Není nad upřímnost

Jedeme dnes takhle s manželem metrem na trénink (o tom potom), když do vagónu dopotácí vyšší maník s dlouhejma vlasama, PETkou čehosi alkoholického v ruce, rozepnutým batohem a s opicí zvící orangutana. Kouknul na nás a začal:

„Teda, já mít takovou ženu jako vy, to bych se furt musel bát, že mi dá strašnou ránu!“

Manžel s příjemným úsměvem odvětil:

„Jo, ve vašem případě je to docela pravděpodobný.“

„Ve vašem případě bych to i naprosto chápal.“ (opraveno ze zdroje)

Maník odvlál raděj někam jinam…

Vaříme s úsměvem

Včera u nás vznikaly vepřové řízky a brkaše, stavila se ségra na žemlovku a podala pomocnou ruku při obalování. A jak to bývá, hrabalo nám.

Krájím vepřové na plátky, ségra stojí u hromádky, strká do ní prstem: „Poke!“
Já jí hrozím nožem, že „Pork!“
Vzniká polotovar „Poke the pork!“
Za zády nám probíhá manžel s výkřikem „Spock!“
Ségra se zlomila, já taky, a vznikl jazykolam 21. století:

Spock poked pork with a spork.

Jak to bylo s naší svatbou

Jak víte, brali jsme se na čarodějnice 2009. Protože se toho stalo hodně, nezbylo, než to zaznamenat. A doteď (tím myslím rok 2012, kdy stěhuju písmenka ze starého blogu do nového) vylézají na povrch nové a nové skutečnosti, co jsme tenkrát vůbec nezjistili…

Pokračování textu Jak to bylo s naší svatbou

Provokace

První věc, která se mi stane vždycky, když se pokusím o sebemenší úpravu jídelníčku, je pocit vlčího hladu. Je to hlad, který vzniká spíš díky reflexu „ježišmarjá, dieta“, než opravdovým nedostatkem jídla, a pronásleduje mě, ať dělám, co dělám. Dochází tak k docela hnusnému jevu, kdy pomalu dožužlávám jídlo, co se mi prostě už do břicha nevejde (helou, syrová mrkvi), a zároveň bych snědla bábu s nůší a vola i s kopytama.

Dnes v noci proběhl následující rozhovor:

Já: „Mám strašnej hlad.“
Manžel: „Tak ho zkus zaspat.“
Já: „Babička mi vždycky radila ‚Tak ho hlaď a říkej mu Malej‘.“
Manžel: (po chvíli ticha) „Takovej sebevrah nejsem!“