Není nad upřímnost

Jedeme dnes takhle s manželem metrem na trénink (o tom potom), když do vagónu dopotácí vyšší maník s dlouhejma vlasama, PETkou čehosi alkoholického v ruce, rozepnutým batohem a s opicí zvící orangutana. Kouknul na nás a začal:

„Teda, já mít takovou ženu jako vy, to bych se furt musel bát, že mi dá strašnou ránu!“

Manžel s příjemným úsměvem odvětil:

„Jo, ve vašem případě je to docela pravděpodobný.“

„Ve vašem případě bych to i naprosto chápal.“ (opraveno ze zdroje)

Maník odvlál raděj někam jinam…

Jsme živí

Jsme živí. Většina z nás si v běžném životě neuvědomuje, co to přesně znamená. Pojem „jsme živí“ zaměňujeme s jeho velmi úzkou podobou – vědomím, přesněji řečeno sebeuvědomováním. Přitom v každém jádře každé z trilionů buněk, které tvoří naše těla, neseme podstatnou část dějin celého života. Té větve života, která byla dosud úspěšná, pokud chceme přežití a rozmnožení za úspěch považovat. Proto tu jsme. Kdyby naše vývojová větev úspěšná nebyla, jako tomu bylo u 99 % všech dosavadních podob života na Zemi, nebyli bychom tu.

Neříkáme to rádi: bude-li se naše kultura nadále rozvíjet ve směrech, jimiž se rozvíjí, poroste riziko, že se v krátké době můžeme připojit k 99 % svých neúspěšných předchůdců.

František Koukolík, Jana Drtilová
Zlo na každý den – Život s deprivanty I
Nakladatelství Galén  © 2001, edice Makropulos

Zavřete dveře, Jamesi

(Tento článek byl zveřejněn 3.12.2011 na starém blogu)

S tátou překládáme. Ptám se ho sem tam na radu ohledně záludných slovíček, na která nestačím. Občas mi přijde naprosto dokonalá odpověď, jako například teď. Myslím, že máme novou hlášku…

Vaříme s úsměvem

Včera u nás vznikaly vepřové řízky a brkaše, stavila se ségra na žemlovku a podala pomocnou ruku při obalování. A jak to bývá, hrabalo nám.

Krájím vepřové na plátky, ségra stojí u hromádky, strká do ní prstem: „Poke!“
Já jí hrozím nožem, že „Pork!“
Vzniká polotovar „Poke the pork!“
Za zády nám probíhá manžel s výkřikem „Spock!“
Ségra se zlomila, já taky, a vznikl jazykolam 21. století:

Spock poked pork with a spork.

Přezrálá hruška

Tohle mě napadlo včera cestou z práce a asi to brzo použiju v některé povídce:

„Život je jako přezrálá hruška – voňavá, slibuje skvělou chuť a je na dosah. Když ji ale chytíš, abys ji konečně utrhl, rozmáčkne se ti mezi prsty, pokud možno tě co nejvíc ohodí a hlavně, zdaleka pak nevoní tak sladce…“

Jak je to s těmi lepšími zítřky?

Obrázek je z mé oblíbené stránky Failblog.org. Překlad následuje pod ním.

Zariva_budoucnost_Ameriky

Večer v sedm hodin ve farní hale:

Po – Anonymní alkoholici
Út – Zneužívaní partneři
St – Poruchy příjmu potravy
Čt – Řekni drogám ne
Pá – Hlídka pro předcházení sebevražd mladistvých
So – Vývařovna pro chudé
________________________________________________________

Nedělní bohoslužba v 9 hodin ráno „Radostná budoucnost Ameriky“

Provokace

První věc, která se mi stane vždycky, když se pokusím o sebemenší úpravu jídelníčku, je pocit vlčího hladu. Je to hlad, který vzniká spíš díky reflexu „ježišmarjá, dieta“, než opravdovým nedostatkem jídla, a pronásleduje mě, ať dělám, co dělám. Dochází tak k docela hnusnému jevu, kdy pomalu dožužlávám jídlo, co se mi prostě už do břicha nevejde (helou, syrová mrkvi), a zároveň bych snědla bábu s nůší a vola i s kopytama.

Dnes v noci proběhl následující rozhovor:

Já: „Mám strašnej hlad.“
Manžel: „Tak ho zkus zaspat.“
Já: „Babička mi vždycky radila ‚Tak ho hlaď a říkej mu Malej‘.“
Manžel: (po chvíli ticha) „Takovej sebevrah nejsem!“