Proč nejím houby a ryby aneb PF 2015

Za zdí noví sousedé pouští bujarý ruský popík, který manžela vyhnal do kuchyně, kde může aspoň jakž takž v klidu pracovat. Já jsem obsadila jeho počítač, na kterém se přece jen pracuje pohodlněji, než na tom mém notebooku, tabletu i mobilu (hm, že bychom měli doma menší výpočetní centrum?) a čelím záplavě estrádních melodií albem Lindy Hop! (40 Swing Jazz Dance Classics) – docela to funguje, rozhodně se cítím lépe.

Řeka Bija 12 km od pramene. V téhle řece jsem se učila skákat šipky a potápět se.
Řeka Bija 12 km od pramene. V téhle řece jsem se učila skákat šipky a potápět se.

Nicméně, co to má společného s nadpisem? Mno, včera jsme se zakecali na FB se Sikarem a Ekyelkou a Sikar nevěděl, co se mi stalo dramatického v řece. Mou odpověď, že jsem dostala živou rybou přes držku, nečekal, musela jsem tedy slíbit, že tu historku sepíšu.

Totiž, když mi bylo deset let (skoro jedenáct!), psal se rok 1993. Nálada moc pro-ruská nebyla (ostatně kdy tady byla) a naši byli už skoro dva roky oficiálně rozvedení. Máti se rozhodla, že zkusí podnikat. Moc se jí to nedařilo, ale u příležitosti jednoho kšeftu mě sbalila a vzala s sebou k příbuzným, které jsme měli na Sibiři (odbočka: kdo si pod pojmem „Sibiř“ představí jen a pouze permafrost, vezme do ruky atlas světa a flákne se s ním přes hlavu; ono totiž geografické území Sibiře je stejně velké jako geografické území Evropy, víme?), abych teda měla prázdniny a tak.

Pěkné, že?
Pěkné, že?

Kdo se trochu vrtal v ekonomice, ví, že v devadesátých letech na tom ruská ekonomika dvakrát růžově nebyla, a tak měli výhodu ti, kteří měli nějakou tu daču, kde si něco vypěstovali, popřípadě bydleli dost blízko k lesům, aby něco nasbírali/ulovili tam.

Teta měla zrovna v té době takového shánčivého přítele, který se o rozšířený klan včetně přidružených přátel docela staral. Já ho moc často nevídala, pamatuju si jen, že vypadal trochu jako Mickey Mouse, protože měl uprostřed pleš a nad ušima tufty kudrnatých vlasů, a kouřil Bělomorky.

Takhle jednou nás našlapal do aut a vyrazili jsme do lesa, kde jsme nafasovali košíček, nožík a povel „Sbírej všechno, my si to přeberem!“ Celý den v lese, kdo to dneska má! Bylo tam sice pěkně, ale poměrně nuda – zvlášť proto, že jsem už tehdy byla daleko víc městská krysa, než jsem si o sobě myslela. Zvlášť, když na mě nikdo neměl čas, všichni táhli v rojnici a sbírali, sbírali a sbírali.

V podobném paneláku teta tenkrát bydlela.
V podobném paneláku teta tenkrát bydlela.

Úlovek byl velký. Velmi velký. Malou kuchyňku v tetině bytě zabral celou. Houby se třídily, čistily a připravovaly na další zpracování. Kromě obrovské záplavy hub mi v paměti utkvěly dvě věci: pýchavky obrovské jsou pozoruhodně jedlé (a měla jsem je ráda především proto, že jsem je jako naprosto nehoubařská lemra byla schopná najít i já) a taky, že je jedno, jestli se potřebuju vykoupat, teď se ve vaně dva dny máčí ryzce, které se pak budou nakládat. Kousek od baráku je řeka, co bych ještě chtěla…

Takový týden či dva byly převážně houby ke snídani, k obědu i k večeři, občas doplněné brambory smaženými na slunečnicovém oleji (filtraci po lisování? kdo by to tenkrát řešil, lidi měli jiné problémy; nenabízejte mi ani slunečnicová semínka).

Protože byty v panelácích byly malinké, řešili místní obyvatelé nedostatek špajzů tím, že si kopali „pogrjeby“, neboli díry v zemi, které jako špajzky sloužily. Asi si pamatujete i od nás taková garážová městečka, takhle například vypadá garážová ulice na pražském Veleslavíně:

garáž

Na příhodném místě se vždy lidi z baráku smluvili a vykopali si své díry. Tam se skladovaly různé nakládané zeleniny, sklenice se zavařeninami a podobně. Pro mě jako pro návštěvníka bylo docela zajímavé proběhnout přes dvorek, ztratit se mezi garážemi, najít se mezi garážemi, najít ten správný plácek, identifikovat tu správnou díru, abych neokradla sousedy, zvednout prkna, kterýma byla přikrytá, slézt dolů po žebříku, vybrat žádanou pochutinu, s ní v ruce vyšplhat po žebříku, pak zakrýt pogrjeb a pak zase absolvovat celou cestu až domů a hlavně, NEZTRATIT SE. A když, aspoň ne na moc dlouho! Jsem přesvědčená, že má schopnost orientovat se kdykoli a kdekoli se začala v sebeobraně rozvíjet právě tehdy.

Když byl zbytek hub naložený, zavařený a jinak zpracovaný, byl udělán plošný zátah na ryby. Opět, nahňácaní v autech jsme se se vydali na výlet, tentokrát k zálivu v řece. Protože jsem neuměla sbírat houby a mezi garážema jsem se neustále ztrácela, byla jsem jako méně schopná zahnána se sestřenkou na gumový člun, přičemž jsem se aspoň naučila veslovat. Plácaly jsme se na určeném místě, abychom plašily ryby tím správným směrem. Nad námi chytali kluci na udice, pod námi chlapi dynamitem, takže jsme aspoň vyfasovaly podběráky a sbíraly omráčené ryby.

Když už jsem se začala hodně nudit, protože na monotónní práci mě nikdy neužilo, vysadila mě sestřenka na břeh a já si šla hrát se šutrama. Takové říční oblázky, to vám byla intelektuální stimulace. Házet žabky jsem nesměla, tak jsem z nich zkoušela aspoň něco stavět, u čehož jsem se krásně vyvztekala přesně do chvíle, než jeden z kluků zasekl rybu tak nadšeně, až vylítla z vody, zhoupla se na vlasci za něj – a jak tak letěla obloukem, ano, to byl ten okamžik, kdy jsem dostala živou rybou přes ksicht.

Sice se na mě společnost tvářila poněkud s pochybami, ale zabíjet ryby a kuchat je jsem se po tomto incidentu naučila ještě ráda. Teda když tomu méněcennýmu měšťákovi konečně pučili do ruky nůž…

Bohužel, stejně jako před tím byly k jídlu dva týdny houby, teď byly pořád dokola ryby: pečené, vařené, smažené (na slunečnicovém oleji), sušené, nakládané, v polívce (ach, ucha z malých potvor, které se do hrnce házely nevykostěné s tím, že se ty kostičky přece rozvaří).

Pak následovala ještě anabáze s trháním hrášku na obecním poli, ale než se mi ten stačil přejíst, byl čas jet domů. A proto dnes jím houby, ryby a slunečnici jen minimálně, to když se mi zasteskne. Vždy se honem rychle přesvědčím, že těch nějakých (teď už) dvacet let fakt nestačí. Prostě jsem jich ještě pořád přejedená a ještě mě to nepřešlo. A to byla má zatím poslední návštěva na Sibiři.

Ano, takhle to tam opravdu vypadá. A mezi městy jsme se sestřenkou cestovaly zásadně stopem.
Ano, takhle to tam opravdu vypadá. A mezi městy jsme se sestřenkou cestovaly zásadně stopem.

A touhle historkou se loučím s letošním rokem, ať je ten příští daleko lepší!

PS: Ani jedna z těch fotek není moje.

3 komentáře u „Proč nejím houby a ryby aneb PF 2015“

  1. Celkem tě i chápu. Co jsem v první třídě (nebo už školce?) ve školní jídelně dostal k obědu řízek, ze kterýho po přistání na talíř vyprskla tsunami oleje a do strouhanky jsem šťouchal vidličkou, jestli to je fakt živý nebo mám jen halucinace, tak od té doby jsem nepozřel řízek a jen z tý představy se mi dělá blivno a vidim celé osazenstvo svatých na mráčku. Jednou jsem před pár lety jsem měl takový hlad, že jsem si dal řízkovou bagetu – pánečku, já šavloval celou noc 😀

    Každopádně Sibiř dle fotek vypadá zajímavě 🙂

  2. A geografické území Sibiře je dvakrát menší, než geografické území Antarktidy. Takže by tam mělo být dvakrát tolik permafrostu…
    😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *