Já nejsem vlastenec

Po delší době došlo na vzkříšení i tohoto blogu – dlouho mi ve psaní překážely nejrůznější faktory, jako napadení domény triumvirat.cz malwarem, pak chvíli trvalo, než se vše dalo do pořádku, no a pak přišlo totální vysílení a nedostatek času. Ale protože bych jinak psala sáhodlouhý status na Facebook, rozhodla jsem se, že je ta pravá chvíle napsat sem.

Mám mezi přáteli zastánce nejrůznějších směrů. Většinou si navzájem tolerujeme odlišnost názorů, ale spolu s tím, jak se vyhrocuje „migrační krize“, začínají se vyhrocovat i jejich postoje. Spoustu toho jsem vyřešila tím, že prostě blokuju skupiny podporující nesnášenlivost, takže nevidím, když mí přátelé takové věci sdílejí.

Není to strkání hlavy do písku – já vím, co si ti dotyční myslí, a jaké jsou jejich názory. Číst ty bludy je zbytečné, únavné a kazí mi to náladu. A kdyby šlo argumentací na facebooku někoho o něčem přesvědčit, bylo by na světě mnohem, mnohem zajímavěji. A tak s tím neztrácím čas a nekazím si tím náladu, argumenty si nechávám do „opravdového světa“, kdy se můžu dívat lidem do očí a sledovat jejich reakce, zatímco oni vidí na mě.

Jenže v poslední době mě začali zvát na akce: demonstrace támhle, podpisy tuhle, Čechy Čechům, patriotismus, tady je to naše, bijme se v prsa…

A tady přichází na řadu prohlášení v nadpise.

Je to strašně jednoduchý, jakýkoli vlastenectví ze mě bylo vyštípaný. Prostě, před skoro čtvrt stoletím, pár let po Plyšáku, jsem stála před novou třídou, učitelka mě vzala kolem ramen a řekla:

„Doufám, že Olince pomůžete, aby si tu zvykla, ona se právě vrátila z Ruska.“

Kráva jedna.

Nejdřív to šlo. Pak holky přicházely do školy jedna po druhý a nemluvily se mnou. Nakonec se mi z jedný z nich podařilo dostat, že jí babička zakázala se mnou mluvit, protože jsem z Ruska a to jsou komunisti a všichni komunisti jsou špatný.  A bylo naprosto normální mít počmárané učebnice a lavici sprostýma obrázkama, svastikama a pěticípýma hvězdama, bylo naprosto normální, že mi děcka shazovala věci z lavice, takže jsem je opakovaně zvedala a narovnávala. Že doteď mám problémy s We Will Rock You od Queen, protože těm malým sadistům se tak líbilo, že před nima zdrhám na záchod a brečím u toho, až tam letěli za mnou. Když vám totiž parta spolužáků začne něco takovýho bubnovat na tělo, není to ani trochu příjemný, a to se vyjadřuju hodně kulantně.

A to nejhorší, nejhnusnější, nejodpornější na tom je, že nikomu ani nedošlo, že mě to bolí, že je mi z toho zle, že mě tím likvidujou. Pro ně to byla sranda, navíc schválená rodičema a prarodičema, protože „ona je Ruska a komunistka a zlá a nepatří k nám, doma to říkali“. A učitelky zavíraly obě oči.

Když jsem se v dalším školním roce vrátila na „svou“ základku, už jsem byla v prdeli. A protože jsem byla rok jinde, a protože jsem byla vynervovaná a vycukaná jako malej pes, ani tady mi nebylo dvakrát nejlíp. Nikoho to nezajímalo, málem jsem skončila ve zvláštní škole, protože „nejsem schopná zvládat nároky výběrové jazykovky“. To, že se do mě opírá pár spolužáků (naštěstí výrazně míň, než v tý předchozí třídě), a že moje „přehnaný“ reakce jsou asi něčím vyvolaný, opět nikoho nezajímalo. Navíc jsem v tý době procházela velmi neúspěšnou léčbou alergie, která byla naprosto zpackaná, a bylo s podivem, že vůbec vnímám.

A když jsem po pěti letech potkala holku z té třídy, kde to začalo, na gymplu, bylo mi fyzicky špatně. Nejlepší na tom bylo, že jí nedošlo, proč jsem z ní tak vycukaná.

A to všechno kvůli tomu, že jsou lidi plný předsudků a ani trochu je nezajímá, jak to, co vypouští doma z huby, se sveze v psýše jejich malejch potomků do školy, a komu tím udělají ze života peklo.

Tohleto, tyhle zážitky, který mi zprostředkovali lidi, co si pro samý předsudky neviděli do huby rukama svejch drahejch ratolestí, tohle je ten důvod, proč všechny tyhle pozvánky pečlivě odmítám. Děkuju, stačilo.

5 komentářů u „Já nejsem vlastenec“

  1. Děti jsou často krutý pouze díky pitomosti rodičů. Máma celej život učí první až druhou třídu na základkách, semotámo má i starší. S rodiči idioty kteří mnohdy působí velké škody má zkušeností dost.
    Osobně mě třeba hrozně celou dobu rozesmávala akce týkající se uprchlíků – přijímáme vs nepřijímáme. Nevim jestli se mi to prostě jenom zdálo, ale na všech fotkách „přijímáme“ bývala obvykle buď rovnou celá rodina, nebo dospělý člověk, který věděl co dělá. Za to na fotkách „nepřijímáme“ byli nápisy ověšený v drtivý většině batolata a psi, kteří nevěděli která bije. A o tom to je…tyhle děti srabáčků za chvíli půjdou do školy a cyklus se bude opakovat.

  2. Jo, přesně tě chápu. Sice jsem nepřišla z Ruska, ale i tak jsem si užila ve škole šikany až až – pro změnu jsem byla kvůli většinové ztrátě sluchu tak nějak introvert. S nikým jsem se moc nebavila a nezapojovala se do třídních aktivit. A to se nesmí, takže šikanování posvěcené učitelkama znám moc dobře. Díky tomu mám třeba dodnes ohromný problém jít na záchod kdekoliv jinde, než doma a nedejbože, není-li to samostatná místnost, ale jen kabinka. A taky mě to ovlivnilo v mnohých postojích, protože teď mám potřebu se stavět za ty, kteří mi přijdou utiskovaní.

  3. ,,A když jsem po pěti letech potkala holku z té třídy, kde to začalo, na gymplu“
    Tak, a teď budu dlouze přemejšlet, kdo to asi byl…

      1. No, tak jsem si aspoň částečně oddechla, že to nebyl nikdo z naší třídy, ale červík stejně hlodá – někdo, koho si ještě pamatuju, anebo ne? (I když, abych se přiznala, já si z těch dvou paralelek pamatuju tak asi tři holky celkem… no a z kluků hlavně dva, co přišli ze základky, kde pro změnu šikanovali mě. Myslím, že to kvůli nim jsem se do mezitřídních vztahů zapojovala tak málo.)
        Že jste se moc nebavily, to se po tom, cos napsala v článku, tak nějak předpokládá. Myslím, že já jsem s jedním ani s druhým znovushledaným spolužákem ze základky nepromluvila za celý čtyři roky ani slovo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *