Září 2009

4.9.2009 – Dovolená, jak má být

Tak, už jsem byla sprdnutá, že jsem doma a nepíšu – když já mám ale pořád ještě dovolenou! 🙂 Nicméně, popořádku (a vy se připravte na dlouhé čtení):

Byli jsme s drahým a s partou lidiček na ostrově Krk v Chorvatsku. Ve městě Baška (udělám pauzu, abyste mohly použít Google -> Mapy a najít si lokalitu). Lépe řečeno, kousek od Bašky v městečku Draga Baščanska.

Už cesta tam naznačovala, že půjde o dovolenou zcela v našem duchu: Jelo se dvěma auty, z toho jedno nestartovalo, a aby chytlo, muselo se roztlačovat. Byl to devítimístný Transit, takže se páni kluci při jeho roztlačování nadřeli. Ke konci začal žrát olej jako nezavřený, ale dovezl nás i zpátky…

Cesta byla v pohodě, akorát stísněný prostor kladl nároky na všechny. Jeli jsme v kuse nějakých dvanáct hodin a protože řidič trval na tom, že to odřídí sám, bála jsem se zabrat, aby neusnul taky. A tak jsem dvanáct hodin v kuse žvanila a vykládala a nutila ho mluvit, aby neusnul.

Klasické peripetie, jako že nám mýtný automat sežral kartičku a odmítl ji vydat zpět, takže jsme platili dvojnásobný poplatek, vynechám. Bylo jich dost a bavily nás po cestě, ale vzpomínat si na každou jednu, byly bychom tu ještě do pozítří.

Na ostrov Krk jsme dojeli v osm ráno. Měli jsme původně namířeno do Bašky, ale na parkovišti hned za mostem nás odchytl nějaký dědek a trval na tom, že má pro nás dobré ubytko v Čižiči. Sjeli jsme pochybnými serpentinami za ním, zastavil v podstatě na území nikoho u vody a trval na tom, že nám ukáže, kde jsou pláže. Maharadža celé výpravy a jeho Správce pokladu (měl u sebe Eura; u některých lidí se mi nechce používat pravá jména, hlubiny internetu jsou zrádné) ho mačkali jako citrón a on ze sebe dělal blbého, až po půl hodině přesvědčování a dohadování se nasedli k němu do auta, že jim ukáže to ubytko. Bylo to jasné – počítal s tím, že jak vlezeme do moře a unavíme se, nebudeme mít sílu o ničem se dohadovat a přijmeme jeho podmínky a jeho ceny.

Za půl hodiny se kluci vrátili a prohlásili, že mizíme. Kvalita ubytování prý ani způlky nedosahovala požadované ceny, a tak jsme zase vyjeli serpentiny nahoru a pokračovali skrze celý ostrov do Bašky. Zatrnulo mi, když si řidič na cestu dolů nevzpomněl. Sice měl oči otevřené a o něčem jsme se zrovna dohadovali, vyprávěl nějakou historku, ale cestou nahoru se strašně divil, že jestli jsme tudyma opravdu jeli. No, jeli. Ale co už, alespoň se při tom čekání na Maharadžu a jeho pokladníka trochu vyspal.

Dorazili jsme do Dragy Baščanske a domluvilo se ubytování. Jedna členka výpravy taky objevila hrču na tváři a zjistila, že jí začal zánět váčku pod můstkem. Taky příjemné zjištění během prvního dne dovolené. Po vybalení a tak jsme se sebrali a odjuchali nějakých 5,5 – 6 kilásků autem k moři. Ten den foukal silný vítr a tak byly úplně skvělé vlny.

Proplouvala jsem jimi, houpala jsem se na nich jako tuleň a celkově mi bylo skvěle. Manžel se nechal ukecat k tomu, že si namočil chodidla, prohlásil, že je to studené a slané a že se bude radši koukat. Za celý další pobyt už vlny nebyly a tak pak bývala u moře celkem nuda, proto jsme potom raději courali po městečku a kolem.

Druhý den, v pondělí, jsme drapli milou Zubovou (ne, nejmenuje se jako ta politička, ale nějak jí říkat musím a tohle se nabízí) a dotáhli jsme ji na zubní ambulanci v Bašce. Doktorka prý byla milá a profesionální, zánět propíchla a vymačkala, předepsala antibiotika a milá Zubová, i když by se nejradši stočila do klubíčka a usnula, šla na pláž. To kvůli dceři. Neodpustím si zamyšlení, ale bylo nás tam celkem čtrnáct nebo patnáct a holce taky nebylo zrovna deset. Určitě mohla jít s někým z nás, zvlášť, když Zubová nedovolenkovala s Maharadžou a Správcem pokladu poprvé. Ale nešť.

Do večera dělal váček další problémy a zase se utvořila hrča na tváři. Zubová ukecala mně, abych jí ten hnis vymáčkla a Maharadža se uvolil, že ji bude držet. Inu, operaci jsme provedli a Zubová prohlásila asi za hodinku, že teď už nás ani nemá chuť uškrtit. Je fakt, že jsme se s tím ani jeden nepárali.

Vymázla potom do města na kafe a když se vrátili, čekalo nás trochu nemilé překvapení. Což o to, to že se ve vedlejším pokoji, od kterého nás dělily jenom tenké stěny, smáli jako stádo hyen čabrakových, o to by nešlo. Ale když kluci už pomalu usínali a Maharadžovi bylo blbě a Správce pokladu prohlásil, že už by se mohli zklidnit a ona odpověděla „Ale vždyť tu nikdo není!“ a smála se velmi nahlas dál, to už mě nakrklo. A došla jsem ji poprosit, jestli by to nešlo ztlumit.

Nakonec se teda ztlumili, ale mezitím se manželovi udělalo zle, mě to nakrklo ještě víc a nakonec jsem byla vzhůru do půl šesté do rána, protože jsem nemohla usnout.

Druhý den večer přinesla paní domácí láhev domácího vína a rakiji z fíků. Sedělo se a probíraly se historky (některé by zasloužily i zvěčnění, ale jak říkám, hlubiny internetu jsou zrádné), pak jsme šli spát. A protože kluci byli jaksepatří rozdovádění, domluvili jsme se, že já jim nebudu nadávat a oni zůstanou dělat koniny v obýváku a zavřou si dveře. To přece jenom nebylo tolik slyšet.

No jo, ale ve dvě se zase přesunuli do pokoje, Zubová se tvářila, že už spala, ale přitom zase bylo nejvíc slyšet ji. Protože jsme jim předtím vysvětlili, že tohle fakt není dobře a jaké to může mít následky, už jsem vyletěla jak čertík z krabičky a pořádně jsem si rejpla. Načež jsem ve tři ráno vypadla z baráku a šla si hrát hry na mobilu pod lampu na křižovatce, abych nikoho neuškrtila.

Bylo mi to líto. Na jednu stranu jsme byli strašně vděčný Maharadžovi, že nás vzal s sebou, protože sami bychom si to nemohli nikdy dovolit, ale ta určitá bezohlednost, s jakou se chovala Zubová a strhla k ní i další, mě fakt naštvala.

Druhý den ráno jsem se probudila s náladou pod psa. V kuchyni jsem potkala jako první Zubovou. Otočila se na mě vysmátě, že jsme zase chudáci nemohli spát, co? V tu chvíli jsem měla toho pokrytectví po krk a řekla jsem jí, co si o tom myslím. Ohradila se, že to ona přece ne, že to přece kluci. Na to jsem jí odpověděla, že samozřejmě, že ji totiž vůbec nebylo slyšet a ona se tam přece vůbec nesmála. Urazila se natolik, že se mnou další dva dny nepromluvila ani slovo – a mně to ani nechybělo. Nemám takové lidi ráda.

Správce pokladu na moje výtky pokýval hlavou a pravil Hm, Maharadža prskal, ale naštěstí si s nimi můžeme říci cokoliv, aniž by se nafučeli jako rybička Fugu a odkráčeli středem v dál. To Zubová s námi nepromluvila víc jak dvě věty až do příjezdu do Čech. Tam vystoupila z auta, milostivě mi vrátila zapalovač, který jsem jí původně půjčila cestou tam (a čekala, že si připálí cígo a vrátí mi ho – no, naštěstí jsem měla náhradní, i když jsem čekala, že se alespoň zeptá) a pravila: „Olgo, tak včera ráno – to ne!“ Otočila se a kráčela ke svému odvozu z místa.

Bylo mi jasné, že má na mysli to, jak jsem ji sepsula za to, že nás ani nenechali vyspat.

Odpověděla jsem jí, že v tom případě předevčírem v noci taky ne a předpředvčírem už vůbec ne.

Když nenechám spát někoho, kdo z toho může mít zdravotní problémy a byla jsem na tento fakt upozorněna, mám právo potom ještě vyžadovat, aby se on na mě neustále usmíval? Takový přístup bych brala od Maharadži, protože on je šéf a on za nás platil cestu a ubytování. Ale kdo je ona? A navíc nechápu lidi, kteří sice jsou cvičení k tomu, aby komunikovali, ale dají přednost tomu nafučet se a odkráčet pryč. Její volba.

No, takže jste čekali, jak vám napíšu že tam bylo hezky, slunce horké, moře slané a studené a vítr teplý, a místo toho si tady čtete moje Zubní potíže. No jo, bohužel, tohle mi v tuhle chvíli vyvstává v paměti nejvíc. Ano, bylo tam nádherně a rádi bychom se právě dostali někam takhle do přímořského městečka. Navíc, v Bašce byl přístav a chodili jsme se tam dívat na lodičky. Manžel se mi svěřil, že by jednoho dne strašně rád kormidloval jachtu, ať už plachetnici nebo motorovou.

A jak jsme tak korzovali jednoho večera kolem přístavu (předtím jsme seděli na molu pod majákem, pozorovali stmívání a čekali, až se rozsvítí) a upozorňovali jsme se navzájem na různé lodi a jejich jména, a popáté nás málem zadupala do země horda německých puberťáků, drahý vztekle pravil, že jestli naše aktivity na dovolené budou mít nějaký výsledek, bude se jmenovat Andrea, ať už to bude holka nebo kluk.

Vzpoměla jsem si, že mě před chvílí upozorňoval na loď jménem Andrea a zeptala jsem se, jestli myslí podle té lodi. Když přikývl, chtěla jsem vědět proč.

„Protože stála v řadě, byla zticha a nedělala bordel!“

Povedlo se mi ho ukecat, že kdyby to byl kluk, bude se jmenovat Andreas.

A jestli plánujeme? Neplánujeme. Ale po vybalení v místě pobytu jsem zjistila, že jsem doma nechala: (1) kartáč na vlasy, (2) foťák (takže fotky jsou pochybné kvality z mobilu – hlavně že tu nabíječku jsem pečlivě zabalila) a (3) veškeré svoje léky včetně Antimiminu…

Domů jsme dorazili před týdnem, pár lidí tam zůstávalo, ale pár dalších mělo dorazit. Mezi nima moje mamka, kterou jsme šupito presto sbalili a poslali na týden k moři – a naše dovča pokračuje. Sice ještě myslím do téhle neděle, ale i tak je to fajn.

Doma je klid, pustili jsme se do úklidu a praní (už zase jsem se dostala v podstatě na dno koše na prádlo, jupí!) a šlechtíme kuchyň, a tak.

Taky jsme se byly se svědkovou podívat na mou motorku a zjistily jsme, že by potřebovala trochu rozchodit. Šla na servis, už je hotová a svědková se svým přítelem ji v pondělí vyzvednou a trochu ji otestujou. Dva roky stála v garáži a nehnula se, vlastně od chvíle co jsem ji koupila. A já mám v sobotu odpoledne kondiční jízdy, bojím se, že se nevejdu do motogatí a vzhledem k tomu, že mi docházejí výmluvy, proč nevyjet do provozu, jsem po*raná do vejšky a nastojato 🙂 Ale to se zvládne.

Takže, dovoleným zdar – a odkaz na těch pár fotek z mobilu je zde

6.9.2009 – Brusle a sádra

Byly jsme se svědkovou domluvené, že v sobotu půjdeme ozkoušet brusle a večer si pak dám kondiční jízdy na motorce. Ok. Ona totiž ta moje mašina už je funkční a je u kamarádů na prozkoušení…

V sobotu bylo větrno a hnusně. Navlíkla jsem se ale tvrdohlavě do trika a můj jediný ústupek počasí spočíval v chlupaté černé vestě. Ještě, že tak. Vlezla jsem totiž po nějakých šesti (sedmi, osmi) letech na kolečkáče, ujela jsem dva metry a švihla jsem sebou o zem. A protože jsem padala dozadu, strčila jsem pod sebe ruce. (Luca už tuší, že?) Měla jsem takový divný pocit v lokti, ale hodnocení znělo „To máš akorát naražený…“

Měla jsem poslechnout své varovné signály, že když s tou rukou nemůžu otočit, asi to nebude to pravé ořechové. Místo toho se mi nechtělo nikam jít samotné, tak jsem ještě chvíli brudlila, švihla sebou ještě jednou, tentokrát na koleno, sedla si na lavičku a sundala si brusle. Ještě hoďku jsem seděla a pozorovala, jak se svědková učí bruslit, pak jsme si šly sednout do Kobyly u metra a vlastně až po čtyřech hodinách od úrazu jsem se dobabrala domů.

Napsala jsem manželovi, jestli by mi nepřišel naproti pro bágl. Když mě u metra viděl, jak tam stojím jako hromádka neštěstí, vyzpovídal mě a hnal mě do úvéenky. Tam to šlo ráz naráz. Recepce, rentgen, ordinace, konzultace, CT, ordinace, potvrzení, sádra, dom. Za dvě hoďky jsem jakožto raněná nafasovala studentskou pečeť, Esíčka, brambůrky s tatarkou, párečky a milku plněnou čokoládovou pěnou. Manžel se akorát smál, jestli to teda bude Andrea nebo Andreas (a já si nadávala, že jsem si měla ten těhutest koupit dřív – po dvou rentgenech a CTčku teda chudák případný plod). Čokolády a párky ještě zbyly (ne nadlouho).

Jo a samozřejmě, když jsem svědkové napsala co a jak, chytla se za hlavu, jestli na ni není manžel naštvaný. Ujistila jsem ji, že jsem sice absolvovala přednášku o tom, že když si nejsem jistá, mám sypat na úrazovku rovnou, ale zakončil to povzdechem: „Je vidět, že to vážně máme v rodině!“

Mám zlomenou kost vřetenní v hlavičce na horním konci. Tedy u lokte. Sádru mám nataženou od dlaně až pod rameno a prskám. Najít pohodlnou (nebo alespoň vzdáleně pohodlnou) pozici je zatím nemožné, svalíky pohmožděné pádem bolí, neučešu se, nevykoupu se, neutřu si zadek… Naštěstí si zvládám alespoň opláchnout podvozek… Aspoň, že se zvládám najíst (lžící) a psát levačkou už taky docela umím…

Jo a co se chráničů týče – ty by mě taky nezachránily. Sedněte si na gauč a položte na něj dlaně vedle svých boků. Takhle nějak jsem dopadla já. Akorát z větší vejšky, na jednu dlaň a pořádnou vahou. A jak jsem měla pokrčenou ruku, loket to holt neustál…

Ponaučení? Když máš z úrazu blbej pocit, padej do špitálu hned. A když padáš, necpi pod sebe ruce. Už se těším, až mi po třech týdnech sundají gyps a začnu chodit na Aikido – první věc, co se tam učí, jsou pády!

17.9.2009 – Těším se na příští týden

Páč mi budou sundavat sádru! Lépe řečeno, sádrovou dlahu přimotanou k ruce obvazem.

sádra

Je jasné, že moc nepíšu, ale levačkou toho ani po dvoutýdenním výcviku moc nezvládám. Zítra ráno klušu na kontrolu do nové chirurgické ambulance. Předtím jsem byla na kontrole v úvéence a panu doktorovi se moc nelíbilo, že mám zlomenou i dlahu. Prdla večer před kontrolou. Tak nakázal, aby mi přiložili novou.

Možná se mi to jen zdálo, ale sanitář na sádrovně se choval trochu jako medvěd s migrénou: brblal si a sem tam třísknul s věcma. Fajne. Dlahu jsem dostala horkou, že ještě pálila, ale radši sem držela hubu a krok. Taky mi nebylo nějak veselo z toho, že se se mnou musí znova patlat. A možná nebyl naštvaný na mě, i když to na mě tak působilo…

Dojeli jsme domů, zjistila jsem, že mi dlaha příliš tlačí na palec. Milý má ve stole štípačky na struny. Uzmula jsem mu je a levačkou si neobratně vyštípla kus sádry, abych o ten palec nepřišla. A ať jsem se snažila sádrou nemanipulovat, nehýbat rukou, ani se o dlahu neopírat, vydržela mi nová dlaha asi 12 hodin – a praskla znova. V ohybu. Jak jinak. Jelikož to byl pátek večer, už jsem to nehrotila.

Druhý den jsem šla zase do úvéenky, zeptat se co s tím. Předvedla jsem zlehka pohyblivou sádru a bylo mi řečeno, že to vždycky plave, ale jestli chci, podívá se na mě pan doktor. Z čiré nechuti se s tím patlat ještě jednou jsem odmítla a jela dom.

Zatím mě ta ruka nebolela a nezlobilo mě to (až na to, že je ta sádra těžká jako kráva a mám svaly v rameni, na krku a kolem lopatky v jednom ohni), ale jsem zvědavá, co mi na to zítra řeknou…

Manžel se o mě stará vzorně – má mě jako panenku na hraní. Značně nervní a kousavou panenku na hraní… Musí mi pomáhat do šatů i ze šatů, odšroubovat i zašroubovat zubní pastu, nosit mi věci a pomáhat mi (sem tam) s vařením. Taky mě češe a pomáhá mi ve sprše. Holení nohou odmítl, bál se aby mě nepořezal, a když jsem se zeptala na malování (měli jsme jít na oslavu), dostalo se mi pohledu typu Neblbni-ještě-ti-vypíchnu-voko. A musím se přiznat, že i když se snažím, nejsem ten nejvděčnější možný pacient.

Je mi totiž na jednu stranu sice příjemný, že se o mě někdo takhle stará, na druhou stranu, nesnáším pocit závislosti na něčem. Nebo na někom. Jsem pak rozmrzelá. A navíc, když mě něco bolí, nejdřív trhám ruce, nohy, až pak varuju. A ještě nechci být na obtíž. A aby toho nebylo málo, když beru prášky proti bolesti (což jsem ze začátku potřebovala), jsem hysterická. No a když drahý sem tam po pětadvacátém dotazu nebo přání protočí oči v sloup a podobně, cítím se pak jako ještě větší lemra. A jednoho krásného rána ve mě chytly saze a má lepší polovička mi posloužila jako hromosvod.

Popravdě, ještě pořád se stydím. Nijak mi to nevyčítá nebo něco, ale nebylo to ode mě fér. Takže tak.

Tolik můj report – sádru bych podle původní prognózy měla mít do příští soboty, ale uvidíme, co mi zítra řeknou. Už se těším, až ta věc bude dole a přestane se mi vytahovat rameno z kloubu (hypermobilní klouby s povoleným vazivem mají své výhody i nevýhody) – a taky, až budu moct psát oběma rukama a klikat na myš pravačkou! To bude mejdan!

PS: Tak jsem zpátky. Neměla jsem si vymejšlet a měla jsem jít tam, co byl loni drahý. Sice bych si počkala, ale přístup by byl asi jiný. Tady jsem nejdřív opravdu přesvědčovala sestru, že jsem fakt telefonicky objednaná, a pak jsem dostala sprdung mezi dveřma, že to si snad dělám srandu, že mám tu dlahu zase zlomenou. Jo. Já je totiž lámu schválně a s velkou chutí a psychickýma silama, že si sednu ke stolu, pohodlně se opřu a nic nedělám. Grrr!

V pondělí na RTG a pak zase do sluje Modré dračice, na dotočení sádry, jak tomu říkají.

26.9.2009 – Gremlini v krvi

Gremlini. Možná někdo viděl ten film (já ne), nicméně podle anglické Wiki jsou to zlé potvory, které se vyvinuly z roztomilého chlupáčka mogwaie… Mogwaiové se nesmí dostat na přímé slunce, nesmí se jich dotknout voda (pak se rozmnožují), ale hlavně – nesmí se krmit po půlnoci, jinak se z nich stanou útočné bestie, ještěrovití gremlini.

Proč vlastně zrovna teď gremlini? Dnes jsem si na poště vyzvedla výsledky genetického výzkumu „Cesta pro zdraví žen“, na který jsem narazila při svém prvním brouzdání na serveru ProŽeny. Dočetla jsem se, že mám přestat kouřit a zhubnout a dát si bacha na infarkt, ale nejvíc mě pobavily výsledky u sekce „Obezita“.

Mám zvýšenou hodnotu hormonu zvaného gremlin… Pardon, správný název je grelin – a ten způsobuje zvýšenou chuť k jídlu a tak vlastně podporuje mou obezitu. A tenhle výsledek mi vyšel ve třech případech ze čtyř.

Je to jasné, nejsem rozežraná ani zmlsaná – mám v krvi gremliny a ti jsou hladoví 🙂 Nekrmte mě po půlnoci (a to by vysvětlovalo, proč je mi po nočním nájezdu na špajz druhý den ráno tak špatně).

A vůbec, mám to geneticky dané. Mlsná mě nehoní ani trochu, to všechno ti gremlini… Dejte mi štrůdl…

PS: Sádru mám prodlouženou do 5.10. …