Nemám ráda lidi

(Tento článek byl zveřejněn 9.12.2011 na starém blogu)

… už zase. Asi jste si všimli, že v poslední době nejsem extra akční. Mám zase svoje probliky, pravděpodobně se opět prokousávám malfunkcí své psychiky (can’t be arsed to find out) a den po výborný večeři s manželem, Dáří a Sikarem jsem musela utéct z jídelny (no tak, až po zaplacení), protože každý zvuk bolel. A tak podobně. Ale v poslední době taky zažívám tak parádní srážky s blbcem, že se mi zakoktává procesor a RAMky krutě nestíhají. Je pak jednodušší jít si číst fanfikci o tom, jak blíže neurčení mimozemšťané unesli Mycrofta Holmese, který je ožral, donutil vstoupit do vesmírné obdoby cizinecké legie a ještě podepsat smlouvu, ve které mu přenechávají svou loď a veškerou technickou dokumentaci…

Pokračování textu Nemám ráda lidi

Krizové Vánoce

(Tento článek byl zveřejněn 20.12.2011 na starém blogu)

Tak se na mě z mnoha stran valilo nejdřív, že letošní Vánoce budou chudé a nebude se moc utrácet. A pak se na mě začalo valit, že lidi neplánují utrácet méně, než doposud, a to ani přes krizi. Chtěla bych se nad tím trochu pozastavit, protože podle knihy Milana Vodičky Den, kdy došly prachy (odkazy zde, zde a zde) byla jedním z průvodních jevů dlouhého šetření touha utratit každý halíř, který člověku prošel rukama – a po nás potopa. Jinými slovy, neustálé uvědomování si, že je potřeba se omezovat prakticky na všem, je pěkně psychicky náročné a člověku z toho často hrábne.

Pokračování textu Krizové Vánoce

Nevím, proč si myslíte, že jsem normální

(Tento článek byl zveřejněn 20.11.2011 na starém blogu)

Já jsem psychicky odlišná od normálu, jediný důvod, proč na to nemám žádnou diagnózu, je ten, že mě nikdy nikdo nedostal (a nedostane) k psychologovi nebo psychiatrovi. Nemám proti nim vcelku nic kromě silné alergické reakce na jejich titul? povolání? Jak to vlastně nazvat? Whatever.

Pokračování textu Nevím, proč si myslíte, že jsem normální

Modrým inkoustem

15.1.2000

modrým inkoustem píšu na bílou stránku
a u tabule stojí další z nás
zas vydán někomu je napospas
a hodně z vás má teď už na kahánku

Mé myšlenky létají někde venku, pryč
mé tělo sedí, duch se vznáší
a jako kůň se pořád plaší
jen ztrácím opět od okovů těžký klíč

jsem duchem jinde, na onačích místech
a sbírám psaní po dubových listech
a miluju se s Tebou, víš…

pak navracím se s nechutí a znova
a lovím vzduchem shora padlá slova
než k životu mám stejně k snění blíž

Vaříme s úsměvem

Včera u nás vznikaly vepřové řízky a brkaše, stavila se ségra na žemlovku a podala pomocnou ruku při obalování. A jak to bývá, hrabalo nám.

Krájím vepřové na plátky, ségra stojí u hromádky, strká do ní prstem: „Poke!“
Já jí hrozím nožem, že „Pork!“
Vzniká polotovar „Poke the pork!“
Za zády nám probíhá manžel s výkřikem „Spock!“
Ségra se zlomila, já taky, a vznikl jazykolam 21. století:

Spock poked pork with a spork.

Přezrálá hruška

Tohle mě napadlo včera cestou z práce a asi to brzo použiju v některé povídce:

„Život je jako přezrálá hruška – voňavá, slibuje skvělou chuť a je na dosah. Když ji ale chytíš, abys ji konečně utrhl, rozmáčkne se ti mezi prsty, pokud možno tě co nejvíc ohodí a hlavně, zdaleka pak nevoní tak sladce…“

Snad…

16.1.2000

Rezavé listí na chodník padá
A ve slané vodě se skrývá můj pláč
Do černé noci, co je ještě mladá
Křičím svůj dotaz, co jsi vlastně zač?
Uvažuj, prosím, vždyť já mám Tě ráda
Za ránou rána se tají v mém srdci
A soumrak se halí v průsvitný šál
Po noci den a po dnech zas noci
O černé duchy kdo z nás by se bál
Miluju silně a miluju Tebe
Eros mě mučí a pomoc máš Ty
Někdy přicházíš a sebe mi půjčíš
Už nikdy nechci vidět Tvé rty
Jak líbají jinou – to nesnesla bych
Ámen tak říkám a nevím, jak dál
Pomoz mi, prosím, ale Ty nevíš
Říkám Ti, pomoz, kdo by se ptal
Íkaros letěl a od Slunce klesl
Sklonil si vlny, když skončil svůj pád
A já se tak bojím, co všechno bys snesl
Hodně, snad kdyby jen přestal ses ptát
Ábel se ptal a zabil ho Kain
Má duše se nechce vrahem Tvým stát
SNAD…

Povídání se svíčkou

1.5.2000

plamínku voňavý, plamínku zlatavý
soumrakem halíš naše těla
navěky jsem s ním zůstat chtěla
já chtěla jsem zůstat v okamžiku
jak motýl bodnutý na špendlíku
odešel. Kdy vrátí se? Kdo to ví?

plamínku skořice, jiskřičko z měsíce
dopřej mi v dlaních svírat svět
co stát se má, ať stane se teď
můj stále nedočkavý dech
vedle něj spočinouti nech
tohle chci nejvíce

jiskřičko hedvábí, tebe nic nevábí
tvůj klid mě čím dál více láká
když svítá a pak když se smráká
když slyším kroky na zápraží
když obejmout vzduch se marně snažím
však přání samotné nic nepřivábí

uhlíku zčernalý, plamínku pomalý
kdo mi dá odpověď na moje otázky?
Je život opravdu jenom hrou na sázky?
Hýčkej mě hedvábím, laskej mě sametem,
co jiskry propálí, to ráno zametem.
Má cenu zůstat sám? Kdopak ví?

Je Fantasy opakem Sci-Fi?

(Tento článek byl zveřejněn 12.10.2011 na starém blogu)

Už nějakou dobu se dohadujeme nejen se Sikarem, který je z Blog.cz mým oblíbeným debatním partnerem (protože máme stejnou pracovní dobu a otravujeme se navzájem v zájmu zachování zdravé dávky šílenství a aby nám prostě nehráblo příliš), jestli jsou některé knihy Fantasy, Sci-fi nebo co vlastně (zajímavé je, že o Hororu jako žánru debatuje málokdo – všichni jsou srozumění s tím, že Horor má lidi děsit a basta). U lidí, kteří nemají zrovna načteno obojí ale jen jeden z uvedených žánrů, se setkávám s názorem, že Fantasy a Sci-fi jsou si navzájem opačné, stejně jako horko a zima, oheň a voda nebo světlo a tma.

Ale hov… houby!

Pokračování textu Je Fantasy opakem Sci-Fi?

Cirkus

28.1.2000

Hraje hudba
A do manéže vběhl starý kůň
Šéf práskl bičem
A chudák kulhavá musí skákat
A ono to bolí

Dostane ránu
Za to, že nezvládl, co měl
Pak ještě jednu
Že směl postavit se na zadní
Zítra ho skolí

Co my jsme jiného
Než starý kulhavý valach
Cválající světlem reflektorů
A čekající na svou ránu?

Jsme snad principál
Co stojí a zalyká se prachem
Nebo divák
Ten, co se přišel pobavit?

Nebo snad smutný klaun
Co nahlíží škvírou v oponě
Lituje chudáka koně
A zítra mu přinese jablko…