Kniha – přítel člověka

Řekni mi co čteš a já ti povím kdo jsi. Kdo by to už někdy neslyšel. A tak se na to dneska mrknem – jo, ještě by to chtělo nějaký soundtrack. Kdo má, založí Falconery do přehrávače, kdo nemá, pustí si aspoň tu jednu:

Každý z nás má svoje povinnosti a zájmy a podle nich si vybírá své okolí. Ti, se kterými jsme byli na škole, naši kolegové v práci, lidi, které zajímají stejné věci jako nás. Pro mě jsou jedním z těhle spojovníků knihy.

Jak už jsem někde psala, jsem zaměřená hlavně na žánr fantasy a sci-fi, fantasy dávám přednost. Dřív jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku – od Tarzana a Třech mušketýrů až po Krále krysu a Kamikaze, postupem času se mi vytřídily konkrétní žánry, na kterých jsem až závislá. A teď má doporučení:

Čtu odmalička, čtu ráda a čtu prakticky pořád. Jsem známá tím, že pokud to počasí jen trochu dovolí, jsem schopná číst si i při chůzi po chodníku. Pětiset- až sedmisetstránkovou knihu splivnu během jednoho dne a večer si opět stěžuju, že nemám co číst (platí pro víkendy, o pracovním dni mi to přece jen trvá trochu déle).

Čtu si ve vaně, v soukromí na „trůně“ (a přemýšlím, proč designéři koupelen většinou nepovažují za nutné započítat do plánů oné místnosti i poličku na knihy a časopisy), v hromadě, jako spolujezdec v autě, na slezinách, na akcích, při jídle, u kafe… Myslím, že máte představu.

Došlo to u mě tak daleko, že při jídle nebo právě u kávy mě svrbí ruka, kterou si obvykle držím kniho před ksichtem, a přemýšlím, co si k tomu dát za písmenka. A naopak, při čtení mě dřív nebo později popadne touha po něčem, co by potěšilo i mé chuťové buňky. Tak mě napadá, neměla bych svádět svou nadváhu na to, že jsem knihomol? Blbá výmluva, ale aspoň trochu originální.

Nebo když jsem tuhle byla na dovolené a schválně jsem si nevzala s sebou žádnou knihu, protože mě máti přesvědčovala, že přemíra čtení škodí zraku (blbost). Nakonec jsem přelouskala s pomocí slovníčku všechny hotelové brožury a nakonec i ty kecy na obalu toaleťáku. Složení a návod na použití osvěžovače ve spreji padl jako jeden z prvních textů. Od té doby mě nikdo nezkouší zanechat bez čtiva na dobu letu a podobně.

Je vám jasné, že když konzumuju písmenka v takových kvantech, přečetla jsem toho spoustu. Povinnou četbu, nepovinnou četbu, Hrabě Monte Christo padl za jedinou noc komplet. Páral, Klíma, Drda, Hrabal a spol., ti byli zkonzumováni dokud mi ještě bylo tak jedenáct let, aby mě pak začali zoufale nudit.

Od patnácti let jsem měla jasno v tom, že bych se jednou chtěla živit psaním knížek. (Nedávno jsem si stěžovala jedné známé, profi spisovatelce, že v tom mám už takovou dobu jasno, a přitom sedím na zadku a píšu do šuplíku, místo toho, abych posílala povídky nalevo napravo a udělala si jméno. Uklidnila mě, že prostě jenom sbírám životní zkušenosti, a že je to naprosto v pořádku.) Od té doby čtu především proto, že mě zajímá, jakým způsobem se autoři vypořádávají se zápletkami (všimli jste si, že Dick Francis má jeden jediný vzorec? Hrdina je v maléru/depresi, hrdinka s ním nechce nic mít, zapletou se do něčeho nebezpečného, nakonec hrdinu tvrdě zmlátí, nebo se zachrání/je zachráněn pár vteřin před smrtí, vše se v dobré obrátí a získá svou milovanou…), popisy, akčními scénami, a podobně.

