Červen 2009

9.6.2009 – Opět Zpět

Zase jsem byla delší dobu (tedy, na sebe delší) mimo obrazovku. Příčinou budiž (ano, ukažme si na něj) můj nešťastný zub. Minulé pondělí jsem si nechala odvrtat kazy, nafasovala jsem provizorní výplň a varování, že tam může být hluboký zánět nervu. Hm. Zub pořád pobolíval, ale věděla jsem, že může být citlivý, tak jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost.

Ve čtvrtek mi ta potvora ovšem praskla. Hezky pěkně od žvýkací plochy až k dásni. A začala bolest. Okamžitě jsem volala do ordinace své zubařky, ale ta moje hodná slečna, které jako jediné věřím (no jo, citrátová má panický strach ze zubařů), byla do pondělka na dovolené. Mazec.

Měla jsem na výběr, jít k jinému lékaři nebo trpět. A tak jsem se nadopovala Ibalginem (růžový svět je občas -OBČAS!- krásnější) a držela jsem až do včerejška. Hluboký zánět tam samozřejmě byl, takže teď sedím s provizorní plombou v zubu, pod kterou je vata, pod kterou je umrtvující látka, která nechá zlobivý nerv chcípnout a libuju si. Poprvé za posledních pět dní jsem se mohla více-méně normálně najíst – sice pořád ještě koušu jenom půlkou huby, ale už to nebolí. Jásám.

V sobotu kluci hráli s Tanjou v Ostravě.

Vypadli jsme v deset ráno v sobotu a vrátili jsme se z hraní v pět ráno v neděli. Byl to mazec. Děly se nějaké věci kolem organizace, ale protože internet je sviňa, nebudu nikoho a nic jmenovat. 🙂 Stačí, že se koncert vydařil, počasí vydrželo doslova do posledních tónů, Tanja zazpívala úžasně a kluci drtili muziku jak se patří.

Na cestě zpátky pak manžel nafasoval tituly. Zastavili jsme u benzinky, a že tam byl jen jeden záchod, pánové se houfně odebrali do křáků. Manžel se pak vracel k autu, plavně doklusával a najednou se mu v očích objevil velmi udivený výraz, který bleskurychle zmizel směrem k zemi. Přehlídl obrubník od chodníku. Naneštěstí, v cestě jeho ukázkovému hození tygra stálo auto, bytelný Citroen Jumper. Zkrátím to – manžel má trochu naražené zápěstí a dva prsty, nepatrnou modřinu na spánku a bouličku o trochu výš. Jumper má ovšem v karoserii ukázkový ďůlek.

Ne, opravdu mu kvůli tomu pádu nic není. Nejvíce trpí tím, že mám tendence tuhle příhodu vyprávět všem na potkání a tituluju ho tak, jak jsme ho s kapelmajstrem po opadnutí prvotního úleku nazvali: Skokan roku a Mistr bezmotorového plachtění… 🙂

16.6.2009 – Report

V sobotu dopoledne zazvonil manželovi telefon. To kapelmajstr dával vědět, že jsou v autě místa a jestli nepojedu s sebou… Vědět, jak to tam bude vypadat, nikam jsem nelezla, ale protože nejsem žádná Kasandra (věštkyně z řecké mytologie), nastrojila jsem se do sukně, černého tílka, černé chlupaté vesty a sandálků a směle jsem drahého provázela až na místo činu.

Kluci hráli v Javornici – a protože Internet je sviňa, řeknu jenom, že lidí přišlo zoufale málo, kazilo se, co se mohlo i nemohlo pokazit a celkově to bylo takové nějaké na prd. Jo a samozřejmě, byla tam zima jak v psírně. Tolik k sukýnce a holým rukám.

V neděli jsme se šli s bandou topit do Čestlic. Dalo se nás dohromady šest, plavali jsme „kvakvaparkem“, houpali jsme se na vlnách, relaxovali ve vířivkách i na bublacím roštu, dali jsme si oběd, vlezli do horké vířivky a sjeli jsme si divokou řeku. Psina. Ani už nevím, koho to napadlo, ale rozhodli jsme se dělat hlasitě „Jééé!“

Když nám bylo dobře ve vodě, když byly vlny moc pěkné nebo kafe dobré, když jsme měli vířivku sami pro sebe, když jsme proplouvali pod mostkem… Všechno bylo „Jééé!“ Hlasité a obdivné. Museli jsme působit jako dobrá banda magorů, ale to nám bylo jedno.

Ve zdraví jsem všechno přežila – jenom proto, abych pak u svědkový, ke který chodím relativně často, přehlídla dva schody a nabančila si. V neděli jsem byla velmi ráda za své tukové polštářky – jednak ve vodě hřály a nadnášely, jednak nebýt jich, ošklivě jsem se praštila na těch schodech do kostrče… A pak že je hubnutí zdravé!

Doplazili jsme se po kafi a dortíku na Flóře domů, vyměnili povlečení a vesele usnuli. Dneska jsme akorát douklízeli a definitivně se rozhodli pořídit si hada. To je tak – hada jsme chtěli, ale zároveň chceme emigrovat (mimochodem, už máme přesněji zjištěné podmínky a jen co bude práce a příjem, jdeme do toho). A co pak s hadem? Svědková chce taky hada, ale ten její je proti. Kamarádce naprasklo akvárko (potom, co jí v bytě přistála stavební vana plná suti) a má v něm dvě poslední rybičky.

Takže jsme vymysleli následující: Dostaneme akvárko, které bude suplovat terárko. Do terárka vybereme sobě hada. A až budeme odjíždět, půjdeme za svědkovou, jestli by se chudáka hada i s terárkem neujala, vždyť on je chudinka bezdomovec… A to by nám zase ten její neudělal, že by našeho hada nepohlídali… 😀 Dneska jsme hadovi vybrali jméno. Chtěli bychom korálovku, ty mají jméno „lampropeltis“. Z toho se nám povedlo udělat jenom Lamu („Čau, Lamo! Ale ty seš vlastně had, co?“), z Lamy se stala Tlama, Tlama se v anglině řekne Chops a od Chops už byl jenom krůček k Chips…

Chips znamená smažené brambůrky, šupiny, kamennou drť, piliny a spoustu podobných věcí. V angličtině budeme hada představovat jako „Chips the snake“, protože „Snake Chips“ by byly „hadí plátky“… 😀 Už se těším…

22.6.2009 – Zuby a práce

Tak jsem zase tady. Pořád mám problémy se zuby, pořád sháním práci a čelo se mi pomalu ale jistě zachmuřuje takzvanými existenčními starostmi.

Na jednu stranu by se dalo říci, že máme poměrně dost výdajů. Určitě se to říci dá: za svatbu jsme dali určitě přes sto papouchů, pak manžel kupoval kytaru, museli jsme pořídit nový počítač, externí hard disk, teď přijdou nové klávesy a pak hádě. A do toho ty zuby: provizorní výplň po třech stovkách, malý amalgám za 450, velký přes pět stovek, malá keramika osm. U zubařky jsem teď minimálně jednou týdně.

Nemluvím o osmi pojistkách, které oba dohromady máme (pořídili jsme si je na základě informace, že nám budou platit i na Novém Zélandě – a když pak do toho manžel v době, kdy u dané společnosti pracoval, šťouchnul, zjistil, že platí pouze v případě, že budeme mít trvalý pobyt v EU, což jako emigranti samozřejmě mít nebudeme), a ty představují dalších šest talířů. Nájem pro mamku dělá dalších sedm. Splátky za obě půjčky (mou i manželovu) představují další tři litry dohromady, osm stováků měsíčně je pronájem garáže.

Jinými slovy, každý měsíc je sedmnáct papouchů v dupě, a to nepočítám životně důležité položky, jako je jídlo, sem tam nějaká ta kniha, popřípadě náhrada rozpadlého svršku, bot a podobně.

Já už jsem podporu v nezaměstnanosti vyčerpala, manželovi chodí šest a půl hadru z pracáku, a to je náš jediný příjem. Sedíme denně u počítače a každý den rozesíláme desítky životopisů. Mám dost.

Zuby zoubky se rozhodly, že mě budou trápit. Nedávno jsem tu kňučela nad zlobivou šestkou, která se rozhodla, že mi pořídí hluboký zánět nervů. V úterý mi bude slečna zubařka odstraňovat nervy. Straaašně se těším… Minulý týden mě ty zuby zase začaly pobolívat, a to fest. V pátek jsem byla na křesle zase. Verdikt: „Když vy na té pětce máte starou netěsnící plombu, co sahá až k nervům. Možná tam bude zánět nervů taky…“ Ach jo. A až doděláme tyhle, bolí mě další dva zuby, roste mi druhá osmička a dvě šestky už mi chybí a potřebuju je nahradit. Mám dilema – můstek nebo implantáty? Implantáty mi doporučuje matka i zubařka, ale jsou dražší (o hodně) a občas se odhojují. Na druhou stranu, když se už chytnou, vydrží dlouho.

Tak, a teď po tom, co jsem si postěžovala, malý report 🙂

V pátek jsem pekla asi sedm hodin. Udělala jsem pět plechů – dva plechy třešňové bublaniny, dva plechy perníku s čokoládovou polevou a jeden plech tvarohové buchty s ananasem. V sobotu jsme totiž odcházeli v devět ráno a frčeli do zkušebny. Kluci hráli dvoják s Tanjou.

Povídám manželovi „Pošli email basákovi, ať jeho přítelkyně ví, co chystám.“

Poslal. Možná trochu pozdě, protože jsme obě pekly sladké. 🙂 Měli jsme plné auto buchet a koláčků a jenom pár kousků masových pirožků 😀

Rockfest v Hranicích na Moravě byl fajn, sice pak byla zajímavá diskuze v zákulisí, ale nic drastického. To Rockshow v Krmelíně byla zajímavější: manželovi vypadl jakýsi kontaktík v kytaře a ta mrcha Ibanezka ze 30 hadrů přestala hrát 🙂 Zřejmě odešel potenciometr, což je na pět minut práce s pájkou, ale i kdybychom tahali po kapsách pájku, na pódiu během koncertu se to spravit nedá. Zítra půjde potvorka ke kytarářovi. Drahý zareagoval pohotově – seskočil z pódia a letěl si půjčit kytaru, kterou shodou okolností dostal půjčenou od kytaristy Argemy, která hrála hned po nich. 🙂 Dalším dojmem z té soboty byla pekelná zima. Kdybych jenom tušila, že bude takové počasí, vytáhla bych ze skříně Steely.

Cestou domů jsme se na benzínce u Mohelnice potkali s kapelou Citron, před kterou kluci s Tanjou hráli přede dvěma týdny – zrovna se vraceli domů z Hradce Králové. Povyměňovali si dojmy a pojmy a svištěli jsme dál, v podstatě bez příhod.

Včera jsme jenom regenerovali – a rozesílali životopisy na všechny strany, dneska jsme se dokopali k dědovi a babičce. Byla u nich na návštěvě sestřenka ze Slovenska se synátorem a svým drahým. Malej má rád Spidermana, Ironmana a nakreslil mi pěkný obrázek hada. A zjistili jsme, že po všech těch letech všichni čtyři nakonec pijeme úplně stejně dělanou kávu 🙂

A teď sedí ségra u piána, nadává, sem tam i cvičí a manžel ji motivuje právě perníkem s čokoládou 🙂

22.6.2009 – Do háje!

Mám chuť být strašně sprostá! Právě jsem se dozvěděla, že v naší úžasné škole, kterou jsem doufala, že už v životě neuvidím, je komise – a v mé složce chybí žádost o uvolnění z tělocviku. Pokud ji během zítřka nedodám, můžou mi kvůli blbému tělocviku zrušit celou maturu!

Takže, zítra jdu v osm ráno k lékařce na odběry, budu škemrat o kopii, pak jsem měla jít na masáže, které tímto nejspíš zruším, v jednu mám zubaře, kde mi budou čistit kanálky a odstraňovat nervy ze zubu a ještě musím kurnik přes celý město kvůli debilnímu papíru, který úžasná nesmrtelná organizace dokázala ztratit!

A kdyby to byl kurník první papír, co takhle chybí! Na konci dubna se přišlo na to, že z mé složky záhadně zmizela má schválená žádost o individuální plán a nebýt toho, že jsem měla vlastní stejnopis, byla bych v pěkným loji. No to by mě zajímalo, kdo mi zase „pomohl“!

23.6.2009 – Eheheheheheheee

Ne, nepožila jsem marihuany, alkoholu, či podobných omamných látek. Zato jsem byla u zubařky. Výsledek? Zub si poškubává v rytmu něčeho rychlého, třeba salsy, nebo možná dance, je mu vesele a dobře. Mně už méně. Ale po pořádku.

Ráno jsem se dopotácela k doktorce, nechala si nabodnout žílu a postěžovala jsem si na administrativu ve škole. Doktorka chytila záchvat smíchu, a protože v čekárně nikdo nebyl, zeptala se: „A co tam chcete napsat?“ No, a za chvíli jsem měla papír v ruce.

Masáže jsem zrušila, dovlekla se domů, cestu třikrát proklela počasí, švihla sebou do postele a spala a spala, až byl čas na cestu k zubařce. Drapla jsem zimní bundu, vystřelila jsem z domu jako raketa, doběhla právě včas a pak už jsem jen seděla a nechávala si vrtat v puse a sem tam jsem se koukla, jak vypadá odstraněný mrtvý nerv. Hm. Vypadá jako uschlý žlutý sopel…

Sebrala jsem se i s mrtvou hubou a papírem od doktorky a zamířila do školy. Předala jsem papír, komise se na něj ani nepodívala, nechala ho založit do mé složky a bylo vymalováno. Několika dotazy jsem zjistila, že ten kec o zrušení maturity byl výmysl ředitelky. Hm. Naštěstí jsem nemohla pořádně mluvit, tak jsem se sebrala a radši jsem táhla domů.

A teď, jak tu sedím a domlouvám se na Facebooku s kamarádkou ohledně výběru látky do výstavního kotce Maxíka, jejího mainského mývalího kocoura, a do toho se snažím psát tenhle deníček, zazvonil telefon. Ovšem, nečekala jsem ani ve snu, jak to bude probíhat.

Do soukromého telefonu se nikdy nehlásím jménem. Firemní ano, ale to je něco jiného. Soukromý je prostě soukromý, a pokud je to neznámé číslo, chci vědět, s kým mám co do činění, než mu své jméno prozradím. Takže se hlásím „Ano prosím?“

Z telefonu se ozvalo jméno a firma volající. Křestní jsem rozuměla, příjmení nikoliv, firmu vůbec. Tak povídám „Dobrý den.“

Z druhého konce se ozvalo: „Mohla bych vědět, s kým hovořím?“

Já na to „Mohla bych vědět, koho sháníte?“

Paní z druhé strany řekla mé jméno, tak jsem jí potvrdila, že to opravdu jsem já.

Dozvěděla jsem se, že to nebyl dobrý začátek, protože jsem si u nich zažádala o práci. No moc pěkně mě vykolejila.

Vysvětlila jsem jí, že do soukromého telefonu se nepředstavuji, protože mi často volají telefonní omyly a divní lidé. A ona na to, že se mi přece představila. Já na to, že to já jí potom taky.

„No, nechme toho. Máte ještě zájem o tu práci?“

Poděkovala jsem a sdělila, že nemám, že jsem dostala jinou nabídku. Není to tak úplně pravda, práce pro tu konkrétní firmu by mě zajímala, ale tuhle konkrétní osobu bych musela zapleštit.

Pro informaci, zdaleka nejsem jediná, kdo se nepředstavuje do soukromého telefonu jménem. Když jsem byla v pozici paní na druhé straně drátu, používala jsem kouzelnou formulku „Hovořím s paní (pánem) XY?“ Tenhle telefonát byl první za posledních asi 8 let, kdy si volající s touto situací, mimochodem v dnešní době VELMI rozšířenou, neuměla poradit. A sprdnout mě za to, že se nepředstavuji, tak s takovým člověkem pracovat nechci! To ať se na mě nikdo nezlobí.

Ano, sháním práci, ale nejsem žebrák ani nějaká lůza – a tím vlastně zareprezentovala i svou firmu. A rozhodně to na mě neudělalo dobrý dojem. Já jsem sice neudělala asi dobrý dojem na ni, ale zlatej Ibalgin – mě je to TAK jedno…!

A teď si jdu rozbalit ty nové klávesy, co mi dneska přijely! Ha!

26.6.2009 – Není nad to, když někdo nečte

Michael Jackson. Vedle záplav nejzmiňovanější událost dneška. 50 let, smrt, pitva, skandály a rozmáznutí v bulváru, ale také nenapodobitelný hlasový i taneční projev a v podstatě, základní kámen moderního popu.

Uživatelkou 72Olga (nebo Olga72, nevím) na serveru Prozeny.cz jsem byla napadena, že ho obviňuji z pedofilie, protože jsem pod deníčkem Holly-Marie postnula reakci, ve které píšu:

„Jak to bylo nebo nebylo s těmi aférkami, se dnes už nedozvíme. Pravda je kdesi pohřbená a každý si o tom může myslet, co je mu libo.“

Byla jsem svědkem toho, jak lehce a rychle může být člověk neprávem obviněn ze sexuálního obtěžování a mám zkušenost s tiskem a s tím, jak se občas překrucují fakta.

Já osobně jsem na písničkách Michaela Jacksona vyrůstala od svých desíti let, usínala jsem s nimi každý večer a dodneška umím nazpaměť některé fláky jako ABC, Billie Jean, Thriller, Heal the world, You are not alone nebo They don’t really care about us.

Díky těmto třem faktům se mi nechce věřit, že by takové hnusoty, kterou pohlavní zneužití je už samo o sobě, natož pak sexuální obtěžování dětí. Ale nehodlám slepě věřit, že jenom proto, že uměl zpívat, byl svatý. Na druhou stranu, i kdyby ty děti opravdu zneužil, sice to snižuje jeho lidskou hodnotu v mých očích, ale nikterak to nezasáhne jeho kulturní odkaz, jeho písně, klipy a koncerty. Těžko by se mi to překousávalo, kdyby tomu tak opravdu mělo být. Ale pokud opravdu spáchal to, co se o něm tvrdilo v novinách, mno, budiž jeho obětem útěchou to, že natáhl brka v padesáti. I když je to pro nás, příznivce jeho hudby, škoda.

To, zda soudy někomu něco prokážou nebo neprokážou, ještě neznamená, že něco spáchal či nespáchal. Soudy jsou na téhle úrovni o tom, kdo si může dovolit zaplatit lepšího právníka, nebudeme se bavit o tom, jestli jsou v praxi stejně dobrými zástupci spravedlnosti, jak by teoreticky měly být. Jestli byl vinen Michael sexuálním obtěžováním nebo jestli byli kluci i s rodinami vinni křivou přísahou, to ví jen oni a my ani nemáme právo se na to ptát.

A k tomu, že pedofil je ten, co děti nenávidí, nikoli ten co je hladí. Definice pedofilie zní: „Pedofilie je v odborném pojetí trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem převážně nebo výlučně vůči nedospělým chlapcům nebo dívkám.“ Do lidštiny přeloženo – „pedofil cítí pohlavní vzrušení při kontaktu nebo pohledu na nedospělé lidské tělo“. O emocích nepadá ani slovo.

Když mi bylo asi dvanáct a léčila jsem se z alergie, chodila jsem i na akupresurní léčby. Dotyčný člověk, vědec asi přes padesát, mi párkrát šáhl na prsa a chtěl, abych mu políbila ruku. Utekla jsem a už jsem se nevrátila a dodneška nesnáším, když na mě sahá cizí člověk, zvláště starší muž, i podání ruky je problém.

Ve sporu Michael Jackson vs. rodiny kluků, žalujících ho za sexuální obtěžování, jedna strana lhala a zničila život té druhé, včetně možných doživotních následků. Nevíme která – a já po tom nepátrám. Je to jejich věc.

Ale nikdo mi nebude psát, když napíšu, že se neví, jak to bylo a už se to ani nedozvíme, že někoho obviňuju z pedofilie! Odsud posud!