Stroganov podle Titli

Beef Stroganoff (nebo Stroganov, každej to píše jak chce) je naprostá jídelní klasika a u nás se řadí k oblíbeným a vyžadovaným pochoutkám. Není to něco, co by člověk vařil každý den, protože jeho základem je kvalitní hovězí maso, které může lézt do peněz, navíc to není zrovna dietní záležitost, ale jednou za čas se může všechno, jak pravila moje doktorka.

Stroganov jsem se naučila vařit podle Titli Nihaan, která má své stránky a svůj kanál na YouTube, kde během několika málo minut vysvětluje a ukazuje známé i exotické recepty tak, že je snadné je pochopit a následovat – pokud zrovna tedy mluvíte anglicky. Pokud anglicky nemluvíte, následuje můj překlad jejího receptu, který se mi právě vaří na plotně. Je to jen jedna z mnoha mutací tohoto slavného pokrmu, rozhodně tedy netvrdím, že Titlin způsob je jediný možný a jediný správný – kupříkladu někdo přidává do omáčky lžíci dijonské hořčice. Ale rozhodně je jednoduchý a nenáročný na přípravu.

Pokračování textu Stroganov podle Titli

Psaní fikce a psaní fikce

Je na čase zase trochu zacitovat ze svých příruček, tentokrát je to Description & Setting; Techniques and exercises for crafting a believable world of people, places, and events od Rona Rozelle. Překlad následuje po obrázku.

Pokračování textu Psaní fikce a psaní fikce

Arogance autorova

Dlouho, předlouho jsme neskřékali. A mně se zase nahromadily výkřiky na adresu autorů známých i neznámých, píšících povídky, fanfikce a bůhví co jiného… Jednak si trochu upustím páru, jednak to třeba někomu pomůže.

Pokračování textu Arogance autorova

Vlkodlaci vs. PMS

Můj manžel mě skvěle doplňuje. Zvláště pak svým smyslem pro humor. Kupříkladu takhle včera v noci, když jsme šli spát a já nadávala, jak je mi zle, a vyjmenovávala jednotlivé příznaky svých měsíčních obtíží (bolesti břicha, zad, hlavy, žaludek na vodě, otoky, přecitlivělost fyzická i psychická, aj.), přidala jsem k tomu, jak jsem v jakési knize četla, že si jedna ženská stěžovala, kdyby ji kousl vlkodlak, tak by to měla stejný, akorát by byla holt o něco chlupatější (něco o krvelačných bestiích jdoucích všem okolo po krku říkala).

Manžel byl chvíli ticho, pak pronesl bombu: „No jo, ale vlkodlaci nemají menopauzu.“

Je jasné, že jsme se tomu smáli dobrých pět minut.

Pak to ještě upřesnil: „Původně jsem chtěl říct, že narozdíl od toho druhýho problému nemají vlkodlaci pokoj ani když jsou těhotní, ale tohle znělo ještě líp.“

A po chvíli hovoru na téma, jak je zlý, špatný, má humor suchý tak, až se z něj práší, a jak ho za to miluju, prohlásil: „No řekni, kolik lidí by napadlo strašit vlkodlaka menopauzou…“

Kachýnka po citrátovsku

Takhle v únoru 2012 jsem si zařádila u sporáku a na pořadu dne byla kachna, zelí a vařené brambory (nechtělo se mi patlat s knedlíkama a ty kupovaný v mých očích stále klesají a klesají). Pokročilí kuchaři se v tomhle článku nedozvědí vůbec nic nového, ti začínající se ovšem možná přestanou kachýnky bát – protože správně udělaná kachna je velmi léčivá, působí antidepresivně, celkově zlepšuje kondici a… a… no ještě něco pak vymyslíme. Každopádně tohle je prazákladní recept, u kterého jde hlavně o sledování kachny v troubě, ona se dělá prakticky sama.

Další zajímavé recepty najdete na zápisníku Svědkové – všechny recepty tam jsou ozkoušené v praxi.

Pokračování textu Kachýnka po citrátovsku

Hryzoto-cibuloto

 

Já mám raději rizoto italského typu, tedy krémové a patlavé, ne takovou tu sypací záležitost, která kraluje českým jídelnám (odkud jsem si odnesla zvyk polévat hryzoto kečupem a sypat sýrem – což o to, proti sýru asi námitky nebudou, ale kečup už přitáhl pár udivených pohledů). Rizoto (ok, zpátky k citrátímu přepisu: hryzoto) je vděčné jídlo, protože se v něm dá zužitkovat takřka všechno. Navíc, podmínky byly víc než příznivé, neb máti udělala včera kuřecí vývar (mnoho vývaru) a zavařila do něj rýži (mnoho rýže), takže základ už tak nějak byl. Pokračování textu Hryzoto-cibuloto

Hlídací psi demokracie

„Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomínat na otázku, který demokrat je právě krmí.“

 

František Koukolík, Jana Drtilová – Vzpoura deprivantů: Nestvůry, nástroje, obrana – 2006 – nakladatelství Galén

To je jerky, napsala

Jerky je jinak sušené maso po indiánsku – chuťově intenzivní, tuhý a rychlý zdroj energie (sto gramů jerky vám dá stejně energie jako čtvrtkilový stejk, tak se ho nepřežerte). Možná jste na něj už narazili v trafice nebo například autobuse Student Agency, kde se prodávají jako pochoutka, ale dá se udělat i doma, kde si samozřejmě můžete maso upravit tak, aby odpovídalo vaší chuti – s česnekem, bez česneku, s chilli, bez chilli, no a tak.

Pokud tedy máte volný víkend (nejlépe), máte rádi jerky a chcete si ho udělat podle vlastní chuti, pokračujte na recept, který mi Than před chvílí vysvětlil přes Skype z Brna (ano, Sikare, toto je mýtické jerky!) a doprovodil ho fotografiemi z vlastního počinu. Děkujeme, Ježíšku – tedy, díky, Thane!

Toto je Than:

Pokračování textu To je jerky, napsala