Cirrat jako pes – čínský horoskop

Lilithen má zpovědnici a v dotazech přišla řeč na její znamení v čínském horoskopu. Trochu jsem zapátrala po svém, a proč to sem konec-konců nehodit…

Můj vztah k předpovědím budoucnosti je docela ambivalentní. Na jednu stranu, ve chvíli, kdy se něco vysloví a zakleje do konkrétních vět, člověk sám tomu začne věřit a nevědomky směrovat svůj život tak, aby odpovídal tomu, co si pod nimi představuje. Self-fulfilling prophecy, jak by řekli anglicky hovořící, po našem „proroctví, které se plní samo“. Proto mě neuvidíte u kartářky, nebo si číst horoskopy jinak, než pro zábavu.

Dalším faktorem je, že poměrně často mívám pocit deja-vu (již jednou viděno; chyba v Matrixu; něco, co už člověk jednou zažil) a už před mnoha lety mě otravovalo žít duplikát něčeho. Chci, aby má rozhodnutí spočívala v tom, jak se rozhodnu já, ne proto, že vím, že se to už jednou stalo a bude to pokračovat tak a tak a proto já musím udělat to a to. Ne. Děkuji. Nechci. Nenávidím pocit, že je můj život odříkáváním předem daného scénáře. Chci, aby byl můj, se všemi chybami a výhrami, se všemi následky. Proto nechci hledět dopředu jinak, než jak si sama plánuju, nechci vědět, co mě čeká za dvěma rohy, ba ani za rohem.

Jistě, snažím se předvídat možnosti tak, aby mě nic nemohlo zaskočit. „Kdyby udělal tohle, můžu udělat tamto nebo tohle. Když udělám tamto, pravděpodobně zareaguje takhle, a pak je to průser, ale kdyby udělal tohle…“ Ale to je předvídání a plánování, koneckonců mé oblíbené motto je „katastrofa je jen to, na co člověk není připravený“.

A další důvod, proč se tak urputně snažím neodhalovat tyhle vazby a raději do nich moc nešťourat, je následná pasivita. Pokud uslyším, že solidní starší pán mi nabídne práci, přestávám hledat práci, protože on se solidní starší pán přese objeví sám… Nevím, jestli mají i ostatní takovou zkušenost, ale raději budu hledat práci a nespoléhat se na něco, co bylo předpovězeno kusy papíru s barevnými obrázky.

Na serveru Proženy.cz se spousta např. podváděných žen svěřovalo s tím, že si každý večer nechávají vykládat karty přes telefon. Frkala jsem nad tím jak podrážděný kůň a nakonec jsem odtamtud zmizela. Bohužel, málokdo umí s takovýmito vědomostmi nakládat a nenechat se jimi ovlivnit – já se jimi nechávám ovlivnit a to toho o těhle aspektech nevím zrovna málo (ano, ano, kryptická poznámka, ale Modří už vědí), a tak se jim vyhýbám, tak co má dělat „blbej civil“, který o tom nemá ani ánung…

Většina těhle experimentátorek prostě potřebuje něčemu věřit, čemukoliv. Potřebují autoritu, která by jim řekla, co si mají myslet, protože jsou zraněné a ve zmatku. Potřebují nějaký záchytný bod, něco, z čeho můžou vycházet, okolo čeho si můžou uspořádat myšlenky. A je jednodušší si takový záchytný bod vtáhnout zvenčí namísto toho, aby vyhodnotily situaci kolem sebe. Raněný člověk, ať už fyzicky nebo psychicky, není schopen vnímat situaci kolem sebe, aniž by se k tomu sám za cenu vysokého nepohodlí nedonutil, a těch, kdo to umí, je sakra málo.

Bohužel, kdyby to „civilové“ nechali být ve chvíli, kdy si najdou svůj záchytný bod a postupovali dál, bylo by to ještě jakž-takž ucházející. Ale oni to tak nenechají. Chtějí vědět víc, dohlédnout dál, chybí jim pokora a pud sebezáchovy. Vím o minimálně jedné, která si dělala z vykládání karet jakýsi průměr: „Vyšlo mi tolikrát, že se stane tohle a tolikrát, že se stane tamto. A protože tohle číslo je větší než tamto, bude to takhle…“

Blbost. Život není matematika, i když se spousta jeho pochodů dá vyjádřit pomocí různých vzorců. Kdo jste četl Pratchettova Zloděje času, vzpomenete si na Auditory, kteří rozebrali obraz na kousky, rozdělili jednotlivé barvy na hromádky a přece nenašli jediný atom umění. Kdybyste vzali své tělo a rozdělili ho na hromádky, ať už podle tkání nebo chemických prvků, našli byste jedinou částici života? Vzorce tedy nejsou všechno.

Na druhou stranu zastávám názor, že existují různé charakteristiky lidí a lidé s podobnými charakteristikami budou mít podobné reakce. To mi do určité míry usnadňuje předvídání chování ostatních. Samozřejmě, že je to komplexní záležitost a nedá se shrnout jednou nebo dvěma větami, proto se snažím lidské vlastnosti studovat po svém. I když netrvám na tom, že je potřeba se omezit na jednu jedinou disciplínu, obzvláštní slabost mám pro čínský zvířetník, kde je moje znamení představeno psem.

Přehled vlastností psa je následující: „Čestný, inteligentní, přímočarý, loajální, se smyslem pro spravedlnost a fair play, atraktivní, přátelský, bez přetvářky, společenský, s otevřenou myslí, idealistický, moralistický, praktický, citově příchylný, citlivý, nenucený. Může být cynický, líný, chladný, odsuzující, pesimistický, zahlcený starostmi, tvrdohlavý a hádavý.“

Ještě nedávno bych se ohledně těch negativních vlastností hádala až do krve (ehm, ehm). Ale tak nějak asi začínám dospívat, protože se v tom docela vidím a už dokážu se svými charakteristikami pracovat i tak, abych je využila na maximum a dokázala se vyhnout přílišným škodám jak na majetku tak na zdraví fyzickém i duševním. Až teď začínám být schopná docenit, že znát své slabé stránky, namísto jejich horlivého popírání, je k něčemu. A až nedávno mi začalo docházet, že pouze vyjmenovat vlastnosti osoby k jejímu pochopení nestačí.

Je zapotřebí se podívat na kontext, ve kterém se daná osoba projevuje, jaké má pozadí, co ještě v tom hraje roli. A jednotlivé vlastnosti můžou být vytaženy do popředí nebo utlumeny, jako když si člověk hraje s ekvalizérem.

Ale pojďme se na to podívat popořádku.

Motto psa je podle některých „Dělám si starosti“. Každý, kdo mě nějakou dobu zná, ví že je to pravda. Dělám si starosti pořád a neustále, i kdyby jen v duchu, dokážu si vymalovat budoucnost vemi černě. Ano, pak se mi nemají zdát horory a nemám sem tam padat do depresí… Začínám se smiřovat s tím, že jsem prostě taková a ty štěněcí léta, kdy bylo mou nejhorší starostí, jestli nepropadnu z chemie, jsou nenávratně za mnou.

Přímočarý, se smyslem pro fair play a spravedlnost, moralistický, idealistický, bez přetvářky, tvrdohlavý a hádavý. Tohle vám o mně řekne spoustu věcí, které jsou o mé osobě mezi mými blízkými všeobecně známy: často nejdřív mluvím a pak přemýšlím. Často se dostávám do situací tak vhodně popsaných „open mouth – insert foot“, to podle anglického idiomu, že kdo si strčí vlastní nohu do tlamy, udělal něco opravdu netaktního a většinou i trapného. Budu se rvát za to, co považuju za správné, do posledního dechu. Jakmile si jednou udělám názor na něco, je pro mě jen velmi obtížné ho změnit a přizpůsobit se – i když všude hlásám, jak je důležité umět porovnat své názory se skutečností a upravit to první podle toho druhého. Myslím, že to hlásám ani ne tak pro své okolí, jako to připomínám sama sobě. Protože už vím, jak je jednoduché udělat si špatný názor. „Odsuzující“, pamatujete?

Jsem emocionálně založená. Kromě kritických životních situací (a tím myslím těžké zranění nebo hrozba smrti, požár nebo tak něco) nejsem schopná se rozhodovat jinak, než impulzivně. Není to vždycky dobře a snažím se o svých rozhodnutích přemýšlet, než je udělám, ale zjistila jsem, že čím déle nad tím uvažuju, tím jsem zmatenější.

Pozor, to neznamená, že nedokážu myslet. To umím občas až moc dobře. Dokážu předvídat mnoho scénářů a dovést je do důsledků (i když jen má bývalá nadřízená Sára ví, kolik ji to stálo práce a hořkých zklamání, jak osobních tak pracovních, pro mě i pro ni, než mě naučila, že je potřeba neustále pamatovat na to, že po každém činu následuje důsledek, který je jeho nedílnou součástí a nemůžu se z toho vyvlíknout a říct „to já ne“), ale když dojde na to, který z těch scénářů je potřeba začít uskutečňovat, zavřu oči, otočím se dokolečka a pak vykročím tím směrem, kam mě to táhne. A i kdybych věděla, že tím směrem leží propast, budu si skálopevně jistá, že než tam dojdu, vyraší mi křídla nebo se tam objeví most.

Jsem velmi loajální. Natolik, že i když vím, že je na čase opustit loď (práci, vztah…) málokdy to dokážu udělat v tu správnou chvíli. Zůstávám do hořkého konce. Snesu toho opravdu hodně, ale i já mám své city, a i když to chce opravdu vytrvalou snahu mě zahnat, komu se to nakonec povede, může počítat s tím, že zbitý pes už se nevrátí.

Ve chvíli, kdy si s někým rozumím (a manžel i přátelé můžou vyprávět zkazky o tom, jak odchytím tlupu ožralých turistů uprostřed metra, protože co kdyby potřebovali poradit, nebo se zapovídám s prodavačkou, protože vypadá chudák smutná, jak zuřivě mávám na šoféry, co si zapoměli zapnout světla a podobně), sice klidně na několik let zmizím, ale pak se vrátím a můžeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Ale jakmile někdo zklame mou důvěru (a takových lidí zase tak moc nebylo, celkem asi dva), už nejsem schopná se s nimi nějak bavit, i kdybychom předtím byli sebelepší přátelé. Nejde to. I když se přestanu zlobit a už vůči nim nemám nějaké záporné emoce, nemám vůči nim ani ty kladné. Nastává chlad.

Zajímavé je, jak se názory na mě liší. Jsou lidi, co se mě bojí, protože jsem velká, silná (no, minimálně v pase) a umím nahlas řvát. Jsou lidi, co se mě nebojí, protože ví, že i když za plotem štěkám, až mi jde pěna od huby, jakmile budou cizí z dohledu, bude ze mě zase ekvivalent ochranitelského plyšáka. Bohužel, neuvědomují si, že pokud mě budou šťouchat do oka moc dlouho, kousnu. A pak jsou lidi, kteří si to uvědomují a dokážou se mnou vycházet tak, že i když se štěknem, není to nic srdcelomného, i kdyby talíře lítaly. Vědí, že to jsem prostě já, a že na některé věci se nesahá a nemají mi to za zlé.

Já totiž chráním, co je moje. Svůj život, své názory, své blízké, svůj malý krkolomný kodex cti, své přátele, chránila bych svou zemi, i když je klidně možné, že bych se jako Don Quijote šla potýkat s větrnými mlýny dobrého záměru ale špatného nasměrování…

A zároveň s tím si dělám starosti. Každý den a o všechny, koho znám, i když o tom ani neví. Proč by měli? To je moje úchylka, ne jejich… Spousta z nich to ani nepotřebuje, dokážou si poradit sami. Ale to jsem prostě já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *