Nekrmte cybertrolly

Kliknutím přejdi na blog autora (aj).

Čas od času se v novinách objeví příběh o sebevraždě kvůli kybernetickému šikanování, nejčastěji puberťáků, kteří mají i tak s vlastníma emocema plný ruce práce, natož když jim někdo naloží ještě nášup navrch. Ale ono to není jen o jednoduché rovnici „mladý hloupý + jeho vlastní chyba = internetový posměch a/nebo vydírání“.

Samozřejmě, spousta lidí si neuvědomuje, jak moc hazardují, když zveřejňují detaily svého osobního života na internetu. Všichni jsme četli o té dívce, co zapomněla uzavřít událost jako soukromou nebo o té, co omylem rozeslala pozvánku 30 000 lidí. V jedné hře jsme se setkali s tím, že někdo chtěl po malých klucích výměnou za herní výhody fotky, a jeden ťululum mu vyzradil i své jméno a adresu. Tohle bohužel není nikterak ojedinělý případ. Jsme obecně cháska důvěřivá bez ohledu na věk a chceme se kamarádit, ale tam, kde bychom neznámému člověku na ulici řekli maximálně „nechte mě být“, nám obecně monitor odfiltrovává soudnost i podezřívavost. Ale jak říkám, není to jen o tom.

Příběh první, z kanceláře

V jednom mém bývalém zaměstnání jsem měla velmi skvělou a úžasnou šéfku. Byla mladá, výkonná a lidsky velmi fajn. Protože byla ve firmě na vysokém postu, byl její služební mobilní telefon, který se za ta léta stal jejím hlavním, vyvěšen všude: stránky firmy, navštívenky, inzeráty v publikacích příslušných oboru…

Najednou jí začaly chodit velmi vulgární SMSky i MMSky pánských genitálů, ten člověk věděl, kde bydlí, s kým bydlí, kde pracuje (nic těžkého, viz výše)… Po obrácení se na policii se příslušným zodpovědným povedlo zjistit, že dotyčný používá několik SIMek s předplaceným kreditem, které zapíná vždy jen na 15 minut denně, aby ji mohl obtěžovat. Ani nakonec nevím, jak to skončilo – odešla jsem z firmy dřív, než celá kauza dospěla ke konci.

Telefon nemohla přes noc vypnout nebo ho i změnit, protože právě na ni se směřovaly mimořádné události a žila neustále napůl v pohotovosti. Říkala, že nejhorší na téhle situaci bylo, že neměla tušení, kdo by to mohl být – klidně třeba ten bankéř, který přišel minulý týden s klientem a srdečně jí potřásl pravicí, nebo stavbyvedoucí, který se na ni škaredil, potenciální klient, který nakonec od naší firmy nic nekoupil, údržbář té nebo oné nemovitosti…

Jeden jediný kretén a změnil jí život v peklo plné strachu a nervů.

Příběh druhý, záměna jmen

Mám známého, říkejme mu třeba Jan Vopička. Z toho je vám jasné, že se jmenuje úplně jinak, a vo to jde. Jednu dobu měl na nejmenované sociální síti nejmenované sociální peklo, protože jistá televizní stanice odvysílala dokument, ve kterém byl zachycen jistý Hans Vopička, jak týrá zvířata, a bylo uvedeno i jeho jméno.

Nějaká akční dobrá duše si řekla, že Hans je přece spisovně Jan a rozšířila odkaz na sociální profil milého Jana Vopičky. Jan se velmi dlouho hájil tím, že je Jan a ne Hans, že Hans má úplně jiný profil (včetně odkazů), že Hansovi není ani podobný a v životě by taková zvěrstva neprováděl. Anonymním i neanonymním spravedlivě rozhořčeným to bylo naprosto jedno, Hansův profil nechávali vcelku na pokoji a opírali se do Jana. Ani nevím, jak se jich nakonec zbavil – až ho příště uvidím osobně, což není zas tak často, zeptám se ho. Je opravdu super, když vám vyhrožují týráním a smrtí, notabene ještě za něco, co jste neudělali.

Příběh třetí, adminský

Pokud se s vámi někde admini nechtějí kamarádit, mají k tomu své důvody. Jen málokdy to ale je o tom, že se vám admin cítí být nadřazený a považuje vás za póvl nehodný vaší pozornosti, i když i s takovými jsem se setkala.

Jenže vemte si, když děláte admina v blbé hře, kterou hraje pár tisíc puberťáků. Dokud jsem dělala moderátora fóra, více-méně to šlo, i když srážky s trolly a výhrůžky soudní žalobou po zabanování účtu pro porušení pravidel fóra byly téměř doslova na denním pořádku. Manžel může potvrdit, kolikrát jsem některá slova obrečela nebo jsem málem prohodila notebook oknem.

Pak jsem si mezi povinnosti přibrala i správu jednoho herního serveru. Vydržela jsem to několik měsíců, a to jsme měli skvělý tým, ale k „soudním žalobám“ se přidaly i výhrůžky fyzickým násilím. Jedna naše kolegyně měla daleko tvrdší politiku neodhalování svého soukromí hráčům, protože říkala „A co kdybych měla děti? Já se ještě ubráním, ale nestojím o to, aby si to někdo vylíval na mé rodině!“

Tenkrát mi její postoj připadal až příliš tvrdý – a i dnes musím říct, že o sobě na netu vyplácám ledacos, rozhodně daleko víc, než už tehdy ona, – ale není to ještě ani pár let, co zmlátili někoho z rodiny jednoho z našich tehdejších kolegů, který zůstal „u branže“ i nadále. A to se slovy: „To máš za to, že mám od XXX zbáněnej účet. XXX si nenajdem, tebe jo.“

Pitomá hra, kde prostě o nic nešlo. O nic. A nejhorší na tom je, že identitu XXX evidentně napráskal nespokojeným hráčům, kteří neumí dodržovat pravidla, někdo z ostatních adminů. Nikdo jiný ji neznal a nemohl znát. Taky bylo strašně fajn, když někdo vynesl něčí soukromé telefonní číslo.

Ale co mě na tohle téma přivedlo, byla dnešní srážka s článkem o „šikanátorovi“ odněkud z Chicaga, který si zasedává na mladé cos-playerky a vyhrožuje. Kdo chce, počte si v aj. Není pochyb, že ten člověk je mentálně vyšinutý a/nebo ohromný troll. Odsuzuje dotyčnou, za to, že je žena, že se výrazně obléká, mluví o pistolích a nožích a o tom, jak by je s radostí na ni a „takové hříšníky, jako je ona“ použil. Tvrdí o ní, že je strašná spousta neslušných slov, protože je žena a všechny ženy jsou takové.

Pročítala jsem tu „debatu“ a kroutila hlavou. On do ní vysloveně vyjebával, to se prostě nedá říct slušně, a ona se s ním pokoušela debatovat a přesvědčovat ho o své pravdě.

Prosímvás, tohle ne.

Nekrmte trolly. Nereagujte na ně. Pokud můžete, nahlaste je vyšší instanci, nechte si zprávy schované pro případ, že by byly někdy potřeba (pokud to jenom trochu jde, nekopírujte je do souboru, ale nechte je v původním úložišti a nemanipulujte s nimi) a pokud vás opravdu vytáčí nebo děsí, zablokujte ho a ignorujte.

Zapomeňte na takové to filmové vyjednávání a snahu o nápravu osoby. Nedebatujte, nebo alespoň v tu chvíli ne. V tu chvíli hoří emoce na obou stranách a to je sakra třeskutá kombinace. Jděte od toho, vypněte počítač, mobil a jděte se projít. Pusťte si film. Jděte uklidit koupelnu nebo něco.

ALE NEDEBATUJTE S TROLLY, zvlášť s těmi nebezpečnými.

Potlačte svůj první reflex dokázat mu, že nemá pravdu. Jeho nezajímá, kdo má nebo nemá pravdu – v tom lepším případě vás chce vidět, jak se snažíte a pokoušíte se argumentovat a dělá mu dobře, když vy ztrácíte svůj klid. Prostě se baví na váš účet, a to je pravda o všech trollech, liší se jen v limitech, kam jsou ochotní zajít, a v prostředcích, které k tomu používají.

V tom horším případě je ten člověk opravdu nebezpečný a chce vás zničit. Takoví lidé jsou často psychopati nebo k nim mají zatraceně blízko. Jsou to často deprivanti, jak o nich píše Koukolík.

V každém případě je to jediné, co vás v takovéhle debatě drží, váš vlastní pocit, že musíte druhé straně dokázat, že to vy máte pravdu. Ale je úplně jedno, jestli ji máte vy nebo on – ve vytrollené debatě to prostě nedokážete, i kdybyste chodili po hlavě a odstrkovali se ušima. Akorát ztrácíte jakoukoli schopnost objektivně argumentovat, dotyčný má nad vámi veškerou moc a čím dál tím víc s vámi cloumá ze strany na stranu. Stáváte se obětí a začínáte působit jako vypsychovaný ubožák. Bráníte se a něco dokazujete – a proč?

Nekrmte trolly.

3 komentáře u „Nekrmte cybertrolly“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *