Hlavní nádraží vás vítá

Jak jsem inzerovala na Triumvirátu, dnes se jela Intel Jízda kreativců 2013. Přivedla mě na ni členka tajné knihovnické mafie Sussanah (ona to prásknutí identity ustojí), Svědková jela jakožto fotodokumentátor a ještě se mi povedlo získat dva další lidi. Report z akce si nechám na Triumvirátí web, sem jen hodím výsledek své snahy tak, jak jsem ho odevzdala, tzn. se všemi překlepy, nelogičnostmi a podobně. Jsou to 3 normostrany (protože jsem grafoman a jako profi sekretářka mám psaní na klávesnici opravdu natrénované) 🙂

Hlavní nádraží vás vítá

Roman se před vystoupením z vlaku rozhlédl a pak přeskočil tři schdky vedoucí z vagonu ven. Tiché písknutí detektoru umístěného ve dveřích ho napomenulo a věděl, že kdyby se chvilku zdržel, čekalo by ho přinejmenším napomenutí od revizora, možná  pokuta.

Moc mu to nevadilo. Dalo by se i říct, že z jakéhosi vzdoru tyto drobné škraloupky na své pověsti sbíral. Jeho matka na to měla celou teorii: možná, že kdyby žil dříve, byl by z něk rocker nebo pankáč. Dnes už ale sprostá slova nikoho nezajímala, tetování se stala každodenní potřebou, protože se pod nimi skrývaly mikročipy, díky kterým lidé mohli komunikovat se svým okolím pouhou myšlenkou, nervovým impulzem.

A tak Roman narušoval dohodnutá pravidla strážená boty a Archívem, kde mohl. Ve svém městě už byl známou postavou, měl v Archívu dostatek drobných přestupků na to, aby jeho jméno, sériové číslo i podobu znal každý strážník, o databázích botů ani nemluvě.

Zatímco kličkoval po nástupišti mezi lidmi (a schválně u toho šlapal na čáry vyznačující bezpečnou vzdálenost od kolejí), přemýšlel o tom, jaké by to bylo, žít v dobách, kdy člověk musel šáhnout na kliku, aby si otevřel dveře, a lidé nosili externí průkazy totožnosti.

Jak by jim asi připadal dnešek, plný bezdotekové komunikace a výměny dat? Byla by to pro ně kouzla? Nebo by se snažili rozebrat na kousky i subdermální čipy, které si každý dnes nosil v těle? Podle toho, co ze starých knih četl, možné bylo obojí.

Naposledy dupnul na bezpečnostní čáru a vyprovokoval tím bzučák v ní schovaný. Věděl, že jde svému okolí na na nervy, ale jako obvykle, nezajímalo ho to.  Stejně jsou to jenom tupé ovce, které neví, co lepšího si počít, než následovat kodexy, nařízení a pravidla, která jen omezují lidského ducha. Otočil se a málem vrazil do starého muže.

Byl oblečený ve starých otrhaných džínách, které snad byly i autentické, žádná moderní replika, a černé kožené bundy. Byl o půl hlavy menší, než Roman, vlasy neměl, ae těžko říct, jesti mu vypadaly, nebo si je holil. Tvář mu zdobil prošedivělý plnovous, pečlivě zastřižený. Byl lehce zavalitý, jako by dřív míval hodně svalů, ale už se o své tělo moc nestaral. Díval se na Romana zachmuřeně, a když otevřel ústa, jeho hlas byl hlubší a chraplavý.

„Proč to děláš?“ Zněl poněkud naštvaně.

Roman moc dobře věděl, že i když je relativně vysoký, je stavbou těla spíš tintítko. Odhrnul si dlouhou patku z čela a opáčil:

„A proč ne?“

„Ne, ptám se já tebe. Proč to děláš? Víš, že je to k ničemu, jen tím otravuješ ostatní.“

Roman začal mít tak trochu nepříjemný pocit. Tuhle otázku mu ještě nikdo nepoložil. „Co je mi po nich? Stejně nikdy nikdo nic neudělá.“

Muž si založil ruce na hrudi a jeho bunda tiše zapraštěla. Takové už se nevyrábí, matně napadlo Romana. Zákaz využívání zvířecí kůže byl starší, než on sám.

„Nenapadá tě třeba, že se prostě chováš jako fracek a všichni ostatní jsou moc slušný?“

Pohrdavě si odfrknul: „Jsou moc tupý! Spolíháme se tak strašně moc na techniku, že nás ostatní lidi děsí, a to není dobře.“ Zamával neurčitě rukou. Tenhle názor vysvětloval už mnohokrát, nikdy ale ne někomu, koho vůbec neznal. A kdo vypadal poněkud nebezpečně.

„Ježiš, ty seš ale hovado!“ ulevil si muž tiše. Odplivl si na chodník a bzučák vydal další výstražné znamení.

Roman se vítězoslavně zasmál: „Vidíš? Děláš to samý, co já! Přece si musíš myslet to samý, ne?“

Hromotluk spustil paže podél těla a zatnul ruce v pěst. „To teda ani náhodou! Je rozdíl mezi tím, jestli uděláš chybu jednou, nebo jestli ji schválně opakuješ zas a znova, jenom abys naštval ostatní.“ Nadechl se a vypadal, že snad ještě něco dodá, pak si to zřejmě rozmyslel a mávl rukou na Romana, aby šel před ním.

Měl z toho ještě o něco horší pocit, ale na druhou stranu, když už se vysmíval strachu a pohodlnosti společnosti, neměl by se chovat stejně stádovitě jako ostatní. Zašklebil se na muže tak, že by se tomu při troše dobré vůle ještě dalo říkat úsměv a vykročil k pohyblivému chodníku vedoucímu skrz nádražní halu. Když na něj vstoupil a vybalancoval prudké zrychlení, slyšel za sebou tiché sakrování. No jo, staří lidé nedokáží kompenzovat technologický pokrok, pomyslel si.

Dojeli na konec haly a jen, co sestoupil z chodníku, popadla ho velká ruka za loket a muž ho odtáhl kousek stranou do tichého koutku. Škubnutím ho zastavil, otočil proti sobě a zničehonic ho prudce udeřil přes tvář.

Roman to vůbec nečekal a málem ztratil rovnováhu. Chytil se za bolavý obličej a zmateně se na muže podíval. V dnešní době sice pořád existovali násilníci, ale fyzické útoky obecně byly považovány za něco stejně barbarského, jako kdyby někdo začal kálet přede všemi na ulici.

Místo jakéhokoli vysvětlení se mu dostalo jen další rány, tentokrát zatnutou pěstí. To už neustál a sesunul se podle zdi k zemi. Jen strnule sledoval, jak si muž před ním přidřepl a jen matně ho napadlo, že i jeho boty byly kožené.

„Víš, chlapče, dal jsem si tu práci, abych tě našel. Když jsem o tobě četl v Archívu, říkal jsem si, že to není možný, abys byl ze začátku takový hovado, pak že bys ale udělal takový obrovský pokroky ve fyzice.“

Bunda i boty tiše skřípnuly, jak muž přenesl váhu na druhou stranu. Roman se podíval za něj a zjistil, že si jich vůbec nikdo nevšímá. Jeho společník tiše pokračoval:

„Když jsem tě našel v tomhle čase, říkal jsem si, že ten zlom už musí přijít, ale ty jsi pořád akorát dejchal vzduch užitečným lidem a nic. A tak jsem tomu trochu pomoh.“

Uchechtnul se, ale moc vesele to neznělo.

„Řekněme, že jsi můj pra pra pra prapředek. Díky tobě vznikl stroj času. Vznikne. Možná. Když se přestaneš chovat jako kretén. Ale věř mi, že jestli budeš hodnej, vezmu tě na vejlet do jednadvacátýho století, to se ti bude líbit.“

Zničehonic muž zajiskřil a zmizel. Romn dál ležel na zemi a říkal si, že už ví, jak by se jeho předci cítili v jeho čase.

6 komentářů u „Hlavní nádraží vás vítá“

  1. Tak tohle bych nedala ani omylem… 🙂 Jednak smrtící časovej limit, jednak prostředí, v kterým bych se soustředila na cokoli, jen ne na psaní nebo jinou tvorbu… A ty vytvoříš takovejhle zajímavej příběh.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *