Únor 2009

7.2.2009 – Pomoc! Pomoc! Pomoc!

Organizování svatby. Jo, strašně jsem si to malovala: šatičky, kytičky, hostina, muzika… Realita mě ovšem překvapuje a baví, i když mám občas chuť s tím švihnout.

Nejdřív jsme s bumanželem zjistili, že máme asi tak stovku hladových kamarádů. Z toho zhruba půlka jsou muzikanti a šermíři (pro ty, kdo ani s jednou skupinou nemáte zkušenost: sebranka věčně veselá – a hladová a žíznivá. Strašně moc). Bylo nám jasné, že hostinu pro sto lidí nemůžeme finančně utáhnout, tak jsme vymysleli (dobře, obšlehli od kamaráda, co se ženil loni), že po obřadu bude hostina pro rodinu a blízké a večer bude pořádná merenda pro všechny.

Odbočím – proč si vlastně svatbu organizujeme sami, když máme „obě sady“ rodičů? Protože moji rodiče jsou rozvedení, je tomu už skoro dvacet let – a za tu dobu je ještě nepřešla vzájemná zášť. Zavřít je do jedné místnosti znamená vyvolat atomový výbuch. Nejdřív mě to mrzelo, pak jsem si řekla, že pokud dva dospělí lidé spolu neumí komunikovat, je to jejich věc, ne moje. Svěřit organizaci jednomu z nich znamená poslouchat brblání toho druhého. Svěřit organizaci bumanželovým rodičům znamená poslouchat brblání obou. Holt, všichni jsou osobnosti a to se pak blbě couvá. Takže jsme všechny vystrnadili tím, že jsme prohlásili, že je to naše svatba, naše událost a proto bude v našem stylu. A nikdo nám nemůže nic. 🙂

Původně jsme opravdu měli pocit, že by to chtělo takovou tu „americkou“ svatbu – nevěsta a la šlehačkový dort, vyšňořený ženich ve světlém obleku… Pak jsme se na sebe koukli a vypukli v smích. Přítel je rockový kytarista a vypadá trochu jako Upír Upírovič D’Artagnan – světlá pleť, dlouhé tmavé vlasy, úhledná bradka s knírkem, postavy drobné a štíhlé. Já bych zfleku mohla vyhrát konkurz na Valkýru – dlouhé blond vlasy, světlá pleť, zadek jako pivovarský valach a nejdřív vejde do místnosti mé poprsí, pak teprve já. 🙂 Navléknout mě do nějakých „šlehačkových“ šatů by už znamenalo, že by musel stát alespoň dva metry ode mě. Nevešla bych se do dveří, do auta, nikam.

Obratem ruky jsme zrušili povinnost slavnostního oblečení (i když všichni dědečkové si vymínili, že přijdou v obleku, že jinak by to pro ně nebylo ono), vyhlásili, že my taky ve slavnostním nebudeme a že má každý přijít v tom, v čem se bude cítit dobře. A protože se bereme na čarodějnice, vyhlásili jsme, že nejlepší ohoz vyhraje bednu lentilek 🙂 Pokud opravdu přijdou všichni tak, jak slibovali, bude to těžké rozhodování…

Samozřejmě, že jsme začali hledat nějaké originální svatební oznámení. Jenže – všude samé kytičky, holubičky, srdíčka, pusinky. Přeslazeno a překýčováno, což se strašně hodí k našemu rockovému a metalovému životnímu stylu, že… A „má to každej“. Nakonec se nám povedlo najít fotografický salón za rohem od nás. Necháme se tam vyfotit, fotku necháme zapracovat do rámečku, do druhého rámečku se napíše text – a máme veskrze originální a nepřeplácané oznámení! A o třetinu levněji, než je běžná cena za kus!

Dlouho jsme přemýšleli, jak zorganizovat tu merendu. Měli jsme spoustu nápadů, taky proto, že máme kamarády muzikanty a šermíře a plivače ohně a orientální tanečnice… Ano, ti všichni tam budou 🙂 A ti všichni budou chtít pít a jíst a vylučovat a bavit se a kouřit… Trn z paty nám právě vytrhává pivní maják. Včera jsme zašli do jejich kanceláře – a strávili hodinu a půl rozhovorem s majitelem firmy (velmi příjemný a věcný člověk), při kterém jsme doladili velkou část organizace merendy – nápoje, jídlo, hygienu, ale hlavně personál, který se bude starat o to, aby se prase nepřipálilo, pivo točilo dostatečně rychle a voda na kafe nevystydla. Bingo! Teď se oba s přítelem klepeme, kolik si za to všechno řeknou, protože naše finanční prostředky jsou těžce omezené, ale myslím, že se vejdeme docela slušně.

Dnes ráno jsem si objednala šaty na svatbu – přes internet. Jednoduché, dlouhé, černobílé. Mám už vymyšlený zlatý šál přes ramena a něco na způsob závoje taky ze zlatavé látky. Dohromady mě to vyjde asi na třetinu běžné ceny svatebních šatů a ještě budu mít šaty, které si mohu obléknout prakticky kamkoliv. A budou mé postavě lichotit víc, než to co na svých stránkách prezentují pražské svatební salony. Uf!

Teď už zbývá „jenom“ najít a zamluvit hospodu na hostinu, objednat prstýnky (vybrané jsou, ale ještě jsme se nedostali k tomu je objednat) – taky přes internet, objednat dort a zákusky a doladit dopravu (tímto díky Honzovi, který nám půjčí dva autobusy i s řidiči). Najít zvukaře, vyřešit šatnu pro tanečnici (musí se zamykat, ty kostýmy stojí majlant), uzamykatelné prostory, kam kapely můžou složit nástroje a aparaturu, přívod elektřiny, ale to už jsou v podstatě drobnosti. Focení obstará moje kamarádka ze školy. 🙂

Sečteno, podtrženo – po půl roce vyhledávání, mluvení, zjišťování a dohadování se to začíná pomaličku rýsovat a já nemám pocit, že musím každou chvíli vyskočit z kůže. Sice mám ty tendence pořád (jsem nervák a paranoik, i když by to většina lidí na první pohled neřekla), ale už skoro není proč.

Doufám, že jsem vás neunudila k smrti – potřebuju se z toho stresu vypsat a taky je to pro mě trochu takový seznam „co se ještě musí zvládnout“… 😉

8.2.2009 – Vydařený víkend

V sobotu měly přijít dvě kamarádky na oběd (když se mi nechce nikam chodit, přitáhnu ostatní k nám). Bohužel, jedna odpadla, protože jí příští víkend přijedou kamarádi a potřebovala si pořádně uklidit byt, druhou nachytal šéf v práci, když si poprvé za ten den otevřela počítač na soukromých stránkách a napařil jí práci o víkendu. Netroufla si odporovat, protože má slíbenou dovolenou a nechce, aby jí to zatrhli.

Sobotu jsme tedy úspěšně prochrněli, vstávali jsme o půl dvanácté (já byla vzhůru dřív, viz deníček, ale vzala jsem si prostě notebook do peřin), dokonce myslím, že jsme vegetovali doma celý den a ani jsme nebyli venku… 🙂 Lenora líná! 😀

Zničehonic odpoledne bumanželovi zazvonil telefon. Volal mu kapelník ze skupiny, ve které hrál naposled a ze které byl nakonec kvůli fyzickým problémům odejit (o tom potom), že kytarista na záskok jaksi nezaskakuje a nefunguje a například si celou zkoušku nenaladil kytaru a rejpal do basáka, že hraje něco jiného. Nebo si popletl písničky a v jedné zahrál sólo z druhé a pak nevěděl kudy z konopí a podobně. A že jestli by se přítel necítil na to, se vrátit. A že zkouška je v neděli večer.

Domluvili jsme se, že proč ne, jestli na to bude fyzicky i časově mít se ukáže během několika málo zkoušek – a po tom „odchodu“, kdy se nejdřív kapelník tvářil, že na něj počkají, aby pak během několika málo dní otočil na obrtlíku, nevzal přítel kytaru do ruky měsíc a půl. Co se mě týče, i když to bude náročné, jen ať hraje. Chlap má mít koníčka, aby se měl po práci jak odreagovat 🙂 Samozřejmě, dohodli jsme se, že kdyby ho to mělo ohrožovat na zdraví, holt toho bude muset zase nechat, dokud se nedoléčí.

Na jednu stranu jsem ráda, že bumanžel zase hraje. Jeho to baví, mně se ty písničky líbí a jak říkám, chlap má mít koně. Na druhou stranu ráda nejsem, protože se pořád ještě projevují nějaké ty zdravotní problémy a přejíždění hodinu a půl na zkoušku a hodinu ze zkoušky je fyzicky náročné. Taky samozřejmě to jde z našeho společně stráveného času (i když zatím jezdím s ním – sichr je sichr) a svatba je už za dva a půl měsíce a pořád ještě není všechno domluveno (uá!).

V neděli večer jsme tedy byli na zkoušce kapely. Ráno to ale byla taky sranda – spolužačka ze školy (po osmi letech si dodělávám maturitu) potřebovala nutně nafotit talentovky na vysokou. Fotoaparát je její sen a touha a už teď si s ním přivydělává. Potřebovala je nafotit tenhle víkend, ale vybuchla jí všechna tři místa, která měla na focení domluvená. Ve čtvrtek mi v lavici kvílela, že potřebuje velké zrcadlo ve zlaceném vyřezávaném rámu a já na to, že jedno takové doma máme, a že klidně může přijít a nafotit to u nás.

Takže od rána nám po předsíni před zrcadlem trajdala fotografka, model s modelkou (zrekrutováni z řad přátel) a ještě jedna kamarádka a fotili. Nakonec mě to vtáhlo natolik, že jsem jim začala pomáhat s rekvizitami, dolaďovat detaily a prostě jsem jim do toho kecala. Užili jsme si spoustu srandy a už se těším na fotky. No a teď se jdu odvážně pustit do překladu z němčiny, na který mám celkem dva dny 🙂

9.2.2012 – Šílený podzim

Aneb povídání o tom, že katastrofa je to, na co člověk není připravený…

Musím se přiznat, že se většinou snažím být nechutný optimista. Vidět na všem to lepší, představovat si, jak se to zvládne tím snadnějším způsobem a podobně, ale kolikrát jsem se už dostala do situace „na rtech lehký smích, hluboký v srdci pláč“, nespočítám. Tohle není sice přesně podle téhle fráze, ale podzim a zima 2008/09 bylo něco, co si snad dlouho nezopakuju, ráda bych řekla že si to nezopakuju nikdy, ale tady mě zrazuje už i moje koňská dávka optimismu.

Předem mého dopisu, já mám vyklechtanou imunitu, někde na úrovni nula nula prd. Načaté plíce, poškozená játra (mononukleóza v osmi letech se podepsala doživotně), alergie, no a můj imunitní systém je sběratel – jak jde nemoc kolem, musí ji mít, některé pro jistotu opakovaně. Můj přítel je epileptik, od svých 11 let. Ani jednoho z těchto stavů se nemáme šanci zbavit, můžeme je pouze prášky a životosprávou upravit tak, aby nám moc nelezly do života. Tohle nepíšu proto, abyste nás litovali, je to prostě fakt, se kterým musíme žít my i naše okolí. Na světě je spousta lidí, kteří jsou na tom hůř než my…

Začalo to v září. Já jsem začala po osmi letech pauzy opět chodit do gymnázia. Vybrala jsem si denní studium s možností individuálního studijního plánu, protože mi stačilo složit postupové zkoušky a pokračovat do čtvrtého ročníku. Kdybych se přihlásila na dálkové studium, neměla bych možnost dorovnání a musela bych projít pětiletý studijní cyklus. To je na mě moc dlouho, já nemám trpělivost. Samozřejmě, že studijní plán vyžadoval, abych zůstávala v práci déle nebo chodila i o víkendu, abych si odpracovala svých 40 hodin týdně. V tomhle mi šéfová vyšla vstříc, i když v jiných věcech jsme si nerozuměly natolik, že jsem uvažovala o výpovědi.

Bohužel, pro mé tělo toho bylo moc a jednoho krásného dne na konci září jsem se složila jak štafle. Protože jsem se v té době už přes rok léčila s vysokým tlakem (a šla jsem k doktorce proto, že jsem měla výpadky paměti a docela často jsem padala), ihned jsem šla k doktorce. Týden a půl na neschopence. Vrátila jsem se do práce a po třech dnech začaly další problémy – závratě, kinetóza v autobuse a v metru (a to se hodí, když člověk do práce dojíždí), další pády. Zpátky k lékařce, kolečko po vyšetřeních na interně a neurologii včetně magnetické rezonance mozku, rehabilitace pokroucené páteře. Naštěstí se přišlo na to, že mé problémy jsou ve dvou věcech: jednak má obrovská nadváha, ale hlavně, původně nasazené prášky přestaly zvládat kompenzovat můj vysoký tlak. Jsem strašně ráda, že mě moje praktická lékařka poslala na tohle „kolečko“ – nemusely jsme podnikat žádnou léčbu stylem pokus-omyl, přesně se našel zdroj problémů a mohl být osloven. Na neschopence jsem strávila tentokrát bez osmi dnů dva měsíce, ale raději tak, než nevědět.

Zatímco já jsem se placatila doma nebo po vyšetřeních, přítel podal výpověď ve staré práci, ze které ho ovšem pustili až ke konci roku. Pracoval jako expeditor v jednom e-shopu, kde denně odesílal desítky balíčků a do toho obsluhoval systém slevových karet a dělal ještě další věci. Protože jeho nová práce vyžaduje určité vzdělání, začal každou sobotu chodit minimálně na jedno školení v oboru. Do toho ve staré práci začal předvánoční prodej velmi brzo a do toho chodily předobjednané položky jedna za druhou. A aby toho nebylo málo, začal hrát v nové kapele (ano, v té, do které se včera na zkoušku vracel) a jednak musel lítat na zkoušky (hodinu a půl tam, stejně zpátky, alespoň dvě hodiny na místě), jednak doma cvičit nový repertoár.

Za měsíc a půl ho tahle trojkombinace a vyčerpání dohnalo k epileptickému záchvatu, prvnímu za posledních devět let. Šli jsme zrovna domů a ještě jsme stihli vyjít po schodech před byt, když se začal klepat. Držela jsem ho v podpaží, zazvonila na spolubydlící a už to jelo. Přítelovi se podlomila kolena a šel k zemi. Pořád jsem ho držela pod jednou rukou, spolubydla ho drapnul pod druhou a naštěstí se nám povedlo spustit ho pomalu na zem, aby se nepraštil do hlavy. Když se mi zdálo, že se na zemi kroutí nějak dlouho, zavolala jsem záchranku. Byli u nás velmi rychle, přenesli přítele z chodby na postel, vyšetřili ho, píchli mu uklidňující injekci a odjeli. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být nějaká komplikace.

Jak už asi tušíte, byla. Protože přítel dělával bojová umění a šerm, často si vykloubil ramena. Na střídačku. Dohromady asi pětadvacetkrát. Ovšem při tomhle pádu jsme mu je, jak jsme ho se spolubydlou chytali, vykloubili obě najednou a ani my, ani záchranáři, jsme na to nepřišli. Až po dvou hodinách se nám z něj povedlo dostat, co se stalo. Další záchranka, převoz do ÚVNky, nahození ramen, další injekce, domů.

Nebudu popisovat, jaké to je, starat se o člověka s oběma rukama nepohyblivýma. Vychytali jsme si systém, zjistili jsme, co je schopný pozřít (pochválen budiž vynálezce Nutridrinků!), ale bohužel, „záchvaty“ se začaly objevovat každý třetí až pátý den. Píšu „záchvaty“ v uvozovkách schválně – zatímco my jsme žili v domění, že se jedná o epileptické záchvaty, nad kterými jsme ztratili kontrolu, později jsme zjistili, že to nebyly záchvaty způsobené epilepsií, ale extrémním vyčerpáním.

Svátky stály za ho… však víte co. Jsem narozená na konci listopadu – dostal další „záchvat“ na mé narozeniny. Já jsem zase chytla svou teď už tradiční Vánoční angínu – nejpozději 24.12. mi oteče krk, nemůžu polykat a horečku abych srážela kladivem. Skvělé. Naštěstí pro mě mi v práci neprodloužili smlouvu a tak jsem sice na pracáku, ale můžu studovat a dodělat maturitu bez další zátěže.

Na začátku prosince se cítil na to, aby se vrátli ke kapele. Už pár dní po tom prvním kolapsu se jich ptal, jestli si nechtějí najít někoho jiného, že neví, jak na tom fyzicky bude. Kapela se demokraticky rozhodla, že na něj počkají. Odehrál s nimi dva koncerty. Když se složil přímo ve zkušebně před tím druhým (jezdila jsem na delší štreky s ním, sichr je sichr), dotyčný spoluhráč z kapely, který akci organizoval, se nezajímal o to, že nám nezařídil šatnu, nebo že by si jejich kytarista potřeboval sednout, nebo spíš lehnout. Pochodovali jsme i se zbytkem kapely po nočním Kolíně a hledali volnou hospodu, kde se schováme před mrazem a alespoň trochu si odpočinem.

Po tomhle extempore byl přítel jeden den v pořádku, druhý den se začal třást (nepravidelné záškuby hlavou, které u něj dřív hlásily příchod záchvatu) a třásl se v kuse až do 25.12., kdy už jsem nevydržela s nervama a zahnala ho na pohotovost v Motole, kam chodí na neurologii. Primář neurologie, který měl zrovna službu, ho prohlédl a prohlásil onu památnou větu o vyčerpání. Přítel strávil dvě hodiny na kapačkách, narvali do něj magnésium a něco proti křečím; celou tu dobu ve vedlejším „vchodě“ na ambulanci vyla nějaká žena, pochopila jsem, že zfetovaná. Pes baskervillský by jí mohl závidět. Chvílemi si zpívala, pak volala o pomoc, křičela v hrůze… Tohle by měli vidět všichni ti frajeři a frajerky, kteří přemýšlí o tom, že drogy jsou fajn.

Od té chvíle se to zlomilo a pochopili jsme, co máme jeho tělu dodávat. Stali se z nás odborníci na to, kolik hořčíku, vápníku a draslíku obsahuje která potravina a která minerálka, co by měl jíst a neměl jíst – a od 20.1. nastoupil do nové práce. Teď už má třesavky „jenom“ jednou za týden, v praxi to znamená, že si musí lehnout, nemůže mluvit, některé momenty si nepamatuje, škube mu celé tělo, hlavně hlava. Doléčení bude trvat ještě dlouho, snad to bude mít do svatby za sebou. Nikomu bych nepřála ten pocit, dívat se, jak se jeho milovaný partner tiše skládá a vědět, že s tím nic, ale absolutně nic nemůže dělat, jenom tam být s ním, aby na to nebyl sám. A zažívat to opakovaně. Netřeba říkat, že při takovém vyčerpání se nedostává síly na nějaké hrátky…

Do toho jsem zase já dostala zánět zvukovodu. Asi 4 dny po tom, co jsem se zbavila té angíny. Když mi doktor řekl, že se to bude ozývat, nevěděla jsem, že to je nový slang pro šílenou bolest. Tři dny jsem nemohla spát ani jíst, počítala jsem minuty, kdy si budu moci vzít další Ibuprofen jako nějaký feťák. A deset dní po vyléčení ucha jsem pro změnu chytla chřipku. Netřeba dodávat, že při bolestech člověk taky nemá náladu na nějaké hrátky – zkrátka, náš sexuální život je odložen, dokud se zase nedáme dohromady.

Milujeme se a stojíme při sobě, ať se děje, co se děje. Ani jeden z nás není s tím druhým ze soucitu. Bylo mi vytýkáno, že jsem s přítelem, protože mám komplex Matky Terezy, nebo mi dokonce pár lidí navrhlo, že se s ním mám rozejít, protože je možné, že se o něj do konce života budu muset starat. Ti dotyční nevidí, že se staráme o sebe navzájem – můžou se jít vycpat. Hlavně moje matka měla strach, že si uvazuju na krk mlýnský kámen. Nakonec se mi svěřila, že ona by takový pohled, jako mám já teď už „jenom“ každý týden, nevydržela ani dvakrát a utekla by. Já ji za to neodsuzuji, má své standardy – ale já mám své.

Miluju ho pro to, jaký je, a jeho nemoc pro mě není jeho součástí. Ale, a tady přicházíme k první větě tohoto příspěvku, katastrofa je to, na co člověk není připravený. Když jsme spolu začali chodit (věděla jsem, že je epileptik už předtím), sedla jsem si k počítači a našla si všechny dostupné informace (mimochodem, česká wikipedie v tomhle silně zaostává), včetně možných následků. Jak epileptici umírají, že mohou být neplodní, atd. Vyzpovídala jsem přítele, co mám dělat a jak se mám chovat, vyzpovídala jsem kamarádku, která je zdravotní sestra. A když se stal průšvih, byla jsem připravená. Bylo to sakra těžké a opravdu se k tomu už vůbec nechci vracet, ale nebyla to pro mě katastrofa, svět se nezhroutil.

Druhá věc je, nic není tak strašné, aby se to nedalo překonat. Já mluvím třemi světovými jazyky, hraju na piáno, píšu si do šuplíku a ráda bych jednou vydala knihu. Můj přítel dělal na vysoké úrovni karate, judo a tae kwon do, potom byl ve skupině historického šermu, hraje na elektrickou kytaru a dokonce má papír, že smí hře na kytaru vyučovat. Prostě, když se člověk dlouho patlá sám v sobě a nemá co dělat, začne dřív nebo později dělat blbiny. Dokud se soustředí na něco mimo sebe, vytáhne ho to z díry ven, dříve či později…

10.2.2009 – Vypatlátor

Tlak lítá nahoru a dolů jako opice na gumičce a já se už nemůžu pomalu ani pohnout. Tohle nesnáším. Přestává mi fungovat mozek a mám vypatláno.

Zaujaly mě deníčky, které píše Hermionkaaa. O nevěře a novém pohledu na věc, o dětech, o profesích – taky jsem nad těmito tématy přemýšlela a přemýšlím, tak proč to nenapsat 🙂 Stejně se dneska nic světoborného nestane, jenom mě možná ušlape k smrti kočka.

Musím se přiznat, že o nevěře jako takové jsem nikdy neuvažovala. Dokud s někým chci být, tak s ním jsem, a když ne, tak dost a odchod. Jednou jedinkrát jsem tohle pravidlo porušila, už je to pár let, a byl z toho strašný mazec. Já jsem taky z lidí, kteří neumí lhát nebo něco tajit. I díky internetu žiju život veřejný a nemám problém se rozkecat skoro o čemkoliv. Dokonce se musím krotit, abych někam nehodila příliš mnoho informací 🙂 Snažím se nikoho neodsuzovat, ale to neznamená, že s nevěrou souhlasím. Udivují mě lidé, ať už podváděni či podvádějící, kteří nad nevěrou pokrčí rameny a jdou dál. Já se přes tohle přenést neumím, je to pro mě strašné zklamání důvěry. Obrací se mi žaludek při pomyšlení, že by do mě „strkal to, co strkal jiný kamsi“ zatímco já na něj čekala doma. Omlouvám se, jestli se někomu neudělalo volno při tomhle popisu, ale konec konců, je to můj deníček… 😉

Samozřejmě, to je můj pohled ženský, která stojí na začátku produktivního věku, děti nemá, udržela si svou finanční nezávislost a má kde bydlet. Za chvíli budu vdaná, až přijdou děti, je možné, že se můj pohled na svět změní. To neumím předvídat. Naštěstí jsem si našla partnera, který mě bláznivě miluje a na nevěru máme oba názor totožný. Klep klep klep na dřevo.

Děti. Děti jsou pro mě zdrojem protichůdných pocitů. Ty malé mi připadají jako z jiné planety, člověk na to kouká a říká si, že se s tím stejně nedomluví. Kolem tak desátého roku věku (zhruba od chvíle, kdy začnou vyprávět opravdu dobré vtipy, bráno podle mé sestry) se s nimi začíná dát komunikovat a pak už to tak nějak jde. Puberťáky ignoruju, pokud do mě nešťouchají, neřvou, nepouští si v MHD mobil s nějakými pazvuky nebo nade mnou v tramvaji nezpívají písničky typu „já bych chtěl šu*at psa do zadku“. Pokud se něco takového strhne, jsem ochotná vynést je v zubech, to samé v situacích jako byla ta v kině, co hermionkaaa popisovala. Ovšem dutohlavci mě štvou v každém věku…

Chtěli bychom mít s přítelem děti, tak nějak do pěti let, ale nespěcháme. Je nám oběma jasno, že děti nejsou jenom uzlíček radostí, ale taky starostí. A jestli budou po nás dvou (jakože jim asi nic moc nezbývá, chuděrám), užijeme si dosytosti. Nedávno jsem tady někde v reakci psala, jak se bumanžel se svým o dva roky mladším bratrem rvali až do doby, kdy bylo bušvárovi dvacet. A to jednu dobu oba dva dělali karate. Není divu, že s takovým tréninkem byli oba na špičce klubu 😀 A taky bylo období, kdy do sebe řezali tyčema a mečema.

Já jsem pro změnu lezla po stromech, padala do potoků a řek, chodila na túry sama – a pak se vracela s podvrtnutým kotníkem (to se mi povedlo i zkombinovat: na túře jsem slítla ze skály a podvrtla si kotník), mlátila hlavou o chodník (ale to jenom, když jsem zakopla), začala jsem kouřit ve třinácti letech a měla jsem delší období se zvýšenou příchylností k alkoholu (Když vám doktorka řekne, že ještě pár plicních onemocnění a do osmnácti jste mrtvá, co udělá správnej puberťák? Jde a koupí si krabičku cigaret a něco na zapití. Když už mám za pár let chcípnout, tak se nemusím šetřit, ne?).

Jinými slovy, sen každého rodiče. Vychovávat dítě/děti je obrovská zodpovědnost. Přála bych si, aby se naše děti jednou dívaly na svět stejně jako my, aby měly podobné představy o tom, co je dané slovo, slib, přátelství, rodina, zodpovědnost a k čemu jsou zákony. Aby se něco naučily, jak ve škole tak doma od nás. Aby jednou měly práci, která je bude bavit, aby to někam dotáhly ve svém oboru, ať to bude automechanik nebo vysokoškolský profesor chemie, aby měly milující partnery a rodina se rozrostla i o ně… A strašně se toho děsím. Že selžu. Že jim ublížím, protože je jako mimino pustím na zem. Že nedokážu překonat svou averzi k plínám a k nudlím. Že budou brát drogy, krást nebo někoho schválně zabijou. Že se nám odcizí. Že je bude jejich životní partner týrat. Že je nedokážu přivést k samostatnosti a budou z nich doživotně maminčini mazánci. Prostě uá!

Profese. Mou vysněnou metou v tomhle směru je mít barák, nejlíp někde nad mořem (ale dost vysoko, pro případ potopy), u něj zahradu a sad, sedět půl dne doma u počítače a psát knihy, druhou půlku dne se věnovat sobě, rodině, pozemku… To samozřejmě zahrnuje jednak spoustu dřiny, abych se dostala mezi vydávané autory, jednak úspěšnost, abychom si taky mohli dovolit někoho, kdo se bude o zahradu a sad starat. 🙂 A myslím, že přítel by chtěl buď vymýšlet počítačové hry, nebo mít nahrávací studio 😀 Jak je vidět, jsme realisti 😉 Ale už na tom pracujeme… Pomalu ale jistě. A do takových deseti-patnácti let… Však uvidíme, kam se dostaneme!

Kočka po mě přestala šlapat, stočila se na křesle do klubka chlupů a usnula. Kocour taky. Ježiš, jak já jim závidím… 🙂

11.2.2009 – Zase tady

Quinten dosněžil, ale vzduch je pořád hodně studený, já mám ještě pořád překlad k dodělání a dnes odpoledne jsem si připoměla, proč vlastně nesnáším lidi.


Abych byla hodně přesná, nesnáším velké hlučné shluky lidí, kde se každý pohybuje po svém. Jsem ochotná je snášet pouze jsem-li odpočatá a nasycená, jinak jsem strašlivě podrážděná a mezi lidi nelezu. Paradox je, že bydlím v Praze, dojíždím do školy metrem ve špičce a lidí je tu všude habakuk. Nemám ráda, když se mě někdo cizí dotýká, šťouchá do mě taškou, funí mi za ucho, smrdí mi pod nos a podobně. Z toho můžu vyskočit z kůže. Nemám strach nebo něco, prostě mi to vadí. A velmi.

Dneska jsem jela na neurologii vyzvednou přítelův recept a následně léky. On to má přes celé město a musel by zbytečně odcházet z práce, tak když sedím doma u překladu, proč bych tam neskočila. Nastoupila jsem do busu směr příslušný špitál a začala se otřásat.

Kombinace brečícího mimina, spousty povídajících lidí a neurvalého synka odmlouvající svému doprovodu mi správně načaly nervy, ale s tím neudělám nic. Tady je závada na mém přijímači. Ovšem když jsem vylezla na patřičné zastávce, pokračovala po pravé straně chodníku a ze všech stran do mě bezdůvodně někdo strkal (žádný autobus v zastávce nebyl!) a jedna paní do mě žďuchla tak, že jsem skončila vedle chodníku v dráze přijíždějícího autobusu, jenom aby mě pak málem zašlápla dívčina na přechodu, která se nedržela svého směru a vytrvale šla proti mě, měla jsem dost. Zastavila jsem se uprostřed vozovky a koukala, co se bude dít. Až když byla na půl kroku ode mě a viděla, že opravdu neuhnu, udělala ten úkrok stranou. Možnost, že by mě neviděla, vylučuji vzhledem k tomu, že se mi celou dobu dívala do očí.

Jsou to maličkosti, ale proč mají někteří potřebu se chovat ve stylu „všichni proti všem“? Vždyť když budu dodržovat základní pravidla jako „chodí se vpravo“ a „nejdříve se nastupuje a pak vystupuje“ nebo „celý autobus nemusí vědět, co mi dneska říkal ten frajer ve škole“, bude na světě hned mnohem příjemněji, ne? A mimochodem, komu z vás připadá normální, že si banda šesti puberťáků zpívá v tramvaji nahlas sprostou písničku? Vám taky ne? A proč jsem jediná, kdo se ozve? Nebo proč jsem jediná, kdo řekne, aby vypnuli ten hlasitý telefon s hip hopem (já taky nepouštím nahlas metal, i když ho mám ráda – jednou je to v přepravním řádu, tak holt nebudu ostatní obtěžovat)? Kdyby nás bylo víc, netroufli by si. A začíná to právě u takových maličkostí, které pak můžou vést k tomu, že vás přejede nebo nepřejede autobus. Já měla štěstí, neupadla jsem a vyskočila jsem na chodník včas. Ale být to někdo starší? Třeba o holi?

Ale na inú notečku: Nervy si uklidňuju stránkami HollyLisle.Com. Jsou to stránky vydávající americké autorky, na kterých jsou opravdu fajn tipy pro začínající autory. Doporučuji je pozornosti všech psavců, kteří rozumí angličtině. Napsala jsem jí e-mail s dotazem, jestli smím její články přeložit do češtiny, tak doufám, že mi brzy přijde odpověď. Pak bych je tu mohla uveřejnit i pro neangličtináře. 🙂

13.2.2009 – Všechny ty články

Má reakce na články uveřejňované na serveru Prozeny.cz

Je fakt, že být redaktorem internetového serveru asi není žádný med. Zvláště serveru, který je relativně nový a snaží se být o něčem jiném, než ty již nějakou dobu zavedené. Zatímco jsem velmi vděčná za vytvoření příjemného prostředí pro blogování, články na tomhle serveru mě opravdu, ale neskutečně dostávají. Mám tendence mlátit hlavou do zdi a tiše kvílet, protože ač jsou některé opravdu podnětné, v poslední době se setkávám se stále větším množstvím „vaty“.

Nezlobte se na mě, skutečně nechci naznačovat, že bych něčí práci dělala líp, ale co má znamenat to o tanečních a recesi? Mám patnáctiletou sestru a znám docela dost lidí v okruhu kolem 16-20 let a velmi valná část z nich jde do tanečních, protože chce. Samozřejmě, je taky docela dost těch, kteří nechtějí, ale rozhodně to není drtivá většina, jak bylo naznačováno. A to lidi od pětadvaceti výš zapoměli, že se taneční zatahovaly pravidelně, že někteří z našich kamarádů do nich nohou nepáchli a naopak jiní si dávali troje opakovačky a stávali se asistenty, je na tom článku taky vidět.

Docela mě v tomto článku taky pobavila zmínka o hip-hopových klubech a skejťáckým oblečení. Jako každý správný metalista zvedám pěst a řvu, páč tohle je diškriminácyja! 🙂 Ale vážně, dobře, máme hoppery, skejťáky, klubaře, motorkáře, metaláky neboli metly, gothiky, gotické lolitky (sorry, děvčata, to jsem já, kdo řve smíchy kdykoli vás vidí), emáky, rockery, punkery, šprty, orientální tanečnice, šermíře, sportovce a spoustu dalších zájmových a módních skupin, které jsem nejmenovala. Uvést, že je to taneční vs. hip-hop a kluby, je stejně krátkozraké jako tvrdit, že pouze nejíst maso stačí ke zhubnutí.

Dalším šídlem v zadku je pro mě série o těch cizinkách. Jak se to… no nepamatuju si název článku, ale víte, o čem mluvím, ne? Četla jsem jenom první díl a půl hodiny jsem vyla smíchy. Psali tam něco o tom, že Švýcarky tráví spoustu času na horách. Víte co? Já ve Švýcarsku strávila dva roky. Ta informace o Švýcarkách je stejně hodnotná jako informace, že Slováci jedí jenom brynzové halušky a žinčicu! Jasně, že jich pár je, ale není to klasický obraz té země – nebo jejího obyvatelstva. Jestli je někdo typický Švýcar, pak je to člověk, který dodržuje pravidla kdykoli je to možné, neustále bere ohled na ostatní a mluví plynně několika světovými jazyky! To jestli vypadá jako koule, nebo chodí 2x týdně do posilky, není ukazatelem národa, boha jeho!

Hořkostí v tomhle poháru smíchu je pro mě fakt, že zatímco já jsem minulý týden nadávala na lidi, kteří se neinformují a používají ve svých povídkách klišé (v Rusku je pořád zima, v Anglii non-stop prší, v Čechách lidi jezdí jako prasata a neustále kradou poklopy od kanálu) a dělala jsem kamarádům z USA a Austrálie přednášku o tom, jak to tak u nás zhruba vypadá, někdo jiný tady zatím klišé nejen že používá, ale ještě je šíří jako návod! A proto už čtu na tomto serveru jedině a pouze deníčky!

13.2.2009 – Internet a netolerance

Internet je do určité míry anonymní. Nevidíte toho druhého, nemáte ponětí o jeho reakcích, nevidíte jeho mimiku. Většina lidí si v mysli vytvoří obraz toho druhého, často podle nějaké osoby kterou zná, a podle toho pak má dotyčného v oblibě či neoblibě. Taky si většina lidí myslí, že internet je anonymní. Podle toho pak taky vypadají diskuze pod některými články třeba na Novinkách. Urážky všeho druhu prší éterem, často velmi osobního rázu.

Nikdo nevidí, že se při našich slovech tomu druhému zalijí oči slzami, nebo že ho bolí břicho smíchy. Někdo se může cítit dotčen tím, co druhý považuje za vtip. To, že nevidíme reakci toho druhého, nás pro nás samotné jakoby zbavuje zodpovědnosti za svá slova, ale opak je pravdou. Pořád jsme zodpovědní za to, co jsme někomu způsobili a asi všichni souhlasíme s tím, že je jednodušší víc myslet než psát, abychom pak zbytečně nemuseli říkat „já nechtěl…“ a „nedošlo mi, že…“ Víte o tom, že jedna žena byla nedávno v USA odsouzena, protože si psala se svou známou -náctiletou dívkou ze sousedství, předstírala že je kluk, kterému se líbí, a pak jí napsala „svět by byl bez tebe lepší“ – chudák holka se zlomila a spáchala sebevraždu?

Existují také internetoví kulturisti, v angličtině se jim říká Internet Hero (internetový hrdina). Často jsou to puberťáci, ale ani normální chlapi a ženské nejsou až tak častou vyjímkou, jak by člověk doufal. Takoví lidé si troufnou to, co by si v životě nikomu netroufli říct do očí, chráněni představou anonymity internetu. To jsou lidé, kteří urážejí, vulgárně se vyjadřují a neváhají ani vyhrožovat. Působila jsem asi půl roku jako člen organizačního teamu jedné webové hry. Na denním pořádku byli lidé, kteří porušili pravidla a pak, když byli potrestáni, nám neváhali vyhrožovat. Slova jako „rozkopu ti držku“ a „vím, kde bydlíš a počkám si na tebe“ jsou běžná. Stejně jako „dám vás k soudu, připravte si právníka“. A občas se opravdu bojíte vylézt na ulici.

K netoleranci a odsuzování: jako dítě jsem si užila svoje – jsem totiž kříženec. Jeden z mých rodičů má české občanství, druhý ruské. Po plyšáku (to jsem byla v první třídě myslím) jsme to měli těžké. Rodiče se rozvedli, protože táta byl mámě dva roky nevěrný. A ono by to mezi nimi neklapalo asi ani tak. Nikdo jsme nečekal, že rok po rozvodu, ve stejnou dobu jako mi přišli na alergie, se vyvrbí další problém.

Byla jsem přes prázdniny v Rusku za tetou, ale mamce nevyšel kšeft a nemohla mě odtamtud stáhnout zpátky. Nebyly peníze. Pronajala náš byt a bydlela u své známé, já jsem po návratu byla u dědy s babičkou a abych nemusela dojíždět přes celou Prahu, chodila jsem do školy, která byla blíž. Učitelka mě „proflákla“ – řekla třídě, že jsem se právě vrátila z Ruska a že doufá, že mi pomůžou zapadnout. No, díky. Naučila jsem se ignorovat sprosté obrázky na lavici a na mých učebnicích. Naučila jsem se ignorovat nadávky lítající vzduchem mým směrem. Ale do dneška nechápu, že rodiče mých spolužáků, když se dozvěděli o mém původu, jim se mnou zakazovali mluvit a nesměla jsem k nim na návštěvu nebo oni k nám! Tehdy jsem se naučila prát. Když jsem dala nejhoršímu trapičovi ve škole facku, byl z toho humbuk a děda mě po škole vláčel k jeho domu, abych se mu omluvila. Naštěstí nebyl nikdo doma. Když mě o měsíc později zbila skoro celá třída, protože jim to prostě připadalo jako dobrý nápad, neudělal nikdo nic. Ani děda. Tohle moje trápení pokračovalo bohužel i po návratu na původní základku, dalších pět probulených let. Skončilo to až na gymplu. Ono taky já jsem vždycky byla plné postavy, ať už jsem zrovna nadváhu měla nebo ne. A poslouchat, jak na vás volají několik let „jelito“ – úžasné, že?

Proto nemám ráda zbrklé úsudky a netoleranci. Vím, jak to ublížilo mně a nemám důvod něco takového dělat ostatním. Ať už z očí do očí nebo po Internetu…

15.2.2009 – Včerejší večer

Každý píše o Valentýnu, tak já taky. Nebojte, nebudu psát o tom, co všechno jsme dopodrobna dělali 😉 Toto vysílání je pořád mládeži přístupné…

Večer dostal přítel cuky a když se ozval kamarád, že už jsou teda u KFC kousek od nás, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládne. Došli jsme do hospody, sedli si, objednali si a bumanžel dostal svůj „cukací záchvat“. Kamarád a jeho přítelkyně nejdřív chvíli vyděšeně koukali (servírka měla u našeho stolu taky oči někde na čele), ale nechali se přesvědčit, že to za chvíli přejde a v porovnání s tím, co se dělo před pár měsíci, je tohle v podstatě nic. Když se přítel trochu vzpamatoval, prokecali jsme večer a domů se dostali teprve o půl dvanácté.

Většina se vyjadřuje k Valentýnu. Někdo je rozhodně pro a píská nadšením při plánování toho a onoho, někdo je rozhodně proti a nadává a mrmle. Mám otázku pro mrmlače: a co vás nutí to slavit? 🙂 U nás jsme Valentýna „oslavili“ tak, že jsem dostala velkou kytici a večer jsme prokecali s kamarádama. Jasně, na to nepotřebujeme Valentýna – pro nás to byla fajn sobota s květinovým bonusem 😉

Včera jsem porušila své předsevzetí nečíst články na tomto serveru (s vyjímkou Moniky Polednice :-D) a přečetla jsem si hořekování nad Valentýnem, jak je to ženská domluva o tom, jak co nejlíp ztýrat chlapy. Když autor popisoval jak ho která partnerka na Valentýna málem připravila o život, jen jsem si pomyslela: „Jó, chlape, je přesně vidět, jaký ženský si k sobě vybíráš a jak s nima umíš komunikovat.“ Ovšem, neříká se vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá? 😉

A jedna historka ze včerejška (tohle raději prosímvás nezkoušejte). Kamarád měl v jednom řetězci obchodů na starosti počítače a systém, taky se staral o prodej her. Jednoho krásného dne na počítači v kanceláři, kde se zapisovalo zboží a podobně, nastavil vzdálenou plochu, odhopkal k počítači u pokladny, otevřel si vzdálenou plochu a koukal, co kolegyně dělá. Viděl, jak tam jezdí myší a co píše, a pak si začal hrát. Tu myš jí vzal, klikal s ní jinam, než chtěla ona a pak otevřel texťák. Kolegyně ho zase zavřela, chtěla dál zadávat to zboží, zase jí vzal myš, klikal s ní jinam a pak znova otevřel ten textový procesor a napsal:

Ahoj.

Já jsem virus. Nemám tě rád. Nemám rád ani tenhle počítač. Teď ho zničím.

A ten vzdálený počítač vypnul.

Z kanceláře se ozvalo zoufalé „Jirkóóóóó! Je tady virus a nemá mě rád!“ Tak přiklusal, poslal kolegyni vedle, zapnul počítač, chvíli hrál hledání min, pak přišel a povídá: „Virus tam byl, pěknej haj*lík, ale už jsem to vyčistil, dvakrát jsem sjel antvirák, můžeš pokračovat.“

Kolegyně zasedla k počítači, kamarád zase dohopkal na pokladnu, chvíli počkal, pak otevřel texťák a napsal:

To si myslíš, že se mě tak snadno zbavíš?!

Prý s nim dva dny nemluvila… 🙂

15.2.2009 – Čert to vzal

Miluju rodinné oslavy. Opravdu. Není nic lepšího, než když se sejdou lidi, kteří mají společný jenom geny a probírají blbosti!

Dneska jsme slavili dědovy 84. narozeniny. Dali jsme si s přítelem limit, že tam vydržíme dvě hoďky, i když přítel brblal, že to je moc. Mně to v tu chvíli přišlo strašně líto, ale naštěstí jsem zvládla udržet zobák zavřený – což je u mě vyjímka. Pak, když jsem zjistila, že se mi kvůli jediné pitomé poznámce chce brečet, jsem pochopila, že na mě zase něco leze. A ono jo. Propracovávám se kapesníkama, bolí mi hlava, mám podrážděné sliznice a chce se mi kašlat. Už ne, prosím!

Samozřejmě, že jsme probírali svatbu. Na to, jak pitomé fóry děda dělá, ale pochopil, že bychom potřebovali přispět předem (nacenění produktů a služeb od Pivního majáku nám přišlo na 85 hadrů – ale to je i s rezervou… Ještě to budeme upravovat), ale nakonec to dopadlo tak, že byla „mužská část“ a „ženská část“ stolu a zatímco táta s dědou vtipkovali a přítel dělal, že je poslouchá, já jsem mezitím řekla babičce všechno, co chtěla vědět.

Tátova manželka to má teď těžký – umírá jí matka na rakovinu a už se skoro nemůže hýbat, těžce shodila a podobně. Žije v jiném městě a J. tam jezdí každý víkend a i přes týden po práci, protože její bratr si moc s koupáním a chystáním jídla neví rady… Když jsme se zadekovaly v kuchyni, vypadlo z ní, že je prej jasný, že máma to má do léta za sebou. Je fakt, že nikdy neměly nějaký vřelý vztah, ale alespoň se o ni postará. Musím se přiznat, i když se to asi mnoha lidem nebude líbit, že doufám, že ta paní zemře co nejrychleji, než se její bolesti ještě zhorší. Bylo by to vysvobození jak pro ni, tak pro její rodinu… (A je to jenom můj názor, ok?)

Jak už jsem psala v jednom z dřívějších deníčků, naši se rozvedli až dva roky po tom, co se táta odstěhoval. Nevím jak to bylo celé ty dva roky, existují minimálně tři verze, ale která je ta pravdivá, to už se asi nikdy nedozvím. Tátova manželka se mi dneska přiznala, že neví, jestli má jít na naši svatbu. To mě rozsekalo. J. pro mě není „náhradní rodič“ – už nějakých patnáct let ji beru prostě jako starší kamarádku. Když jsem před pár lety přišla o dítě, obrečela to snad ještě hůř než já. Mohla jsem se jí kdykoli s čímkoli svěřit, když jsem se styděla něco říct mamce (táta je strašně… korektní – cokoli na téma sex, reprodukce a hygiena a zasekne se, udělá rybičku Fugu a odmítá mluvit), ona se zase neváhala zeptat na můj názor, pokud měla pocit, že o nějaké oblasti vím víc než já.

Po chvilce šťourání z ní vypadlo, že by tam šla strašně ráda, ale že táta (sic!) si nemyslí, že to je dobrý nápad. Přitom ještě v době, kdy mamka úplně nesouhlasila s tím, že se s přítelem budem brát, vzkázala ať si to pořeší sami, že jí je to jedno. Ona jde na mou svatbu a jestli se tam potká „s tím divným pánem“ nebo ne pro ni není důležité. Z J. vypadlo, že má celých těch 18 let, co se naši rozvedli, strašlivý pocit viny vůči mně a mamce, a že by si to strašně přála s mamkou vyříkat, aby to bylo prostě jednou pro vždy uzavřené. Prý i kdyby ji mamka měla zfackovat (no, ještě tak před šesti-sedmi lety by to byla i reálná možnost, ale teď už tenhle vztah pro mamku není důležitý).

On totiž můj otec se na téma „moje matka“ odmítá absolutně s kýmkoli bavit. Nejdřív jsem si myslela, že je to kvůli mně, že je mu to blbé. Omyl, J. potvrdila, že celých těch 18 let, vždycky když zmíní mamčino jméno, udělá otec rybu Fugu a sklapne. Maximálně se pohádají jak koně (hej, kde se vzalo tohle rčení? Koně se hádají?) a pak spolu pár dní nemluví. Už je to skoro dvacet let a on je pořád uražený a ble ble ble a bla bla bla! Boha! Chování dospělého člověka!

Asi s ním budu muset promluvit, jestli opravdu hodlá kvůli dvacet let staré záležitosti bojkotovat mou svatbu. Protože když se zasekl na 18 let, během dvou měsíců se asi sám od sebe neodsekne… :-/

Jo a s tou rybičkou Fugu – to je ta, co z ní Japonci dělají to životu nebezpečné sushi, páč jeden její kousek je smrtelně jedovatý. A Fugu se v případě ohrožení umí strašně moc nafouknout. Po česku se jim říká ježdík. A ryba Fugu se dělá tak, že se člověk nafučí jakožto obranný mechanismus… 🙂 hezký nedělní večer!

17.2.2009 – Překlady

Už druhý den mám hlavu v dalším překladu. Sice bych si raději dál předělávala povídku, ale za to penízky v krátkém časovém horizontu nebudou – za překlad ano. Překládám PR texty jedné formy vyrábějící topení do aut. Zjišťuju, že PR je ještě větší nuda, než katalogy a návody k montáži…

Ale asi záleží na úhlu pohledu. Jednou jsem dělala jeden překlad, který mi nevyšel, shazoval mi počítač a vůbec, můj textový procesor si s tou bestí neuměl poradit. Tak jsem to poslala zpátky tátovi (hází mi, na co nemá kapacitu – já si přivydělám a on nepřijde o kšefty – a pak to po mě zkontroluje a učeše, je-li potřeba) s tím, že je to sra*ka za*raná… Další překlad, který jsem dostala (během pár dnů), byl materiál o dieselové spalovně výkalů. Tak tomu se říká vykoledovat si to! 🙂

J. a ségra překládají jídelní lístky. Docela jim občas závidím, protože já překládám věci, které jsou mimo okruh mých koníčků. Přítel se mě zeptal, proč si taky neřeknu o nějaký to žrádlo – jenže já už umím spíš tu techniku. Mám naučené názvosloví a vůbec a přeučovat se to… No, někdy možná. Dokud do toho nepůjdu víc, což před maturou rozhodně nebude, asi se mi to nevyplatí. Ovšem v půlce roku uvidíme!

Večer asi dopíšu víc, ještě mi chybí dvě stránky a potřebuji to dneska odeslat… Tak až potom.

17.2.2009 – Narozeniny-nenarozeniny

Několik z nás tu nedávno slavilo narozeniny a to mě přimělo k zamyšlení, jak já vlastně slavím ty svoje. Zkusím to dát dohromady, třeba z toho bude i nějaká sranda 🙂 Jak už jsem vzpomínala, jsem narozena na konci listopadu. Pro ty, kdo znají Lindu Goodmanovou: ano, jsem střelec a bohužel, podle toho vypadá i můj vztah k pravdě. Prostě vyžbleptnu co si myslím – a lidi si to často berou osobně. Občas mě to mrzí, ale co se dá dělat…

Myslím, že trend Nenarozenin začal mýma osmnáctinama. V ten den jsem právě dobrala poslední antibiotika na zánět pohrudnice a ukecala jsem svého tehdejšího přítele, abychom jeli na vandr. Věděla jsem, že rád čundrá a chtěla jsem mu dokázat, že nejsem žádný máslo. Ten rok pršelo od začátku září non-stop, nikde nebylo žádné suché dříví, všechno, i soušky skryté v hustém mlází byly promočené skrz naskrz. Na Plešivci byly všechny sruby obsazené a natřískané, že už bychom se nijak nevešli, když si R. vzpoměl, že zná ještě jedno místo nedaleko odtud, Haďárnu.

Už padla tma, viděla jsem jen jeho záda, lezli jsme do kopce, z kopce, a dodnes nevím, jak jsme to vlastně trefili – když tuhle prohlásil, že nepotřebujeme mapu a vedl nás „okometricky“ z Berouna na Karlštejn, dali jsme si padesátikilometrovou procházku a skončili v Černošicích-Mokropsech. Srub na Haďárně byl stržený, zbylo jenom pár kamenů, které byly navršené na sebe, jak dřív byly zdi. Malta samozřejmě žádná. Místo střechy kulatina, celta s kusem igelitu a další kulatina. Foukal tak odporně studený vítr, že jsme byli strašně rádi, když jsme se mohli před ním alespoň relativně schovat. Mezi kameny byly takové díry, že jsem jimi mohla bez potíží prostrčit zaťatou pěst. Abych se alespoň trochu zahřála, otevřela jsem láhev bílého vína, kterou jsem tahala celý den s sebou. R. si nedal a já jsem vyžahla celou sedmičku sama. Nezahřálo mě to. Ale nejhorší bylo, když jsme šli spát. Nade mnou totiž byla díra ve střeše a kapala na mě voda. Několikrát jsem se za noc stěhovala, vždycky jsem si ohmatala rukou zem, jestli je dost suchá, ale ta díra se přisámbohu stěhovala se mnou! Nakonec jsem usnula, ale když jsem se ve spánku otočila, natekla mi za krk dešťová voda, která se za těch pár hodin na mém vodovzdorném spacáku nastřádala! Druhý den se nám ještě povedlo připálit fazole v ešusu a myslím, že nejlepším dárkem k osmnáctinám byl horký grog v hospodě!

Devatenáctiny se zvrhly v děsný alkoholový mejdan ve vypůjčené hospodě. Z toho si pamatuju hlavně okno. A Polárního medvěda – přísahám, že vodku se šampaňským od té doby nepiju a dělají mi problémy i zvlášť. Když jsem se před rokem bavila s klukama, co tam tehdy byli, vzpomínala jsem, jak jsem asi čtvrt hodiny o sobě nevěděla. Po pár divných pohhledech mezi sebou z nich vypadlo, že jsem byla mimo asi dvě hodiny, ležela jsem v negližé (ano, ano – zlá holka!) na zasněženém chodníku před hospodou a střídali se u mně, abych neumrzla. Kupodivu, druhý den jsem ani neměla kocovinu. O dva dny později jsme pokračovali v oslavě v bytě jednoho z kamarádů a na to, co se tam stalo, nerada vzpomínám. Zahrnuje to otravu alkoholem, mou nejlepší kamarádku a mého tehdy již bývalého přítele R. Nakonec naštěstí všechno dobře dopadlo…

Dvacetiny byly strašně nezajímavé – s tehdejším přítelem H. a mou sestřenkou jsme bloumali z jednoho konce Václaváku na druhý, hledali jsme nějaké místo, bylo to divné, nepopovídali jsme si, zmokla jsem, nastydla a déšť mi zničil nové kožené botky.

Jednadvacet – to bylo vcelku fajn. Přišlo spousta známých a kolegů z práce, asi proto, že jsem je pozvala do bowlingového baru. Odtamtud jsme jeli s kamarády zase na byt a skončilo to tím, že jsem se nudila k smrti, přihýbala si australského červeného vína a bylo mi zle.

Dvaadvacet a třiadvacet si moc nepamatuju. Vím, že jsem je neslavila, protože jsem pracovala ve Švýcarsku a neměla jsem na takové věci čas. Pamatuju se, jak tam spousta lidí říkala, že jsme kamarádi a podobně, ale když jsem měla narozeniny, nikdo z nich si nevzpoměl… Netrvám na tom, že musím slavit nějak hrozně moc, ale bylo by fajn, kdyby si někdo alespoň vzpoměl… I když zrovna na třiadvacetiny přišel týpek ze Skotska, kterého poslali na naši filiálku, a zahrál na dudy. Byla to souhra náhod, ale aspoň něco. Mně se dudy líbí – nesmí se to tedy přehánět, ale líbí se mi.

Čtyřiadvacetiny jsem oslavila zase v Čechách. Můj poslední bývalý G. mě vzal na hotel Horizont v Krkonoších a přesně na moje narozeniny jsme se strašně pohádali, protože pořád mluvil o své bývalé a já toho měla tak akorát po krk. Zase zkažený den.

Pětadvacetiny jsem chtěla oslavit ve velkém stylu. Byla jsem zase singl, kamarádi hráli v Pardubicích a já tam měla kamarádku. Sezvala jsem všechny kamarády, mělo jich přijet přes třicet, ale nakonec tam dorazil jenom Stain z Brna a moje sestra, které se mě zželelo. Kamarádka z Pardubic mi potom, co jsme se domlouvaly měsíc dopředu, den před akcí zavolala, že nebude doma, protože jde na tah po pražských gay-klubech. A prý, že budou další koncerty. Povídám, „Ale vždyť to jsou moje narozeniny…“ – „No to nevadí…!“ Nakonec mi půjčila klíče, od Staina jsem dostala skvělou knihu od Žambocha, od sestry triko s nápisem „Jsem člověk – schváleno státní veterinární komorou“ a na koncertě byl můj bumanžel, který se od kamarádů doslechl, že jsem volná, a vyměnili jsme si čísla. Se Stainem a sestrou jsme uspořádali šílenou žranici po pardubických lokálech a během jednoho týdne jsem pak už singl nebyla… 🙂

Své poslední narozeniny jsem neslavila vůbec. Pár kamarádů mi popřálo přes net, ale zrovna ten den se přítel zase složil, takže jsem ani neměla náladu cokoli oslavovat.

Ani jedna oslava se nevydařila tak, jak jsem si představovala. Jsem možná příliš zastydlý romantik, ale fakt jsem si přála být alespoň jeden den obklopená přáteli a dostat obrovskou kytici a prostě, aby ten den byl něčím zvláštní. Něčím pěkným – většinou to bylo spíš zklamání, nuda nebo obavy. Ale na přelomu čtvrtstoletí jsem dostala ten nejlepší dárek, co vůbec existuje: přátelství, něhu a podporu od milovaného člověka. A tak si říkám, třeba celá ta narozeninová věc není až tak špatná…

18.2.2009 – Muška jenom zlatá

Štěstí… Co je štěstí? Já používám definici, že štěstí je překonávání nikoli neznámých překážek na cestě ke známému cíli. Tohle sice může znít velmi technicky a neemocionálně, ale dá se to říci i jinými slovy: něco se člověku podaří. Zdolá překážku, která ne a ne povolit. Pocit „jo, tak tohle se mi povedlo!“ (bez ironie, dámy!)

Štěstí je pro mě dodělaná práce, ze které jsem mlátila hlavou do zdi. Štěstí je dobrá známka ve škole, kterou jsem si vydřela. Štěstí je něco, co jsem dokázala vlastní silou. Štěstí je každé další shozené kilo. Štěstí je, když večer usínám a slyším vedle sebe dech svého přítele, můžu se ho dotknout a vím, že ať se nám postaví do cesty cokoliv, spolu to zvládneme.

Štěstí tedy nemůže existovat bez toho, aniž bychom se o to nějak snažili. Může to být dobře vymalovaný pokoj nebo upečená buchta. Může to být pocit při slovu uznání, které slyšíme z neočekávaného zdroje. Ve vztahu je pro mě štěstí, když problémy překonáváme společně – a nestavíme si navzájem další a další překážky do cesty.

Prostě, pro mě je štěstí, když se mi něco povede. Od malého štěstíčka až po velikánský nadýchaný růžový oblak – vždyť kdo říká, že štěstí musí být pokaždé jenom pocit šílené euforie? 🙂

Text (c) já; inspirace (c) loverona 😉

19.2.2009 – O vztazích

Aneb co Citrátová ze vztahů vykoumala… 🙂

Troufám si říci, že jsem měla vztahů docela dost (je to vidět i z toho zápisu o narozeninách…), alespoň na můj vkus. Každý z nich byl nakonec poučná zkušenost a kromě orvaných emocí a srdce v podobě 3D puzzle jsem si z každého nevydařeného vztahu odnesla něco, co mi snad dnes pomáhá, abychom se s přítelem měli čím dál raději…

O tom, kdo byl kdo a proč a jak asi někdy jindy, teď spíš o věcech, kterým jsem pro sebe přišla na kloub


Varování: Tyto zákony nebyly testovány na zvířatech ani na jiných pokusných objektech, proto neplatí všeobecně. 🙂

1) Co by se nedělo, děje se k lepšímu. Aneb pokud se s někým rozcházím, znamená to že se za rohem (dvěma, třema…) objeví někdo lepší. Nemusí to být rytíř na bílém koni nebo ve stříbrném Audi, ale prostě někdo, s kým si rozumím víc a líp.

2) Zahrnovat chlapa otázkami kam šel, s kým, co tam dělali a pod. znamená změnit se ve stihačku. Pokud přede mnou bude chtít něco utajit, bude mi lhát, zpunktuje kamarády na poskytnutí alibi a přestane odpovídat. Jestli mě ten člověk nechce ve svém životě, je marné doufat, že se to někdy změní.

3) Když je vytrvale přesvědčený o tom, že si mě nezaslouží, má pravdu. A já tady nejsem od toho, abych mu dokazovala, že to tak není, snižovala se na jeho úroveň a nechala si ubližovat tím, že mi vypráví, co vůči mně udělal špatně, jen abych uznala jeho pravdu. Je jednodušší a šetrnější vůči nervům takového vyprovodit ze dveří a zavolat „další!“

4) Nedoufám, že ho změním. Je jaký je. Proto jsem se do něj zamilovala. Ale pokud má nějakou vlastnost, která je pro mě odpudivá a po upozornění se jí nedokáže vzdát, pak nemůžu ztrácet čas jeho převýchovou. Chci si užít života, mít svou vysněnou práci a jednou rodinu, musím toho ještě spoustu stihnout… Nemůžu ho obviňovat za to, že jsem si dřív nevšimla všech jeho vlastností a že jsem udělala kompromis sama se sebou, nebo ano?

5) Není pravda, že po X-té rozchod bolí míň. Bolí to hodně, ať už je vina na kterékoli straně. Nedá se proti tomu imunizovat ani se na to připravit a pokaždé je to jiné. S těmi pocity se lze pouze smířit, přivítat je do svého života a trpělivě čekat, až zase ráčejí vypadnout. Přesně jako s otravnýma příbuznýma.

6) Koukám, co dělá – neposlouchám co říká. Dobře, to není tak úplně pravda, ráda poslouchám, co a jak mi říká. Ale hlavním ukazatelem pro mě zůstávají činy. Snaží se alespoň občas udělat co mám ráda, nebo na to kašle?

7) Chválit! Ano, jasně že nádobí umyju dvakrát rychleji a s třetinovou spotřebou vody. Ano, zase obarvil v pračce prádlo na růžovo. Ale když ho od toho budete honit, jak se má tyhle věci naučit? Když ho pochválíte za nedokonale udělaný salát, bude se příště snažit víc…

8) Je v pořádku si vybírat nebo být sama. Už jsem tu jednou psala, že jsem se sama se sebou vsadila, že rok vydržím bez chlapa. Bylo to po větší sérii blbých výběrů. Bylo to fajn. 🙂 Jediné ponožky, které jsem musela prát, byly moje vlastní. Mohla jsem jít kdykoli kamkoli a nedávat nikomu vědět. Nikdo se nezajímal, co a s kým dělám (i když tohle může být stejně mínus jako plus). Pokud mi nevyhovuje chlap, který se mi dvoří, nesnažím se oblafnout sama sebe, že třeba bude dobrý táta. Nemám právo si takhle zahrávat jak se svým, tak s cizím životem.

9) Vím co chci – nebo alespoň co nechci! Tohle je důležité. Měla bych si být za všech okolností vědomá, jaké jsou vlastně moje standardy a kde je hranice, za kterou nevkročím, i kdyby trakaře padaly. Ať už při výběru partnera, hledání zaměstnání nebo výběru sexuálních praktik… 😉

10) Na světě je velký výběr. Řekl mi, že jsem tlustá / blbá / nevkusná / pitomá? Jeho problém a jeho boj. Na světě je přes 3 miliardy chlapů a každý z nich má trochu jiný vkus. Ergo kladívko, někdo kdo je se mnou na stejné vlně se najde vždycky. Proto netřeba strachu ze samoty, i když je to instinktivné reakce na rozchod.

11) Já se mám stejně ráda nejvíc. A proto potřebuju čas na sebe – alespoň hodinku týdně, své kamarády a kamarádky, jednou za čas vypadnout někam sama, proto potřebuju své koníčky, které si můžu uchovat bez ohledu na to, co by se se vztahem stalo, proto je lepší mít i vlastní příjem. Když mi někdo bude ubližovat, ať psychicky nebo fyzicky, mohu si zachovat svou hrdost a odejít.

12) Nemusím se udřít k smrti, aby věděl že ho miluju. Máme pod postelí prach? No bóže. Snad do zítřka neuteče! Studená večeře nebo restaurace jednou za čas neuškodí. Nádobí se do druhého dne v dřezu nerozpadne a pokud má alespoň jednu košili do práce, je to fajn. Člověk nemusí být čuně, ale ani nemusí být domácím otrokem svého pánečka a nosit mu do předsíně v zubech pantofle a fajfku, ne? A koneckonců, certifikát na použití vysavače nemám jenom já… 🙂

Tohle jsou tedy moje oblíbené postřehy, které jsem za těch deset let aktivního „vztahování“ vykoumala a řídím se jimi. Asi mě napadnou nějaké další, a až se tak stane – dopíšu je 🙂

20.2.2009 – O divadle a spolubydlech

Aneb o kultuře a rozchodech…

Včera jsme byli s bumanželem v divadle. Vyškemrali jsme od Ježíška lístky na Soudné sestry, protože milujeme Pratchetta a už jsme viděli Maškarádu. Vydali jsme se ven natěšení, hladoví (nakonec jsme po skoro čtvrt roce, možná dýl, vlezli do KFC) a trochu unavení. Místa jsme měli dobrá, jen před přítele si samozřejmě musela sednout vysoká blondýna s huňatým účesem, takže se celou hru kroutil jako červ a snažil se něco zahlédnout…

Je pravda, že je lepší mít načteno, jinak se člověk tak nepobaví, ale i bez toho to bylo dobré. Po dlouhé době jsme se zase vybabrali ven a užili si společenského života, aniž by z toho vzešla nějaká katastrofa.

Doma jsme pak chvíli babouňali u počítačů a zalezli – a místo spánku prokecali asi do půl druhé. Rozebírali jsme kočky. Máme doma dvě a já jsem alergická na prach z kočičí srsti a vůbec jejich alergeny. Bohužel, v poslední době jsem se moc nedostala k tomu ošetřit byt a kočky přípravky na neutralizaci alergenů, které používám (Petal Cleanse – a jsem s nimi moc spokojená), z čehož vyplynul můj včerejší alergický záchvat. To, že mě svrběly oči a kýchala jsem o sto šest, přítel nemohl přehlédnout, ale to že jsem se po velmi dlouhé době začala i dusit, se mi myslím povedlo utajit. Sice si to tady přečte, ale to už je dávno po žížalkách a nechtěla jsem, aby se večer nervoval ještě víc… 😉

Dneska ráno jsem se nemohla pohnout kvůli dvojité dávce antialergik, kterou jsem v noci vzala, ale nakonec mě v půl desáté vyburcoval známý hlas – spolubydla si přišel po zbytek věcí. Bohužel, on je takový halasný, takže spát se prostě ne a ne a nedalo. Totiž, naši spolubydlící měli zajímavý vztah – on měl určité psychické problémy, které vyžadovaly medikaci. Stejnou, jako bral můj přítel na epilepsii (když měl přítel záchvat, spolubydla prohlásil, že bere stejné léky – a epilepsii nemá), takže bylo jasno. Jenže jsem si všimla, že to nebere nijak moc vážně – pivko i tvrdé popíjel, travku pokuřoval (naštěstí ne v bytě, to bych ho zabila na místě), prášky vysadil (už po několikáté) a když pak skončil na měsíc na krizáku, naše spolubydla to s ním definitivně vzdala a prohlásila, že se nebude koukat, jak se likviduje. Naprosto ji chápu. Už jednou to takhle dopadlo, ale nechala se ukecat s tím, že se poučil a bude sekat dobrotu – moc dlouho mu to nevydrželo.

Protože ex-spolubydla zněl trochu divně, rozhodla jsem se, že i provětrám kosti a šla jsem se mrknout, co se děje. Říkala jsem si, že asi nic moc, ale jak už jsem psala, jsem paranoik a neustále probírám v mysli katastrofické scénáře, abych pak nekoukala jak sůva z nudlí, kdyby se něco opravdu stalo. Naštěstí se stalo jenom to, že ex-spolubydla zanechal klíče a odešel se zbytkem svých věcí. Teď tu sedím na posteli s hrnkem bílé kávy a přemýšlím, co budu dneska dělat. Asi skončím u fanfikce, jako tenhle týden pořád, ale zkusím i něco uklidit. Bože, jak se mi nechce hnout ani kůstkou!

20.2.2009 – Já už nemůžu

Je mi líto. Nevím co se děje a nevím, co mám dělat. Ať udělám cokoliv, je to špatně.

Jsem na pracáku, studuju, pomáhám s překlady… Dalo by se říci, že mám hodně času sama na sebe i na přítele. Ale k čemu to je? Ztrácím chuť absolutně cokoli dělat. Nechci se ani pohnout, s nikým mluvit, kohokoli kontaktovat. Je to čím dál tím horší.

Mám pocit, že se točím v zakletém kruhu a nevím, kudy ven. Nemám sílu. Už prostě nemám sílu. V poslední době mi už ani nechutná jíst, jím jenom proto že vím, že by to bez jídla bylo ještě horší. Kolem mě je v bytě bordel – a mně to už ani nevadí.

Ať dělám co dělám, prostě mám pocit, že jsem ve skleněné kostce a nemůžu z ní ven. Snad to brzo přejde.

21.2.2009 – O životním optimismu

Jak to, že jsem taková, jaká jsem…

Často mi píšete, že jsem optimista. Já to o sobě tvrdím taky. Někdy mám ale chvíle, kdy mám pocit, že mi bliká „palivová kontrolka“. Být optimista je totiž někdy náramně náročný. A teď tu budu asi chvíli fňukat, proto prosím o shovívavost. Tohle se mi nepíše lehce.

Když jsem v osmnácti odešla ze školy, šla jsem pracovat do jedné církve. Nehodlám se tu rozšiřovat o tom, do které – to je moje věc. Nehodlám tu dělat nějaký nábor nebo něco – a kdo má s mým bývalým působením problém, může mé články přestat číst. 🙂 Šest let jsem studovala a pracovala, abych pak byla jmenovaná duchovní. V praxi to znamenalo, že jsem 14 hodin denně, většinou včetně víkendů, poslouchala cizí trable a pokoušela se dovést lidi k tomu, aby sami dokázali nalézt řešení.

V té době jsem byla tak zahrabaná do své práce, že jsem pohřbila čtyři vztahy a potratila jsem ve třetím měsíci těhotenství. Ostatní měli vždycky přednost, ať už v práci nebo doma nebo mezi přáteli. Vždycky jsem tu byla, jsem a budu pro ostatní, je to má povaha. Ale tenkrát jsem měla jen svou práci, nic jiného. A byla jsem dobrá. Byla jsem zatraceně dobrá, dokud šlo o pomoc ostatním, ale jakmile jsem měla pomoci sama sobě, byla jsem v háji. Neuměla jsem se mít ráda, neuměla jsem si sama sebe vážit, i když mi ostatní říkali, že jsem jim pomohla zachránit život / vztah / soudnost…

Je málo věcí, se kterými jsem se v jednáních s lidmi nesetkala. Prakticky jsem snad nemluvila jenom s vrahem, nekrofilem nebo pedofilem. Možná ještě pár dalších podobných záležitostí šlo mimo mě. Věci, se kterými jsem se denně setkávala (otec prodávající trávu vlastnímu synovi, mnohaletý alkoholik v těžkých depresích), mě začaly zmáhat natolik, že jsem se o sebe přestala starat. Začala jsem pít, znovu silně kouřit, začalo mi být jedno, s kým se zahazuju. Začala jsem se probouzet s pocitem, že si přeju aby mě dnes srazilo auto, protože tohle už dál nevydržím. Nedivím se, že mě chlapi opouštěli. Byla jsem depresivní workoholik. Za šest let jsem si vybrala týden dovolené a jednou za půl roku jsem si vzala volný víkend. Častokrát jsem utratila všechny peníze za cigarety a knihy a pak už jsem neměla na jídlo.

Pak jsem přešla do švýcarské pobočky téhle církve. V té době už jsem nosila dlouhé rukávy, abych zakryla vlastnoručně provedené škrábance na rukou. Pomohli mi, pomalu jsem se vybabrala z alkoholismu, srazila jsem spotřebu nikotinu ze třech krabiček denně na jednu, pomalu jsem se dostala z nespavosti (několik let jsem mohla spát jenom 4 hodiny denně). Nevím, opravdu nevím, jak jsem to tenkrát vydržela. Chvílemi mi bylo úplně všechno jedno a jediné, co mě donutilo ráno otevřít oči a vylézt z postele bylo vědomí, že jsou kolem mě lidé, kteří jsou na tom hůř než já – a pokud jim nepomůžu já, nikoho jiného už nemají.

Jenomže tyhle stresové faktory už ve mně byly příliš pevně zakořeněné a konečně si po letech začaly vybírat svou daň. Začala jsem dělat chyby, začala jsem být potenciálně nebezpečná – protože když přijde na lidskou mysl, každé nevhodně zvolené slovo může sakra ublížit. Nakonec jsem musela přestat pracovat, protože jsem těch chyb začala dělat příliš mnoho. Přišla jsem o kariéru, dobrá – sice jenom v úzkém měřítku, ale byla jsem jedna z nejlepších v celé Evropě… svého času. Přišla jsem o kamarády a kolegy. O vztazích už jsem psala.

Naštěstí jsem byla zase více méně stabilizovaná natolik, že jsem tuhle další dardu vydržela. Nějak to přešlo. Nakonec jsem to zvládla. Tady vděčím za velký kus pravdy svému poslednímu bývalému. Jednou jsme tohle rozebírali cestou v autě a on povídal: „Podívej, když se ke mně všichni otočili zády, mohl jsem se utéct ke svým koníčkům. Ale tys měla jenom práci, vytěsnila jsi všechny přátele a koníčky, takže jestli se z toho chceš dostat, musíš si najít nové.“ Měl pravdu.

A kde je ten slibovaný optimismus? Vlastně všude kolem. Nějak se mi povedlo přes tohle všechno udržet zdání stabilního člověka a studnice optimismu pro ostatní a nezbývalo mi, než se takovou opravdu stát. Záviselo na mě příliš mnoho lidí. Zjistila jsem to, když se mi jednou ve společnosti rozpadla fasáda a všichni byli zděšení. Ne tím, jaká troska ve skutečnosti jsem – i když udělali co mohli, aby mi alespoň nějak pomohli. Ale jak řekl jeden z kamarádů: „Ať padají trakaře nebo se hroutí svět, na Cirrat je spoleh vždycky. Ona to ustojí. Ale když už se skládá i ona, je konec.“

Teď už je s fasádou konec. Není potřeba. Srovnala jsem se sama se sebou, krok po kroku, jedna bolestivá zkušenost po druhé. Jizvy na předloktí se zahojily a dokonce už i zmizely. Zjistila jsem, že je v pořádku mít se ráda. Všechny ty rady, které mi dali kamarádi a kolegové ve Švýcarsku najednou začaly dávat smysl, pochopila jsem, co se mi snažili říct. Ale přijít jsem si na to musela já sama. Ať jsem v minulosti udělala jakékoli chyby nebo ať se mi stalo cokoli, neměnila bych. Já jsem já. Kdybych měla jiné zkušenosti, byla bych jiná.

Ano, jsem mobilní sběrna depresí pro své okolí, ale to jsem prostě já. Neumím se zavřít před lidským trápením, ať už jakkoli malicherným nebo velkým a drastickým. Ale nezměnila bych ani vteřinu svého života. Poskytuju úlevu a radost druhým, to je smysl mé existence. Přišla jsem na to. Ale už nezapomínám na sebe. I když mám občas depresivní „probliky“, jako například včera večer, zase se seberu a jdu dál. Prostě to jsem já. Pramen optimismu a zábavy pro všechny. I pro sebe.

Díky, že jste se mnou vydrželi až do konce. Příště zas na lehčí notečku.

22.2.2009 – Hubnu, hubneš, hubneme…

Hubnout se snaží dřív nebo později snad každá ženská – a takhle se s tím rvu já…

Ještě vloni v květnu jsem vážila 115 kilo. Je jasné, že takhle to dál nešlo. V listopadu mi lékařka nařídila, že nutně musím zhubnout, minimálně 30 kilo, klidně i víc. U mně nejde ani tolik o estetickou záležitost, ve skutečnosti mi kila sluší, jako čistě o zdraví – jednak mi nadváha šíbuje s tlakem, jednak až jednou budu zase těhotná, musím počítat s tím, že moje klouby, svaly a šlachy musí být těch plus-mínus extra 30 kilo zvládnout 😉

Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné už dřív, že budu muset shodit, začala jsem pomalu upravovat jídelníček. Věděla jsem, že se nemohu spolehnout na zázračné diety a prášky, protože miluju vaření (skvěle se mi u něj relaxuje – nekamenovat, prostě je to můj koníček!) a také rozmanitost chutí. Navíc jsem už z dřívějška, kdy se do mě snažili vmlátit trochu rozumu, měla základní ponětí o tom, co moje tělo vyžaduje a co ne, na co funguje nejlíp, co jsem schopná jíst dlouho a do čeho ďobnu jednou za čas.

Odběhnu a vysvětlím, proč ne „klasické“ diety: Jak jsem psala v jednom z předešlých deníčků, byly chvíle, kdy jsem třeba i týden nejedla a peníze jsem utrácela za knihy a cigarety. Občas jsem zašla s knihou a cigaretami do kavárny a dala si kafe, ale nejedla jsem. A ani mi to nechybělo. Byla jsem schopná shodit tak 30 kilo za měsíc, ale když jsem se pak vrátila do Prahy, při první návštěvě rodiny začalo kolektivní práskání rukama typu „ty koukáš tak hladově“ a pod. Mamka, tátova manželka i babička vařily výborně, a tak jsem se tláskala a užívala si, že mám jídlo, aniž bych za něj musela utrácet. Je jasné, že jsem takhle byla schopná za měsíc klidně těch 15-20 kilo zase přibrat. Zkuste si to tak třikrát po sobě, čtvrt roku tak a čtvrt roku tak, taky si rozbombardujete metabolismus strašným způsobem.

Takže, bylo mi jasné, že nárazově to nepůjde. Proto jsem programově začala jíst menší porce, s absolutním klidem jsem přetala dojídat, a to i v restauracích, klidně nechám odnést půlku talíře a odmítnu si nechat jídlo zabalit. Vypustila jsem drtivou většinu smažených věcí a když vařím, používám minimum tuku. Ale nenahrazuju – když mám použít máslo, použiju máslo a ne margarín. Stačí ho přece jenom troška. Když mám chuť na kachnu, dám si kachnu – vždyť je to jednou do roka. Koupila jsem si už před lety výbornou pánev, na kterou kapu olej vysloveně čistě z chuťových důvodů. A jím spoustu zeleniny. Každý den alespoň jednu velkou mísu salátu. Mně to chutná. Mám po ruce jablka a mandarinky, nekupuju si čokoládu do zásoby – to jenom na víkend. Přes všední den se držím přídělu 4000kJ na den, které mi byly lékařsky stanoveny.

Mimochodem, o víkendech plánovaně a programově hřeším. Víkend je den čokolád, margotek, párků s kečupem a hranolků (hranolků na přípravu v troubě bez dalšího tuku, žáden friťák). Neděle je den vepřových pečení, řízků a podobné verbeže 🙂 Víkendy jsou příležitostí pro sendvičové tousty z bílého chleba a palačinky, zmrzlinové poháry a dorty. Jednak tím uplácím své chuťové buňky, aby mi daly dalších pět dní pokoj, jednak je to důležité proto, aby tělo neztratilo schopnost tyto potraviny zpracovávat a měnit je přímo na energii, nikoli na tuk. A mimochodem, to že tyhle věci jím, neznamená, že se jimi začnu cpát ráno a večer přestanu: znamená to, že si třeba dám jednu margotku v sobotu a jednu v neděli a třeba v neděli na oběd palačinky. Ale vím, že si tyhle věci můžu dát, a proto po nich přes týden horečnatě netoužím 🙂

Výsledek? Od loňského května mám 10 kilo dole. Jo, je to pomalá záležitost, podpořená ještě tím, že jsem (když se to nasčítá) strávila za poslední rok 6 měsíců na lůžku kvůli různým zdravotním problémům, ale když můžu hopkám hodinu denně po DDRku (o tom jindy). Ale já vím, že těch 10 kilo už v životě neuvidím! 🙂 Zbavila jsem se jich nadobro – nejen změnou jídelníčku, ale taky změnou celkového životního postoje! A to se mi vyplatí 🙂

25.2.2009 – Divnej sen

Dneska v noci se mi zdál opravdu divný sen. Nemůžu se ho zbavit, lítá mi po lebce jako splašená veverka a byl docela morbidní – a to i na mě. Budu z toho asi muset udělat povídku, jinak na něj asi myslet nepřestanu.

Ve zkratce: měli jsme s jedním kolegou vydolovat ze spárů nějaké militaristické organizace jednoho člověka, ale při útěku nás chytli. Protože jsme byli tak dobří, nemučili nás ani nás nepostavili před popravčí četu – ale výsledek byl stejný. Měli jsme totiž spáchat sebevraždu pod dohledem velitele té militaristické organizace.

Jako na potvoru to byl krásný slunečný den, kdy je světlo tak silné, že všechno připomíná přesvícenou fotografii. Barvy vybledly, zůstal jenom žár a spousta světla. Pamatuju si, jak jsem si říkala, že se mi strašně nechce umřít, ale že když už musím, alespoň to bude rychle a bez cavyků. A že ničeho nelituju.

První šel dovnitř ten můj kolega, za chvíli se ozval výstřel a vynesli ho na nosítkách s dírou v hlavě. Byla jsem na řadě. Protože nás nikdo nehlídal, povedlo se mi umluvit toho třetího, aby se prostě sebral, vyšell z budovy a šel najít zbytek „našich“. Pak jsem šla dovnitř já.

Velká vzdušná kancelář, záclona na jednom z otevřených oken povlávala ve vánku, za nimi nějaká zahrada nebo park. Dostala jsem cigaretu. Zeptala jsem se, jestli je to má poslední.

„Ano, to je poslední.“

Třásly se mi ruce. „Alespoň umřu zdravější.“

Velitel neodpověděl. Byl to vysoký muž v uniformě, do tváře jsem mu neviděla, ale měl kolem sebe takovou tu auru strašně zaměstnaného – asistuj třem sebevraždám, dej si oběd, proveď vojenský převrat a k večeři si dej kakao.

Dostala jsem do ruky pistoli. Nemohla jsem najít pojistku. Byla jsem nervózní a pamatuju si ten pocit, jak jsem doufala, že se mi povede zastřelit jeho a utéct, ten pocit, že se mi strašně chce žít, tak strašně moc až to bolí. Pořád jsem nemohla tu zatracenou zbraň odjistit. Vzal mi ji z ruky, odjistil a podal.

Prohlásila jsem: „No to víte, v umírání jsem vcelku nová.“

Stoupl si za mě, chytl mou pravou ruku s pistolí a namířil mi na spánek.

A v tu chvíli se ozval ten zatracený budík! Zatraceně, ku*ev sedm! A já teď nevím, jestli jsem tam zemřela nebo se dostala ven a jak to celé dopadlo a co to bylo za člověka, kterého jsme zachraňovali a vůbec! Ježiš, jak já jsem načuřená! Sedím na posteli jak opařená a nevím, co si mám myslet! Ungh!

Jak říkám, budu z toho muset udělat povídku a domyslet si to sama, protože tohle mě tak vytočilo! Ale jestli jsem si z toho snu odnesla jednu věc, byla to ta šílená touha žít. Ani ne pro něco nebo pro někoho, prostě žít.

26.2.2009 – Pohyb, pohyb!

„Každý ví…“ Oblíbená fráze. Každý ví, že bychom k sobě měli být navzájem zdvořilí. Každý ví, že bez práce nejsou koláče. Každý ví, že musíme jíst hodně zeleniny, protože je zdravá a netloustne se po ní. Ovšem, je-li hroch býložravec, co dělá špatně? Málo se hýbe. Každý přece ví, že pohyb pomáhá hubnutí. 🙂

Často se uvádí, že stačí alespoň 2 hodiny čistého pohybu týdně, aby člověk začal pomalounku hubnout. Tak fajn, ale jakého pohybu? Kdo vám to řekne? Asi nikdo. I když je zapotřebí, aby se každý naučil provozovat ten který druh pohybu správně, každý z nás má různé preference.

Já jsem si svůj druh pohybu hledala dlouho. Na základce jsem tělocvik úspěšně nesnášela, možná proto, že naše tělocvikářka všechno brala podle osnov a já jsem pro ni byla jenom další tlustý jelito. Zkusila jsem chodit postupně na balet, do skauta a na step, ale protože jsem byla často nemocná, všechno padlo. Na gymplu už to bylo lepší, měli jsme větší výběr. Tělocvik se často skládal ze hry zvané Ringo (tři proti třem, dva gumové kroužky a volejbalová síť), posilování ve školní posilovně a lezení po umělé zdi vystavěné ve světlíku, takže ty „nudnější“ části se daly i přežít. Navíc jsem lítala po vandrech a chodila do tanečních, takže fyzička vcelku ušla.

Po X letech, kdy jsem se přestala tvářit jako kancelářská krysa par excellence (však víte) jsem zjistila, že mám fyzičku chcíplé myši a začala jsem s tím zkoušet něco dělat. Metoda pokus-omyl byla opravdu veselá:

Bazén? S radostí, ale raději než plavat sem a tam bych se chtěla topit s kamarády. Sama nejdu.

Posilka? Jo, bavilo mě to, ale sama nejdu.

Rozcvička? Zas takový masochista nejsem! A nemám ráda pravidelnost!

In-line? Jo, to by šlo, ale pokud nechci odepsat ložiska, je to jenom do pěkného počasí.

Aerobic / Aquaaerobic / jakékoli další skupinové pohybovací aktivity? Sama nejdu. Vypadám jak buřt a mezi těma vychrtlinama bych se cítila trapně.

Tanec? Nemám partnera.

Orientální tanec? Není to úplně můj šálek kafe. Zkusila jsem to, byla to psina, ale není to ono.

Po tom, co jsem takhle kvílela před přítelem a náhodou jsme zjistili, že další člověk z našeho okolí DDRkuje, propadla jsem nákaze taky. Koupil mi ho jako dárek s tím, že alespoň se budu mít na čem vyblbnout – a je to pohyb, který mě baví.

Jak to funguje? Taneční podložka se hodí na zem, zapojí do počítače (nebo přes herní konzoli do televize), nastartuje se program (většinou přibalený k podložce zdarma, nebo se dá stáhnout) a pak už člověk jenom skáče po šipkách, podle toho jak mu lítaj na monitoru. Ze začátku je frekvence šláp … šláp … šláp … šláp. Pak se člověk posune na dup – dup – dup – šlápšlápšláp – dup – skok – dup – dup – skok. No a ty vysoké úrovně vypadají jako pokročilý stepař zasažený elektrickým proudem. Tam ještě opravdu nejsem.

Snažím se hopsat alespoň hodinu denně. Ale pravidelnost není mou silnou stránkou, takže někdy dva dny hopsám dvě hoďky, někdy nehopsám vůbec. Když se zotavuju po nemoci, hopsám půlhodinku a mám dost. Ale po týdnu tréninku jsem schopná vyjít schody k nám do třetího patra bez zadýchání! Já! A navíc mě to baví. A nemusím vylejzat z pokoje a nepotřebuju k tomu parťáka. A můžu si blbnout jak chci. No paráda! A ještě si člověk může uzpůsobovat svoje vlastní písničky! Jo!

No, co dodat. Po hodině jsem propocená durch, můžu ždímat jak triko tak kalhoty, ale stojí to za to. Už jsem nakazila tři další lidi 😀 Je to prostě sranda – a zdravá k tomu 😀 Jo a jak jsem dneska hopsala půldruhé hodiny, cítím se opravdu úplně jinak. A donutilo mě to vlézt do vany a pořádně se „namaskovat“ a vydrbat – a tak se zase cítím jako člověk 🙂 Hurá hurá!

28.2.2009 – Tessen a Krav maga

Mám problém. Už zase. 🙂 Zase jsem se nechala posednout něčím, co je téměř nesehnatelné – a to něco je bojový vějíř tessen (hele, obrázek!).

tessen

Tesseny měli ve velké oblibě samurajové, protože železem vyztužené – a na první pohled neškodné – vějíře směli nosit i tam, kde jim etiketa přikazovala všechny ostatní zbraně odložit. Z tohoto důvodu si tessen oblíbili i ninjové, kteří na krajní výztuhy přidali čepele. Vznikla tak zbraň, která slouží jako štít (odrážení šípů, šipek i vrhacích hvězdic), je použitelná k odražení hole nebo čepele protivníka a může zasazovat sečné rány. V případě ještě speciálnějších tessenů i bodné.

V čem je problém? Zatím jsem nenašla v Praze školu, která by tessen vyučovala! Bohužel, tradice soukromých učitelů se tady nikdy moc neujala, takže možná budu muset tenhle svůj sen odsunout na později. A proč tessen? Libůstka. Navíc mám v oblibě chladné zbraně a tessen by se na nošení hodil… Vějíře nosím od jara do podzimu tak jako tak, alespoň bych si připadala víc chráněná.

A s tím souvisí i krav maga. Někdo možná ví, že je to styl používaný hlavně v izraelské armádě a jeho překlad znamená zhruba „spojit se s bojem“. Existují i verze pro civilisty (jasně, civilista nesmí být lepší než policajt nebo voják, ok) a jeho hlavní podstatou je zásada: vyhni se boji, uteč pokud můžeš. Pokud se vyhnout boji nemůžeš, zmydli ho rychle a tvrdě a zdrhej, než mu přijdou posily. A další zásadou je: v sebeobraně neexistují zakázané chvaty nebo kopy – cokoli, co protivníka složí rychleji, je lepší. Krav maga se naštěstí v Praze vyučuje, dokonce se pořádají i semináře boje ve stísněných prostorách: trénuje se v tramvaji, autobuse či metru nebo ve starých budovách. Tím pádem se člověk naučí reagovat ve všech podmínkách.

Krav maga mi schválil i přítel 🙂 Že prý konečně něco praktického – a já si říkám, že když budu vědět, že se umím účinně bránit, moje neustálá paranoia zase o něco poklesne. Což by bylo fajn, už mě neba se pořád kvůli všemu nervovat… Takže tímto slavnostně slibuju: nejpozději do konce června (odkládám to kvůli svatbě a matuře) se na krav maga přihlásím!

Nechcete někdo chodit se mnou? Je to v Praze – Podolí, víc na stránkách mezinárodní federace krav maga

28.2.2009 – Strach

Každý se něčeho bojí. Jsou fóbie, které jsou popsané, jsou pověry, jsou nepopsané fóbie, městské mýty a podobně. Strach může být mechanismem přežití – Bojuj nebo uteč – ale i přítěží v každodenním životě. Některé se dají překonat, některé ne, některé jsou předstírané, většinou nejsou.

Asi každý slyšel o klasických fóbiích (= chorobný strach), jako je strach z hmyzu, strach z uzavřených prostor (klaustrofobie), strach z velkých prostranství, strach z lidí. Někdo má závratě. Někdo se nechce nechce nechce ztrapnit a udělá cokoliv, aby nějaké takové hypotetické situaci zabránil.

Já jsem insektofobik (v poslední době se mi daří se držet na uzdě, takže už mi nevadí motýli nebo berušky – pokud ovšem nejsou moc blízko), když jsem utahaná, vadí mi hluk a prostory nacpané lidma. Vadí mi, že se chaoticky hýbou a hlučí a do metra by mě nikdo nedostal. Přítel už si zvykl, že jsou chvíle, kdy se vyplatí jet delší cestou nebo se projít. Taky už mě několikrát vyzvedával různě po městě, když jsem nebyla schopná sama dojít domů, protože kolem mě byla spousta lidí a všichni se hýbali! Naštěstí se mi většinou daří takovýmhle stavům předcházet – stačí včas jíst a pořádně odpočívat.

Co mi ale drásá nervy neustále, je moje lehká… No, díky nedostatku lepších výrazů použiju slovo „paranoia“. V minulém deníčku jsem se dotkla toho, že když budu vědět, že se umím bránit, sníží se moje paranoia. Málokdo o ní ví, jenom opravdu blízcí lidé – a ti se s tím naučili žít. Je to moje snaha být neustále připravená na všechno.

Nechci se znovu dostat do situace, kdy mi bylo 19, vracela jsem se domů za tmy a čtyři týpci mě namáčkli na dveře cizího baráku. Během ani ne minuty šel naštěstí někdo ven a oni mě pustili. V životě jsem tak rychle neběžela. A trvalo mi několik let, než jsem byla schopná být sama venku ve tmě. Ale pořád ještě mívám obavy. Naštěstí mě přítel většinou samotnou nepouští, když se vracím domů pozdě, raději „vyhodím“ peníze za taxík, který nestopuju ale přivolám mobilem. Kamarád mi pořídil pepřák. A abych se pořád nemusela spoléhat na ostatní, je pro mě jednodušší konečně se naučit sebeobranu, abych nemusela mít každý večer strachy stáhnutý žaludek (cokdyžnaměšáhne cokdyžměněkdopřepadne cokdyžbudechtítvícnežjenomprachy). Chci se naučit reagovat, abych kdyby na mě někdo doopravdy šáhnul, neztuhla jak králík ve světle reflektorů, ale mohla okamžitě udeřit nebo se vysmeknout.

Další „nervy“ se kterými se každý den potýkám, je strach o ostatní. Co když se někomu udělá zle a nebudu mu umět pomoci? Co když se stane nějaká bouračka a já včas nezareaguju? Co když kvůli tomu, že stojím a čumím jako trubka, někdo umře? Proto jsem si našla kurz první pomoci. Proto pročítám všechny možné příručky a materiály na toto téma a říkám si, že až budu mít ten kurz za sebou, zase se o něco uklidním, protože budu vědět že vím a budu si jistá, že umím patřičně zareagovat.

Možná se budete smát, ale opravdu uvažuju o tom, že si pořídím nějakou „přežívací výbavu“ pro případ povodní nebo nějaké jiné živelné katastrofy. Magnesiové škrtátko s ocílkou, troudy ve vodovzdorné krabičce, zásobu pitné vody, nějaké „dlouhohrající“ potraviny a podobně. Chvílema si připadám jako praštěná. Děkuji vám, povodně roku 2002.

Nezdá se to jako moc, ale jsou chvíle, kdy je toho na mě hodně – pořád si v hlavě převracet myšlenky a bát se. Bát se toho, že až půjde do tuhého, zklamu. Že nebudu vědět co mám dělat a díky tomu se stane mně nebo někomu jinému něco příšerného. Doufám, že mi to opravdu pomůže, ty kurzy, protože mám svého nervování se až po krk. Každý máme svoje strachy – můj je ten, že nebudu na něco připravená a ztuhnu jako solný sloup…

Jenom doufám, že se mi ta „připravenost“ nevymkne z ruky (schválně, kdy jste naposledy přemýšleli o tom, co má být v evakuačním zavazadle a za kolik minut jste schopni si ho sbalit a kdy jste naposledy studovali různé signály sirén, aby jste pochopili jestli se blíží bombardéry, záplava nebo nějaké jiné svinstvo – já před měsícem). Doufám, že se zarazím včas a můj dům nebo byt nebude připomínat protiatomový bunkr – a kdybyste mě chytli, jak ho hloubím na zahrádce, dejte mi pár facek!