Pozor, změna!

Pokud si někdo dáváte tu práci a pročítáte Projekt Padesát dva (vždy sepisuji za týden, co se stalo pozitivního a co se mi líbilo), zjistili jste, že jsem dala výpověď. Pokud mě sledujete i na Facebooku, víte, že jsem momentálně ve stavu nezaměstnaných. Tři a půl roku jsem vydržela v jedné práci, proč tedy nakonec k tomuto kroku došlo?

Musím začít tím, že kdybych měla jinou možnost, asi bych neodešla. Má práce se mi líbila, kolektiv byl z 90 % taky fajn, ale bohužel se naše firma sklouzla po svahu, který by se dal nazvat „Obchodujeme s ním už dlouho, dáme mu ještě šanci“. Jak asi tušíte, jednalo se o neplatící odběratele a nedodávající dodavatele.

Šéf má ve zvyku dávat nekonečnou druhou šanci. A teď, druhá, někdy i třetí, šance je v pořádku, ale ne ve chvíli, kdy je to desátá, patnáctá a podobně. Zvlášť, když se jedná o opravdu vysoké částky, které narůstají tím víc, čím méně je člověk ochotný takové vztahy utnout. Myslím, že hlavní filozofií bylo „Ale když už s nimi nebudeme pracovat, nemáme žádnou šanci, že něco z těch peněz dostaneme zpět“.

No, třeba se ještě mýlím, to ukáže jen čas, ale mám pocit, že firma ty peníze ze svých dlužníků už nedostane vůbec tak jako tak. Navíc,naší firmě nikdo osmou nebo desátou šanci nedal. Povedlo se nám některé obchodní partnery dotlačit ještě tak ke čtvrté nebo páté, ale dál už ne.

Každopádně, ať už byl důvod jakýkoli, za celou tu dobu od května 2010 jsem dostala přidáno jednou – po konci zkušební doby. Z deseti tisíc čistého na dvanáct. Jo, zahraniční obchod se možná vyplácí, ne ale v době krize…

A ne, když jste zaměstnanec/sekretářka.

Docela dost mých kolegů mají někoho v rodině, kdo jim pomáhá – manželka s vyšším platem je nejčastější případ. Všichni do jednoho se z toho ale cítili blbě. Když jsme si povídali, slyšela jsem v jejich řeči mnoho příkladů, které jsem ještě nedávno četla v knize Den, kdy došly prachy, a varovná světýlka se začala rozsvěcovat, až to v mé hlavě začalo vypadat jako o Vánocích. Přesto jsem si říkala, že nebudu krysa a nebudu opouštět loď.

Přišla jsem ale domů, podívala jsem se na to, jak žijeme v jednom bytě s mou matkou a spolubydlícím, na to, jaké máme oblečení a boty, co si můžeme nebo nemůžeme dovolit – a něco ve mně povolilo. Není to tak „zlý“ jako na Vánoce 2011. Nedejbože ty loňské, kdy máti strávila tři týdny v nemocnici s těžkým zápalem plic! Ale pohár mé trpělivosti prostě přetekl.

Už nějakou dobu neposílám pohledy – nemám na známky. Delší dobu jsem nepsala na blog – jednak jsem měla nervy, jednak asi zase trochu depresi. Poměrně dost se držím, abych nezačala zase kouřit, nestojí mi to za to. Ale za září jsem se zase nervózně prožrala do přibrání a v pátek mám rande na obezitologii. To bude řev…

Konečně mi došlo, že doufat a čekat, až se něco změní tam, kde se nic nezměnilo za tři roky, je nesmysl. Musela jsem tedy něco změnit . A protože jako řadový zaměstnanec nemám vliv na chod firmy, bylo zapotřebí změnit zdroj peněz.

Jak říkám, je možné, že se mýlím, a firma místo pádu ke dnu vystoupá vzhůru a bude se jí zase dařit. Šéfovi bych to přála, pracoval na tom velkou část svého života. Ale já si nemůžu dovolit vsadit na to nejen svou životní úroveň, ale i tu zbytku rodiny.

Nebylo to jednoduché rozhodování, mimo jiné i proto, že člověk je přirozeně odolný vůči změně a lepší zlo, které znám, než to neznámé. Navíc příležitost, která se mi naskytla, je dělat realitního makléře za procenta. Žádná fixní složka – ale také žádné náklady. Co si nevydělám, to mít nebudu. Makléřina taky není pro slabé povahy, je to neustálé jednání s lidmi a pochůzky všude možně, ale naštěstí je to něco, co jsem už dřív dělala, takže vím, do čeho jdu.

Příští týden mám dvoudenní školení a hin sa ukáže, jestli náhodou nebudu horečnatě shánět ještě něco dalšího – ale zatím to vypadá dobře. Hlavně se mi ulevilo. Opravdu moc. A i když mám pořád takový hlodavý pocit, že v tom (teď už) bývalé kolegy nechávám, už to takhle dál prostě nešlo.

A tak mi držte palce, protože napůl mám z toho radost a napůl strach, jestli to zvládnu.

3 komentáře u „Pozor, změna!“

  1. Do těch realitních makléřů bych se moc nepouštěla. Mám kamaráda, co to zkoušel tolikrát a stále tomu věří. Známí, co se pro to nadchli, taky většinou pohořeli, ale třeba jen něco dělali špatně. Ta knížka, o který ses zmiňovala, mě zaujala. Až dočtu povinnou literaturu, pustím se do ní.
    Mám jeden dotaz, asi bude trapnej a hodně drzej – to bydlíte v bytě, ty, manžel, spolubydlící a máma?

    1. Jak říkám, už jsem to dělala a vydělávala jsem na tom. Ale bylo to vysokozátěžový. Teď to beru tak, že potřebuju vydělat prachy a změnit obor můžu, jakmile se naskytne něco zajímavýho a výdělečnýho, takže se do toho rozhodně nehodlám pouštět natrvalo.
      Kníga je zajímavá, rozhodně je psina sledovat to, co se například děje v Americe v těchto dnech a srovnávat to s tím, co se dělo tenkrát. Ale to samé je i u nás.
      Není to ani trapný ani drzý – vždyť to tam píšu. 🙂 Ano, máti bydlí v jednom pokoji, já a manžel v druhým a bydla ve třetím. Kuchyně, sanita a předsíň jsou území nikoho…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *