Práce ve službách

Vertical+na+wwwJak někteří z vás už vědí, úderem prvního tohoto měsíce jsem se stala nezaměstnanou. A pak jsem zaplula do dravých zelenožlutých vod realitní kanceláře Chirš a teď už jen čekám na příležitost, kdy si udělat živnostenský list. Kdybyste někdo náhodou v Praze prodával, pronajímal nebo hledal byt, neváhejte a ozvěte se mi – nebo se stavte na kafe na pobočce Makovského 5, Praha 17 – Řepy… 🙂

Jak někteří z vás rovněž vědí, není to moje první rodeo v téhle oblasti – fungovala jsem v Praze jako makléř na volné noze asi před sedmi-osmi lety, i když jsem se specializovala na pronájmy. Teď beru všechno. Ale o tom tenhle příspěvek není.

Právě jsem dočetla článek 7 důvodů, proč jste nešťastní z 21. století (odkaz v Aj). Pokud se vám ho nechce číst nebo anglicky neumíte, shrnu to: internetová a SMS komunikace nás izoluje od nutnosti komunikovat v reálném světě a chrání nás před srážkami s blbci. A to tak dokonale, že nás pak jakýkoli blbec vyvede z míry daleko víc a snáz.

(A taky nedostatek hmotných výsledků, na který můžeme ukázat. Na konci letošního května jsem na blog házela odkaz na článek, který se dal shrnout větou Lidi ani zdaleka nezajímá to, jací jste, jako to, co pro ně můžete udělat. Pokud nemáte něco, na co se můžete podívat a říci „Jo, tohle je moje práce, já jsem to udělal a je to fajn,“ očekávejte deprese.)

Kéž bychom byli taky takhle vysmátí…

Ve chvíli, kdy pracujete v sektoru služeb, jsou srážky s blbcem na vašem denním pořádku. Ve službách tedy pracujeme téměř všichni, lidé, kteří něco pěstují či vyrábějí, jsou čím dál tím vzácnější, ale ve chvíli, kdy se s někým posadíte a zakecáte, zjistíte, že vám vypráví historku „Kterak jsem skrze služby musel řešit něco, co mi nesedělo“. Nebo spíš „někoho, kdo mi neseděl“.

Na nátuře dotyčného člověka a povaze situace pak záleží, jestli je to komické, tragikomické, tragické nebo třeba akční.

Samozřejmě, že záleží na povaze služeb: pokud někde sedíte v osamění a překládáte, píšete web nebo děláte grafiku, těžko budete mít stejné zkušenosti jako prodavač, servírka nebo zdravotní sestra. A já si myslím, že právě ty hodně exponované práce by si měl zkusit každý, i kdyby jen na krátkodobou brigádu.

Ano, prodávat hamburgry u meka, stát ve stánku, dělat průvodce – nebo třeba taky prodávat nemovitosti. Muset s lidmi mluvit, zpracovávat jejich požadavky a řešit je. Jak ty požadavky, tak lidi. Garantuju vám, že se vaše vnímání světa změní.

Příklad za všechny: Naše asistentka byla tak laskavá, že dnes vyzvedla obědy v podniku Jerry’s, kde se občas stravujeme (mimochodem, Jerry’s doporučuji). Vrátila se odtamtud lehce zaražená, protože ji předběhla jakási dáma, která vychrlila na obsluhu bez pozdravu dotaz:

„Kolik tu u vás stojí kafe, espresso? Padesát?“

„Tady nejste v centru, stojí [a teď nevím, tak plácnu:] pětatřicet.“

„To jako preso, jo?“

„Ano.“

„A i s mlíkem?“

„Ano.“

A milá paní bez poděkování a rozloučení vystřelila stejně rychle, jako přišla. Na udivený pohled naší asistentky maník z obsluhy pokrčil rameny: „To je tady furt…“

Já se s váma vsadím, že ve chvíli, kdy by všichni měli za sebou podobné zkušenosti, a to včetně toho, pracovat s tím pomalým budižkničemu, co je v týmu na tlačenku a jeho papá je sponzor, hypervýkonným kolegou, ze kterého máte deprese a komplexy méněcennosti, hysterickou kolegyní, která si všechno vykládá jako osobní urážku, bychom spoustu věcí řešili úplně jinak.

Samozřejmě, že stát v pomyslné první linii v kontaktu se zákazníkem není pro každého. O to méně je to u poradců všeho druhu, kteří potřebují zákazníka o něčem přesvědčit. Jenže – jednak tohle nezjistíte, dokud to nezkusíte. A jednak je to prostě osobní zkušenost k nezaplacení.

Služby jsou prostě všude – ale ne všude se dostanete do kontaktu s lidmi stejně, ať už se jedná o zákazníky nebo vaše kolegy…

Musím říct, že po dvanácti letech ve službách – nejprve jako duchovní poradce, pak realitní makléř, asistentka všeho druhu a teď opět v realitách, je pro mě čím dál tím jasnější rozdíl mezi prohlášením „S tím člověkem dělat nebudu, protože je mi nesympatický.“ a „S tím člověkem dělat nebudu, protože nemá výsledky a/nebo škodí.“

To první nikoho nezajímá a tím, jak se postupně propracovávám na různé pozice a vidím to z různých úhlů pohledu, kdybych byla nadřízená a tohle by mi někdo řekl, měl by fakt smůlu. Autor takového výroku je pro mě mentálně na základní škole. Nezajímá mě, jestli si s někým chce nebo nechce hrát, koneckonců já nechci, aby spolu šli na večeři nebo podepisovali doživotní smlouvu. Já chci, aby společně odvedli konkrétní práci a dosáhli konkrétního výsledku.

To druhé by mělo každého soudného šéfa zajímat velmi. Nastávají zde dvě možné situace – nebo vlastně tři:

První je, že vás opravdu někdo upozorňuje na škodnou v podniku. Škodnou je potřeba podchytit a napravit, protože ten člověk buď něco nepochopil nebo to dělá schválně. Když to dělá schválně furt, je čas se rozloučit.

Druhá možnost pak je, že ten, kdo to říká, z nějakého důvodu chce dotyčného před vámi očernit. Zvažte sami, jestli pak můžete někomu takovému věřit…

A ta třetí je, že tentokrát něco nepochopil autor výroku a třeba legitimní krok považuje za něco škodlivého. I to je potřeba podchytit a napravit.

Ale je sakra velký rozdíl mezi „nemám ho rád“ a „ten člověk nás poškozuje“. To první nemá v pracovním životě co dělat, to druhé je podezřelý signál stejně hlasitý, jako když se rozeřve alarm.

Ve chvíli, kdy se jedná o práci nebo propagaci nějakého vážně míněného projektu, je absolutní nesmysl říct „Nepůjdu tam, protože tam bude člověk, kterého nemám rád.“ Ne, pokud to s tou prací nebo projektem myslíte vážně, protože to je ukazatel toho, že své ego stavíte nad výsledek své práce.

No jo, ale co lidi zajímá – kdo jste nebo co děláte a produkujete?

Garantuji vám, že zájem o to druhé vydrží mnohem, mnohem déle!

A jak se tohle naučíte zvládat?

Přece tím, že budete zažívat srážky s naprosto neznámými blbci dnes a denně.

Ano, já nemám ráda lidi, přesto mě práce ve službách baví. A občas se mi taky vrací nějaká ta důvěra v lidstvo. Ale nebojte, vydrží mi zpravidla jen do další srážky…

4 komentáře u „Práce ve službách“

  1. Pravda, kdo si nevyzkoušel pracovat v přímém kontaktu se zákazníkem, o mné byl ochuzen:)
    Jen někdy je tak přeblbíno, že z toho propadám téměř panice.

  2. Já jsem v podstatě ráda, že jsem si to vyzkoušela – a bohatě, dělala jsem finančního poradce s přestávkama tři roky (no, spíš zkoušela dělat), pracovala jsem v Panerii a Ječmínku a dokonce jsem si zkusila pověstný Everest – dotazníky na ulici. Byly to hrozný zkušenosti, co se kontaktu s lidma a blbcema týče. Ale taky nesmírně cenný a nějak si neumim představit, že bych to nedělala a kde bych teď byla. Máš naprostou pravdu, že by si to měl zkusit každej. To tě naučí skromnosti a trpělivosti, hlavně kruté pravdě, že tvoje ego fakt nikoho nezajímá a ty už vůbec ne. A ať se ti děje co se ti děje, nesmíš to brát osobně, protože ty lidi kolem to taky osobně nemyslej.

    Jeden článek k tématu, co jsem četla zrovna včera: http://t.co/qfBtEu668j

  3. Tento článek se mě osobně docela dotýká, poněvadž se mi často stává, že jsem udivena množstvím blbců kolem sebe a hloubkou jejich blbosti. Nejspíš s tím vážně budu muset něco udělat, takto se fungovat nedá (možná jo, dokud studuji, ale v zaměstnání ne). Díky za námět k přemýšlení 🙂

  4. Něčím podobným jsem si prošla v létě jakožto pouliční pracovník pro občansko-prospěšnou společnost. Z chování lidí, s nimiž su přišla do styku, by se dal utvořit sociologický průzkum. A takovéto věci si člověk uvědomí a všímá si jich dost často až ve chvíli, kdy se jej denně týkají.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *