Duben 2009

1.4.2009 – Mimo pravidla za každou cenu

Nevěř jim, to oni jen tak říkaj, že je to tady nebezpečný. Odsud dobře uvidíme, že jo kluci! Co by se mohlo stát? To uskočíme, ne?

Tohle mohla a nemusela být slova, která padla při valašské rallye. Už se nedozvíme, co vedlo dospělého muže a dva kluky, aby si stoupli mimo vyhrazená místa. Co si ale budeme nějakou chvíli pamatovat je, že je zabilo auto slovenského závodníka, které vyletělo ze zatáčky. Nechci se dotknout pozůstalých ani posádky vozu, jenom ve mě strašně zatrnulo, když jsem si přečetla článek, že onen vážně zraněný řidič se nechce nechat hospitalizovat, že chce raději domů. Já se mu nedivím. Neúmyslně z něj totiž tři lidé stojící mimo vyhrazený prostor udělali vraha. Nechtěli umřít, ani on je nechtěl zabít. Prostě si řekli, že to bude dobrý a prd ho…

Párkrát se mi za volantem málem stalo, že jsem někoho málem zabila, ani jednou mou vinou. I když jsem svého času dělala za volantem chyby docela slušné, vždycky jsem ohrozila jenom sama sebe. Bohužel, v okamžiku, kdy mi chodec skočí mimo přechod pod kola, jsem vrahem já. Já se budu dívat na to, jak se mi rozpleskne na předním skle, já se budu dívat na jeho pozůstalé, kteří si mě možná najdou a budu marně hledat slova před jejich obviňujícími pohledy, i když za to nemůžu.

Uvědomují si vůbec lidé, že průměrné půl tuny nebo tunu vážící auto sice má skvělé brzdy, ale že setrvačnost ho poposune po vozovce i přes zastavená kola? Vždycky když vidím někoho přebíhat silnici těsně před náklaďákem, mám šílenou hrůzu, vždyť to jsou mnohatunové kolosy! Ty nezastaví na fleku jako fabie! A taky přebíhači před motorkama mě baví. Málokdo si uvědomuje, že motorka NENÍ auto a tak při příliš prudkém zastavení se buď převrhne přes přední kolo nebo smykem lehne…

Jízda na červenou. Je tam teprve tři vteřiny, to stihnu! Prásk! Takhle naboural švára s přítelem v autě. Jel na zelenou a střihl mu to přes křižovatku řidič vezoucí dceru do nemocnice. Švára měl myslím zrovna Mitsubishi Eclipse, druhý řidič fabii nebo felicii, a jenom díky bleskovým reflexům mu švára neprojel autem – jenom mu ustřelil předek.

Pod vlivem. Hele, jedno pivo, to ani nenadejcháš. Podívej, ani se nekymácíš, jdeš rovně, to dojedeš, ne? Máš to jenom pět kiláků… Kolik čtete každý týden zpráv typu „řidič pod vlivem alkoholu usmrtil dva chodce“?

Jízda bez helmy. Včera svědková vyprávěla o kamarádovi, který sedl na motorku pod vlivem a bez helmy. Nehoda. Operace mozku. Ochrnutý na část těla, pak už snad jenom obličej. Na mě spadla motorka, když jsme jeli s bývalým na oslavu Velikonoc k babičce. Příliš prudce puštěná spojka, přetížená motorka se postavila na zadní, lehce nevyvážená řídítka a šup, letěli jsme. Dopadla jsem na zem, na mě ex a na něj dvousetkilová motorka. Škody? Ohnuté zrcátko, uražená stupačka a trochu odřená jedna helma. Proč? Protože jsme oba dva měli boty s protektorama, kalhoty z cordury s protektorama, bundy s protektorama a páteřákem, rukavice a helmy!

Víte, když člověk sletí z mašiny ve vyšších rychlostech, koulí se po vozovce a pokud má štěstí a nenarazí na překážku typu svodidla / patník / strom / velkej šutr, často se zvedne a odejde po svých. Ale v těch nižších rychlostech člověk „klouže“ po asfaltu – a pokud nemá motohadry, nechává na něm tenkou vrstvičku kůže, pak svalu a když je to na správným místě, pak i kosti. Rozetřenou po asfaltu. U utržené končetiny ještě může být jakás-takás šance, že snad půjde přišít. Ale ještě jsem neslyšela, že by někdo dal dohromady z toho červeného blátíčka na vozovce.

To je jedno, že už pořádně nevidím a neslyším, jezdím tudy léta! Jasně. A známou na motorce na Baranďáku narval starý řidič svým autem na svodidla a táhl ji několik desítek metrů! Operace obou kolen, motorka na hadry.

Nemusím dávat přednost v jízdě! Jo, to taky říkala ta řidička, která zničila kamarádce motorku a přivodila jí dlouhodobé problémy se zádama. Netřeba mluvit o tom, že byla pod vlivem (ta řidička, ne ta kamarádka). Nebo taky ta kočka, co nedala přednost v jízdě kamarádovi na Freewindu a zatímco on jel po hlavní a ona ho viděla, začala na něj najíždět. Koukala přímo na něj a najížděla na něj. Zatroubil a ona na něj najížděla dál. Ještě, že krajnice byla dost široká.

Nemusím se koukat do zpětných zrcátek. Jo, včera tu nic nejelo, dnes tady taky nic nepojede. Jeden takovej sundal svědkovou ve Vyškově. Zrovna ho předjížděla a byla vedle jeho auta, podotýkám, že v rychlosti kolem 55 km/h, když hodil blinkr a strhl volant vlevo… Holka přežila, pár modřin, motorka na sr… Však víte.

Můžu předjíždět v zatáčce a před horizontem. Tahle debilita mluví sama za sebe.

Když chodím v noci po okresce, oblékám se pokud možno nenápadně, abych byl vidět v poslední vteřině… Sakra, alespoň si kupte takový ty práskací náramky, dělaj se i reflexní. Prdněte si jeden na pravou nohu, druhý na pravou ruku a choďte po levé straně vozovky…

Máme pravidla, která jsou stanovena proto, aby se nikomu nic nestalo. Pořadatelé závodů jsou lidé, kteří vědí, co se může stát, proto když vám řeknou, abyste někam nelezli, nelezte tam. Stokrát se nic nestane, po stoprvé z vás bude novinový článek a noticka ve zprávách na Nově.

Dodržujte základní pravidla bezpečnosti – kvůli sobě i kvůli ostatním. Fakt vás moc prosím…

1.4.2009 – Potřebuju prachy Zn: Na blbosti

Tak do třetice – zatímco čekám na přítele, lozím po netu a vymýšlím nesmysle. A vymýšlím, jak se dostat k věcem, které nepotřebuju, ale chtěla bych je mít. Naprosté blbinky, které potěší…

Pojďte, pani, budeme si hrát: Za co byste utrácely, kdybyste měly neomezený přísun peněz a pokryté všechny životní náklady (tj. kde bydlet, účty zaplacené, jídlo nakoupené podle libosti, vybaveno dle libosti…)? Jaké jsou vaše oblíbené „blbiny“, které si pořizujete pro úsměv na tváři a jsou vaše malé ‚něco navíc‘?

Já v současnosti utrácím za takové ty malé placky. Mám jich na bundě šest a říkají (v angličtině):

„Já nejsem divná, já jsem talentovaná.“

„Pondělí stojí za ho*no“

„Mír, láska a takový ty sračičky“

„Varování pro rodiče: nevhodný obsah“

„Pití kávy a flákání se jsou součástí toho, co dělám“

a „Nechť tě provází Síla“ (to z Hvězdných válek).

Mít prachy, asi bych si další nekoupila, protože bych za chvíli vypadala jako chodící prodejní stánek těhle placiček. No, možná ještě dvě, ale ty na sebe navazují: „Žijeme v divném světě, buďte sami sebou…“ a „Masový vrah v převleku“. Dobrá, ještě se mi líbí „královna vesmíru“, ale tím už fakt končím…

Já totiž mít prachy, skupuju hrnečky a trička svých oblíbených webových komiksů a webových stránek vůbec. V tuhle chvíli sleduju tyhle komiksy: Darths & Droids, The Order of the Stick, Anti Heroes, Menage a 3, Geist Panik, Sister Claire, Least I Could Do, Out at Home, Garfield, XKCD, Headtrip, Wulffmorgenthaler a Brathalla. Taky dělám ten korespondenční kurz How to Think Sideways. A každá tahle věc má svůj webový obchod. Já mám vyhlídnutý v každým alespoň jednu věc, většinou tak kolem 15-20 dolarů… Asi si je postupně koupím. Nemůžu si pomoci. Je to silnější než já.

Celé to začalo trikem Simon’s Cat na podporu Královské britské společnosti proti krutosti na zvířatech. Aby jste věděli, Simon’s Cat je tohle video. Pořídili jsme si dvě, jenže já ve své marnivosti koupila jedno Lko a jedno Mko… No, tak jsme to Mkový dali sestře – ty rozzářený vočička stály za to. V nošení Lka se střídáme 🙂

Až bude po svatbě a nebudeme muset škudlit kačku, začnu si pomaloučku pořizovat tyhlenty blbinky. A až jednou přijdete na kafe, dostanete ho do hrnku s kresleným vtipem a budete vědět, která bije. Cirrat ukájí svůj smysl pro blbinky 🙂 A když budete hodný, dostanete ty s Garfieldem („Dejte mi kafe a nikomu se nic nestane“ nebo „Existuje život před kávou?“) nebo s Wulffmorgenthalerem a žralokama plujícíma písečnou pláží („Nemůžu dýchat!“).

Ne, to ani nemělo být tak vtipný. Prostě jsem ze sebe musela vypsat tu touhu kliknout na ten odkaz na obchodě a utratit prachy, které budeme za měsíc potřebovat 🙂

1.4.2009 – Zuby

Roste mi osmička, budu zas o něco moudřejší. Ale to, jak mě každý večer bolí půlka čelisti, mi fakt na náladě nepřidává.


Apríl se zase jednou projevil tím, že jsem do pěti do rána nemohla usnout a tak jsem nakonec prospala půl dne. A teď mě bolí zuby. Už zase.

Pokud brzo nepřestanou, objednám se k zubačce. Mám úžasnou doktorku, tkerá má se mnou svatou trpělivost – což je dobře. Když si totiž sednu do křesla a světlo mi svítí do očí, mám doslova záchvaty panické hrůzy. To ale až od té operace očí před dvěma lety. Taky tam bylo světlo do očí a i podobné křeslo, ale ten pocit odřezávání rohovky… No, jsem ráda, že jsem si nechala oči opravit, ale zároveň vím, že na další takový zákrok už asi nepůjdu. I já jsem v lecčems srab.

Jdu se zdopovat ibuprofenem a propláchnout dutinu ústní, aby se mi tam něco nezanítilo, ale je mi jasný, že můj dnešní záznam stojí za prd. Jenom mrmlám, abyste o mě věděli. 🙂 A zítra mám dvě zkoušení, jeden referát a k tomu ještě dostanu výsledky písemky z minulého týdne. Strašně se těším :-/

Zítra zanadávám zase na jiné téma, nelámejte si nade mnou hlavu. Jenom si tak bručím. 😉

3.4.2009 – Ještěří syndrom

Vylezlo sluníčko. Je to oficiální. Od středy pobíhám kolem v košili s krátkými rukávy a ve svetru, jestli to takhle půjde dál, za chvíli vytáhnu sandály. V létě nosím jenom a pouze sandály 🙂 Nevím proč, prostě proto.

Včera jsem měla další srážku s naší češtinářkou. Nemá mě ráda. Už od začátku školního roku mi tvrdí, že se jí schválně vyhýbám a že chodím na všechny předměty, jen na češtinu ne. Bohužel, tvrdila že jí spolužáci řekli, že s s nimi píšu (to na podzim) a nebyla to pravda, pak že jí ukazovala třídní ode mne SMSku – nikdy jsem třídní SMSku neposílala, jenom psala e-maily, pak zas že chodím do školy pořád, jenom že jí se vyhýbám. Nedávno taky říkala jak spolužákům tak ředitelce, že mě nemůže oznámkovat, protože za toto pololetí nemám jedinou známku. Hm, měla jsem jich asi devět. Ale co, kašlu na to. Sice mi říká, že mi dá na klasifikaci čtyřku, ale to je mi úplně jedno. Na vejšku se nechystám a k matuře mě pustí čtyřka-nečtyřka. 🙂

Cestou ze školy jsme si s děckama užívali sluníčka a vedli pitomé řeči. Prostě jaro. A všichni tři jsme byli správně rozplesklí, spolužák dokonce usínal. Prostě jsme se nahřívali na slunku jako hadi.

A dneska jsem si „ještěřího syndromu“ užila spoustu. Totiž, pokud normálně nevstávám do školy, málokdy dopoledne vylezu z baráku. Já jsem noční zvíře a s ranním vstáváním mám problémy. Ale dneska jsem měla v deset schůzku na Malé Straně v jedné personální agentuře.

Zahodila jsem tam svůj životopis, nechala jsem se vyzpovídat slečnou (paní?) a nechala jsem si od ní poradit. Její zpětná vazba mě zarazila, ale měla pravdu. Já se totiž neustále snažím sehnat nějaké „bezpečné místo“ a dělat administrativní sílu, takovou tu klasickou kancelářskou krysu. A ona se vám tak na mě zadívala a pravila:

„No, nezlobte se, ale můj subjektivní pocit je, že vy se v té administrativě nebudete cítit dobře. Podle mého názoru byste měla spíš zamířit někam, kde se pracuje se vzděláváním, s rozvojem člověka, nebo nějakou tu pomoc – já se v tomhle oboru nevyznám, ale nebylo by to i vám příjemnější?“

Milá paní V.Š., ani netušíte jakou máte pravdu… Bohužel, současný sociální sektor je tak sešněrovaný občas vcelku nesmyslnými pravidly, že se v něm skoro nedá dýchat a paradoxně je v něm daleko víc papírování než v běžné kanceláři… :-/ Ale co, zkusím oslovit nějakou cestovku – třeba bych jim mohla někde dělat referenta 🙂 Nebo tak něco 🙂

Pak jsem se zastavila ve „svém“ zelinářství: na rohu Karmelitské a Tržiště je výborná malá prodejna zeleniny a ovoce. Taky tam mají čerstvé bylinky. Tak čerstvé a dobré, voňavé, jsem nikdy nikde jinde nesehnala. Mají teď problém s tržbami – dodávali hlavně do restaurací a ty už tolik neodebírají. Krize. Tak pokud někdy půjdete kolem, nezapomeňte se zastavit a kupte si domů bazalku na rajčata. Litovat nebudete.

A dál jsem pokračovala ve slunění. Dorazila jsem za svědkovou a chvíli jsem si hrála na taxikáře – ještě nemá dodělaný řidičák a potřebovala hodit na dvě firmy kousek za Prahou, tak jsme se svezly. A zrovna, když mi ze sluníčka bylo tak akorát a začala jsem připomínat spokojenou ještěrku se sluncákama (bez těch ani ránu! Spíš přes den vylezu bez spodního prádla než bez slunečních brejlí!), mi do cesty přišla SMSka ohledně rodinných trablí.

Jo a poslušně hlásím, následky Šíleného podzimu už pomalu mizí. Tentokrát byly mezi záchvaty skoro celé tři týdny. Bohužel, ještě nás neopustily docela, ale je to znatelně lepší. Bohužel, ten poslední byl zrovna předevčírem v noci a dneska tahle bomba…

No do háje. Nic, jdu dejchat. A dát si štrůdl. Pokud se do mě po snězení plné mísy zeleninového salátu ještě vejde…

Vaše (opět vystresovaná) prohřátá ještěrka citrátová

PS: Jestli tohle najde někdo z rodiny, jsem mrtvá… Ale dusit to v sobě neumím a dělat vlny nechci… :-/

4.4.2009 – Neobvyklý víkend

Tedy, není to zas tak dlouho, kdy jsme se snažili si takhle užívat každý víkend, ale už je to přes půl roku, co jsme si s bumanželem jen tak vyrazili. 🙂

Jednak jsme vstávali poměrně pozdě, asi o půl dvanácté, pak se chvíli učil nové písničky a kolem jedné jsme vypadli. Den byl nádherný, slunce se smálo a my jsme se rozhodli sehnat mu nové džíny na svatbu a podívat se po botech a pro sebe jsem se chtěla podívat po nějaké bižuterii na svatbu.

Myslela jsem, že to bude daleko horší, že se budeme tahat z obchoďáku do obchoďáku a budeme celí utahaní a vzteklí, ale dneska byl den tak nádherně v klidu! 🙂 Prolezli jsme Anděla a byl pokoj.

saty

Džíny jsme ulovili na první pokus v Marks and Spencer. Mám tenhle obchod strašně ráda 🙂 Počítají tam totiž i s normálníma dýchajícíma ženskýma, nejen s retušovanými modelkami z časopisů – důkazem toho budiž i fakt, že jsem tam dnes ulovila kromě džínů pro přítele i šaty pro sebe. Ano, přesně ty, co vidíte na obrázku. Jsem z nich nadšená. Strašně moc. Jsou z čisté bavlny a střih mi sedne jak pr*el na hrnec, prostě paráda 🙂

Dál jsme byli lovit v bižuterii. Mám náhrdelník, dvoje náušnice a dva rádoby stahováky z tenkých proužků postříbřené kůže. Když jsem to ukazovala večer mamce, šatičky pochválila a pravila, že ty stahováky bych si měla vzít na sebe ke zkouškám z té češtiny. Myslím, že se jí dost dotklo, když se dozvěděla, že o mně kantorka prohlašuje, že jsem lempl… To mě taky 😉

Po svíčkové k obědu jsme šli kolem kina a řekli jsme si, že se mrknem co dávají. Na prvním řádku svítil nápis „Monstra vs. vetřelci“ a protože oba milujeme animáky, neodolali jsme. Lépe řečeno, já jsem začala pískat, že bych na to strašně chtěla jít 🙂 Dát na kase čtyři a půl kila za dva lístky mě zarazilo, ale zjistili jsme, že je to dražší než obvykle kvůli promítání ve 3D. A tak jsme poprvé v životě koukali na trojrozměrný film.

Je to miloučká hloupůstka. Nejlepší scény zahrnují amerického prezidenta přehrávajícího mimozemskému robotovi písničku z Policajta z Beverly Hills, obludku svádějící želé a větu „Tys taky chodila s Derekem?!“ Ale je to fajn, když prostě chcete vypnout, třískat se smíchy, neřešit nějakou zápletku a prostě si užít ztřeštěnosti filmu. A pokud máte možnost, jděte na to ve 3D. Už kvůli záběrům vesmíru na začátku filmu se to vyplatí. I kdyby se vám ten zbytek naprosto nelíbil… A pozor, nečekejte žádné hluboké myšlenky, i když se je tam tvůrci chystali strašně zjevně propašovat. 😉

Cestou z kina jsem ještě zaprotestovala, že nechci aby se přítel ženil v Prestižkách. Prostě mi to připadalo… No, nepřipadalo mi to jako to ono. Nebylo to to pravé ořechové, ba ani jahodové ne. Zakopli jsme o prodejnu bot Salamandr a v ní o jedny tenisky, které vypadaly rozumně. Jsou černé a kožené s moc pěkným zpracováním a jsou prý hodně pohodlné. Mají jedinou vadu na kráse – značku Hugo Boss a cenu přes tři tisíce. Zaargumentovala jsem Teorií botové nespravedlnosti kapitána Elánia* a boty teď odpočívají v krabici na skříni.

Opravdu si myslím, že si raději koupím kvalitní kvalitní kvalitní věci za třeba vysokou cenu, ale takové, na které se budu moci spolehnout. Mamka měla jednu chvíli záchvaty nakupování u stánkářů, ale už několik let raději obě investujeme do opravdu kvalitních věcí. Které pak ale máme roky a roky a nemusíme řešit, že se tuhle mění barva, tamhle se pářou a tady rozpadají. A pro ukázku – koupila jsem si hadrové tenisky ve slevě za pětikilo a těžké kožené Steely s ocelovou špičkou a patou za dva a půl tisíce. Hádejte, v čem se mi při teplotách nad 15 stupňů potí chodidla? Ano, správně – v těch teniskách! Paradox, že?

Zastavili jsme se taky v knihkupectví, pokecali s kamarádkou a zakoupili dalšího Feista. Už nám chybí jen pět knih k tomu, abychom měli kompletní sérii ze světa trhlinové války. Jsme lehce posedlí 🙂

Odpoledne jsme zakončili posezením na terase pizzerie s výhledem na Anděl. Prodebatovali jsme pár věcí, popíjeli limonádu a seděli ve stínu, zatímco na protější stranu ulice ještě pařilo sluníčko. Měli jsme také možnost pozorovat zásah Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy – evidentně se někomu v tramvaji udělalo zle nebo tak něco. Byl to systém Rendez-vous v praxi. Systém rendez-vous u záchranných služeb znamená, že na místo jsou vyslány dva vozy. Jeden je Rychlá lékařská pomoc (RLP), kde je přítomen lékař a zdravotník. Ti dorazí na místo v osobním autě a protože je auto menší, lépe manévruje v zacpaných ulicích Prahy a lékař se dříve dostane k pacientovi. Zatímco lékař už pracuje na pacientovi, dorazí Rychlá zdravotnická pomoc (RZP) ve velké sanitě a zatímco přeberou pacienta, lékař z RLP už může vyrážet k dalšímu pacientovi. Já osobně to považuju za skvělý systém. Také bylo vidět, že než dorazila RLP a pak i RZP, netrvalo to ani deset minut a ani doprava nebyla tolik omezena.

Mimochodem, na hlavní stránce ZZS Hl. m. Prahy je výzva, že jeden jejich kolega záchranář, který desel let dělal výjezdy, možná bude potřebovat dárce kostní dřeně. Já osobně jsem v registru dárců kostní dřeně od doby, kdy otec jednoho z mých přátel potřeboval dárce. Pokud vy sami nemůžete, ať už z jakéhokoli důvodu (a je v pořádku mít z toho prostě strach), aspoň pošlete slovo dál.

Teď už v klidu posedáváme doma a jen tak vegetíme 🙂 Je nám dobře. Už dlouho jsme se takhle neužili a nevyrazili jen tak do města, beze spěchu a v pohodě 🙂

Přeji hezký zbytek víkendu.

————————————————-

*Správně „botová teorie“ sociálně-ekonomické nespravedlnosti kapitána Elánia:

„Vezměte si například boty. On si vydělal třicet devět tolarů měsíčně plus příplatky. Pár skutečně dobrých kožených bot stál padesát tolarů. Ale boty za přijatelnou cenu, takové, které vydržely sezónu, někdy i dvě, i když po tom, co se ošlapaly, do nich pekelně teklo, stály deset tolarů.“ …

…“ Věc spočívala v tom, že dobré boty vydržely roky a roky. Člověk, který si mohl dovolit dát padesát tolarů za pořádné boty, měl obutí, jež jeho nohy udrží v suchu ještě za deset let, zatímco chudák, který si mohl dovolit dát za boty jen deset tolarů, utratí za stejnou dobu sto tolarů a přitom bude mít prakticky pořád mokré nohy!“

Citát (c) Terry Pratchett, kniha Muži ve zbrani, překlad Jan Kantůrek. Vydalo nakladatelství Talpress

5.4.2009 – Smogová neděle

Dneska jsme zase prospali ráno. Slastný to pocit 🙂

Měli jsme se švárou domluvený oběd v jednu, ale už když jsem si před jedenáctou ve vaně zuřivě odchlupovala nohy (to abych si mohla vzít ty nové šaty), ozval se za dveřmi koupelny bumanžel:

„Lásko, já vím, že to zní neuvěřitelně, ale brácha už je tady!“

Vykoupaná a zabalená v ručníku a županu, jsem šváru chudáka přivítala slovy „Kdo jsi a cos udělal s Danem?“ Totiž, aby švára přišel načas, natož brzo, to jsem měla pocit, že se hroutí svět 🙂 Naštěstí, svět byl zachráněn – přišel nám říci, že oběd se neuskuteční. Měl neočekávanou službu ve fitku, ten člověk co měl mít službu dneska se nedostavil, tak ho stáhli jako náhradu.

Švára je vůbec zajímací človíček. Je o necelého půl roku starší než já, dělal profesionálně kulturistiku, je několikanásobný juniorský mistr republiky ve své třídě a byl šestý na světě. Než si tou obrovskou zátěží doku*vil zdraví :-/ Teď dělá trenéra ve fitness a je opravdu dobrý. Jeho přítelkyně je taky trenérka – přítel tvrdí, že je ještě o něco lepší než švára. Samozřejmě, jak se dá čekat, kovářova kobyla chodí bosa – to jest, netrénujeme s nimi. Ačkoli jsme se už x-krát domlouvali, že zajdem do posilky, nikdy to nevyšlo. Jednou jsem byla nemocná já, pak švára, pak jeho přítelkyně, pak bumanžel… Pak nikdo neměl čas… No úžasné. 🙂

Na oběd jsme šli klasicky na Pětník a se svědkovou 🙂 Pokecali jsme, probrali jsme kde co, tímto zdravím vyhořelý nout a říkám: mohl to být větrák a pak se nic neděje, jenom si nechte stáhnout data z HD! Opravdu, jsou horší věci, nad kterýma se dá vztekat!

Po obědě se přítel stáhnul domů a jal se učit další písničky na vystupování Areny s Tanjou (kdo má zájem, zaleze na server bandzone a najde kapelu Arena), zatímco se svědkovou jsme zalezly do garáže a zkoušely nastartovat motorku. Hm, šlo to tak, že to spíš nešlo, asi slabá baterka. V týdnu si zase pučím nabíječku a zkusím to tam připojit, tentokrát správně…

Nakonec jsme si daly spicha s jedním jejím kamarádem a protáhli jsme nohy od Kulaťáku na Dejvicích přes Pražský hrad, Nerudovku, Malou Stranu, Karlův most a Staromák až do cukrárny Myšák ve Vodičkově. Vše pěškobusem. Příjemně mě překvapilo, že jsem jim vcelku stačila a ani mě nebolí kolena. Hurá, hubnutí pokračuje! 🙂 Jediným následkem je puchýř na pravém chodidle, ale co už.

V Myšákovi bylo docela příjemně, ale musím říci, že příště půjdu raději zase do Alchymisty u Letné – ceny stejné, prostředí ještě o něco pěknější a dorty více čokoládové 😉

Při návratu domů jsem ještě vytáhla z peněženky poslední dvoustovku a koupila jsem další čtyři levné filmy: Nebeské jezdce, Smím prosit, Equilibrium a Pianistu. Mamka tvrdí, že Pianistu už máme – ale toho máme jako knihu. 🙂 V pátek jsem taky ulovila Gomorru, nevím, jestli jsem to tady psala; je to kniha o neapolské Camořře a její autor, který v Neapoli vyrůstal, se po jejím napsání musel začít skrývat. Hrozí mu smrt za vyzrazení jejich praktik. Těším se, až se začtu 🙂

No, před chvílí jsem byla vylovit z hrnce večeři, maso s brambory, jednoduchý eintopf. Mamka si mezi řečí postěžovala, že se štítí kuchyně a jestli bychom s tím nemohli něco udělat. Inu, zeptala jsem se mezi nandaváním jídla do misek, zda by byl přítel ochoten zítra večer vytřít. Vyrazil mi dech:

„A nedělali jsme to nedávno?“

„Ano, lásko, před dvěma nebo třema týdny.“

„No tak to je ještě brzo, ne?“

On to vážně myslel vážně 🙂 Tak jsem zaargumentovala, že se blíží Vánoce a brzo se zase budeme muset koupat 🙂 Ale myslím, že zítra vytře 😀

Hezký zbyteček neděle.

8.4.2009 – Vyždímáno…

Už jenom pověsit…

Češtinářka se rozhodla, že mi zatopí pod kotlem. Ok, chápu, že chce mít víc, než jenom těch pouhých sedm známek, co u mě za tohle pololetí má, ale zkouší mě pokaždé, když máme češtinu. V překladu: zkoušela mě ve čtvrtek, zkoušela mě včera a zkoušela mě i dnes. A protože jsme dnes měli trojhodinovku, zkoušela mě dvě hodiny a poslendí hodinu jsem měla referát… Jsem vyždímaná, total.

Zničehonic jsme zjistili, že máme klasifikační konferenci 20.4. To by mě zajímalo proč…

Ne, zpět! Nechci to vědět! Nechci nic vědět o tom, jak se vede naše škola!

Ať je to jak je to, v praxi to znamená, že máme na uzavření známek za celý čtvrťák další tři pracovní dny: zítra a pozítří máme prázdniny, v pondělí je svátek, v úterý píšeme maturitní písemky – a zbytek žáků jde někam na výstavu (nejsou české národnosti a proto nepíšou slohovku). Takže zbývá středa, čtvrtek a pátek.

Ve středu jsme se dohodly ještě s díftkou, co mi bude fotit svatbu, že si raději napíšeme písemku z dějepisu den předem, protože čtvrtek bude vražedný i tak. Naštěstí s tím kantorka souhlasila. Ono totiž ve čtvrtek máme první dvouhodinovku češtinu – a hodně se budu divit, pokud mě nevyzkouší ZNOVA. Pak je dvouhodinovka ruštiny – tam nás vyzkoušet prostě musí, abychom měli známky. Následuje dvouhodinovka dějepisu, ve které budeme psát písemku z němčiny (jak šaramantní) a hned potom test z druhé světové. Celý den bude korunován písemkou ze ZSV na téma Kant a Hegel. Aspoň že ne Marx… V pátek už jen drobné a bezvýznamné zkoušení z angliny (alespoň jedna věc, kterou se nemusím zabývat) a možná další refec ze zemáku. A pak klid…

Takže, zítra letím na poštu poslat dva balíky do Emeriky a několikero mnoho oznámek, která jsme ještě neposlali, dojdu do květinářství objednat kytici a pak se vrhnu na překlad z němčiny (atlas), který musím dodělat do víkendu; do středy musím taky sepsat kompletně celý čtenářský deník za tento školní rok (opruz! čtu v průměru 200 stran denně. Denně!), dodatlit seminárku a refec na děják a poslat je kantorce (blahoslaven budiž Email Emailovič Emailov!).

V pátek jdu ráno na masáže, v poledne na Pivní maják dorazit tu merendu a pak na druhý konec města za kamarádkou, kterou jsem už strašně dlouho neviděla, načež se sebereme a půjdeme s přítelem do Nosferatu vybírat košili na svatbu. Ha!

Týpek, od něhož máme mít zapůjčené ty autobusy se neozval. Nemůžu ho sehnat. V pr*eli! Další výdaje na obzoru, ale už se nedá cuknout, autobusy být musí, ještě ale uvidím kolik… Takže ještě tohle sehnat…

V sobotu pojedeme na místo merendy, zjistit co se musí upravit a taky to tam nafotit, aby zvukař věděl co s sebou. Uá. Alespoň, že neděle je relativně volná. Už přemýšlím, jak se vyhnout rodinné slezině v pondělí, ale zřejmě marná lásky snaha… To bude ještě psina, děda totiž tyhle věci bere velmi vážně, táta si nedovolí říct „ne“ a přítel ženský nebije. Nikdy, vůbec, za žádných okolností a ani pomlázkou. U nich v rodině ho k dodržování Velikonoc přestali nutit, když si uvázal pentličku na eskrimu (to je taková tyčka jako ta na obrázku) a že teda mamku vyplatí tímhle…

Právě jsem odeslala skoro 9 hadrů za dort a zákusky. Zastavte někdo moje oči, protáčejí se mi panenky…!

Jo a ještě veselou příhodu na závěr. Moje fotografující spolužačka má chorobný strach z výšek. Má taky problémy s létáním, i když říká, že když se nekouká z okýnka a je tam ta pevná podlaha, může si alespoň představovat, že je v autobuse… Když letěla poprvé do Anglie, stewardka si všimla, jak je zelená, uklidňovala ji a aby ji uklidnila ještě víc, zavolala pilota…

Když ho fotografka viděla, vztekla se ve svém strachu ještě víc a začala ječet:

„Co tady děláš ty haj*le! Kdo pilotuje to zas*aný letadlo?! Padej do kabiny a nehni se odtamtud!“

Nutno dodat, že jinak je holka velmi slušná a společenská díftka. Jo, co dokáže strach… 😉

12.4.2009 – Velikonoce a pozvánka

Velikonoce jsou fajn svátky – pro děti. A pro ty, kdo je moc neslaví…

Já patřím do té druhé kategorie. Nezdobím, nervu kočičky a netahám domů zlatý déšť (alergie je potvora), nebarvím vajíčka (nikdo koledovat nechodí), nepeču beránka (kupovat formu kvůli jednomu dni v roce se mi nechce), zato si udělám dobré papú.

Pátek jsem prolítala v ovzduší, ráno na lymfatickou masáž, nakoupit na víkend, zašla jsem na Pivní Maják dohodnout věci, pak na oběd se svědkovou a další kamarádkou, cestou odtamtud jsme zapadly do drogerie – a pořídily mi drátěnku. Do vlasů. Prý je nejlepší na dělání drdolů – udělá se culík, přes gumičku se přetáhne drátěnka a na tu se pak aranžujou vlasy. Dělá drdol nadýchanější a taky v ní prý líp drží vlásenky… No už se těším 🙂 Večer jsme vypadli s bumanželem do Nosferatu pro košili. Měl tam nějaké vyhlídnuté, nakonec jsme pořídili úplně jinou, s malým drakem vepředu – a velkým drakem přes celá záda. Babičky šlehne…

Včera nás vyzvedla fotografka (dneska slaví nározky, tak všechno nejlepší, Dashed!), naskákali jsme jí do auta a jeli se podívat na statek, kde bude večerní merenda. Paráda! vymysleli jsme všechno, chlapi slíbili, že natáhnou elektřinu kam budeme potřebovat a vykliděj stodoly, takže kapely budou pod střechou, grily budou pod střechou a výčepy taky. Až přestanu bejt líná (což bude možná už v tomhle století) udělám nákres a hodím ho sem: kde bude ohniště, kde budou zaparkovaný motorky, kde budou stát stoly a kde toi-toiky, kde je potok a kde se dají postavit stany, no prostě všechno.

Dorazili jsme domů a já zjistila, že mám dvě hoďky na to, abych připravila kuře, nádivku a moučník, páč na večeři máme pozvané kamarády známé pod názvem Bratia Kokosáci (páč když je člověk poslouchá, každou chvíli z nich vypadne něco, na co se dá zareagovat jenom „Ty kokos!“). Od jednoho z nich si půjčuju autobusy. Budou s nápisem „Mažoretky“ a budou oranžový 😀

Pět zakoupených plátků vepřového jsem prdla na dno pekáče pod kuře, vše pořádně osolila, pokmínovala a opepřila – a do kuřete jsem prdla ještě nakrájený citrón a svazek čerstvé máty. Mamka na to koukala a mrmlala si pod fousy něco o experimentech… Co na tom, že poslední dva roky dělám kuře pouze s citrónem a mátou…

Moučník jsem taky udělala narychlo a spokojeně: mamka v domění, že nakoupila zásoby kysané smetany (které máme opravdu obrspotřebu), přitáhla domů čtyři šlehačky. Tak jsem je ušlehala s vanilkovým cukrem a ztužovačem, vmíchala do nich žervé bez příchuti a nakrájela jsem do misek citronovou a kakaovou babetu a pořádně to provrstvila. No, užrat se mohli všichni a ve všem 🙂

Seděli jsme až do půlnoci a stříleli po sobě historky. A aby bylo jasno, mám potvrzeno, že jsem na magory odborník, páč jedním jsem odmalinka: když jsem byla malá, byli jsme v Afganistánu a já měla jako jediného společníka (kromě mamky) psa. Přestala jsem mluvit, začala jsem štěkat, při všech příležitostech jsem se zbavovala oblečení (to mi zůstalo dodnes, cítím se strašně svázaná společenskýma konvencema) a běhala jsem po čtyřech (to mi dodnes nezůstalo) a vůbec jsem vyváděla spoustu dalších historek… Ale o těch někdy jindy…

A dneska nedělám NIC. Tedy kromě opucování kuchyně, co jsem slíbila mamce a učení se. Možná taky večer půjdeme s bumanželem na brusle. Ale jinak neděle je od „ne dělat“, tak se toho hodlám držet…

A teď slíbená pozvánka: kamarád organizuje hudební festivalspojený s motosrazem. Kdo chce, mrkne se na webu Cruedayz a informuje se. Je to týden po naší svatbě a snad tam taky budem 😉

Mějte se hezky, nezapomeňte chlapy polít vodou a užijte si Velikonoce 🙂

13.4.2009 – Hodyhodyhody

Stejně nechápu, proč ty Velkonoce slavím… Ale ten jeden den volna navíc se hodí, to zas ne že ne… 🙂

Nějako jsme se probrali (včera jsme tu kuchyň ovšem vyblejskali), odkráčeli jsme k babičce a dědovi na oběd a tam se taky potkali s tátou, ségrou a s J. Děda už na pomlázku rezignoval, bereme to spíš jako rodinné setkání než co jiného, babička měla ale vytažené velikonoční ubrusy a všechny kraslice, co doma našla. Přišli jsme o něco dřív, předali pozvánku a lehce pokecali. Pak dorazil zbytek a táta vytáh pomlázku. Ovšem co si pamatuje je pouze to „Hodyhodyhody!“ A na tom se zasekl.

Chodil po bytě a ještě dobrých čtvrt hodiny po příchodu říkal Hodyhodyhody. Mňa. Bylo to zajímavé. Zajímavé taky bylo, že babička začala vzpomínat na další moje trapné příhody z dětství, naštěstí takový kalibr jako mamka nevytasila. 🙂 Děda se rozhodl, že bude rýpat a začal o nutnosti titulu v dnešní době. Uklidily jsme se s J. do koupelny, zamkly jsme se tam a probraly jsme, jak nemá pravdu. A ulevilo se nám…

Poseděli jsme, pokecali jsme, požďuchaly jsme se se sestrou a bonzli jsme na sebe, jak to bude na té svatbě probíhat. Taky jsme dostali předsvatební finanční dar, už je rozdělený do obálek (na zvukaře, na tanečnici)…

A teď se válím v posteli, přežraná jak had po měsíčním krmení a sumíruju si v hlavě zítřejší maturitní písemku. Nejtěžší část bude přesvědčit zástupce, že je BLBOST nechat dyslektika a dysgrafika opisovat text z počítače rukou na papír… Dyslektik přečte něco jinýho než je napsaný, dysgrafik napíše něco jinýho než přečetl – a když je to nakombinovaný, no to potěš koště. Zvlášť. když má dotyčný dyslektik/dysgrafik papír na to, že smí psát slohovku na počítači s kontrolou pravopisu…

No nic, jdu dál relaxovat – a taky přemýšlím o tom, že časem hodím na papír (nebo do elektronů) ty svoje příběhy z dětství… To všechno odnés čás…

14.4.2009 – Nálada pod psa

Jo. Mám náladu pod psa. Ale jak. Ten pes, který zalehl moji náladu, rozhodně není žádný malý jorkšíráček, spíš mastif nebo pořádný bernardýn…

Dneska jsme psali onu maturitní písemku, což samo o sobě by nebylo zas tak tragické. A díky díky díky moc, blekísku, Tvůj mejlík strašně potěšil! Nicméně, měli jsme pár zádrhelů a kdybych mohla, určité konkrétní osobě ukroutím cokoli, co je k ukroucení, včetně bradavek.

Totiž, maturitní písemku z češtiny jsme psali tři, zbytek třídy jsou cizinci a mohli si zažádat o prominutí písemné zkoušky. A jedna z nás tří je Fotografka (pamatujete na to letadlo?), která je dyslektik a dysgrafik (dneska jsem zjistila, že je ještě dysortografik). Pro vysvětlenou – a hodně stručně: dyslektik koukne na napsaný text a vidí něco jiného, nejčastěji co mu nedává smysl, písmenka mu mohou splývat, zatmívat se a podobně. Dysgrafik chce něco napsat a ty „zkřížené obvody“ zajistí, že píše něco jiného, než co by chtěl. A dysortografie znamená, že je pro člověka pravopis španělskou vesnicí. Fotografka má oficiální papír na to, že smí psát velké práce na počítači i s kontrolou pravopisu. Všechno bylo okay, domluveno se zástupcem a pod., dokud se do věci nevložila naše češtinářka.

Ta v pátek začala, že se musí jít ještě jednou zeptat, jestli díftka smí psát práci na počítači a najednou jí oznámila, že si holt napíše prvopis na notebooku, ale načisto to bude psát rukou! Teď, podívejte se ještě jednou na to, co je dyslektik a dysgrafik! Psát čtyřhodinovou písemku rukou? Já to dám, spolužák to dá, dá to skoro každej, ale ne dyslektik! Celej víkend jsme se klepaly, já pomalu víc než ona, jak to domluvit, aby ji nechali psát práci na tom notebooku.

Včera v noci jsem nemohla usnout. Ještě jsem prolezla věci, nachystala jsem si prázdné CDčko zabalené ve fólii, to kdyby chtěli tu práci archivovat i v elektronické podobě, šla jsem si zapálit, byla jsem strašně nervní. Dnes ráno jsem vyletěla z postele i z domova a už jsem si příla sedět v lavici a psát. Přišla jsem do školy o půl hodiny dřív, než jsem měla a fotografka už tam stepovala. Přesvědčily jsme všechny nutné lidi, tj. zástupce i zástupkyni, že smí psát čistopis na počítači s tím, že odevzdá rukou psaný prvopis. To bylo fajn.

S čím jsem nepočítala, s hnusnou a podlou zradou (dle mého názoru) bylo, že češtinářka celé ráno holku přesvědčovala, že jí ona ten počítač nedovolí, a že bude muset psát rukou! A přitom z ní vypadlo, že její vnuk je dyslektik! Já nemám slov – ale pozor, bude to ještě lepší…!

Zasedli jsme, ve třech, dostali jsme témata a vybrali jsme si. Ze čtyř témat tři stavěly na znalosti děl: (1) Život bez poezie je jako jídlo bez chuti (výklad založený na znalosti děl); (2) „Svoboda je jako vzduch: víme o ní, až když dojde.“ – Pavel Kohout (úvaha); (3) Já nevymyslel válku – to jen někdo prstem kýv‘ (volné téma založené na znalosti protiválečné literatury); (4) „Člověk má jen jednu opravdu účinnou zbraň – smích.“ ((nebo tak nějak, moc si to nepamatuju)) – Mark Twain (článek do časopisu založený na znalosti humoristických autorů českých i cizích). Samozřejmě, že jsme si všichni vybrali úvahu. Jak překvapivé. Kromě třetího tématu je to nejtolerantnější slohový útvar a navíc člověk nemusel přemýšlet, co o tom četl (i když my jsme zrovna na téma „válka“ načtení hodně – ale tréma je tréma).

Takže, měli jsme nadepsané tiskopisy na přepsání tiskopisu, už jsme pět minut přemýšleli nad konceptem, když se nás kantorka zeptala, jaké téma jsme si vybrali. Všichni jsme se přiznali k úvaze. Co jsme nečekali bylo, že kantorka půjde do toček:

„Vy jste lemplové, pitomci, to jste mě zklamali, teď budete mít o padesát procent těžší ústní zkoušky, takhle jste na tom mohli stavět…“ A podobné variace asi půlhodinového monologu. Takže sedíte, potíte se, přemýšlíte co napsat o vybraném tématu, běží vám drahocenný čas a nekdo vám nadává? Taky to mohla říct dřív – ale nadávat nám? A tak dlouho v kuse? Měla jsem tendence vstát, dojít do ředitelny a požádat zástupce, aby ji přišli vyhodit a převzali dozor sami. Takové chování totiž považuji za nehoráznost nejvyššího kalibru!

Pak přišla do třídy zástupkyně – a najednou bylo ticho! Zástupkyně nám každému nakoukla přes rameno, koukla se jak pokračujeme a každému něco pochválila – tady dobrý začátek, tam zajímavou myšlenku, onde pěkný obrat. Jako by z nás něco spadlo. Oddechli jsme si a psaní šlo hned líp, a to i mně – a jak víte, na psaní nejsem žádný ořezávátko.

Ale jakmile zástupkyně vytáhla paty ze dveří, kantorka už zase začala pindat a tu chlebárnu nezavřela. Jak skvěle se vám přemýšlí, když víte že píšete něco, co je velmi důležité, a někdo vás neustále přerušuje? Buď to bylo „a napište tam ještě tohle“ a „udělejte to aktuální, co tohle?“ nebo nám přečetla hodnocení písemné práce, které tam měla jako vzorové – práce byla za nedostatečnou – což ve chvíli, kdy už máte v hlavě celý koncept a potřebujete najít konkrétní slova na cestě z bodu A do bodu B, aby to rovnou odkázalo na bod C a dávalo smysl se závěrem D, vysloveně RUŠÍ! Ruší to, ruší, ruší, strašně moc!

Nikdo by nevěřil, jak strašně se nám ulevilo, když ji za dvě hodiny přišla vystřídat matematikářka, sedla si za katedru, potichu nás sledovala, jenom zapisovala do protokolu, kdo šel kdy na toaletu, a byl klid!

PROTOKOL! Málem bych zapomněla! Víte, jak milá češtinářka předávala dozor matikářce? Zavolala mě od písemky, vysvětlila mi, jak se zapisuje do protokolu a co se tam má zapsat a odešla ze třídy. Kolem matikářky prošla na chodbě se slovy „Olga vám všechno vysvětlí.“ Ježiš, já jsem se tak vytočila už jenom tou vzpomínkou…! Zkazila mi celý den, můra jedna hnusná, housenka rozšlápnutá.

Stěžovat si oficiálně nemá smysl. Spíš udělám to, že po matuře v klidu dojdu za zástupkyní a řeknu jí co a jak. Já si na češtinářce nic nevezmu – je to paní po sedmdesátce, která pracuje u nás v neoploceném ústavu a ještě někde v redakci. Ale zástupkyně by měla vědět, kdo je ve sboru. Zatím se ještě udržím na uzdě, abych prošla maturou, nesmím vidět, nesmím slyšet, jinak se vzteknu.

Po písemce jsme vypadly s fotografkou do centra a sedly si v Shabu. Po dobrém papú jsem ještě prolezla Bontonland, pořídila jsem si výběr Savage Garden, pár filmů (a dvě instruktážní DVDčka o Pilates) – a v záchvatu náhlé deprese jsem pořídila dva lístky na Yamato, japonské bubeníky. Ale jsem pořád nějaká rozmrzelá, chce se mi pčíkat, je mi zima, jsem stulená ve svetru a piju už druhý horký čaj a pořád musím myslet na tu můru…

Schválně, v rámci terapie, jak dlouho ji vydržím urážet, aniž bych byla vysloveně vulgární: hosenko chlupatá, rozšlápnutá, žížaložroute zatracenej, krtku olysalej, hyeno v polovičním rozkladu, ty bréco, ty ochechule tlamatá ukecaná, ty lemplice lemplovatá, ty opičí potrate ve větvích pohozený, ty opálená můro, svině svinský svinutá!

Víte, že už je mi líp? Tak hezký den – já se jdu zas učit. Zítra máme tříhodinovku češtiny. O co, že mě vyzkouší znova? Přece jen, zkoušela mě posledních sedm po sobě jdoucích hodin češtiny, proč by zítřek měl být vyjímka jen proto, že jsme dneska (narozdíl od zbytku třídy, který byl na exkurzi) psali čtyřhodinovou písemku?

16.4.2009 – Alergie

Předem mého dopisu, přežila jsem, jak včerejšek tak dnešek. Kupodivu, češtinářka mě nezkoušela. Kupodivu, náš kantor na ZSV, který je jinak též češtinář, mi řekl že viděl mou maturitní slohovku a že se mu moc líbila, že je vidět, že umím přemýšlet (Hahá, tolik k diškrimináciji blondýn – neříkám že neexistuje, ale taky je to o tom, nakolik se člověk nechá). Jakmile získám kopii, hodím ji sem, ať si taky trochu užijete produktu mých myšlenek.

Včera jsem se vzbudila s teplotou, rozhozeným žaludkem, bolavou hlavou a nosem, co si hrál na kapající vodovodní kohoutek. Zkusila jsem si dát teplý čaj. Na chvíli to pomohlo. Dala jsem si Zyrtec. Pomohl víc. Je to jasný, oficiálně jsem si odstartovala alergickou sezónu.

Už od svých desíti let každé jaro vypadnu tak na týden ze života. Jednou jsem byla léčená antibiotiky dva měsíce, aby se pak zjistilo, že to byl alergický záchvat. Od té doby vím, že alergie se u mně projevuje hodně podobně jako virózy a různé další nemoce.

Ve škole jsem seřvala, koho jsem mohla. Například jednu šestnáctiletou spolužačku, která se fakt nechutně chovala k našemu angličtináři. Po poslední hodině v rozvrhu jsme šly s fotografkou psát písemku z dějepisu, abychom to nemusely psát dnes. Druháci ječeli a třída vypadala jako něco mezi opičí klecí v podřadné zoo a velmi vytíženým velkoměstským nádražím. Když jsem přes ně neslyšela ani kantorku, která stála vedle mě a dávala mi zadání písemky, zařvala jsem na ně „Držte huby, neslyším přes vás učitelku, vy hovada!“ A rázem bylo ticho a rozhodně si pak už netroufli dělat takovej bordel…

Dorazila jsem domů a padla jsem. Alergie a Zyrtec si vybraly svou daň.

Dnes ráno jsem letěla do lékárny s pohotovostní službou deset minut předtím, než otvírali – ale kdybych čekala, nestihla bych školu. Dokoupila jsem další balení Zyrtecu a taky Livostin, zásobila se pitím a kapesníčky a juchala do školy. Nakonec jsme trávily s fotografkou a spolužákem víc času na chodbě než uvnitř. Napsaly jsme si další dvě písemky a v klidu přežíváme.

Čtenářský deník mám udělat přes víkend, stejně jako odeslat seminárku z dějepisu a vypracovat matiku. Je mi zle, teče mi z nosu a kašlu jak blázen. Doufám, že se z té alergie před svatbou vykřešu – dneska mi začalo tikat posledních 14 dní… Uá. 🙂

17.4.2009 – Motorky v médiích

Nelíbí se mi, jak je jakákoli nehoda motorek v médiích nafukována a zveličována. Po velikonočním víkendu, kdy zemřelo na silnicích patnáct lidí a pět z nich bylo motorkářů, všichni se soustředili na tu mediálně profláklejší třetinu. To, že dvakrát více lidí zemřelo při nehodách automobilů, jako by nikoho nezajímalo.

V deníku Metro píše jakýsi dopravní psycholog, že si „všichni pořizují motorky kvůli adrenalinu, který při jízdě padesátkou ve městě nezažijí“. Myslím si, že autor tohoto výroku je kretén non plus ultra, v životě nejezdil na motorce a v poslední době neřídil ve většim provozu ani tříkolku. Projet si město v dopravní špičce je neskutečný adrenalin, ať už člověk řídí cokoliv.

Zaprvé, kriplové a idioti jsou ve všech skupinách: mezi chodci, cyklisty, motorkáři, čtyřkolkáři, automobilisty i mezi zastánci železnice, stejně jako mezi piloty. To nepopírám a ani se o to nesnažím.

Zadruhé, kromě několika málo vybraných skupin, jako jsou nacisté, fašisté a komunisté, náboženští fanatici a podomní prodejci zboží, členství v nějaké skupině automaticky neznamená, že je člověk vyvrhel a spodina společnosti, jak jsou v poslední době motorkáři v televizi prezentováni. Proti tomu se jako majitelka a jezdkyně motocyklu ostře ohrazuji. Ono házet všechny do jednoho pytle je ale daleko snadnější než doopravdy přemýšlet, že? Socialistický realizmus v našich zemích ještě nevymřel, že?

Zatřetí, dneska jsem otevřela Seznam. Na hlavní stránce článek „Řidič v Novém Boru byl tak opilý, že ani nezvládl dechovou zkoušku„. Další článek na hlavní stránce, „Záběry z policejních Passatů při noční jízdě Prahou„, uvádí čísla týkající se prohřešků. Ano, chytli i motorkáře porušující dopravní předpisy – a to je v pořádku. Ale jen tak pro zajímavost, nejvyšší naměřená rychlost patřila autu, nikoli motorce…

Začtvrté, další dnešní článek v rubrice Krimi: „Zfetovaný řidič na přejezdu zabil spolujezdce„. Stále dnešní datum, opět rubrika Krimi: „Po srážce s náklaďákem zemřela mladá řidička„.

Zapáté, nebylo by tedy na čase psát články útočící na řidiče aut? Vždyť zabíjejí daleko více lidí, než motorkáři, ne? Mají častěji nehody a podobně, vyšší škody… Že je to absurdní? A proč to teda děláte motorkářům?

Ale já vím proč. Protože motorky jsou na silnicích pořád ještě nové. A proto je na ně upřena pozornost. Ať už jsou jako účastníci nehod viníci nebo poškození, veřejné mínění je vždy postaví na stranu obžalovaných. Ale co už, stačí počkat pár let a pak budou motorky natolik běžným jevem, že vůči jejich nehodám jako publikum otupíme stejně, jako jsme už dávno otupěli vůči nehodám automobilistů…

20.4.2009 – Final Countdown: 10 dní před svatbou

Nedávno jsem objevila zlo zvané Facebook. Mafia Warz mi účinně požírá veškerý čas…

Dostavila jsem se do školy na zkoušení z ruštiny, bylo to vcelku fajn. Akorát jsem děsně nervózní a nesnáším, když se mě lidi ptají na svatbu.

Slyšela jsem, že letos prý mají přijít ledoví muži o čtrnáct dní dřív. To by vycházelo přesně na svatbu a líbánkový víkend. Pokusím se zachovat klid…

Jaký klid? Jsem polohysterická. Johny mě zklidnil, že to moc prožívám a to mě zarazilo. Dřív jsem byla strašně v pohodě a věci jsem vůbec neřešila, teď se strachuju přímo nutkavě, i tam, kde to nemá vůbec smysl…

Večer jsem chtěla psát čtenářský deník, co máme tenhle týden odevzdat, ale nutkavě jsem hrála mafia wars. Nakonec jsem dopsala asi půlku ve dvě ráno s tím, že tohle stačí a vytisknu si to ráno…

Chci zalézt někam tiše do kouta a aby se to nějak vyřešilo samo…

21.4.2009 – Final Countdown: 9 dní před svatbou

Probudila jsem se o hodinu dřív, letěla jsem na WC a zůstala tam veeelmi dlouho. Až jsem si říkala, jestli do té školy vůbec dojdu. Nakonec ale Immodium a aktivní uhlí zafungovaly a tak jsem dotiskla čtenářský deník a klusala.

Úskok vyšel. Profesorka byla dojata, popili jsme čaj a pojedli medovník, předali podar a nakonec jsme prokecali celou dvouhodinovku. Došlo nám to až při pohledu na hodinky: už čtvrt hodiny jsme měli sedět na dějepise.

Začalo se mi zase dělat zle, točila se mi hlava a podlamovaly se mi kolena. Prostým vybavováním jsem zjistila, že jsem ráno zapoměla vzít prášky na tlak. Hmm… Omluvila jsem se u kantorky s tím, že musím jít už po první hodině dějáku a nemůžu zůstat do konce. V pohodě. Ale už po pěti minutách se mi spustila krev z nosu, tak jsem nakonec moc z dějepisu neměla.

Stejně se rozebírala seminárka spolužačky, Judaismus versus Islám. Jedinou chybku to mělo – když k tomu měla holka něco říci, vypadlo z ní, že absolutně nevěděla, že se to má i naučit a že to jenom stáhla z netu. Na to, že z dějáku maturuje… No nic, bez komentáře.

Cestou domů mi došlo, že ještě nemám výstavu do kulturního deníku (máme mít za pololetí jedno divadlo a jednu výstavu). Zavolala jsem bumanželovi a vybrali jsme si hmatovou výstavu v botanické zahradě.

Bylo to fajn, prohmatali jsme si mušle, kamínky, tučňáčí vejce a tak a pohladili jsme si morčata. Na chvíli jsme se pak v botanické ještě posadili na lavičku u bambusů, prošla jsem se bosky po trávě (úžasný pocit) a cestou domů jsme ještě zabrousili do květinářství u pokladen.

Odcházeli jsme obtěžkáni saracénií a asi sedmiletým vzrostlým ibiškem. Původně jsme se šli opravdu jenom podívat, ale když přítel uviděl masožravky, celý se rozzářil. A tak jsme si jednu vybrali, lépe řečeno, vybral si ji on sám. Na dotaz paní květinářky, která že by se mu líbila, pravil: „No, nějakou, co nebudeme moc brzo rozesazovat…“

Paní se rozesmála a prohlásila, že takové kritérium slyší poprvé, ale pěknou malou mu vybrala. Já jsem mezitím poslouchala jen na půl ucha, protože jsem tiše slintala nad asi metr vysokým ibiškem s jasně rudými květy. Když jsem dělala psí oči dostatečně dlouho, otočil se dobrosrdečně bumanžel na paní a zeptal se, ta moje dobrá duše: „Prosimvás, co stojí takový to červený, velký?“

Myslím, že tím ji dostal úplně. Sdělila nám cenu, přítel se na mě pátravě zadíval a zeptal se mě, jestli si to odnesu domů. Já nevěřila vlastnímu sluchu, že by byl ochoten zakoupit další květenu, ale byla jsem ujištěna, že pokud si ho drapnu a odnesu, mám rostlinu beze všeho mít. Když jsme odcházeli obtěžkáni kytkami, hnojivem, miskami a kamínky, doporučila mi paní květinářka: „Toho se držte.“ A když jsme jí sdělili, že máme v podstatě týden před svatbou, dostali jsme ještě na cestu keramický obrázek zamilovaných šneků 🙂 Spát jsme šli tentokrát brzo a bylo nám fajn…

22.4.2009 – Final Countdown: 8 dní před svatbou

Dnes jsem nešla do školy. Potřebovala jsem na pracák a trocha klidu taky přijde vhod. Navíc, nemusím být zase úplně na všech hodinách češtiny…

Ráno jsme se tak nějak vyspali, vstávali jsme po osmé. Lépe řečeno, musela jsem vstávat. Rozkýchala jsem se totiž asi o sto sedm, takže honem vyhrabat Zyrtec, Livostin a aplikovat. Zafungovaly docela rychle – a ani na prášky na tlak jsem dneska nezapoměla. Strašně mě svrbělo pravé oko, podívala jsem se na sebe do zrcadla a zděsila se: celé bělmo jsem měla rudé od koutku ke koutku a s modrou duhovkou jsem vypadala jako notně nasraný vlkodlak. A navíc jsem z té alergie natekla, jako by mě někdo nafoukal pumpičkou.

Vypadla jsem na pracák, kde mi řekli, že jim mám 14. přijít ukázat ustřiženou občanku a domluvit se, jestli zůstanu u té samé referentky.

Zas domů, cestou nakoupit a mamka se rozhodla, že bych měla mít přece jen šaty. Vyjely jsme na Václavák, prošly Marks&Spencer (takhle vyrabovaný obchod jsem už dlouho neviděla), kde nic na mě nebylo, a šly jsme do C&A, kde jsme ulovily šaty a sukni. Obojí je opravdu ve stylu a vypadá to pěkně. Při cestě do dalšího obchodu jsem se ale složila.

Jednak jsem ještě nejedla, byla jsem unavená, zdopovaná těmi prášky a na svatbu ještě není všechno hotovo tak akorát a rozbrečela jsem se, že mám všeho plný kecky, chci domů a nikam nejdu. Uprostřed pasáže Světozor. Mamka mě poslala domů – a jen co jsem vstoupila na eskalátor na můstku, začala mi téct krev z nosu… Ach jo.

Doma mě vyzvedl přítel a šli jsme se najíst do naší oblíbené pizzerie. Jsem jak praštěná palicí – dopíšu tohle, na chvíli si schrupnu a pak dodělám ten deník… Že se mi teda chce…

23.4.2009 – Final Countdown: 7 dní před svatbou

Dnešek mi připadal jako z divného filmu. Nicméně, povedlo se mi přesadit konečně ty kytky.

Ráno ani nevím, jak jsem vstala. Potácela jsem se ze strany na stranu, spát jsme šli totiž zase ve dvě. Ani nevím proč – chvíli jsem dělala ten nešťastný deník, a pak než jsme se vybabrali spát, už bylo pozdě. Počasí je opravdu hnusné – doufám, že se to za ten týden vyčasí.

Češtinářka přišla s mizernou náladou, seřvala nás všechny dohromady i jednotlivě, pak jsme přišli na to, že ji bolí záda. Na druhé hodině mě zkoušela z meziválečné a poválečné české poezie, řekla jsem jí skoro vše – až na to, kdo to byl Kainar. Další řev a řeči typu „Nic neumíš“ a bla bla bla. A já ztratila rovnováhu a šla jsem k zemi. Zřejmě, jak jsem vynervená ze všeho dohromady a ještě do toho alergie a vůbec. Nechala spolužáky, aby mě vyvedli na chodbu, ale museli se hned vrátit, odpřednášela konec hodiny, já nevěděla, čí jsem a ona do mě na chodbě ryla, ať si sednu nějak pořádně a nerozvaluju se.

Když jsem se mohla vrátit do třídy, protože jsem alespoň mohla vstát, zjistila jsem, že mi dala za tu otázku 3 mínus. Za otázku, při které jí zkolabuje žák. Jenže ona je přesvědčená, že mi ve skutečnosti nic není, že všechno jenom hraju, že jsem hysterická a vymýšlím si, abych se vyhla češtině. Na ruštině mi ještě nebylo dobře, tak mě poslala ruštinářka s fotografkou na WC, opláchnout se. Když jsem se vracela zpátky, byla tam zase češtinářka, hlavu strčenou ve dveřích a ječela, že si mám zavolat záchranku, jestli je mi tak zle. Ruštinářka počkala, až odejde a poslala mě domů, s fotografkou jako doprovodem.

Nevím, proč je ta ženská taková. Ona moc dobře ví, že měsíc před maturitou nechceme dělat vlny, proto budeme držet hubu a krok, ale tohle už je za hranou písemné stížnosti. Opravdu se těším, až budu mít maturu za sebou, požádám zástupkyni o slovíčko a všechno tohle jí řeknu. Ne proto, aby se něco dělo a řešilo, ale proto, aby vedení školy vědělo, co mají mezi sebou za člověka. Češtinářka sice říká, že to je její poslední rok a dál už učit nebude, ale čert ví…

Fotografka mi vykládala, jak se včera složila. Je totiž astmatička a alergická na šeřík a vtipně prošla parkem. Složila se. Naštěstí šel zrovna kolem doktor na oběd, tak se jí ujal. Prý nemá žádný pud sebezáchovy, říkal, že tohle ještě neviděl – šla, zakašlala a složila se, ruce ale měla přitom celou dobu v kapsách. Křísil ji, a když se probrala, povídal jí, ať se uklidní, že on je doktor a že se o ni postará. A milá zlatá pravila „No a?“ a omdlela znovu… Naštěstí ji pak vzkřísili, dopravili do špitálu a dostala konečně foukadla, o kterých jí její alergoložka tvrdila, že na ně nemá nárok, že její astma není dostatečně těžké…

K nám domů jsme dorazily v pohodě, koupily jsme si cestou jídlo a zastavila jsem se v Luxoru na Dejvické pro knihu o pokojových rostlinách. Díky ní jsem taky zjistila, co je špatně s tím šplhavníkem (viz galerie). Poseděly jsme, popovídaly jsme a pak šla domů. Ještě mi posílala SMSku, že je doma a v pořádku.

Já jsem si mezitím na chvíli lehla a pak přítel měnil struny a já šla přesazovat. Šplhavník i fíkus to už potřebovaly jako sůl, fíkus neměl mezi kořeny skoro žádný prostor na hlínu. A jsem opravdu zvědavá, jestli se chudák šplhavník ještě uchytí, ale když přežil půlroční máčení a pořád se ještě zelená, asi už přežije všechno… Navíc dostal klacek, kterého se může chytit. V chytré knize psali, že se mají rostliny po přesazení dva dny nechat ve stínu bez zálivky, aby se zajistilo, že se kořeny potáhnou půdou a budou hledat vláhu, takže počítám, že do týdne budeme vědět víc.

Nadšená z knihy i krásně vypadajících kytek po přesazení (prokoukly tak o 300%) jsem plánovala, co ještě pořídíme, ale bumanžel mě zchladil – na Nový Zéland to stěhovat nemůžeme, takže bychom je museli všechny rozdat. Holt, co se dá dělat. Snad už budou některé dost velké na to, aby se daly i vysadit v Hřešicích…

Jo a předsvatební hysterií už trpíme oba – přítel zjistil, že jsou věci, které bude muset nechat na ostatních a je z toho nervní 🙂 My jsme teda dvojka.

A přikládám pro pobavení záznam ICQ rozhovoru s kamarádkou od Brna:

L (19:45:12 23/04/2009)
vcera na me padli spoluzaci i s mji lavici, takze si kreslim levo

cirrat (19:47:02 23/04/2009)
jak na tebe boze padli spoluzaci s lavici? ‚:0=

L (19:47:14 23/04/2009)
prali se a nevadilo jim ze v ni sedim

cirrat (19:47:25 23/04/2009)
blbciiii

L (19:48:24 23/04/2009)
jn, ale docela jsem se skoro i zasmala, zvlast kdyz jsem si vzpomela co rikal than kdyz mi tu otrezu o prazdninach daval

cirrat (19:49:03 23/04/2009)
a co rikal???

L (19:50:30 23/04/2009)
no ze sel za doktorem s tim ze si pres noc namohl ruku a sestra se na nej tak blbe divala a pak mu to doslo. asi si vsichni mysleli ze si ho celou noc honil

cirrat (19:50:47 23/04/2009)
jezis, to sou historky!!!

24.4.2009 – Final Countdown: 6 dní před svatbou

Dnešek byl pátek jak má být…

Nemohli jsme zase dlouho usnout. Přítel je ve vedru ospalý (ano, to co je dneska přes den, je pro něj vedro – přemýšlím, jestli bychom se neměli raději odstěhovat na Island) a večer ožívá, takže se mu kolem té půlnoci ani do postele nechce. Tím, že jsme si taky odpoledne lehli, se nám večer moc usínat nechtělo – a to se to pak spinká, do desíti 🙂

Měli jsme spicha přes oběd na Andělu s jedním z Bratrů Kokosáků ohledně autobusů. Všechno jsme probrali, domluvili jsme se a šupali jsme domů. Bumanžel odcvičil svůj nový repertoár a zase jsme někam letěli. Ale jak máme popřehazovaný den a noc, už začal být notně utahaný, a to rozhodně není dobře.

Taky jsme mezitím koupili rozprašovač na kytky a univerzální tekuté hnojivo – máme teď pod stolkem dvě petky a na jesné je napsáno „univerzální hnojivo“ a na druhé „hnojivo ibišek“. Zítra už budu moci přesazené rostliny zalít. Šplhavník se na nás zatím tváří rozpačitě, jako by si rozmýšlel, jestli mu to za to teda stojí nebo ne, tak uvidíme co řekne zítra po přiměřené zálivce. Tentokrát už ho vodou trápit nebudu…

Měli jsme jít na Rockový parník – kamarád pořádá se svou kapelou dvakrát do roka takovouhle akci, na jaře a na podzim. Hrají tam spřátelené kapely, točí se pivo a je to prostě koncert na lodi. Zrovna na té, kterou se jezdí do ZOO. Ovšem, parník v osm vyráží a připlouvá o půl jedenácté, takže odplout s nimi by znamenalo přijít domů po půlnoci. A přítel už začal blednout. Navíc, kdykoli jsem svého partnera vzala na parník, do měsíce jsme se rozešli, a i když bumanžel na parnících s Johnym hrával, riskovat se mi to nechtělo. .-) Tak jsme jenom popřáli oslavenkyni Lady Jane na palubě a utekli jsme domů.

Dnešek se tedy, až na pár skříplých nervů v zádech, docela vydařil. Jo, a na obrázku jsou naše prstýnky – koupili jsme si na ně dneska hezčí krabičku. Stála 55 kaček a koupili jsme ji u balící služby. Stuhu jsme dostali zdarma navrch, jako laskavost od paní a kus jsem ji zespodu přišpendlila na výplň a druhý jsme naaranžovali dokola…

Dobrou noc 🙂

Naše prstýnky

25.4.2009 – Final Countdown: 5 dní před svatbou

Dnes ráno jsem se vzbudila se záchvatem paniky. „Už jen pět dní!“ Naštěstí mě poměrně brzo přešel a den byl fajn…

V podstatě nejdůležitějšími body dnešního dne byl odpočinek, odpočinek a ještě jednou odpočinek. Flákali jsme se v posteli do dlouho, pak jsem se zavřela v koupelně a mučila se cukrovou pastou. Jsem extrémně citlivá na bolest, ani nevím proč, ale zase vím, že když to čas od času vydržím, stojí pak výsledek za to. Bohužel, začala jsem podpažím, takže když jsem se dostala k nohám, začala mě škubací procedura vysloveně nudit. Ale strašně. A tak mám ve výsledku oškubáno půl levého lýtka a zbytek čeká, až zase budu mít čas a náladu 🙂

Včera večer jsem si napatlala hlavu santálovým regeneračním olejem od Salusu. Paní v kosmetice mi ho doporučila jakojedinou věc, co jí zabírá na loupání kůže v alergické sezóně, obličej mi to opravdu uklidnilo, tak jsem ho vyzkoušela na celý skalp. Ten božský klid! Nic mě nesvrbělo a neotravovalo a nebolelo! Úžasné! Dnes jsem si hlavu umyla, a protože mamka chtěla zkusit, jak bych na svatbu vypadala se zvlněnými vlasy, zapletla jsem si copánky po celé hlavě. Trvalo mi to asi dvě hodiny a mám jich na hlavě osmadvacet. Obrázek přikládám.

No, a to je v podstatě všechno, co se dnes událo. Kromě rozeslání informačních mejlů, tedy. 🙂 Odpočívat se holt musí!

Halóóó, tady Medúúúzááá:

medúza

26.4.2009 – Final Countdown: 4 dny před svatbou

Taková normální neděle. Zase jsme byli vzhůru do dvou do rána a četli jsme si, to se to pak vstává v deset… 🙂

Dnešek byl zasvěcen zkoušení účesu. Dopadlo to mnohem líp, než jsem si myslela, viz zde a zde. Mamka mě pak vytáhla do města. Já si chtěla koupit nové boty na svatbu (neměla jsem žádné slušné boty, ve kterých bych mohla chodit), mamka mi zas chtěla ukázat nějaké další šaty. Už dlouho s ní zas nakupovat nepůjdu.

Myslí to dobře, ale bohužel, nemůže po mně chtít, abych se vešla do šatů velikosti 44 nebo 46, když se pohybuju mezi velikostma 48 až 50, spíš těch 50! Když mi je vrazí do ruky a já protestuju, že do těch se opravdu nevejdu, pokývá hlavou a vrazí mi do ruky jiné, ale stejného čísla… Takže, chodit s ní nakupovat oblečení, když se rozhodne, že vybírat bude ONA, je za trest. Pokud mě ovšem nechá, abych si vybrala sama, je to fajn, protože připomínkovat, kde co sedí nebo nesedí, umí velmi dobře.

Navíc máme každá rozdílný styl a vkus. A taky odstín pleti (s bumanželem a mamkou jsme se sešly tři bledule, jen co je pravda: přítelova kůže připomíná slonovinu, já jsem většinou v odstínu světlounkého karamelu a mamka má olivový podtón, ať si bledne, jak si bledne). A tvar chodidla. Já mám styl nohy a la Jožin z bažin, spíš krátké a široké chodidlo. Prostě taková plácačka. Takže většinu módních lodiček nemůžu nosit. Nefixují mi dostatečně nohu, zabíjím se na nich a ještě v nich vypadám jako komparsista z „Marťani útočí“.

Ovšem dneska jsem ulovila nejdražší boty svého života. A hned po Steelech taky nejpohodlnější… Jsou značky Tiggers, mají světlounce šedou barvu, skvěle tvarovaný nižší podpatek, takže váha těla je rozložena rovnoměrně i na paty, nejen na bříška a vůbec, jsou dokonalé. Byly mi schváleny jednohlasně a tak je mám. Byly to hodiny lítání po obchodech, ale vyplatily se, no posuďte sami.

Jo, a brutální maniak Chucky vás slyší, vy dva oba! 😉

27.4.2009 – Final Countdown: 3 dny před svatbou

Včera byl den trochu náročnější, ale stálo to za to…

Proběhli jsme se do města a objednali ještě pár věcí, domluvili definitivu s Pivním Majákem a domluvili se na některých věcech.

Cestou ke tcháničům pak přítel dostal SMSku, že mu přišla ta kytara, co si objednal. Vyzvedli jsme teda poštu, doladili co šlo, a letěli na Pražského povstání do kytary.cz – pro tuhle krásku. Ale ještě předtím jsem si zažila horkou minutku – to když jsem prosila tchániče, jestli by jim nevadilo, kdyby vedle nás na svatbě seděli svědci s partnery… Moji rodiče jsou totiž rozvedení – a rozhádaní. Naštěstí jsou to velmi tolerantní lidé a tak jsme byli během chvíle domluveni.

Kytaru jsme vyzvedli a letěli ještě do Alzy pro nový externí harddisk. Oba počítače v poslední době docela blbnou, tak raději zálohovat, zálohovat, zálohovat… :-/

Ovšem zjišťuju, že nám začali houfně odpadávat lidi. Jak jsem předtím měla strach, jestli bude jídlo stačit, mám teď strach, že se to nesní…

A taky mě fascinujou některý kamarádky. Páč jsou lidi, kteří se snaží pomoct, jak to jen jde a těm patří velký dík, ale taky jsou lidi, kteří asi čekají, že zrovna teď mám čas řešit jejich problémy. No nemám. Jak překvapivé – ale je jich docela dost.

To je holt ta záporná stránka toho, že se o lidi zajímám a snažím se jim pomoct. Pak nemůžu mít ani chvíli pro sebe, jak už to vypadá. Já teď opravdu nemůžu řešit cizí problémy, mám svejch dost.

Jako například ten, že mi před chvílí volala ze školy nasraná fotografka – zástupce ji odchytil na chodbě a začal na ni vyskakovat, že kdo zaplatí plat učitelům, když celá třída nebude ve škole. Skvělý. Já prosila už měsíc předem třídního, aby se zeptal v kanceláři, co je potřeba udělat, nikdo mi nic neřekne a najednou si někdo vyskakuje na holku, která má s tou svatbou společnýho to, že je moje kamarádka a bude ji fotit. Přitom tel. číslo na mě mají… Holt tam za chvíli zavolám a zeptám se… Ale jedna z mých dobrých kamarádek je teď na mě naštvaná za něco, za co já nemůžu. Ach jo.

28.4.2009 – Final Countdown: 2 dny před svatbou

Dneska to není tak pěkný, jak by mohlo být, ale není to ani tak zlý, jak by mohlo být.

J. padla s těžkými zdravotními problémy. Přítelovi není úplně nejlíp. Počasí dělá občas hnusný věci. Bolí mě hlava. Lidi potvrzují i odříkávají účast. Auto chvíli je a chvíli není. Mamka tvrdí, že ve čtvrtek má být slunečno a pětadvacet, jiné předpovědi trvají na polojasno a 17°C. Mamka chce, abych si vzala šaty – já to nechci řešit a chci jít v džínech.

Ach jo…

29.4.2009 – Final Countdown: Den před svatbou

Co si člověk neudělá sám… :-/

Den začal asi pěti telefonickými hovory, načež jsem vyfrčela ke kosmetičce na zkoušku líčení. Při které se ukázalo, že mám alergii na její řasenku. Během pár minut jsem měla oko zrudlé jak nasraný vlkodlak (jo, já vím, to už tady bylo…), zítra holt použijeme moji…

Pak na Flóru pro bedničku na lentilky, koupit lentilky a ještě letět pro recept na antimimin. Jsem uťapaná a ten dnešní blbej tlak mi na štěstí fakt nepřidává.

A jsem naštvaná – s tou školou, před měsícem jsem prosila třídního, aby se zeptal zástupce, jak to mám zorganizovat. Potvrdil mi několikrát, že se ho zeptá, tak jsem to v dobré víře neřešila. Jo, kdyby mi třídní aspoň řekl, že si to má vyřizovat žadatel sám! Takhle jsem zase za kreténa já a ještě to museli navíc vyřizovat spolužáci.

Další člověk nebude na rozlučce. Kurva, tak proč to teda zařizuju? Sice chápu důvody, ale i tak. Mám chuť se pro příště na nějaký takový akce fakt vykašlat. Měla jsem někam zalízt se svědkovou a ještě jednou kámoškou a na všechno se vykašlat.

Lidi se na svatbu hlásí a zas nehlásí, jeden kámoš mi neodpovídá na SMSky… Paráda.

Už nikdy nic neorganizuju! Mám dost…