Červen 2010

3.6.2010 – Srovnávání nesrovnatelného

Tuhle (ale je to už pár týdnů) jsem se docela vytočila na Fejsbůku. No vážně, už jste někoho viděli srovnávat Afgánistán, Severní Koreu a USA?

Tahle story mi docela zapadla, ale díky posuzování komunismu a debatám o něm zase vyplula na povrch jako leklá ryba. A tak ji vylovím ze svého pomyslného myšlenkového akvárka a raději se jí zbavím dřív, než začne smrdět…

Jeden maník na FB, takto občan Spojených států amerických, nejspíš odněkud z jihu, napsal na svou zeď: „Když překročíte nelegálně hranice do Severní Koreje, dostanete 12 let. Když nelegálně překročíte hranice do Afgánistánu, zastřelí vás. Když nelegálně překročíte hranice do USA, dostanete bydlení, peníze, zelenou kartu, řidičák, sociální pojištění a ještě vyhodí spoustu peněz za to, abyste rozuměli papírům. (Pak si nepamatuju, co přesně napsal, ale bylo to něco ve smyslu ‚měli bychom to dělat jako Severní Korea a Afgánistán‘) Pokud s tím souhlasíte, dejte si to do statusu.“

Většinou se při setkání s pitomostí na internetu (protože v reálném životě se většinou pohybuju v jiných kruzích a takovéhle blbiny ke mně doléhají jenom z veliké dálky) jen zasměju nebo zamračím, okomentuju to nahlas směrem k manželovi a kliknu jinam. Tentokrát ve mně bouchly saze, a to ve velkém a extrémně rychle. Tipnete si proč?

Nebudu vás namáhat. Ten člověk udělal velmi velkou kravinu – srovnával nesrovnatelné.

Jistě, pokud se koukáte pouze na překračování hranic a nic jiného vás nezajímá, tak prosím. Ale pokud si ten obrázek jenom trochu oddálíte, zjistíte, že je něco špatně.

Zaprvé, Amerika už několik set let, pokud nepočítáme útok na Pearl Harbor, neválčila na vlastním území. Afgánistán se už několik desetiletí nachází ve stavu ozbrojeného konfliktu, který mi občas připadá jako popsatelný jedinou frází, „všichni proti všem“. Korea válčila sama se sebou prakticky hned op druhé světové, ta válka nikdy neskončila a teď minimálně vyhrožuje jejím pokračováním a přerušením příměří. A tentokrát má pravděpodobně jaderný arzenál.

Zadruhé. Jak je vyvinutý sociální systém jednotlivých zemí? Mohou si Afganistán nebo KLDR dovolit postarat o své chudé?

Zatřetí. Chtěla bych toho kreténka, jak by si prosazoval svobodu říkat něco takového v Afíkově s neoficiální vládou Talibánu a kmenových zvyklostí nebo v těžce totalitní Korejské lihově-demagogické republice.

No prostě. Srovnával nesrovnatelné. Pohádala jsem se s ním tehdy, jestli má představu o tom, jak se asi v těch zemích žije, a jestli by něco takového chtěl mít i doma.

Ale proč to vyplulo na povrch zrovna teď, v týdnu Velké Červnové Debaty o Komunismu (VČDK, podle vzoru VŘSR)?

Lidé opět srovnávají nesrovnatelné. Připadá mi, že málokdo má tu schopnost podívat se na fakta s odstupem. Na fakta, že byly peníze skoro na všechno – ale výběr byl omezený. Že neexistovali feťáci nebo násilníci – protože se o nich nepsalo (viz to, jak se Čína snaží bojovat proti „epidemii“ útoků na děti cenzurou). Neexistovaly filmy plné násilí a sexu – ale existovaly, jen se k nám nedostaly. Sexuální revoluce a marketing pomocí nahoty začaly v USA během Velké krize, nikoli až v 60. letech, jak se běžně věří. To už bylo jenom vyvrcholení. Například mléko bylo levnější – jistě, protože ho stát těžce dotoval a tvrdě na něm prodělával. Jak bylo psáno v jednom komentu, zdravotnictví bylo zadarmo – protože byl hrazeno z daní. Měli jsme skvělou výrobu a překračovali jsme plány – ano, protože plány se stanovovaly „měkké“, tedy podhodnocené, aby se podnik při jejich překračování moc nezapotil, a hlavně, i kdyby selhali jednotlivci, podnik jako takový byl pochválen. A kvalita? Ano, měli jsme zajímavé a kvalitné věci, ale například socialistická škodovka byla past na nohy a na silnici se prý dostala jedině díty státem udělené vyjímce. A Jawa a ČZ, ty slavné motocykly? Ty už v té době spíše těžily ze své předchozí slávy. Ano, vydržely hodně, ale byly v té době už dávno konstrukčně překonány. A mohla bych pokračovat mnohem mnohem déle.

Tehdy bylo tehdy, dnes je dnes.

Dnes bychom pravděpodobně neskončili tak, jak jsme dopadli tehdy. Lidé si už příliš zvykli na svobodu. Ale nostalgie je nostalgie a zklamání je zklamání a zvyk je zvyk.

Přesto, nesrovnávejme nesrovnatelné – a vždy si zkuste od obrázku poodstoupit a pak si ho přiblížit. To abyste získali i jiný úhel pohledu, než který je vám vnucován…

3.6.2010 – A babičko…

Nejlepší je hláška: „Babičko, proč máš tak velkou pusu?“ „Abych mohla jíst tatranky na šířku!“ ;-))

Lorandel pod Nominčím blogem.

Oby tamtéž upřesňuje, že se říká „naštorc“.

(Prostě mě to dneska rozsekalo, no…)

3.6.2010 – Asi se vzteknu

Pohádka o nákupu na eBay a jedné velmi drahé formě na bábovku.

Není žádným tajemstvím, že nejjednodušším způsobem, jak přilákat moji pozornost, je začít mluvit o vaření. Je to jeden z mých opravdu velkých koníčků, a koukat se, jak někomu chutná jídlo mnou uvařené, je pro mě potěšením.

Proto není žádným tajemstvím, že mám pořád méně nádobí (obzvlášť pak forem na pečení), než bych chtěla. Dneska jsem brouzdala po MyFoodLooksFunny.com a narazila tam na tohle:

pancakes_vader

Odkaz pod obrázkem mě dovedl ke stránkám Babysaur.com a tomuhle:

babysaur

A to bylo pořád ještě vtipný, ale bohužel, bohužel, bohužel, byla tam i adresa na obchod, který je prodává (mimochodem, na ty formičky má fakt TM LucasArts).

Proč bohužel? Neexistuje obchod s nádobím, u kterého bych se nezasekla alespoň na hodinu. A ať v kamenném nebo virtuálním, vždycky najdu něco, co mi může urvat srdce, když se s tím musím rozloučit, protože to není kam dát, nemáme vlastní domácnost a moc to stojí. Manžel by mohl vyprávět, jak klidně uprostřed narvaného obchodu stojím nad nějakým kouskem a (ne až tak) tiše kňučím, nebo jak jsem ochotna do krve bránit ideu vyhlídnutých smaltovaných červených hrnců s bílýma puntíčkama. A vy byste odolali téhle formě?

Milovníci knih, sběratelé komiksů, známek a modelů, fanatičtí zahradníci (no dobře, k tomu taky nemám daleko), hltači nejnovějších vtipů, ti všichni pochopí stejně postiženého člověka, když řeknu, že tohle jsem prostě MUSELA MÍT.

Koukala jsem na ni dlouho, předlouho, provedla jsem rychlou kalkulaci s tím, že na tohle na PayPal účtě mám, a slintala jsem. Tenhle obchod k nám ale nedodává. Postěžovala jsem si na FB a kamarádka promptně našla prodejce na eBayi, kde se ukazovala cena s poštovným do ČR jen o 4 dolary vyšší, než byla cena v tom internetovém obchodě.

Něco se mi na tom nezdálo, už už jsem to chtěla koupit, ale couvla jsem. Málem jsem potvrdila, ale couvla jsem znovu. A pak jsem hledala na eBay dál a našla německý internetový obchod, kde ale nebylo jasné, jestli dodávají do ČR – a navíc, cena ukazovala číslici vyšší a ještě k tomu v Eurech, které je o 4 koruny dražší než USD.

Asi jsem vypadala opravdu nešťastně, protože manžel souhlasil s mým nápadem, že když mám na PayPal účtě skoro 40USD, a teď je nemůžu ani stáhnout, protože po sňatku jsem změnila příjmení a teď navíc i číslo kreditky, ať je raději utratím za něco, co mi udělá radost. A třeba tak najdeme ten náš ztracený oddací list (který potřebuju nafaxovat spolu s kopií občanky na PayPal kvůli změně jména na účtě, jinak nemůžu zaregistrovat novou kreditku – ano, asi jen my umíme rok po svatbě ztratit dobře uložený a logicky schovaný oddací list).

Kontaktovala jsem prodejce na eBay, že mi to ukazuje cenu včetně dodání do ČR, a jestli je to správně. A jestli jsou s tím spojeny další náklady, ať mi prosím řeknou, kolik by to stálo. Odpověď přišla prakticky obratem: je to správně a žádné další náklady tam nejsou.

Potvrdila jsem tedy koupi, což je u položek „Kup teď“ nevratný proces, a těšila jsem se, že zaplatím, na PayPalu mi zbude 5 korun, což mi nebude ani trochu líto, v případě, že ten oddačák ještě nějakou dobu nenajdu a budu rušit účet a zavádět nový. A ještě budu mít úplně nádhernou, skvělou a úžasnou formu.

Kliknu si v klidu na „Platit“, otevřu si přehled PayPalu a… Šrapnel! Klasickej šrapnel jak vystřiženej z da Cimrmanovy dílny. Hovno, Majere, hovno máš!

Pod cenou koupené formy a nabídkou, jestli nechci pár kačkama přispět na jakýsi fond na ochranu velryb, se na mě culí cena USD 28,75 za poštovné a balné… Dohromady teda USD 67. Při dnešním kurzu 21,-Kč za 1 dolar je to skoro 1.500,- korun. Sice za krásnou formu – ale skoro dvojnásobek! A tolik na PayPalu fakt nemám a díky komplikacím se jménem a prachama obecně je tam ani nemám jak vrazit…

Můžete mi říct „Ano, je to ze Států, cos čekala?“ – a já vám na to odpovím „Já vím, mně to přišlo podezřele levný. Ale já jsem se ptala!“

Ano, já jsem se ptala prodejce, zda je tahle cena včetně poštovného a balného do ČR a on mi odpověděl „Ano, je.“ Čí je to chyba? Moje, protože jsem nevmlátila Amíkům do hlavy, že Česká Republika je v Evropě? Jejich, protože se nepodívali a odkývali mi to?

Ať už je to jak chce, před chvílí jsem dopsala velmi ponížený dopis prodejci, kde jsem mu v limitu počtu znaků vysvětlila, co se stalo a proč a poprosila jsem ho o zrušení transakce. Je mi to velmi proti srsti, ale 1.500 fakt za tu formu dát nemůžu. A ani nechci. Už bych z ní ani neměla radost.

Uvidíme, co mi odpoví… Snad to zruší. A já pak zruším celý účet na eBay. Mám ho asi 4 roky, tohle je poprvé, co jsem ho na něco použila a takovýhle debakl? To fakt ne, to nemám zapotřebí.

A třeba si ji za pár měsíců koupím v klidu a s vědomím, že na to mám a ty prachy mi nebudou chybět jinde. Zatím jdu znova hledat ten oddačák a koumat, jak těch osm stováků z toho PayPalu dostat…

4.6.2010 – Cyklisti, neserte mě!

Co je to tenhle tejden s tím, že všichni jezdí po chodníku? A nejen tenhle tejden…

Myslím, že v úterý nebo ve středu mě manžel doprovázel do práce a před Sokolovnou najednou ‚frrrnk‘ a kolem ucha mi zezadu proletěl cyklista na horáku. Vedle něj uháněl pes a vypadal velmi vesele. Zařvala jsem na celej chodník, co za kretény to neumí jezdit po silnici, on se po mně otáčel zpátky, šlapal do pedálů, něco volal, nevím co, a zmizel za obzorem vysmátej jak lečo.

Neřeknu, kdyby to bylo vedle nějaký rušný komunikace, to by bylo i pochopitelný. Tohle bylo na Dejvický nahoře u Sokolovny, kde ve vozovce moc aut fakt není, díky stavebnímu záboru Blanky. Zato je tam konečná a nástupní autobusu a kolikrát je to v ranní špičce jako kličkovat na Václaváku. A ten kretén nejen, že do toho vletí po chodníku vysokou rychlostí na kole, on se ještě ani nekouká, kam jede. Navíc kolem mě projel tak blízko, že stačilo, abych v tu chvíli udělala půl kroku doprava a srazil by mě. Kola totiž moc slyšet nejsou, víme?

Dneska ráno zase přes přechod – a pak po chodníku v klidné ulici – jede cyklista na silničním kole, vepředu na řídítkách malou vytlemenou holku. Asi dceru. Přejeli po přechodu přes Čs. Armády a zmizeli v naší ulici, klidné a tiché jednosměrce, kde mají auta přikázanou dvacítku. Chápu použití přechodu, ale nechápu, proč přes něj musel přejíždět.

Kolmo na směr, kterým jel, totiž táhnou školáci na základku a na přechodu je věčně cvrkot: babičky do sámošky, vojáci do práce, vojáci z práce, osazenstvo okolních úřadů, bank a kanceláří se taky nějak do práce dostat musí.

To je opravdu tak těžký sesednout a to kolo převést? Nehledě na to, že ten šprček neměl co dělat na řídítkách? Stačilo by o jeden můj krok více vlevo, o trochu nepozornosti víc, což by se klidně mohlo stát, stačí aby se někomu trochu zatočila hlava, aby udeřil alergický záchvat, který sám o sobě nemusí být nebezpečný, ale člověk se zapotácí, škubne sebou při kýchnutí… Ohrozil sebe, tu malou – a všechny chodce okolo.

Hlavně, že v obou případech měli všichni helmu. Teda, až na toho čokla. A všechny ostatní chodce.

Mrmlala jsem na tohle téma ještě za dva rohy a manžel hořce poznamenal, že tohle je věc, která ho na tomhle státě strašně štve: lidi se totiž staví nad zákony a nedodržují pravidla. A pak se diví. Předpisy, zákony a pravidla přece vznikly z nějakého důvodu, právě aby reagovaly na nějaké nežádoucí situace a zamezily jejich vzniku.

Citace z úplného znění zákona o silničním provozu, § 57 a § 58, které upravují jízdu na jízdním kole (platné od ledna 2009 do 30. června 2010) ze serveru www.novapravidla.cz:

Jízda na jízdním kole
§ 57
(1) Je-li zřízen jízdní pruh pro cyklisty, stezka pro cyklisty, nebo je-li na křižovatce
s řízeným provozem zřízen pruh pro cyklisty a vymezený prostor pro cyklisty, je
cyklista povinen jich užít.
(2) Na vozovce se na jízdním kole jezdí při pravém okraji vozovky; nejsou-li tím
ohrožováni ani omezováni chodci, smí se jet po pravé krajnici. Jízdním kolem se
z hlediska provozu na pozemních komunikacích rozumí i koloběžka.
(3) Cyklisté smějí jet jen jednotlivě za sebou.
(4) Pohybují-li se pomalu nebo stojí-li vozidla za sebou při pravém okraji vozovky,
může cyklista jedoucí stejným směrem tato vozidla předjíždět nebo objíždět z pravé
strany po pravém okraji vozovky, nebo krajnici, pokud je vpravo od vozidel dostatek
místa; přitom je povinen dbát zvýšené opatrnosti.
(5) Je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou „Stezka
pro chodce a cyklisty“, nesmí cyklista ohrozit chodce jdoucí po stezce.
(6) Je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou „Stezka
pro chodce a cyklisty“, na které je oddělen pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, je
cyklista povinen užít pouze pruh vyznačený pro cyklisty. Pruh vyznačený pro chodce
může cyklista užít pouze při objíždění, předjíždění, otáčení, odbočování a vjíždění na
stezku pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit chodce jdoucí v pruhu vyznačeném
pro chodce.
(7) Jízdní pruh pro cyklisty nebo stezku pro cyklisty může užít i osoba pohybující se
na lyžích nebo kolečkových bruslích nebo obdobném sportovním vybavení. Přitom je
tato osoba povinna řídit se pravidly podle odstavců 3, 5 a 6 a světelnými signály podle
§ 73.
(8) Před vjezdem na přejezd pro cyklisty se cyklista musí přesvědčit, zda-li může
vozovku přejet, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních
komunikacích. Cyklista smí přejíždět vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost
a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče ke změně směru nebo
rychlosti jízdy. Na přejezdu pro cyklisty se jezdí vpravo.
§ 58
(1) Cyklista mladší 18 let je povinen za jízdy použít ochrannou přilbu schváleného
typu podle zvláštního právního předpisu2) a mít ji nasazenou a řádně připevněnou na
hlavě.
(2) Dítě mladší 10 let smí na silnici, místní komunikaci a veřejně přístupné účelové
komunikaci jet na jízdním kole jen pod dohledem osoby starší 15 let; to neplatí pro
jízdu na chodníku, cyklistické stezce a v obytné a pěší zóně.
(3) Na jednomístném jízdním kole není dovoleno jezdit ve dvou; je-li však jízdní kolo
vybaveno pomocným sedadlem pro přepravu dítěte a pevnými opěrami pro nohy, smí
osoba starší 15 let vézt osobu mladší 7 let.
(4) Cyklista nesmí jet bez držení řídítek, držet se jiného vozidla, vést za jízdy druhé
jízdní kolo, ruční vozík, psa nebo jiné zvíře a vozit předměty, které by znesnadňovaly
řízení jízdního kola nebo ohrožovaly jiné účastníky provozu na pozemních
komunikacích. Při jízdě musí mít cyklista nohy na šlapadlech.
(5) Cyklista je povinen za snížené viditelnosti mít za jízdy rozsvícen světlomet
s bílým světlem svítícím dopředu a zadní svítilnu se světlem červené barvy nebo
přerušovaným světlem červené barvy. Je-li vozovka dostatečně a souvisle osvětlena,
může cyklista použít náhradou za světlomet svítilnu bílé barvy s přerušovaným
světlem.
(6) Za jízdní kolo se smí připojit přívěsný vozík, který není širší než 800 mm, má na
zádi dvě červené odrazky netrojúhelníkového tvaru umístěné co nejblíže k bočním
obrysům vozíku a je spojen s jízdním kolem pevným spojovacím zařízením. Zakrývá-li
přívěsný vozík nebo jeho náklad za snížené viditelnosti zadní obrysové červené světlo
jízdního kola, musí být přívěsný vozík opatřen vlevo na zádi červeným neoslňujícím
světlem.

Mimochodem, znění těchto dvou paragrafů se od 1.7.2010 nemění, alespoň podle výše uvedeného serveru.

Proč si ti dva myslí, že se můžou vykašlat na bezpečnost nejen svoji, ale i ostatních? Já jsem žádný revers o tom, že mě smí ohrožovat cyklisti na chodníku, nepodepsala a důrazně s tím nesouhlasím.

Manželova poznámka je mimo jiné to, co by se ještě hodilo do komentáře pod tento článek. Je pravda, že tady existuje velká neúcta k pravidlům. Stačí vzpomenou na známé „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Během vlády minulého režimu se lidé naučili drobně škodit a pravidla, která často byla hloupá, ignorovat.

Ale to je dvacet let zpátky! Pravidla a zákony se změnily, sami to přece lidi chtěli, když cinkali klíčema. Volili jsme (neměla bych spíš říkat „jste“, když mi za Plyšáku nebylo ještě ani osm?) lidi, kteří nám předělávali zákony. Proč se tedy taková spousta lidí chová jako za minulého režimu? A proč jim to ostatní trpí? Je to snad taky pozůstatek onoho komunisticko-socialistického „hlavně na sebe neupozorňovat“?

Pokud je chodník prázdný, ať si na něm dělá co chce – ale chodník je určen primárně pro chodce, a patří na něj ještě bruslaři a skejtaři. Cyklisti jsou tam hosté. Ani v jednom z těchto případů se nejednalo o situaci, kdy by neměli jinou možnost –  v prvním případě byla vozovka prázdná a na přechodu pro chodce měl sesednout a kolo tlačit, zvlášť, když je takhle fekventovaný.

Neserte mě. Já vás neohrožuju, vy mě taky neohrožujte. Jestli mě jednoho krásného dne nějaký debil přejede kolem na chodníku, nezapomenu mu to – a neodpustím. A šáhnu po trestním stíhání. Když děláte kraviny, naučte se, že jednou těm okolo dojde trpělivost.

5.6.2010 – Hlášky z MHD

Dneska se poštěstilo. Vlezu do tramvaje, na další zastávce nastoupilo pár holek a jak šly kolem mě, padla věta:

Viděla jsem toho Ríšu a je naprosto dokonalej!

A tak jsem z tramvaje vystoupila a počkala si na další. Za pár zastávek nastoupily dvě holky, asi posilněné alkoholem, láhev ještě třímala jedna z nich v ruce. Ta druhá se rozhlédla po tramvaji, dopadla na sedačku a zahlásila na celej vagón:

Támhletu holku strašně nenávidím! Čum!

Na další zastávce (po hlasitém rozhovoru o tom, proč jí nenávidí a kdo komu vrazil facku) vystoupily i s lahví. Dojela jsem, kam jsem potřebovala, přestoupila na bus a po pár zastávkách vystupovala jedna slečna a vítala ji druhá s větším černým psem a veselým rozjásaným hlasem:

My strašně smrdíme! Ona strašně smrdí hovnama! Ahóóój!

Samozřejmě, že to do busu bylo parádně slyšet. Ano, pejsek se někde asi v něčem vyválel, ale způsob podání pobavil všechny spolucestující. A pak, že je na světě nuda…

6.6.2010 – Hádka o copyright

Aneb když se to vymkne z ruky…

Rovnou říkám, že patřím mezi zastánce tvrdého prosazování copyrightů. Sama píšu, pohybuju se mezi lidma, co malují, fotí nebo píšou, a vím, jaké z toho vznikají problémy. Vzhledem k tomu, že tady už pár dní bují debata o copyrightech a jak by to mělo nebo nemělo být na blog.cz, dovolím si svůj názor shrnout v tomhle blogu a pak už konečně držet hubu. Unavuje mě totiž se neustále hádat o tom samém, a proto z těchto debat jednou provždy odstupuji. Budu si psát své články, slíbené pojednání o ochraně autorských práv dodám, ráda odpovím na emaily (i nepříjemné – ale počítejte s tím, že jak se do lesa volá, tak z něj vyběhne hajnej), ale uveřejněním tohoto článku odstupuju z veřejných debat o copyrightech. Sice mě budou svrbět prsty, ale holt to budu muset nějak vydržet.

Začneme. Prohlédněte si prosím zveřejněný obrázek, a řekněte mi, co jste na něm postřehli:

mag1

Tak zaprvé, asi jste si všimli toho nápisu dole o copyrightu. Ten obrázek patří mně, vytvořila ho úžasná německá grafička Nathie, které vděčím za velkou podporu jak při jednom projektu, tak v osobním životě. Něco mě stál. A taky jsme na něm pracovaly společně asi týden nebo dva, protože bylo potřeba ujasnit si některé koncepty, dodat podklady, opřipomínkovat – a spousta připomínek pro nás obě znamenalo vrátit se zpátky na stromy, v mém případě udělat ve Wordu Crtl+N, v jejím zpátky k tabletu a Photoshopu.

Všímavější z vás si asi všimli ještě jednoho nápisu:

mag2

Co myslíte, proč je tam ještě ten vodoznak uprostřed? Protože i když se jedná o soukromý projekt, který měl být podkladem pro webovou hru (která snad ještě dodatečně vznikne), nevěřily jsme ani na velmi uzavřeném serveru, že to nikdo nezneužije. Mimochodem, tohle je jediné místo, na kterém je tento obrázek mimo původní server uveřejněn. Jediný člověk mimo mě, který má právo ho zveřejnit ve svém portfoliu, je Nathie, ale ta toho v tuto chvíli nevyužívá. Rovnou říkám, že pokud tento obrázek mága uvidím kdekoliv jinde, bude z toho skandál a využiju legálních prostředků. Mám na něj totiž kupní smlouvu a protože se jedná o projekt, ve kterém nefiguruji jen já, rovnou říkám, že je zbytečné se mě ptát na svolení jeho uveřejnění jinde. Choďte se jím když tak kochat sem…

Díky tomu, že vím, kolik práce dá takový obrázek vytvořit, nebo napsat alespoň ucházející povídku, vymyslet svět, dát dohromady postavy a podobně, absolutně nesouhlasím s tím, aby kdokoli používal konečný výtvor někoho jiného, aniž by měl alespoň tu slušnost se zeptat, jestli smí.

Dneska mě rozsekal tento blog, a budu citovat kusy článku (kdo chce celý, následuje odkaz na místo původu):

„Autorský blog si totiž zakládá hlavně na tom, že veškeré věci (básničky, články, obrázky, fotky…) jsou výhradně tvorbou daného autora.“

Aby pak autorka zaodporovala sama sobě:

„Jak se mám výslovně zeptat nějakého čínského autora, jestli mi dovolí zkopírovat si jeho obrázek na můj blog, když neumím ani žbleptnout čínsky? Nemám ráda kopírování… ale když se mi nějaký obrázek líbí, tak ho sem dám(s odkazem, pochopitelně). Ale to, že uprostřed článku je cizí obrázek, přece neznamená, že už je můj blog neautorský…“

Milá Peťko, What The Fuck?! Sama si řekla, že ‚veškeré věci jsou výhradně tvorbou daného autora‘ a pak řekneš ‚cizí obrázek neznamená, že je blog neautorský‘? Buď se drž jednoho nebo druhého! A obávám se, že Kriza má ve svém komentáři pod tímto příspěvkem pravdu (opět jen část):

„Teď budu mluvit za sebe, ne jako člen AK. Tvoje arogantní vyjádření o tom, že se autora nemůžeš zeptat, jsou dost směšná. Myslíš si, že můžeš porušovat zákon, jen proto, že TY něco neumíš :-D Ostatní lidé mají menší práva než ty?…“

Hodím sem ještě svůj komentář, protože je zbytečné to psát celé znova:

„Půjčila by sis kolo bez dovolení? Cizí rtěnku? Batoh? Mikinu? Kapesník? Spodní prádlo? Od člověka, kterého ani neznáš? Ne, ty bys nechtěla krást, že…

Tak proč říkáš, že je v pořádku si „půjčit“ bez oznámení cizí dílo?

Nevím, jestli sama maluješ, ale například ten obrázek, co máš v rozcestníku Fantasy vydá na několik desítek hodin práce, budeme se bavit tak o třiceti až šedesáti hodinách. Propracovaná krajinka asi stejně tak (nebavím se o speed paintingu). Cení se u některých autorů, kteří jsou známí jen v určitých kruzích, tak na 400-600 Euro, pokud bys chtěla neexkluzivní licenci, tak asi tak 50-80 Euro.

Inkworm, Brit který navrhuje tetování, si za tetování draka v tribal stylu o průměru cca 10cm říká 75 liber s tím, že cena ještě může stoupnout v závislosti na počtu úprav a složitosti návrhu.

Známá prodává skeče kamarádům po 20 dolarech. Proto, že velmi nutně potřebuje peníze – má nemocného manžela a pětiletá dvojčata, jedno z nich trpí srdeční vadou. Jinak mají cenu tak 50 dolarů.

Jak si myslíš, že jim je, když někde potkají své práce, které si někdo „půjčil“ a ani se nezeptal?

Lidi, kteří kopírují a uveřejňují obrázky bez souhlasu, tyhle umělce likvidují. Když jim neberou práci (jak tomu bývá např. v případě návrhářů kérek), ničí je psychicky. Ty vidíš pěkný obrázek, který si chceš přidat na blog. Oni vidí hodiny práce, které jim někdo ukradl.

Víš, já si kolikrát říkám, že mám štěstí, že píšu a nemaluju. A taky si říkám, že jestli mi někdo vykrade texty, najdu si ho a půjdu mu rozbít hubu.

A to o těch obrázcích není záležitost ani tak AK, jako spíš serveru Blog.cz Je to podobné, jako u Bandzone.cz – vědělas, že OSA oficiálně upozornila Bandzone že by s nimi mohli mít problémy, protože umělci, tj. uživatelé, na které má BZ stejný vliv jako Blog.cz na blogery, nahrávali cover verze písniček chráněných autorským zákonem? Že je to trestné? I revivalové kapely?

A mimochodem, jestli ten tvůj Číňan něco uploadnul na net, pak určitě angličtinu používat umí…“

Přesně tohle si o této problematice myslím, a necouvnu ze svého přesvědčení ani o píď. A neplatí to jenom pro Peťku, ale pro všechny ty rádobyumělce. V dobách internetu, kdy se e-mail procedí z jednoho serveru na druhý během několika málo minut a existují online translatory, neexistuje výmluva, proč neotevřít tu zkurvenou emailovou schránku a napsat „Ahoj, já jsem tenaten, mám blog s touhle adresou, strašně se mi líbí tvůj obrázek a chtěl/a bych si ho vložit na blog, samozřejmě s odkazem na Tvé stránky.“

(Kdo si to nechce přeložit sám, prosím: „Hello, my name is XXX. I have a blog with the address: xxxxxxx and I really like this picture (vlož odkaz nebo opiš název) of yours and I would be very happy if I could upload it on my blog, of course with the link to your gallery.“)

Spousta umělců nevidí problém v tom, vám ten souhlas poskytnout. Pokud vám ho nedají, je to většinou proto, že je obrázek částí většího projektu, jako je tomu například v případě toho výše vloženého obrázku, nebo proto, že to byl obrázek dělaný na zakázku a copyright teď patří jejich klientovi – pak vás umělec odkáže na majitele a je na něm, aby souhlasil nebo ne. A například autoři povídek na webu by vám to občas rádi dovolili, ale někteří museli podepsat ve smlouvě s vydavatelstvím, že jejich díla nebudou uveřejněna mimo kyberprostor vymezený ve smlouvě. Některá díla musela z netu zmizet úplně, jinak by nemohly některé knihy vyjít. A tak nemějte autorům za zlé, když odmítnou – mívají pro to své dost závažné důvody.

Nechápu, když strávíte spoustu času na internetu vyhledáváním těchto obrázků, proč nejste schopni  obětovat těch pár vteřin navíc a poslat autorovi email se dvěma větama. To mi hlava fakt nebere, nezlobte se na mě.

Hope se ozvala ve smyslu, že je jí Peťky líto, protože ona není zlý člověk, jen se snažila ostatním zpříjemnit den.

Nemůžu soudit. Peťky blog jsem sledovala teprve pár dní a moc jsem v něm nehrabala. Nevím, jestli je Peťka zlý nebo hodný člověk – ale ať už s jakýmkoli úmyslem, je fakt, že tím že se nezeptala autorů obrázků na povolení, jednak zanedbala základní slušnost a jednak tím, že si neopatřila výslovné povolení, porušila autorský zákon. To je prostě fakt. Tak to prostě je, stalo se a nedá se odestát – ale dá se to napravit. Stačilo by rozeslat emaily autorům obrázků, a klidně napsat, že si je dala na svůj blog, ale teď zjistila, že to porušuje copyright a tak se tedy omlouvá a ptá se na souhlas a co oni na to.

Ať už je záměr blogera jakýkoli, v dnešním světě platí, že neznalost zákona neomlouvá.

Nechci tady vytvářet dojem, že je Peťka ta zlá a špatná – zdaleka není jediná a už vůbec zdaleka není ten nejhorší případ na tomto serveru. Ale fakt zůstává faktem: došlo k porušení autorských práv, která jsou vymahatelná zákonem. Nemyslím si, že by ji někdo žaloval, ale minimálně nepříjemný email nebo obstavení blogu, pokud autoři na něco takového přijdou, hrozí. A to každému, kdo tohle porušil.

Dám příklad: existuje skvělý webkomix OOTS (Order of the Stick, v češtině Hůlkový řád). Na webu oots.cz se dali nadšenci do překládání tohoto webkomiksu do češtiny a zpřístupnili ho tak spoustě lidí, co o angličtině nemají ani šajna. A když už byli u několikastého dílu, ozval se jim autor toho webkomiksu. Jaksi se zapomněli před tím překladem zeptat – a museli všechny uveřejněné přeložené díly odstranit. Domluvili se s autorem slušně, chyba byla na jejich straně a autor pouze hájil svá práva. Je to škoda, ale tak to prostě je. Možná, že kdyby mu napsali, že chtějí jeho dílko přeložit do češtiny, udělají mu ofiko fanouškovský web a nechtějí na tom vydělávat, mohl tam viset dodnes – nebo by vůbec nevzniknul, protože by autor taky mohl nedat souhlas. Třeba je vázaný exkluzivní smlouvou na ten komiks k jinému webu, i takové věci se stávají. Ale to už je teď pouhá spekulace. Není to smutné?

Nejsem dokonalá a nikdy nebudu, ale nezlobte se na mně, opravdu nemůžu souhlasit s lidmi, kteří obhajují neslušné a nelegální jednání. Nechci na nikoho útočit, ale nebudu s těmito názory souhlasit a budu trvat na svém, totiž, že každý má právo na to, aby se ho ostatní zeptali, když chtějí použít jeho věci.

hit

Překlad: „Praštil bych to“ – „Jo, nejspíš klackem“

(Tento obrázek pochází ze serveru I Can Has Cheezburger a je použit s jejich svolením, za podmínky uvedení odkazu na I Can Has Cheezburger a uvedení, že se jedná o jejich copyright.)

Tohle je všechno, VŠECHNO, co bylo potřeba! Před pár dny jsem psala na jejich support, že chci vložit na svůj blog jejich obrázky s odkazem na ně a jestli mají něco proti. Během necelých osmi hodin mi poslali odpověď se souhlasem a podmínkami.

Další faktor, který tady nejspíš vstupuje do hry, je internetové hrdinství. Člověk se za monitorem cítí být anonymní a nevypátratelný. No, je ještě míň anonymní, než když zavolá z veřejné budky na policii s „anonymním“ oznámením o uložení bomby někde ve veřejných prostorách. Každý pohyb na internetu je někde zaznamenáván. Není nepřetržitě sledován, to ne, ale na vyžádání lze tyto záznamy vytáhnout – a prohlédnout. Jak myslíte, že pozatýkali všechny ty pedofily? Že čekali, až někde v parku znásilní holčičku (nebo chlapečka) na pískovišti? Pch…

Dál, Autorský klub má za úkol sledovat blogy, které jsou členy v AK nebo se do něj hlásí (to je můj případ a myslete si o tom, co chcete), nikoli všechny blogy. A AK jako klubu je naprosto šumák, co máte doma v počítači, jestli nemáte přepálená CDčka, stažené filmy, nepoužíváte náhodou warezy nebo někomu nehackujete účet. AK jako klubu je jedno, jestli máte na jiném serveru ještě nějaký blog, který je plný kopírek. AK jako klubu je jedno, jestli jste promiskuitní, věřící, nevěřící, alkoholik, dealer drog, nepolíbená panna nebo suchý účetní. AK má na starost určitým způsobem danou úroveň již členských nebo hlásících se blogů v prostorách Blog.cz, a ať si jednotliví členové jeho posádky myslí cokoliv, je potřeba, aby rovněž jedním očkem pokukovali na to, zda blog splňuje podmínky používání služby Blog.cz (ježto blogy toto porušující většinou nejsou autorské). Это все.* Nečlenské a nehlásící se kluby jsou AK nejspíše upřímně u drdólu, stejně jako obsah vašeho počítače, vašich spodků, jiných serverů a pod.

Nevyhovuje vám AK? A proč si nezaložíte vlastní sdružení? Proč se pár lidí nedá dohromady, nevymyslí si pravidla a neobrátí se s tím na Blog.cz? Mohli by třeba založit Zázračný Klub, mít zkratku ZK a dělat AK protipól. Moc námahy? Slovy Sama Hawkinse z pera Karla Maye: „Pshaw!“

Navíc, kdo vás nutí do AK lézt? Členství je dobrovolné, odejít můžete, kdy chcete, tak co vás pálí? Myslíte, že za to dostávají členové zaplaceno? Jestli jo, měla jsem se, kurva, přihlásit dřív…

Závěrem mého článku bych chtěla zopakovat to, že již nebudu pokračovat ve veřejných debatách na téma copyright – můžete mi poslat email přes vzkazník (kuk vlevo do menu) a v soukromí v této debatě budu s klidem pokračovat. Ale na veřejnosti už bylo řečeno vše, co mohlo být řečeno a je na každém, aby si udělal obrázek. Jediné mé další veřejné výstupy na ono téma budou články o autorském právu, organizacích chránících autorská práva a podobně.

A ještě bych chtěla podotknout, že pokud někdo potřebuje nějaký podobný tázací dopis přeložit do angličtiny, může mi ho normálně poslat na email. Většinou podobné emaily (ne, tohle není jediný server, na kterém funguju) vyřizuju během několika málo dní, jestli to spěchá, nezapomeňte mě na to v textu upozornit. A asi jako každý, taky spíš funguju na slůvka ‚prosím‘ a ‚děkuju‘. Doba zpracování záleží na délce textu a mojí zaměstnanosti – a pokud to bude delší text, nejdřív mě prosím kontaktujte, jestli mám na to dost času. Mohlo by se stát, že mi hoří jiný termín, a pak byste zbytečně čekali.

Blogům zdar, autorským zvláště!

________________________________________________________

*Rusky: „Toť vše“

8.6.2010 – Bezmoc je strašná věc

Následující text je kopií e-mailu adresovaného místnímu Centru pro zdravotně postižené. Tento e-mail nebyl odeslán, ještě ho učešu, protože nemůžu do pošty psát ságy. Ale rozhodně mi pomohlo ho sepsat.

Vážená paní xxxx,

Obracím se na Vás s prosbou o radu:

Vezmu to trochu zeširoka, kvůli lepšímu pochopení. Můj děda, který v únoru oslavil 85 let a bydlí kousek od xxxx, ztrácí zrak, obáváme se, že nevratně.  Zrak si poškodil už ve velmi mladém věku, kdy našli s klukama na dvorku granát. Ten vybuchl – od té doby děda viděl pouze na jedno oko. Se svým handicapem si mistrně poradil, myslím, že to spousta lidí ani netušila. Celý život byl velmi akční, jeho koníčkem bylo v podstatě poznávání čehokoliv: učil se jazyky, cestoval, zajímal se o filozofii i o nejnovější poznatky ve fyzice, abych jen namátkou vyjmenovala pár věcí. Také byl zvyklý neustále něco tvořit, doma i na chalupě (kterou před třemi lety s babičkou prodali, protože už fyzicky nezvládali péči o velký pozemek) neustále něco vylepšoval nebo kutil.

Zhruba před čtyřmi nebo pěti lety ho ovšem postihla nečekaná komplikace: v tom dosud zdravém oku se mu objevilo krvácení pod sítnici. Jeho zrak slábl, ale naštěstí se to v jakéms takéms stavu povedlo zarazit, a i když na počítači třeba používal maximální zvětšení a na čtení lupu, byl pořád velmi aktivní. Chodili s babičkou na procházky, hodně četl, zajímal se na internetu o kde co.

Před dvěma týdny jsme se ovšem dozvěděli velmi špatnou zprávu: opět se objevilo nějaké krvácení, opět to začalo ovlivňovat dědovy zbytky zraku, ale tentokrát prý bohužel nelze použít žádný z preparátů, který mu posledně pomohl, může jen čekat, kdy se zhoršování zastaví. Bohužel to postupuje skokově, říká, že každý den pozoruje zhoršení. V poslední době už rozlišuje spíš jen světlo a stín, sotva tuší obrysy věcí doslova jen pár metrů před sebou. V zrcadle už nevidí svou tvář, jen rozmazaný flek.

Ke všemu před několika týdny zakopl a upadl a má praskliny na dvou místech v ruce. Jestli se to hojí, pak jen velice pomalu, navíc má neustále tendenci si sundavat ortézu nebo jít něco dělat, co jeho ruku samozřejmě zatěžuje.

Od toho pádu prakticky přestal vycházet z domu. Navíc nevidí už ani přes cestu na druhý chodník a myslím, že se bojí další podobné události. Tím, že už skoro měsíc nemůže pořádně nic dělat ani doma, nemůže používat internet tak, jak byl zvyklý, nebo si číst, má zřejmě velmi špatný pocit. A audioknih je pořád ještě omezený výběr.

Je mi jasné, že musí zažívat silný pocit bezmoci. Děda je vyjímečně silná osobnost – a zároveň s tím i velmi nezávislý člověk, zvyklý spoléhat se sám na sebe a mít svou hrdost. A najednou je prakticky ve všem odkázán na babičku a sám nemůže skoro nic.  Navíc, děda skoro nikdy nemarodil, vždy se těšil skoro vyjímečnému zdraví. Další faktor je, že se, zřejmě i díky té příhodě z mládí, děda vždy bál ztráty zraku. Troufnu si odhadnout, a myslím, že nebudu daleko od pravdy, že se v tuto chvíli cítí k ničemu a velmi se trápí. Babička se mi svěřila, že děda občas pláče – což je v takové situaci naprosto pochopitelné, ale taky to znamená, že je opravdu zle.

Babička se samozřejmě trápí taky. Žili spolu celý život a to, co se děje jejímu manželovi, ji silně vykolejilo. Oba se to snaží nedávat najevo, jen si občas postěžují, ale je vidět, že je to pro ně velmi těžké.

Snažíme se je s tátou a mým mužem co nejvíc navštěvovat a být co nejvíc po ruce, naštěstí bydlíme blízko. Ale nemůžeme být u nich pořád a to mě vlastně přivádí k jádru pudla:

Domníváme se, že děda se spíš vyrovná s tak velkou zdravotní změnou, když bude vědět, že má pořád co dělat, že se může něčemu věnovat a „zabít čas“. Nejen klábosení s námi, ale něco, čemu se může věnovat on sám, aniž by potřeboval někoho k ruce. Domácí mazlíček bohužel nepřipadá do úvahy – kočka by asi byla ideální (tichý společník, a když má člověk štěstí na povahu, tak i mazel, což by bylo pro dědu fajn – kožíšek pod rukama vidět nemusí – a odpadá venčení), ale jak babička tak můj otec trpí silnou alergií na prach ze zvířecí srsti. Takže nic…

Modelaření jsme vyloučili, napadla nás například keramika (sice nevím, co by s těmi výrobky dělal, ale čas by se tím zabít dal, pokud by ho to bavilo), ale chtěli bychom prostě najít nějaký kroužek, který je specializován na slabozraké, nejlépe dospělé. Protože si umím živě představit, jak by se asi děda cítil, kdyby mu instruktor řekl „A podle vzoru, co je vystaven támhle, vymodelujte vlastní výrobek…“).

Prosím Vás o radu, jak můžeme dědovi co nejlépe pomoci, aniž by měl on sám pocit, že ho odepisujeme jako starého mrzáka, a jak můžeme ulehčit situaci i babičce. Je mi jasné, že i kdyby se jeho ztrátu zraku povedlo zastavit, vidění se mu už s velkou pravděpodobností nevrátí. Ale pro nás je to také nová situace, které se snažíme přizpůsobit a nějak se s ní vyrovnat. Myslím, že můj otec taky spíš dělá hrdinu – jde o jeho otce a navíc, tato ztráta zraku může mít i dědičný původ, a pak se s tím musíme oba srovnat po svém –  můj má otec operované oči, já rovněž, a i má o deset let mladší nevlastní sestra, se kterou máme společného právě otce, už teď nosí nezanedbatelné dioptrie. Nemusím dodávat, že kdyby se potvrdilo, že se jedná o ztrátu zraku způsobenou dědičným faktorem, bude to znamenat velkou ránu pro nás i z tohoto hlediska.

Dále Vás prosím o doporučení nějaké zájmové skupiny nedaleko xxxx nebo xxxx, aby to děda neměl daleko, je-li jaká.

Je mi jasné, že jsem se na Vás možná obrátila nesprávně, že možná máte na starosti úplně jiné věci, ale i přesto bych uvítala jakoukoli radu nebo kontakt na někoho, na koho se s těmito dvěma dotazy mohu obrátit.

Děkuji.

Jak říkám, neposlala jsem to. Tohle nepatří do rukou úředníkům, ani těm pomáhajícím. Ale sem, sem to dát můžu. Jak říkal už před lety táta, když je pod psa jemu, vezme si kytaru a jde hrát. Když je pod psa mně, vypíšu se z toho…

Pokud pro nás máte nějakou radu, prosím, sem s ní. Tohle bude běh na dlouhou trať a děda má v podstatě jen dvě možnosti – najít si nový „smysl života“ a jiné zájmy než dosud, nebo to vzdát. Víme to všichni, ale nahlas se o tom bavíme jen v soukromí, a i tam vlastně jen tak polohlasem. Nikdo z nás s tím nemůže nic udělat, víme, že teď je to celé na dědovi.

Nikdy jsem s ním moc dobře nevycházela, měl příliš vysoké nároky a byl perfekcionista. Jeho reakce, když jsem ve čtvrté třídě poprvé nepřinesla v pololetí samé jedničky, byla „Co si o tom pomyslí sousedé?“ A jak pravidelní čtenáři vědí, problémy, které nezapadaly do jeho pojetí světa, ignoroval.

Trvalo velmi dlouho, než jsme k sobě našli cestu, ještě déle, než jsme se na ní přestali strkat (velký dík patří manželovi, který s babičkou vyvinul účinnou strategii: babička mě zatáhla do kuchyně a manžel se zapovídal s dědou v obýváku a díky tomu přestaly rodinné sleziny připomínat krocení divé zvěře), ale i přese všechno jsem vždy obdivovala jeho vytrvalost, trpělivost, odhodlání a preciznost ve všem, o co se pokoušel. Taky většinou uspěl.

Já jen doufám, že má těchto vlastností ještě velkou zásobu, a že jen tak nedojdou…

9.6.2010 – Fiky fik

Ne, to opravdu necituju ze starýho MASHe nebo z Full Metall Jacket (taky nenávidíte ten pitomý český překlad Olověná vesta?) – dnes bude řeč o sebepoškozování.

Tak si tak sedím, procházím si Autorský Klub a najednou článek o sebepoškozování. Nejdřív jsem začala psát komentář, ale bylo by to na dýl, a tak proč z toho neudělat rovnou další zápisek? Nehodlám soudit, proč to dělají nebo dělali ostatní, dnes budu (opět) vycházet z vlastních zkušeností a svých osobních názorů.

A protože jsem svým čtenářům už dlouho nepřipomněla, že se mnou nemusí nutně souhlasit nebo nesouhlasit, protože ze sebe nedělám světového odborníka, jen projevuji svůj názor, připomínám to teď: pokud se mnou nesouhlasíte, jsem ochotna o čemkoli polemizovat buď přes slušné (sic!) komentáře nebo soukromě pře email (použijte klidně vzkazník vlevo a vyplňte svůj email, abych vám mohla odpovědět). Nicneříkající flame nebo vulgární komentáře zmizí v propadlišti dějin.

Začněmež.

Sebepoškozování rozhodně není nová věc, ba ani nová módní vlna. Když přeskočíme různé rituály a podobně do celkem nedávné doby, zjistíme, že romantismus byl v podstatě plný hrdinů, jimiž zmítaly bouřlivé, převážně negativní, emoce – a páchali sebevraždy jako na běžícím pásu. Vzpomenete si na Utrpení mladého Werthera? Jak já tu knihu svého času nenáviděla!

Nechápala jsem, jak může někdo dobrovolně chtít ukončit své žití. Proč se tak upnul na jednu jedinou kravku a zničil si život? Proč by měl člověk milovat jenom jednou? A co by se vlastně muselo stát, aby musel být člověk ochoten dobrovolně porušit to, co ho celou dobu žene kupředu a stalo se základním kamenem naší civilizace, totiž touhu po přežití?

Dnes už to vím – a tou knihou svým způsobem pohrdám.

Kdysi jsem se vysmívala uctívačům bolesti a hře na dominanci a submisivitu. Potom jsem bolest vyhledávala a cítila jsem se jistě, jen když mě někdo ovládal. Dnes už to nepotřebuju.

Tenkrát se mi hroutil svět – věřila jsem lidem, kteří se na mě vykašlali, udělala jsem řadu chybných rozhodnutí, potratila jsem, přišla jsem o přítele, byla jsem daleko od domova v cizí zemi, nedařilo se mi v práci, kolegové se na mě začínali zlobit, dlužila jsem napravo-nalevo, zjistila jsem, že ubližuju lidem – a ve chvíli, kdy se mi podařilo jakž-takž situaci zvládnout, přišel seshora příkaz, že nesmím být dál zaměstnaná tam, kde jsem chtěla pracovat, smím jen externě spolupracovat. Cíl, za kterým jsem z různých důvodů šla nekolik let, se mi zhroutil jako domeček z karet. Akorát padala karta za kartou a já pořád ještě věřila, že ho udržím. Měla jsem také v té době zdravotní problémy, o kterých jsem nevěděla.

Několik let jsem se více či méně budila každý den s myšlenkou, jak by bylo krásné nebýt. Ale neměla jsem dost sil, abych to sama ukončila. Lékařská věda dnes pokročila, a já se bála, že bych nedokázala dílo dovést do konce a zůstala bych naživu. A každý by se dozvěděl, o co jsem se pokusila. Nebo ještě hůř – zmrzačila bych se a musela bych s tím pak žít. Záviseli na mě jiní lidé, kterým jsem paradoxně měla pomáhat zbavit se jejich psychických problémů – a spoustě z nich se mi povedlo pomoci. Ale zároveň s tím, jak oni stoupali, já jsem zabředávala hlouběji a hlouběji.

Několik let stálého poslouchání cizích problémů, nedostatek času a financí na řešení těch svých, zřejmě i to zdraví, to všechno se spolu s mým srabáctvím zkombinovalo do těžkého černého mraku, já šla každý den do práce a říkala jsem si, kéž by mě chtěla srazit tramvaj. Nebo co kdyby mě někdo napadl a měl nůž? Auto by mě mohlo srazit na přechodu…

Rozumíte? Já měla strach, že bych to nezvládla, a tak jsem se modlila, aby to za mě udělal někdo jiný. Chtěla jsem, aby mé problémy vyřešil s konečnou platností někdo jiný. Chtěla jsem zemřít, odmítala jsem žít dál – ale měl za to být zodpovědný někdo jiný. Já, já bych byla jen nevinná oběť… Mohla bych ukázat pomyslným prstem a říct, já nic, já muzikant – to on mě zabil.

Domeček z karet se hroutil jako když kopne do stolu a já začala dělat chybu za chybou a ubližovala jsem lidem, na kterých mi záleželo. A v tu chvíli na to došlo – začala jsem se zoufale snažit nějak se zastavit. Nemohla jsem o tom nikomu říci, nebylo v té době komu. Buď jsem těm lidem nedůvěřovala, nebo byl mezi námi nějaký jiný, většinou pracovní, vztah. Nejhorší bylo, že mi lidi z okolí tak dojemně důvěřovali. Jeden z nich dokonce řekl, že když se hroutí Cirrat, svět končí. Rodině bych to tenkrát říct nemohla, i kdyby nebyli několik set kilometrů daleko. Nikdy. Ví to můj manžel. ví to pár přátel, dozví se to, kdo si to přečte – a šmytec. Líp se mi píše, než mluví…

Bylo potřeba, abych přestala dělat ty věci, kterými jsem ubližovala jiným. Ale nikdo nic nepodnikl, nikdo mě nezastavil, a tak mi došlo, že je to na mně. Strach byl pořád silnější než já, a tak jsem začala levým předloktím. Věřili byste, co všechno se dá napáchat kancelářskou sponkou?

Bylo to… Bylo to fajn. Bylo to jako první pálení cigaretového kouře v plicích, jako když se kořalka sklouzne po sežehnutém jícnu až do žaludku. Jasně, že to bolelo. Sem tam i krvácelo. Ale pomáhalo mi to nějak udržet tu vnitřní bolest, tu touhu po nebytí, na uzdě, a tak jsem příště udělala to samé znovu. A znovu. A znovu.

Nakonec jsem se začala vymlouvat, že jsem spadla do trnitých keřů. Spolubydlící mi to nevěřil a časem mi začal prohlížet ruce i nohy. Na chvíli to pomohlo, držel mě na uzdě, ale pak odjel – a já v tom plachtila znova jak albatros nad oceánem.

Moje nezvládání se ještě zhoršovalo, přivolávala jsem na sebe ještě horší hromy a blesky a tak jsem šahala po ostrých předmětech znovu. Nakonec jsem udělala opravdu hnusnou botu, utekla jsem z práce, seděla jsem na lavičce v parku a přemýšlela, odkud to vezmu. Jestli zápěstím napříč nebo podél a jestli bych to neměla posichrovat ještě tahem přes krk.

Najednou jsem měla pocit, jako bych dostala nějaký šok. Všechno vevnitř mě zabolelo, jako když člověk dostane opravdu zlou a opravdu šokující zprávu, a s velkou jasností mi došlo, že tudy cesta nevede. Dodnes ani plně nechápu jak se mi povedlo dostat se zpátky, oznámit, že končím, teď hned končím, a za dva dny jsem byla v Plzni.

Kamarád se mě tehdy ujal a dal mi, co jsem potřebovala. Zbavil mě nutnosti dělat rozhodnutí, a i když jsem nedokázala přestat s alespoň drobnými škrábanci, přestala jsem mít pocit, že je svět tak strašně nehostinné místo.

Trvalo mi ještě zhruba rok, než jsem se dostala z toho šíleného psychického bahna ven, a i tehdy, když bylo opravdu zle, jsem se přistihla, že v kantýně v práci umývám nůž, rychle se rozhlédnu a pak si s ním jen tak lehce přejedu po hřbetě ruky. Jen takový závan starých časů, kdy jsem se bez rozdrápané kůže ani nemohla soustředit…

V podstatě velký dík patří mému poslednímu bývalému – i když jsme se nakonec ukázali být celkově nekompatibilní a rozcházeli jsme se v názorech na svět, pomohl mi se z toho dostat. Našla jsem si nové koníčky, práci, přátele, vrátila jsem se pomalu do života, který jsem díky svému workholismu před lety opustila.

Už pár let se ráno budím občas v pohodě, občas nasraná, ale necítím tu tupou beznaděj a touhu nebýt. A už pár let mi nepřibyl jediný škrábanec naschvál. Jsem za to na sebe pyšná.

A popravdě, protože vím, jaká šílená psychická bolest dokáže dohnat lidi k sebepoškozování, nakopala bych ty, kdo si na to hrají, protože je to in a kchůl (a takové jsem už taky potkala) do řitě tak, že by jim kostrč vyletěla z huby ven. Pak by je třeba napadlo, co dělají za pitomost. Důležité, když s někým jednáte, je umět to rozlišit…

A to o emo směru, metalu nebo upířině – není pravda. Jde to napříč všemi skupinami lidí, všude se najdou ti, kteří nevidí jiné východisko, stejně jako pablbci. A rodiče něco poznají jen v případě, že je dítko opravdu blbé a neví, jak výrazné jsou pravidelné jizvy – nebo ho opravdu pozorují…

11.6.2010 – Jó, SMSka

SMSka od mé matky: „Doma je 1 hnuska a kousek stareho chleba“

Ujistila jsem ji, že hnusek pořídíme více (jasně, že jsme pak na ně v krámě zapomněli).

15.6.2010 – Veřejný prostor

Jo, jo, Citrátová zase říká, co si myslí – a lidé to nesou s nelibostí…

Holt, jednou už jsem taková, že když vidím blbost, ale fakt blbost, neudržím se a pachatele dotyčné blbosti opravím. Někdo to ustojí, někdo se mě zeptá, co tím chci naznačit, někdo se urazí rovnou. Nebudu sem házet odkazy, o co šlo – jednak mě autor(ka) daného blogu jako návštěvníka nechce (honím si triko, že ta zmínka o zamknutí blogu, aby tam nelezli protivní lidi, byla minimálně částečně o mně; já jsem taková ješitka), jednak je to naprosto zbytečný. Nestojím o Svatou válku ani o trolly.

Budu citovat sama sebe (a pokud někdo poznal, odkud cituju, prosím ozvěte se mi i na tom serveru), když řeknu následující:

„Zaprvé, existuje spousta druhů psaní, ale v podstatě můžeme všechno tvůrčí psaní rozdělit do dvou kategorií:

Pro sebe a pro druhé.

Pro sebe píšete, když prostě chcete hodit své fantazie na papír a nechcete, aby to kdokoli jiný četl. Pro sebe píšete, když používáte povídky jako art terapii. Pro sebe píšete, když si děláte všechny ty poznámky a zapisujete si pozadí pro své povídky a postavy, všechny ty kousky, co čtenář nikdy neuvidí. Veškerá cvičení, která jste kdy provedli, abyste se dostali přes nějakou obtíž ve psaní a vaším záměrem nikdy nebylo to někomu předvést; něco, s čím jste se nechtěli nikde chlubit.

Psaní sám pro sebe je fajn a je to sakra užitečná věc, ale upřímně si myslím, že by se nikdy nemělo objevit na veřejném prostoru jako jsou například internetové servery. Nikdy. (Poznámka: Tohle je můj názor. Neříkám tím někomu, že by neměl veřejně vystavovat cokoli, o čem si myslí, že by na to tyhle poznámky pasovaly. Tohle není nějaký osobní útok.)

Pro druhé píšete kdykoli napíšete něco, co má něco sdělit někomu druhému. Cokoli, od vzkazu pro partnera na ledničce, přes domácí úkol pro učitele, plk, zápisek na blogu, až po román.“

Před pár lety se mi stalo něco podobného. Autorka povídky napsala v komentáři, že kritika je na uvážení čtenáře, a já podotkla, že si neumím představit, že by se dotyčná postava takhle zlomila. Několik měsíců internetové komunikace v háji, ježto milá dáma se chtěla s něčím prezentovat, ale zároveň očekávala od ostatních pouze pochvalné plácání po zádech.

Tak to sorry, ale nehodlám být členem něčího mentálně-masturbačního kroužku, zvlášť když napíšu, že si to já neumím představit a ona se rozsype, že ji příšerně kritizuju a jsem podrazák, zrádce kamarádství a já nevím co všechno. Ignore, blokace (ahem, na obou stranách, dožrala mě tím), a i když se v dané virtuální komunitě potkáváme skoro denně, tváříme se už asi dva roky, že ta druhá neexistuje. Já jsem pro ni antikrist a Belzebub, ona je pro mě hloupá kravka, co ani neumí zapnout filtr „critique: discouraged“. Pěkný, co?

Odbočím. Jak se vlastně s kritikou srovnávám já? Těžce. Nebudu kecat a říkat, že hned napoprvé vidím, kde se stala chyba a jsem schopná napomenutí přijmout. Ale vzhledem k tomu, že chci jednoho krásného dne psát profesionálně, a pokud možno se tím uživit i s rodinou, nezbývá mi, než se ke kritice obrátit čelem a podívat se, jestli náhodou nemá kritizující v něčem pravdu. Občas zahodím celý komentář jako plk, který někdo vypotil, aniž by věděl, o čem vlastně sám píše, občas si z toho něco vyberu. A jsou i takové, kterých si nesmírně vážím a uchovávám si je jako oko v hlavě. Ne proto, že mě chválí, ale proto, že v nich kritizující naznačil (nebo na plnou hubu rovnou napsal), jaký pracovní postup používá on, aby dosáhl těch a těch výsledků.

Mám na kritiku svůj postup – v klidu si sednu a přečtu si ten který komentář. Pokud to nejsem schopná překousnout, na nějakou dobu na něj prostě zapomenu a nevšímám si toho. Dělám si svoje a mezitím to ve mně štěrchá a pracuje. Po chvíli (občas 15 minut, občas i týden) se k tomu můžu vrátit a podívat se na to objektivně, kolikrát s úplně jiným postojem a pak to buď dává smysl a věnuju se tomu dál, nebo to nedává smysl vůbec, a pak sayonara!

Je jen málo věcí, ke kterým musím přistupovat takhle – většinu záležitostí na netu beru s nadhledem (který je tvrdě naučený a vydřený). Taky hojně využívám pestrosti internetu – „Nechceš? Jdu si číst a psát jinam.“

Nemám potřebu se vtírat – ale ani držet zpátky.

Internet a s ním i blogy, které nejsou uzavřené nebo se zakázanými komentáři, tu jsou od toho, aby na ně lidi reagovali. Když si budu chtít přečíst něco, na co nemůžu reagovat, seberu se a šáhnu po knížce. Pokud si zakládám prostor na internetové stránce, která je postavená na návštěvnosti, musím počítat s tím, že mi tam může vlézt prakticky kdokoli. Protože píšu pro ostatní.

Pokud někdo píše sám pro sebe, připadá mi strkání těchto úvah na veřejný prostor a pak se rozčilovat nad tím, že to někdo okomentuje nesouhlasně (pokud nejde o vulgární či urážlivý komentář), jako čirý masochismus.

Pro případné popichovače: já píšu tenhle blog proto, že mi to poskytuje odreagovávání, zaznamenám si některé události, ke kterým se můžu zpětně vrátit, je to fajn způsob, jak být v kontaktu s některými lidmi, kteří mohou v podstatě kdykoli zjistit, co se zase stalo nebo co jsme vyvedli, a taky proto, že jsou i tací, kdo mé historky považují za zábavné – a mně baví bavit lidi.

Dokud je komentář slušný, je mi jedno, zda je souhlasný nebo ne. Mažu reklamy a mažu osobní útoky a sprosťárny, jinak všechno visí tam, kde je. To, zda na tyto komentáře reaguju nebo ne, závisí zcela na mé momentální náladě.

Beru to tak, že člověk za sebou zanechává na netu elektronickou stopu. A každý veřejně viditelný kousek může být pochválen nebo napadnut, záleží na tom, odkud se pozorovatel dívá. Počítám s tím, a jsem připravená na to, že se mnou lidi nebudou souhlasit. Od toho jsme každej jinej, aby tu nebyla nuda.

Takže, pokud nedokážete unést to, že si vaše věci čtou cizí lidi, co mají jiný názor než vy, modlete se, aby Blog.cz už brzo ten placený nadstandard zavedl. Nebo se přestěhujte na jinou adresu, kde to už možné je. Anebo si laskavě alespoň napište do designu „nesnesu jiný názor, než svůj vlastní“. To aby, až půjdu kolem, jsem si odnesla svou potřebu interakce se spolublogery někam do prdele pryč. Pokud tam nic takového neuvidím, a váš článek mě z jakéhokoli důvodu zaujme, je více než pravděpodobné, že ho okomentuju.

Nemám čas ani nervy na to, bruslit kolem ostatních uživatelů, jako by byli z křehkého skla. Chovám se ke každému tak, jak bych čekala, že se lidé budou chovat ke mně. A to já jsem ještě slušňák – nedokážu si představit, co by dělali někteří internetoví hrdinové a primadony, kdyby se jim postavil alespoň poloviční trol…

16.6.2010 – Damaged people

Damaged people are dangerous. They know they can survive.

(Poničení lidé jsou nebezpeční. Vědí, že mohou přežít.)

Josephine Hart je irská spisovatelka. Moc nic toho o ní nevím, tenhle citát byl použitý v jedné povídce, a tak ani nemůžu soudit, co je ona sama zač. Ale má sakra pravdu – čím míň toho člověk může ztratit, tím méně kontrolovatelným se stává.

Přesně podle hesla „co tě nezabije, to tě posílí“, čím víc toho člověk má za sebou, tím víc toho může zvládnout. Občas nás něco poškodí, bolí to, je to k vzteku nebo k pláči. Ale dokud máme sílu vstát a jít dál – nebo se alespoň plazit, můžeme přežít…

16.6.2010 – Rub a líc

„Začni na začátku a pokračuj, dokud se nedostaneš ke konci. Pak přestaň.“ – Lewis Carrol, Alenka v říši divů, Král.

Smrt jako taková je konec existence člověka pod jedním jménem a jednou identitou, alespoň v mém malém soukromém světě (kde se všichni chovají tak, že nepotřebujeme poldy ani politiky a umí spolu navzájem vycházet; nekoukejte na mě tak – normální jsem nikdy nebyla a nehodlám s tím ani začínat). Součástí mé víry totiž je, že smrt je time out a pak se vracíme zpátky na další kolo, karty jsou rozdané znova a nám nezbývá, než dohrát další hru do konce.

Ne, nemyslím tím buddhistické a další přestavy o reinkarnaci (mimochodem, co takhle původ slova: re+in+carn = znovu+do+masa = „znovuvmasení“) do různých zvířat a dalších bytostí. Pro mě je to trochu jako když si někdou koupí auto, pak v něm jezdí, a nakonec se ho zbaví – a koupí si jiné. Jasně, že to pokulhává, protože si například neumíme půjčovat tělo někoho jiného, zatímco u auta stačí  hodit po něm klíčky a techničák se zelenou kartou. Na tělo taky člověk nemusí mít osvědčení o tom, že ho umí používat (a že by se to občas hodilo – nebo aspoň průkaz, že umí používat mozek).

Tělo je lančmít, tělo je prostředek, který z jakéhosi důvodu používáme v tomhle světě a baví nás to. Je to jako založit si herní postavu v nějaké webovce – jenom si nemůžeme vybrat ani jméno ani prostředí, do kterého se narodíme. Všechno je to už milionkrát zažité, a přesto je to překvapení jak hrom. Jak se budu jmenovat? Jsem chlapeček nebo holčička? Mám nějaké skryté vady? Co jsou zač ti dva? Kde bydlíme? Jak se ke mně budou chovat? Hele, ten špenát pořád ještě nenávidím…!

Nemám nic proti tělům (i když bych si mohla trochu překontrolovat to svoje a přestat ho přetěžovat), jsou fajn, je s nima sranda, i když taky občas dělají problémy. A můžou existovat jenom ve velmi omezeném rozsahu teplot nebo vlhkosti, potřebují jednu konkrétní směs plynů s delikátní rovnováhou jednotlivých látek, které jsou pro ně samy o sobě jedovaté, musíme je nechat dobíjet spánkem, potřebují přísun paliva – a to ještě ve správném složení, jestli to má stát za to…

Smrt je v tomhle případě prostě odložení kabátu, vystoupení z auta. Rád jsem vás viděl, čau. Nebo konečně se vás zbavím, už nikdy víc! Nechci ji zlehčovat, ale zároveň to nevidím jako nějakou velkou tragédii samu o sobě. A zároveň od jisté doby nedávám sliby „navždy“, i když by se mi sobecky chtělo, ale „dokud nás smrt nerozdělí“ – co kdybych tu osobu příště nenašla? Nevědomky bych porušila slovo…

Co je pro mě daleko horší než smrt sama o sobě, je trápení dotyčného před smrtí – a trápení těch, které nechává za sebou. Konec života sám o sobě je prostě Game Over, dá se restartovat, ale někde jinde a s někým jiným. Ale v té uzavřené hře zůstávají všechny naše minulé závazky, citová pouta, důvěra, pochopení, láska i nenávist, zodpovědnost…

John Donne napsal:

„No man is an island, entire of itself; every man is a piece of the continent, a part of the main. If a clod be washed away by the sea, Europe is the less, as well as if a promontory were, as well as if a manor of thy friend’s or of thine own were. Any man’s death diminishes me, because I am involved in mankind; and therefore never send to know for whom the bell tolls; it tolls for thee…“ 

(Meditation 17, Devotions upon Emergent Occasions)

v českém překladu:

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Za celý náš život vytvoříme a zase zpřetrháme nespočet vazeb, staneme se částí mnoha pevnin, jen abychom je pak viděli odplouvat pryč po proudu času. Letmé kontakty, když se pozdravíme s oblíbenou prodavačkou a prohodíme pár slov s číšníkem v hospodě, který už naši objednávku zná nazpaměť, rodina, přátelé, kamarádi, kolegové ve škole nebo v práci… Ti všichni jsou naším odchodem více či méně zasažení. Někdo ho ani nepocítí, někoho to hluboce raní, někdo nemůže existovat, protože zmizela podstata jeho bytí.

Právě naše pouta vůči ostatním a naše zodpovědnost vůči nim je to, co činí ze smrti tak emocionálně bolestivou záležitost. Saint-Exupery v Malém princi napsal kromě spousty dalších pravd i tuto: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“

Každý umírající je zodpovědný za bolest, kterou svým odchodem přičiní těm, které k sobě připoutal – a oni jsou zodpovědni za bolest, kterou cítí on, protože ho k sobě připoutali a on teď musí odejít, ať už odchází dobrovolně nebo ne. Fyzická bolest jednou skončí, ať je sebehorší. Ale tu psychickou si s sebou neseme navěky, dokud se s ní sami nesmíříme.

Smrt, ten odchod ze života, mě neleká. Lituji toho, když vidím ztrátu samostatnosti někoho těsně předtím, když se člověk trápí ať už bolestmi nebo ponížením a ztrátou hrdosti. Ale konec žití je přirozená věc. Zemřeme všichni, všichni v podstatě celý život postupně umíráme. No a co? Copak na tom záleží?

Tak jo. Zatím to vypadá, že v tom mám docela jasno, alespoň podle sebe. Ale teď tak trochu otočím. Proč?

Protože je jen málo činů, které jsou pro mě odpornější než vražda (znásilnění, zvláště pak dětí, patří mezi ně, stejně jako dealerství drog). Vzít s chladným rozmyslem život někomu jinému pro svůj vlastní prospěch je pro mě známkou toho, že dotyčný pachatel neuvažuje racionálně, je to škodná a je potřeba ho odstranit ze společnosti.

Zabití nešťastnou náhodou nebo v sebeobraně je něco jiného: když mi bez rozhlížení vběhne pod kola chodec a já mu způsobím smrtelná zranění, do konce života budu žít s vědomím, že jsem někomu vzala život. Ale pokud jsem to nechtěla způsobit a udělala jsem všechno pro to, abych tomuto výsledku zabránila, nejsem vrah.

Zabití kvůli pitomosti nebo z důvodu zanedbání základních povinností je pro mě opět vražda. Přejetí chodce pod vlivem – vražda. Neopravená fasáda, která spadne někomu na hlavu, protože se majitelovi nechtělo s tím nic dělat – vražda. Nedotažená matice na brzdách ze servisu a jejich selhání – vražda.

Tak co s vrahem? Mimo jiné jsme o tom debatovaly s Lilithen. Jsem proti trestu smrti. Nevidím důvod, proč bychom v dnešní době, kdy existuje spousta možností na jejich zadržení a doživotní uvěznění stranou od společnosti, měli klesat na jejich úroveň a nabízet jim rychlý konec… Stejně jako se mi velmi nelíbí současný trend „měkkých“ trestů a možnosti odvolání do halleluja…

A zároveň mám kamarády mezi vojáky a policisty, vykonávajícími službu i těmi, kteří už zbraně (povětšinou) vrátili a metály schovávají někde vespod v šuplíku. Někteří z nich taky museli vzít někomu život proto, že usiloval o ten jejich, nebo prostě kvůli rozkazu. A těmi nepohrdám, ani bych je nezavřela někam do klece. Protože jsou to moji kamarádi, a za ty já dávám ruku do ohně, dokud mě oni sami nespálí? Jsem vážně natolik slepá?

Víte, tihle lidé o tom neradi mluví. Ano, spousta z nich sype historky z rukávu, čím za vlasy přitaženější, tím lepší. Ale občas se zarazí a změní téma. A občas jim přes obličej přeběhne něco krátkého, neidentifikovatelného a možná divného. Je to jen okamžik a je to pryč. Jenže já raději nechci vědět, co to je. Oni sami žijí s tím, co viděli, co dělali, co se stalo jim.

Vím, že i mezi muži zákona nebo v armádě jsou sadističtí bastardi, kteří se v podobných věcech vyžívají – ale s těmi se nekamarádím… Alibismus? Možná. Ještě na tom pracuju – počítám, že ještě tak deset-dvacet let a budu mít jasno i v tomhle. A mezitím holt budu používat své malé provizorium.

Stejně jako je oheň dobrý sluha ale zlý pán, může být smrt vysvobozením i krutou hříčkou pro všechny okolo. Sama o sobě není zlá – záleží na tom, co ji přivolalo. Co nebo kdo – a proč. Patří k nám a nemůžeme se před ní schovat. Prostě každý z nás jednou zemře. Otázka ovšem je, kdy, jak a co tím způsobíme ostatním…

Mimochodem, víte, proč se japonské nevěsty oblékají do bílé, když je to u nich barva smrti? Signalizuje to její smrt jako svobodné dívky a znovuzrození jako manželky…

Myslím, že výstižněji než Jaroslav Seifert to podat nedokážu, a tak se loučím odkazem na jeho báseň zvanou Píseň nebo také Poštovní holub.

17.6.2010 – Broskev! Broskev! Broskev!*

Pokud vám vadí zmínka o operacích, ženských orgánech, jejich kombinaci a podobně, opusťte prosím tento článek v klidu a míru. Byli jste varováni…

Bartholiniho žláza! Svině jedna! Nemám ji ráda a tak se s ní co? Rozloučím!

V březnu jsem nevěděla, co se děje, jenom mi došlo, že když už mám otok v jistém místě pátý den a nemizí, že to asi není správně. Špatně se mi sedělo, džíny nešly ani obléct, natož si v nich třeba dřepnout. Netřeba říkat, že postelové hrátky se s přidanou boulí provádějí špatně…

Doběhla jsem akutně ke svému doktorovi, ten se kouknul a kontaktoval svého kolegu, který působí mimo jiné i v ÚVNce. Pan druhý doktor se kouknul, řekl si o mrazící sprej, skalpel a sterilní roušku a dosti rychlým, poněkud masakrózním, ale hlavně ulevujícím zákrokem mě hned v křesle v ordinaci problému zbavil (no tak si to představte jako obrjebák, který se nařízne skalpelem a vypláchne peroxidem). Při kontrole všechno v pohodě, pobolívalo mě to ještě nějakou chvíli, holt citlivá tkáň se spoustou nervových zakončení, ale více méně ok.

Užívala jsem si pocit, že už nejsem doslova ženská s koulema (dávný popis jednoho kamaráda z netu) – nebo teda s jednou koulí – nějaké tři měsíce.

Předevčírem jsem při večerním hygienickém kolečku zpozorovala novou zduřeninu na tom samém místě. Utěšovala jsem se, že třeba do druhého dne zmizí. No, nezmizela, a včera se, svině, ozývala i při chůzi. Na pohmat se ještě zvětšila a tvářila se nepříjemně. Rezignovaně jsem zvedla telefon, abych se pokusila objednat k panu druhému doktorovi do ÚVNky (maje na paměti jeho nabádání, že kdyby něco, ať se hned hlásím), ale nikdo to na ambulanci nebral.

A tak jsem se dnes ráno sebrala a šla tam na blind. Poseděla jsem si ani ne hodinku a už jsem byla na řadě. Věděla jsem, že mě při poslední kontrole varoval, že jestli dojde k recidivě, chce to celou potvoru odstranit sakum prdum, ale i tak mi nebylo právě nejlíp, když zalistoval diářem a prohlásil „operace v pátek 25. ráno“.

Na jednu stranu jsem ráda, že to půjde ráz na ráz, na druhou mám hrachy. Bude to má první operace – a s tou svou nadváhou a vysokým tlakem jsem fakt ideální případ.

Nemluvě o tom, že tenhle týden mělo dojít k velkému rozuzlení, aneb co s tou mou hnátou budeme dělat (pro nepravidelné čtenáře – viz zářijový příspěvek o bruslích), kde byla jednou z možností… Ano, správně, operace.

A teď nevím, jestli mi povolí dvě tak rychle za sebou a jsem nervózní z toho, jak to bude vypadat a co a jak…

Mám týden na donesení dokumentů k předoperačnímu vyšetření. Laborky krve, moči, EKG, RTG srdce a plic, testy na syfla, žloutenku B i C a na HIV. Konečně se dozvím svou krevní skupinu. Když jsem to psala kamarádovi, odtušil, že to jsem musela vést sakra zajímavý život, když po mně chcou tohle. Myslím, že když jsem mu odpověděla, že je to standardní postup pro všechny, docela jsem ho zklamala. Taky je to starej prasák…

Moje doktorka má dovolenou. Na to jsem si vzpomněla samozřejmě až po tom, co jsme si s panem druhým doktorem zanotovali, že mám skvělou praktickou lékařku, se kterou se dá domluvit na všeličems. Naštěstí měla na dveřích napsaný záskok.

Naštěstí záskok zvedl telefon, i když měl po ordinační době (sice jen pár minut, ale znám i takové, co to dodržují na vteřiny). Záskok mi věnoval i zkumavky na moč (já se mám) a ujistil mě mezi dveřmi, že to do toho čtvrtka všechno stihnem. Zítra vstávám o hodinu dřív a jdu si s nima hrát na upíry – tý krve budou potřebovat, ehm, poněkud trochu více… Pak asi bude následovat orientační běh po EKG a RTG a všechno to zakončíme meditační technikou známou jako „čekáme několik dní na výsledky, protože mezitím bude ten pokurvenej víkend“.

Cestou z práce domů jsem si už podle doporučení v letáčku koupila noční košili. Sice mám radši pyžama, ale to vzhledem k povaze a místu zákroku nebude dobrej nápad. Teď ještě zabránit mamce panikařit a nervovat se a všechno bude v pohodě…

Oprava, bylo by v pohodě, kdybych se netěšila už přes půl roku na sobotu 26.6., kdy jsme měly s holkama naplánovanou návštěvu Travesti Show na parníku. Takhle jim budu moct maximálně tak závidět z postele…

A proto ty broskve (pro ty, kdo neví, co se za nima skrývá: jak že se řekne broskev anglicky?)…

18.6.2010 – Píšu, píšeš, píšeme

Tohle je jedna velká reklama, tak se podle toho taky zachovejte a sypejte se podívat! Padl tu totiž výborný nápad napsat společný příběh. A říkejte mi netrpělivá, ale posledních pár dní to stojí. Takže taky trochu pohyb pohyb, ať se to posouvá…

BU BU BU!

Jinak zatím mi ten příběh neustále vytahuje z paměti několik písniček, mezi nima i Hour I od Scorpions a Say It’s Not True od Queen (s Paulem Rodgersem), i když momentálně mám puštěné Theory of a Deadman a stylově mi do toho sedí asi nejvíc… No, tak si vyberte.

Ano, pro ty, kdo to ještě nepochopili, mám úchylku pokaždý, když něco píšu nebo se účastním něčeho podobného, hledat mezi písničkama tak dlouho, dokud si nenajdu tu, která mi k tomu sedí nejlíp. Není to ani tak Song Fic, jako spíš soundtrack k té které povídce…

18.6.2010 – Jo, s tou pazourou…

Já na ni nadávám každej den natolik, až mě ani nenapadlo, že jsem neobšťastnila nechutnými detaily i své internetové publikum. Tak tedy (a všechna standardní upozornění jsou na místě), začalo to inlajnama…

Popis toho, jak jsem si tu ruku na začátku září vlastně zlomila, najdete v příslušné kolonce archivů. Sádru jsem měla přesně měsíc a pak jsem začala chodit na rehabilitaci. Ruku se mi sice sem tam povedlo skoro i natáhnout, ale za cenu velké bolesti – a bohužel natažená nikdy nezůstala. Na další sezení fyzioterapie jsem se vracela s loktem pokrčeným v naprosto stejném úhlu.

Zlomila jsem si totiž horní hlavičku vřetenní kosti (lat. radius) – když se podíváte na své předkloktí, radius je ta kost, co vede od palce k lokti (a ta co vede od malíku k lokti je loketní neboli ulna). Na tomto obrázku je pěkně vidět, jak ta horní hlavička vypadá. Když mrknete sem, vidíte jak je ta hlavička obalená šlachami. Loket je docela komplikovaný kloub, musí se otáčet na spoustu směrů a přitom držet u sebe, proto vlastně ta smyčka…

A kdybych si ji zlomila „klasicky“, tak neřeknu – jenže já si prosím pěkně přivodila tzv. kompresní zlomeninu: jak jsem celou vahou dopadla na ruku, konec kosti nevydržel tu tíhu a náraz a zarazil se do zbytku té kosti (ne abyste si mysleli, že se jedná o bůhvíjaké zkrácení – celkem se mi to tam pošouplo o necelé dva milimetry, pokud jsem doktorku pochopila správně).

Měla jsem pocit, že mi při natahování ruky něco v lokti přeskakuje a drnká, doslova…

Dvě sady rehabilitací a žádný pokrok způsobily, že mě můj doktor-chirurg poslal zpátky do ÚVNky, ať se tam na mě podívají, když už mi tam přikládali tu sádru. Dostala jsem se k jedné paní doktorce, jak jsem zjistila později, k velmi věcné a sympatické paní doktorce, která má velmi dobrou pověst. Následovala kupa rentgenů, MRI, CTI, opět kupa rentgenů… Minulé pondělí jsem dokonce měla 6 v kuse (1 z nich byl navíc proto, že jaksi na radiu nepochopili její instrukce, které výslovně napsala, a tak jsem se připomínala). Divím se, že nesvětélkuju (a teď bych asi měla držet zobák, bo dnes ráno jsem zase měla RTG plic a srdce, to skrzevá to předoperační).

Už přes čtvrt roku se s tím babráme, to včetně mých prodlev, protože jsem dostala výbornou několikadenní virózu-blijózu zrovna na termín, kdy jsem měla přijít a objednat se na nějaký slušný termín je peklo. Bylo mi sděleno, že tím, jak se mi ten konec hlavičky zarazil dovnitře, se na kosti vytvořil jakýsi schůdek, o který mi ty šlachy doopravdy drnkají. Dlouho jsme mluvily o artroskopii (tzn. že se do lokte udělá díra a strčí se tam kamera), při které by možná taky dokázali leccos udělat. Dostala jsem kineziotape (obrázek i s popisem), který mi silně ulehčil život – fakt jsem nevěřila tomu, jakou úlevu můžou znamenat dva pásky přilepené na ruku, ale už se těším, až mi ho v pondělí znovu přiloží. Sice budu pobíhat po světě jak ten největší Jantar se zelenejma pruhama, ale stojí mi to za to.

Posledně jsme debatovaly s doktorkou ještě na téma hyalganových injekcí – ty se aplikují přímo do kloubu a jednak fungují jako lubrikant, jednak podporují tvorbu chrupavkové tkáně. On ten náraz mi (překvapivě) poškodil i chrupavky v loketním kloubu…

Čím dál tím víc ale přemýšlím o tom, že i když je ta artroskopie poměrně invazivní záležitost, půjdu do ní. Přinese asi nejvíc informací o tom, co se vlastně v tom kloubu děje, a možná mi rovnou v průběhu operace budou moct zahladit ten pitomý drnkací odštěpek. Možná. Možná taky ne.

Jednak tu prudí zase ta moje poměrně velká nadváha a tedy i slušná vrstva podkožního tuku, přes který se musí propracovat, jednak mám hypermobilní všechny klouby v těle. To znamená, že jsou už od základu povolené a ohýbají se i tak, jak by neměly.

Kolikrát jsem si vykloubila kotníky, to už ani nepočítám. Výrony v kolenou taky ne. Kyčle mi nikdy nedorostly. Prsty v pohodě ohnu dozadu do pravého úhlu se hřbetem ruky (a to jsem přestala před osmi lety hrát na piáno a mám ty kloubíky ztuhlý). Před dvěma lety někdy touhle dobou jsem si vykloubila poslední článek malíčku – chytl se mi do hadru. Prostě absurdní zranění u mě žádná míra.

No a celé to znamená, že když se moje klouby už od základu nechovají standardně, jak se v tom mají vyznat doktoři, že…

Ale i normální (tedy pro mě omezená) hybnost by byla velkým pokrokem – při delší práci na počítači (a já pracuju jako sekretářka, himbajs) mám pozátěžové bolesti. Otevřít PET-flašku je problém. Zvednout těžší břemeno je problém. Nenatáhnu tu ruku – když chci pro něco sáhnout, musím použít neohrabanější levačku nebo se natáčet jako kriploid. Večer si pohodlně lehnout do postele je problém. Vařit, krájet, sekat, hníst těsto – to všechno je problém, ať už větší nebo menší. Učesat se tak, jak jsem zvyklá, hergot, i utřít si zadek pravačkou, to všechno je nějakým způsobem omezeno…

Měla jsem se včera nebo dneska dozvědět podle posledních výsledků z CTI, jestli je pro mě artroskopie vhodná (jestli jo, jdu do toho a neváhám ani vteřinu). Doktorka se mi ozvala a přeložila mě na pondělí. Tenhle půl roku trvající stav nevědění a nejistoty mě strašlivě sejří.

Už jste si asi všimli, že chci prostě všechno vědět. Jsem strašně zvědavý člověk a většinou chci vědět co je, proč to tak je a proč to není jinak a vymýšlím si i spoustu doplňujících otázek. Já jsem přesně to dítě, které dovádělo své rodiče k šílenství neustálým ‚A próóóč?‘ Něco nevědět, nebo když mi někdo něco naznačí a nedopoví, to jsou strašná muka. Nejhorší je ‚Mám pro tebe dárek/zprávu/překvapení, ale dostaneš to/dozvíš se to až…‘ Aaaargh!

No a teď vlastně půl roku vím, že je něco špatně, dokonce i mlhavě co je špatně, ale ne přesně co je špatně – a co by se s tím dalo dělat. Dokážete si představit, že tohle mě sejří ještě daleko daleko víc, než ten zmrzačený loket sám o sobě. Ještě nedávno jsem byla ve stavu, kdy bych přivítala i zprávu o trvalém následku, se kterým by se už nedalo nic dělat, jen proto, abych už měla definitivní verzi…

A teď, kdy už mi k definitivnímu rozhodnutí chybí jen pár dní, se mi tam domotá ta pitomá pitomá bartholinka (viz. Broskve)… Zkusím to uhrát tak, abych eventuelně mohla na tu operaci během jednoho měsíce a nemusela znova procházet tím předoperačním bordelem (dneska mi vzali 5 zkumavek krve, upíři jedni), ale nevím, jestli mě tak brzo po jednom zákroku pustí na další. To se holt dozvím v pondělí (a dostanu nový kineziotejp na tlapu! Hip hip hurá!)…

22.6.2010 – Nic převratného

ale mám radost 🙂

Několik málo z vás, co mě sleduje na FB ví, že jsem se včera pustila do akce „barvíme si noční košili do špitálu“. Je mnoho způsobů, jak se vyrovnat s nervozitou, tohle je jeden z těch mých (protože kouřit dvě krabky denně leze do peněz a manžel by to neviděl rád, alkohol by se mnou mohl udělat bůhvíco a sportovat nejen že nechci, ale mám to momentálně i lékařsky zakázané).

Zkoušela jsem šitou batiku (vybraný pruh, spirálu, vzor, whatever prošijete nití a scuknete) – no, příště asi použiju o něco pevnější nit. Ze čtyř vydržela jen jedna, takže zamýšlené vzory povětšinou v háji.

Taky se mi košile nabarvila poněkud na hodně tmavě modrou (za mokra vypadala úplně černá, dnes ráno už jenom trochu vlhká zase jako o trochu světlejší námořnická modř) a já přitom chtěla modř královskou (pro chlapy: odkaz na vzorník barev, aby bylo jasné, jak to vypadá) – to jsem totiž nechtěla mít vyblitej odstín a na barvě jsem nešetřila. A samozřejmě, že jediný pruh vzorku, který zůstal zachován, mi vede přes zadnici. Holt si dneska vezmu Savo a budu kouzlit. Mám určitou představu, co by se s tím dalo udělat – a pokud budou mít razítka v tom tvaru, co chci (tj. čtyřcípá a osmicípá hvězda), bude to fajn. Pokud ne, přijde na řadu nouzové řešení: brambory a nůž. A to by nemuselo dopadnout…

A proč ta razítka? Protože mám ještě měděnou krycí barvu, která se dá na ten tmavej podklad použít, tak proto 🙂

Včera jsme se taky s máti domluvily a nechaly převést mé telefonní číslo z její firmy na mou soukromou osobu. Budu si platit telefon sama, máti ušetří a já ho budu mít pod kontrolou. Stejně co můžu, řeším přes email a FB; má neoochota někam zavolat je docela legendární.

Dneska jsem se navrtala do T-zones a protože jsem se nemohla přihlásit a při registraci mi systém tvrdil, že to číslo už tam registrované je, zavolala jsem na Zákaznickou linku. Sice jsem se musela prokousat automatem, ale nakonec mi ochotná a milá slečna sdělila údaj, který jsem potřebovala a povedlo se mi se přihlásit a nastavit si nové heslo.

Při té příležitosti jsem zjistila, že jsem své telefonní číslo aktivovala na konci roku 2002! Ještě chvíli a bude mu osm let! A evidentně jsem se na T-zones přihlašovala někdy v roce 2003 (to je mi jasný díky tý použitý adrese – patřila bejvalýmu zhruba z tý doby)… Tak jsem se pobavila a nastavila si služby typu Kde Je… a blokaci uveřejnění tel. čísla v T-Mobile Asistentovi. Když bude někdo chtít mé telefonní číslo, může mě kontaktovat elektronicky. Navíc mě takhle jednou přes vyhledávací službu „vystopovali“ náboráři z Berlína a přišli mi zvonit na dveře v půl jedenácté v noci, když jsem měla chřipku jako prase a potíže s rovnováhou a podezření na žloutenku a já nevím co ještě.

Ovšem z čeho mám radost největší, je stažený Tetris přes T-Zones! Ano ano, klidně si klepejte na hlavu, ale já Tetris miluju a není pro mě lepší relaxace, zvlášť v metru nebo někde, kde je narváno (davy lidí na malých prostorách fakt nemusím a má agresitiva vzrůstá v přímé úměrnosti na únavě, hladu a koncentraci lidí na metr čtvereční). Když jsem si pořizovala svou Motorolu V8 před rokem a půl, ještě na ni Tetris nebyly a musela jsem se spokojit se Solitaire, což prostě není ono, říkejte si co chcete. Ale teď mám Tetris – čekání u doktora, cesty v MHD a podobné kratochvíle nabývají na příjemnosti…

Jo a ještě mě milá slečna upozornila na to, že mi 29. tohoto měsíce vyprší smlouva a že si můžu zvolit Hit Tarif nebo dotovaný přístroj. Vzhledem k tomu, že manželovi odchází jeho Nokie, myslím že vím, co s tím provedem. Jenom si musí vybrat něco rozumného, na co se svým paušálem nebudu tolik doplácet…

Dneska mě tedy čeká návštěva výtvarných potřeb cestou z práce (moc milá slečna za pultem a umí poradit) a snaha o ukořistění vytoužených razítek, shánění dárku pro šváru na zítřejší oslavu (nemůžu tady přece napsat jaký, co kdyby sem náhodou zavítal) a hrátky se Savem. To zas bude radosti na Starém Bělidle (doslova)…

23.6.2010 – Respektujte zavedené postupy

(O zakázce z jakési zahraniční země):

„Prosímtě, vždyť je znáš! Nejdřív to budou chtít opravit, všechno to opraví, zvořou to a pak budou kupovat nový, jako vždycky. Tak respektuj zavedený postup, prosímtě, k tomu všemu se dostanem…“

Smíchy vyla celá kancelář.

23.6.2010 – Křup!

Aneb o malém-velkém úleku…

Páteční termín se mi blíží a tak jsem včera pohnula s tím barvením. Foto přikládám:

kosile1

kosile2

kosile3

kosile4

Použité materiály: tmavomodrá Iberia (uschla a vybarvila se líp, než jsem ještě včera ráno předpokládala), pár šablon (na větší hvězdičky a na kompasovou růžici), pravítko (na růžici), černá textilní fixa (předkreslení růžice a větších hvězdiček), bramborové tiskátko (menší hvězdičky), štětce a metalická barva Lumiere č.566 – rezavá.

Rozsekal mě manžel, když mě včera pozoroval při barvení. Pravil, že zná docela dost lidí, kteří by byli ochotni vylézt na ulici v daleko méně pečlivě nabarveném oblečení, než jak se já věnuju své noční košili…

Dneska si jdu pro výsledky vyšetření k doktorce a pak razíme na rodinnou oslavu. Švára má zejtra narozeniny a tak jsme mu včera vyzvedli dárek, pražský děda má zítra svátek, tak dostane něco na zub (manželovi dědečci se dělí na Pražského a Brněnského, já mám už jen jednoho a tak zůstává bez označení).

Zítra drapnu papíry z dnešního večera a posypu do úvénky na sepsání dokumentace.

Pozítří ráno dolezu zase do úvéenky a napůl nervózně, napůl s úlevou se jim svěřím do rukou. Jsem srab a narkózu jsem zažila jenom jako malá při trhání nosních mandlí, což se jednak nepočítá, jednak je to už dáááávno. Ale možnost si normálně sednout nebo si vzít na sebe džíny… Mmmm! To bude fajn!

A k tomu křupnutí – sedím si takhle v práci a požírám studentskou směs (ne, to není studentská pečeť, je to směs oříšků a rozinek) a najednou slyším silné křupnutí. V puse se mi toulá poměrně velký kus čehosi a cinká mi takovým tím nezaměnitelným zvukem o zuby. Povedlo se mi ho vyplivnout, poměrně velký kus v barvě slonové kosti. A sakra.

Už se mi hlavou toulá ten příšerný účet za zubařku, ani moc nepřemýšlím, že by to mohlo být něco jiného – mně se totiž drolí zuby ze stresu a současné období není moc růžové – a tak zkoumám jazykem, čeho že mi teda chybí kus. Ale všechny díry a záplaty jsou na svém místě a nikde žádná změna oproti normálnímu stavu.

Kouknu se blíž – a on to kus oříšku kešu! Ta úleva! A ta hrůza předtím…

26.6.2010 – Jouvejs!

Tramtadadá, tramtadadá, mám to za sebou!

Popravdě, čekala jsem daleko víc zmatku nebo strachu a i bolesti. Ve skutečnosti jsem drtivou většinu událostí prospala a akorát jsem měla absurdní touhu se pohádat se saniťákem o deku („Moje!“), což nevím, jestli jsem nakonec udělala nebo ne, a vím, že jsem jim na dospáváku nechtěla vrátit půjčený balíček ledu („Moje!“). Ten jsem si bohužel neubránila, obrečela jsem ho, ale na pokoji jsem dostala nový a uklidnila jsem se 🙂

Ale po pořádku.

Ve čtvrtek ráno jsem naklusala na vyplňování papírů. Nakonec to trvalo (oproti slibovanému termínu) ne jednu hodinu ale tři. No tak fajn. Doplácala jsem se do práce, o dvě hodiny později, než mi končila pracovní doba (spousta korespondence) jsem se doplácala domů, sbalila si a šla spát ještě před půlnocí.

Jo, ještě cestou do práce jsem zahlídla tuhle ceduli (je to focené mobilem z okna jedoucí tramvaje, takže fakt kvalitka no…):

Pavle dekujeme

Nápis na ceduli: Pavle, děkujeme za kytky, ale my potřebujeme přechody. Děti.

Ráno jsem se vybabrala z postele a na oddělení jsem byla ještě asi se čtvrthodinovým předstihem. Sestra v sesterně mě ujistila, že se mi hned bude někdo věnovat, a že si mám zatím sednout v jídelně. Za chvíli dorazila ještě paní, se kterou jsem se potkávala ve čtvrtek při vyběhávání papírů, ale že kde nic tu nic, povedlo se nám každé krásně se stulit v jednom křesle do klubíčka a usnout.

Gynekologické oddělení v úvéence je barevně rozděleno. Jídelna je jasně oranžová, je přece známým faktem, že oranžová podporuje chuť k jídlu. Křesílka u jedné zdi jídelny jsou polstrovaná, měkká – a modrá. Klidová zóna. Chodby jsou zelené. A pokoje jsou pěkně fialové…

uvn pokoj

Všude čisto, relativně ticho, klid… Kolem sedmé se na nás dostala řada a byly jsme i se spolutrpitelkou odveleny na pokoj „malých výkonů“. V podstatě jsme neustále pospávaly, pak byla řada na tabletku, naposledy si odskočit, nechat si zavázat nohy jako prevenci proti trombóze a jelo se na sál.

Se sanitářem na sále jsme se špičkovali, hlavně z toho vyplynulo to, že on je Pan Hodný, protože mi pučí deku. Pak to šlo ráz na ráz, kanylu do hřbetu ruky, kapačku, přelézt si na lehátko, nechat se olepit elektrodama, manžetu na paži, elektrodu na ucho, jedna šleha, druhá šleha, světla se zhoupla vlevo, vpravo, ještě jednou a pak se začala otáčet. Mezitím sanitář přidělával na lehátko třmeny – ale žádné takové ty ambulantní, pěkně „dlahu“ na celé lýtko od kolene dolů. Pod levou ruku s manžetou a kanylou jsem dostala i nějaký odkládací stoleček. Bylo to příjemné.

Trochu jsem pochopila feťáky, co si píchají do žíly. Byla to fakt strašně rychlá šleha – akorát že to bolelo jak pes. Doslova jsem cítila, jak se mi ten chemický nával prodírá oběhovým systémem a pálilo to jak čert. Nechci fakt skončit jako nějaká smažka, bojím se bolesti a představa toho, že je můj rauš vykoupený touhle tsunami, kdy na mě ječí a protestuje každé nervové spojení v těle, mě silně odpuzuje. Dostala jsem masku, prý kyslík, hlavně si zhluboka dýchejte. Jeden nádech, druhý, další šleha do žíly až mě zabolela celá ruka, třetí nádech z masky a anestezioložčin hlas, který mi přál, ať myslím na něco pěkného, abych měla hezké sny. Tma.

Probrala jsem se asi na dospáváku, už na své posteli. Nad hlavou pořád ještě infuze, bolel mě celej člověk. Myslím, že jsem se pořád motala do klubíčka jak ježek, brečela jsem, že chci něco na bolest a led, že chci hlavně led. Vydyndala jsem i polštářek mezi kolena. Za chvíli jsem měla injekci zapíchlou v zádi jako kdyby harpunovali Moby Dicka, led na patřičných místech a asi jsem zase odpadla.

Vím, že nás tam bylo víc a pořád kolem někdo z personálu běhal. Odváželi takhle jednoho pána, který si stěžoval, že to bolí jako svině. Pamatuju si, že jsem s ním souhlasila, ale dodala jsem, že prasátka jsou přece hodný… Manžel tvrdil, že musí být zvyklí, že tam furt někdo něco žvaní.No, snad jo. Protože já bych nikdy neřekla, že prasátka jsou hodný! K sežrání, to jo…

Taky by mě zajímalo, jestli tam vážně bylo takové příšeří, nebo jestli to bylo způsobeno mou připlesklostí. Připadala jsem si jako v noci někde na pokoji, přitom ale bylo pořád dopoledne.

Z pokoje mě před výkonem odvezli asi o půl jedenácté – a o půl jedné jsem už zase z pokoje posílala manželovi silně zmatenou SMSku plnou překlepů, že jsem už ze sálu zpátky. Dvě hodiny i s uspáním, probráním a výkonem. Tomu říkám fofr…

Když mě vrátili s postelí tam, co jsem patřila, vydyndala jsem si, aby mi sestry podaly ze skříňky na noční stolek tašku a taky z kapsy županu mobil. Ozvala jsem se domů, vyhrabala si z tašky pytlík gumových Haribo medvědů a pustila se do nich. Pak jsem vesele usla.

Zkoušela jsem přivolat bzučákem u postele sestru. Há há, marná sláva… Naštěstí se tam vyrojily sanitářky samy o sobě, pomohly mi slézt z postele, dopravily mě na WC a pak do mi co chvíli rozrazily dveře a ptaly se, jestli jsem už vykonala malou potřebu. Po chvíli jsem to vzdala – měla jsem pocit, že když už se něco daří, že mě zase vylekají dalším otevřením dveří.

Otevřela jsem si půllitrovku ionťáku zakoupeného pro tyto případy – někde jsem si totiž přečetla, že po operaci je člověku hlavně zle z toho, že má nevyváženou hladinu cukru v krvi, a těma medvídkama a ionťákem jsem to chtěla vyrovnat. Ať už jsem přirozeně odolná na tyhle věci, anestézie byla mírná nebo za to mohl ten úplněk, opravdu mi zle nebylo. Ale ionťák byl fajn a myslím, že na první smočení hrdla pomohl…

medvidci a iontak

Pak jsem střídavě SMSkovala s pár lidma, pospávala, tlapala na WC a do umývárky (pokaždé je potřeba se pečlivě opláchnout, aby se něco nedostalo do rány), zjišťovala, že stát víc jak dvě minuty je prostě průšvih – okamžitě horkost, zbrocení potem po celém těle a závratě jak pes, ale to my umíme, takže jsem vždycky ještě stihla vylézt ze sprchy, utřít se, obléct se, dotlapat k posteli… A pak klidně třeba pět minut nevědět, co se dělo.

Jak říkám tohle mám natrénováno ještě ze Šíleného podzimu, takže mě to z míry fakt nevyvádělo. Daleko zajímavější bylo dyndat led ze sanitářek a sestřiček. A taky čekat na propuštění. Původně totiž mně i Spolutrpitelce řekli, že nás ještě týž den pustí, ale najednou jsem pořád měla zarvanou kanylu v ruce (jak já ji nenáviděla; vyndali mi ji až těsně před odchodem a pořád se mi zatrhávala o deku, o postel, buď jsem za ni tahala nebo jsem si ji zarážela hlouběji, občas jsem na ní spala) a když jsem ji reklamovala, pravila sestřička, že kdyby se mi v noci přitížilo…

kanyla

He? Celou dobu do mě perou, jak je to triviální zákrok, a teď najednou „přitížilo“? A přes noc?

Protože jsme tyhle protesty spustily dvojhlasně, bylo nám řečeno, ať si počkáme na vizitu, že se domluvíme s lékařem. No tak jo…

Mezitím chodila po chodbě jedna velmi milá sanitářka, vždycky zaťukala na pokoj, vlezla dovnitř a hlásila, že je čas k večeři. Ovetřela dveře k nám, vlezla dovnitř a pravila: „Tak a jsem v prdeli!“ Chtělo se mi zaoponovat, že pravdu by měla v případě proktologie, že tady na gynekologickým je leda tak v piči, ale nechtěla jsem uvádět svou Spolutrpitelku do rozpaků, tak jsem se omezila na prohlášení, že na to je tu moc světlo.

Ona totiž slečna pro nás neměla jídlo. A že prý si můžeme zkusit dojít do jídelny, ale že nezaručuje, že tam ještě něco bude.

Lehla jsem si zpátky, že na to se teda můžu vykašlat, že to když tak zaspím. Nakonec jsme dostaly jídlo až na pokoj a já zjistila, že si fakt nesednu. Tak jsem stála opřená o topení, samo, že se mi zase udělalo zle, tak jsem si i s talířem v tlapě lehla a futrovala jsem vleže. To už šlo…

Při vizitě nám lékařka sdělila, že standardně se pouští až tak 24 hodin po zákroku a že pokud se něco nestane, že nás pustí po ranní vizitě. Tak jo, no…

Střídavě jsme pospávaly, couraly na WC a do umývárky, já jsem se ještě co 4 hodiny prošla do sesterny pro další led a prášek na bolest. Měla jsem v tu chvíli pocit, že v rámci operace se nějaký vysoký a statný muž obutý v okovaných bagančatech rozeběhl a z toho rozběhu mě vší silou kopl do rozkroku. Ještě jsem neměla tu odvahu se mrknout, jak to dole vlastně vypadá, ale počítám, že bude zhmožděná úplně všude. Tak to alespoň pocitově vychází.

Koukala jsem z okna na ten úplněk a záviděla kolegovi a jeho rodině, že šli courat po ZOO a poslouchat, jak vyjí vlci. Taky bych z fleku šla – ale to bych musela bejt schopná udělat aspoň dvacet kroků v kuse.

A nechodit u toho jak namrdanej tučňák (což je další fráze, kterou jsem si před Spolutrpitelkou nechala pro sebe).

Ráno jsme už snídani dostaly do jídelny, tak jsme se musely odsunout tam. Konec komfortu… Kontejnerek na bílou kávu byl fajn. Všechny pacientky seděly, jen já nemohla – prostě to bolí, no. Než jsem našla nějakou vhodnou zeď, sežvýkala jsem dva přidělené chleby s máslem (hermelín fakt nemusím) a odplížila jsem se černotou, co mi padla před oči, zpátky na pokoj. Kolegyně byla tak hodná, že mi to nešťastný kafe donesla k posteli, když jsem se na něj tak těšila.

Chvíli jsme ještě pospávaly, pak dorazila ranní vizita a prohlásila, že nás tak o půl jedenácté pustí. Zase jsme spaly a až kolem desáte jsme se začaly chystat. nakonec to vyšlo tak akorát, zaplatily jsem každá šedesátikorunový poplatek a šly jsme. Mě vyzvedávala svědková, díky díky, byl sranda si sednout. Nakonec jsem musela – jinak by to v tom autě bylo ještě nepohodlnější.

Tři patra schodů bez výtahu taky nechám bez komentáře.

No, tak teď jsem už skoro dvanáct hodin doma, střídavě leduju mraženou zeleninou a větrám pod dekou, protože rána má být v čistotě a suchu, kamarádím se s Ibalginem a přemýšlím, jak půjdu v pondělí do práce, když si a) ještě pořád nemůžu sednout, b) mám se do tří dnů dostavit na kontrolu ke svému gynekologovi. Celou dobu jsem počítala s tím, že to bude onen pan druhý doktor, ale vypadá to, že budu muset k panu původnímu doktorovi, který o nějaké operaci samozřejmě neví, neví že mám k němu jít na kontrolu a navíc já zas nevím, jestli on náhodou nemá dovolenou… Fakt zbožňuju takovouhle domluvu.

Jediný, co se mi na úvéence tak trochu nelíbilo, byl nedostatek informací po výkonu. Co vlastně mi dělali (protože u mně to bylo na vážkách mezi odstraněním cysty a celé žlázy a vyčištěním abscesu), jak se mám o to doma starat, jestli tam mám stehy, kdy mi je vyndají… No, v pondělí holt mého chudáka doktora čeká strašná spousta otázek.

A ne, že bych se na to na oddělení neptala – bohužel jsem se vždycky zeptala někoho, kdo odpověď na danou otázku neznal a odkázal mě na někoho jiného. A pak buď prostor na otázky nebyl vůbec nebo jsem pro změnu zapomněla, že se chci zeptat. Ve srovnání s úžasnou informovaností před zákrokem, kdy vám vysvětlí každičký prd, bylo tohle docela zklamáním…

Ale jinak celou tu zkušenost hodnotím vcelku dobře. Teď už se zas jenom těším na to, až si budu moct normálně sednout… 🙂

PS: Omluvte překlepy. Jsem ještě pořád pod vlivem…

29.6.2010 – Po generálce

Dnes jsem se konečně doplazila do práce.

Manžel protestoval, nicméně mě doprovodil. A hodilo se to.

Během těch tří dnů, co jsem ležela jako placka, mi někdo zaměnil nohy za model špagety, neustále se mi točí hlava, zborcuje mě ledový pot a když vylezu jedny schody, musím se pak zastavit a dlooouho odpočívat. Led je stále můj nejlepší kamarád, mám velký gelový polštář na doma a dva malé jsem si odstěhovala do kanclu.

Ale došli jsme v pohodě a ploužení se po kanceláři bylo taktéž ok. Gratulovala jsem si ke vtipnému zůstání doma v pondělí, protože množství použitých hrnečků a sklenic mě přesvědčilo o tom, že bych se ulítala s občerstvením. Tedy, ušourala. A je fakt, že se snažím nedělat ani krok navíc. Fakt nechápu, jak to budu zvládat jednou po porodu – to se raději nebudu hýbat vůbec a asi se nechám tak na týden-dva uspat rovnou, aby se všechno jakž-takž vyhojilo, než začnu fungovat…

Doktor mě dneska prohlédl, pravil, že se všechno hojí tak jak má, akorát s tou bolestivostí mám počítat tak ještě měsíc, šetřit se, nesportovat a podobně.

Ujistila jsem ho, že jako následovník Winstona Churchilla a jeho „No Sports!“ se rozhodně do nějakých přehnaných aktivit nepohrnu.

Taky mě tak trochu dožral – vejdu (tedy všoupu se – víte, jak se stěhuje skříň systémem „jeden rožek, druhý rožek“?) do ordinace, doktor na mě pohlédne a praví „No tak se posaďte, jestli teda můžete…“

A pak mě sice pochválil, jak se to všechno krásně hojí, varoval mě před tím sportem a vzal na mě extra pálivou dezinfekci. Vrrr.

Samo, že to teď bolí o dost víc – ale je fakt, že jak podotknul manžel, infekci bych tam fakt dostat nechtěla…

Bylo mi řečeno, že cystu se povedlo odstranit celou, a že tedy na této straně už ani nemá co recidivovat – teď prý ještě uvidíme, jak na tom bude ta druhá strana. Nemusím mít všechno a něco mi stačí fakt jen jednou za život, například operace gynekologického rázu.

Jo a ještě ironická poznámka: pan druhý doktor má soukromou praxi spolu s mým stálým lékařem – a zároveň ordinuje v úvéence. Na kontrolu mě ovšem neposlali z oddělení k němu do úvéenky, i když jsem o to výslovně žádala, ale k mému stálému lékaři. Který na mě neměl čas, takže mě kontroloval pan druhý doktor. Rozdíl? V úvéence se platí 30 Kč poplatek. V soukromé ordinaci platím na darovací smlouvu 500 Kč za návštěvu. Holt, soukromá praxe, nadstandardní servis.

Loni jsem sponzorovala zubařku, letos svého gynekologa. Normálně jsem tam jednou za rok na pravidelnou prohlídku – letos tam v srpnu půjdu popáté. A to mu ještě visím stěry na cystologii (jako provedení, nikoli finančně). No, snad se tam pak zase rok neukážu…

Ještě se někdo diví, že ty tzv. regulační poplatky v podstatě registruju jenom jako nedostatek drobných?

Odkaz na jeden z mý oblíbených komixů. V Aj. Stojí to za to…

29.6.2010 – Všem autorům a autorkám fanfikcí!!!

Doufám, že konečně většině dojde, že takhle se lidi nechovají a přestanete to cpát do těch povídek!!!

30.6.2010 – Manželská debata

(Někdo venku na ulici se teď, v 11 v noci snaží úporně foukat do trubky, možná do jedné z těch profláklých vuvuzel)

Já: „Miláčku, myslíš že předtím, než dojdu k oknu a zařvu z plných plic ‚strč si tu trubku do prdele širokým napřed, vole debile kreténe vole‚, bych se měla obléci?“

Manžel: „Myslím, že by to bylo lepší…“