O Cirrat

Nutno říci, že nežiji nudný a průměrný život, ani se nepohybuji mezi nudnými a průměrnými lidmi. Jednoho dne jsem začala mít potřebu zapisovat historky své i cizí, jak se prostě staly a/nebo byly vyprávěny. Kamarád to tehdy vystihl poměrně přesně:

„Aby po nás zbylo víc, než jen prázdný láhve a plný popelníky.“

Postupně jsem zapisovala své zážitky na různých serverech, které nabízely větší či menší prostor pro blogování, až mi stejně postupně přestaly nabízené služby stačit. Nakonec mi zbyla jen jedna cesta, zařídit si vlastní prostor. Zhruba ve stejnou chvíli tu samou potřebu pocítili i spolupachatelé na literárním teoretickém i praktickém poli, Ekyelka a Sikar. Protože jsme se stejně chystali společně pustit do projektu Triumvirát, přesunout své působiště pod projektovou doménu bylo vcelku logické.

„Cirrat“ je akronym. Vznikl někdy kolem přelomu let 1999/2000 a od té doby ho také používám na netu. Já, já, já, jenom já. Tedy, ona ještě existuje jakási pakistánská ropná společnost se stejným názvem, ale ta je až na třetí stránce Googlu. Já jsem originál, accept no substitute.

Občas se lidi ptají na mou ikonku. Vyfotila jsem si v roce 2007 lebku s parukou a šátkem na kůlu u stánku s doplňky na výstavě Motocykl a od té doby ji cpu téměř všude. Jen na FB a G+ mám vlastní ksicht, na TOTEMu mám červenýho ďáblíka – a jinak je všude lebka s šátkem. Aspoň myslím.

Jsem narozená na konci podzimu a letos mi bylo třicet, jsem vdaná (zde manželův blog), bydlíme v Praze. Děti nemáme, zato máme dohromady ještě s mou matkou kocoura. Kocour je magor, ale nikdo jiný by u nás nevydržel.

Velmi ráda posílám a hlavně dostávám pohledy a dopisy, proto jsem si rozjela nejdřív svůj malý soukromý Snail Mail, ten mi byl málo, tak jsem se přihlásila do Postcrossingu. Ráda vařím, ať už osvědčené kousky domácí kuchyně nebo nejrůznější experimenty – recepty a brblání na toto téma najdete v rubrice U Mlsné huby. Čtení je má celoživotní vášeň a k tomu se poměrně brzo přidala touha psát. Postupně to psaní rozjíždím víc a víc, ale je to běh na velmi dlouhou trať. Fascinuje mě práce s polodrahokamy a drahokamy, a dá-li finanční pánbůh, začnu si šperkařit (kurz, dílna a nářadí něco stojí, stejně jako materiály). Nově jsem po Vánocích přidala učení se na irskou flétnu.

Ze čtení dávám přednost fikci, povětšinou fantasy a sci-fi, a příručkám nejrůznějšího typu, od psychologických prací přes návody na psaní až k encyklopediím. Je o mně známo, že si občas pro zábavu čtu slovník přirovnání a podobně, pak to ovšem dorovnám třeba sešitem Garfieldových komiksů. Zastávám názor, že na všechno by měla být knížka s obrázky, člověk se nikdy nepřestává učit a neexistuje něco jako „příliš mnoho vědění“, obzvlášť u lidí, co chtějí psát.

Jako malá jsem začala hrát na piáno a hrála jsem (s přestávkami) ještě nedávno, kdy mi v tom začaly bránit zdravotní problémy s prsty. V tuhle chvíli přemýšlím o irské flétně a violoncellu, ale nevylučuju, že se k piánu ještě někdy v budoucnu vrátím.

Život bez hudby je pro mě nemyslitelný. Dávám přednost rocku, hard rocku a metalu, ale nebráním se prakticky ničemu, co má pořádný rytmus, melodii a harmonii. Kdybych si měla vybrat jednu jedinou kapelu jako tu nejoblíbenější, bude to Apocalyptica, ale mých oblíbených kapel a interpretů je daleko, daleko víc. Střídají se ve vlnách, momentálně si třeba pouštím dokola album Two Steps from Heaven od Two Steps From Hell a na střídačku s ním album 01011001 od projektu Ayreon.

Občas mám tendence se na delší dobu odmlčet. Většinou to znamená, že je mi blbě, neděje se nic, co by stálo za řeč, děje se něco, o čem nechci psát na internetu nebo to, že prostě nemám chuť blogovat. Dobří holubi se vracejí, já se taky dřív nebo později objevím.

Celý můj blog je subjektivní, to znamená psaný z mého úhlu pohledu a obsahuje moje názory. Pokud vám nesedí, nedá se nic dělat, myslíme si každý něco jiného. Pokud mě chcete přesvědčovat o opaku, učiňte tak slušně a bez výbuchů vzteku nebo pohrdání, hlavně ale na sebe zanechte nějaký kontakt. Debatovat s anonymy nemá moc cenu.

1 komentář: „O Cirrat“

  1. Postupně mám pocit, že blog.cz se stává líhní pubertálních rozervaných duší. Ti méně rozervaní asi nepíšou vůbec a ti starší utíkají pryč. :-) Jsem ráda, že jsem byla od začátku paličatá a postavila si blog podle sebe, můžu s ním hýbat, měnit strukturu, mazat a zase vracet (ne, že k tomu bych se v nejbližší době tedy chystala) texty podle libosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *