Stěhovací anabáze – bordel na kolečkách

Kocour pomáhal asoiň vybalovat, když už nic jiného...
Kocour pomáhal aspoň vybalovat, když už nic jiného…

Každý, kdo se někdy stěhoval, a teď myslím opravdu stěhoval, se vším všudy a veškerým nábytkem, mi dá za pravdu, že samotný proces, kdy nabědne parta chlápků, kteří všechno poberou, naskládají do auta, odvezou a vyloží v nové předsíni (a pokud jste chytří při balení, rovnou v těch pokojích, kam co patří), načež jim zaplatíte a oni zmizí, je ta jednodušší a příjemnější část.

Většinou se odehrává na začátku plánovaného obdoí stěhování. Člověk už má balení plné zuby, ale najednou akorát sleduje, jak mu před očima mizí věci, pobíhá s nimi po schodech někdo jiný, a obecně se na to hezky kouká. Přece se nebudu plést profíkům pod nohy!

Ale pokud se stěhujete někam v rozumné dojezdové vzdálenosti, třeba po Praze, nastává čas tahání žďorpů. Žďorp je ze slezského dialektu a znamená to staré krámy a nepotřebné věci. No a ono je to doslova. Ještě tohle, ještě tamto, přece nevyhodíme tadytu bednu…

Máti tuhle otevřela v kuchyni krabici, kterou si pečlivě zabalila, a s údivem rozumovala, co to táhla s sebou, když to stejně nepoužíváme a akorát to zabírá místo. Ona ve žďorpování vyniká.

Celé to bylo okořeněné tím, že jsme se stěhovali o víkendu týdne, který byl až doposud nejteplejším v roce. Dnes ráno jsem odposlechla na firemním parkovišti, že dnešek by měl trhnout rekord z onoho týdne, kdy jsme v těch největších vedrech ve čtyřech (s tátou a ségrou) vytahali do patra čtvrt tuny skříní a na místě jsme je složili, ale dneska už aspoň nemusíme nic tahat, převážet, kupovat…

Každopádně v sobotu jsem se vzbudila a dvě věci mě dokonale otrávily – jednak jsem měla krk bolavý, jako by mi tam někdo nasypal rozdrcené sklo, a k tomu teplůtku, jednak za okny lilo jak z konve, dokonce lítaly hromy a blesky. Super počasí. Na to první jsem si zanadávala jak špaček, ohledně toho druhého jsem se zasmála, protože mamka se mi pošklebovala, že krabice s knihami balím jak na cestu transsibiřskou magistrálou – archivářské krabice (díky, Daro! díky, Sikare!) nacpat knihama, obložit ručníkama, aby nerachtaly, oblepit kolem dokola páskou (nemůžu ani napsat lepicí či lepící, protože lepila jen sama na sebe, takže jsme jí spotřebovali neskutečná kvanta) a ještě omotat ze všech stran fólií. Takovou tou přerostlou na jídlo, ségra jí taky říká „letištní“. Nás tedy bouřka nemohla rozhodit.

A stejně, než přijeli stěhováci, bylo venku už zase sucho…

S bolavým krkem, který na Septofort nereagoval, na Prisnitzův obklad možná a na Stopangin jen trochu, s teplotou a bolavými všemi klouby, manžel s poškozeným zápěstí v ortéze (holt když měl člověk ruku zlomenou třikrát v jednom a tom samém místě, už nevydrží to, co normálně) a oba dva unavení jsme pomáhali rozložit naši postel, omotat všechno fólií (když máme matraci na míru, přece si ji nenecháme nedejbože ušpinit) a převáželi jsme lidi a menší věci v půjčeném autě sem a tam.

Večer se ozval táta, který mi auto půjčil, že potřebují někam odvézt, a jestli s tím počítám. Zapomněla jsem na to, ale všechno jsme stihli. Dokonce jsme se sestrou opět vyplazili do IKEA, abychom koupili druhý psací stůl – nevzali jsme ho, protože mi bylo tak zle, že místo stolu naložili na vozík mně a odtáhli mě k autu, kde jsem sedla za volant a pro změnu odvezla já je na nový byt. Ségra nám tam pomohla dotáhnout posledních pár šroubů v posteli a já jsem se zimnicí odpadla.

Druhý den jsme taky převáželi věci sem a tam – ve starém bytě přichystat, odtahat dolů, nacpat do auta (ztíženo dejvickou parkovací situací), odvézt na nový byt (sem tam ztíženo dopravní situací), vytahat do patra, rozložit, kam se dá, opakovat ad nauseam. Taky se u nás nedá před domem zaparkovat, takže když jsme pro ten den skončili, odvezla jsem auto za tři rohy, kde byl relativně volný plac. Ale zato je tam fakt krásně…

Divnej tvar, dokud člověku nedojde, kde vlastně je...
Divnej tvar, dokud člověku nedojde, kde vlastně je…

Třetí den bylo pondělí, šla jsem k doktorce na krční. Dostala jsem antibiotika, ke kterým mi v lékárně řekli, že nesmím žádné mléčné výrobky a vápník, protože by neutralizovaly antibiotika, a nesmím na sluníčko, protože to taky neutralizuje antibiotika. Dál jsme tahali věci. Tedy, on je tahal převážně manžel, já jsem řídila, pomáhala s většími a těžšími kusy, které nepobral sám, a mezi tím jsem brečela vyčerpáním a ležela jako placka. Naštěstí během deseti hodin na antibiotikách bolest v krku i v kloubech zmizela a zůstala pouze zoufalá slabost a malátnost.

V úterý to samé. Ve středu jsem se složila a zůstala jsem ležet jako placka.

Ve čtvrtek opět pendl. V pátek taky. Do toho mi vypadl z kabelky mobil a dopadl na plocho na displej. Sony Xperia Z3 compact může být sebevoděvzdornější, ale rána je rána. Krycí sklo mění pouze autorizovaný servis, právě kvůli té voděvzdornosti, takže jsem si prozatím pořídila náhradní telefon. Za korunu. Je to Samsung Galaxy A3 – taky dobrej manažerskej, ale výkon toho soňáku prostě nemá.

Přijeli stěhováci a vzali co nejvíc zbylých menších věcí. Předali jsme byt. Jeden ze dvou zástupců majitelů nám vykládal, co se stalo s předchozí nájemnicí:

„No, ona hodně dlužila na nájmu, pak se odstěhovala někam na nádraží k mamince a tam si bez dovolení umřela! Takhle ty peníze už neuvidíme.“

Strašně se tomu smál.

Převezli jsme máti i kocoura, který nám dal najevo, co si o tom všem myslí:

To je prosím naše postel. S oblibou tam sedává, čenich schovaný, zbytek těla takhle ven. Občas, aby se nenudil, proleze na druhou stranu, kde mu čouhá jenom hlava.
To je prosím naše postel. S oblibou tam sedává, čenich schovaný, zbytek těla takhle ven. Občas, aby se nenudil, proleze na druhou stranu, kde mu čouhá jenom hlava.

Nepamatuju se, co jsme dělali v sobotu a v neděli – myslím, že jsme byli někde něco nakoupit a zase jsme tahali věci.

V pondělí jsem už vyrazila na firmu. Je tu celozávodní dovolená, minimum lidí, ticho, klid, všechno spořádané… Zkrátka, odcházela jsem až pozdě večer.

V úterý se stěhovalo piáno. Čím míň toho bude o tomto podniku řečeno, tím líp. Snad jen dodám, že soused, který bydlí nad náma, je dokonalým zástupcem onoho „úžasného“ sdružení Islám v ČR nechceme, protože pořvával na naše arménské stěhováky (původně jsem si myslela, že jsou to Gruzíni, ale jsou to Arméni) cosi o vších, táhnutí domů a podobně. Kluci nevydrželi, začali na něj hulákat taky. Jsem docela zvědavá, jestli to bude mít nějakou dohru.

Kocour objevil terasu a objevil taky, že se by se mohl protáhnout na druhou stranu zábradlí. Takže ho tam musí neustále někdo hlídat, protože dokud na něj člověk kouká, je strašně hodná kočička:

20150802_091816_resized

Ve dne to ještě jde, protože to je zvadlej vedrem a nikam se nežene, jen si na kamínkách prohřívá kožich. Sem tam chytí nějakého mravence do chlupů, a to je pak tanec! V noci je z něj ale divoká šelma, která kouká, kudy pryč, takže za tmy ho zaháníme domů. Většinou to chce aspoň dva lidi, jeden zaměstnává kocoura a druhý zavírá dveře – jednou rukou totiž tohodle chluponě udržet nejde.

Včera jsme obrazily s mamkou Obi, kde jsme koupily pletivo na zabezpečení spodní škvíry. Zasíťování vršku může chvíli počkat, protože kocourovi je zatím moc líno skákat, takže než nažene fyzičku, je to cajk. Chvíli jsem pak pobíhala po městě, dala jsem se ostříhat, abych přežila vedra, a odpoledne jsme s manželem přepadli znovu IKEA, tentokrát kvůli nočním stolkům.

Stres se sčítá, a zatímco manžel se v průběhu týdne probudil s oparem úctyhodných rozměrů, který se mu vylíhl na rtu za jedinou noc, já jsem se včera při večeři v obchoďáku rozbrečela, že už ty dvě nešťastné krabice, které mimochodem jsou lehčí, než některé naše bedny s knihami, nezvednu, neodtáhnu, že konec, že nemůžu. Manžel trpěl stoicky a tiše. Krabice se stolky jsme nahoru táhli oba.

Dnes odpoledne jdu vracet auto. To nejhorší už jsme přetáhli, koupili, přivezli a sehnali, takže končí etapa bordelu na kolečkách. Teď už to bude jen bordel. A vybalování.

Mohla bych si na to koupit red bull. Abych měla kříííídla!
Mohla bych si na to koupit red bull. Abych měla kříííídla! – Musím říct, že tohle zpodobnění pegasa se mi líbí; konečně něco víc, než standardní kůň s křídlama. Tenhle je takový aerodynamický…

5 komentářů: „Stěhovací anabáze – bordel na kolečkách“

  1. Takovej trochu testrál :) Já bych se chtěla stěhovat. Už proto, aby člověk pořádně viděl, co všechno má. Při debordelizování člověk vždycky nad něčím přivře oči, ale stěhování je jiná. Ovšem třeba naše bych stěhovat fakt nechtěla, jejich křečkoismus (hlavně mámy) je něco nepopsatelnýho. To by člověk zjistil věcí!

  2. Teď v létě se pomalu stěhuju ze studentského bytu domů a v září mě čeká stěhování z domu do Prahy na kolej. Když jsem zjistil, kolik věcí mám, trošku jsem se zděsil a začal jednat. Staré oblečení na charitu, nepoužívané věci prodat, darovat nebo vyhodit. Snažím se při tom držet pravidla, že věc, kterou jsem rok nepoužil, nemá cenu doma schraňovat. Nerad bych dopadl jako moji prarodiče, kteří doma křečkují úplně všechno s tím, co kdyby se to jednou hodilo. Stěhování nábytku nezávidím, je to peklo.

  3. Je fakt velky rozdil, kdyz se stehujete z domů do jineho domů. Protoze k tomu mistu mate vztah a leckdy jste tam udelali i nejakou pracu, ktere vam bude pri odjezdu lito. Ja se za poslednich deset let stehovala sedmkrat. A ohromne mi pomohlo znat termin, kdy uz musim byt odstehovana. Protoze jsem si uz mesic predem zacala pozbalovavat nejmene pouzivane veci a postupne prevazet. Takze jsem to stihla pomerne v klidu vsechno prevezt hromadkou a vlakama. V podstate takova naplanovana evakuace. I kdyz doted mam vypestovany takovy posahany reflex – byt pripravena na dalsi stehovani a mam vicemene porad veci v pohotovostni pozici. Nemit zbytecne moc veci a mit takove, aby se to dalo rychle zpakovat. A to i presto, ze bydlim s pritelem v jeho vlastni chalupe a v podstate bychom tu meli vydrzet az do smrti. Horsi to je, kdyz to musi byt naraz – kvuli objednanym lidem, autum… tak jsme stehovali babicku. Sice byla za jeden den uplne odstehovana a lidsky bydlela do tydne, ale honka jako prase. Obzvlast pres totalne rozkopane mesto. Zabreh byl kvuli temu aj v televizi. S malyma krabicema jsem se Formanem otocila sestkrat. Je to fakt zahul.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *