětí udělal něco, co jeho tvrzení s přehledem vyvrací. To si myslí, že jsem slepý a hluchý imbecil žijící v naprosté izolaci?

Nebudu to tady rozpitvávat do podrobností, přece jenom ta razítka potřebujeme, jelikož bez nich manžel nedostane podporu – a jeden podprůměrný plat je na dva lidi fakt málo. Taky by bylo někdy fajn dostat ty chybějící výplaty (a díky zatím za tu jednu splacenou), protože já jsem po jedné operaci, mířím na druhou a za měsíc potřebuju zaplatit dvanáct litrů pojišťovně jinak mám pomalu na krku exekuci. Je to opravdu fajn, když vám někdo vysvětluje, že vaše problémy jsou nicotné, protože on dluží tolik a tolik mega. No, když je třicet klacků pro dotyčného tak málo, nevidím důvod, proč celou tu kauzu neukončit a můžeme si jít všichni z cesty. Uleví se všem zúčastněným.

A když už kňučím, tak pořádně: beru desítku čistého, protože firma, u které pracuju, je v krizi (ale aspoň denně vidím, co se s tím dělá a taky vidím, že šéf maká jak fretka, aby to celé zas rozhýbal). Úvěry nám spolknou kolem 5k měsíčně. Dvě tramvajenky jsou 1100,- Telefony pro oba tak do tisícovky. Ani jedno si nemůžeme dovolit neplatit. Moje pojistka je 1600,- měsíčně (ano, věřila jsem pojišťovákovi) a manžel tu svou nechal propadnout, protože mu stejně kryla jenom úmrtí a to ještě v případě, že by to bylo naprosto prokazatelně bez souvislosti s jeho nemocí. Nájem platíme mamce sedm tisíc. Měli bychom platit – už několik měsíců to fakt nejde. Kolik že už jsme v mínusu? Skoro šest tisíc? A to je bez jídla, oblečení a dalších nákladů. Bez regulačních poplatků, bez zubařky, bez gynekologa (500,- za každou návštěvu), bez léků mých (na alergii, na tlak a HAK), manželových (dvoje další prášky).

A jdeme zase nahoru, k lepším pocitům. Taky rádi dostáváte do schránky i něco jiného než jsou účty a reklamy? Já miluju pohledy – ať jsou ze zahraničních cest, od kamarádů z Jihoafrické republiky nebo z Kanady, nebo z dovolené v Krkonoších. A dopisy. Klasické dopisy. S pár známýma jsme se domluvili a vyměnili si adresy, čistě jenom kvůli tý rozkoši otevřít schránku a najít v ní kus lidských myšlenek, které mi někdo věnoval.

Na poště jsem byla vyzvednout doporučený dopis. To mi taky někdo věnoval trochu svých myšlenek, konkrétně Kancelář pojistitelů se hlásila o pokutu za šestadvacet dní, kdy jsem neměla platné povinné ručení. Naštěstí se vejdu do tisícovky, což není zas tak moc (i když, při našich příjmech), takže úleva. A to je příjemný pocit.

Ale co byl dneska opravdu ten úplně nejlepší pocit a nejlepší zpráva ze všech, byla nenápadná obálka z Itálie, která se objevila v naší schránce.

Už je to skoro rok, co mě oslovila jedna virtuální známá, že potřebuje parťáka na seminárku (nebo možná bakalářku? Já se v tom jejich systému nevyznám), a že by chtěla použít postavy, jednu co si vymyslela ona a jednu moji, se kterýma jsme v tu dobu hodně blbly na tom našem oblíbeném serveru. Slovo dalo slovo, během několika málo dní jsme si přeposílaly emaily s RP (role playing = hraní si na nějakou postavu), uhladila jsem příběh a scénář, pak přišly první náčrtky a manžel, který mi koukal přes rameno, mi vysvětlil, co všechno tam máme špatně z hlediska bojových scén.

Poslaly se zpátky připomínky a pak se začaly objevovat konkrétnější nákresy. A pak byly i barevné. A pak jsem se dozvěděla, že to vyšlo. A pak to dostala ohodnocené (no, nebylo to veledílo, ze kterého by padli všichni na zadek, ale rozhodně to vyšlo líp než byl průměr). A pak… No prostě, dneska mi přišel můj výtisk. A abych se s váma podělila o tu žasnou novinku, nafotila jsem vám obálku a první a poslední dvojstranu.

Každý, komu kdy něco vyšlo, i kdyby v minimálním nákladu, zná tenhle pocit. Držet nakonec v rukách něco, na čem se podílel, do čeho vložil své úsilí. I když to není dokonalé, je to vaše. A právě kvůli tomu nesnáším kopíráky a porušovatele autorských práv – nejde „jen“ o ta práva, jde hlavně o to, že nám, autorům, berete tenhle pocit…

No, zpátky k veselému, tady jsou ty fotky. Já vím, není to dokonalé. Ano, ta retuš mého příjmení je nedokonalá. Ale co, je to mojééé (teda aspoň částečně) 🙂

BG1

BG2

BG3

BG4

9.7.2010 – Internetová spravedlnost

To se zase ve mně jednou hnula žluč…

První dnešní várka korespondence za mnou, šéf je zavřený v kanclu na jednání, tak si brouzdám po netu (miluju svou práci – ale je mi jasný, že pokud všechno půjde dobře, tahle idyla mi skončí a zas nebudu vědět, kam dřív skočit). A jak si tak klikám sem a tam, narazila jsem na iDnesu na článek o tom, že lidi na FB žádají co nejpřísnější trest pro řidiče, který v Brně zabil ženu.

Na jednu stranu bych s tímhle souhlasila, je tu ovšem jedno velké, obrovské ALE…

Kde byla tahle skupina, když machírek na D1 vytlačil jiné auto z dálnice a jen jako zázrakem se nic nestalo? To měli ty lidi, co měli sakra štěstí, v tom autě chcípnout, aby to mediálně nezapadlo? A kde byli tihle poslední spravedliví, když jednoho známého mé kamarádky srazila opilá řidička, přišel o ruku a ona pak rozvěšovala po okolí plakáty „jezdí tudy jednoruký vrah“? Kde byli, když se nějaká pipka za volantem pokusila zabít našeho kamaráda, protože mu nedala přednost z vedlejší, koukala přímo na něj, on na ni troubil – a ona na něj najížděla dál a dál? Nebýt dost široká krajnice, možná by tu ani nebyl…

Všichni ti lidi, kteří se k těmhle skupinám na FB přidávají, mě neskutečně serou. Drtivá většina z nich jsou pokrytci, kteří si kliknutím na „Líbí se mi“ a jedním nebo více komentáři kupují odpustky do společnosti – „Jsem proti kouření“, „Jsem proti tomuhle zákonu“, „Nesnáším opilé řidiče“, „Soucítím s oběťmi povodní“, „Chci trest pro toho a pro toho“, „Chci amnestii pro toho a toho“… Chtěla bych vám něco vzkázat, i když tohle není rádio a nejspíš si to v životě nepřečtete:

ZVEDNĚTE SE KURVA UŽ OD TOHO ZMRDANÝHO FEJSBŮKU, POHNĚTE TOU SVOU LÍNOU PRDELÍ A KDYŽ VÁM NĚCO VADÍ, JDĚTE PROTI TOMU NĚCO DĚLAT! NEBO KDYŽ SE VÁM NĚCO LÍBÍ, JDĚTE TO AKTIVNĚ PODPOŘIT!

Dělat! To jako účastnit se osobně a fyzicky nějakých akcí, ne těch virtuálních šaškáren, jako byl virtuální pochod proti Paroubkovi. Skupina na FB, která organizovala jeden z těch reálných, nakonec měla na pochodu účast kolem 150 lidí z více než dvou stovek potvrzených – a ze zhruba šesti set lidí, kteří o tom „vážně uvažovali“. Na té virtuální akci „bylo“ prý skoro 30 tisíc virtuálních postaviček – otázkou ale zůstává, kolik „účastníků“ se zaregistrovalo proto, že chtělo něco vyjádřit, a kdo si chtěl jen udělat kchůl virtuální postavičku…

I když já sama na internetu visím denně, vzkazuju vám, že virtualita není náhradou za skutečný život. „Líbí se mi“ u akce na FB není náhradou za to, že na ní skutečně budete. Abunai byla na koncertě Green Day. Zeptejte se jí, jestli by pro ní bylo srovnatelný sledovat ten koncert někde online a klikat na „Líbí se mi“, „Sdílet“ a podobně s tím, že tam byla, skákala, mávala rukama a vyřvala si hlasivky (mimochodem, ten článek je opravdu moc pěkně napsaný, stojí za přečtení). Brala by Divergent Girl místo koupení klobouku to, že by si mohla jenom stáhnout jeho obrázek? A vyměnila by Lipetka projížďku po Baťově kanále za prohlížení fotoalba online?

A NEŘÍKEJTE MI DO PRDELE, ŽE TO NENÍ TO SAMÝ! JE TO TO SAMÝ!

JE TO NAPROSTO TO SAMÝ, KURVAFIX!

Mít klobouk nebo se koukat na jeho fotku, být na koncertě nebo se koukat na jeho záznam, je to stejný jako se přidat ke skupině na FB nebo něco proti tomu (nebo pro to) udělat v reálu!

Ta první verze není špatná sama o sobě, ale FaceBook je pouze virtuální síť v soukromém vlastnictví. Není to oficiální úřední prostor. A tak jděte do prdele například s tím, jestli chcete nebo nechcete metro v Praze až do půlnoci (po půlnoci, před půlnocí, 24/7, whatever), pokud taky nejste ochotný poslat zodpovědné osobě (a primátor města Prahy není zodpovědná osoba za jízdní řády MHD, i když je DPP v podstatě vlastněn městem) alespoň blbej osobní email.

Všichni, co něco skutečně v reálu dělají, podporují, věnují se něčemu nebo proti něčemu aktivně protestují, mají můj hluboký obdiv.

Všemi, jejichž světonázor se vyjadřuje pouze virtuálně pomocí několika kliknutí myší, hluboce opovrhuji, považuji je za pokrytce a doufám, že se ke mně nebudou moc přibližovat. V poslední době mi připadá, že je blbost nakažlivá, a tak bych to od nich nerada chytla. Ještě navíc proto, že jsou v podstatě lháři – říkají, že něčemu odporují nebo něco podporují, ale jen tak dlouho, dokud oni sami nemusí nic ve skutečnosti dělat.

A to i v případě, že se to týká takové tragédie, jakou smrt lidí pod koly opilce bez řidičáku bezesporu je.

10.7.2010 – Živá modelařina

Dnes bylo, vážení odporné vedro. Ale my s ním bojovali všemi dostupnými prostředky…

Dopoledne jsme se vyplazili do města koupit si tramvajenky na další měsíc (mám ráda Muzeum – v jejich centru jsou na opencard málokdy fronty, dá se tam platit kartou a fungují dlouho do večera i o víkendu), a když už jsme tam byli, dojeli jsme si metrem na Chodov.

Ti, co mě znají, zbystří – já metro totiž opravdu nemusím a lezu do něj pouze, není-li opravdu zbytí. V létě má krtek ovšem jednu nespornou výhodu: citelně chladnější prostředí, než je venku. Což zrovna dneska fakt nebyl problém dosáhnout; stačilo, aby se nám slunko chvilku opíralo o teploměr a ukazoval 39°C – jasně, můžete říkat, že je to tím odrazem od baráku a já nevím co ještě, ale podle stránek ČHMI byla dnes teplota vzduchu kolem poledne na stanici Průhonice kolem 32°C a přízemní teplota vylézala tou dobou z grafu ven nad 40°C…

teplota_2010_07_10_CHMU

(Manžel mi právě oznámil, že dnes padl teplotní rekord jak na pražském Karlově, tak na Libuši. No tak vida…)

Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem dobrovolně zahučela do krtka a dali jsme si štreku na Chodov. Tam jsme vlezli do nákupního centra a zalezli do Coffee&Co. Je to naše oblíbená zašívárnička, je tam pěkný výhled a ještě se mi nestalo, že bychom tam narazili na nepříjemnou obsluhu. Kdykoliv tam provádíme vojenské manévry za účelem odsunutí gauče, vylovení prodlužky a napíchnutí notebooku, nikdo nehne ani brvou. A dnes mi servírka půjčila s milým úsměvem zapalovač (o kterém mám pocit, že byl její vlastní). Vanilkový i čokoládový koktejl byly výborné, ten můj vanilkový byl s normální vanilkou, žádná chemie, a zákusky jsou tam tradičně vynikající.

Ještě cestou na metro jsme zmerčili, jak řeší služby to, že nemůžou zablokovat kruháč. Fotky z mobilu jsou tradičně nekvalitní, budete to muset asi chvíli zkoumat, ale opravdu je to multikára pomalu jedoucí po vnitřním obvodu kruháče, dvířka řidiče jsou otevřená, řidič třímá v ruce hadici a kropí za jízdy záhonky. Pobavilo…

kropení

Na Chodově jsme pak prolezli i knihkupectví, jak jinak. Našla jsem si tam knihu, která by se mi rozhodně velmi líbila do sbírky, mám totiž v tomto směru nějaké plány. Ani jedna další publikace na toto téma neobsahovala tolik informací a tak srozumitelně podaných jako tahle:

orchideje

Mimochodem, to oranžové v pravém dolním rohu jsou exempláře mé oblíbené Oranžové bible. Asi ten sedmý dotisk, o kterém psali na stránkách Slovartu…

A když už jsme u té Oranžové bible, už vím, proč mi pošla ta afelandra. A taky už vím, že si ji nebudu pořizovat znovu. Pokud by to totiž bylo jenom tím ulitím, byl by u mě další exemplář v bezpečí.

(Poznámka: Během psaní tohoto článku mi v tuhle chvíli už sedmkrát spadla Mozilla. A tak se s ní loučím a od teď se hlásím z Google Chrome. Přetahat si všechny RSS kanály bude trochu problém, ale co se dá dělat)

Ona totiž afelandra rozhodně není pro takové průvanomilovné jedince jako jsme my. Vydrží i naftové výpary, ale proudící vzduch ji spolehlivě rozhodí – na tom my ale doma trváme, jelikož průvan a větrák jsou jediná možnost, jak přežít vedra. Nesmí vyschnout, ale i tak se dá slušně utopit. A nemá ráda přímé sluneční světlo, přitom ale potřebuje dost světlé místo.

Problém je u ní ten, že svou nespokojenost s průvanem signalizuje ochabnutím listů a zhroucením stvolu. Ono to ale vypadá jako vadnutí, a tak jsem to automaticky zalívala a zalívala a zalívala… Myslíte, že mi projde výmluva, že jsem už dva týdny v kuse na práškách proti bolesti, a tak mi to nemyslí? Každopádně, ta předchozí vedra ji donutila shodit docela dost listů, pak teda díky průvanu povadla, a když se díky bouřkám ochladilo, začala díky přemokření a zimě uhnívat. Byla to prostě kombinace, na kterou bych sama nepřišla.

A že jsem na ni přišla teď? To máte tak – Oranžová bible je sice mrtě fajn, ale některé rostliny v ní nejsou, zvlášť ty, které se považují za moderní nebo exotické. Už párkrát jsem si domů přinesla takové, které v ní nebyly (například zamioculcas), a tak mě už ani nenapadlo se znovu podívat, jestli o ní není v té knize zmínka. Byla. Mea culpa.

Jo, a ještě jeden důvod, proč si ji znovu nekoupím – uvádí se totiž, že většina lidí si ji kupuje na květ na jeden rok a po odkvětu ji vyhodí. Longman píše, že životnost rostliny jsou dva roky a pak je lepší začít s novou rostlinou z řízků. A to je na mně přece jen málo, dávám přednost „dlouhohrajícím“ rostlinám a už i ty guzmánie jsou pro mě se svým cyklem na hranici. A to si vytváří odnože samy a já je pak jen musím odsadit, nemusím nic řízkovat a klepat se, jestli se to ujme…

Oslava výročí svatby prarodičů (už jsou na čísle 58, to je opravdu úctyhodné) spojená s oslavou mého svátku se taky povedla, naprali jsme se vším možným a manžel s mým tátou zprovoznili dědovi video. Chtěl si ho ještě vedle toho DVD přehrávače připojit ke své nové televizi. Zkoušeli jsme provoz, a první kazeta, co mi padla do ruky a byla přetočená na začátek, byla zrovna nahrávka rockové opery (neplést s muzikálem!) Jesus Christ Superstar (hudba: Andrew Lloyd Weber, slova Tim Rice, režie Norman Jewison) z roku 1973.

Herodes a Ježíš. Asi nejsrandovnější záležitost z celého filmu, nebýt toho, že znuděný Herodes, když mu Ježíš nepředvedl žádný zázrak na požádání, ho vlastně vydal davu, který ho poslal na smrt. Aspoň teda podle oficiální verze. Buď jak buď, pro tuhle scénu mám slabost (český text):

Zahrada Getsemanská – Ted Neeley tady rozhodně ukázal, za co dostal nominaci na Zlatý glóbus za tuhle roli. Zajímavé je, že ten film točil v roce kdy mu bylo přesně třicet let. (český text)

Ne, nepomátla jsem se a nedala jsem se zničehonic na křesťanství – jenom si obrovsky vážím téhle rockové opery, která vypráví život jednoho člověka, co si toho na sebe nabral trochu moc. Když zapomenete na celý ten bordel a mystiku kolem, je to hodně drsná story a i přes operní dramatičnost a některé úsměvné momenty díky dramaturgizaci ze sedmdesátých let (Římani ve fialových tílkách a se samopaly?), je to skvěle podaný příběh.

No ale co s tou modelařinou v nadpise? Když jsme byli na Chodově, všimla jsem si jedné knížky, ze které se okamžitě stal předčasný dárek pro manžela k narozeninám. Je to kniha Bonsaj od Petra Škvora, který se věnuje pěstování bambusů a bonsají v našich podmínkách (na odkazu je možně si v knize i zabrouzdat).

Anotace na stránkách vydavatelství (mimochodem, jaký je vlastně rozdíl mezi vydavatelstvím a nakladatelstvím?) praví:

Tento průvodce pěstováním bonsají je určen především začínajícím pěstitelům a obdivovatelům bonsají. Kniha si neklade za cíl být vysoce odborným dílem, ale spíše praktickou příručkou založenou na dlouholetých osobních zkušenostech autora. Čtenáři se v knize seznámí s různými technikami úpravy bonsají, s jednotlivými japonskými styly, naleznou v ní informace o možnostech získávání vhodných rostlin a jejich dostupnosti v našich podmínkách a mnoho dalších praktických rad. Kromě obecné části kniha obsahuje i přehled druhů s konkrétními pěstitelskými tipy. Publikaci doplňuje velké množství fotografií a originálních kreseb. Autor se pěstování bonsají věnuje již více než 25 let a je hrdým majitelem několika desítek krásných stromků, o něž se s láskou a pečlivostí stará.

Co podle mě není dost v textu anotace zdůrazněno je fakt, že veškeré ilustrace jsou z autorova vlastního archivu, sám tedy i kreslí, a to výborně. Přikládám pár vlastních fotek téhle knihy:

Bonsaj1

Ty hůlky na poslední fotce tam nejsou proto, aby to vypadalo orientálně, ale aby ta kniha držela otevřená, aniž bych musela zlomit hřbet…

Bonsaj2

Bonsaj3

Bonsaje zajímají manžela už dlouho, ale chtěl si o nich nejdřív něco zjistit, než si je pořídí. A musím říci, že po přečtení pár prvních kapitol už taky obhlížím květináče a přemýšlím o tom, z čeho by šla bonsaj dobře vytvořit. Rozhodně to bude ještě zajímavý. A právě bonsaje manžel nazval živou modelařinou.

Kniha je napsána srozumitelně, žargon tam sice použit je, ale je velmi dobře vysvětleno, co je co. Navíc se autor třeba u přehledu japonských výrazů pro styl bonsají vyjadřuje ve stylu, že ty názvy čtenáři vlastně samy o sobě nic neřeknou, ale že pěstitelské spolky zabývající se bonsajistikou (ano, to je oficiální výraz), resp. jejich členové, je s velkou oblibou používají, a tak není od věci vědět, co má jaký význam. Příjemný je autorův postoj ke čtenáři – nemá ho ani za blbce, ani nepředpokládá, že čtenář už všechno, co by se jinak dalo vědět o rostlinách, ví a právě postoupil do bonsajové „vyšší dívčí“. Technické záležitosti a popisy jsou přesně takové, že člověk velmi rychle pochopí proč, nač a co, přitom nenudí a nepůsobí komisním suchým dojmem. Kdyby byly učebnice psané tímhle způsobem, myslím, že by rozhodně přibylo žáků, kteří by učivo hltali s radostí, dobrovolně a napřed!

Pro mě bylo rozhodně zajímavé se dozvědět, že ačkoli mám bonsaje napevno spojené s Japonskem, Číňani s tím začali ještě dřív – země vycházejícího slunce tomu akorát vtiskla pravidla a řád. Každá země z toho koutu světa má navíc svůj vlastní styl bonsají, podmíněný „domorodými“ dřevinami, klimatickými podmínkami a kulturním dědictvím (například v Číně se bonsaje vyvazují do nepřirozených tvarů, často třeba do tvaru draka, Japonci se zase snaží o sice dramatický efekt, který ovšem vypadá jako něco, co se dá nalézt v přírodě). Zatím prý u nás převažuje japonský styl, ovšem toto umění (které je například v Japonsku na úrovni sochařství, architektury nebo malířství) je u nás ještě příliš mladé na to, aby se dalo říci, jaký vlastně bude styl evropský. Už jsou tu ovšem vidět první pokusy, například u nás v ulici:

Bonsaj_v_ulici

13.7.2010 – Přeceňovaný fenomén

Téma týdne je teď Facebook. Po několika, ke kterým jsem neměla co říct, se mi zdá, že je zas načase něco napsat – ale jak, aby se člověk neopakoval?

Na tohle téma se vyrojila spousta článků, které lze rozdělit zhruba do kategorií

  • FB je to nejlepší, co se vůbec komu mohlo stát
  • FB je to nejhorší zlo vůbec a já ho nikdy neměl, nemám a mít nebudu
  • Když vám FB vadí, proč na něm jste?
  • FB je ok, když se to s ním nepřehání

Můžeme polemizovat o tom, že je spousta další kategorií a podkategorií, ale nějak nemám v tomhle počasí sílu je řešit. Mimochodem, jak to vypadalo s články na tohle téma dnes v půl desáté ráno je krásně vidět tady:

BlogScreenFB

Ten článek se zkázou lidstva v nadpise je jen něco, co by buď měl být banner nebo gif, nevím. Mohla bych se tady pustit do sáhodlouhého pěnění o tom, jak by podle mého názoru měl titulek něco vypovídat o obsahu, ale je mi předem jasný, že je to marný, a tak mlčím. Alespoň na tohle téma.

Já sama účet na FB mám. Je to pro mě způsob, jak být v kontaktu s některými přáteli, vím o lidech ze základky i ze střední – i když občas přemýšlím, proč si mě někteří přidali, protože jsme se nejen leta neviděli, ale ani nevím, jestli si máme co říci. S některými debatujeme o kočkách, o životě a podobně, s některými si posíláme dárky v obskurních hrách a s některými na sebe mlčíme.

Pokud umíte anglicky (a otevře se vám link), koukněte se na tohle. Myslím, že to naprosto přesně vystihuje realitu, akorát oproti téhle verzi (umístěné na FB, jak jinak, tak snad půjde otevřít) tam chybí ještě to „Babička je v nemocnici a ty si ji ani nechceš přidat do přátel! A já jsem ti poslal vtipnej obrázek a tys neodpověděl!“

Strašně se mi líbil článek v nějakém z časopisů, už nevím ve kterém – snad Vlasta, kde si lidi stěžovali na FB, že jim „zničil kamarádství“ a podobně. Mám pro takové lidi jednu novinku: FB sám o sobě nedělá nic. Je to nástroj. Stejně jako sirky, které vám mohou pomoci se zahřát za chladného dne nebo posloužit někomu, jako byli Vítkovští žháři. Jsou proto sirky špatné? Nejsou. A stejně tak FB sám o sobě není ani dobrý ani zlý. (Připadám si, že se opakuju – podobný příměr jsem psala včera v článku o extremismu.)

Takže milá slečna, která si stěžovala, že měla moderovat večírek kamarádce, pak dostala pozvání na moderování jiné akce, bylo jí trapné kamarádce odříci na poslední chvíli, tak jí napsala, že je nemocná, a pak se na FB objevily fotky z té druhé party a zničilo jí to kamarádství, by si měla zamést před vlastním prahem – myslím, že tu kamarádku daleko víc naštvalo to, že jí dotyčná lhala, než to, že moderovala jinou akci.

Mluví se o tom, že nebýt FB, nepotkal by manžel milenku a manželka by byla v pohodě. Hm, kdyby ji nepotkal na FB, potkal by ji na jiné internetové stránce, na seznamce, na Líbímseti nebo Lidé…

Píše se, že FB ničí soukromí. Hm, většina lidí, kteří jsou alespoň trochu internetově gramotní, velmi brzo přijdou na tlačítko Nastavení a můžou si nastavit, jaké informace jsou o nich vidět. Spousta mých kamarádů tam vystupuje pod smyšlenými přezdívkami, naštěstí ne „HrzhIiiIbeCZeEeQ“ nebo nějaká podobná zpotvořenina, někteří (stejně jako já) jsou tam ve formátu jméno-přezdívka-příjmení, někteří prostě mají zveřejněno své jméno a příjmení.

Fotky a videa: když vás někdo označí na fotce, přijde vám o tom upozornění. Pokud vám to nevyhovuje, můžete toto označení i na jeho fotce odstranit. Systém FB to umožňuje, protože se jedná o vaš osobu. U vámi nahraných alb můžete zvolit, kdo všechno ho vidí: kdokoliv, jen vaši přátelé, vaši přátelé a jejich přátelé, nebo můžete jmenovitě zvolit komu album zakážete/povolíte. Mám takhle jedno album, které je povolené jen pro jednu osobu, které slouží jako reference pro její grafická díla, a nikomu jinému do toho nic není (jsou to detailní fotky našeho bytu, nikoli akty nebo tak něco, vy prasáci). Takže nepískejte, že je to tak strašné narušení soukromí, když jste dyliny a neumíte si to nastavit. Tady je chyba mezi klávesnicí a židlí.

Přidávání přátel a označování vztahu. Otevřelo se vám to video nahoře? Tak tady je jedna typická diskuze. Cituji odněkud z prostředka: „Asi máš pravdu, jenomže jak teda přemýšlí? Já si mu o to podala žádost a on mi jí neodklepl. Že si to prý musí promyslet a nakonec řekl, že ne. Co na tom chce vlastně promýšlet?? Já si to asi zrušim a hotovo.. Nevim, nechapu ten jeho problém, přece bud me miluje a nema zadnej problem a nebo ne. Jakej muze mit duvod neodkliknou svoji holku? Taková pitomost! ja nevim, mam na nej nejak uhodit? Ja uz mu (bohuzel) rekla, ze si tam muze dat co chce, ale pritom mi to vadi!“ To jsou slova tazatelky Nikolety, které vadí, že přítel nechce odkliknout, že je ve vztahu s ní, má ve statusu (pokud jsem to správně pochopila) že je zadaný, a to mu stačí. Jí ne.

Ale kámen úrazu tady zase není ve FB, je to o tom, že ti dva mají o něčem každý svou představu, a místo, aby se Nikoleta zeptala přímo svého přítele, řeší to na internetu a rozmazává to před cizíma lidma:

FBScreenDiskuze

Víte, nechci si něco namlouvat.“ – Tak proč se nezeptá svého přítele a nevyřeší to s ním? Proč o něm v tomhle kontextu přemýšlí jenom jako o někom, na koho si musí dupnout, aby bylo po jejím, ale není ochotná si s ním o tom promluvit a zjistit co, proč a jak?

Je pravda, že díky internetu obecně jsou tyhle věci vidět daleko víc a dřív. Žijeme v uspěchané době a díky tomu to, na co lidé často přišli až po letech, se dnes dozvíme během několika málo týdnů. Díky Facebooku se během vteřiny dozví lidé od Malajsie po Kanadu, že mám dnes mizerný den, nebo že se mi něco povedlo, nebo co se mi líbí za obrázek. Stejně tak se ale dozví, jak umím komunikovat. Pokud mám s komunikací problémy a raději se užírám paraoidními představami, než bych zjistila, jak je to ve skutečnosti, projeví se to díky samomluvě na FB daleko dřív.

Facebook taky patří jedné konkrétní firmě, a to Facebook Inc. (tedy s.r.o.) a podílníky jsou sokromé osoby. Proto mě vždycky baví, když narazím na někoho, kdo je skálopevně přesvědčený, že FB je něco jako veřejné právo. Newsflash: není. V podstatě (i když hodně zhruba řečeno), se může firma rozhodnout, že celou síť sbalí a zahodí a my jako uživatelé proti tomu můžeme leda tak prd. Zajímavý článek ohledně nejistoty při využívání FB v podnikání je zde.

Mimochodem, podobně funguje i služba Blog.cz – kdyby se její majitel a/nebo poskytovatel rozhodl, že to zabalí, jsme v… No, je tam tmavo, smrádek ale teploučko. Myslím, že máte představu. Nedělejte si iluze, že máme nějaké nezadatelné právo na tenhle prostor. Můžeme ho využívat zdarma jen proto, že se k tomu zřizovatel rozhodl. Pro ty, kdo nosí frňák k nebi, protože mají blog nebo profil na FB, je na čase lekce pokory a uvědomění si, že obojí je závislé na dobré vůli osob, které nejspíš v životě nepotkáme. A pokud tyto pro nás tajemné neznámé postavy v pozadí škrtnou tužkou (obrazně řečeno), žádný blogíseq, profeelek, ani jejich normální varianty nebudou.

Facebook jako zdroj informací o soukromé osobě. Každý, kdo je aktivní na internetu, po sobě nechává informační stopu. Facebook jen spoustu informací (které tam lidi navkládají sami) sdružuje na jednom místě a proto se, hned po vyhledávači Google, stal oblíbeným zdrojem.

Já žiju veřejný život, tak se pojďme seznámit: Tady je výsledek zadání mého nicku do vyhledávače Google. První tři stránky výsledků jsou celé o mně, kromě odkazu na stejnojmennou pakistánskou těžební společnost a jakýsi druh Epicrius cirrat, o kterém vůbec nevím, co je. Z tohoto se můžete dozvědět: kde bydlím, jak se jmenuju, jak vypadám, jaký to bylo u nás na svatbě (ano, ta dvě videa), jak jsem se jmenovala za svobodna, můžete si přečíst moje básničky na serveru, kde už několik let nepůsobím, můžete se podívat na moje fotky na Lidé.cz (aha, tak nemůžete, profil byl už příliš dlouho neaktivní a smazal se)…

Ze tří stránek je jeden jediný odkaz na Facebook!

Zdrojem všech informací o sobě jsme jenom a pouze my sami. Je jedno, kam to vložíme, vždycky nás někdo může najít. Neexistuje nepřístupný údaj na internetu, všechno se dá, ať už legálně nebo nelegálně odhalit. Jakmile někam něco napíšete, zůstane to tam. Tvrdit, že za tohle může Facebook, je ptákovina nejvyššího řádu.

Facebook jako neomezený zdroj zábavy. Ano, na FB jsou hry. Asi každý uživatel, kromě těch se železnou vůlí, si projde obdobím, kdy hraje všechno, na co přijde a na co mu kdokoli pošle pozvánku. Taky existuje Období vyplňování kvízů. Časem člověk přijde na to, že stejně jako na Blog.cz je nepřeberně blogů, ale to neznamená, že jsou všechny kvalitní, a že z těch kvalitních se mu všechny budou líbit, na FB je spousta her a kvízů a jsou to krávovinky. Drtivá většina těch her potřebuje, aby ji s vámi hráli vaši facebookoví přátelé a tak jim musíte posílat pozvánky, dárky… Tak vzniká masové přidávání „přátel“, se kterýma si akorát napíšete „co hraješ? přidej si mě“ a pak už o sobě zase nevíte. Nakonec vás to znechutí natolik (obvykle když se dostanete na vyšší level a už nemáte moc kam postupovat), že postupně aplikace jednu po druhé zablokujete, naházíte pozvánky od těchto záležitostí do ignorace a máte zase klid.

(A teď jsem si díky ignoraci vzpomněla na Knížete Ignora, tupouny a „Stoupa nic necítí“ z Gumídků. Mám já to ale asociace…)

Facebook je ta nejlepší síť na světě. Ne, není. Je to jedna z mnoha sítí na světě, o které se v současnosti hodně mluví, a hodně lidem nejvíce vyhovuje. Je dobré si tohle uvědomit. Někomu zase spíš vyhovuje Twitter, někdo dá přednost blogu na kterémkoli ze serverů, které jsou na to uzpůsobeny, a někdo má své vlastní webové stránky. Každý na internetu komunikuje po svém, já jsem to zredukovala na email, blog a FB. Vyhovuje mi to tak.

Za FB se bude platit, už jsou o tom i skupiny. I když jsem předtím psala, že vlastník si může s FB dělat co chce, ráda bych tohle uvedla na pravou míru. Jediný, kdo může vydat právoplatnou informaci o tom, zda bude FB zpoplatněný nebo ne, je právě Facebook Inc. Takže, když vám zase přijde pozvánka do nějaké aktivistické skupiny, doporučuju prozkoumat, na základě čeho vlastně zakladatelé protestují.

Facebookové skupiny obecně. Tady mi připadá, jako by se drtivá většina lidí, i těch, které jinak znám jako velmi inteligentní jedince (a to nejen ve smyslu „má dvě vysoké školy“, ale hlavně „umí si v životě poradit a není žádný ořezávátko“), po nich vrhala s výkřikem „Jéééé, tuhle ještě nemám!“

Barevný profil na FB? Ale prosím, žádný problém, fakt to funguje, jenom rozešli pozvánku VŠEM svým přátelů, všem, slyšíš!? Jinak to nebude fungovat! – Pardon, jakou spojitost má počet rozeslaných pozvánek na barvu stránky? Kdyby Facebook Inc. chtěla umožnit změnu vzhledu, bylo by to v nastavení, vy blbečci. Jak to má asi zaručit soukromá osoba, která tu skupinu založila, když nemá přístup ke kódu?

Ne, člověk nepřemýšlí. Barevný fejsbůk, jéééé! Klik… A hovno, Majere, hovno máš, jak praví klasik.

Fakt mě baví různé mutace „Zjisti, kdo si prohlíží tvůj profil“. Vzpamatujte se! JAK to může zjistit? A hlavně, že už se měsíce ví, že je to podvod, jen vtípek na účet důvěřivců. A kdo jste zaregistroval tu kauzu, jak se lidi hromadně přidávali do skupiny, kde se „hrálo“ o iPhone zdarma, aby pak byla skupina přejmenována na „Mladí lidé volí Jiřího Paroubka“? Tenhle článek z letošního ledna (ledna! LEDNA!) na to upozorňoval a nebyl jediný. A minulý týden mi zase někdo poslal pozvánku, abych zjistila, kdo si můj profil prohlíží…

Strašně se mi líbí název jedné skupiny na FB: „Přátelé na fejsbuku nejsou Pokémoni, nemusíš je mít všechny“. Podporuju ji, i když je jinak plná keců vo ničom a mám ji skrytou, aby mi neprudila v novinkách. Možná ale založím svou skupinu, kde slovo „přátelé“ zaměním za „skupiny“. Wow, já budu originální!

16.7.2010 – Kišmiš

Slovo „kišmiš“ jsem si přivezla z Afganistánu a je to hindustánské slovo pro tmavé rozinky v Indii a Pákistánu. A stejně jako někdo vyzobává rozinky z vánočky (například já, že), vyzobala jsem vám pár věcí, co mě v poslední době brnkly přes nos. No jak popelka s oříškama…

Tak zaprvé, na iDnesu jsem dneska narazila na fajne článek o focení. Podle mě je to dneska potřeba. Posunem od filmu k digitálním médiím se tak trochu ztratila dřívější obecná nutnost alespoň trochu rozumět kompozici obrazu, ostření a citlivosti materiálu. Lidi, co začínali fotit na foťácích s filmem o tom vědí svoje, kolik to stálo nechat vyvolat film a pak se vztekat, že na půlce ásu byly černé obdélníky.

Velmi obdivuju například fotky KatyRZ nebo Pavla. Ty první, protože svou kompozicí ke mně často promlouvají o něčem, nad čím bych se asi jen tak během všedního dne nepozastavila, ty druhé díky tomu, že mi ukazují svět z trochu jiného úhlu. Je tady i jinak spousta fotících lidí, ale musím říct že tím, že často se jejich jinak vynikající fotky ztratí mezi spoustou průměrných, a to je škoda. Bohužel, nemám čas a ani sílu hledat v záplavě hlíny ty zlaté valounky, a tak si chodím nechat pohladit dušičku na osvědčená naleziště.

Když jsem začínala fotit (a bylo mi asi jedenáct, dvanáct? tak nějak), dostala jsem od táty jeho starý foťák, sem tam mi přispěl nějakým filmem, a hlavně neustálou kritiku. Přinesla jsem foto, které se mi strašně líbilo a on mi ho sepsul. Jasně, že mě to naštvalo, když mě neustále dirigoval „kdyby sis stoupla blíž, byl by tam vidět ten obličej“ nebo „proč jsi vyfotila pochodující hradní stráž, když jsi před sebou měla něčí záda, o které se ti rozbilo zaostření“ a podobně. Ale je fakt, že postupem času jsem s jeho instrukcema začala přemýšlet automaticky a dávám si pozor, aby na mých fotkách neměli lidé uříznuté vršky hlav a podobně.

Pro svoje účely registruju tři typy fotek – blesková dokumentační, kdy si něco klidně i v pochybné kvalitě nafotím proto, abych měla pozdější odkaz a podobně. Často jsou to fotky z mobilu, nedoostřené, s ruchy, se špatným pozadím. Slouží povětšinou pro mou informaci, sem-tam se dostanou i sem a slouží pouze proto, aby ukázaly, co na nich je, bez jakéhokoli dalšího záměru. Kytka, co se mi líbila. Kniha, co si chci koupit. Cedule vyfocená narychlo z okna jedoucí tramvaje.

Pavle dekujeme

Tohle je klasický případ – „Pavle děkujeme za kytky, ale my potřebujeme přechody! Děti“ Vyfotila jsem si ji proto, abych ji nezapomněla zmínit na blogu. Mizerné rozlišení, žádný zoom, žádná kompozice, žádný ořez, ale skvělá pamatovací pomůcka.

Dál používám fotky k zaznamenání změn nebo katalogizaci. To jsou například všechny fotky mých rostlin. Můžu tak porovnat jejich růst, stav a rozhodnout se, co s nima dál. Teď, když se pomaličku pouštíme s manželem do bonsajistiky (máme každý svou rostlinku, ale podle jejich stáří to potrvá ještě pár let, než s nima půjde něco většího dělat), je to pro nás taky výborné srovnání, a pokud se nám z těch rostlin podaří vytvořit bonsaj, a to trvá roky a roky, budeme mít zdokumentováno, jak rostly, kde jsme je upravili, kde jsme něco udělali dobře, kde ne. Často nemají až tak dobrou kompozici, pozadí neladí tak, jak bych chtěla, jsou často hodně kontrastní, kvůli blesku. Jejich účelem je zachytit daný předmět tak, aby byl později k dispozici k dalšímu srovnání, podobně jako u bleskovek, ale přece jen jim věnuju víc péče, aby rostlina na fotce dobře vynikla a bylo jasně vidět, jaká byla. Nebo když fotím podklady například pro malíře, kteří pak na nich staví. Potřebuju zachytit strukturu, detail, celkový pohled, perspektivu proto, aby se na to někdo jiný mohl podívat a něco si z toho vzít.

ulice v Nuslich

A pak jsou fotky, na které se chci koukat ještě za mnoho a mnoho let a tiše se kochat. Fotky, které bych si klidně nechala zhotovit ve fotolabu a pověsit zarámované na zeď. Fotky, které mám ráda, něčím mě oslovují.

Nuselak

Petrin 1. Maj 2010

Pozor, tím neříkám, že jsem profi fotograf, ba ani to, že jsem dobrý fotograf. Jenom přemýšlím o tom, co chci na té fotce mít, než zmáčknu spoušť.

Například ta petřínská fotka tady utrpěla, protože jsem před jejím nahráním na FB nezměnila její rozměry a fejsbůčí komprese vykonala svoje… Jenže nejsem u domácího kompu, tak mi to budete muset odpustit. Koneckonců, zamýšlená kompozice je tady vidět, stejně jako u té fotky z Nuseláku.

Naproti tomu, fotka ulice žádnou extra vypovídající hodnotu nemá. Je to katalogovka, a až jednou třeba Nuselák přestaví, nebo zboří ty baráky pod ním, bude třeba památeční. Ale teď, sama o sobě, těžko nějakou atmosféru vytvoří. Je to ilustrační fotka, ukazuje, co na ní je, ale taky nic víc.

A tak prostě přemýšlejte o tom, co fotíte, ale hlavně, co chcete vyfotit.

Na tohle rovnou naváže další rozinka: komentáře a kritika. Musím říct, že občas koukám na něčí fotky a říkám si „a co jako?“ A pod nimi se to hemží komentáři, jak je to úžasné, nádherné, talentované, a přitom mi připadá, že se kolikrát člověk ani nepokusil se pořádně podívat do hledáčku, nebo že možná vybral fotku, která je horší, než některé jiné.

Přijde mi líto, když právě v době digitálních médií, které se dají používat opakovaně, aniž by nás to kromě pořízení a trochy proudu do baterie cokoli stálo, jsou lidé, kteří si nedají tu práci, aby zkusili různé úhly a nastavení, vybrali jenom to, co se jim líbí, a zbytek bez milosti vyhodili. Jenže, občas je rozhodování těžké – a jak je vidět i na tomhle blogu, vkus a názor se liší člověk od člověka.

Ty fotky v odkazovaném článku jsem nechala právě záměrně na tenhle pokus, ani s jednou nejsem spokojené, ke každé mám já sama nějaké výhrady. Ale ani jedna z nich zase není vysloveně špatná.

Teta Irma nakousla taky otázku sebevědomí. Troufnu si říct, že je to minimálně stejně komplikované téma, jako byl extremizmus (mimochodem, „extremismus“ i „extremizmus“). Ano, je pravda, že mnoho lidí se hodně podceňuje. Bohužel, právě v internetovém světě jsem se často setkala s tím, že se lidé záměrně podhodnocují, protože chtějí slyšet, že to tak není. Jako když žena kvílí před mužm, že je stará, tlustá a škaredá, protože chce slyšet, že je mladá, hezká a štíhlá.

A ano, existují trolové a flameři, kteří se snaží shodit všechno kolem sebe jen proto, že můžou. Bohužel, trvám na tom, že pokud někdo hází své výtvory na veřejně přístupná místa, kterými nezamčené blogy a pod. bezesporu jsou, musí to být schopen ustát. I oni mají práco se vyjádřit (a pak mají admini zase právo je za to příslušně trestat). Naprosto souhlasím s touhle citací z článku: „Buď autorovi uvěřím, a pak mě uráží, že po mně někdo chce, abych ztrácel čas s něčím nekvalitním, nebo vidím, že dílo je sice dobré, nicméně autor je člověk zjevně nevyrovnaný a nezbývá, než ho politovat.“

Sakra pravda. A ještě bych přidala jednu věc: Když prezentujete nějaký výtvor, prezentujte výtvor, ne svoje pochyby. Uvidíte, že i když nebudete říkat, že je to ten nejlepší obrázek, i když o tom nejste přesvědčeni, ale prostě napíšete, že to vzniklo tehdy a tehdy za takových a takových okolností, rozhodně to bude působit líp, než když k tomu napíšete „já vím, že je to hnusný“ (okay, s tou hláškou to trochu přeháním – ale ne zas tak moc!).

A ještě k těm kritikům: trolling je výraz, který původně nebyl internetový, ale rybářský. Spousta lidí ho bude vykládat, že se někdo chová jako trol, tzn. ohrouble a násilnicky, ale v rybaření to znamená lovit ryby na návnadu, která je vlečená za lodí nebo přitahováním vlasce. Trol prostě tak dlouho mává návnadou někomu před nosem, až se do ní zakousne a zareaguje na něj. Naprosto klasický příklad je zde, pod článkem o statistikách profilů:

Priklad Trollingu

Říká se „nekrmte trolly“, což znamená, že člověk na ně nemá reagovat. Já se rovnou přiznávám (jak uvidíte i po pročtení diskuze pod článkem), že jediná doba, kdy jsem to vydržela, bylo když jsem dělala moderátora. Pak jsem věděla, že je v klidu napomenu, a když se rozjedou znova, dostanou ban alespoň an 24 hodin a jejich příspěvky zedituju tak, aby nevyvolávaly rozhořčení.

Hodně mě pobavilo, když jsem zjistila, že se trollům na českém internetu taky říká „trotli“. Dobře jim tak.

Mimochodem, výše uvedený příklad, stejně jako tahle uživatelka (pod stejným článkem jako ten anonym), jsou skvělými příklady internetového hrdiny:

Trolling2

Trolling3

(no, nepovedlo se mi udělat screeny stejně široký – přehlídneme to)

Ještě než jsem si všimla, kolik cyrusmileyhope napsala, že jí je, naštvala mě. A mimochodem, těžko říct, jestli je jí opravdu 11 nebo si vymýšlí, na netu je možné cokoli.

Tady je sice trochu zmatečný, leč očíslovaný screen naší krátké emailové komunikace:

Trolling4

Na to, že jí baví si vymýšlet a psát sprosťárny, ji bohužel nebaví se hádat. No, někde je asi chyba v matrixu – nebo spíš si holka vůbec neuvědomuje, že za monitorem není v bezpečí. Ne, nevyhrožuju jí, spíš mi jen připadá, že lidi, jak mladí tak i dospělí, zapoměli, že když něco blbýho žbleptneš, dostaneš po čuni. A žádné internetové připojení není anonymní, kdyby někomu ruplo v kouli. Jedině internetová kavárna, ta možná snad.

Za monitorem se člověk cítí jako bůh, může napsat cokoli a kochat se bezmocnou reakcí svého okolí – ale uvědomovala si to ta ženská, která dohnala malou holku k sebevraždě? A co tyhle děcka, bylo jejich úmyslem tu holku zabít? Přesto nesou zodpovědnost za smrt těch, do kterých se pouštěli. Ano, jsou to extrémní případy. Je jednoduché zapomenout na to, že člověk na druhém konci spojení se může rozbrečet. Že ho můžeme ranit nebo naštvat, i když si to neuvědomujeme. Kolik z takovýhle internetových hrdinů by bylo schopno říct člověku do očí to samé, co mu napíšou ve vzkazu nebo v mejlu? Proč? Uleví se jim? Dělá jim to potěšení? Protože se nikdo neozve zpátky, připadá jim to v pořádku?

Já nevím. Nemám na tohle odpověď. Jsou to prostě trotlové.

A víte, jak je to s rajčetem? Je to ovoce nebo zelenina? Botanicky ovoce, gastronomicky a zahradnicky zelenina, soudně taky zelenina… A co vy? Jedli jste někdy pocukrovaná rajčata? Je to ovoce? Zelenina?

16.7.2010 – FLUS?

Zkratka označující prezidenta USA je POTUS (President of the United States).

Jeho žena je FLOTUS (First Lady [první dáma] of the United States).

Co jsou dohromady? Platypus? Flotopus? Tyflopus? Potuflos?

20.7.2010 – Fanfikce nejsou vždycky špatné

personality of a sick cactus

(osobnost jako nemocný kaktus)

21.7.2010 – Noční můry

Je docela zajímavý mít noční můru uprostřed odpoledne. Samozřejmě, pro můry tohoto typu je noc kdykoli někdo zavře oči…

Řekněme, že stejně jako v případě jednoho z předchozích snů, mám zase spoustu inspirace. Posledně to skončilo povídkou ve třech dílech, teď to bude asi delší. Zajímalo by mě, jestli to nakonec budu psát v angličtině, v češtině, nebo simultánně v tom i v druhém (kapitolu tak, přeložit, uhladit obě verze, další kapitolu…) – zajímavé je, že se to dá zpracovat jak jako jedna jediná povídka, tak i jako seriál na pokračování (a ještě uvidíme, pro co se rozhodnu).

Odbočím. Hodně autorů dělá to, že vypisuje ankety a nechává své čtenáře rozhodovat o tom, co se stane dál, o jaké postavě se má psát a podobně. Popravdě, nikdy jsem to moc nepochopila.

To neznamená, že je to špatné, jenom že já funguju jinak. Taky jsem to zkusila. No, nakonec jsem si dělala co jsem chtěla, protože jsem nebyla ochotná se podvolit jejich mínění. Tohle prostě není pro mě. A tak se vás nebudu na nic ptát, ale počítejte s tím, že vám za čas předložím dokonalou fantasmagorii.

Protože se mi dnes odpoledne zdál horor. Ne až tak založený na kuchání těl a rozhazování kousků, spíš jak moc lidské je ještě lidské a co všechno je člověk ochoten udělat proto, aby dostál své povinnosti. A taky kdo si zaslouží jaký trest. A že za všechno se platí. Víc k tomu neřeknu, ale dám vám malou ochutnávku: představte si Tellyho Savalase (Kojak) s intelektem dobrosrdečného šestiletého dítěte, který je ovšem jen vybranou formou nějaké nepochopitelné entity, co sice lidsky vypadá, ale rozhodně se tak nechová.

A protože se z toho potřebuju probrat, nasadila jsem tvrdé páky. Billyho Joela – a po něm soundtrack k Flatleymu. Snad mě to brzo pustí. Já totiž horory nenávidím…

23.7.2010 – Tento způsob léta

… ale co, kašlu na to. Nemusím citovat klasiku na každém kroku, zvlášť, když si ji ani po letech nejsem schopná pořádně zapamatovat.

verydemotivational.com

(Obrázek je ze serveru VeryDemotivational.com)

(Tohle by vás mělo varovat: dneska si budu stěžovat ve velkým.)

Všechny tyhle pózy jsem schopná a ochotná vystřídat během jediného dopoledne. Přitom je mi jasné, že se zas tak špatně nemáme a vůbec, ale holt je toho příliš dlouho příliš moc.

Pořád jsem hodně naštvaná na jednoho týpka, o kterém jsem si myslela, že je kamarád. Bohužel jsme zjistili, že ve chvíli, kdy jsme pro něj začali pracovat, spadli jsme hodně dozadu. Ale fajn, člověk neočekává nějaký extra zacházení jenom proto, že je několik let šéfovi zvyklej tykat. To, že se ale ani nedozvíme, jestli ještě práci máme nebo ne, to, že mi tvrdí, že platí soczdrav pojištění, ale mně příjde upomínka, že není za čtvrt roku zaplaceno, že je mi na dotaz, jestli jsou podaný přihlášky řečeno, že firma nemá zapsaného jednatele, a proto se ještě nemohly podat, a nakonec, že papíry spojené s naším odchodem nemá a nedá, a že to bude trvat strašně dlouho, než budou připravené, jenom proto, abychom se o dva měsíce později dozvěděli, že je účetní vystavila hned, co se dozvěděla o našem ukončení pracovního poměru a šéf je dostal do ruky komplet a buď je někam založil neschválně nebo schválně…

To druhé by znamenalo, že nás chtěl pouze potrápit, vytrestat, a je to docela síla, myslet si tohle o někom, koho jsem považovala za přátelskou duši, ale já už po pravdě nevím, co si mám myslet. Jenom na tomhle je navršeno tolik lží, že se mi dělá zle. Přitom věděl, že jsem zrovna s tímhle pracovala: s přihláškama a odhláškama, s komunikací se sociálkou a pojišťovnami, s vystavováním papírů po rozvázání pracovního poměru. Nevím, co je horší: to, jestli si opravdu myslel, že mu na to skočím, nebo to, že jsem mu ani nestála za „vymakanou“ lež, jestli jsem pro něj byla natolik pod radarem, že mu bylo jedno, jestli vím že lže nebo ne.

Vím zhruba, jak se ohledně toho cítí manžel. Ale je na něm, jestli to bude někde ventilovat nebo ne. Pro mě je tohle – a ty celkem tři chybějící výplaty zvlášť ve chvíli, kdy jsme na tom finančně tak jak jsme, docela rána a pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.

Nebýt toho, nebyli bychom v takovým mínusu. Mohla jsem mít zaplacenou pojistku, nemusela bych se stydět, když jsme včera jeli domů od kamarádky, které jsme pomáhali s úklidem, že když zastavíme u mekáče, nemůžem si koupit ani zkurvenej hamburger, nekrkalo by mě, že si musím brát od mamky kapesný, abych vůbec měla na oběd, a pak to škudlím, abych aspoň měla na cigára, protože bych to kapesný nepotřebovala.

Já vím, nemůžu to házet všechno na něj. Souhra okolností, krize, yada yada yada… Ale i tak, dalo se říct na rovinu „Děcka, nemám pro vás práci ani vejplatu, hledejte jinde“. Mohl nám dát rovnou číslo na účetní a mohli jsme mít ty papíry hned, namísto přednášek o tom, jak na něj všichni serou a jak jim on pořád zachraňuje krk. No jo, ale kdo je do těch průserů dostává? A proč se potom obklopuje lidma, kteří takoví jsou a potřebují zachraňovat? My nejsme materiál pro charitu. Neumím to já, ani manžel – viset někomu na krku a koukat mu do huby rozzářenýma očima, jestli náhodou mu neupadne od rtů drobek moudrosti a z peněženky koruna. Chtěli jsme jenom pracovat, dělat to, co bylo naší pracovní náplní, za plat.

Ano, dal nám práci, když jsme ji hodně potřebovali. Ale teď si říkám, jestli jsme neměli ještě počkat a hledat jinde, protože těch nervů, problémů a zklamání, které s tím jsou nakonec spojené, to za to opravdu nestálo. A hodně by mě zajímalo, jestli těch třicet táců nakonec ještě vůbec uvidíme. Snažím se na ně nespoléhat, ale přece jen by to zaplatilo nájem alespoň za měsíc a ještě pojistku…

Já vím, zase vytahuju ty samý věci. Holt, občas to jinak nejde.

VeryDemotivational.com

(Tento obrázek je ze serveru VeryDemotivational.com)

Stehy mě pořád bolí a rozbil se mi jeden z chladivých gelových polštářků. Okamžitě jsem ho vyhodila do koše. To bylo v úterý – a včera, ve čtvrtek, jsem ho našla zase v mrazáku. Uklízečka ho aktivně vzala z toho koše a vrazila zpátky. Asi jsem paranoidní, ale opravdu mám pocit, že si asi myslí, že když je jí dvakrát tolik co mně, pak určitě ví líp než já, co jsem chtěla vyhodit a co ne. Rozbitý geláček letěl do koše znovu a jestli se vrátí ještě jednou, budu mít s paní ostrý rozhovor. Klidně si kvůli tomu na ni i počkám v práci, než přijde. Navíc je mi lehce zle z představy, že ho po tom vytažení z koše ani neopláchla, než ho do toho mrazáku vrátila…

Nemůžu se díky stehům ani pořádně hýbat. Když mě doktor varoval, že to bude trvat tak měsíc, než rána přestane krvácet, myslela jsem si, že si dělá psinu a že se samozřejmě zahojím mnohem mnohem dřív. Jo, houby houby, zlatá rybko, mělo mě napadnout, že doktor ví, o čem mluví: bez Ibalginu si kolikrát už nejsem schopná ani dojít na WC, krvácí to pořád tak nějak zhruba stejně a bolí to. Bolí, bolí, bolí.

Už čtvrtý týden v kuse polykám ty malý růžový pilulky. Myslím, že jsou minimálně jedním z důvodů, proč mám noční můry a začínám být víc než lehce nestabilní. Doma jsem buď mrtvá nebo hysterická, jsem slabá jako moucha a skoro pořád se mi točí hlava. Kolísání tlaku a teplot mi asi taky moc nesvědčí.

Cítím se jako totální lemra. Sportovat nemůžu. Hýbat se nemůžu. Dělat domácí práce? Maximálně tak sedět na posteli a třídit věci. Nemůžu si pořádně ani sednou ke stolu – po osmi hodinách v práci stehy potřebujou provětrat, aby se v nich nenamnožily nějaký bakterie, což v praxi znamená polosedět-pololežet na posteli a maximálně tak dloubat do notebooku nebo spát.

Díky stávající finanční situaci mi stačí se podívat na kytky, ze kterých jsem ještě nedávno měla takovou radost, a mám výčitky svědomí, že jsme za ně utratili tolik, že by se nám ty peníze teď hodily na něco jinýho. Vyčítám si, že jsme dělali tak velkou svatbu, že jsem objednala tolik masa, tak velký dort… Dort se rozbil, přišla půlka půlky lidí, co slibovali, že dorazí – s půlkou jsme počítali, ale ne se čtvrtkou. Celý jedno prase šlo někam do prčic, protože to přítomní nebyli schopní sníst. Dvacet kilo klobás sežrali správcové a dělňasové na statku – a myslíte, že to aspoň byli ochotní říct? „Hele, kazilo se to, tak co…“ Ne. Řekli nám, že to hodili psům!

ICanHasCheezburger.Com

(Obrázek je ze serveru ICanHasCheezburger.com)

Já vím, já vím, chce to jenom vydržet. Vydržet, než mi zvednou plat, než si manžel najde práci, než  se máti povede kšeft, než se odstěhujem, než vyhrajeme ve sportce, než…

Jak dlouho ještě? Já už nechci. Já už chci mít tuhle fázi za sebou. Už to fakt nedávám.

Ale co. Tak vzhůru ke světlým zítřkům…

VeryDemotivational.com

(Obrázek je ze serveru VeryDemotivational.com)

23.7.2010 – Tak co s tím ÁKáčkem?

AK-47? Ale kdepak… Autorský klub. Zase jsem si něco přečetla, zase mě něco popíchlo a zase reaguji. Komu to už leze na nervy, přeskakuje a těší se na zítřejší soundtrack (i když se vsadím, že by na to spousta lidí s radostí použila spíš to válečné ákáčko – však uvidíte).

Srdce Blogu udělalo rozhovor s Divergent Girl. Vzhledem k tomu, že byla ještě donedávna bafuňářkou klubu, nevyhnutelně tam byl dotaz i na AK a bylo hodně vidět, jak se názory na AK rozcházejí. Minimálně její a moje. Těžko říct, který je objektivně lepší a který horší, oba jsou prostě různé a o tom to je. A jaké ty názory vlastně jsou?

Cituji z výšeodkazovaného článku:

  • Před časem jsi kvůli časové indispozici opustila řady správců Autorského klubu, kteří se podílí na jeho chodu. Jak se díváš na další vývoj AK – jsi optimista, nebo patříš mezi nemalé počty skeptiků, kteří Ak kritizují z nejrůznějších důvodů?

Někdy si říkám, že by se nám možná lépe žilo bez Autorského klubu. Když jsem byla jedním ze správců, měla jsem přehled o každém novém blogu. Musela jsem je totiž všechny prohlédnout, zařadit do seznamu atd.

Připadalo mi, že celý blogový svět tvoří pouze členové AK. Není tomu tak, vždyť na Blog.cz už existuje přes 800 000 blogů. Jen je třeba se pořádně dívat a neupínat se jenom na členy klubu. Jinak může přijít ponorková nemoc.


Abychom se vyvarovali hádek a uražených odchodů, možná by bylo lepší, kdyby AK existoval jako pouhý seznam úplně všech autorských blogů na Blog.cz.

A co si o tom myslím?

Jistě, že když jsem mezi adminy nějaké skupiny, soustředím se převážně na ni. A DG píše, že jí připadalo, že AK je celý blogosvět – ale to je její soukromý názor (na který se ostatně Standa v článku ptal). Tohle je osobní záležitostí každého, jestli mu připadá, že pouze díky členství nebo nečlenství v nějakém klubu, jakémkoli klubu, je blog kvalitní nebo ne.

Pamatuju si, jak mě zklamalo, když mi došlo, že slovo „autorský“ v označení klubu ještě nemusí znamenat, že je blog kvalitní. Kolikrát jsem narazila na vyslovené bláboly, jako například když jedna členka AK prohlašovala něco o samurajkách. To mě osypalo.

V poslední době panovala poměrně napjatá atmosféra, mimo jiné díky diskuzi o autorských právech. Docela chápu, že to někoho může znechutit, a pravděpodobně to i spoustu lidí, o kterých se nikdo nedozví, znechutilo a odradilo. Přesto to podle mého názoru bylo důležité téma, které se vyřešit muselo. Pokud si vzpomínám, sama Divergent Girl měla i na toto vyhraněný názor. Ale to má asi každej, kdo o tom trochu něco ví, ať už z kterékoli strany.

Nehledě na kvalitu nebo nekvalitu článků jde tady přece jen o to slovo „autorský“.

Jak mi to jako čekateli na členství připadá, AK v podstatě nic jiného než seznam autorských blogů s přidruženým vlastním blogem ani není. Asi mi tu něco uniká, ale co tedy AK má být? Jediný, komu AK může něco diktovat, jsou jeho dobrovolní členové a čekatelé, které nikdo nenutí, aby v něm byli a působili.

Vyvarovat se uraženým odchodům prostě nelze. Říká se, že není na světě člověk ten, aby vyhověl lidem všem, a to samé platí i zde, v případě jak Blog.cz tak i AK. Vždycky, vždycky, vždycky budou lidé, kteří budou odcházet nebo se i snažit schválně rozrýpat cokoli, co má pravidla. To ale není důvodem pro to, aby se něco zrušilo.

Spíš bych jako řešení takovéhle situace navrhla založení jakýchkoli dalších alternativ – lidé, co nesplňují (nebo nechtějí splňovat) podmínky pro zařazení na seznam AK, a přesto by chtěli do nějaké skupiny patřit, by měli tu možnost. Ať už by to bylo Sdružení Přátel Fantasy, Píšeme Fanfikce, Miluju HipHop nebo Fotoblogy Jsou Nej.

Navrhla bych, aby byla podmínka, že ho založí vždy minimálně tři lidi, kteří dohromady sepíší prosbu o založení směrem ke správcům Blog.cz, kde bude muset být uvedeno následující:

  • navrhovaná adresa klublogu (klubového blogu)
  • přezdívky a kontakty na správce budoucího klublogu
  • navrhovaný název klublogu a téma (aby se předešlo antiklublogům a opakování témat)
  • podmínky členství, jak se budou posuzovat a na čem to bude záležet

Dál by po schválení správci klublogu zacházeli s klublogem jako s jakýmkoli jiným společným blogem s tím, že by prostě poskytli prostor na přihlašování, vyvěsili pravidla a seznam členů. Jestli budou dělat nějaký svůj oběžník nebo soutěže nebo cokoli, je to jejich věc. Jaký budou mít design je jejich věc. Změnu pravidel  by byli povinni nahlásit týden předem veřejným vyvěšením na klublogu, aby si toho jejich členové mohli včas všimnout. S klublogem porušujícím pravidla Blog.cz by se zacházelo stejně jako se soukromým blogem.

I tyto kluby by se mohly objevovat na uvítací (hlavní, nebo co to je) stránce. Registrovaní uživatelé by mohli mít možnost vybrat si v Nastavení, jaké kluby se mu mají zobrazovat,  jestli vůbec, neregistrovaným by se zobrazovalo třeba TOP 5 (záleží jestli bráno počtem členů nebo příspěvků).

Rozhodně by to zmenšilo počet keců na téma „Autorský klub je diktatura“ a podobně. AK by v tomhle případě navždy zůstal první a originál, ale navíc by měl i konkurenci – nebo alternativu pro ty, komu se jeho pravidla nelíbí.

A bylo by po žížalkách.

(To by mě zajímalo, jestli se to někdy zrealizuje.)

28.7.2010 – Svůj k svému

Pfft… Témata týdne jsou čím dál tím vypečenější. Na tohle se dá napsat spoustu názorů a hodně jich bude. Nemůžu oponovat nebo potvrzovat všechny, ale můžu napsat svůj vlastní. Tady je.

Nebudu se zabývat historií a rituály různých kmenů, kde je nebo byl názor na homosexualitu stejně rozdílný, jako je dnes. Hodlám stočit kormidlo zase k „oblíbené“ debatě o tom, co je dle mého názoru normální, proč si to myslím a tak vůbec. Nevystupuju z pozice síly nebo rozumu, jenom říkám svoje. Nebojte, názory nejsou nakažlivé…

Rovnou řeknu, že už dlouho jsem nečetla s prominutím blbější výrok, než je tenhle z článku na iDnes (byl nedávno i v Magazínu MF Dnes):

Veronika vypráví: „Lesbu poznám podle držení těla i podle toho, jak si sedá. Nikdy nedá nohu přes nohu, naopak je má trochu od sebe. Nakupuje v pánských odděleních. Nosí mikiny značky Bench a velké extravagantní hodinky. Ty jsou poznávacím znamením, máme jich doma několik,“ vyhrnuje rukáv a předvádí ty svoje pro dnešní den. „Mám pocit, že na mně musí každý na první pohled vidět, že jsem lesba. Přitom mě ve škole balil jeden kluk a vůbec mu to nedošlo, což nechápu.“

Okay, okay, zvedám ruce a couvám, každý má právo na svůj názor – ale jestli je tohle v naší kultuře rozšířený, tak už se nedivím, proč si o mně myslí tolik lidí, že jsem lesba. Sedám si s nohama od sebe a většinou nosím kalhoty, protože je mi to pohodlné. Kamarádi mi říkají, že jsem ‚babochlap‘, tedy jen do doby, než mi začnou civět do výstřihu. Pravda, už to hodně dlouho nikdo neudělal – mám takový mírný pocit, že se rychle rozšířila zpráva, že můj manžel nemá rád, když jeho ženu někdo očumuje.

Nejdu daleko pro ránu, alespoň symbolickou, mluvím jako kanál, nosím pánské košile a mám v oblibě kravaty (i když své nejoblíbenější jsem nedávno ztratila), protože pánské velikosti jsou i v těch, co mají označené jako L nebo M pomalu větší než dámské XXL a je mi v nich pohodlně.

Vyjádření o konkrétní značce mikin a/nebo hodinek považuji za nešťastné – sexualita ještě neurčuje automaticky vkus. Pokud jsem spíš sportovní typ, pak se nikdy nebudu cítit dobře v elegantních šatech, a pokud jsem bárbína, nebudu se cítit dobře v džínsech a holínkách při kydání stáje. Například. Ať už šukám kohokoli.

Chudák Johnny Weir, ten to schytal. Popravdě, tohle dělení na gaye, heteráky a podobojí mě docela krká. Co má co do činění, koho mám v posteli, s mou osobností? S jeho nebo její osobností? A proč to vlastně svět tak krká?

Jedna moje kamarádka, která si nevybírá partnery podle pohlaví ale podle psychické kompatibility, má docela problém. Její rodiče hodně dlouho věděli o tom, že „něco má“ s holkama, a když se pak zamilovala a vdala a shodou okolností je jejím vyvoleným chlap, pořád jí předhazují, že by měla být vděčná, protože ji vyléčil…

Bullshit. Tak zaprvé, kdo si troufne dneska říct, co je v sexu normální a co ne? Bavíme se o trojkách a orgiích, vědět, jestli je člověk submisivní nebo dominantní partner je dneska pomalu povinnost ještě dřív, než holka začne menstruovat a kluk má první mokrý sen. Vědět, jakou má kdo úchylku, je dneska móda – jestli má někdo rád, když ho partner při sexu lehce přiškrtí (není náhodou, že oběšenci měli nejen erekci, ale nejeden i ejakuloval a semeno mrtvého muže patřilo mezi vyhledávané záležitosti při takovém tom domácím žvýkání… eee… čarodějnictví, stejně jako oběšencův provaz), jestli se někomu líbí bolest, ať už způsobovat nebo přijímat, jestli někomu chutnají hovna (salut, markýzi de Sade)…

Dneska je v módě nebýt normální, klidně za jakoukoli cenu. Chloë to moc krásně popsala v jednom článku, který jaksi nejsem schopná dohledat, tak se v jejím blogu pohrabte sami (stojí to za to – a má výborné fotky) – myslím, že to bylo asi tak nějak takhle:

„Mami, chci si obarvit vlasy na růžovo.“

„A proč to chceš udělat?“

„Jako výraz své originality a jedinečnosti. Udělaly to tak všechny holky u nás ve třídě.“

Odbočím. Co máme dělat my, co si chceme nechat udělat tetování, napíchnout piercing, obarvit vlasy a podobně, protože se nám líbí ta barva nebo nám běhá takový ten příjemný mráz po zádech při představě chladného kovu v kůži? Co my, co máme rádi kůži, protože hezky voní a je nám příjemná? Buď uděláme to, co udělat chceme, a zrovna tyhle případy jsou spíš pro docela sebejisté lidi, anebo se toho ani neodvážíme, protože by nás zaškatulkovali do jedné krabice s někým, koho nemusíme.

Bít se v prsa a říkat „Já jsem metla! Ty nejsi metla, protože nemáš černý šaty!“ je stejná hovadina, jako bít se v prsa a říkat „Já jsem gay! Ty nejsi gay, protože nevoníš na dvě stě kroků, nemáš nagelovaný účes a neděláš zženštilá gesta!“

Co je nám do toho, s kým kdo spí? I kdybychom byli všichni na planetě heterosexuální, pořád existuje dost různých variant na to, aby jsme se navzájem mohli považovat za nudné/zvrhlé/perverzní/puritánské/atakdál.

Například moje matka považuje za perverzní orální sex. Připadá jí to velmi ponižující, jako kdyby někdo dělal z ženiných úst odpadkáč. A přitom návody jak poskytovat „dobrý“ orální sex (ty uvozovky jsou tam proto, že řadím tyto rádobynávody do stejné kategorie jako například denní horoskopy) jsou dnes snad pomalu i v Mateřídoušce. Dobře, přeháním, tam ne. Ale i v takových těch rádobysolidních publikacích jich najdete spoustu.

Mně osobně orální sex nevadí, a pokud mám dobrou náladu, právě naopak (mé LP deprese musí mého manžela pravděpodobně dovádět k šílenství), ale při představě, že by došlo na rimming (orální stimulace konečníku; kdo je stejně zvrhlý jako já a vzpomněl si na Rimmera z Červeného trpaslíka?), se osypu, a je jedno, jestli bych ho prováděla já nebo by byl prováděn mně.

Lidská sexualita je nekonečná a mnohostranná, a pokud jsou oba (všichni) partneři svolní, pak nevidím důvod, proč je nějak v jejich soukromí omezovat. Pokud nejsou všichni svolní a přesto se to děje, pak je to špatně. Hodně špatně.

Popravdě, nemusím přehnané veřejné projevy náklonnosti, ať už pochází od kohokoliv. Vidět dvě cicmající se dívčiny nebo kluky na eskalátoru v metru mi zvedne kufr stejně spolehlivě jako pohled na smíšenou dvojici provádějící totéž. Najděte si tmavej kout, jděte do kina a kupte si poslední řadu, schovejte se na hajzly, ale fakt nepruďte.

Ve svých -nácti jsem se dostala ke knize Paula Joannidese Sex je umět, chtít a vědět. Rozhodně je to solidní základ pro někoho, kdo měl do té doby jen málo zkušeností, ale nejdůležitější na ní je, že hlásá „je jedno, co děláte a s kým, pokud se u toho chováte zodpovědně“.

Když je mi jedno, jestli někdo střídá baby jako ponožky, ale každou poctivě varuje, že není jediná a nikdy nebude, proč by mi mělo vadit, že někdo jiný má v oblibě stejné pohlaví? Proč bych je měla rozlišovat v davu?

Dostali jsme se k otázce, která se často pokládá, a často se na ni odpovídá, že je to proti přírodě. Ahem. Je prokázáno, že existuje o hodně více živočišných druhů, které mají páry stejného pohlaví, než jen homo sapiens sapiens.

Jestli je homosexualita jako taková proti něčemu, je určitě proti učení křesťanské a muslimské církve, ať už jakýchkoli směrů. Nevím, co na sexualitu jako takovou Korán, ale některé křesťanské směry staví panenskou dceru výše než její provdanou matku, protože matka musela zhřešit smilstvem, byť se svým právoplatným manželem, aby ji pak mohla porodit.

Vzpomenete si ještě, na čem byly založeny gotické a barokní směry v evropském umění? Vertikální linie gotických staveb byly symbolem přiblížení se Bohu. Lomený oblouk podle některých zdrojů měl symbolizovat ruce sepjaté k modlitbě. Lidé měli myslet na Boha a srovnávat svou malost s jeho velikostí – proto monumentálnost takových chrámů jako je například proslulý Notre Dame nebo i náš Sv. Vít.

Po relativně krátkém vydechnutí během renesance došlo opět k přitažení náboženských otěží a nastoupilo baroko, které se vracelo ke středověkým náboženským tezím. Reprezentovalo bohatství a moc, kostely byly malou ukázkou Nebe tady u nás na Zemi, kontrast mezi člověkem a Bohem se ještě zvýraznil.

Jak se tedy měli věřící dívat na ty, jež nejenom smilnili mimo svazek manželský, ale ještě navíc z jejich svazku ani nikdy nemohlo vzejít dítě?

A skočíme blíž k současnosti: málokdo si uvědomuje, že Hilter nepronásledoval jen Židy. Na nacistickém seznamu nepohodlných byli i Romové (cikáni, whatever), Poláci, ruští váleční zajatci, invalidé, svědci Jehovovi a východní Slované. Ale ani jedna z těchto skupin to neměla tak těžké jako Židé – a homosexuálové. Titíž lidé, kteří pomáhali Hitlerovi k moci, byli odhozeni jako nepotřební a nastoupila snaha o jejich vyhlazení.

Víme, že každá skupina byla nějak označená. Netřeba zmiňovat proslavenou žlutou Davidovu hvězdu nebo rudý trojúhelník komunistů, ale málokdo ví, že třeba zrovna Svědci Jehovovi nosili purpurový trojúhelník, Romové hnědý – a homosexuálové (nepřekvapivě) růžový.

Homosexualita není nemoc, stejně jako židovství není rasa ale náboženství. Stejně jako byla německá populace přesvědčována o tom, že je humánní zabít „duševně méněcenné“ podřadné rasy, protože trpí a smrt je pro ně vykoupením, stejně hloupé je tvrdit, že se homosexualita dá léčit. Proč, když to není nemoc? Vždyť je to jenom vyjádření toho, co se člověku líbí.

Pokud se divíte, proč tento názor přetrval tak dlouho, vzpomeňte si, od koho Hitler okopíroval koncentráky a plynové komory…

A vůbec, nemůžu zapomenout na výrok homosexuální kamarádky, která napsala, že celé USA může jít s „homosexuálním manželstvím“ do prdele, protože když se ona vzbudí, nedělá si homosexuální kafe, ale prostě kafe. Nedělá si homosexuální omeletu, ale prostě omeletu. Nejezdí do práce homosexuálním autem, ale autem. Nejí homosexuálním příborem, ale příborem. A tak chce pro sebe a svou přítelkyni nikoli homosexuální manželství, ale manželství.

Proč jsou nutné výkřiky typu „podporujme menšiny“? Já nechci podporovat žádné menšiny. Já chci, aby měli všichni kolem mně stejná práva a podléhali stejným zákonům a trestům. Stejně jako se bráním pozitivní diskriminaci Romů, bráním se pozitivní diskriminaci homosexuálů.

Fakt, co je komu do toho? Zpívá Ricky Martin od té doby, co veřejně prohlásil, že je homosexuál líp nebo hůř? A co George Michael? Co Johnny Weir, šuká na ledě? Já myslela, že předvádí krasobruslení…

Lidé, kteří křičí „Já jsem … a kdo je víc!“ respektuju pouze v jediném případě: že prohlašují něco, čeho sami dosáhli vlastní pílí. Ale zajímavé je, že lidé, kteří opravdu něčeho dosáhli, většinou nemají potřebu něco veřejně vykřikovat. Zbytek je směšný a trapný.

Nebudu jednat „ohleduplně“ s gayem protože je gay. Proč? Budu s ním jednat ohleduplně pokud je nemocný nebo utrpěl ztrátu nebo tak něco, ale ne proto, koho má v posteli. To není moje věc a nechci to vědět. A pokud to on sám bude vytahovat na veřejnost a očekávat nějaká privilegia nebo pochopení, akorát mě znechutí. Já taky neočekávám žádná privilegia za to, že spím se svým manželem a jsem „heterák“.

Nevím, jestli jsem tady už zmiňovala, jak jeden můj internetový známý řešil nepříjemnou situaci s jedním ze svých spolubydlících: kluk si našel kluka, bral si ho domů, ten přítel tam prakticky bydlel, aniž by platil nájem, a zval si tam svoje kamarády, když nikdo z původních nájemníků nebyl doma. Došlo k nějakým škodám, a samozřejmě, že se zbylým dvěma spolubydlícím nelíbilo, že je jejich soukromí prakticky otevřeno cizím lidem kvůli někomu, kdo ani nemá dost soudnosti na to, aby alespoň pomohl s úklidem. Jejich spolubydlící jim na tyhle připomínky řekl, že jeho a jeho přítele diskriminujou, protože jsou hnusní heteráci a homofobové.

Já vlastně ani nevím, jestli se mu někdy obtěžovali říct, že jeden (ten můj známý) je gay, akorát momentálně single, a druhý byl láskyplně vychováván dvěma matkami… Myslím, že poskytnout mu tyhle informace bylo pod jejich úroveň.

Četla jsem v nějakém článku, že je bisexualita diagnóza. Strašně bych se chtěla zeptat toho, kdo to napsal, jestli je v tom případě diagnózou i heterosexualita…

28.7.2010 – Cíle a sny

Dneska jsem dočetla poslední zápisek z cest Tomáše Poláčka. Rozhodl se projet na Segwayi Českou Republiku napříč. Začal na Západě, skončil na Východě. Rozhodně to bylo zajímavé čtení, ale co mě hodně praštilo do oka byla slova: „Posledních sedm kilometrů na hranice, tam naprostá absence pocitů. Tak jsem to projel, no.“

Tuhle naprostou absenci pocitů asi už zažil každý. Takové to mrtvo. Ano, pěkný, povedlo se. A co já s tím?

Pamatuju si, že jsem někde slyšela nebo četla přání „Nechť se ti splní všechny sny – až na jeden“. Když se dotyčný, komu bylo přáno, zeptal, proč ne všechny, přející mu vysvětlil, že člověk beze snů už nemá pro co žít.

Jak to souvisí?

Něco si člověk přeje. Hodně moc. Maká na tom jak zběsilý. Tak či onak toho dosáhne. A pak se nekoná žádné zemětřesení, nebesa se nezachvějí a andělský chór má taky zrovna pauzu na kafe. Nakonec se vlastně vůbec nic nestalo.

Když jsem se vzbudila v den svých patnáctých narozenin, čekala jsem, že se něco změní, že něco bude jinak. Nezměnilo se nic, jenom jsem dostala kartičku, kterou jsem musela začít tahat s sebou.

Když jsem se vzbudila v den svých osmnáctých narozenin, ještě pořád jsem doufala, že když už jsem teda právně dospělá, mohlo by se teda něco změnit. Nezměnilo se nic. A ani žádná kartička už nebyla – daleko větší radost jsem měla o měsíc později z řidičáku.

Postupně jsem přestávala doufat, že se něco změní jen proto, že jsem o rok starší, že mám novou práci, nový koníček, něco. Nezměnilo se nic.

Naposledy mi to došlo, když mi bylo pětadvacet. Kamarádka, u které jsem měla přespávat na oslavě svého čtvrtstoletí mi řekla, že jde ten den na tah po gay klubech s kamarády. Od té doby na narozeniny tak nějak zapomínám. Není moc o co stát, stejně se nic nezmění.

Jediný způsob jak něco změnit, je makat na tom vlastnoručně (nebo vlastnomyslně), neustále a snažit se. Když se dnes ohlédnu, kde jsem byla před pár lety, je to sakra rozdíl. Ale kromě několika málo okamžiků se u mě obrovské životní změny nikdy nekonaly. Zato ale spousta malých, zdánlivě nepodstatných.

Zpátky ke snům. Často si člověk stanoví nějaký cíl, velký nebo malý, a pak zjistí, že ten cíl za to vlastně ani tak nestál. Nebo že byl zbytečný. Nebo vůbec chybný. Anebo to byl cíl nebo sen vcelku fajn, ale vyšuměl do ztracena. Skončil, ale jako by se neuzavřel pořádně. Jako když se člověk napije zvětralého piva.

Když člověk vyhraje za cenu, kterou vlastně ani nebyl ochoten zaplatit. To například. Nebo když dosáhne něčeho a zapomene, že když se nemá pro co snažit, ztratí to, čeho dosáhl. Všichni znáte takové ty páry, které se strašně snaží dát se dohromady a pak spolu chvíli jsou a najednou se rozejdou. Jejich cílem bylo se sejít – nebo se spolu vyspat nebo cokoliv – a zapomněli hledět dál. Už neměli kam běžet, závod skončil, a stát na cílové pásce člověka omrzí rychle.

Občas je člověk tak na dně, že mu připadá zbytečné mít nějaký cíl nebo o něčem snít. Věřte mi. Za posledních deset let jsem na svém dně byla tak často, že tam už mám deku, lampičku, popelník a knihovničku (příště si s sebou vezmu třeba… třeba plyšovýho medvěda nebo gramofon). Ale nakonec se vždycky něco najde, i kdyby to bylo „přežít další den“ nebo i „nasrat všechny okolo tím, že přežiju další den“.

Člověk by vždycky měl mít v zásobě pár náhradních snů. Kdyby mu ty rozpracovaný náhodou došly, aby měl po čem šáhnout… Zatím to pomáhá – jen je potřeba se vyhnout nočním můrám, protože ty jsou koneckonců sny taky.

Tři staré čínské kletby (tedy, „staré“ a „čínské“ podle mnoha anglických serverů, kde se lidi hádají, jestli náhodou nepocházejí z fortune cookies – koláčků z čínského občerstvení s předpověďmi uvnitř):

Nechť žiješ v zajímavých časech.

Nechť se ti splní všechny tvé sny.

Nechť si tě všimnou důležití lidé.

30.7.2010 – Ó hrůzo! Z FB utekla data!

Popravdě, a má bejt? Přestaňte hysterčit, sedněte si a na chvíli se zamyslete…

Vezměte si k tomu přemýšlení do ruky taky telefonní seznam. Pokud ho nevlastníte, zadejte do browseru zlatestranky.cz – za chvíli se k tomu vrátím.

Tak zaprvé, na FB se dá nastavit mnoho různých úrovní zabezpečení, včetně takového, že si bloknete možnost nechat se vyhledat. Je to jako jednosměrné zrcadlo: vy je vidíte, oni vás ne, pokud vás nemají přidané v přátelích.

Zadruhé, pokud nechcete, aby bylo něco o vás odhaleno nebo zviditelněno, prostě to na ten net necpěte. Dobrá kontrola toho, co všechno jste o sobě už nevědomky vyblili, je stejda Žůžl. Zkuste si vyhledat svoje jméno a příjmení a uvidíte, co je o vás veřejně k mání.

Já jsem takhle zjistila, že mě jedna kamarádka (kynu směrem do Brna) citovala ve svém článku (taky mě na to předem upozornila) – heč, jsem mediální hvězda. Bouchněte šampus a kde je sakra ten červený koberec? Jo a chci být skokan roku! Tak!

Dál, je možné zjistit, že jsem na jednom serveru vyhrála péči vizážistky a manikérky na den čarodějnic – bohužel, v den své svatby. 🙂 U stejného odkazu je uvedeno, že bydlím na Praze 6.

Lze najít můj profil na FB a údaj, že jsem tamtéž členem Spolku milovníků koblih.

Objeví se i odkaz na Bandzone a náš T.O.X., spolu s informací, že tam hraju na klávesy.

A nakonec odkaz na transparentní finance VAVÁKY, o.s. – společnost, která udržuje spásáním Těchonická draha. Nakrmte ovečky! Tam můžete zjistit, kolik jsem jim kdy poslala na účet – ale ne adresu nebo číslo mého účtu.

Jak jsem už psala jinde, vyžužlání mé přezdívky je daleko daleko plodnější. Tím vás nepoňoukám, ale popravdě, na netu nikde není nic, za co bych se měla stydět, nebo co by mě mohlo nějak poškodit. Proč? To mám tak dokonalý anti-hackerský štíty?

No, dalo by se to tak říct. Já mám totiž i mozek. A používám ho. Alespoň v těhle věcech, teda…

Jistě, existuje spousta lidí daleko anonymnějších než já. Já jsem exhiboň – částečně od základu, částečně vlastní chybou. Když jsem tak nějak před deseti lety začala koketovat s iNetem, nenapadlo mě, co všechno na sebe můžu vyblejt. Dnes děkuju bohu, že některé informace mě maminka naučila nesdělovat ještě jako malý škvrně (například mě zbila jako psa, když mi neznámý starý pán na ulici dal hrušku a já si ji vzala a snědla). Dnes už tedy pro mě nemá smysl hrát si na tajemného anonyma – jediný způsob, jak se úplně distancovat od informací, které jsou o mně rozházené po internetu (včetně emailových schránek mých přátel) by byl přijmout v normálním životě novou identitu, odříznout se ode všech přátel a od rodiny, přestěhovat se a nechodit na net. Jako v nějakém špionážním filmu, co?

Proto je případ „špionky“ Chapmanové k popukání – lidé, kteří toho o tajných službách jenom trochu vědí, o sobě na internetu neprozradí nic, natož aby házeli na FB fota…

Popravdě, pokud máte rozum, na FB se z vašich dat vyskytuje v průměru emailová adresa, telefon (který lze lehce zneviditelnit) a město kde bydlíte. Jen naprostý pako si uvede plnou adresu.

Na Technetu vyšel rozumný článek. Stáhli si dotyčná „ukradená data“ a zkoumali, co tam lze najít. Zas tak moc toho není – manžel včera večer zkoumal to samé, protože byl zvědavý, jestli tam jsme nebo ne. Nejsme, ale i kdybychom byli, tak co?

Manžel prohlásil, že jediný, co by tam někdo mohl vyštrachat, je jeho telefonní číslo. No, stačilo zadat jeho příjmení do Zlatých Stránek, a jeho mobil vypadl i s naší adresou (můj ne, i na přímé hledání – já jsem totiž zakázala zveřejňování svého čísla v těchto seznamech).

Takže co? Vezměte si svůj ručník a hlavně, žádnou paniku. Žádný extra únik se nekoná – to jen novináři nemají o čem psát…