Červenec 2009

2.7.2009 – Háďata

Mno, tak máme zase úžasný článek na Novinkách. Jenom jsem ráda, že tu teď není mamka, protože by si ho zase přečetla a šílela by…

O co jde? No přece o ten článek z Floridy, jak tam had uškrtil dvouletou holčičku. Mno, mám o tom článku své pochybnosti. Proč?

Zaprvé, v perexu se píše o tom, že to byla téměř čtyřmetrová krajta barmská. V textu jde ale najednou o dvouapůlmetrovou krajtu tmavou! Okay, o to by nešlo, krajta tmavá žije v Barmě a na fotce je evidentně něco, co by mohlo být krajtou tmavou albínem. Ale docela se jim smrskla, že?

Dál, píchat do hada nožem, když škrtí kořist, je blbost! Je stavěný tak, že v případě ohrožení se jeho svaly stáhnou ještě víc, alespoň tak mi to vysvětloval manžel, který už dvouapůlmetrového škrtiče, konkrétně užovku thajskou (známou jako užovka tchajwanská), měl. Takže mě napadá hrůzná myšlenka: co když had holčičku uškrtil (pokud to byl vůbec ten had) právě proto, že do něj ten… ten… ten… bodal nožem?

A jak měl, proboha, zabezpečené terárko, když mu z něj zdrhnul tak velký had? Manžel se rozčiloval, že dotyčný kterému ten had utekl, za to může, protože se to prý fakt musí umět. My se teď chystáme mít korálovku, v porovnání s užovkou tchajwanskou nebo krajtou drobečka, ale taky víme, že v některých případech mu stačí třímilimetrová škvíra. Taky ale dorůstá velikostí kolem jednoho, jednoho a půl metru. Jak velké škvíry muselo mít terárko, když se tím had protáhl?

Konečně, článek naznačuje, že dotyčný neměl povolení k chovu plazů.

Ale zaráží mě jedna věc – krajty jsou škrtiči. Jak to, že měla holčička pokousanou hlavu? Škrtiči nejprve kořist udusí a až pak se jí snaží pozřít, jenže nemají zuby, takže ji spolknou vcelku. Kde se tam vzaly kousance? He? Co to je?

A další věc, která mě osobně zpochybňuje ten článek úplně, je zmínka o krajtě, co uškrtila aligátora a při pokusu ho sežrat praskla. No ten had musel být úplný pa.b.l.b, popřípadě zfetovanej, protože hadi moc dobře vědí, co se do nich vejde a co ne. Není to člověk, aby se pchal jídlem, až je mu blbě. Navíc, žádný had do sebe nebude soukat kořist, se kterou v břiše by byl nepohyblivý – nepohyblivý had se totiž rovná mrtvý had.

A tak fakt doufám, že ten článek je jenom městský mýtus, který naše média převzaly. Stejně jako ta story, že had, který se vedle člověka natahuje do délky, si ho měří, aby ho mohl sežrat. No prostě pitomina! 🙂

3.7.2009 – Chcíp…

„Chtěl bych být medvídkem // a z výkladní skříně dívat se ven…“ Tuhle písničku asi hodně z vás zná. Já bych taky chtěla být medvídkem, ale polárním a flákat se ve sněhu.

Lidi nikdy nejsou dost spokojení, buď je moc zima nebo moc teplo, je moc sucho nebo zase moc prší nebo prostě něco… Stejně, jako je tenhle fór:

V jednom městě stojí obchodní dům s muži. Má pět pater a kvalita mužů roste s každým z nich. Jakmile žena vyjde výš, už se nemůže vrátit. Do domu vchází zájemkyně a v prvním patře vidí nápis: Všichni tito muži mají skvělou práci.
„To je dobré, můj bývalý žádnou práci neměl, takže by mi to sice stačilo, ale přesto se podívám, jestli tu náhodou nemají i něco lepšího,“ pomyslí si žena.
Ve druhém patře jsou muži, kteří mají skvělou práci a milují děti. Ve třetím najde muže, kteří mají skvělou práci a milují děti a jsou sexy. „Co může být proboha ještě lepšího,“ kroutí hlavou, když stoupá do čtvrtého patra. Předposlední patro nabízí ke koupi muže, kteří mají skvělou práci a milují děti, jsou sexy a k smrti rádi pomáhají v domácnosti. Šokovaná zákaznice sahá po peněžence, zaváhá, zase ji vrátí do kabelky a vystoupá do posledního patra.
A v něm najde nápis: „Je nám líto, ale na tomto patře nejsou k mání žádní muži. Bylo postaveno jen jako důkaz, že ženám nelze vyhovět.“

Mně je prostě VEDRO. Strašné. Hnusné. A jak je k tomu ještě vysoká vlhkost vzduchu, nemůžu dýchat. Dusím se ve vlastní šťávě. Na co šáhnu, je mokré a ulepené (a ne, není to rukama). Manželovi vyskočil opar (zlatý náplastě!) na rtu. Kočky polehávají a tváří se, že vlastně vůbec neexistujou (vyfotila bych vám našeho kocoura, jak chrápe na zádech, ale bohužel, ovládá jakousi schopností vycítit zapnutí foťáku i přes zeď a přestává pózovat).

Jediný, komu to horké vlhko svědčí, je saracénie (sarracenia purpurea, česky špirlice, anglicky Purple pitcher plant), která normálně vykvetla! Prvně vidím masožravku kvést! Tak alespoň něco… 🙂 (Jasně, vyfotím, dodám…)

Za chvíli půjdeme ven. Manžel potřebuje redukci konektoru, aby mohl vyzkoušet nahrávání na počítači, já se těším na zmrzlinu. Večer nevařím, každý si uloví studenou mísu a bude. Odmítam chcípat vedrem.

Práce pořád žádná. Občas, když dostanu příliš mnoho zamítacích dopisů, mám chuť zalézt pod šutr a tiše pojít. Bouřky mě připravují o soudnost – změna atmosférického tlaku se mnou prostě mlátí.

Tak jsem se vypsala a příště už zase srozumitelně. 🙂

3.7.2009 – Saracénie kvete

Mám radost a proto se s vámi podělím o svou kvetoucí masožravku. Jak říkám, alespoň někomu to vedro svědčí…

Saracenie kvete

4.7.2009 – Váš profil…

… neodpovídá našim požadavkům. Nebo taky: Upřednostnili jsme uchazeče, jehož profil lépe odpovídá námi zvoleným požadavkům.

Myslím, že spousta personálních agentur i zaměstnavatelů si tyhle věty okopírovali jeden od druhého a posílají je dál.

Občas přemýšlím, kde nedostačuji – mám několikaletou praxi v administrativě, dělala jsem docela dost věcí, mluvím plynně anglicky a rusky, němčinu mám na komunikativní úrovni. Vyznám se v uživatelské práci na PC, jsem aktivní řidič, jsem ochotná do práce dojíždět.

Odpovídám denně zhruba na deset nabídek zaměstnání. Velmi často mi chodí zpátky emaily s touto frází, ale oblíbené jsou také automatické odpovědi typu „pokud se vám do tří (čtyř) týdnů neozveme, nezapoměli jsme na vás, jenom na vás kašleme, protože nejste to, co hledáme.“

Ok, chápu. Ale dostat po sedmdesáté tu samou odpověď je prostě frustrující. Začínám mít pocit, že takhle tu práci nikdy neseženu, že jsem k ničemu. Vím, že to není pravda. Umím máknout a snažím se, taky rychle chápu nové věci. Ale je toho občas prostě moc.

Sakra, já prostě potřebuju práci! Pokud to půjde dál, půjdu na nějakou základní absolventskou práci za patnáct hrubého, protože jsme bez peněz. Do háje, do háje, do háje. Sakra. Je mi z toho fyzicky zle.

Konkurence je veliká, současná krize (ať už přirozeného původu nebo vyvolaná uměle) vzala práci spoustě lidí, kteří jsou často příliš kvalifikovaní, ale jdou dělat práci, která je, technicky vzato, pod jejich úroveň, aby uživili sebe a své rodiny. Sakra.

Je mi jasný, že v tomhle zdaleka nejsem sama, vidím to kolem sebe docela často, i mezi svými blízkými přáteli. Co, přáteli, manžel je na tom stejně. Jsou chvíle, kdy to vidím černě. Možná až moc, ale už by to pro jednou chtělo, aby to světlo na konci tunelu nebyl přijíždějící vlak! Prosím!

Já toho nechci moc. Nebo ano? Já chci prostě práci, která mě uživí a kterou budu schopná dělat.

No nic, příště (snad) na veselejší notečku.

7.7.2009 – Proč je Citrátová ticho?

Protože včera courala s manželem po Koněprusích (s následnou obědo-večeří na Karlštějně v oblíbeném penzionku Pod dračí skálou) a dneska nahrávala.

Ano ano, je to tak. Rozchodili jsme všechna úskalí a vyzkoušeli všechna možná propojení kláves s počítačem, až se nám to povedlo vymakat. Jinými slovy, klávesy jdou do počítače přes kytarové kombo a nahráváme, až se z nás kouří.

Zrovna v tuhle chvíli děláme na hlavní melodii z Terminátora. Kdo chce, zapátrá na YouTube (tečka com) a zadá do vyhledávače „Teminator 4 Salvation music video“. Tak na něčem podobném právě pracujeme – původní nápad měl kapelník Preludia, ve kterém manžel nějakou dobu hrál. A teď si to předěláváme po svém.

Protože z toho hrajeme jenom krátký kousek, blbneme a zkoušíme všechno možné. Manžel dřív stříhal a mixoval písničky pro šváru na soutěže a s pár kapelami nahrávali písničky, takže je povýšen na oficiálního Šéfa studia. Já jsem pak vykonavatel, který mydlí klávesy – ale taky mě to už chytlo. 🙂

Překvapilo mě, kolik může mít jedna písnička stop – v tom Terminátorovi jich nakonec budeme mít takových sedm, prostě mazec (pro ty, kdo jsou na tom stejně jako donedávna já: stopa je v podstatě jedna nahrávací linka pro nástroj, který se pak poskládají dohromady a je z toho nahraná písnička; basa má jednu, kytara doprovodná má aspoň jednu, kytara sólová má aspoň jednu, každý ze zpěvů má jednu… Jasné?).

Přikládám pohled do části našeho „nahrávacího studia“: v pozadí piáno, ke kterému se taky

pidistudio :)

občas proboxuju, v popředí klávesy. Vpravo manželovy kytary. Na levém okraji obrázku lze vidět židli. Tam sedí manžel, za ním se pak skrývá počítač. Bystré zraky uvidí kábl vedoucí od počítače ke klávesám (i když už je to zapojené v tuhle chvíli jinak). Vpravo za stoličkou je pak vidět počátek kulometného hnízda… ééé… kabelového hnízda, které se zmítá až ke kombu, které je mimo záběr. A v tomhle tu jako vegetujem, víme?

Ještě jsem si vzpoměla na takovou malou dnešní epizodku: jeli jsme do tátova bytu, vyvětrat, zalít kytky, vybrat schránku… K jejich místu bydliště jezdí od našeho v podstatě přímý autobus. Jedeme, kecáme, rozebíráme, samozřejmě že nahrávání a spol. Manžel medituje ve stylu „no, ale ten doprovod bych mohl zahrát na to Virgo, Ibanezka bude dobrá na sólo a Strata vytáhnu na čistej zvuk,“ do toho padají zmínky o klávesách, atd. atd. atd.

V jednu chvíli jsem se zamyslela, jak by náš hovor asi připadal někomu, kdo nás nezná. Došla jsem k závěru, že by si myslel, že máme asi peněz jako šlupek. Nebo přinejmenším dost. Nadnesla jsem tuhle doměnku manželovi a on na to, že se to nezdá, ale máme doma celkem drahé vybavení.

Chvíli jsem v duchu prskala, protože není to tak dlouho (hm, asi tři dny?) kdy jsme neměli ani na nájem (zaplaceno, díky bohu) a stav bezpracovní nás tíží oba, takže si připadám jako docela chudý člověk, pak jsem se ale zamyslela…

Ano, máme doma čtyři kytary, z nichž ta nejlevnější stála asi sedm tisíc – další dvě kolem dvacítky a ta poslední kolem třiceti. Zhruba. Máme jedno kombo doma, jedno ve zkušebně, jedno u tcháničů – všechno docela kvalitka, žádná šmíra. Klávesy taky nejsou žádná šmíra. Máme oba dva velmi slušné počítače, externí harddisk, spousty knih, máme piáno, které má taky nějakou hodnotu (i když jsme ho dostali od známých za odvoz). Kuchyň taky není nejhůř vybavená, ať už jsme něco koupili my, něco mamka a něco jsme dostali ke svatbě darem. Mám motorku…

A uklidnila jsem se. My opravdu nemáme peníze – protože jsme je narvali do našich koníčků, které nás udržují ve stavu příčetnosti. A díky bohu za to! Nemáme sice peníze v hotovosti, ale zato máme spoustu zážitků za sebou a spoustu srandy před sebou díky těm věcem, do kterých jsme hotovost nacpali!

A teď mě omluvte, mám nařízeno jít vymýšlet logo 😀

8.7.2009 – Dokázali jsme to!

Co?

Logo TOX

No přece to nahrávání! Kdo mě ma přidanou na Facebooku, už ví – Citráti, teda teď vlastně už T.O.X.íci, nahráli svou první coververzi, a to rovnou Terminátora!

Na YouTube nás nehledejte, najdete nás na Myspace jako T.O.X. Zakládáme profil i na českém Bandzone, právě čekáme na schválení.

Všechno je šité rychlou jehlou – logo ještě není pořádně dodělané (jak vidíte na obrázku), Terminátor není bez chyby, ale žijem, hrajem, a hlavně, uveřejňujem!

A tak se radujeme. Radujte se s námi taky!

A proč T.O.X.? Manžel je Tomáš, já jsem Olga – no a příjmení máme od X 😉

9.7.2009 – Ovoce a zelenina

Jestli je jedna věc, ve které se s manželem diametrálně lišíme, je to náš přístup k syrovému ovoci a zelenině.

Já musím denně pozřít alespoň jeden kousek něčeho syrového, odtáhnout si ho do své skrýše (rozuměj do křesla před počítač) a tam ho s požitkem skřoupat. Většinou s sebou před notebook tahám veeelkou mísu salátu (rajčata vedou na celé čáře), v zimě s požitkem požírám jablka, loupám mandarinky, na jaře se těším na melouny, jahody, meruňky a broskve…

K syrovému patří i dušené, vařené a smažené: houby sice nemusím moc často, ale v houbovce nebo pořádné bramboračce, mhmmm! Nebo jednou za čas smaženici! Vařený květák posypaný osmahnutou strouhankou mizí rychlostí blesku, dušená mrkev nebo pórek jsou pro mě skvělou přílohou. Mohla bych pokračovat dál a dál a dál.

A tyhle moje zeleninové orgie pozoruje ze zákulisí manžel, který zastává názor, že jediná zelenina nebo ovoce, kterou je dobrovolně ochoten pozřít, je čokoláda. A maminčiny květákové placky.

Nemá rád cokoli, v čem jsou kosti nebo pecky, cokoli z čeho teče štáva je taky mimo – takže broskve, meloun, třešně, jablka a pod. jsou pro něj v syrovém stavu nepřijatelné. A nemá rád nic, co by mohlo být kyselé – je na to velmi citlivý. Takže mé olivy a kyselé okurky v lednici jsou před ním v naprostém bezpečí (ne tak před mamkou). Rajčata? Kyselá. Jahody? Kyselé. Je ochoten brát na milost ještě tak okurku salátovku a sem tam papriku, z ovoce má náchylnost k meruňkám. No, a pokud ho k tomu nedotáhnu, vesele ignoruje i tyhle.

Z toho pak u nás doma pramení dalekosáhlé debaty, kdy se ho já snažím přimět k pozření alespoň něčeho malého, dneska to bylo 6 malých cherry rajčátek, on se snaží bránit, já se naoko zlobím a on dělá nevinné psí oči. Kam se hrabe kocour v botách ze Shreka 2!

Rozhovory jsou často nereprodukovatelné, protože plácáme, co nám slina na jazyk přinese.

„Ale vždyť je to jen šest malých kuliček!“

„Kuličky nechci, mám svoje!“

Nebo:

„Ale já zeleninu jím, měl jsem višňovou čokoládu!“

„To bylo o Vánocích, miláčku. A vůbec, višně jsou ovoce.“

„No tak třešňovou!“ (Všímáte si, jak mistrně přešel časový údaj?)

„Třešně jsou taky ovoce.“

„Tak co je zelenina?“

Ukazuju na jeho talíř: „Těhle šest kuliček!“

„Sakra! … No, ale vidíš, jo? Já jím aspoň to ovoce… A jednou jsem měl jahodovou zmrzlinu!“

„Jo, loni v létě, lásko. Letos si zatím měl jenom tu v kafi a to byla karamelová a oříšková. A ne, oříšky nejsou zelenina.“

„Jak to? Vždyť mají podobný tvar!“

„No prostě nejsou.“

„Mají podobný tvar, tak jsou prostě zelenina!“

(chvíli štrachám v lednici kopr do své housky se salámem)

„Čistě teoreticky,“ ozývá se drahý, „je planeta taky zelenina. Má podobný tvar, jako ty červený kuličky!“

Málem jsem se praštila do hlavy, drahý je se svou argumentací spokojen a pokračuje:

„Nepotřebuju jíst zeleninu! Piju Isostar!“ (Jo, aby nahradil ionty – čirou náhodou jsme přišli na to, že mu Isostar chutná i pomáhá)

„V Isostaru jsou hlavně minerály, zlato.

„A beru Double X!“ (Vitamínový doplněk)

„Ano, já vím.“ (Horečně přemýšlím, co je ještě v zelenině a mohlo by posloužit jako argument… Aha!) „Ale v zelenině je taky vláknina a ta je taky potřeba!“

„Určitě na to taky existuje nějaký přípravek, abych nemusel jíst zeleninu!“

Dokážete si představit, jak mě tohle rozsekalo. Ale nejlepší byl stejně tenhle výstup:

„Tak ti nevím, jak budeme s tvejma jídelníma návykama jednou učit naše děti správným jídelním návykům…“

Podíval se na mě rozzářeně a pravil „No, tak to se budeme muset nechat překvapit, ne?“

25.7.2009 – Unavená

A ani nevím proč.

Jistě, dneska jsem strávila poměrně dlouho za volantem – jeli jsme do Nuzic vyzvednout kamarádku a hodit ji domů do Prahy. Bohužel, hned za Benešovam jsme se dostali do kolony a popojížděli v zácpě asi hodinu a půl. Zpátky jsme to vzali přes Písek, dali si tam oběd (Café-restaurant U kamenného mostu vřele chválím) a mazali zpátky domů, tentokrát po dvacítce.

Taky jsme včera vyprovodili matku. Ještě štěstí, že si ji kamarád na týden odvezl na dovolenou do Itálie. Pozorovat ji balit bylo zábavné, už o něco méně zábavné bylo zjištění, že si s sebou opravdu chce vzít jednu tašku s hadrama, jednu tašku s kosmetikou, dvě tašky žrádla a jednu tašku příruční s papírama. A to jsme jí ještě dvě vymluvili. Fakt, jako bychom měli doma málo velkých pohodlných kufrů na kolečkách… Trochu mě zamrzelo, že jaksi automaticky předpokládala, že si s sebou vezme toastovač, co jsme dostali jako svatební dar. Čert vem přístroj – mohla alespoň něco říct. Ale co už. Máme doma na týden klid, manžel na chvíli přestane skřípat zubama, já zas nebudu co patnáct minut řešit otázky života a smrti („Sluší mi to?“ „Jak se ukládá stránka do oblíbených?“ „Co mám dělat k večeři?“ „Proč si neuklidíte v pokoji?“), máteř se provětrá v Itálii, všichni spokojení, celkově pozitivní výsledek.

Manžel už nehraje v Aréně. Je spokojený. Máme víc času na sebe, nemusíme každý víkend někam lítat, odpadá dvouhodinová cesta na zkoušky a dvouhodinová cesta ze zkoušek, můžeme podnikat výlety, odpočívat a páchat věci. Akorát, že toho moc nepodnikáme. Většinou sedíme doma, protože je jednomu nebo druhému špatně nebo nemáme sílu, nebo se nám nechce, nebo nemáme prachy.

Pořád nemám práci. Nemám sílu hledat. Je to pořád to samé dokola, potřebuju se na chvíli nadechnout, než zase našlápnu to běhací kolečko, jako správné morče. Krysa. Kancelářská.

Nechce se mi koukat na filmy, i když máme nabitou polici DVDčkama.

Všechny knihy, co máme doma, jsem přečetla, snad kromě Clancyho, Crightona a Robina Hooda od Dumase. Myslím, že si nemůžeme dovolit koupit něco nového – a i kdyby, v poslední době nevyšlo nic, co by mě zaujalo.

Nechci hrát. Štve mě, že to jenom kazím.

Řešim nějaké věci s Basilejí a mám pocit, že mi všechno, o co jsem před několika lety stála, proteklo mezi prsty. Nechci se k tomu vracet, ale na druhou stranu vím, že pokud tohle nedořeším a neuzavřu, budu se k tomu vracet v myšlenkách pořád a znova a připadat si jako zbabělec.

Celé dny sedím u počítače a čtu si povětšinou špatně napsané povídky a nemůžu s tím přestat. Je to jako strhávat si strup – bolí to, je to tak trochu nechutné, ale stejně toho nejde nechat.

Jsem unavená. Ne fyzicky. Na duši. A přemýšlím, jestli to mám nechat tak, koneckonců, letargie je taky postoj. Stejně jako „ne násilí“, ať žijou volební billboardy nejmenovaného politického recyklátu.

Na Deníčkách si připadám zvláštně. Skoro dva týdny jsem nepsala a přemýšlím, jestli mi to chybělo, nebo nechybělo. Taky jsem donedávna většinu nečetla. Přemýšlím, jestli mi to chybělo nebo nechybělo.

Nevím, co vlastně chci. Celkově bych se svou životní situací mohla být spokojená. Mám skvělého manžela, který by mě na rukou nosil (kdybych zhubla – připadám si jako vorvaň). Pro něj se rýsuje určitá práce na obzoru, já zatím nevím. Jak jsem psala, ani teď nehledám. Nevím, jestli mám sílu na další kolo zamítacích dopisů. Mám kde bydlet, máme co jíst (na jak dlouho?), máme co dělat (akorát je zase o činnost míň, když už není kapela)…

Já prostě nevím. Je mi jasné, že v téhle situaci se nedá ani poradit. Nechce se mi nic a to se mi nelíbí. Jsem se situací celkově nespokojená. Jsem unavená sama ze sebe.

28.7.2009 – Botanická & domácí posedlost

Tak jsme včera byli v botanické (na koho mám email, ten už to ví, protože jsem rozesílala odkazy na prezentačku s ochutnávkou fotek – kdo mě má přidanou na Facebooku, ten to ví taky, protože jsem včera nahrála fotky).

Bylo pěkně, užili jsme si hlavně Japonskou zahradu – jenom škoda, že jsme se nemohli víc zastavit u některých exponátů. Ale chápu, že třináctiletou neteř svědkové asi opravdu nejvíc bavilo jezírko s kapříky koi. A těch motýlů v expozici středomoří a Turecka!

Jsme z toho všichni pěkně uťapaní a přeplesklí a zvláště po obědě se odmítáme hýbat, jenže bohužel budem muset. Máme totiž rozdělanou katalogizaci knihovny a musíme dozadávat a uspořádat knížky, pak přijde na řadu likvidace výbuchu atomovky v kuchyni a ještě bychom tenhle týden chtěli douklízet náš pokoj, zatímco je mamka pryč. Ona má totiž tendence přjít do toho největšího uklízecího kalupu a vynadat nám, jak nikdy neuklízíme. V tu chvíli fláknu hadrem do rohu a kašlu na věc, takže prostě musíme být rychlejší.

A v pátek dopoledne jedeme s kamarádkou na sraz členů teamu Gameforge do Lipska (Leipzig). Vrátila jsem se na pozici moderátora fóra hry Bitefight na českých serverech a tak ještě s Adminkou fóra vyrazíme na tři dny do Reichu. Jsem docela zvědavá, jak to tam bude vypadat, taky budu na tři dny venku. Už mi ty známé čtyři zdi lezou na mozek.