Jak si tedy mám v tomhle kvantu vybrat tu jednu Knihu Knih, která pro mě shrnuje vše, co si od dobré knihy představuju? Maxwellova Modrá voda vůkol (příběh vydry) je úžasná, vtipná a faktická. Travenova Loď mrtvých je opět skvěle napsaná, záletku má sice zajímavě postavenou, ale čiší z ní určitá beznaděj. Ovšem pamatuju si z ní tolik citátů typu „kdybychom jí oloupali všechny vrstvy nátěru, zjistili bychom, jakou barvou byla vyštukovaná Nabuchodonezarova slavnostní síň, což je dodnes sporné a šediví nám z toho hlavy“, „komín byl křivý tak, že kdybychom z něj vystřelili z pistole, kulka by na druhé straně nevyletěla“ a můj nejoblíbenější „káva má být sladká jako dívenka prvního večera, horká jako dívenka sedmého večera a černá jako kletby její máti, když to prasklo“. Tím posledním se řídím a všichni mi říkají, že dělám skvělý kafe…

Vejce a já Betty MacDonaldové mě následovalo po dlouhou dobu. Trpěla jsem touhou pořídit si slepičí farmu a od té doby žiju v přesvědčení, že pokud se chce muž živit leštěním achátů, měla by se žena naučit urychleně rozpoznávat, leštit a milovat acháty, popřípadě je i pojídat. Jo a jehněčí se vždycky peče na česneku. Co život dal a vzal se postavilo do přímého rozporu s Nenechej mě odejít o australské dívce, která nakonec na tuberu umře.

Hlava XXII, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Jana Eyrová, Hobit a Pán prstenů se prostřídaly se Stopami hrůzy, Rodokapsy a Johnem Sinclairem. Na základce jsem byla jednu dobu využívána jako rychločtenář – byla mi předhozena Harlekýnka, já ji přečetla a pak jen založila příslušné „zajímavé“ články.

Lady Fuckinghamová a O. aneb 120 dní Sodomy mi taky prošly rukama. Uvědomujete si, že jsem pořád ještě nepřekročila limit toho, co jsem četla do druháku na gymplu? Co takhle Asimov, Clarke, Bradbury a spol.? J. M. Troska? Kupodivu, Verne mě nikdy nebavil…

King. Jistěže. Nejlepší zábava do pražské hromady. Remarque – komplet. J. M. Simmel – taky téměř komplet. Hemingway? Pouze z donucení. Moc ukňučený. Jestli chcete fakt sílu o koncentrácích, přečtěte si Mrtvý se vrátil. Na seznamu mám i Souostroví Gulag – ale Jeden den Ivana Denisoviče zase ne.

Kupodivu jsem přečetla většinu povinné četby pro základní i střední školy docela brzo – a když už pak na ty knihy přišla oficiálně řada, těžce jsem je začala nenávidět. Kupříkladu jsem strhala ve čtenářáku Babičku, protože mi proklamované hodnoty přišly archaické a nepoužitelné. Mimo jiné jsem se vyjádřila o tom, že nehodlám následovat „moudrost“ někoho, kdo celý život strávil v jediném údolí. No, doporučuji diplomatičtější formulace: dostala jsem za tři.

Kdo má rád jemný a lehce absurdní humor ve spojení s nadpřirozenem, měl by šáhnout po knihách od Maxe Frei. Zatím u nás vyšly dvě, Cizinec a Cesta do Kettari, zbylé tři díly čekají na překlad.

Pro upíromany určitě doporučím Anne Riceovou a její Interview s upírem. Díky filmu je tahle kniha poměrně profláklá, ovšem málokdo ví, že je součástí větší série, jejímž hrdinou je hlavně upír Lestat, který v Interview plní úlohu charismatického bídáka…

Další „upířinou“ z mé knihovny je Linda Hamiltonová a její série s Anitou Blake, zabíječkou upírů. Jakožto animátorka (oživovatelka mrtvých), soukromé očko a pomocnice u policie se dostává do světa nemrtvých, oživuje a zabíjí zombie, potýká se s voodoo čaroději, a zaplete se do milostného trojúhelníku mezi upírským vládcem města a vlkodlačím vůdcem smečky. Docela fajn. Zatím Hamiltonová napsala přes 16 knih z této série, máme se na co těšit.

P.N. Elrod a jeho trilogie (myslím, že trilogie) Vampire Files jsou příběhem z Ameriky první poloviny dvacátého století. Týpek se zaplete mezi mafii, zabijí ho a on se probere a zjistí, že je upírem. Zatím vím o knihách Krvavý seznam, Krvavý život a Krvavý kruh.

Příjemným odpočinkem pro příznivce lehké brakové literatury, která se utápí v krvi a poskytuje příjemný odpočinek po těžkém dni v práci (ano, dobře, pochopili jste, že já mám brak docela ráda) je Jiří Kulhánek. Jen pro silné žaludky – jak na jedné stránce nejsou ani dvě mrtvoly, je něco špatně. Jeho Noční klub je ideálním startem pro začátečníky v oblasti braku, je ze současnosti a ukazuje nám, že upíři vážně existují… Morbidní humor a spousta akce zaručena.

Profláklou fantasy je samozřejmě i Noční hlídka, Denní hlídka, Šerá hlídka a Poslední hlídka Sergeje Lukjaněnka. Noční a Denní hlídka byly zfilmovány Bekambetem (například nedávný trhák Wanted s Angelinou Jolie), ale knihy jsou lepší. Opravdu je Světlá strana a Temná strana? Co to znamená? A jaký o má dopad na „civilisty“? Osobně se mi nejvíc líbily první dva díly, ty druhé dva mi připadají spíš do počtu…

Zajímavou trilogií jsou Sabriel, Lirael a Abhorsenka australského autora Gartha Nixe. Vyprávějí o umění nekromancie a jakou povinnost mají nekromanté stojící na straně dobra. Původně šlo o knihy napsané pro děti, ale ani dospěláci se u nich nebudou nudit. Dobrodružství, volná a výsadní magie (chcete vědět, co to je? Přečtěte si to!), povinnost, strach… Jak se s tím porvat?

Milovníkům draků doporučím Anne McCaffreyovou a její Drakeny z Pernu. Kdysi dávno po zoufalých bojích s jinými rasami z vesmíru, zamířili kolonisté mimo naši sluneční soustavu a objevili krásnou planetu. Začali na ní zakládat kolonii, ve které se snažili žít soběstačným životem a formovali společnost ne nepodobnou středověké společnosti na Zemi. Pak ale zjistili, že ze satelitu se na jejich planetu snáší jakési výtrusy, které požírají všechno organické, čeho se dotknou. Na svou obranu pomocí genetické manipulace vyšlechtili létající stvoření schopná chrlit oheň a pro jejich podobu s pozemskými mýty je pojmenovali draci. Po několika stech obězích už zapoměli, že jednou byli technickou společností a protože Vlákna už dlouho nepadala, jsou jim draci na obtíž. Draci i jejich jezdci pomalu vymírají, když se objeví nový Spad. Co teď? Knihy Dračí let, Dračí skok a Bílý drak nedávno vyšly v novém vydání, ale i u nás je jich mnohem víc (například Dračí rod, Dračí úsvit, Nerilka, Moreta, Dračí píseň a podobně).

Gemmel má také nádherně vystavěný svět zabydlený spoustou charismatických postav – legendárními bojovníky, obávanými čaroději, strhujícími vůdci i podlými zbabělci, válečnými řády i despotickými panovníky. Po kterékoli knize šáhnete, garantuji rychlou závislost. Mám je přečtené skoro všechny.

David Eddings a jeho dvě pentalogie Belgariad a Malloreon stojí rozhodně za zmínku. Proč má sirotek na farmě divné znamení na dlani pravé ruky? Kdo je Teta Pol a Starý vlk? Proč s nimi najednou musí odjet? A co s tím má co dělat proroctví a probouzející se zohyzděný bůh, který roztrhl svět?

Letopisy Narnie ani Pána prstenů myslím nemusím ani zmiňovat. Díky filmovým zpracováním se jim dostává dnes velké pozornosti – ale málokdo ví o dvou věcech: tyto série vznikaly takřka zároveň, Tolkien začal psát Pána prstenů potom, co mu Narnie přišla příliš „dětská“. Oba autoři spolu vlastně soutěžili – a přitom vzkřísili tvorbu mýtů a vlastně tak položili základ současným fantasy a sci-fi žánrům… A vzkříšení umění vytvářet mýty byly Tolkienovým cílem.

