Březen 2009

1.3.2009 – Sladká neděle

Dneska jsme si s přítelem uvědomili, že jsme spolu právě rok a čtvrt 🙂 Loni touhle dobou jsme seděli ve vlaku do Pardubic, kde jsme měli zamluvený stůl v hospodě U Lva (fakt, nejlepší hospoda, kde jsem kdy jedla!), přišla vichřice Emma, strhala troleje a měli jsme dvě a půl hodiny zpoždění…

Zavzpomínali jsme si, zasmáli jsme se, ani trochu se nám z vyhřátého klobouku… pardon, to Bob a Bobek – ani trochu se nám z vyhřátého pelechu nechtělo! Dala jsem se ukecat a že když je ten slavný den (a já mám v lednici rozmražené mleté maso, co akutně potřebuje zpracovat), udělala jsem lasaně. Oba dva milujeme boloňské lasaně, skoro stejně jako kocour Garfield, takže jsme si pošušňali a vyrazili jsme na dnešní Velkou Vinořskou Výpravu.

Velká Vinořská Výprava se pořádala do cukrárny Marcipánka. Při vybírání místa, kde si dáme udělat svatební dort, jsme našli stránky tohoto zařízení, strašně se nám líbily a rozhodli jsme se, že je načase okoštovat, jestli jsou tak dobrý, jak píšou. Dámy, jsou LEPŠÍ! 🙂 Zákusky čerstvoučké, capuccino našlehané, obsluha milá a příjemná – a cukrárna evidentně praskající ve švech, jak si lidé došli na nedělní kafíčko, nebo alespoň pro zákusky domů. Na zdech diplomy „Nejlepší cukrárna v ČR roku … “ minimálně ze tří let – a opravdu zaslouženě! A místo se dalo vystopovat podle lidí pochodujících po ulici a mlsajících za chůze indiánky 🙂

Rozhodli jsme se, že teda tady rozhodně ano, a vyrazili zpět k domovu. Cestou jsme se zastavili v parku, kde budeme oddáni. Já jsem tam vlastně až do dneška nebyla, brali se tam loni naši přátelé a já jsem bohužel musela být na školení (zatraceně!), viděla jsem jenom fotky a naslouchala jsem nadšenému bumanželovu popisu. Když jsem to místo dneska uviděla na vlastní oči, i v tom sychravém a pošmourném počasí mi bylo jasné, že to je ONO a že jsme rozhodně vybrali správně.

A aby toho nebylo málo, konečně jsme se dokopali k tomu, objednat si snubní prstýnky. Jak jsem říkala, už dlouho jsme je měli vybrané, ale objednávali jsme je až dneska. Rozhodli jsme se pro wolfram, protože (cituji) „má vynikající vlastnosti, jako jsou vysoká pevnost v tahu a nejvyšší teplota tavení ze všech kovů. Wolfram odolává mnoha vnějším vlivům a neporušuje se ani kyselinami. Jeho opracování je náročné, šperky z něj vyrobené však svými užitnými vlastnostmi předčí i tradičně zpracovávané drahé kovy. Šperky vyrobené z wolframu jsou jedny z nejtvrdších kovových šperků vůbec. Wolfram je kovová substance vysoké hustoty, tvrdosti a má nejvyšší bod tavení ze všech kovových prvků. Tyto šperky vydrží lesklé a nepoškrábané déle než kterékoli jiné kovy. Jsou hypoalergení stejně jako chirurgická ocel. Mají excelentní odolnost vůči oxidaci a korozi. Wolfram je biologicky neškodný a nevylučuje nikl nebo jiné látky do těla.

Takže jsme dnešek v podstatě strávili přípravami na svatbu. Už se to blíží – a já jsem ještě nervóznější než obvykle. To zas bude… 🙂 Alespoň už jsme si vymysleli, jak uděláme rozlučky: Já se s kamarádkama zašiju někam do vířivky se šampaňským a bumanžel zase zasedne s kamarády před herní konzole a filmy 😀

2.3.2009 – Pondělí za všechny prachy

Samozřejmě, že všichni víme o tom, že žádná krize není. Rozhodně se nepotýkáme se zhoršením ekonomiky, naše měna je stabilní a nezaměstnanost klesá…

Bohužel, jedna z mých nejlepších kamarádek si tohle zjistila na vlastní kůži. Potom, co v jedné nejmenované firmě dřela jako skladník, tahala s chlapy náklady a vyklízela kamiony, dostala výpověď. Den před ukončením zkušební lhůty. Pro nadbytečnost.

Z pohledu zaměstnavatele to do určité míry pochopitelné je, nemusí platit odstupné, ani mzdu za dobu, po kterou by u něj ještě pracovala, ani se nemusí bát, že by mu odešla v půlce měsíce. Ale kdyby jí dal vědět třeba už začátkem února, že s ní nebude počítat, mohla by si najít práci a nemusela by být odkázána na pracák. A proto je tohle fakt sviňárna.

Navíc, další kamarádka je v nemocnici a zítra má jít na sál. Sedmnáctiletá holka, které z ničeho nic začaly růst deformace v zápěstí a vinou zbabělého doktora došlo až k přetrhání vazů. Toho člověka bych chtěla dostat do ruky. Narvala bych mu do zadnice smeták chlupem napřed! Čtyři roky v bolestech a skoro v závislosti na prášcích proti bolesti kvůli tomu, že ji nechtěl včas poslat dál a jiný doktor v okruhu jejího bydliště nebyl.

Fakt, pondělí za všechny prachy! Skoro doslova.

6.3.2009 – No heleme se…

Pro ty, kdo jsou zvědaví, co jsem vyváděla: včera jsem nevyváděla absolutně nic. Hrála jsem si na velrybu vyplavenou na pláž a čekala, kdo mě bude tahat zpátky do dravých proudů života – ale žádní Greenpeace ani Brontosauři se u mě v obýváku neobjevili, akorát přítel mě večer přesvědčil, že se vlastně hýbat chci…

No, nechtělo se mi. Ale poctivě jsem odskákala hodinu na DDRku – a strašně se mi nechtělo. Nedařilo se mi, pletla jsem kroky, po půl hodině jsem měla pocit, že už neskočím dvojskoky a že jsem si někde vyměnila tělo s Golemem. Ale vydržela jsem.

Dneska ráno jsem se probrala, udělala přitelovi svačinu a zase zalezla. Vykopala jsem se z postele v deset (nezáviďte!) s totálně bolavým levým kolenem. To znamená, že jsem zase přibrala a klouby nestíhají – takže na váhu v dohledné době nepolezu! Měla bych se zase objednat na lymfatické a vakuové masáže, které jsem od mamky dostala k Vánocům. Při té sérii nemocí jsem na ně přestala chodit: jednak si kosmetička nezaslouží, abych na ni chrchlala, jednak s virem v těle není honění krevního a lymfatického oběhu žádoucí. Ale viry už jsou za kopečkama, takže bych mohla zase. Chce to jen zvednout telefon a objednat se…

Zajela jsem do školy napsat si tréninkové testy. Scio připravilo nácvik na státní maturitu (která bude od roku 2010), mají stránku trenér, kde tyhle testy jsou k mání. Naše ředitelka si usmyslela, že chce mít online testy jako přípravu na maturitu, s nikým se neporadila a zakoupila Trenéra, což je nám jako LETOŠNÍM maturantům platný jak mrtvýmu zimník. Ale ona už je taková. Nedávno koupila nové multifunkční zařízení, že bude fungovat jako kopírka. Je to příjemně malinké, ale po vytisknutí 50 kopií se přehřeje, začne polykat papíry po třech a blokovat se. Jak to vím? Ty Trenér testy jsem psala v ředitelně a zároveň pomáhala odsekávat zaseknutou kopírku našemu novému zástupci.

Chudák, zeptal se mě, jak se na téhle škole studuje, jak to vidíme jako studenti. Když jsem mu řekla, ne co si o tom myslím, ale jenom to co se děje, chudák blednul a zelenal, blednul a zelenal. Ale vypadá to, že je dobrá duše a snad vnese do toho opičince i trochu pořádku… Vzhledem k pudu sebezáchovy a tomu, že potřebuju mít maturitu, opravdu pomlčím o podrobnostech.

Cestou zpátky se mi povedlo chytit konečně kontaktní osobu z té firmy, kam mi předevčírem dali doporučenku na pracáku. Mám přijít v úterý ráno. No, alespoň mám domluvenou schůzku, i když je to strašně na knap. Já to místo nechci, potřebuju akorát razítko, že jsem se dostavila na pohovor. Vyhovuje mi, že mám klid na studium a chci dodělat školu, aniž bych se musela nervovat o to, co zase nestíhám.

Minulý týden jsem psala o tom, jak jsme se byli fotit. Dneska jsme zamířili k fotografce a zjistili jsme, že fotky nevyšly. Nevíme proč. Je docela dobře možné, že jak měl přítel ty cuky, že byl prostě rozostřený, nebo že se stalo něco jiného – těžko říct. Každopádně, fotili jsme se znova. Rovnou jsme vybrali i rámeček na oznámení, font, barvu i text a za týden se půjdeme podívat na první „nástřel“ 🙂

Taky se mi povedlo zjistit, že svatební kytice (kytici pro mě, pro mamky a pro družičky) by se mohlo povést pořídit do dvou tisíc. Vybrala jsem si pivoňky a pryskyřníky, objednávat ale budeme až začátkem dubna. Paráda! Mám radost – budu mít kytici, která bude pěkná, z mých oblíbených květin (mám spoustu oblíbených květin, ale některé se mi prostě líbí více), a která není zas tak obvyklá!

Přišla jsem domů, konečně jsem se dostala k e-mailu a koukám, koukám, přišla mi velmi milá zpráva od pana Snížka. Takže, děkuji velice ještě jednou! 🙂

A trochu o mé nové posedlosti: Konečně jsem dneska potvrdila objednávku toho vysněného korzetu – je z černé látky a sahá od boků pod prsa. Tyhle kratší korzety se jednak výborně nosí přes rozevláté halenky, které miluju, a jednak jsou milosrdnější pro začátečníky. I když, korzet je korzet. Pokud se bavíme o skutečném korzetu, ve kterém se nedá dýchat (pamatuje si někdo film Piráti z Karibiku 1?), je vyztužený buď ocelovými nebo plastovými kosticemi a nemilosrdně drtí břicho, je to boj mezi prudkou elegancí, vzpřímeným postojem – a moderním životním stylem. Přikládám citát ze stránek jediného výrobce korzetů v České republice, na kterého jsem narazila:

Korzet omezuje pohyb a některé tělesné funkce. Tento fakt je nejčastějším zdrojem rozčarování mých zákaznic, zvyklých na moderní pružné prádlo. Korzet je nemoderní – je to kus oblečení, který ženy (většina s obrovskou radostí) opustily v momentě, kdy se masověji rozšířily pružné materiály a lidštější móda bez obrovských sukní a nadýchaných živůtků. Korzet můžeme přirovnat k ocelovému kyrysu, který by si na sebe vzal dnešní policista místo neprůstřelné vesty – způsobil by si tím místo užitku jen škodu, vypadal by v něm ovšem jako rytíř. Jak korzet omezuje pohyb? Nelze se v něm příliš předklánět, pokud budete chtít něco zvednout ze země, budete si muset dřepnout s rovnými zády (což je ostatně lékaři doporučení způsob pro ty, kteří mají rádi svou páteř). Velké problémy budete mít s obouváním, jak už jsem zmínila výše. Sedět se v korzetu musí také rovně a někomu může činit potíže i usedání a vstávání, je lepší si to trochu nacvičit. V korzetech s delšími spodními partiemi (korzety prodloužené na boky, korzety s výraznou špičkou, které bývají nezřídka k vidění v katalozích internetových prodejců) sedět nejde, musíte pouze stát nebo chodit. Zvláště zrádné jsou korzety se zapínáním na háky, nejsou-li důkladně utažené – když se pohnete (například předkloníte) přes odpor korzetu, mohou se rozepnout. Další omezení se týkají dýchání, jídla a pití. Korzet pod prsa stlačuje bránici a nedovoluje dýchání do břicha, korzet přes prsa stlačuje bránici (podle střihu méně či více) a omezuje kapacitu plic. Musíte s tím počítat, dýchat hrudníkem (zde je původ dramaticky se dmoucího poprsí, které dnes známe už jen z historických filmů a románů) a nedělat nic, při čem byste se příliš udýchala, tj. chodit do schodů, rychle tančit, neřku-li cvičit nebo běhat! Denně nosit korzet a přitom ráno rychle odvést děti do školky, utíkat do práce, pobíhat mezi kancelářemi, pak v poklusu nakoupit a večer ještě kmitat po domácnosti se bohužel vylučuje. Máte-li na sobě korzet, buďte opatrná také s jídlem a pitím. Jezte jen malé porce a vyvarujte se jídel těžko stravitelných nebo nadýmavých, říhání (a škytání) v korzetu je dost nepříjemné. Žaludek má v korzetu trochu méně prostoru než obvykle a musíte k němu proto být ohleduplnější.

Pěkné, že? To co se dnes myslí pod pojmem „korzet“ je ve skutečnosti „korzetový živůtek“, pěkný kousek pružného a moderního prádla 🙂 Já chci korzet jenom na občasné nošení, netoužím po padesáticentimetrovém pase 🙂 Vypadala bych obludně!

8.3.2009 – Uá!

Fakt už nevím, jestli se mám vztekat, smát se nebo brečet. Asi zkusím všechno zaspat 🙂

Jednak jsme se včera chytly s mamkou, ale krutě – pořád mě kontroluje, popošťuchuje a do všeho mi mluví. Několikrát jsem ji prosila, ať mi nechá víc volnosti, zvlášť pokud jde o školu. Za těch 6 let co jsem byla z domu jsem si zvykla se o sebe postarat a hlavně (i když to některým bude znít divně), mám ráda své soukromí a popravdě jsem docela uzavřený tvor. Co chci aby se vědělo, řeknu. A co neřeknu, do toho nikomu nic není.

A co mě dokáže vytočit, co je moje opravdová slabina, je když mi někdo tvrdí, že se se mnou děje to a to a to a proto a proto a proto. Že jsem unavená proto, že žiju s nemocnou osobou (rozuměj: přítel), že je mi zle od žaludku, protože se krčím nad notebookem, že bych měla brát tohle, pít tamto, stavět se na hlavu a odstrkovat se ušima.

Mamka totiž pořád zkouší nové a nové postupy a přípravky. A myslí si, že když fungují na ni, že musí zákonitě fungovat i na mně. Že když ona měla v životě určitou zkušenost, že já ji musím zákonitě mít taky. Nejsem schopná ji přesvědčit o tom, že je mi z těch zázračných přípravků a vodiček zle a že mám prostě chvilkovou chmuru a nechci, aby do mě někdo šťouchal. Včera do mě tak dlouho šťourala, až jsem vybuchla. Dveře třískaly, okna drnčely (mám pozoruhodný hlasový fond), a musím říct, že zametat čtvrt kila kari koření není zdaleka tak uspokojující jako mrsknout tou plechovou krabičkou o zem.

Možná si myslíte, že jsem zlá, nevděčná a nevážím si své mamky – no, není to pravda. Vím, proč to dělá. Ale pokud ona trvá na tom, že se k ní mám chovat určitým způsobem, pak já mám taky právo trvat na tom, že se ke mně naopak určitým způsobem chovat nebude. Nakonec jsme to vyřešily, ale stejně to trvalo tak dvě hodinky, pak to začlo znovu…

Dávala jsem dohromady životopis té kamarádce, co ji vyrazili na konci zkušebky. Jede jak fretka, obvolává, posílá životopisy… Docela jsme se u toho pobavily.

Dneska byl jinak den inteligentních hovorů… Ráno jsem si zase málem ukrojila kus ruky při chystání miláčkovy svačinky, dvakrát jsem si vylila kafe cestou z kuchyně do pokoje. Pak přítel odcházel a povídám: „Popřemýšlej, co chceš k večeři.“

A on na to: „Jídlo!“

Pravila jsem, že to mi to tedy strašně zjednodušil, že jsem mu stejně chtěla dát schroupat plastikový talířek!

Pak jsem si chvíli SMSkovala s tou kamarádkou, co šla včera na operaci. Má nahoře na ruce dvanácticentimetrovou jizvu a z vnitřní strany ještě další dvě pěticentimetrové, ale snad je to poslední operace. Doopravdy se uvidí až za rok. Příznivci Resident Evil (hra a film) pochopí, zbytek může přeskočit:

Wici: tak jdu na prevaz a zitra domu. Uz mam svoji ruku.Ja: A to jsi vcera mela cizi?W: Vcera jsem mela zombie ruku!Ja: Alice! :)W: Jako ta z resident evila?Ja: Jo! Prohlizela sis v posledni dobe duhovky? Nervali do tebe nejakou jedovate modrou tekutinu?

Pak jsem letěla vyzvednout papíry od účetního z bývalé práce a na pracák. Paní mi dala doporučenku do jedné stavební firmy na pozici asistentky člena představenstva. Vylezla jsem ven, podívala jsem se na sebe a pokrčila rameny. Nakonec jsem se kontaktní osobě nedovolala (což bude ještě zajímavé), ale kdybych tam šla z fleku, to by bylo: zpocená, v černých tříčtvrťákách, v černých dvacetidírových steelech (každá má navíc čtyři masivní přezky), v černé chlupaté vestě a v černém klobouku od bushmana bych jistě splňovala všechny jejich požadavky na pozici asistenta! 😀

Dneska taky dorazily poštou prstýnky a šaty. Skoro jsem se rozbrečela. Vypadá to, že jsme si blbě změřili prsty a prsteny jsou nám větší! Místo rozměru 65 bych potřebovala tak rozměr 61! Strašně jsem se na sebe navztekala, protože jsou jinak moc a moc hezké, rytina uvnitř je velmi decentní (sice skoro až moc, ale i tak, stejně je tam jenom pro nás dva), vypadají luxusně a vůbec… Nakonec mě uchlácholila tchyně, že s věkem se nám ten trochu větší rozměr bude hodit. Večer jsme je ozkoušeli i s přítelem a došli jsme k závěru, že než nám budou, budeme je nosit na ukazovácích. Ach jo, ani ty detaily nemáme standardně 🙂

Šaty…! Šaty…! Šaty…! Na obrázku vypadaly krásně saténově – ve skutečnosti jsou strečové. Ach jo! Já se svou barokní postavou a strečové šaty! Bože! A jsou mi trochu dlouhé. A potřebovala bych zkrátit ramínka! A navíc, vybrala jsem si jedny černé se svislým bílým pruhem uprostřed – kdo mohl čekat, že ten pruh bude průsvitný!!!

Nakonec jsem vymyslela řešení – objednala jsem si korzet v délce pod prsa z britské firmy Fairy Goth Mother (mají tak úžasné věci!), který se dá vzít přes šaty (a udrží sádlíčko tam, kam patří) a zároveň skryje linii spodničky, kterou si vezmu pod šaty (chci jenom od pasu dolů) – tu si taky ještě musím pořídit. Naštěstí mám dva kamarády krejčí, kteří mi pomůžou šaty upravit tak, abych v nich nevypadala levně, ale aby to mělo pořádný šmrnc, tak to není až tak zlé…

10.3.2009 – Nepochopím…

Dneska jsem zase zažila srážku s neznámým poddruhem Homo Sapiens Sapiens. Něco jako Homo Sapiens Sapiens Kecális nebo Homo Sapiens Sapiens – Dědus Vševědus.


Včera se nedělo nic moc, kromě toho že bylo klasické pondělí. Udělala jsem přítelovi čaj do termosky s sebou. Přijel do práce a hlásil, že je bez čaje: špatně jsem utáhla uzávěr a skoro celý litr sladkého čaje se mu vylil do tašky. Přišel na to v okamžiku, kdy si všiml, že taška vytváří mokré fleky na koberci v kanclu… Když jsem mu do práce chtěla přivézt čaj v náhradní termosce, zjistili jsme, že tam ten uzávěr nepasuje. Samozřejmě, na reklamaci už je pozdě… Kamarádka zase vyprala a usušila prádlo jenom proto, aby se jí do koše s prádlem vysypal květináč (no, pořád lepší, než když jí do akvárka spadl kus řízku…).

Dnes ráno jsem vystartovala na pohovor do oné stavební firmy a až mi trochu bylo líto, že to místo tak jako tak nedostanu. Ale škola je přednější, takže co už… Dostat se na místo bylo taky zajímavé – vypadalo to, že řidiči aut dneska dělali všechno pro to, aby řidič našeho autobusu dostal infarkt. Naštěstí jsme dojeli bez nehody (a bez infarktu), ale zjistila jsem, že lidi dneska neumí nadávat! Pořád dokola ty samé tři sprosté výrazy? To je nuda! Kde je doba, kdy se dalo zaslechnout „ty hyeno v polovičním rozkladu“, „chlupatá housenko“, popřípadě „opičí potrate“! Dneska je to samý „ču*ák“, „zm*d“ a „ku*va“… Fakt nuda…

Kontaktní paní byla velmi příjemná a s rozpaky mi sdělila, že je místo obsazené. Nemohla tušit, že mi to ani v nejmenším nevadí. Nechala jsem si podepsat doporučenku a šla se podívat do blízkého nákupního centra – pořádám totiž Velkou Kalhotovou Výpravu a protože nejsem žádný drobeček, je to většinou na dlouho. Stejně asi nakonec zase skončím tady u nás za rohem v MiniMaxiMódě 🙂

Po potvrzení, že dneska opravdu neseženu ve svých oblíbených obchodních řetězcích nic zajímavého (no dobrá, ukořistila jsem plátěnné černé tříčtvrťáky, ale ty jsou moc lehké na tohle počasí), jsem vypadla na pracák a tam proběhlo setkání s oním zajímavým exemplářem z úvodu. Vlezla jsem do čekárny, ujistila se, že na předání doporučenky nepotřebuju čekací číslo, pohodlně jsem podepřela nejbližší zeď (v neděli ráno se mi stala menší – a spíše trapná – nehodka a velmi špatně se mi sedí) a čekala, až vyfrčí předchozí klient (když s někým jednám já, taky nechci, aby mě pořád někdo přerušoval a lozil tam, tak nebudu ani já rušit jednání).

Zpoza rohu čekárny se ozval hlasitý ženský hlas, který se dožadoval informace, jak dlouho čeká jiný uchazeč, asi osmnáctiletý mladík. Když vylovil z kapsy mobil, aby se podíval na čas, ozvalo se „No já mám taky telefón, jenže starej!“ a podobně. Dotyčná tvrdila, že čeká už třicet minut a že dál už čekat nebude, že i když má hlad, tak ani na po*ranej chleba ve frontě nečeká, a že „žádnou pitomou práci“ nepotřebuje. Upadla mi čelist.

A vzpomněla jsem si, jak minule na sebe přes celou čekárnu pořvávali dva chlápci. Jeden chvíli předtím vysloveně vlezdoprdelil u podatelny, jestli by mu paní nevyjela seznam pracovních příležitostí na skladníka a prodavače. Pak si sedl na lavičku, druhý si sedl o dva metry dál k terminálu a začali na sebe pořvávat jak z jednoho konce výrobní haly na druhý:

„Hele, no to se po*rali, ne? Já jim za dvanáct čistýho budu jezdit z Břevnova na Palmovku? Zm*di zas*aný! Na to jim *eru!“ a podobně.

Protočily se mi panenky. Já jsem před rokem dojížděla za 12.000 čistého denně z Nových Jiren na Anděl a pak za 14.000 čistého z Dejvic na Jižní Město – pánové mají práci takřka u zadnice a ne, z Břevnova na Palmovku je jim to moc daleko! Musela jsem se sakra držet, abych si o ně neušpinila své malé roztomilé botičky značky Steel (se čtyřmi přezkami). Tak když sháním práci já, nebo moji známí, můžeme se přetrhnout, dolaďujeme na maximum životopisy, oblítáváme pohovory, dojíždíme i přes hodinu denně tam a pak hodinu zpátky – a milostpánům je třicetiminutová cesta za dvanáctku dlouho!

Ta kamarádka, co dostala výpověď před koncem zkušebky, strávila na pracáku několik hodin, jenom proto aby měla větší šanci se chytit – a tahle ženská nedokáže sedět na zadku dýl než půl hodiny a „žádnou pitomou práci“ nepotřebuje? No jo, sociální dávky se vyplatí, že? Ta se bude divit… Každopádně Homo Sapiens Sapiens Kecális zmizel ze dveří i s doprovodem (a tvrdil, že má dole v autě miminko!!!), já jsem předala doporučenku a zmizela jsem se divit cestou do Bontonlandu na Václavák.

Když měl skorotchán koncem února narozeniny, dali jsme mu jedno z našich vlastních CDček s tím, že si ho potom koupíme znova. No a konečně jsem se k tomu dokopala. Humanity Hour I od Scorpions je už zase v přehrávači a mám z toho náramnou radost – moje nejoblíbenější album v poslední době.

13.3.2009 – To byl fofr!

Korzet

Tak v úterý jsem zaplatila korzet a dneska mi ho pošťačka podávala zabalený ve velké obálce. Na to, že cestoval z Londýna, je to fofr. Mohli by se u nás trochu poučit – a rozhodně by se mohli poučit ti, co zrovna přepravují balíček od kamaráda (kamarádky? Jak se říká kamarádce, která se rozhodla, že se stane kamarádem? Už má tedy i mužské jméno, tak asi kamarád), který se zbavuje své „ženské minulosti“ 🙂 Craig mi poslal balíček už před třemi nedělemi a pořád ještě nic… Shodou okolností je v něm také korzet, modro-černý.

Přítel mě do něj zašněroval hned po příchodu z práce a výsledek vidíte na fotce. Nechtělo se mi převlékat se do šatů, tak mám přes něj džíny (jsou to tříčtvrťáky – je to focené shora, proto mám tak komicky krátké nožičky). To, co mám v pravé ruce, jsou stuhy, kterými se ten korzet sešněrovává. Ano, trochu dlouhé. Já vím. 🙂

Tak na první leknutí musím říci, že to dopadlo dobře. Je mi docela pohodlný, dokud neudělám tu blbost a nepokusím se pro něco ohnout. A mým zádům se vysloveně líbí – jen chodit se v něm dá pouze pomalu a vznosně. Do břicha se totiž člověk nenadechne ani kdyby se po… a když zkusíte dýchat rychleji, zatočí se vám hlava… Naštěstí, pokud tohle chvilku ustojíte a neděláte žádné blbosti, jako je například rozchechtat se zplna hrdla, za chvíli se vrátí dech i rovnováha do normálu. Vystoupat do třetího patra činžáku po schodech byl zážitek. To jsem si myslela, že do těch schodů chodím pomaleji 😀

Ale nejlepší seance byla, když jsme chtěli jít ven a zjistili jsme, že jsem naboso. Dlouho si budu pamatovat klečícího přítele, an mi navléká chlupaté ponožky a obouvá mě do vysokých bot… Dlooouho! 😀

U fotografky jsme doladili poslední věci na oznámení a ve středu je půjdu vyzvednout. Všech dvě stě kusů. Pak jedno nascanuju a hodím sem, na ukázku. Portrét z pátku se vydařil moc pěkně, vzhledem k tomu, že jsme dostali tři exempláře, jeden jsme si nechali a po jednom jsme dali mamkám, mojí i přítelově. Foto samotné teď scanovat nebudu, protože stejně bude na tom oznámku… 😉 To abych pomalu začala nadepisovat ty obálky… Koupila jsem si za tím účelem redis pero a tuš (jo, já jsem prostě takovej cvok), takže by to měla bejt opravdu legrace 🙂

Dnešní pátek třináctého hodnotím docela pozitivně (jo, právě nám dorazila zásilka z Amway, jdu vybalovat – skoro ze všech jiných čistících prostředků mám na rukou nepříjemné alergie, takže hosana!) 🙂

14.3.2009 – Pošta

S poštou máme různé zkušenosti – od těch nejlepších až po ty nejhorší. Já osobně mám s poštovními službami kdekoli na světě zkušenosti docela dobré, až vynikající. Zásilky se ke mně dostávají rychle a spolehlivě, ještě se mi nestalo, aby něco přišlo poškozené (ťukťukťuk) nebo aby se něco během přepravy ztratilo. Snad jediný problém byl jednou s DHL, kdy řidič ani nezazvonil a prohlásil, že nikdo nebyl doma (hm, zrovna v tu dobu jsem byla na nemocenské a nemohla jsem si ani dojít nakoupit).

Nejraději dostávám poštu z Velké Británie. Do tří dnů je u mně, všechno bezpečně zabalené a označené. Na druhém místě je Amerika – balení ne vždy odpovídá křehkosti předmětu a zaoceánské přepravě, nicméně hrnečky s Garfieldem přežily v pořádku a dostaly se o Vánocích ke svým příjemcům.

Úroveň zásilek v Čechách mě občas rozesmívá, ale není to tak zlé. Někteří balí do X vrstev, hlavně aby se nic nepoškodilo, někteří zase pošlou docela křehké věci bez pořádného zajištění a člověk se jen diví, jak to že to vůbec přežilo.

Ovšem moje dobré a lepší zkušenosti s poštou vyvažují zkušenosti mých známých. Jedna moje kamarádka si objednávala lístky na koncert Vanessy Mae, která tady vloni vystupovala na charitativním koncertě. Lístky měly od dotyčné společnosti přijít poštou doporučeně. Čekala, čekala, čekala. Nic nepřišlo. Den před koncertem už ztropila bengál, protože jí na poště tvrdili, že nic nepřišlo a žádný dopis tam nemá, ovšem společnost odesílající měla potvrzenku, že jí ten lístek poslali.

Po bengálu vyšlo najevo, že někdo na pankrácké poště na Praze 4, zřejmě filuta doručovatel/ka, si chtěl lístek usyslit pro sebe. Na obálce byly dvě razítka „adresát nezastižen“ a poznámka o zanechání výzvy k vyzvednutí – ale hlavně, že když se před dvěma dny ptala, řekli jí, že tam žádný dopis nemá. Nutno dodat, že Vanessa Mae je kamarádčina veeelmi oblíbená umělkyně a že kamarádka nemá peněz nazbyt. Jednou za velmi dlouhou dobu si chtěla udělat radost a kvůli lidské svini svinuté o ni málem přišla. A taky o ty prachy, že…

Jak jsem včera psala o tom, že mi Craig posílá balíček z Ameriky, nestačila jsem se večer divit vlastním očím. Došel na poštu a zjednal tam pořádek. A zjistil, že měli ten balík celé ty tři neděle zababošený vzadu ve skladu. Je teď chudák vzteklý jako medvěd probraný ze zimního spánku, ale poslal ten balíček znovu a donutil poštu, aby mu hlásili telefonem, že ho odvezli na celní správu a že mu zavolají, až půjde dál.

On mi ho totiž tímto posílá, chudák, potřetí. Když ho poslal poprvé, vrátil se mu za 4 neděle s tím, že tam má špatně vyplněný jeden řádek. Zřejmě ten, kde se zaškrtává, co balík obsahuje (v Americe jsou vážně paranoidní – chodí mi přáníčka k Vánocům, která mají na obálce oficiální nálepku od celníků „obsahuje pouze dokumenty pro vlastní potřebu), i když to vyplňoval za pomoci pošťáka.

Protože byl zrovna bez domova a bez prostředků, domluvili jsme se, že mi ho pošle znovu až bude mít práci a výplatu. A to bylo před třemi nedělemi. Poslal ho i s nějakými „extra“ – prý za to, že jsem musela čekat. A teď ho musel poslat znovu – a mezitím se změnily poštovní poplatky, takže mi včera psal, že nemohl poslat všechna ta překvapení a že mi zbytek pošle, až bude mít další výplatu.

15.3.2009 – Kočka, co říkala „Můůů!“

Jak jsem už možná zmiňovala, mám doma dvě kočky. Lépe řečeno, jsme vlastněni dvěma kočkama. Malá drobná Vika a velký (ba přímo obrovský) Mušák. Mušák nedávno přešvihl hranici osmi kilo, ale protože objemově mu hubne bříško a začíná být v lepší fyzické kondici, moc ho netýráme a nikam ho netaháme.

Máme v jednom pokoji nástěnné police. Dříve to byl pokoj můj, teď tam bydlí mamka (tři přítelovy kytary, dvě komba a moje piáno by se nám jinam než do obýváku nevešly). Kočky se s velkou oblibou odrážejí od televize a skáčou na nejvyšší polici, která je k mání. Strašně jim to tam nahoře sluší, ale má to jeden problémek:

Z té police mohou doskočit pouze na desku stolu nebo na DVD přehrávač. Což o to, malá drobná Vika by asi stolu neublížila, ale dývko by to už nemuselo přežít ve zdraví. Proto kdykoli kočky vylezou tam nahoru, musí je někdo z nás sundat. A tahat po štaflích osmikilovou bestijku, na to si mamka netroufne. Proto pro Mušáka lozím nahoru já.

Dneska jsem ho zrovna tahala dolů, když kocour (který se k smrti nerad nosí) zaprotestoval: „Můůů!“

„Cože?“

„Můůů!“ Pravil znovu kocour. Velmi zřetelně a artikulovaně. No bavím se tím ještě teď… Náš kocour říká „Můůů!“ 🙂

Jinak jsem ještě včera večer zjistila, že nemám ráda Amazon(tečka)com – na to, jaké poklady v oblasti knnih se tam dají sehnat, je mi absolutně k ničemu, protože k nám nedodávají. Nezbylo mi, než ukecat kamarádku Tammy z Marylandu, na jejíž adresu jsem ty knihy nechala poslat a ona mi je potom pošle jako soukromý balík. Ovšem dorazilo mě, když jsem se jí zeptala, jestli je něco, co jí můžu poslat na oplátku. V životě jsem neviděla nikoho tak šíleně toužit po Kinder Surprise vejcích 😀

Příští týden bude zábavný. Budu vyřizovat školní záležitosti, ve čtvrtek mám rande na pracáku, v úterý jdu na GenScan (jak tu byla ta akce, zjistěte k jakým chorobám máte náchylnost), ve středu vyzvedávám oznámka… A taky budu posílat dva balíky do Emeriky. Jeden do Marylandu a druhý do Albuqueruque… Psina 🙂

17.3.2009 – Standardy učitelů

Tak mi, vážení, dneska upadla čelist. Máme mít standardy práce učitelů. Ale nikdo nestanovil jaké nebo jak budou legislativně ošetřeny.

Lea-de-bahn tady psala posledně o státní maturitě, ještě nejsou dořešené, je kolem toho zmatků, ale v říjnu (sic!) chtějí zavádět standardy pro učitele!

Mrkněte na stránku MŠMT na toto téma. Pročtěte si matroše a pobavíte se. Nejvíc mě asi dostala otázka a odpověď:

Jak budou standardy legislativně ukotveny? – Budou, zatím přesně nevíme jak.

Co je tohle za výsměch? Budiž, i kdyby se nejednalo o české školství, jehož ministerstvo mě dohání k smíchu, to abych nebrečela, tohle je nedotažený. Strašně.

Nikde jsem nenašla, co by mělo být měřítkem kvality práce kantora, ale hlavně že je tam otázka, zda má ovlivňovat jeho plat. Schválně, co je měřítkem kvality práce kantora? Spokojení rozesmátí žáci? Spokojení rodiče? Málo problémů? Prospěch žáků?

Neměl by být papír ‚standardní učitel‘ vydáván jen těm kantorům, kteří odučí v plném provozu nějakou dobu a neměla by to být spíš třešnička na dortu, která říká ‚tak tenhle kantor je fakt dobrej, naučí, ale je lidskej‘?

A na závěr moje diskuze s kamarádkou, co má maturu ještě před sebou:

W: SOUHLAS!!! >> „Naše představa je taková, že pokud by učitel nedokázal splnit standardy, nemá na škole co dělat,“

cirrat: jo? A jak je stanovis? Co jsou to standardy a ceho se tykaji? Cetlas je? Ja jo. Standardy se maji tykat i toho, jaky vytvari prostredi ve skole. Bez standardu je nevezmou – ale jak maji prostredi ve skole vytvaret absolventi?

W: treba nervat na studenty nerikat jim ze sou kreteni co nic neumi… mit pristup a chut naucit a hlavne si uvedomit ze jsou tam pro studenty a ne oni pro ne

cirrat: Hele, takoví kantoři nemaj co na školách dělat už teď – a nepotřebuješ k tomu standardy. To, že je vaše ředitelka slepice, to je jiná věc

W: a vem si ze ted uci kazdej blbec co nema co delat tak jde ucit

cirrat: to neni pravda – ti jsou v realitach – min stresu, vic penez

W: jo tak to zkus rict treba u me ve skole kde ti ucitel rekne „ja sem tu jen kvuli tomu ze neni prace a nevzali me na vysokou… ucit vubec nechci nebavi me to“ tak mi rekni kde se lidi jk ja maj vzdelavat?

cirrat: Jit na jinou skolu. Tva skola neni jedina skola v cely republice

W: ja se o tom nechci bavit…

cirrat: Popravde – u nas tohle kantorka zkusila jednou. JEDNOU! Sli jsme si stezovat reditelce a protoze jsme platici zaci, zenska sedla na***a my mame pokoj. Pokud si nechate s*at na hlavu, tak se nedivte

W: uz vidim ja ve tretaku prestoupim na jinou ne-li znova do prvaku… kord s mym zkurvenym zdravotnim stavem… kdyz uz sem si na*rala do bot a neodvolala se na gympl ani nezkusila z hrdosti prijmacky znova v prvaku dodelam tuhle pakarnu nemyslis? a s*at na hlavu si nenechavame… jen mame super pozici kde kantori drzi pri sobe a drzej radsi***nez aby to vylepsily…

19.3.2009 – Čtvrtek…

Čtvrtky jsou pro mě odjakživa zajímavé dny. Ve čtvrtek jsem se narodila, ve čtvrtek jsem chodila na piáno, ve čtvrtek se budu vdávat, ve čtvrtek jsem většinou ve škole mívala nejhorší rozvrhy a v jedné z minulých prací jsme měli každotýdenní porady ve čtvrtek v deset večer…

Čtvrtek u nás znamená pouze čtvrtý den – to germánské jazyky jsou na tom zajímavěji: Donnerstag v němčině znamená ‚hromový den‘ a Thursday v angličtině se vyvinulo z Thor’s Day – den boha Thora, boha hromu (neříkala jsem onehdá, že se se zajímám o původ slov? 🙂 ).

Dneska byl taky čtvrtek. Doběhla jsem ráno na pracák, pokecala s referentkou a domluvily jsme se, že to nebudeme lámat, protože potřebuju nejdřív dodělat tu maturu a pak budu mít větší šanci na úspěch. A další návštěvu mám 22.4. Hm… Holt, co se dá dělat.

Ve škole jsem stihla akorát ruštinu, napsat si gramatické cvíčko, pak dvouhodinovku dějepisu a nakonec ZSV. Tam to vypadalo chvílema jako u blbejch na dvorečku. Zvlášť, když spolužák nabídl kantorovi žvejku. Ten jí odmítl, ale když to za chvíli zkusila spolužačka s bonbonkem, dal si. Tak nevím nevím, až ho jednou budeme potřebovat uspat… 😉 Je fakt, že tenhle kantor rajtuje na tom, co je důležité – abychom byli alespoň rámcově ticho, aby si nevyřval hlasivky, a abychom si dělali poznámky, aby z toho byly i nějaké výsledky, ale jinak netýrá ani sebe ani nás. O přestávce jsme pokecali o literatuře, probrali jsme stav fantasy a sci-fi a jestli Tolkien vkřísil tvorbu moderního mýtu nebo ne…

To s naší novou dějepisářkou jsem se pobavila. Paní je v pohodě, látku umí, dobře se s ní pracuje, ale strašně jsme se o přestávkách zakecávaly (ze všech předmětů máme minimálně dvouhodinovky). Přišla jsem na to, že si myslí, že je metal blbej. No, to je v mých očích černý puntík, ale zase sama přišla na to, že spousta kapel vychází ze starogermánských ság a bájí, tak to je zase světlý puntík, tak jsme zase v neutrálu. 🙂

Ještě k ZSV – máme ho ve čtvrtek sedmou a osmou hodinu a tak to už jsme většinou pěkně vyžvejkaný. Nakonec většinou skončíme v nějaké ‚hluboké‘ úvaze a než se z ní vymotáme… 😉 Moje debaty o tom, že stejně nevím, jak to ten Kant myslel… Však to znáte. Jenže, na začátku druhé hodiny jedna ze spolužaček vyběhla ven, že si potřebuje odskočit. Dlouho se nevracela a pak holky zjistily, že na záchodě není. Povedlo se mi ji vystopovat o patro níž, jak brečí na chodbě.

Povedlo se mi z ní vypáčit, co se děje – už několik týdnů pořádně nespí, máme před maturama, ona před přijímačkama na vejšku, a do toho problémy s klukem. Připadá mi, že vlastně ani jeden pořádně neví, co má dělat a tak si nechtěně ubližují. Vytáhla jsem ji na kafe, na dortík (jablečný koláč v Café & Co. na Chodově je úžasný – k němu doporučuju kávu s čokoládou) a na pokec a pak jsem ji doprovodila k její mámě do práce. Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou – alespoň jsem se představila, takže její máma ví, kdo je ten tajemný člověk, ke kterému je její dcera pozvaná na svatbu 🙂

Přišla jsem domů, plácla sebou na postel a pozotvírala fóra. Deníčky ještě nemám přečtené, mrknu na ně zítra až bude síla. Koukla jsem na fórum toho svého psacího kurzu a zírala jsem.

Jedna účastnice se tam potřebovala svěřit – syn její kamarádky leží ve špitále se střelnou ránou v břiše a neví se, jestli to přežije. Byl prostě ve špatný čas na špatném místě. Ta kamarádka měla jít hlídat 4 děti další své kamarádky a tak s sebou vzala svého patnáctiletého syna a devítiletou dceru. Ve chvíli, kdy ta mamka odcházela z domu do práce, její přítel ji donutil zastavit auto, střelil ji, vlámal se do domu, zastřelil svého vlastního devítiletého syna, střelil holčičky do nohou, střílel i po dalších lidech a nakonec spáchal sebevraždu. Proč? Protože nechtěl, aby ‚jeho holka‘ chodila do práce…

Nerada dneska končím na tak smutnou notu, ale tohle mě fakt dostalo. Snad zítra bude líp…

21.3.2009 – Rýma a duhová víla

Včera jsem v tom větru a sněhu lítala jak malá čarodějnice na koštěti, pak jsem přišla domů a padla za vlast a nikdo mě nemohl dostat z postele ven. Topení zapnuté – a ještě hodinu po příchodu domů mi byla pekelná zima.

Dnes ráno jsem se probrala a škrábalo mě v krku. Úspěšně jsem to ignorovala, vyrobila k snídani lívanečky (s javorovým sirupem – je víkend) a nabalila přítelovi s sebou šest housek se salámem a se sýrem, to aby mi za těch dvanáct hodin nepošel hlady.

Poté, co bumanžel vytáhl paty z domu, jsem si zase pohrála s nadepisováním obálek (já z toho padnu!!!) a za hodinku byl čas vytáhnout z domu sebe a jít vyzvednout kamaráda a kamarádku, se kterými jsme měli domluvený oběd. Nejdřív jsme zapadli do Rozcuchané želvy, ale ke kamarádově velké nelibosti opět neměli čokoládový dort, tak jsme dopili kafe a přemístili se o dva vchody vedle – do hospody Na Urale (někdo to možná bude znát jako Za Stalinovou pr*elí).

Pojedli jsme, pokecali jsme, vykouřila jsem přes půl krabičky Startek (nevím, proč to dělám, zas mi bude blbě a nebudu moct dýchat – dobře vím to, jsem na nikotinu jemně závislá), přišla svědková i se svou polovičkou a půjčila mi nabíječku na motobaterii, vyměnili jsme si více či méně uvěřitelné leč pravdivé historky a odsunula jsem se domů.

Během pár chvil se mi začala zvedat teplota, zase mě bolí v krku, pálí mě v nose a bolí mě hlava a záda. Musím svědkové napsat, že přenos se zdařil, protože ona i ten její tím trpí už nějakou dobu. Sice to začalo už ráno, ale určitě za to může ona 🙂

Právě si hraju s minikurzem o vytváření zápletky od Holly Lisle a je to asi tak jediné, na co se dokážu soustředit. Přežila jsem ještě dnešní krátkou lekci o příčestí v ruštině, ale už teď vím, že si ji zítra budu muset připomenout, prostě když mám zvýšenou teplotu, jsem nevrlá, protivná a jsem naprosto mimo.

Měla bych se učit češtinu, protože ve čtvrtek mi češtinářka exploduje do obličeje, taky ve čtvrtek píšu ze ZSV – filozofie od renesance po Hegela, na pátek mám referát o Basileji a na čtvrtek pak ještě referát na dějepis o technickém vývoji během druhé světové války. Jo a v pondělí musím odevzdat domácí práci z matiky, abych za pololetí měla alespoň nějaké známky a mohli mě pustit k matuře. Tralala.

Ještě k té teplotě – takhle jsem přestala vystupovat na koncertech naší hudebky. Nebyla jsem, co se piána týče, nikdy moc vzorný student a představa každodenního cvičení mi nepřipadala (ani nepřipadá) nijak lákavá, ale ta možnost vylézt si na pódium a přehrát skladbu, byť pro rodiče ostatních žáků, mě nalákala spolehlivěji než strašení pololetními a závěrečnými zkouškami. Jednou jsem měla připravenou Šostakovičovu Polku, ale těsně před koncertem jsem onemocněla. Hrdinně (a blbě, ale bylo mi sedmnáct) jsem se rozhodla, že to odehraju. Zrušit koncert bylo pro mě tehdy nemyslitelné. Odehrála jsem skladbu, udělala jsem v ní asi tři nebo čtyři přebrepty, kterých si skoro nikdo nevšiml. Skoro. Moje učitelka si všimla jednoho, ale já věděla o všech a jak jsem měla nervy nadranc z té teploty, v zákulisí jsem se rozbrečela jak želva a od té doby jsem už v hudebce na pódiu nestála. Paradox je, že tu Polku dokážu jako jedinou skladbu dodnes zahrát zpaměti, i když jsem necvičila osm let… Je to zajímavá skladba a nakonec jsem ji začala mít strašně ráda, ale když jsem si poprvé přinesla noty domů a začala jsem ji rozebírat, měla jsem zrovna zase teplotu a praštila jsem sebou na gauč a brečela jsem, že tohle v životě nezahraju…

No a ještě historku z dneška: ten kamarád, co byl s náma onehdy v té Ville Schwaiger, vyprávěl jak byli na zdravotnickém kurzu svými -náctiletými instruktory pozváni na vernisáž, o které se nikdo nezmínil. Protože si na kurz měli přivézt věci na zničení, většina jich tam byla v teplákách, a tak se rozhodli, že nacvičí alespoň nějaké číslo. Posilnili se na vymýšlení vínem a pak se do toho dali. Byli tři kluci a tři holky, jeden z nich poslouchal s oblibou české písničky, tak si připravili Duhovou vílu. Napsali si slova na velký flipchart (ta tabule s papírama, co se používá na přednáškách), zabralo jim to tři papíry, takže jeden stál a otáčel stránky a u toho jim jako doprovod hrál notebook.

Říkal, že instruktoři nechápali, když jejich dvacetiletí frekventanti naběhli v teplákách a spustili „Jsem duhová víla – a kdo jsi ty?“ Tolik vyvalených očí prý ještě neviděl. Navíc obraceč chtěl, aby zpěv seděl s notebookem, tak na ně během druhé sloky začal šeptat, že zpívají moc rychle a že ať uberou. Kamarád nevěděl, jestli má zpívat nebo to poslat dál, nakonec se rozhodl, že to pošle dál, otočil se k sousedovi a vzkaz zopakoval. Zpívající soused se hystericky rozesmál, takže celé zpívající mužstvo-ženstvo-druž stvo dostalo solidárně záchvat smíchu s ním… Jak to skončilo ani vlastně nevím, ani video prý není, čehož litujeme. Protože pohled na pár lidí v teplákách zpívající pro okvádrované puberťáky musel být dokonalý.

Nabízím písničku v originále:

A pak odkaz na předělaná slova – takhle jsme to zpívali na základce 🙂

No a tady je ještě jedna předělaná verze – nějak mě to začalo bavit 😉

28.3.2009 – Fofr, fofr!

Zdravím 🙂 I když je sobota, bůhví proč mám dneska celý den pocit, že je neděle. Hm…

Pondělí jsem proležela a odmítala jsem nejen vytáhnout paty z domu, ale i pohnout se zpod peřin. Vedlo to k dlouhým a náročným přesvědčováním svého močáku, že ještě prostě vydrží, protože jestli vstanu, spadnu.

Den domácího vězení mi prospěl a v úterý jsem se sice strašlivě mimo, leč s alespoň nějakou rovnováhou, vydala k Čechovu mostu za účelem přepadení kamaráda, který navrhl, že proč bychom tu hostinu vlastně neuspořádali na lodi… Zkrátím to, Andante je krásná loď, je to ohromná příležitost a je to asi ten nejlepší způsob, jak jsme mohli tohle dilema vyřešit. Vzali jsme to a teď dolaďujeme podrobnosti. Do toho se ozval přítel, že ho tchyně uhání ohledně toho, kdy zajdeme za dědečkem a co teta a podobně. Minulý pátek jsem psala, že si kvůli neustálému otravování v práci, kdy v podstatě už nemohl pracovat, protože jí pořád musel odpovídat, vypnul Skype. Využila jsem příležitosti, napsala jí mejlík, že mám novinky ohledně svatby a dala jsem si s ní ve středu rande a cestou domů od Piráta jsem se dostala do sněhové vánice. Poprvé jsem vytáhla nepromokavý kryt, který je zabudovaný v mém baťohu (mám úžasný motorkářský báglík, reklamní to předmět od Yamahy, získaný pro mě svědkovou – spousta prostoru, dobré kapsičky, dá se na něj i připevnit helma a má i tenhle nepromok).

Nastala středa, rande s tchýní. Sedly jsme si do jedné z mých oblíbených kaváren – U Berana a pokecaly jsme. Nic jsem neřešila, jenom jsem se zeptala, kdo teda pozval tetu, protože přítel říkal, že ji strašně dlouho neviděl a se sestřenkami nemluvil několik let… Ukázalo se, že teta vzala automaticky, že je pozvána a zmustrovala i své dcery, když se ten jejich bratranec žení. Tak jsem se s ní domluvila, ať zatím nic neřeší, že spočítáme jak nám vychází lidi na hostinu a podle toho se zařídíme a budeme postupovat dál. (Dneska jsme to spočítali – teta i sestřenky se vejdou, takže nemusíme dělat žádné vlny. Na jednu stranu je vůbec neznám, na druhou stranu, vejít do análů jako ‚ta co nás nepozvala‘ mi taky není příjemné. Holt, hostina bude víc pro rodinu, merenda pak zase pro nás.)

Taky jsem si postěžovala, jak mi přítel chodí domů z práce utahaný. Ukázalo se, že jeho matka měla pocit, že dělá běžné přesouvání papírů vsedě za stolem a leští židli zadnicí. Nemohla být více od pravdy. Řekla jsem jí, jak to u něj v práci vypadá a chodí, přesně podle pravdy. Taky jsem jí řekla, že uvažuje o změně zaměstnání. Pokud se nepohodnou se šéfem, nenechám ho riskovat zdraví kvůli dvěma měsícům, než budu mít po matuře. Holt to nějak vydržíme. Tchyně začala smutnět.

Když jsem pak podotkla, že tento vývoj událostí by mohl vést k naší rychlejší emigraci na Nový Zéland, omluvila se a s očima plnýma slz odběhla na záchod. Já vím jak to s přítelem bylo, že je první syn, dlouho nemohli mít děti atd., ale holt přišel čas vylétnout z hnízda. V osmadvaceti. Ehm. Myslím si svoje, ale nekritizuju, každý není takový trdlo jako já, aby z toho hnízda vypadlo po zobáku v čerstvejch osmnácti…

Ve čtvrtek jsem si šla do školy napsat písemku ze ZSV – nenapsala jsem skoro nic, asi dostanu první historickou čtyřku ze ZSV v tomhle roce, obvykle dává nejhůř dvojky. Ale co už. Nebyla jsem schopná myslet, ležela jsem na lavici, písemku před sebou, všechno se točilo, měla jsem zalehlé uši od té rýmy a přála jsem si zabít své hlučící spolužáky. Ale co, potřebuju jenom projít, protože ze ZSV nematuruju 🙂 Domů jsem se připlazila a ani si moc nepamatuju, jestli jsem něco dělala, nebo jenom odpadla u notebooku a četla Naruta (japonský komiks – manga).

V pátek jsem ráno dodělala domácí práci z matiky (potřebuju známky, ale matiku absolutně neumím, tak dostávám domácí práce, nad kterýma se můžu zamyslet a postupně si je udělat a pak je nosím zpátky), ze které naštěstí nematuruju. To by byl můj konec. Už mi nebylo tak zle, dokonce jsem si na zeměpise odkecala svůj referát o Basileji. Miluju to město, strávila jsem tam sice docela tvrdé, ale nádherné časy. Jediné co mi brání se tam okamžitě odstěhovat je fakt, že přítel neumí německy a tudíž by si tam připadal platný jako lžička na hřbitově – a to mu nemůžu udělat.

Po škole jsem si šla sednout se spolužačkami do Coffee & Co. na Chodově. Máme to tam rády, čokoládové latté tam umí báječné a ty jejich koláče a dortíčky stojí za hřích! Domů bych to už nestihla než by se přítel vypravil na koncert – tak jsem ani neletěla. Nikdo mě tam nečekal… Prokecaly jsme několik hodin, probraly jsme úplně všechno, i sexuální úchylky. Bylo to pár dobrých a prořehtaných hodin. A myslím, že jedna z nich odcházela o hodně moudřejší… To je dobře.

Ozvala se mi svědková, potřebovala vrátit nabíječku na motorku, a jestli bych s nima nešla posedět. Tak jo. Dojela jsem dom, drapla nabíječku, odvezla ji na místo určení a pak se šlo sedět do Copretiny (bar na Vinohradech) a kecalo se a kecalo až do jedné do rána. Domů jsem přišla ve stavu, jako bych byla opilá – motala se mi hlava, bylo mi trochu špatně, ale to bylo z přemíry coly a cigaret. Holt, jsem blázen, no 🙂

Chvíli po mně přišel přítel z koncertu, pokecali jsme, zalehli a usnuli jak syslové. Probrali jsme se kolem poledního, pořešili seznam hostí na merendu, na svatbu a na obřad, kdo bude kde a podobně a za pár hodin zase svištěl – dneska hrajou na dalším koncertě. Právě mi od něj přišla SMSka, že celá kapela vypadá víc jako stádo zombií než jako muzikanti. Bůh ví, kdy se zas vrátí, a Bůh není informační služba, takže mi to neřekne… :-/

Dnes jsem poslala objednávku na dort do cukrárny Marcipánka (viz článek o Velké Vinořské Výpravě). Protože jsem ještě pořád jako praštěná palicí, dařily se mi různé překlepy, ale snad jsem jich většinu vychytala. Ale nejlepší byl ten o náplni: „… nemáme rádi máslové krémy, jsou na nás příliš hutné.“ Místo slova „hutné“ jsem napsala „hnusné“.

Přítel se mi tlemil: „Jo! Jsou hnusné! A zlé!“

Při pohledu na seznam, co všechno v dortu nesmí být, protože na to má někdo alergii, mě zamrazilo. Jsme my to ale tlupa. Když se dají dohromady všechny alergie přítomné mezi rodinou a přáteli, nesmí se použít: alkohol, ořechy (jakékoliv, ani mandle), pomeranče, hroznové víno, med, cokoli co obsahuje kofein a peckovice a malvice (neboli broskve, meruňky, třesně, jablka, hrušky, atd.)