Jak mi (ne)jde hubnutí

odevzdaní generálovéŽivot není peříčko a Citrátová už tím tuplem ne. Zatímco ještě relativně nedávno jsem jásala, že jsem shodila téměř deset kilo, po půl roce rozkolísaného denního rytmu jen smutně klopím hlavu. Vše, co jsem zhubla, jsem zase spolehlivě nabrala. Zombie-foto vlevo je záznamem toho, jak jsem vypadala po skončení dvou velkých projektů, které se postaraly o spolehlivou likvidaci mých snah v tomto ohledu.

Jak si asi pamatujete, loni na podzim jsem dala vale stabilnímu zaměstnání a začala se protloukat na vlastní pěst. Nejdřív jsem to zkoušela u realitky Chirš, ale tam mi to nesedlo. Naštěstí jsem právě včas dostala nabídku jít tlumočit do každodenního provozu mladoboleslavské škodovky. Mělo to jeden háček: ten každodenní provoz začínal nejprve v sedm ráno a po dvou měsících už v šest.

Kdo tenhle blog sledoval, si asi pamatuje, že trpím nespavostí. Jediný způsob, jak zůstat naživu po dvou, maximálně třech hodinkách spánku (čtyři už byly labůžo, které se mi moc často nepovedlo), bylo velké množství energie brané odjinud. A tak nastalo období Red Bullu, coca-coly, kafe, dortíčků, čokolád a podobných zhůvěřilostí. Navíc, i když byla posilovna přímo v naší ubytovně, jsem po doplazení se na pokoj akorát tak na dvě hodinky padla tváří k zemi, abych pak vstala a věnovala se druhému Projektu s velkým „P“.

Ono totiž přeložit více než šestisetstránkovou knihu s přísným termínem není jen tak (a taky jsem přetáhla, nakonec jsem ji dělala přesně čtyři měsíce namísto 100 dní), a tak jsem večery trávila překlady, vyhledáváním termínů a později i ověřováním faktů, když se mi něco nezdálo. Víc kafe, víc vysoce energetického všeho, pak už vysloveně žraní ze stresu…

Zkrátka a dobře, dotáhla jsem to na rovných 130 kilo, jak mě informovala má věrná váha. Začínám s ní mít vztah asi jako Garfield („I fousky máš tlusté!“).

Ztratila jsem číslo na svou nutriční poradkyni. A přiznám se, že teď bych se jí ani nechtěla moc ukazovat, dokud alespoň trochu nenapravím škody, které jsem si za poslední půlrok způsobila. Naštěstí se mi daří vracet se do správných kolejí, a to hned díky několika faktorům:

  • Už vím, že se mi to posledně dařilo, takže je pro mě jednodušší začít znova.
  • Mám na blogu zapsaný rámcový jídelníček, který se mi tímto nikde neztratil.
  • Mám novou digitální kuchyňskou váhu, takže hlídání porcí je pro mě jednodušší.
  • Potkávám na ulici recepční a trenéry z našeho fitka, kteří mě od vidění znají a neváhají mi sdělit, že bych se zase měla ukázat.
  • Vím, jak mám cvičit, abych si neublížila, ale abych dosáhla maximální efektivity.
  • A stáhla jsem si do mobilu aplikaci Noom, která mě kope do zadku, abych každý den udělala určitý počet kroků, abych se najedla, abych zapsala, co jsem snědla, co jsem vypila, jednou za čas mě vyzve, abych se zvážila, takže nemusím moc dlouho přemýšlet nad tím, jestli něco mám nebo nemám v plánu.

Navíc, i když jsem v Mladé Boleslavi zahodila všechny zásady zdravé výživy, přece jen jsem každý den ušla čtyři až pět kilometrů – po areálu se smí chodit akorát pěšky, „povolenku“ na auto dostanou sem tam návštěvy a důležití členové managementu.

Když jsem se v pondělí dokopala po velmi dlouhé době do posilovny, bylo to znát. Utáhla jsem „staré“ váhy na strojích, dokonce jsem si v několika případech mohla i přidat, a druhý den po cvičení jsem měla daleko méně namožené svaly. Bohužel, výdrž se se mnou rozloučila a udělala pápá lálá, daleko rychleji jsem se zadýchala a v jednu chvíli jsem musela cvičení přerušit a na tři minuty se prostě natáhnout na zem, protože se mi vysloveně udělalo zle a tep mi vystřelil někam do oblak (ano, nosím tepoměr, je to má důležitá pomůcka při cvičení).

Takže teď mě čeká opakování cesty, kterou jsem už jednou urazila, a bohužel jsem si tímhle způsobem potvrdila, že se nejedná o chvilkovou dietu, ale o trvalou změnu životního stylu. Naštěstí už mám na to dobře našlápnuto, takže jen vydržet a nepolevit.

Za hodinku odcházím na lymfatickou masáž, po probuzení se sem tam protáhnu díky pár cvikům z jógy a dvakrát týdně posilovna. Do toho mi Noom tvrdohlavě opakuje, že mám ujít 2 000 kroků denně (což by mi šlo daleko líp, kdyby ta svině masivně nevynechávala), no a v neděli jdeme s manželem na lukostřelnici. Pokud vše dobře dopadne, bude tahle činnost stálou součástí našeho života, ale uvidíme. Předbíhat se nevyplácí.

A tak mi držte palce.

6 komentářů u „Jak mi (ne)jde hubnutí“

    1. Díky 🙂 Ono to jde taky pomalu dolů, první skoro dvě kila už povolila. Teď jde spíš o to, abych nezastavila postup 😉

  1. Držím palce, držím 😉

    Já zas naopak potřebuju nabrat váhu. Jestli si pamatuješ, jak jsem před rokem radostí skákal až někam do stratosféry, protože jsem nabral přes 10 kg, tak dneska jsem zpátky na svý váze 😀 Asi je fakt třeba změnit celej životní styl :/

  2. Holt platí stará známá pravda, že zhubnout se dá, horší je to už udržet. (Mám za sebou mínus pětadvacet kilo. Jo, musíte začít prostě uvažovat úplně jinak a jakkoli to zní jako klišé, tak pozitivně: „Mám se ráda, chci se cítit dobře a proto změním životní styl k lepšímu.“)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *