Den malinkatých průserů

Ještě, než udeřila desátá, měla jsem dneska pocit, že se musím s něčím poprat a někoho rozbít. Znáte takový ten den blbec, kdy se nedaří vůbec nic?

Asi to začalo tím, že jsem si včera večer pečlivě naplánovala, co si vezmu na sebe. Jenže ráno jsem zjistila, že jedna z těch plánovaných věcí je v prádle, takže mám smůlu. Nastalo převlékání už oblečených svršků, u toho jsem si zatrhla punčochy, zjistila jsem, že mám vytažené nitě ze svetru, takže to budu muset opravit, vlasy nechtěly poslouchat, oční linky se mi nepovedly, a to natřikrát, tak jsem je setřela, nahodila rtěnku, řasenku a šla.

Na prvním rohu jsem zjistila, že jsem nechala doma špacírku, takže jdu zase o něco pomaleji a ještě to bolí. Ujel mi autobus před nosem, vykašlala jsem se na plánovanou akci, zavolala, aby mě nikdo nečekal, že pojedu do kanceláře, a šla si pro snídani. To, co jsem chtěla, neměli, ujel mi další autobus, tak jsem se rozhodla jet jinudy, načež jsem na přestupu jen smutně sledovala, jak mi ujíždí další autobus.

Koukla jsem se na sebe do zrcátka a zjistila, že se mi ty linky nepovedlo dobře setřít, ale v domácím osvětlení to nebylo vidět. A taky, že se mi rozpíjí rtěnka, protože lip-lock (bezbarvá konturka, která má právě tomuhle zabránit) selhal. Ve výsledku jsem vypadala jako smutný pozůstatek nedávného Halloweenu.

Tašky mi nechtěly držet na rameni, takže jsem je buď co pár vteřin chytala nebo chodila jako jedna z příslušnic Klanu zalomené ruky. A pak jsem dorazila do kanceláře, chtěla předat kolegyni klíče, načež mi vypadly z ruky, těsně minuly stůl a rozplácly se na zemi. Řekla jsem, že kašlu na všechno, a šla jsem do cukrárny pro flastr na podrážděnou duši. Samozřejmě, že bylo 9:50 a cukrárna otvírala v 10…

Zůstala jsem na místě a četla si v mobilu – protože než bych se vracela a pak šla ještě jednou, to by se mohlo zase něco pokazit.

A tak dneska odmítám cokoli dělat, sedím a pracuju na povídce do Ceny Karla Čapka. Ale nějak se do toho nemůžu dostat, takže sedím, přepisuju – a znaky spíš ubývají než přibývají.

Prostě, kdybych dnes neměla službu (stavte se někdo u Chirše na Řepích), už bych byla doma pod peřinou a schovávala se před světem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *