Květen 2009

14.5.2009 – Problém se sebedůvěrou?

V poslední době se na deníčcích zase rozmohly věty typu „nemám ráda své tělo“ nebo „vadí mi, že jsem tlustá“ a podobné. Teď, je mi jasný, že deníček každý z nás je polosoukromá vylejvárnička, taky je mi jasný, že jsem na tohle téma psala mnohokrát, ale nemůžu si pomoci, abych opět a znovu nezopakovala vlastní názor. A že ho většina z vás zná…

Whitney Thompson

Na obrázku je Whitney Thompsonová, první vítězka soutěže „America’s Next Top Model“ s nadměrnou velikostí. Koukněte na ni. Není krásná? Je jí dvacet. A je to topmodelka!

A slyšela už některá z vás jméno Chloe Marshall? Jestli ne, podívejte se na obrázek číslo 2. Je to holka, která má britskou velikost 16 (pro srovnání, já mám naši padesátku a britskou 20) a přihlásila se do britské Miss 2008 poté, co vyhrála Miss Surrey 2008.

Takže, to, jestli se vejdete do menších velikostí, vám nepomůže s ničím jiným, než že se vejdete do mediálně propagované představy o světě. Do světa, který je bez retuše nedosažitelný.

To, že budete mít štíhlejší postavu, vám samo o sobě se sebedůvěrou nepomůže. Je mi líto, ale je to tak. Maximálně si pak budete říkat „ale vždyť jsem štíhlá a krásná, tak proč mě nikdo nemá rád?“ V tom horším případě pak budete říkat „Ale já nejsem anorektička, jak tě tohle vůbec mohlo napadnout?“

Krása není otázkou hubenosti. Je to otázka stylu, jak se o sebe kdo stará, jak se chová k lidem okolo sebe. Ano, krása není jen otázkou vzhledu, ale také chování a prezentace. Teď, pokud má někdo pocit, že takový dělo, jako já (už mi bylo řečeno) o tom nemůže nic vědět, mám pro něj překvapení:

Sice nemám sociální fóbii, ale nerada se setkávám s cizími lidmi. Nesnáším používání telefonu, pokud nevolám vysloveně blízkým přátelům. Nesnáším prostory narvané lidma – takže na každém koncertu, než se zábava rozjede, trpím jako zvíře. Nemluvě o dojíždění metrem. Kolikrát už pro mě musel manžel někam dojet, protože jsem se zahrabala někam do rohu a brečela jsem mu do telefonu „přijeď pro mě, všichni se hejbou!“ O své neustálé paranoie jsem tady taky už párkrát psala. Málokdo si tohle u mě uvědomuje.

Ale stejně, hubenost není mírou sebedůvěry. Opravdu si nenamlouvám, že když budu o těch třicet kilo štíhlejší, že nebudu mít strach z lidí nebo že se mi najednou bude líp komunikovat s neznámými.

Chloe Marshall

Být o něco hubenější může být do určité míry zdravotně prospěšné – pokud se to nepřežene. Proto je dle mého názoru hubnutí potřeba korigovat s odborníkem, to samé cvičení. Alespoň jednou za čas. Je pravda, že být víc ve formě (VÍC VE FORMĚ, nikoli hubenější) může člověku ušetřit značnou část zdravotních problémů a chytrý jídelníček rovněž, ale bylo by fajn, kdyby lidé nesměřovali pozornost pořád jenom na to, jestli jsou dost hubení nebo ne.

Kolem je strašná spousta věcí: koncerty, knihy, filmy, sporty, tance, kroužky všeho – od drhání přes keramiku k malbě na hedvábí a tvorbu skleněných vitráží! Rekvalifikační kurzy v práci, zvířata, korespondenční kurzy na tisíc a jedno téma. Proč si lidé obecně raději nevylepší sebevědomí tím, že by se naučili něco, co neumí jen tak někdo, ale raději se ženou za dalším půl dekem dolů? To jsme se z lidí opravdu změnili na populaci ovcí, které si nechají vrubat do mozku, že jediný způsob, jak být úspěšný v mezilidských vztazích, je být štíhlý?

Aby bylo jasno, ano, klidně si hubněte ze zdravotních důvodů a pod dohledem. Klidně si sportujte pro radost a pro lepší kondičku. Ale proboha, být štíhlý fakt není všechno a vaše problémy, kromě několika zdravotních, to NEVYŘEŠÍ.

15.5.2009 – Tak koho?

Už je to za pár… Nejen moje matura, ale i volby do evropského parlamentu. První volby, kterých se hodlám zúčastnit.

Vždycky jsem si říkala, že to není má starost. Že se nic nezmění, ať volit půjdu, nebo ne. Že nahoře jsou pořád ty stejné potvory, co si dělají, co chtějí. Chvíli jsem si omlouvala neúčast u voleb tím, že je to demonstrativní a že tím vyjadřuju svůj nesouhlas.

Jenže, ať už modrá nebo oranžová, popřípadě jinobarevná vlna, u nás se moc pestrost politických názorů nenosí. Mám ten pocit (a ano, mohu se mýlit, ale můj deníček = můj názor), že u nás, když vyhraje nějaká strana, vyhraje naprosto na celé čáře a není nucena spolupracovat s nikým jiným. Nebo se popřípadě střídají dvě, jako děti při hře na lupiče a na četníky („Tak jo, teď jste byli lupiči vy a teď zas chvíli my!“), ale muzika je pořád stejná.

Říká se, když ti něco vadí, nenadávej – udělej s tím něco. No tak jo. Co se dá dělat s politiky? Na to, uplatit je, aby zmizli z veřejného života, nemám. Na zaplacení nájemných vrahů taky nemám. Abych je úkladně odstranila sama, na to nemám vybavení, trénink, ani žaludek. Na to, dát se do politiky, žaludek nemám rovněž. Co mi teda zbývá? Volby.

No tak jo. Půjdu k volbám. Vím, kdy jsou, vím, kde je má volební místnost (300m od baráku, výmluva na lenost padá). Ale nevím, koho budu volit. Ty známější strany, ať už červené, modré, oranžové nebo zelené moc volit nechci. Moc se mi nelíbí způsob jednání jejich představitelů. Chtělo by to někoho nového, neokoukaného. Na to mi jedna kamarádka sdělila, že leda by kolem proběhl nezúčastněný potkan. Hm, bohužel to vidím taky tak.

Takže, na stránkách MVČR jsem si našla soupis kandidujících stran. Žhavím Google a hledám takovou, která mi, no, když už nebude úplně vyhovovat, tak mi taky nebude přímo proti srsti. A tý dám svůj hlas. Ne proto, že by byla nejlepší, ale proto, aby se omezilo střídání stále stejných lidí v okýnkách. Až totiž budu chtít vidět tohle, půjdu si stoupnout na Staromák před Orloj, děkuju pěkně…

Víte, možná, že se opravdu nic nezmění. Ale jedním jsem si jistá – já se budu aspoň cítit líp, protože budu vědět, že jsem s tím alespoň něco udělala: vyjádřila jsem svůj názor tím, komu jsem dala hlas…

18.5.2009 – Umřel mi notebook

Sedím u manželova počítače a nadávám jak špaček. Maturitní otázky z dějáku fuč. A rozbila se mi vodniceeeeeee! Jdu brečet.

20.5.2009 – Elektroodpad

Já mám v poslední době témata – volby, demokracie a teď ještě ekologie… Asi se ze mě stává uvědomělý občánek 🙂 Ale naštěstí jenom pomalu.

Máme doma: starý monitor, další starý monitor, manželův starý počítač, bedýnky, za chvíli k tomu přibude klávesnice (včera si tu svou zadělal voskem – ten chlap je umělec!)…

A máme doma: málo místa.

A máme doma: kupu svatebních darů, včetně pozlaceného andělíčka s housličkama, na kterého bezradně koukáme (a to ještě chlap neví, že si ho povezeme na ten Nový Zéland s sebou, jako trofej!)*, kompletního servisu nádobí, které nebudu vybalovat dřív, než budeme přestěhovaný, zapékací gril na raclette a podobné záležitosti.

A budeme mít doma: kompletní knihy od Clancyho o Jacku Ryanovi (už jich máme doma 10, tři ještě chybí) a kompletní Dunu, včetně předeher a historie (15 knih), která je objednaná v Seqoyi.

Takže, elektroodpad by měl zmizet, aby bylo věci kam dát. Člověk tak nějak ví, že to do popelnice nepatří. Co jsem sice tušila, ale potvrdila si až teď je, že nepatří ani do velkoobjemových kontejnerů (ne, že by podle stránek naší městské části měly v dohledné době nějaké blízko být). Co jsem netušila je, že vám je nevezmou ani ve sběrných surovinách. To spíš udáte zářivky a lednice, než monitory a televize…

Tak jo. Píď, píď, pídím se po stránkách své městské části. Ač jsem s nimi většinou spokojená, protože kýženou informaci vydávají poměrně rychle (i když, sem tam s nima taky zápolím), dneska ani ťuk. Tak tedy půjdeme za strýčkem Gůglem (viděli jste už dnešní kostřičku? To má být ten nalezený chybějící článek v podobě lemura, co ho teď vykopali).

Píď, píď, pídím se po stránkách zpracovávajících elektroodpad v Praze. Praha 10, no tak to ne, to máme docela daleko a čtyři kola žádný. Komwag? Ten u nás nejezdí. Ha, Pražské služby!

Hledám… Hledám… Hledám… Krucipísek, já pořád hledám… Kurník, tady zase není nic, co by mi pomohlo!

Ještě štěstí, že máme kontakty a email. Poslala jsem SOS na jejich callcentrum (ve čtvrt na deset večer tam těžko budou), tak uvidíme, co mi poradí.

A s tím voskem? To bylo, milý deníčku, tak: Měli jsme na manželově stole zapálenou velkou svíčku a večer před spaním povídám: „Lásko, sfoukni svíčku.“

Láska foukla. Nevím, co s tím udělal. On přísahá, že něžně a krátce zafuněl…

Vosk se rozprskl po celé šířce stolu a trefil: zadní stranu monitoru, zadní stranu repráku, stůl, skleněný půllitr, krabičky, juku, klávesnici a jednu z Clancyovek… Mám to i nafocené, protože taková efektivita se každý den nevidí 🙂 Odkaz

*Teď už to víš, lásko 🙂 :-*