Bažina jménem chandra

Z článku „Frodo and the Marshes of the Great War“ – kliknutím přejdi

 

Tenhle článek mi tu visí rozepsaný už dvě hodiny. Za tu dobu jsem stihla vložit obrázek s odkazem a asi padesátkrát přepnout na stránku editoru a na cokoli jiného. Zvládám tak ještě posílat lodě do vesmírné bitvy, pomalu dopíjet vystydlé kafe a nechat šéfa, aby mi stůl ze všech stran obkládal papíry k vyřízení. Pomalu se prokousávám dokumentovým salátem, asi jako zpomalená želva.

Včera jsem nadávala na slečny a la zvadlý salát. Dneska jsem zvadlý salát já. Cítím jak se mentálně propadám někam, kde to vypadá jako na tom obrázku z bojišť první světové války výše. Skoro všechno mi uniká, když mám s někým mluvit, musím sebrat skoro všechny síly a vykouzlit na tváři nějaký ten úsměv. Všechno mi trvá 3-4x tak dlouho, než obvykle. Vadí mi hlasité zvuky a s několika málo výjimkami považuji všechny kolem sebe za idioty a kretény – a přitom vím, že je to jen díky tomu negativnímu filtru, který nejen, že momentálně nemůžu vypnout, ale ještě navíc ani nechci. Začíná být ze mě mizantrop.

Nejhorší je na tom, že ten sešup ze stavu více-méně spokojeného cítím téměř fyzicky. Je to neúprosný skluz, trochu jako jsem zažila v tom autě, co nám klouzalo sněhem pomalu ale nezadržitelně na roh domu – já tehdy jen rezignovaně civěla a čekala, až se zastaví s tím, že pak si následky nějak vyřešíme. Teď mi nezbývá nic jiného, než čekat, kde se můj sešup vlastně zastaví, a pak se nějak posbírat.

Většinou se mi tohle daří zastavit ještě někde v počátcích, ale jednou za čas se prostě všechno vymkne kontrole. A většinou ve chvíli, kdy se mi zdá, že mám situaci v rukách a povedlo se mi sešup zastavit, přijde další rána a pak ještě třeba dvě menší, to abych si nepřipadala moc schopně. A pak přijde chvíle, kdy dopadne ta poslední sněhová vločka a utrhne se lavina – v mém případě je to tedy spíš ledovec. Sune se svou trasou, lidi-nelidi, Titanik-netitanik, bez ohledu na mé plány a touhy.

(Další hodina a čtvrt a posunula jsem se o pár odstavců…)

Připadám si, jako bych měla hlavu najednou rozdělenou na kolonky – naprosto nahodile a bez jakéhokoli ladu a skladu. Nefunguju. A to mě štve. A je mi to líto. Ale vlastně je mi to jedno. Veškeré emoce se odehrávají někde za zdí, jsou a nejsou moje. Všechno mě obtěžuje.

Když na mě někdo mluví, ještě se nějak vzchopím a předstírám normální stav. Ale v tuhle chvíli mi vyhovuje kontakt po internetu: když na to přijde, můžu se tvářit, že zprávu nevidím. Můžu napsat zprávu, smazat ji, napsat ji jinak, několik minut na ni tupě civět, smazat ji, napsat ji ještě jinak a pak třeba poslat. Na netu nikoho nevzrušuje, že chvíli nepřítomně zírám do zdi, nebo že naopak upřeně koukám na monitor s hlavou na stranu. Nevadí, že mám při mluvení potíže s artikulací (lépe řečeno, je mi všechno tak jedno, že je mi jedno, jak mluvím – musela bych se na to soustředit a to nechci), nebo že dělám překlepy. Když je to něco, na čem záleží, můžu se vrátit a přepsat to pár kliknutíma. A na chatu? Upíše se občas každý, koho to zajímá. Internet je pro člověka v mém duševním rozpoložení skvělá věc: neplácám se v tom sama, jsem v kontaktu s ostatníma, ale nemusím si u toho na nic hrát.

(Mám pocit, že mám prsty vylité olovem a obalené tlustou vrstvou vaty. Jsou těžké a neohrabané. Ale fyzicky mi nic není. Další hodina a půl v tahu.)

Benegesseritská litanie proti strachu
Benegesseritská litanie proti strachu – kliknutím zvětši

Chtěla bych přijít domů, mít úplné ticho a klid, zalézt do postele, přikrýt se a usnout. A spát asi tak týden. Ale to bych nesměla trpět nespavostí. Pocit, že už nemůžu, je dlouhohrající. Na jednu stranu, už vím, že je to pocit klamný, vzniklý z nějaké nerovnováhy, příliš velkého nakupení stresu, a podobně. Od doby, co jsem četla Dunu, spoustu věcí řeším podle benegesseritské litanie proti strachu. V řeči internetu by se taky dalo říct „And not a single f*ck was given.“ Není mi dobře, jsem mimo, ale nebráním se tomu. Taky proč, když to nepomáhá. Jen tiše sedím někde v koutě své vlastní hlavy v nouzovém režimu a čekám, až to přejde. Nevyžívám se v tom, ale vydržet se to dá.

Na druhou stranu, jak dlouho to ještě vydržím? Tyhle stavy nepotřebují fungovat. Na rozdíl ode mě. Můžou mě držet v obklíčení hodně dlouho, jen tak se neunaví a nepřestane je to bavit. Kdežto mě to nebaví už pěkných pár let.

V článku o příliš horlivém škatulkování osobních podivností jsem napsala, že jsem depresi „zvládla“ bez prášků. Ty uvozovky tam nejsou proto, že by se mi tak strašně líbily. Opakovaně tvrdím, že jediný důvod, proč nemám depresi klinicky diagnostikovanou, je ten, že jsem se nikdy nedokopala do žádné kanceláře či ordinace a nenechala se prozkoumat. A taky se tam nedokopu.

Není to ani o nějakém společenském stigmatu, naopak, myslím si, že člověk, který má potíže, by měl vyhledat nějakého duševního odborníka, ať už je to psycholog, osobní kouč, léčitel, kněz nebo psychiatr. Podle toho, kdo je mu blízký. Ale jednak si myslím, že psychologové a psychiatři jsou často přeceňováni, jednak jsem zažila několikrát to, čemu já říkám porušení zpovědního tajemství. A přes to nejede vlak. A tak sedím doma, v práci, někde, kdekoli, snažím se nepřežvykovat myšlenky stále dokola (nejsem přece kráva), sem tam něco prohodím směrem ke kamarádům, kteří mi rozumějí, něco patří sem na veřejný blog a něco skončí v klasickém papírovém deníčku, kam chodím psychicky zvracet.

Jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, kterým můžu zahlásit „bacha, asi se řítí deprese“ a oni vědí, že se mě raději nemají na nic ptát, a že než jejich poštovní holub dorazí do těch jedovatých bažin v mé hlavě, chvíli to potrvá. Díky bohu za ně.

Kdo nikdy takovéhle stavy nezažil, asi neví, co je to za úlevu, když si můžete tiše zalézt pod svůj kámen a tiše chcípat, aniž by vám někdo říkal, že na depresi nemáte nárok (protože jste moc mladí, moc pěkní, nepracujete dostatečně dobře, bla, bla, bla), nutil vás běhat po schodech z třetího patra do přízemí a zpět, nebo vám neustále necpal nějaké jídlo (na mysl přichází citát ze Saturnina: „Přinesl jsem ti červy“), pití, vitamíny, doplňky stravy, cokoli.

Nedílnou součástí těchto stavů je u mě pocit, že chci bejt sama a všichni by mě měli nechat na pokoji. Ale zase by měl být někdo po ruce, aby mi dával najevo, že na tom ještě nejsem tak špatně, aby mě nechali všichni zaživa shnít. Ale ještě by do mě neměl nikdo rejpat a chtít po mně nějaká vysvětlení. Ale když se o mě nebude nikdo zajímat, budu už na všechno úúúplně sama…

Nevím, co chci, ale nedám pokoj, dokud to nedostanu. Stav za všechny prachy. Mimochodem, jak daleko pokračuje, by se dalo vyzkoumat podle toho, kolik dělám překlepů – čím hůř, tím víc.

Proč to tu ale takhle popisuju? Protože nemůžeme zavřít oči a dělat, že něco takového neexistuje. A protože možná je někde někdo na tom podobně a teď ví, že v tom není sám…

4 komentáře u „Bažina jménem chandra“

  1. Nevím jestli cokoli co napíšu nebude znít lacině. Takhle dobře popsané pocity jsem už dlouho nečetla. Chvíle kdy si připadám jak ten poslední červ mívám čím dál tím častěji. To že ve mě rodina vidí jen pračku, sporák a žehličku mne deptají, to že se nikdo nikdy nezeptá na to jak mi je, proč dělám to co dělám a už vůbec mne neřeknou No páni, to je dobrý! když se jim snažím ukazovat své výsledky fotovýprav i kdyby to dobrý nebylo, je mi nesmírně líto. A snažím se uznání a pochvalu hledat jinde. Asi hlavně proto jsem začala s blogem. Abych nemusela k psychologům nebo psychiatrům. Možná to zatím funguje, možná už začínám pomalu rezignovat a zavrtávám se do ulity z které se mi už přestává chtít vylézt. A možná jsem jen prostě znuděná a zpovykaná panička. Ať je to tak či tak ten pocit mne stále víc deptá. Ta bublina kolem z které vyhlédnu ven jen málokdy….

    1. Blog není všelék, ale člověk se díky němu často seznámí s novými lidmi, kteří alespoň mají podobné koníčky.
      A hele, i kdybys byla zpovykaná panička, kdo má právo ti nařizovat, jak se máš cítit? Kdyby tomu tak bylo, můžu si třeba pomyslet něco jako „Tak proč si nevezme paní na úklid jednou týdně a nevěnuje se víc tomu, co jí dělá radost?“ ale mám takový pocit, že kdybys byla to, čemu já říkám zpovykaná panička, už dávno by něco takového proběhlo. A i tak, pořád nikdo nemá právo ti nařizovat, jak se smíš nebo nesmíš cítit.

      1. Ono to spíš totiž vůbec nikoho nezajímá jak a co cítím. Jsem člověk který miluje ruch a vzruch a klid a nic v životě na vsi pro mne městského člověka je hodně těžký. A velkou roli v tom hraje i nemožnost se vymanit ze stereotypního nahlížení na Pražáky. Absence toho komu bych se mohla okamžitě vymluvit ze svých splínů. A v neposlední řadě značně tvrdá finanční omezenost….abych mohla dělat právě to co mi dělá radost….to jsou všechno závaží která vláčím. Ale aspoň vidím, slyším a jsem relativně zdravá. A to se počítá asi nejvíc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *