Srpen 2009

7.8.2009 – Tak nějak… ani nevím

Lipetka tuší a tuší správně – vrátila jsem se na Moderátora fóra na české servery Bitefight, a aby toho nebylo málo, přihlásila jsem se i na Slováky…

O víkendu jsem byla s kamarádkou na mezinárodní slezině všech členů týmů pro Gameforge, co mohli a chtěli přijet. Bylo o nás bezvadně postaráno, atmosféra byla super, jenom sem tam, když lítaly kelímky od piva, si člověk přál se někam zahrabat. Jo, taky po nás jednou letěla flaška, ale snad to byla jenom náhoda.

Jednoho člověka hospitalizovali, blbě spadnul na nohu, druhý měl něco s okem. Při tom množství chlastu, co tam bylo, a při otevřeném ohni, nafukovacím skákacím hradě, volejbalu, obřího fotbálku a basketu, je to celkem slušné skóre. Už přemýšlíme, co uděláme někdy v zimě tady u nás… 🙂

Lipsko je nádherné město, dokonce jsem zjistila, že než jsem se vrátila do Prahy, ani jsem nepoznala, jak lehce se mi tam dýchalo. Patnáct kilometrů před Prahou začala alergická reakce, zúžení průdušků nebo čeho tam uvnitř a už jsem jenom sípala. V Lipsku, i přes stany postavené na prašném parkovišti, rozkvetlé pole opodál a tři krabičky cigaret denně, nebyl sebemenší problém. Kamarád hlásil, že se mu zlepšila alergie a nemá tolik záchvatů. Kamarádka nechávala foukadlo ve stanu a ani jednou po něm nemusela šáhnout. Tak já nevím, pojedeme do Lipska, sedneme si na parkoviště a budeme žrát ten prach po kýblech, nebo co…

Pořád mě trápí nedostatek peněz. Počítáme to fakt na koruny – a do toho já zahučím každý týden alespoň za tisícovku u zubařky. Nedá se ale svítit, s těmi zuby problém mám a musí se to ošetřit a to pořádně. Je to v háji. Mám z toho provinilé pocity, ale už fakt nevím… Snad se rýsuje nějaká práce na obzoru, rezignovala jsem na všechny agentury a servery a hledám přes známé, tak uvidíme.

Ani nějak není o čem psát. Sem tam vypadnu ke svědkové na kafe, podrbu jí kocoura, pravidelně obdivujeme, co dělají ty naše čmundiny za vylomeniny, sedíme u počítačů a smějeme se tomu, co se děje nebo neděje.

Tak nějak už mi zase došla témata – to jenom abyste věděli, že žiju a nezapomínám na vás…

8.8.2009 – Chlapi, chlapi…

Není nad to, když někdo začne s rekapitulací… To se pak musím pokaždé přidat.

Vynecháme platonické lásky a bolestné zamilování se do spolužáka na základce, který ani snad nevěděl, že existuju. Dokonale jsme si užily s kamarádkou srdceryvné vzlyky, protože jsme ho zbožňovaly obě, no Esmeralda hadr.

Můj první kluk byl trempíř a s ničím se nepáral, zatímco já měla hlavu ještě plnou červené knihovny a románů s happy endem. Kde on měl veskrze praktický přístup k životu, já jsem se odmítala smířit s tím, že to ve skutečnosti nechodí tak jako v knížkách. Byli jsme spolu dlouho, nakonec jsme ale měli jiné představy o společném životě a byl konec. Já blbec jsem se zeptala, on mi odpověděl a bylo vymalováno. Rok jsme spolu nemluvili, potom jsme si jednu dobu rozuměli tak, že se nás lidi ptali, proč vlastně spolu nejsme. Na to jsme se vždycky v dokonalém souladu urazili a dotyčnému vysvětlili, že jsme to zkusili, neklaplo, a že je nám takhle líp.

Veškeré základy tajemného předmětu „jednáme s chlapem“ čerpám od něj. On pragmatický blíženec, já hystericky cholerický střelec, no, taky si se mnou užil svoje – a já s ním. Trochu mi ale hladí ego to, že vždycky tvrdil, že jeho typ jsou drobné štíhlé brunetky (je to vysoký a štíhlý tmavovlasý chlap) – ale až na jednu vyjímku, všechny jeho přítelkyně, včetně té současné (milá holka), byly oplácané blondýnky – jako já. Ale třeba je to jenom náhoda…

Pokus #2 byl o hodně starší než já a policista. Ale to, jakým způsobem byl hnutý, bylo zjevně způsobeno něčím jiným. Žárlil, dělal mi peklo na zemi, a když jsme se během tří měsíců viděli dvakrát, požádal mě o ruku. Chvíli jsem se vznášela na romantickém růžovém obláčku, ale jeho SMSky typu „Policista se zastřelil v tramvaji, protože viděl svou přítelkyni, jak líbá někoho jiného. Střela, která mu prošla hlavou, zabila dalšího člověka“ a podezřívavé telefonáty do Basileje, kde jsem studovala, mi ho znechutily na dálku. A není žádným tajemstvím, že jsem plynule přešla z jednoho vztahu do druhého. Policajt zůstal kdesi vzadu, párkrát jsem ho potkala a nebylo mi z toho dobře. Říká, že jsem z něj udělala potvoru já. Nemyslím si.

Můj třetí chlap byl opět blíženec. Mazec. Mám na blížence a lvy štěstí celý život. Úžasný člověk, který přesně věděl, jaké jsou jeho priority. Bohužel pro mě, jeho prioritou byla práce. Byla jsem hned na druhém místě, ale zjistila jsem, že pro mě práce na prvním místě už být nemůže. Když miluju, miluju celým svým tělem i duší a neumím si nechávat „pracovní koutky“. Navíc jsem žárlila na jeho dceru, které v té době bylo třináct. A aby toho nebylo málo, scházeli jsme se tajně. Každý z nás byl z jiné pobočky a protože by se jeden z nás musel odstěhovat za tím druhým, poškodilo by to tu pobočku církve, která by přišla o zaměstnance.

Šestkrát jsme se dali dohromady a šestkrát jsme se rozešli. Pak mě „zapůjčili“ na dva měsíce do Ruska a když jsem se vrátila domů, právě včas abych stihla stoletou vodu v Praze, dala jsem se dohromady se svým dlouholetým kamarádem.

Chyba. Měli jsme sice stejné vyznání, ale jak se ukázalo, to rozhodně nestačilo. On byl úspěšný programátor v úspěšné firmě s úspěšnou výplatou, já jsem byla duchovní církve s tisícovkou na týden. Koupil byt na hypotéku, 3+1 v Praze, prý kvůli mě. Lichotilo mi to přesně do doby, než mi spočítal, kolik činí náklady a prohlásil, že budu platit půlku. Začali jsme se hádat, nejen kvůli penězům, ale i kvůli tomu, že jsme každý měli jiný životní styl. Já jsem odcházela o půl osmé ráno a vracela se po jedenácté večer, on odcházel na devátou a doma byl o půl šesté. Představoval si teplou večeři, já mu ji nebyla schopná poskytnout. Nakonec se náš vztah rozpadl na bojišti výčitek a osobních útoků.

Měli jsme zůstat kamarádi, bylo by nám líp. Navíc, dali jsme se dohromady strašně… hloupým způsobem. Když jsem se vrátila do Prahy, zakopla jsem o něj v práci, kde byl jako student. Okamžitě jsme se domluvili, že půjdeme někam na kafe. Kecali jsme ve frontě v Panerii a já mu ze samé radosti dala pusu na tvář. No, on si to vyložil jinak než já a začal mě líbat. Řekla jsem si, ‚a proč vlastně ne?‘ Byl milý, hezký, příjemný, veselý společník, stál o mně. Na první pohled všechno vypadalo tak nekomplikovaně…

Dnes je ženatý a má dítě – a paradoxně žije ve Švýcarsku.

Já se vrátila do Švýcarska na další trénink – a jiskra přeskočila posedmé. Pořád s tím samým člověkem jako předtím. Tentokrát jsme to vzali daleko vážněji – a nakonec to stejně nevyšlo. Prostě nám to neklaplo. Poslední drby, které z té končiny mám, tvrdí že se vrátil k matce své dcery, která se mezitím rozvedla. Kdo ví, třeba to je pravda, třeba ne.

Pracovala jsem nakonec ve stejné pobočce jako on, ale nastoupila jsem až po našem rozchodu. Vydržet se mnou nebylo lehké – v té době jsem se vzpamatovávala z menší závislosti na alkoholu, kouřila jsem tři krabičky cigaret denně, propadala jsem se do dluhů a bála se spáchat sebevraždu, protože by se taky nemusela povést. Ne kvůli němu – celkově jsem si připadala jako troska, která všechno jenom kazí. Netrvalo dlouho, než mě má práce, při které jsem musela poslouchat cizí problémy naplno, položila – a já jsem položila práci. Odešla jsem s velkým bengálem, vyvedla jsem věci, které jsem fakt neměla, ať už jsem je udělala úmyslně nebo neúmyslně. Dodneška je řeším a bolí to.

V té době jsem se rozhodla, že o chlapa nestojím a vsadila jsem se sama se sebou, že to vydržím rok. Vydržela jsem to přesně 360 dní – pak se zastavil kamarád, kterého jsem znala delší dobu z Čech. Slovo dalo slovo, milenec byl výborný. Taky mi pomohl dostat se zpátky do Čech, našel mi vlaky, vyzvednul mě na nádraží, dojel pak se mnou autem pro věci… Teď už se spolu tolik nebavíme, prohodíme jednu větu po ICQ za půl roku, našel si stálou partnerku. Chvíli jsem žárlila – chtěla jsem ho mít pro sebe, ale i když mě měl rád, neměl mě rád tak, jak jsem chtěla. Nicméně, velmi mi zvednul sebevědomí a pomohl mi, když jsem to snad nejvíc potřebovala. Nakonec, já jsem teď taky vdaná, už by mohl usoudit, že z mé strany jeho vztahu nic nehrozí 🙂

Po návratu do Prahy jsem potkala přes kamarády svého posledního bývalého. Slovo dalo slovo, byl okouzlující, měl v zásobě spoustu historek a byla s ním legrace. Nechtěla jsem být sama a už mě nebavily „kamarádské výpomoce“ (no jo, citrátová není žádné neviňátko a mělo nezávazných partnerů celkem dost…). Dali jsme se dohromady, velmi brzo jsme se sestěhovali – a nakonec jsme zjistili, že máme opět velmi rozdílný pohled na svět. Rozešli jsme se v předvečer výročí.

Jsme dnes takoví… lepší známí. Zato s jeho sestrou, se kterou jsme měly tak trochu kostrbaté vztahy, jsme dnes dobré kamarádky. Jsem ráda.

No, vztah s manželem jsem nijak neplánovala. Potkali jsme se, prokecali jsme spoustu času a prostě jsme si sedli. Doplňujeme se a chápeme se. Milujeme se. Je to síla, už jsme spolu skoro dva roky a pořád si na to ještě nemůžu zvyknout… Ale je to fajn 🙂 Byla jsem natolik zvyklá, že se neustále musím hodně krotit a hodně ustupovat, že několik málo kompromisů mi připadá jako ráj. Bere mě takovou jaká jsem, nechce mě měnit a má mě rád bez jakýchkoli podmínek.

Ale taky když spočítám kolik mě to stálo pokusů a nervů, včetně těch ‚nezávazných‘, sakra, prostě jsem hledala až jsem našla…

8.8.2009 – O penězích

Eva se nechce nudit a žádá deníček. Prý, že mám napsat, jak se rozvaluje jako milionářka na luxusní jachtě a obskakuje jí 10 chlapů (musím ti říct, že tohle mi připomíná asi něco úplně jinýho, než co sis myslela, viď?), no jo, jenže fikce mi trvá dlouho 😀 A tak zůstanu u těch peněz. Je to neustále aktuální téma a povídat se o nich dá vždycky.

Co jsou to vlastně peníze? Můžeme použít spoustu definic, od barevně potištěných penízků s divnejma ksichtama až po příměry typu „krev v žilách společnosti“. Mně připadá, že peníze jsou hlavně zhmotnělá důvěra. Opravdu věříme tomu, že ten v podstatě bezcenný kus papíru má hodnotu tolika a tolika korun. Je to vlastně hezky nabarvený slib, který ovšem neplatí. Peníze už dávno nejsou podepřeny skutečným zlatem, rozhodně ne všechny.

A teď už ztrácíme kontakt i s tím obarveným slibem. Peníze přesly do virtuální podoby a můžeme nakoupit v podstatě cokoliv, aniž bychom museli vytáhnout z kapsy minci nebo bankovku. Máme platební karty, bankovní převody – už i ty šeky pomalu zacházejí na úbytě… Občas mám chuť zajet někam na burzu drahých kamenů a koupit si nějaký rubín, safír nebo diamant, abych viděla, jak vlastně vypadá skutečná hodnota těch číslic na monitoru. Zlaté cihly beru taky…

Odbočím. Proto jsme vlastně nechtěli kupovat snubáky zlaté s diamanty, jak původně navrhoval Schwager. Ano, měly by velkou hodnotu, ale to je ten kámen úrazu. I tak jsme se kvůli svatbě vesele zadlužili až po uši a mít drahé prsteny, člověk by je měl tendence prodat, aby si v těžkých časech zachránil krk. Takhle máme sice v podstatě bezcenné kousky tvrdého kovu, které ale mají nevyčíslitelnou sentimentální hodnotu. Nikdy je neprodáme, protože za ně nic neutržíme, a tak budeme mít hmotnou připomínku toho, jak jsme si vyměnili manželský slib, pořád u sebe. Pokud nezafunguje Skřítek Ztratilka nebo někdo jemu podobný…

Peníze jsou samy o sobě v podstatě naprosto nehodnotné. Má třeba dvoustovka hodnotu dvou set korun? Nemá. Ale velmi ochotně se za ně vydává. A díky tomu, že jí to věříme nejen my, ale i zbytek společnosti, si za ni můžeme koupit potraviny, oblečení nebo benzín u pumpy. Je to svým způsobem podvod, něco za nic, ale už dávno se bez toho podvodu neobejdeme. Tahat s sebou po kapsách vejce nebo živé králíky na směnný obchod by bylo příliš namáhavé, neřku-li přímo otravné.

Peníze jsou dokonalá lež, skvěle vymyšlená a fungující. Miliardová konta většiny boháčů nejsou reprezentována obrovskými hrady nebo pokladnicí plnou kamenů a zlata. Miliony jsou dnes zakleté do jedniček a nul a nikde nejsou. Neexistují. Je to v podstatě jen tvrzení. Ale hodně mocné.

Peníze a jejich zdání nám dávají jídlo, střechu nad hlavou, lékařské ošetření a léky. Tenhle skvělý výmysl nám umožňuje získat palivo do aut, auta samotná, jízdenku na autobus nebo nové šaty.

Existuje spousta možností, jak peníze utratit, ať už za něco potřebného, nebo (a to ve většině případů) nepotřebného. Reklama funguje a tak v podstatě utrácíme představu, že vlastníme nějakou hodnotu, za zboží, které taky předstírá, že má nějakou hodnotu. Věčný koloběh předstírání a klamstva, který existuje jenom díky souhlasu většiny.

Peníze… Nejsou ničím – a přesto se bez nich dá být jen velmi, velmi těžko…

8.8.2009 – Kouřím

Kouřím. Kouřím cigarety, doutníky a vodní dýmku. Taky ještě něco jiného, ale to sem nepatří, to je z jiné, ehm, zájmové skupiny. Nekouřím marihuanu, hašiš, opium a nevyzkoušela jsem ještě normální dýmku.

Kouřím posledních třináct let s různě dlouhými přestávkami. Kdo si spočítal, že kouřím od třinácti, má naprostou pravdu. Za to může, jak jinak, parta. Učili nás šlukovat („Máma jde!“) a zásobovali nás. Časem mi i zachutnalo – i když na to, jak se mnou zamávala ta první, asi jen tak nezapomenu… Nicméně trpělivost růže přináší, tak jsem se naučila kouřit – a časem i pít. Co bych svého času neudělala proto, zapadnout do nějaké skupiny. Trvalo mi ještě několik let přijít na to, že takhle žít nemůžu a nemůžu se přizpůsobovat stylu ostatních, ale vytvořit si ten svůj a nechat ostatní, aby se přizpůsobili oni – ale to už jsem byla chycená drápkem.

Když matka ve čtrnácti přišla na to, že kouřím, byl doma strašný ceres – odmalička jsem plicař a teď tohle. Vydržela jsem poctivě asi půl roku, pak mi bylo patnáct, šla jsem k doktorce na kontrolu a ta mi sdělila, že s mým tempem plicních onemocnění to mám do osmnácti spočítaný, a to buď tubera nebo astma. Strašně jsem se bála astmatu – má babička na něj umírala tři dny. A něco se ve mně zlomilo, šla jsem a koupila jsem si další krabičku cigaret. Ve čtrnácti jsem vypadala na osmnáct, teď se to hodilo. Nikdo po mně občanku nechtěl.

Až do osmnácti se mi dařilo kouření úspěšně skrývat – a po tom, co jsem odešla ze školy a začala pracovat pro církev, mamka pochopila, že jsem na tuhle berličku naučená a nemá smysl mi v tom bránit. Že si cestu vždycky najdu. Když pak do toho přišel první rozchod, potíže v práci a spol., občas mi i sama přinesla krabičku, protože se se mnou nedalo jinak vyjít.

Jak už jsem se zmiňovala několikrát, kouřila jsem i šedesátku normálních ‚těžkých‘ cigaret denně. Byl to můj způsob úniku a jakmile jsem vyšla z kanceláře, hledala jsem Tuberyho tyčinku a lovila zapalovač. Bylo nás tam víc takových – poslouchat a řešit cizí problémy je náročná práce a tak byl každý z nás na něčem závislý, nejčastěji na kafi a cigaretách. Další oblíbená závislost byla čokoláda a byl tam i člověk, co nemohl žít bez instantních nudlí.

Od té doby jsem přestala ještě dvakrát. Pokaždé na necelý rok a pokaždé kvůli chlapovi. Jeden byl můj poslední bývalý, druhý zase ten, co jsme se dali dohromady o povodních. Jenže, jakmile jsme se pohádali, šla jsem a jim na truc jsem si zapálila. A jakmile jsme se rozešli, začala jsem znovu.

Manželovi se nelíbí, že kouřím. Ne kvůli zápachu nebo tak něco (alespoň to tvrdí), ale kvůli tomu, jaký má cigareta vliv na moje zdraví. A já jsem zaháčkovaná natolik, že si nedokážu poručit. A tak já se snažím to vydržet, není se mnou kloudná řeč (o absťácích vím svoje), nakonec mě něco vytočí natolik, že jdu a zapálím si. Au. A jedem znova. Drahý se zatváří smutně, mě je to líto, ale ne natolik, abych si ji příště odpustila.

Je to rituál. Vylovit cigaretu z krabičky (a nejraději mám měkké obaly, kterýma klepnu o hranu levačky a naučeným způsobem jednu vytáhnu a strčím do papuly), pravou rukou škrtnout zapalovačem, z levé udělat mističku proti větru (i v místnosti) a potáhnout. Příval nikotinu mi někdy neudělá vůbec nic, někdy mě vystřelí do oblak, někdy je mi z něj okamžitě blbě. Ale neodpustím si ho. Nemůžu. A neumím to.

S cigaretou mezi prsty jsem spokojená. Mám ráda vůni čerstvého kouře (ale starý zakyslý mi vadí – proto nekouřím doma) a i když se mi to v poslední době daří míň a míň, mám ráda jeho chuť. Občas, když jsem dlouho do noci vzhůru a kolem je tak ticho, jak jen může být, poslouchám popraskávání hořícího papíru a tabáku při potáhnutí. Je v tom něco neskutečně důvěrného.

Je to závislost. Zdraví škodlivá závislost. Říká se, že děti kuřaček se rodí závislé a prochází si absťákem, taky mají častěji mozkové dysfunkce. Vidím to tak, že případné těhotenství bude fakt zážitek – protože absťák si budu procházet já. Já alespoň vím, z čeho to mám, nemusí si moje potěšení vyžrat někdo jiný.

Je to závislost a je to drahé. Kouřím v Čechách krátké Startky, venku, když se k nim dostanu, žluté Parisienne nebo když nejsou tak Lucky Strike. Marlborek jsem se překouřila a považuju je za východisko z nouze.

Nekouřím často. Zato když, pak to stojí za to. V pátek, když jsme jeli do Lipska, jsem cestou tam a pak večer vykouřila asi tři a půl krabiček. V sobotu další dvě a půl. V neděli necelou jednu. Od té doby asi tak dvě denně. Ale nejsem schopná se jich vzdát, i když se pak dusím.

Cigarety. Tolik citrátová o cigaretách….

9.8.2009 – Umřel mi notebook

Brečím jako želva.

Manžel tvrdí, že je něco se zdrojem, zejtra ho poneseme do Comforu. Prý se to dá opravit snadno a je to záležitost několika málo stovek. Naštěstí bych neměla ztratit žádná data.

Takže když nebudu online, víte co se děje.

11.8.2009 – Život bez notebooku

Jsem bez něj tak nějak ztracená. Najednou mám hafo volného času, ani práci moc hledat nemůžu, protože všechny portály jsou na internetu… Nerada lezu manželovi na počítač, připadám si, že mu strašně zasahuju do doukromí, i když to jemu nevadí.

No, v neděli jsem se alespoň pustila do přepisování not – rozhodli jsme se, že si zahrajeme od Queen „Is this the world we created“ (kdo chce, najde si na YouTube). Je to zatím jediná věc, kterou můžeme hrát i naživo – skládá se totiž pouze z kytarového doprovodu a zpěvu, což jsme si přehodili na kytaru sólo a klavírní doprovod. No, a na ten jsem si musela dát dohromady noty, protože povětšinou co je zahratelné na kytaru, není zahratelné na piáno a naopak.

Byla to psina, povedlo se, teď to pomalu cvičíme a dneska ji zkusíme nahrát. Fakt se mi moc líbí.

Jinak, trávím taky daleko víc času u plotny – v neděli to byly fazolky a pečené kuře s bramborem, včera žemlovka a na dnešek jsem si večer připravila fazole. Ale ne ledasjaké fazole! Dneska k nim ještě přibudou prasátkové plátky – no, a to mají mazlíčci rádi.

Zítra bude plněný patizon na smetaně s koprem. To abych se nenudila. A známý přinesl ze statku plnou tašku špendlíků, takže odpeckovat, do buchty a zbytek zamrazit. Hm. Už se těším. Jestli něco nesnáším, je to odpeckovávání.

V rámci přípravy na včerejší odnos potvorky do servisu jsme taky sebrali mamce ten její počítač. Byl už strašně pomalý, možná bude potřebovat přeinstalovat Wokýnka a k tomu nejspíš vyměnit pár součástek. Kamarád jí dal jiný, aby mohla mezitím pracovat, s tím, že je to stará plečka a je to jenom na tu dobu překlenovací.

Měl pravdu. Manžel nad zprovozňováním toho zázraku strávil tři hodiny (pro ty, kdo se v tom vyzná: Windows 2000, 8GB HD, RAM 216 kB – ne, to není překlep) a vrčí nad tím doteď. Nedá se na tom pouštět video, nedá se na tom koukat na moc velké obrázky, nepodporuje to české znaky, takže psát jedině a pouze bez diakritiky…

V pondělí chtěla mamka stáhnout nějaké obrázky z telefonu. Vrazila nám kábl k připojení k počítači, stáhli a nainstalovali jsme nokiácký software, načež jsme zjistili, že ten kábl nepasuje do telefonu. Nastalo velké hledání káblu. Včetně toho, že jsme se málem chytli s manželem. Začal mít komenty a já to vzala jinak, než to myslel. Hm.

Odnesli jsme počítače do opravy a cestou se stavili v T-Mobile. Tam nám sdělili, že an ten typ telefonu, co má mamka, se žádný kábl ani nedělá. tímto mi došlo, co se stalo: máteř si před nějakou dobou pořídila nokiácké véčko. Mělo to základní funkce a umělo to fotit a připojovat se k počítači. To jsme ji jaksi naučili a ona byla spokojená. Pak začala klekat baterka a displej, tak si mamka pořídila na pohled úplně stejnou Nokii, akorát v jiné barvě – ale on to je jiný typ…

Takže už nějakou dobu šašíme, nakonec jsme to se stahováním fotek vyřešili tak, že je mamka poslala MMSkou mě, nainstalovali jsme můj telefon (na asi desátý pokus) na manželův počítač a teprve pak se to podařilo stáhnout.

Svět je jakýsi divný. Nic mě nebaví, manžel každou chvíli nad něčím zabrblá nebo si postěžuje a já jsem neustále podrážděná. Parádní kombinace. Holt, trampoty v ráji – bez práce, bez peněz a jen s jedním pořádným počítačem na tři lidi, to pak musí zákonitě někde váznout. Docela chápu, že za První krize na lidi padala velká deprese, respektive, začínám je chápat…

12.8.2009 – Trampoty v ráji

Aneb jak jsme vlastně tolerantní…

Už nějakou dobu máme problém v tom, že na sebe věčně čekáme, popřípadě si sedíme každý u svého počítače a nekomunikujeme. Mě to bylo líto a trochu jsem nechápala, co jsem ale nevěděla bylo, že manželovi je to líto taky. Vypadá to, že beznotebooková doba je ideální pro doladění vztahu.

Nicméně, včera jsem dopsala svůj žalozpěv a šla jsem sebou praštit o postel. Trochu jsem si zakňučela, manžel se přišel přitulit a lámal ze mě, co je. Postěžovala jsem si, že on v poslední době jen bručí, mamka se nás snaží zaúkolovat a že život bez peněz mě týrá. Nechal mě, ať se vybrečím, pak jsme se povalovali v posteli a on tak nějak smutně koukal.

Začala jsem pro změnu lámat já z něho, co se děje. Prý, že to není nutné řešit, že si užívá, že jsme spolu. Logickou smyčkou typu ‚když jsi smutný, jsem já vyplašená co se děje, takže to vysyp‘ jsem se dozvěděla, že mu občas připadá, že na internetu trávím víc času než s ním, a i když ví, že mi na něm záleží, je mu občas smutno a osamělo. Nechtěl mi to vyčítat, protože mám prý už tak svých starostí dost.

Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že já sedím u počítače, protože ho nechci rušit ve hraní a on sedí u počítače, protože mě nechce rušit od čtení povídek na netu. Když jsem mu připoměla, že jsem mu už několikrát říkala, že když chce spát, má mi notebook prostě sebrat a půjdem, opáčil, že mě nechce nějak rušit a utiskovat…

Jinými slovy, dostali jsme se do pěkně patové situace – jako když se dva lidi navzájem pouští do dveří a neprojde jimi ani jeden…

Mluvili jsme dál a nakonec jsme čirou náhodou přišli na to, jak celá tahle patová situace vznikla: Manžel je zvyklý, že ráno vstane, pustí počítač a nechá ho najíždět, aby ho měl už připravený, když si k němu bude chtít kdykoli během dne sednout. Já zase, jak jsem s počítači pracovala a pracuju hodně intenzivně (překlady a spol.), mašinu nezapínám, pokud s ní nehodlám něco dělat. Je vám jasné jádro pudla?

  1. Manžel vstane a zapne mašinu, aby najela
  2. Já vstanu, zjistím, že manžel (tou dobou v koupelce nebo tvořící kafe) spustil mašinu. Vyhodnotím situaci jako „ach jo, zase bude celý den sedět u té věci“
  3. Zapnu svou mašinu, abych měla co dělat, než si vyřídí na počítači, co potřebuje.
  4. Manžel se vrátí z ranního okruhu bytem a zjistí, že sedím u své mašiny.
  5. Manžel zasedne ke své mašině, aby zabil čas, než já si vyřídím, co potřebuju.
  6. Oba dva strávíme den v tichosti každý u svého počítače a čekáme, až ten druhý bude mít hotovo. Ovšem neptáme se a nepoňoukáme, protože přeci toho druhého nebudeme rušit…
  7. Oba se cítíme osaměle…

A to spolu bydlíme víc jak rok a půl! Jsem zvědavá, na co přijdeme po dalších třech letech!

Samozřejmě, jak jsme na to přišli, vytáhla jsem knígu 100 výletů s Dopravním Podnikem Praha a vymysleli jsme si program:

Dneska jsme byli v malé botanické na Albertově. Odpoledne jsem měla pohovor – a když jsem se vracela, vytáhla jsem drahého telefonem na kafe o dva bloky dál. Poseděli jsme, pokecali, bylo fajn. Zítra jdeme na Pražský Semmering, v pátek do kina a v sobotu do Muzea MHD. Po osamělosti není ani stopy…

(Stejně, tohle mi fakt hlava nebere – jak jsme ze samé slušnosti trápili jeden druhého… 😉 )

14.8.2009 – Semmering a děti

Včera jsme byli na výletě na Pražský Semmering (kdo neví, zadá si do wikipedie tohle heslo – ale i s diakritikou), fotky už visí na Facebooku, jak jinak. Bylo to prima, ale nakonec daleko kratší, než jsme čekali, tak jsme si pak ještě střihli čtyřkilometrovou procházku k metropoli Zličín, kde mě naprosto uchvátila ulice s názvem „K Metru“…

Rozpoutala se menší debata s tím, že existují i ulice „U nás“ a (má oblíbená) „U Úlů“ – u té si vždycky připadám jako lehce dementní sova, když ji vyslovuju, ale strašně se mi ten název líbí.

V metropoli jsme pojedli, kibicovali jsme svědkové při výběru nových džínsů a pak jsme se stáhli domů, kde na mě čekalo několik hodin u plotny – mamka nakoupila jahůdky, borůvky, meruňky a švestky a najednou se musely zpracovat, protože dneska už by bylo pozdě. A tak mám tři plechy buchet.

Večer, když jsem šla spát, jsem na Facebooku uviděla online kamarádku, která buď měla sedět se svědkovou na pivě nebo spát – byla s námi na tom výletě. Vypadlo z ní, že jak seděly u pivka, zničehonic telefon. Synovec jí psal, že se doma táta s mámou tak strašně hádaj, že radši šel k ní. Tak mazala domů, kluk si vyčistil zuby a zalehl, spokojenej jak blecha v kožiše. Ale bylo půl dvanáctý a nikdo se po klukovi nesháněl…

Dneska jsem se rozuklízela, pak jsme vypadli do kina – G.I.Joe je opravdu skvělý film, pokud od něj člověk nečeká logiku nebo tak něco. Prostě taková letní akční oddechovka se spoustou soubojů, Paříž umístěná na pražském Karlíně, efetkní výbuchy a otevřený konec 🙂 Líbilo se mi to – do kina obvykle nechodím přemýšlet, na to si beru knihu, ale odpočinout si a nechat se pobavit. A tenhle účel to splnilo dokonale…

Bohužel, doma jsme se chytly s mamkou, kvůli blbině – ale takový, která se opakovala mnoho a mnohokrát, tentokrát to byla prostě poslední kapka. Skončilo to tím, že po hodinové přestávce s třísknutím dveřmi, kdy jsem si v parku četla, jsme to dořešily a konečně jsme se dobraly k nějakému výsledku. Ale není douklízeno… No nic, pro jeden den se to nezblázní.

Se synovcem, jak jsme se před kinem dozvěděli, to bylo tak – zmizel z domu, zřejmě se chvíli ve svých třinácti potuloval po městě, pak zavolal tátovi, že bude u tety. Táta s tím problém nemá, ba naopak – alespoň se nemusí starat. Mámě nevolal. Mobil měl přes noc zapnutý. Nikdo nevolal.

Ráno sousedi, se kterýma se zná, kluka přibalili na výpravu do kladenského akvaparku – a když byla teta na cestě za náma, že pudem do toho kina, udělala ještě zastávku u své mamky. Bylo jedenáct hodin dopoledne, když ona Matka s.r.o. (= s rozumem omezeným) volala své tchyni, že zjistila, že malej není doma, a ať mamka zavolá tetě, jestli náhodou není u ní. Moc dobře věděla, že kdyby volala napřímo, dostane takovej ceres, že by to jen tak nerozchodila…

Nesnáším tuhle frázi – ale to mi řekněte, co je tohle za matku, která si po víc než dvanácti hodinách, přes noc (sic!), konečně všimne, že je v bytě nápadný nedostatek syna, který je nota bene lehce hyperaktivní, ukecanej a hlasitej začínající puberťák…

Kluk má naštěstí ještě kam jít, ale i tak ho tohle ovlivní do budoucna, co si budem. Rozvod nepřipadá pro jeho rodiče v úvahu, barák je Matky s.r.o. a její rodiny a táta byt nemá. Teta bydlí v poloviční garsonce. Proto, i kdyby se rozvedli, museli by bydlet pořád pohromadě.

Dojal mě výběr z nejčtenějších blogů na iDnes – „Děti ano či ne“. Pisatelka obhajuje mateřství, ale bere to podle mě strašně černobíle, bez uznání té spousty šedých odstínů mezi nima – a bez jakéhokoli uznání další barevné škály.

Mně taky v šestnácti řekli, že děti mít nebudu, v jednadvaceti jsem otěhotněla, byl z toho samovolný potrat. Teď bych hnízdila, ale to bychom se asi jen tak na ten Nový Zéland nedostali. Tak se s manželem alespoň bavíme tím, že vybíráme křestní jména k našemu příjmení…

Znám díftku, která děti upřímně nechce. Nevidí důvod, proč by se měla vzdávat své svobody a životního stylu.

Vím o jedné, která by se rozkrájela, kdyby mohla mít děti – a nemůže.

Vím o další, kterou děti děsí a považuje je za mimozemšťany (já taky – akorát mě v poslední době přemáhá touha po vlastním mimozemšťanovi, který určitě nebude tak uječený a záhadný jako ta zvláštní cosi, co vídám kolem v tramvajích a na ulicích).

Matka s.r.o. měla syna ve dvaceti. O téhlé dámě no cement, tohle opravdu není ojedinělý zážitek z její strany.

Nedělila bych ženy na matky z povolání a kariéristky. Každá z nás má jiný postoj k dětem a stupeň touhy po nich je stejně odlišný, jako podmínky pro jejich přivedení na svět. Každá z nás má jiné priority, zdravotní stav, koníčky, plat, zázemí; koneckonců člověka, se kterým by byla ochotná přivést potomka na svět, taky zdaleka nemá každá.

Proč bychom se měly dělit na matky a nematky?

Já vím, pisatelka to tak nejspíš podat nechtěla, ale uvízlo mi v hlavě prohlášení typu „ty dámy [kariéristky] ani nevědí, o co se ochuzují“. Jak může vědět, že se o něco ochuzují? třeba nemají potřebu se množit a malé děti jim připadají otravné. Proč nutit takovou ženu společenským nátlakem, aby se stala matkou, když jí bude jenom z povinnosti? A kolik žen nemělo děti kvůli kariéře – a na nich závisí blahobyt rodin zaměstnanců?

Svět není nikdy černobílý, i když bychom si to přáli, a co platí pro jednoho, nebude platit pro jiného. Je to pravda v radách o výživě, v radách o cvičení, v návodech na vztahy – a stejně tak i v otázce mateřství a otcovství.

Howgh, jdu uklízet postel…

15.8.2009 – V Muzeu MHD Praha

Dneska jsme byli v muzeu. Ještě si nás tam nenechali jako exoty, takže dobrý – ale do Náprstkova si to asi jen tak nelajznem… 🙂

(Odkaz na fotky)

Spousta tramvajek, trolejbus, autobusy, kontroléry (taková ta klika, co jí dřív točili řidič tramvají), ale taky spousta zajímacích údajů.

Kdo věděl, že jsme až do 26. března 1939 měli v Praze levostranný provoz? A vůbec, že v celém Československu se mělo začít jezdit vpravo až 1. května téhož roku, ale okupace nacisty tuhle změnu urychlila a například v Ostravě se jezdilo vpravo hned od 17.?

Připoměli jsme si s manželem lístky, co jsme štípali ve cvakáčích jako malí hadi. Takový ty úzký se šipkou. Zmizely v roce 1996, není to tak dávno, ale už se to zdá jako dlouhá doba. Lidská paměť je zajímavá.

Obdivovali jsme staré tramvaje a pískali nadšením, když jsme došli k T1, T2, 3… A co teprve, když jsme poznali typy autobusů, kterýma jsme jako harantíci jezdili! To bylo nadšení!

Zamrazilo mě v zádech, když jsem si přečetla policejní nařízení z roku 1942, že židé smí jezdit jenom ve vlečném voze a to ještě v jeho zadní části a nemají přístup do motoráku. A pozdější úpravu o tom, že když byla špička, nebo prostě narvaná tramvaj, museli z vozu ven a ustoupit místo ostatním. Vzpoměla jsem si na ty rasově podložené záležitosti v Americe, kde to není zdaleka tak dlouho jako u nás, co na základě odlišnosti nesměli lidé sedět vepředu v autobuse nebo automaticky ustupovali místo těm „výše postaveným“.

Ono totiž to nařízení je jedna věc, druhá věc je, jak se cítil ten, kdo jím byl postižen. Věděl, že když nastoupí do tramvaje a stoupne si úplně dozadu, budou si na něj ukazovat. A kdyby ho chytli jinde, měl by průšvih kosmického rázu. Vůbec by mě nepřekvapovalo, kdyby spousta z nich raději chodila pěšky.

A úplně jiná věc je, co si mysleli ostatní pasažéři, ti, co se nemuseli bát společenské segregace tak, jako ti „rasově podřízení“. Kdo byl škodolibý, kdo raději odvrátil oči, kdo si myslel, že je to tak právem… Který průvodčí měl slitování a riskoval vlastní kůži, že nevyhodil, dejme tomu, stařenku a kdo raději poslal těhotnou po vlastních, jen aby se policie nesoustředila na něj? Víc než kdy jindy mi došlo, jak strašně moc je tohle všechno o lidech, o jednotlivcích a jejich postoji…

Plechový štít s nápisem Výstava – Velké přátelství za oknem tramvaje z roku 1966 vykouzlí na tváři úsměšek. O čem tak asi tahle výstava byla…

Reklama na Kvalitní čokoládu, popřípadě na Maggi’ho výrobky byly krásné, stejně jako vyhláška z roku 1894 o „zákazu kouření tabáku v otevřených vozech tramwaye vyjímajíc zadní část pro stání určenou“.

Podívali jsme se i na trolejbus, který jezdil ještě na poslední trolejbusové lince v Praze, než ji v roce 1972 zrušili úplně. Prozkoumali jsme model první pražské lanovky – byla to ta, co vedla od mostu císaře Františka Josefa do Sadů korunního prince Rudolfa, jinými slovy od Štefánikova mostu k Letenskému zámečku, což vlastně nebyl ani žádný zámeček, ale restaurace, které se tak říkalo. Nejen, že jsem nevěděla, že na Letnou vedla lanovka, já jsem ani netušila, že v letech 1926-35 vedly v její trase jezdící schody!

Prostě muzeum bylo fajn, prolezli jsme co jsme mohli – a pak jsme počkali na historickou tramvaj. Svezli jsme se z vozovny Střešovice až na Výstaviště – 35 kaček na dospěláka není zas tak mnoho. Pokecali jsme s průvodčí a užili si Prahu, kudy běžně jezdíme, zase úplně jinak.

Dala jsem si i tu práci a vyštrachala jsem původ slova „tramvaj“. Pro vaše pobavení přikládám: Slovo ‚tram‘ pochází ze skotského dialektu ze začátku 16. století, kdy označovalo železné vozíky používané v uhelných dolech nebo dráhu pro ně. „Tramway“, dráha pro vozík, byla prvně použita v roce 1826 a ve smyslu hromadné dopravy jak ji chápeme dnes v roce 1860…

Takže jsem zase o něco moudřejší. A byla to psina. A ještě jsme se pak prošli přes Stromovku domů… Na příští týden to vidím do Planetária, na Zbraslav – a v pátek máme objednanou noční prohlídku ZOO. Těším se jak malej Jára. Bydlím v Praze převážnou část svého života, ale ještě jsem si ji pořádně neprošla, tak už je načase.

Jo, a kam chodím na nápady? Máme knížku 110 výletů s DPP – těch třista kaček se do ní vyplatilo investovat. Jsou tam opravdu zajímavé tipy na výletya fakt nás to baví…

19.8.2009 – Kudy z konopí?

Připadám si dokonalá? Ne, nepřipadám. Doufám, že tak nepřipadám ani nikomu z vás. Proč? Protože byste byli zklamaní.

Ano, během čtvrt století jsem nasbírala zkušenosti, které někteří lidé nenashromáždí za celý život, dala jsem si ďahu nosem o beton a teď jsem měla opravdu štěstí, protože mám úžasného chlapa a, tramtadadá, od včerejška mám i práci. Nastupuju v září. Tak.

Jsem vcelku milá, komunikativní, otevřená, výkonná, dokážu velmi dobře odhadnout člověka (osobně, bez kontaktu z očí do očí mi to jde hůř), k přátelům loajální, obětavá, srandovní… Umím být i roztomilá, nevadí mi být za šaška, hlavně že se ostatní zasmějou. Jen tak něco mě nerozhodí.

Zároveň jsem tvrdohlavá, výbušná, mám svůj určitý morální kodex a jen máloco mě přinutí z něj vybočit. Umím tolerovat hodně věcí, ale jsou takové, jejichž náznak mě dokáže rozpálit doběla a následuje výbuch, proti kterému je Hirošima hadr.

Ano, mám vysokou schopnost empatie, a to od malička. Tréninkem jsem ji ještě zvýšila. Zároveň ale říkám to, co si myslím. Jednu chvíli jsem přemýšlela, jestli náhodou nezměním způsob chování, ale došla jsem k závěru, že to nestojí za to. Neumím se měnit, trvá mi to dlouho a ve většině případů je to i zbytečná práce.

Mám slovník starého piráta kříženého s dlaždičem, bývám vysloveně sprostá a vzteklá a má profese se jmenuje „cynik na plný úvazek“. Tady v deníčcích se často vysloveně krotím – pokud někoho z vás potkám osobně, asi bude v šoku.

Když se mi něco líbí, dozví se o tom velmi brzo všichni. Když se mi něco nelíbí, dozví se o tom velmi rychle ten, kdo za to může. Snažím se nebrat si na komára atomovku, ale občas mi to nejde.

Rozhodně si o sobě nemyslím, že jsem dokonalá. Neuměla bych to. A v podstatě se ani nechci měnit, protože i když mě moje velká huba často dostala do průšvihů, nemohla bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych některé věci neuvedla.

Jsem velmi nedokonalá a je mi tak dobře. Je to chyba? Možná.

Jsem na některé věci absolutně netolerantní. Je to chyba? Asi jo.

Ano, vždycky se nadechnu a počítám ne do desíti, ale do tisíce. Ano, představuju si, jaké by to bylo být na místě toho druhého. Ano, podnikám všechny takové ty věci, které se v těhle situacích dělat mají, dokonce myslím i na redakci, která často musí chodit a čistit a udržovat na uzdě. A pokud si myslím, že je to nezprudí moc, stejně napíšu to, co si doopravdy myslím.

Je to chyba?

19.8.2009 – I masožravka se může přežrat

Manžel v poslední době starostlivě pokukoval po naší špirlici, začaly jí totiž usychat konečky listů a spodek některých láček byl takový eklhaft…

saracenie na jezka

Dneska jsme na ni zase koukli a schla dál a dál a dál, tak jsem sedla k iNetu, projela stránky a našla následující vysvětlení (ze stránek masozravky.eu):

Buďto jsou pasti prostě jen už staré – postupně během několika týdnů uschnou celé; rostlina nemá dostatek potřebné vláhy nebo je rostlina překrmena – pasti nejsou potřeba.

Staré jsou dost, ale fujtajbl byl dole pořádnej.

Zaléváme (nebo spíš doléváme) pravidelně – manžel ji poctivě kontroluje, přece jenom, je to „jeho“ kytka 🙂

A je fakt, že toho požrala hooodně.

Tak jsme usychající pasti ostříhali, nechali jen ty nezasažené mladé a zelené a přesunuli milou saracénii do jiné části okna, která není otevřená, ale sluníčko tam svítí taky docela dost. Vyfotila jsem vám špirlici „na ježka“ – a protože posledně se mě někdo z rodiny po zaslání fotky ptal, jestli nemáme strach, že nám sežere kočky, použila jsem pro přiblížení velikosti propisku 🙂

22.8.2009 – Balíme…

Dneska jsme si dvě hodinky přispali, počasí se mnou mlátí o šutr, navíc jsme včera byli na noční prohlídce ZOO s průvodkyní. Bylo to skvělé 🙂 Slečna Olga (hele, máme další jmenovkyni) nás protáhla po severním areálu pražské ZOO a vyprávěla a vyprávěla a vysvětlovala.

Trochu horší faktor byli lidi. To, že se největší dvojice z celé skupiny postaví před nás (oba alespoň o hlavu vyšší), a nedá se před ně protáhnout – i když by přes nás oni viděli úplně skvěle, není příjemné. Ještě méně příjemné je, když se několik takových lidí zřejmě telepaticky spojí a vytvoří neproniknutelnou hradbu, přes kterou není nic vidět. A pošlapali nám kamarádku.

Disko svatba, která se odehrávala v restauraci Altán, nebo jak se to, hned u východu ze ZOO, zase načechrala peří manželovi, který tenhle druh hudby nemusí. No a pak vydržel brblat až domů.

Já teda zase brblala cestou tam – protože v tramvaji s náma jel mládežnický výkvět. Okay, k pubertě patří dělání ptákovin a hlasitý smích, ale z čeho se mi mírně obracel kufr bylo, že jedné díftce bylo vidět horní spodní prádlo. Alespoň já si myslela, že je to podprsenka. Když pak vystupovala, bylo znát, že podprsenka je to růžové pod tíma to bílé, co jí z bočního pohledu suplovalo, byla košilka, která zjevně vidět být měla. Druhá slečna by se zase měla poučit o tom, že když si beru bokovky, beru si k nim, sakra už, taky boková tanga.

To, že jí je vidět půl (_!_) ven z kalhot, je jedna věc, nad tím se pousměju, zamumlám si pod nos něco o nachlazení ledvin a je mi to šumák. Ale ten, kdo řekl pubertálním dívčinám, že vykukující spodní prádlo je sexy, by zasloužil přes držku.

Vykukující je klíčové slovo! Ne evidentně oblečené tak, aby bylo co nejvíc vidět! Ungh! Při pohledu na tanga vytažená pomalu do půli zad jsme potlačovali dávivý reflex.

Ovšem dnešní probrání mi zaručil článek na Novinkách. Dočetla jsem přesně k tomu, že KDU-ČSL navrhuje, aby rodiny bez dětí a s dětmi odrostlými podporovaly rodiny s dětmi neodrostlými. Prosím vás, nevysvětlujte mi to, pokud to někdo chápete. Nemám na to žaludek.

To, k čemu by tenhle návrh eventuálně vedl, by byla pozitivní diskriminace. To jsme viděli naposledy u jedné z národnostních menšin, na kterou dneska spousta lidí brblá a vytýká jim to, čemu je vlády X let učily.

Navíc se mi okamžitě připoměla kamarádka, která díky noži svého bývalého přišla o možnost mít děti. A kdyby o ni nepřišla díky tomu, stopla by ji vážbná nemoc. A další kamarádka, která děti mít prostě nechce. Proč by měli být lidé trestáni za svůj životní styl, potažmo za to, že se jim staly hrůzné zážitky?

Aby se zachránily důchody? Umí páni politici říci „důchodová reforma“? Je to sice drastický zákrok, ale pomalu poslední, který ještě dokáže ekonomiku téhle stárnoucí a vymírající země pozvednout. A ne její přeměnění na chovný stát…

Howgh, jdu balit, večer pádlujeme pryč…