Kdo má rád parodie, rozhodně by neměl minout trilogii od Jamese Bibbyho: Barbar Ronan, Ronanova záchrana a Ronanova pomsta. Masožravý oslík jménem Koťátko? Věčný ochlasta a profesionální zbabělec Tarl? Profesionální bojovník Ronan, který má výčitky svědomí, když má někoho zabít? Pokud vám nevadí drsnější humor a chcete polechtat bránici, směle do toho!

Hmmm, jdu se podívat do knihovny, co tu ještě mám (mimochodem, všechny knihy, o kterých zde píšu, vlastním!)…

Málem jsem zapoměla na polského klasika žánru, Andrzeje Sapkowského! Jeho pentalogie Zaklínač je úžasná, i když krvavá a nemilosrdná… Pokud chcete dočíst knihu, odložit ji a půl hodiny zírat na zeď a snažit se ji vstřebat, sáhněte po něm.

Kdo si chce vychutnat české autory a má rád historickou přesnost, měl by šáhnout po díle Františky Vrbenské. Její trilogie Labyrint půlnočního draka (Král z hlubiny půlnoci, Kamenný vodopád a Věž mlčení) jsou z altajského pohoří, založené na skutečných zmínkách o skutečných lidech s notnou dávkou místní magie. Čtveřice Hledačů se vypravila hledat malého krále, který může zachránit jejich utiskovanou zemi. Povede se?

Stín modrého býka je kniha z našich oblastí v době odpovídající starému Římu. Vznikla ve spolupráci F. Vrbenské a Leonarda Medka, dalšího úžasného českého spisovatele.

Leonard Medek napsal také tři díly o dobrodruhovi jménem Franta Franta. Franta utekl z armády v době Belle Epoque a jako podloudník se prodírá světem. Příběhy šaramantního mladíka, který se bohužel neustále dostává do křížku s nadpřirozenem najdete v knihách Dobrodruh, Dobrodruh 2: Libyjská suita a Dobroduh 3: Třetí triarcha.

Dalšími českými autory, kterým vzdávám hold, jsou Vladimír Šlechta a jeho série Krvavé pohraničí a Miroslav Žamboch se svým hrdinou Koniášem (Na ostřích čepelí, Muž na stezce a Vlk samotář). Jak je znát z názvů, ani jedno není příliš romantická záležitost, ale obojí jsou skvěle podané příběhy plné tajemna ať tak či onak, které skvěle podtrhují jednotlivé lidské hodnoty.

No, na první leknutí by to mohlo stačit. Nezmínila jsem strašnou spoustu autorů, takže doufám, že při příštím otevření knihovny na mě nevypadne spousta naštvaných knih :-)

Řekněte mi, dokážete vybrat svou naprosto nejoblíbenější knihu, ke které se vracíte opakovaně a neustále? Já ne. Protože takových máme doma plnou knihovnu (a už je není kam skládat – pomóc!) a neumím ukázat prstem na jednu jedinou.

Četla jsem Bibli, nečetla jsem Korán, četla jsem Bhadavatgíthu, Putování na Západ (pokud to někde uvidíte, okamžitě žhavte dráty – koupím ihned), Kálidásu… Chtěla bych sehnat neupravenou verzi Tisíce a jedné noci

Ne, já si neumím vybrat. Taky proč? Vždyť je to zbytečné…

1 komentář: „Kniha – přítel člověka“

  1. Cirrat, obracím se na tebe tímto způsobem, protože se mi nepodařilo najít kontakt. (Možná jsem slepá, což je dost pravděpodobné).
    Tak nějak se mi podařilo zapojit do Tlusťjochova projektu KKKb, Tlusťoch je drahoušek a tak mne docela zásobuje. První přečtenou knihu jsem už poslala dál, ozvala se mi dívčina přímo na mém blogu. Bohužel ve mně vyrašilo podezření, že moji čtenáři braku příliš neholdují. Chci dodržovat pravidla a knihy po přečtení poslat dál do světa. Pavel mi zcela pochopitelně nechtěl dát (bez souhlasu dotyčných osob) žádnou adresu, na kterou by se knihy daly dál posílat. Jsem tudíž docela v pasti:)
    Jako pravidelná čtenářka Pavlova blogu jsi možná v této taškařici zapojena. (Případně bys mi snad poradila, kdo další se ještě účastní). Zkusila bych pak někoho kontaktovat přes jeho blog a knížky nabídnout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *